Všechny příspěvky

Vaše snaha zvrátit její rozhodnutí je velice silná, přesto ale jaksi bezzubá. Smím-li Vám poradit, tak kdybyste přestal přemlouvat přítelkyni k léčbě, kdybyste jí řekl, že akceptujete její rozhodnutí, že s ním nesouhlasíte, nedokážete se s ním vnitřně totožnit, ale tedy budiž, je to jen a jen v jejích rukou, že už se o nemoci a léčbě nebudete bavit ale kdyby měla potřebu změnit svůj názor a chtěla se začít léčit, že tu budete, abyste ji podpořil. Jste jako světlonoš, který přinesl světlo do obydlí slepých. Prosím, zkuste se přestat trápit - přítelkyni jde opravdu o to, aby, pokud zemře, mohla po sobě něco zanechat.
Víte, mnohdy si neuvědomujeme jeden zásadní fakt, který máme všichni společný: každý z nás, každý člověk má na tomto světě, ve svém snažení velikou touhu tu po sobě něco hmatatelného zanechat a také na konci svého života bilancuje. V tom bilancování se snaží dosáhnout hlavně a především toho, aby jeho stopa byla pro budoucnost zachována celistvá, aby to nebyl jen nedodělaný slabý otisk.
To platí pro každého z nás. Znám úmrtí zralých lidí, kteří odcházeli velice klidně a byli před tím schopni říct, že jejich životní úkol byl splněn. A také jsem byla s umírajícími, kteří byli v hodině smrti velice neklidní, odcházelo se jim strašně těžce, protože nestihli tu svou stopu dokončit.
Prosím, jestli můžete, pohlédněte na Vaši přítelkyni jako na statečnou dívku, která, ač tak mladá, poznala, že je třeba se pokusit otisknout svou stopu do budoucnosti dokonale. To také dělá. A já myslím, že nikdo nemá její velké úsilí hatit.
Děkuji Vám za Váš statečný přístup, myslím opakovaně, že jste udělal a děláte velmi prospěšnou věc, ale zkuste přemýšlet o mém návrhu.

16. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Máte za sebou devět náročných měsíců, během kterých jste se museli všichni vyrovnat s dg.maligního onemocnění, s náročnou léčbou, s opakovanými komplikacemi a bohužel i s tím, že i přes to všechno léčba nepřinesla požadovaný efekt. I přes všechen strach, vnitřní bolest, smutek je vidět, že dokážete tuto situaci docela dobře racionálně zhodnotit a hledat řešení. Z vašeho dopisu mám pocit, že vám ale chybí lékařská podpora, jakési zázemí pro chvíle, kdy už vy sami budete bezradní. Každý lékař je povinen vám sdělit, na koho se v takovémto případě obrátit, je povinen vám odpovědět na vaše dotazy, případně vás odkázat na toho, kdo je zodpovědět umí. Pokud se setkáte s neochotou, nebojte se obrátit i na samotného primáře či přednostu kliniky; určitě bych také navštívila obvodní lékařku. Můžete také zkusit kontakt na poradnu pana profesora Vorlíčka na serveru iDnes. Pokud jde o to, jak vy sami můžete tatínkovi pomoci, tak bolest samotnou ovlivnit příliš nemůžete, to je potřeba řešit léky. Jinak ale už teď pro něj děláte maximum. Celou dobu jste s ním a to je pro onkologicky nemocného často jedna z nejdůležitějších věcí – potřebuje a musí vědět, že není sám. Je výhodou, že jste vším procházeli společně a tak předpokládám, že před sebou nemáte žádná tajemství spojená s nemocí a léčbou. Můžete spolu hovořit otevřeně, nebát se nevhodně zvolených slov. Buďte spolu dál ve smíchu i v slzách, povídejte si, mlčte spolu … Pokud budete mít pocit, že už to sami nezvládáte nebojte se vyhledat psychologickou pomoc, případně se můžete ozvat i přímo na můj mail. Přeji hodně sil k tomu, co pro tatínka, ale i sebe, děláte.

3. 10. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Píšete, že nevíte, jak komunikovat s docela mladým otcem, který marně zápasí už dlouho s nemocí a trpí bolestmi. Za dva roky jste si museli – celá vaše rodina – vytrpět hodně psychické nouze, protože ve fungující rodině nemá veliké trápení jen nemocný, ale i celá jeho podpůrná rodina. Vůbec se Vám nedivím, že už Vám docházejí síly. Tak tedy se dva roky přetvařujete, hrajete před otcem zvláštní frašku o tom, že sice dobře víte, že otec trpí, ale vy kolem jste optimisté, věříte, že vše dobře dopadne, žertem a kurážně dodáváte tatínkovi pomyslnou sílu. Ptám se Vás: proč nechcete dát najevo svou lítost a zármutek nad tím, že se otci nedaří zvládat zákeřnou nemoc? Proč jste přesvědčena, že jedině hrdinné a statečné jednání milující rodiny pomůže otci překonat jeho zármutek. Myslíte si, že Váš tatínek neví, že už není cesty zpět? Jsou to falešné ohledy, které vám všem v rodině brání mluvit otevřeně o svém zármutku, že tatínkův život končí? Ohledy na co? Třeba právě Váš tatínek touží s vámi rovně a zpříma mluvit o svém strachu z bolesti, umírání, odcházení, smutku. Dokonce si myslím, že to potřebuje ze všeho nejvíc. S kým než s nejbližšími by mohl plakat, objímat se bez obav, že zlehčí jeho veliký smutek. S kým jiným by zřejmě potřeboval mluvit o svém životě, hezkých i nehezkých situacích, událostech, které jste prožili s ním – jak důležité je včas dokázat bilancovat svůj život a zanechat svým potomkům čistý stůl.
Prosím, zkuste zahodit předsudky a zeptejte se tatínka přímo, zda si chce popovídat o svém svízelném žití. Je povoleno, dokonce doporučeno plakat, objímat se, být spolu. Je třeba odhodit přetvářku – teď je absolutně nefunkční. Přeji Vám tolik potřebou odvahu začít se chovat jako dospělá dcera dospělého otce, ne jako nešťastný rodič nemocného dítěte.

23. 9. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Velmi ráda Vám pomohu, nicméně nemám od Vás dostatek informací o tom, co se děje ve Vaší psychice. O Vaší současné situaci mohu uvažovat jen z toho, že Vás zaskočil návrat nemoci. Můžete mi upřesnit, co Vás trápí buď přes www.linkos.cz nebo přímo na e-mailovou adresu do nemocnice lkalvod@fnbrno.cz.

28. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Chápu Vaše obavy a psychické trápení, i když jsem přesvědčena, že výskyt nádoru slinivky břišní v rodině Vašeho manžela Vás vůbec neohrožuje. Dobrou zprávou pro Vás je, že ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové působí vynikající psychoonkolog pan Mgr. Zdeněk Hrstka, místopředseda naší psychoonkologické sekce České onkologické společnosti, se kterým se můžete domluvit na dalším postupu zvládnutí Vašich problémů. Tady je jeho e-mailová adresa: hrstka@pmfhk.cz, prosím, kontaktujte jej.

31. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Chování Vašeho tatínka chápu, přece jsou to jen tři měsíce od sdělení velice závažné diagnózy. Navíc je zřejmé, že Váš tatínek si nedokáže vychutnat tělesnou úlevu od bolesti, protože jej svírá psychická bolest – a to je daleko horší nepřítel než jakákoliv fyzická bolest. Pláč, ztráta veškerého zájmu o cokoliv, zpomalenost, dokonce nechuť mluvit s nejbližšími, těžké poruchy spánku (noční bdění, které se objevuje kolem jedné, druhé po půlnoci), vytrvalá a zoufalá myšlenka, ve které jsou jen dva pojmy: rakovina a smrt – to je stav reaktivní deprese. Beznaděj, černé myšlenky, velké psychické trápení se ale nedají zahnat tím, že si to budeme přát nebo třeba touha nějak jej rozmluvit, rozptýlit. Váš tatínek by opravdu potřeboval sednout si s psychologem a jemu svěřit všechny strachy, kterými nechce „obtěžovat“ rodinu. Když ale odmítá takovou pomoc, je možné, aby někdo z rodiny, koho Váš tatínek označil jako podpůrnou nejbližší osobu, to je tu, která má právo znát jeho aktuální zdravotní stav, promluvil s ošetřujícím onkologem o možnosti nasazení antidepresivní léčby. Většinou bez ní se pacienti velmi trápí. Na naší klinice takto běžně pomáháme pacientům překonat období jejich psychických krizí a u starších pacientů se velmi osvědčilo podávání mirtazapinu. Poté, co antidepresivum pomůže Vašemu tatínkovi zase vidět reálný svět, můžete se těšit z toho, že budete spolu doma moci bez zábran komunikovat. V současném stavu to není možné, on Vás neslyší. Přeji Vám hodně trpělivosti.

27. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Situaci, kterou popisujete, znám docela důvěrně. Někteří naši mužští pacienti v situaci, která se pro ně po zdravotní stránce vyvíjela nepříznivě, ba tragicky, se začali chovat doslova jako smyslů zbavení. Bezohledně terorizovali ty členy rodiny, kteří na nich byli nejvíc citově navázaní, rozhazovali dlouho střádané peníze za drahé cestování, dárky známým, opouštěli rodinu, dlouholetou partnerku a navazovali nové nerovné vztahy, jeden pacient (mimochodem vysoce inteligentní, racionální inženýr) dokonce v záchvatu zuřivosti zabil nové štěně svých dětí jenom proto, že si chtělo hrát. Kde se v těch lidech bere surovost, bezohlednost, zloba, když takoví předtím nebývali? Tak se ptají ti, kterým nejvíc ubližují, jejich partnerky, jejich děti.

Jeden důvod zmiňujete sama – přání dohnat nedohnatelné. V jejich chování lze rozpoznat zlost na svou partnerku, která sice říká, že je nemocná, ale její nemoc je proti té jeho jenom simulace. Ano, to, co prožíváte, je teror, domácí násilí na Vás ze strany Vašeho manžela. A taky čtu, že přes to složité spolužití byste mu chtěla být oporou i nadále.

Víte, poznala jsem za svou praxi daleko víc mužů, umírajících na onkologické onemocnění, kteří se těšili z přízně svých nejbližších, oceňovali všechno, co pro ně dělala jejich partnerka, i přes strach a úzkost z blížící se smrti byli vstřícní a pokorní ke všem, kteří přicházeli jim pomoci. Takoví lidé jsou morálně velmi vyspělí, jsou dozrálí, umějí si přiznat konečnost svého života.

Předpokládám, že Váš muž si svůj život řídil vždy sám, nebylo jeho zvykem ohlížet se na přání a touhy svých nejbližších, on byl tím nejdůležitějším členem rodiny, kolem kterého se vše točilo. A Vy jste mu sloužila, ráda, byl to Váš životní úkol. Řekněte, proč by nyní vynášel koše, pomáhal Vám doma, bral jakési prášky na hlavu? Zdá se, že Váš muž dělá všechno proto tak úporně, že chce přehlušit strašně velký strach ze smrti. Jakoby té s kosou ukazoval, kolik má síly na tenis, kolo, plavání, kolik má přátel, jak je pohostinný. Hraje hru o život, je bojovník, přitom ale dítě. Chová se bezohledně jen proto, aby kolem sebe vytvořil magickou ochrannou bariéru. Jen dítě, nedospělý jedinec, nechce vidět škaredé, nepříjemné, slyšet o nebezpečí. Proto striktně odmítne odbornou pomoc, proto zahodí léky. Nic nepotřebuje, je zdravý!

Doporučuji Vám, dříve než se úplně zhroutíte, abyste se začala chovat důsledně asertivně. Úkoluje Vás Váš muž? Co tak říkat: ano, ano, ale teď mám jinou práci. Napřahuje se, aby Vás uhodil? Můžete udělat zrcadlový pohyb, aby si uvědomil, kam až zašel.

Dovolíte-li, aby Vás terorizoval, bude Vás zneužívat. Mohla byste trvat na svých požadavcích vůči němu. Měla byste si pečlivě hlídat společné peníze. Váš manžel volá o pomoc, bojí se a proti strachu bojuje terorem, vztekem. Bylo by dobře, kdybyste se o tom všem poradila s manželovým ošetřujícím onkologem, který by mu ze svého titulu mohl důrazně doporučit užívání anxiolytik, antidepresiv. A nebojte se, už teď děláte pro svého muže maximum, jste statečná, zůstáváte mu po boku. Najděte pro sebe psychologa, který se zabývá zvládáním krizových psychických stavů. Hodně odvahy.

20. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Odpověď na Váš dotaz bych rozdělila na dvě části. Ta první se týká finančních problémů, kde se necítím kompetentní v tom Vám poradit. Můžete zkusit internetové stránky www.obcanske-poradny.cz, kde jsou soustředěny občanské poradny (celá ČR) poskytující poradenství lidem, kteří se ocitli v obtížné situaci a hledají podporu při jejím řešení. Také se můžete opět obrátit na banku, spíše asi osobně, která by se měla s maminkou dohodnout na řešení aktuální situace a ne ji „shodit ze stolu“. Možná by také stálo za to obrátit se na sociální odbor v místě bydliště a zjistit jakou pomoc mohou poskytnout oni. Určitě to nebude jednoduché, ale je potřeba to zkusit.

Teď k té druhé části. Vyrovnat se s dg.maligního onemocnění je vždy těžké. Vaše maminka má velké štěstí, že má Vás a bratra; není na to sama. Navzájem si můžete pomoci bojovat s nemocí – zapojte maminku co nejvíce do běžných činností, společenského života tak, aby mohla i nadále maximálně pokračovat v životě jak byla zvyklá. Držím palce a přeji hodně štěstí.

20. 7. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Váš dotaz je plný nejen obav a strachu, ale také starosti o maminku a odhodlání udělat pro ni maximum. Je v něm také mnoho „kdyby“. Všechna „kdyby“, o kterých nyní přemýšlíte, jsou naprosto pochopitelná. Každý z nás má pocit, že mohl udělat něco víc. Možná ano a možná ne … Nemá příliš smysl se v tom utápět, jen budete trápit sama sebe. Pokuste se soustředit na TADY a TEĎ. Znáte diagnózu, znáte postup léčby a nezbývá než zmobilizovat všechny síly pro to, aby jste vším dokázali projít se vztyčenou hlavou. Ptáte se, jak mamince pomoci. Ubezpečte ji svou přítomností, buďte s ní, věřte spolu s ní, že to dokážete překonat. Smějte se s ní, plačte a hlavně nebojte se spolu hovořit o tom, co Vám běží hlavou. Otevřená komunikace může pomoci předejít mnoha nedorozuměním, může pomoci soustředit se na věci, v tu chvíli, důležité. Budete-li mít pocit, že je toho na Vás moc, nebojte se obrátit na psychologa tam, kde se maminka léčí, příp.se můžete obrátit na nás a my Vám pomůžeme někoho najít. Přeji vám všem hodně odvahy a sil.

20. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Pěkný den, na Váš dotaz nemohu dát jednoznačnou odpověď. Ke spolupráci s psychoonkologickou sekcí ČOS se doposud nepřihlásil, bohužel, žádný z pražských kolegů. Doporučila bych Vám informovat se na pracovišti, kde se léčí Váš rodinný příslušník, zda s některým z psychologů přímo nespolupracují. Pokud ne, pak bych Vás ráda odkázala na občanská sdružení pomáhající nemocným a jejich rodinám, která Vám mohou pomoci najít toho pravého odborníka. Jedná se o tato sdružení, resp.jejich internetové stránky, kde je možno zjistit si kontakt: www.programamelie.cz, www.lymfomhelp.cz, www.arcus-oc.org.

10. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Podle toho, jak popisujete emoce a jednání Vašeho přítele, je to opravdu zlá zpráva. Tedy, řekl mu a Vám lékař, že je Váš přítel v beznadějném stavu nebo je to vaše dedukce? Pokud ano, zdravotníci by měli předpokládat, že se pacient rychle ocitne ve stavu psychické krize, kterou sám on ani jeho nejbližší při nejlepší vůli většinou nedokážou zvládnout. Váš přítel se jistě cítí doslova a do písmene v pasti. Jestliže už má zkušenosti s léčbou, pak při jeho onemocnění opravdu si teprve nyní začíná uvědomovat ohrožení svého života. Je v depresi, svírá jej smrtelná úzkost. Bylo by třeba, abyste aktivně spolupracovali s ošetřujícím lékařem, vypověděli mu své poznatky o chování Vašeho přítele. Dnes jsou opravdu velmi účinné léky, psychofarmaka, jak antidepresiva, tak anxiolytika, která mohou hodně ulevit psychické bolesti. Pak bude moci Váš přítel reagovat na Vaše návrhy na jisté rozptýlení. A dále: v transplantačním pokoji je pro mnohé pacienty samota nesnesitelná. Střídejte se u něj, povídejte, mlčte, telefonujte, cokoliv, jen on musí cítit vaši přítomnost jako bezpečí, podporu. I pro Vás to bude vyčerpávající období. A jestli on sám opravdu cítí, že nemá šanci se z nemoci dostat, bude velmi smutný (bilanční smutek se tomu říká). Mluvíte o tom, že Váš přítel svoje úzkosti řešil kvartálním pitím. Všechno to je třeba říci jeho lékaři. Nevím, jak byste mohl způsobit, aby si Váš přítel „poslední týdny, měsíce užil“. Prostě buďte s ním, on určuje, co budete dělat. A, je-li na klinice psycholog, prosím, neprodleně s ním konzultujte psychický stav Vašeho přítele. Hodně síly Vám přeji.

7. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Pokud Váš manžel ztrácí v současné situaci psychickou nezdolnost postavit se návratu nemoci, pak by měl mít vedle sebe odvážného člověka, který jej doslova vezme za ruku a bude bojovat za něj. Bude mu dodávat naději, poukazovat na to, jak to bylo poprve těžké, a přece se z toho dostal. Dodávat mu opatrný optimismus, aby Vám uvěřil. V jeho případě se velmi přimlouvám za léky proti depresi a úzkosti, které může ordinovat jak onkolog, tak praktický lékař. Věřím tomu, že dnešní strach vašeho manžela z nemoci je obrovský, přibylo tam i hodně zklamání z toho, že jej jeho tělo zase zradilo. Na podpůrné osobě, na jeho průvodci se žádá, aby byl tolerantní, neztrácel dobrou víru, byl stále k dispozici, dokázal přesvědčit pacienta, že musí zatočit s depresí a úzkostí a najít odvahu jít do další, nové léčby. Když to nepůjde, prosím, ptejte se po odbornících z oborů klinické psychologie a psychiatrie. Věřím, že se Vám podaří Vašeho manžela znovu nastartovat k léčbě.
Libuše Kalvodová

5. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Pokud mi to dovolíte, chtěla bych si s Vámi trochu povídat. Totiž, Vy jste v pár řádcích napsala své starosti a smutky, ale ve skutečnosti je veliká spousta stejně starostlivých a smutných lidí, kteří se ale bojí, stydí napsat. Vy jste to dokázala.

Tak, zopakujme si to: Váš tatínek má 73 let a zjistili mu rakovinu plic. Předpokládám, že chodil po spoustě vyšetření. Taky předpokládám, že netrpí ztrátou paměti a má nějaké vzdělání. Musel ležet na nějakém oddělení (plícním?), musel slyšet, jak si o něm povídají lékaři, sestry. Nevím, kde ležel, ale všude v Česku mají lékaři dáno zákonem, že musejí pacientům vysvětlit jejich zdravotní stav. A pacient musí být ten první, s kým jsou lékaři povinni mluvit. Pacient také určuje, kdo další (z rodiny, přátel, blízkých) se o stavu jeho zdraví dozví. Lékaři nesmějí říct o pacientově nemoci nic jeho zvoleným příbuzným, výjimkou je stav, kdy samotný pacient odmítne znát svou nemoc a prognózu a deleguje vše o nemoci na svého příbuzného. Není naprosto myslitelné, aby příbuzný onkologicky nemocného pacienta přišel k ošetřujícímu lékaři a řekl mu, že se pacient nic nesmí dozvědět, že by „to vzdal“, a proto ať se napořád domlouvají lékaři jen s příbuzným. Jestli Váš tatínek není zcela dementní, pak se zcela jistě doslechne, co má za nemoc. Tím, že mu nikdo není schopen a ochoten říct, co se v jeho těle odehrává, že má velmi vážnou chorobu, tím Vašeho tatínka psychicky velmi poškozuje. Protože: každého z nás čeká smrt, každý se jednou přiblíží ke konci svého života. Jistě budeme mít všichni strach, úzkost. Nikdo by nám ale neměl bránit mít dostatek času ohlédnout se za sebe na svůj prožitý život. Nikdo, ani ten nejbližší, nemá právo zkrátit nám čas smíření se svým životem, prožít si smutek – říkáme mu smutek bilanční a připravit se k důstojnému odchodu.

Ano, rozumím Vám. Možná jste přesvědčená, že když mezi otce a smrtelnou zprávu postavíte sebe jako ochranný štít, snad dosáhnete toho, aby Vám tatínek nezemřel tak brzy. Vzala jste na sebe velmi těžkou úlohu (podle mne zbytečnou): být svému sedmdesátiletému otci ochranitelkou v roli matky, která má odpovědnost za své nezletilé dítě. Mnozí milující příbuzní si myslí, že pokud se jejich milovaný nemocný nedozví to zakleté, prokleté slovo rakovina, že se mu bude umírat příjemněji, klidněji. Opak je pravdou. Pacient, pokud se vhodnou formou dozví, že jeho nemoc je neléčitelná, propadne zprvu velkému zmatku, panice, smutku. To ale brzy přejde a pacient se dostane do opačné psychické pozice: začne doufat, věřit, že se třeba lékaři pletou, že se uzdraví. Moc to chce. Pokud ale přicházejí komplikace, sám pacient vidí, že jej jeho tělo opouští a začne pociťovat únavu před poslední cestou. Taky bilancuje. Taky potřebuje, aby mu byli nablízku všichni ti, které miluje.

KAŽDÝ člověk, který vážně onemocní, POZNÁ, že mu okolí o něm neříká pravdu, ale bojí se poprosit, aby mu nelhali (moje letitá zkušenost od lůžka onkologických pacientů).

Jak Vaši situaci vnímám já, tak Váš tatínek dobře ví, že má málo života před sebou, chtěl by si třeba s Vámi o této situaci promluvit, ale netroufá si, protože jste jeho nejmilejší dcera, a on Vás přece nezarmoutí. Tak kolem sebe chodíte po špičkách a ztrácíte ten nejvzácnější čas ve vašich životech.

Mohu-li Vás poprosit, pak o to, abyste Vy první našla odvahu říct tatínkovi plnou pravdu tak, jak to víte Vy a pak už vše nechat na něm. Vaše místo je to nejčestnější – u lůžka svého otce, držíce jej za ruku. Do konce. V klidu vyrovnání. Jediné bezpečí, jaké může dcera poskytnout svému rodiči je doprovázející ruka.

Přeji Vám, abyste předala Vašemu tatínkovi jeho život a pak mu důstojně pomohla se s ním rozloučit.Věřím, že to zvládnete. Plakat přitom je podmínkou.

10. 4. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Vaši otázku bych rozdělil do dvou částí. Ptáte se jak pomoci synovi od vnitřního neklidu a co dělat v čase mezi jednotlivými chemoterapiemi.
Pokusil bych se odpovědět na obě dvě najednou.V onkologické léčbě považujeme za velmi důležitý postulát úspěchu uzdravování to, že každý z pacientů má vliv na své zdraví nebo nemoc a to v každém okamžiku. Každý pacient nepřímo ovlivňuje své zdraví myšlenkami, pocity, přístupem k životu a později také pohybem a cvičením. Velmi důležité pro Vašeho syna tedy bude zpracování toho, co se tak velmi rychle seběhlo z hlediska jeho zdravotního stavu. Jeho vnitřní neklid totiž pramení z neuspořádání různých myšlenek, které se synovi právě honí hlavou. Pravděpodobně přemýšlí, kde se stala chyba a následně co by šlo změnit, aby to pomohlo v uzdravování.

Právě poznání, že změnou postojů a chování a celkového přístupu k sobě v době nemoci lze docílit schopnosti skutečného uzdravení, psychické pohody, emocionální stability a následně tedy vnitřního klidu a vyrovnání se z touto nepříjemnou skutečností je základní úkol, který před Vaším synem stojí. Je třeba si uvědomit, že právě teď je třeba uspokojovat zcela jiné potřeby u Vašeho syna, než na jaké byl celou dobu zvyklý. Tyto nové potřeby jsou zcela normální a naprosto oprávněné. Tělo vyžaduje pozornost a samo ví, v jakém směru. To je úkol, který musí Váš syn vyřešit až do té úrovně, kdy zjistí, že tato nemoc může být příležitostí k duševnímu růstu. Jak píšete, syn je velmi výkonný člověk se značnou aktivitou jak mentální tak fyzickou. Právě tato skutečnost je velkou výhodou ve smyslu rychlého zpracování svých pocitů a psychických stavů a tím i pozitivního náhledu na nemoc a celkové uzdravování, ale zároveň nevýhodou, že mnoho na této aktivitě se bude muset změnit a některé činnosti dokonce vůbec nedělat.

Toto zpracování však bude nějakou dobu trvat. Je ale velmi potřebné pro správné pochopení nemoci. Čas mezi jednotlivými chemoterapiemi je tedy možno využít právě k tomuto postupnému poznávání. Nejefektivnější způsob jak nemoc v klidu prožívat je stanovení nových životních cílů z nichž nejdůležitější je duševně a emocionálně se připravit k uskutečnění svého záměru - uzdravení a dále vyjádřit důvěru ve své vlastní schopnosti uspokojit své potřeby. Až se Vašemu synovi výše uvedené podaří, lze s jistotou říci, že vnitřní neklid aspoň částečně zmizí a doba mezi chemoterapiemi bude zpočátku velmi náročná na zpracování nemoci ale později velmi povzbuzující z důvodu pozitivního přístupu k oblíbeným a i z cela novým činnostem Vašeho syna.

10. 4. 2008, Mgr. Zdeněk Hrstka, hrstka@pmfhk.cz

Dát jednoznačnou odpověď na Váš dotaz není vůbec jednoduché. Je toho hodně, co se vážně nemocnému člověku honí hlavou a většinou ani on sám nemusí znát odpovědi. Nedokáže říci čeho se bojí, na co má vztek, co by si přál ... Je možné, že se u Vaší sestřenice prolínají dvě z fází zvládání závažného onemocnění a to fáze deprese a hněvu. Pro tu první je charakteristické stažení se do sebe, kdy si často, i přes sounáležitost ostatních, může připadat velmi osamělá a izolovaná. Hlavním znakem té druhé, je pak vztek na všechny a na všechno. Pokud jde o hněv je důležité dovolit jí toto odreagování, nepohoršovat se, protože v tom není nic osobního. Je to vztek namířený proti nemoci, pocitu nespravedlnosti, strachu. U depresivních stavů by byla vhodná konzultace s ošetřujícím lékařem o případném nasazení vhodné medikace. Je-li na pracovišti, kde se léčí, přítomen psycholog, pak by byla vhodná i jeho návštěva, byť jim sestřenice „prý“ nevěří … A Vaše možnosti? Píšete, že sama sestřenice si neustále stěžuje na to, že nemá oporu v rodině. Vzala bych to jako vhodnou záminku k hovoru o tom, jak by si tu oporu ona sama představovala, co by přivítala, co by si přála. Ten rozhovor určitě nebude jednoduchý, ale může přinést úlevu vám všem. Její „dobrovolná izolace“ může být i snahou o udržení pozornosti, určité volání o pomoc. Měla by vědět, že ať se bude dít cokoli jste s ní; nabídněte jí sebe i aktivity, které jí mohou pomoci se vrátit do běžného života. Důležité je se, i přes případná odmítnutí, nevzdávat. Moc Vám děkuji za Vaši starost a snahu jí pomoci. Přeji hodně sil a trpělivosti vám všem.

4. 4. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz