Dnes ji volali z banky,že má dluh 3600 kč a pokud to do pondělí nezaplatí, vyvěsí ji na veřejnou tabuli jako neplatiče. Snažila se vysvětlit, že je dlouhodobě vážně nemocná. Prý je to nezajímá. Zhroutila se, moc ji to bolí. Bolí me cynismus lidí, kterých se to netýká a netuší, čím nemocní pacienti musí projít . Chci jí pomoct? Jak můžeme postupovat,aby ji byl proveden splátkový kalendář?
Odpověď na Váš dotaz bych rozdělila na dvě části. Ta první se týká finančních problémů, kde se necítím kompetentní v tom Vám poradit. Můžete zkusit internetové stránky www.obcanske-poradny.cz, kde jsou soustředěny občanské poradny (celá ČR) poskytující poradenství lidem, kteří se ocitli v obtížné situaci a hledají podporu při jejím řešení. Také se můžete opět obrátit na banku, spíše asi osobně, která by se měla s maminkou dohodnout na řešení aktuální situace a ne ji „shodit ze stolu“. Možná by také stálo za to obrátit se na sociální odbor v místě bydliště a zjistit jakou pomoc mohou poskytnout oni. Určitě to nebude jednoduché, ale je potřeba to zkusit.
Teď k té druhé části. Vyrovnat se s dg.maligního onemocnění je vždy těžké. Vaše maminka má velké štěstí, že má Vás a bratra; není na to sama. Navzájem si můžete pomoci bojovat s nemocí – zapojte maminku co nejvíce do běžných činností, společenského života tak, aby mohla i nadále maximálně pokračovat v životě jak byla zvyklá. Držím palce a přeji hodně štěstí.
20. 7. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
20. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Jedná se hl.m. Prahu.
10. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Když onemocněl poprvé, bral všechno dobře.Jakoby měl chřipku. Ale nyní, je to již nevyléčitelné a on se z toho hroutí.Nevím jak mu pomoci, když je jen naděje na zázrak.Chtěl bych,aby si poslední týdny, doufám,že měsíce, užil....
7. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Libuše Kalvodová
5. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Pokud mi to dovolíte, chtěla bych si s Vámi trochu povídat. Totiž, Vy jste v pár řádcích napsala své starosti a smutky, ale ve skutečnosti je veliká spousta stejně starostlivých a smutných lidí, kteří se ale bojí, stydí napsat. Vy jste to dokázala.
Tak, zopakujme si to: Váš tatínek má 73 let a zjistili mu rakovinu plic. Předpokládám, že chodil po spoustě vyšetření. Taky předpokládám, že netrpí ztrátou paměti a má nějaké vzdělání. Musel ležet na nějakém oddělení (plícním?), musel slyšet, jak si o něm povídají lékaři, sestry. Nevím, kde ležel, ale všude v Česku mají lékaři dáno zákonem, že musejí pacientům vysvětlit jejich zdravotní stav. A pacient musí být ten první, s kým jsou lékaři povinni mluvit. Pacient také určuje, kdo další (z rodiny, přátel, blízkých) se o stavu jeho zdraví dozví. Lékaři nesmějí říct o pacientově nemoci nic jeho zvoleným příbuzným, výjimkou je stav, kdy samotný pacient odmítne znát svou nemoc a prognózu a deleguje vše o nemoci na svého příbuzného. Není naprosto myslitelné, aby příbuzný onkologicky nemocného pacienta přišel k ošetřujícímu lékaři a řekl mu, že se pacient nic nesmí dozvědět, že by „to vzdal“, a proto ať se napořád domlouvají lékaři jen s příbuzným. Jestli Váš tatínek není zcela dementní, pak se zcela jistě doslechne, co má za nemoc. Tím, že mu nikdo není schopen a ochoten říct, co se v jeho těle odehrává, že má velmi vážnou chorobu, tím Vašeho tatínka psychicky velmi poškozuje. Protože: každého z nás čeká smrt, každý se jednou přiblíží ke konci svého života. Jistě budeme mít všichni strach, úzkost. Nikdo by nám ale neměl bránit mít dostatek času ohlédnout se za sebe na svůj prožitý život. Nikdo, ani ten nejbližší, nemá právo zkrátit nám čas smíření se svým životem, prožít si smutek – říkáme mu smutek bilanční a připravit se k důstojnému odchodu.
Ano, rozumím Vám. Možná jste přesvědčená, že když mezi otce a smrtelnou zprávu postavíte sebe jako ochranný štít, snad dosáhnete toho, aby Vám tatínek nezemřel tak brzy. Vzala jste na sebe velmi těžkou úlohu (podle mne zbytečnou): být svému sedmdesátiletému otci ochranitelkou v roli matky, která má odpovědnost za své nezletilé dítě. Mnozí milující příbuzní si myslí, že pokud se jejich milovaný nemocný nedozví to zakleté, prokleté slovo rakovina, že se mu bude umírat příjemněji, klidněji. Opak je pravdou. Pacient, pokud se vhodnou formou dozví, že jeho nemoc je neléčitelná, propadne zprvu velkému zmatku, panice, smutku. To ale brzy přejde a pacient se dostane do opačné psychické pozice: začne doufat, věřit, že se třeba lékaři pletou, že se uzdraví. Moc to chce. Pokud ale přicházejí komplikace, sám pacient vidí, že jej jeho tělo opouští a začne pociťovat únavu před poslední cestou. Taky bilancuje. Taky potřebuje, aby mu byli nablízku všichni ti, které miluje.
KAŽDÝ člověk, který vážně onemocní, POZNÁ, že mu okolí o něm neříká pravdu, ale bojí se poprosit, aby mu nelhali (moje letitá zkušenost od lůžka onkologických pacientů).
Jak Vaši situaci vnímám já, tak Váš tatínek dobře ví, že má málo života před sebou, chtěl by si třeba s Vámi o této situaci promluvit, ale netroufá si, protože jste jeho nejmilejší dcera, a on Vás přece nezarmoutí. Tak kolem sebe chodíte po špičkách a ztrácíte ten nejvzácnější čas ve vašich životech.
Mohu-li Vás poprosit, pak o to, abyste Vy první našla odvahu říct tatínkovi plnou pravdu tak, jak to víte Vy a pak už vše nechat na něm. Vaše místo je to nejčestnější – u lůžka svého otce, držíce jej za ruku. Do konce. V klidu vyrovnání. Jediné bezpečí, jaké může dcera poskytnout svému rodiči je doprovázející ruka.
Přeji Vám, abyste předala Vašemu tatínkovi jeho život a pak mu důstojně pomohla se s ním rozloučit.Věřím, že to zvládnete. Plakat přitom je podmínkou.10. 4. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Psychicky se drží statečně, jen bych potřebovala poradit, jak mu pomoci od vnitřního neklidu - čím se může zabavit v době, kdy mu chemo nekape a není u něj návštěva, která by ho zabavila. Je to mimořádně inteligentní člověk s velmi aktivním životním stylem, ale teď je samozřejmě příliš slabý na nějaké hlavolamy, sudoku či podobné zábavy. Moc hezky kreslí, ale i ten nabízený blok a tužku mi negoval. Na TV kouká jen chvílemi - není zvyklý sledovat jakýkoli program. Čtení ho zdá se taky vysiluje, tak opravdu nevím. Na pokoji je sám, ale to mu vyhovuje. Je spíš introvert, ale ten velký neklid je na něm poznat.
Co vlastně mohou dělat pacienti mezi jednotlivými dávkami chema? Promiňte, jestli se ptám hloupě. Zatím jsme v rodině neměli přímou zkušenost s onkologickým pacientem a taky jsme z toho rychlého sledu všech Jobových zvěstí vykolejení, tak bychom uvítali radu, je-li jaká.
Pokusil bych se odpovědět na obě dvě najednou.V onkologické léčbě považujeme za velmi důležitý postulát úspěchu uzdravování to, že každý z pacientů má vliv na své zdraví nebo nemoc a to v každém okamžiku. Každý pacient nepřímo ovlivňuje své zdraví myšlenkami, pocity, přístupem k životu a později také pohybem a cvičením. Velmi důležité pro Vašeho syna tedy bude zpracování toho, co se tak velmi rychle seběhlo z hlediska jeho zdravotního stavu. Jeho vnitřní neklid totiž pramení z neuspořádání různých myšlenek, které se synovi právě honí hlavou. Pravděpodobně přemýšlí, kde se stala chyba a následně co by šlo změnit, aby to pomohlo v uzdravování.
Právě poznání, že změnou postojů a chování a celkového přístupu k sobě v době nemoci lze docílit schopnosti skutečného uzdravení, psychické pohody, emocionální stability a následně tedy vnitřního klidu a vyrovnání se z touto nepříjemnou skutečností je základní úkol, který před Vaším synem stojí. Je třeba si uvědomit, že právě teď je třeba uspokojovat zcela jiné potřeby u Vašeho syna, než na jaké byl celou dobu zvyklý. Tyto nové potřeby jsou zcela normální a naprosto oprávněné. Tělo vyžaduje pozornost a samo ví, v jakém směru. To je úkol, který musí Váš syn vyřešit až do té úrovně, kdy zjistí, že tato nemoc může být příležitostí k duševnímu růstu. Jak píšete, syn je velmi výkonný člověk se značnou aktivitou jak mentální tak fyzickou. Právě tato skutečnost je velkou výhodou ve smyslu rychlého zpracování svých pocitů a psychických stavů a tím i pozitivního náhledu na nemoc a celkové uzdravování, ale zároveň nevýhodou, že mnoho na této aktivitě se bude muset změnit a některé činnosti dokonce vůbec nedělat.
Toto zpracování však bude nějakou dobu trvat. Je ale velmi potřebné pro správné pochopení nemoci. Čas mezi jednotlivými chemoterapiemi je tedy možno využít právě k tomuto postupnému poznávání. Nejefektivnější způsob jak nemoc v klidu prožívat je stanovení nových životních cílů z nichž nejdůležitější je duševně a emocionálně se připravit k uskutečnění svého záměru - uzdravení a dále vyjádřit důvěru ve své vlastní schopnosti uspokojit své potřeby. Až se Vašemu synovi výše uvedené podaří, lze s jistotou říci, že vnitřní neklid aspoň částečně zmizí a doba mezi chemoterapiemi bude zpočátku velmi náročná na zpracování nemoci ale později velmi povzbuzující z důvodu pozitivního přístupu k oblíbeným a i z cela novým činnostem Vašeho syna.
10. 4. 2008, Mgr. Zdeněk Hrstka, hrstka@pmfhk.cz
Nechce jít ani k psychologovi, prý jim nevěří... Můžeme nějak pomoct?
4. 4. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Hodně dobrých zpráv a úspěch v pokračování v léčbě.
25. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová; Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, lkalvod@fnbrno.cz
15. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
15. 3. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz
Chtěla bych jí nějak pomoci, ale nevím jak. Poradíte mi?
Vždycky byla hodně aktivní, teď je slaboučká a těžko se vyrovnává s tím, že už potřebuje pomoc druhých. Není ležák, ale hodně času proleží, protože je slabá a unavená. Snažíme se jí to ulehčit jak to jde, různými zdravotními pomůckami na WC a do koupelny, ale i přesto.....
5. 2. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz
Píšete, že syn doposud vše bez problémů a statečně zvládal a teď najednou ... I tomu nejstatečnějšímu jednou, byť na chvíli, dojdou síly. Nejspíše Váš syn potřebuje "oddechový čas", aby si dokázal srovnat vše, co má za sebou, ale i to, co jej čeká. Může pro něj být těžké o tom hovořit; sám v tom může mít zmatek a také Vám třeba nechce přidělávat zbytečné starosti. Vy sama také zmiňujete možnost deprese, což se nedá takto posoudit. Můžete se obrátit na synova ošetřujícího lékaře, který v případě potřeby doporučí vhodný postup. A jak můžete tedy pomoci Vy sama? Tak jako doposud - buďte s ním. Buďte s ním a dejte mu důvěru, že svůj život zvládne. Zní to jednoduše, ale je to možná to nejtěžší. Řekněte synovi o svých obavách, starostech, ale také o tom, že svůj život má ve svých rukou, že je na něm, jak s ním naloží. Že Vy tady budete vždy, když bude potřeba. Držím palce a přeji Vám, i synovi, hodně sil, odvahy a trpělivosti.
5. 2. 2008, Mgr.Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN Olomouc, skrobankova@volny.cz
před i po operaci Vám měli za povinnost lékaři říct, jakou část mozku budou operací zasahovat, jaká centra tam jsou a které nedostatky se mohou u pacienta projevit. Takto připravená základními informacemi byste po krátké době, kdy budete v domácím prostředí pozorovat, co Váš muž může a co ne, mohla mít sepsáno, co ze svých dovedností zapomněl. Pak by bylo dobře, kdybyste si v klidu sedli a promluvili o tom, co Váš muž vnímá jako újmu a jaká ztráta mozkových funkcí mu až tak nevadí.
Změny osobnosti pacienta po operaci tumoru mozku záleží od funkcí, které zásahem do mozku ztratí nebo se poškodí. Může a nemusí si své nedostatky, změny uvědomovat. Vnímá-li svůj stav jako handicap, může se začít projevovat agresivně ke svému okolí nebo propadne depresi. (pamatuji si, že moje maminka po rozsáhlé operaci mozku přepadala doprava, přestala mít zručné ruce, ale nás nikoho z jejích nejbližších nenapadlo jí nedostatky předhazovat nebo ji doučovat – a to jsme byly ještě děti. Matka pak dokázala po delším čase své handicapy ovládat a přizpůsobovat se, byla pro nás vzorem zvládání situací v zátěži).
Na internetu, pokud si na vyhledávači napíšete heslo: brain tumor, changing behave ….. jsou odborné články, které pro Vás nemusí být srozumitelné. Proto preferuji české, třeba:
- Psychopatologie u mozkových nádorů, Jiří Masopust
- Problém lokalizace schopností, Marek Petrů
- ipsychiatr.cz….Organické duševní poruchy
- Psychóza a její příznaky u neurologických onemocnění, Libiger
4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Pokud má maminka rakovinu prsu opravdu úplně v počátečním stadiu, má velkou naději na vyléčení. Ještě se uvidí při operaci, zda nejsou zasažené uzliny v podpaždí. Podle toho pak bude další léčba., v případě postižení uzlin by byla zřejmě nutná i chemoterapie. Pokud to maminka psychicky nezvládá, je možná zapotřebí jí podat lék proti depresi, většinou to hodně pomáhá. Držím palce, aby to s maminkou dobře dopadlo.
Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda České onkologické společnostiZcela záměrně jsem využila možnosti poprosit svého přednostu o medicínskou odpověď na Váš zoufalý dotaz. Snad Vás i Vaši matku aspoň trochu uklidnil. Ale podle mne, nakonec i podle Vás, je vážně velmi nutné, aby Vaše matka sebrala odvahu, překonala předsudky o psycholozích a psychiatrech, abyste se obě vzaly za ruce a společně navštívily svého praktického lékaře, který vám oběma může předepsat léky proti úzkosti a proti depresi. Pokud vás pošle k psychiatrovi, prosím, nebraňte se. Jste totiž opravdu nyní obě ve velmi těžkém stavu psychické bolesti a šoku z matčiny diagnózy. Tak, jak chirurg musí napravit Vaši zlomenou paži, tak psychiatr musí napravit Vaši zlomenou duši. Byla bych ráda, kdyby si Vaše matka uvědomila, že pokud bude při onkologické léčbě nezvladatelně psychicky strádat, nemusí být její léčba efektivní. Léčba velmi dobře funguje hlavně v takovém těle, které vede myšlenka na překonání nemoci, v těle, kterému velí pozitivní myšlení. Ano, ve fázi šoku je pláč dokonce žádoucí, je jakýmsi vymýváním špatných myšlenek z duše. Ovšem pokud budete plakat dál, pláčete bezúčelně a jen se fyzicky vysilujete. Připomínám, že léčit se anxiolytiky a antidepresivy byste měly obě dvě a nestydět se za to.
Jiný šálek čaje je Váš vztah závislosti (ve Vašem dospělém věku) na Vaší matce a Vaší matky na Vás. To ovšem byste měla také postupně řešit, tady ale doporučuji konzultace klinického psychologa. Vím, nečekají vás obě radostné dny a týdny, ale pokud se zklidníte a řeknete si, že by v tom musel být čert, abyste tu potvoru „rakovinu“ nezdolaly, tak to Vaší matce i Vám vyjde. Připojuji se k přání pana profesora. Pozdravujte matku a ať se všemu postaví čelem.
4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS; Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda ČOS, lkalvod@fnbrno.cz