Mám taky sousty otázek a nevím koho se ptát. Lékaři mi řekli, že bratrovi nemám říkat, kolik mu zbývá času,ale on naléhá. Dětem by se to asi taky mělo říct, ale jak?
Jsme z okresu Karviná. Můžete mi prosím poradit na koho se můžu obrátit?
11. 2. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
26. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
23. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Proč ale píšu já:
PO běžné kontrole upozornil na špatné dýchání, ponechali si jej v nemocnici a po vyšetření jej poslali domů. Příští týden nastupuje na další, již třetí léčbu......
Zítra odpoledne se s ním mám sejít a nevím, jak reagovat. Nevím přesně, co ho čeká a nevím, zda zde pomůžou slova útěchy.........nevím si s tou situací rady......Je mi sice už 46 roků, ale asi se budu stydět mluvit s ním a dělat jakože to bude dobré a přitom nikdo neví, jak to může dopadnout.....
Zdravím všechny, kteří věnují svůj čas nejen pacientům, ale i jejich blízkým.
Co dělat, jak s tatínkem nyní mluvit?
Já bych s ním opravdu nemluvila o jeho současném zdravotním stavu, vyhnula bych se jakékoliv zmínce o tom, co si o svých potížích myslí, co si myslí o lékařích, o nemocnici, o chystané léčbě. Pokud by přede mnou začal hovořit o těchto věcech, nereagovala bych nebo nanejvýš bych řekla: Já nevím, Já tomu nerozumím. Na takovou reakci máte svaté právo (právo být asertivní). Nechala bych jej mluvit. Nelitovala bych, neutěšovala.
Témata vašich rozhovorů by se měla zabývat něčím, co může i on ovlivnit: rozhodováním o provozních věcech rodiny, o vztazích v rodině, o vašich společných známých, o jeho přátelích. Jedině tak byste si mohli porozumět a Vy se necítila trapně.
A kdyby chtěl před Vámi přece jen pootevřít srdce a vyjádřil by strach z budoucnosti, bylo by namístě jej ubezpečit o tom, že s ním budete a podpoříte jej (ne tím, že mu budete říkat, že to bude dobré). A taky byste mu mohla říct, že víte, že je natolik silný, že si bude vědět rady v každé situaci. Tedy kdyby taková otevřená situace nastala.
Je dost těžké spekulovat takhle na dálku, jak bude novou ataku nemoci Váš otec zvládat, ale předpokládám, že bude stejně reagovat jako před patnácti roky, ale bude mít postatně méně sil než tehdy. Přeji Vám, abyste tuto novou situaci hlavně Vy sama ustála.
15. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
prosím, omluvte zpožděnou odpověď na Váš závažný dotaz. Tak asi takhle: představte si manželovu současnou situaci: je to mladý muž, který ještě zcela nedávno měl absolutně jiné představy o prožití svého života. Stalo se ale něco šíleně jiného. On je hluboce zraněn, zasažen ve svém mužství, kromě obrovského strach o život je tu především pocit, že jej tělo zradilo jako muže. (Mimochodem, to jste v prvním Vámi jmenovaném případě nezažila.) Váš manžel se může před Vámi také docela obyčejně stydět, zřejmě proto se k Vám chová odtažitě. Samozřejmě svá zranění schovává před celým světem, tedy i před tím nejbližším člověkem, před svou ženou. Navíc je to velice krátká doba od začátku léčby, stále ještě může být ve fázi psychické krize, která se projevuje velkou agresí vůči všem zdravým lidem kolem něj. Tato fáze obvykle dlouho netrvá, protože člověka velmi vysiluje.
Co můžete dělat? Prožila jste si už jednou roli podpůrného člověka, ale teď je to kvalitativně trochu jiná situace. Já bych respektovala manželovy nesmírně těžké chvíle, nesnažila bych se vyzvídat, jak se cítí, pokud by mne nechtěl vidět, mluvit se mnou, i to bych respektovala. Udělala bych mu klidné zázemí, jen bych mu laskavě, ale důrazně připomněla, že tu jsem a budu, až se v něm zlomí ta zloba na osud, tělo a jeho funkce, že jej mám a stále budu mít ráda.
A za mne jako terapeuta, který provází takto nemocné pacienty: jsem přesvědčena, že Vám tentokrát opakování rozchodu nehrozí.Přeji Vám a Vašemu muži, aby Váš vztah nemocí zesílel.
11. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Co ale dělat teď, když jste ještě na počátku? Buďte s maminkou, držte ji za ruku, doprovázejte ji k lékaři, nebojte se „bojovat“ za ni, když chvílemi nebude moci nebo i chtít. Má vnoučata, má Vás a určitě i jiné věci, pro které stojí za to se prát. Jen může chvíli trvat, než je zase uvidí. Buďte tolerantní, dodávejte ji opatrný optimismus, v rámci možností ji zapojujte do „normálního“ života. Z toho, co píšete by bylo vhodné zvážit také nasazení léků proti depresi a úzkosti, které může naordinovat i praktický lékař.
Děkuji Vám za Vaši starost a přeji vám oběma hodně trpělivosti, sil a odvahy čelit tomu, co máte před sebou.
29. 12. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Pak ale také je vhodná návštěva psychiatra, který, pokud Váš otec trpí depresí, úzkostí, smutkem, beznadějí, jistě dokáže naordinovat takové léky, které Vašemu otci uleví od psychické bolesti. Nakonec i podporující osoba (Vaše matka) je vystavena obrovskému psychickému napětí. A především ona by měla dostat adekvátní psychologickou podporu.
Pokud byste potřebovala, aby se Vaše matka mohla obrátit na nějakou pacientskou organizaci, jistě byste nějakou vhodnou našla na internetu.
24. 8. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
(A to nemluvím o tom, v jak velkém psychickém zmatku musí být její malý syn). Pevné nervy! A ještě jednu radu: pokud nejste profesionál a neumíte pracovat s nemocnými, pak Vaše pomoc kamarádce Vás zcela vyčerpá. Zkuste o tomto přemýšlet.
19. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Co myslíte? Má smysl ji podporovat v jejím rozhodnutí neléčit se (s tím, že se obávám jejího pozdního rozhodnutí až na ni dolehnou obtíže) a nebo ji zkusit nejakým způsobem přesvědčit?
Víte, mnohdy si neuvědomujeme jeden zásadní fakt, který máme všichni společný: každý z nás, každý člověk má na tomto světě, ve svém snažení velikou touhu tu po sobě něco hmatatelného zanechat a také na konci svého života bilancuje. V tom bilancování se snaží dosáhnout hlavně a především toho, aby jeho stopa byla pro budoucnost zachována celistvá, aby to nebyl jen nedodělaný slabý otisk.
To platí pro každého z nás. Znám úmrtí zralých lidí, kteří odcházeli velice klidně a byli před tím schopni říct, že jejich životní úkol byl splněn. A také jsem byla s umírajícími, kteří byli v hodině smrti velice neklidní, odcházelo se jim strašně těžce, protože nestihli tu svou stopu dokončit.
Prosím, jestli můžete, pohlédněte na Vaši přítelkyni jako na statečnou dívku, která, ač tak mladá, poznala, že je třeba se pokusit otisknout svou stopu do budoucnosti dokonale. To také dělá. A já myslím, že nikdo nemá její velké úsilí hatit.
Děkuji Vám za Váš statečný přístup, myslím opakovaně, že jste udělal a děláte velmi prospěšnou věc, ale zkuste přemýšlet o mém návrhu.
16. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
My se s tím zatím vyrovnáváme jelikož tátovi moc dobře funguje mozek ví tu skutečnost, že nález byl pozitivní. Mluvíme s ním a snažíme se být maximálně v kontaktu. Hodně nás to dalo celou rodinu dohromady. Já vím , že to přijde ale čím mohu být nápomocná pro zmírnění bolestí, jak mu můžu tuto cestu zlehčit. Prostě nevíme co máme dělat dál nevím kam následná péče když mu bude špatně, domnívám se že obvodní lékařka mi neřekne více.
3. 10. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Prosím, zkuste zahodit předsudky a zeptejte se tatínka přímo, zda si chce popovídat o svém svízelném žití. Je povoleno, dokonce doporučeno plakat, objímat se, být spolu. Je třeba odhodit přetvářku – teď je absolutně nefunkční. Přeji Vám tolik potřebou odvahu začít se chovat jako dospělá dcera dospělého otce, ne jako nešťastný rodič nemocného dítěte.
23. 9. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
28. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
31. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
27. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Situaci, kterou popisujete, znám docela důvěrně. Někteří naši mužští pacienti v situaci, která se pro ně po zdravotní stránce vyvíjela nepříznivě, ba tragicky, se začali chovat doslova jako smyslů zbavení. Bezohledně terorizovali ty členy rodiny, kteří na nich byli nejvíc citově navázaní, rozhazovali dlouho střádané peníze za drahé cestování, dárky známým, opouštěli rodinu, dlouholetou partnerku a navazovali nové nerovné vztahy, jeden pacient (mimochodem vysoce inteligentní, racionální inženýr) dokonce v záchvatu zuřivosti zabil nové štěně svých dětí jenom proto, že si chtělo hrát. Kde se v těch lidech bere surovost, bezohlednost, zloba, když takoví předtím nebývali? Tak se ptají ti, kterým nejvíc ubližují, jejich partnerky, jejich děti.
Jeden důvod zmiňujete sama – přání dohnat nedohnatelné. V jejich chování lze rozpoznat zlost na svou partnerku, která sice říká, že je nemocná, ale její nemoc je proti té jeho jenom simulace. Ano, to, co prožíváte, je teror, domácí násilí na Vás ze strany Vašeho manžela. A taky čtu, že přes to složité spolužití byste mu chtěla být oporou i nadále.
Víte, poznala jsem za svou praxi daleko víc mužů, umírajících na onkologické onemocnění, kteří se těšili z přízně svých nejbližších, oceňovali všechno, co pro ně dělala jejich partnerka, i přes strach a úzkost z blížící se smrti byli vstřícní a pokorní ke všem, kteří přicházeli jim pomoci. Takoví lidé jsou morálně velmi vyspělí, jsou dozrálí, umějí si přiznat konečnost svého života.
Předpokládám, že Váš muž si svůj život řídil vždy sám, nebylo jeho zvykem ohlížet se na přání a touhy svých nejbližších, on byl tím nejdůležitějším členem rodiny, kolem kterého se vše točilo. A Vy jste mu sloužila, ráda, byl to Váš životní úkol. Řekněte, proč by nyní vynášel koše, pomáhal Vám doma, bral jakési prášky na hlavu? Zdá se, že Váš muž dělá všechno proto tak úporně, že chce přehlušit strašně velký strach ze smrti. Jakoby té s kosou ukazoval, kolik má síly na tenis, kolo, plavání, kolik má přátel, jak je pohostinný. Hraje hru o život, je bojovník, přitom ale dítě. Chová se bezohledně jen proto, aby kolem sebe vytvořil magickou ochrannou bariéru. Jen dítě, nedospělý jedinec, nechce vidět škaredé, nepříjemné, slyšet o nebezpečí. Proto striktně odmítne odbornou pomoc, proto zahodí léky. Nic nepotřebuje, je zdravý!
Doporučuji Vám, dříve než se úplně zhroutíte, abyste se začala chovat důsledně asertivně. Úkoluje Vás Váš muž? Co tak říkat: ano, ano, ale teď mám jinou práci. Napřahuje se, aby Vás uhodil? Můžete udělat zrcadlový pohyb, aby si uvědomil, kam až zašel.
Dovolíte-li, aby Vás terorizoval, bude Vás zneužívat. Mohla byste trvat na svých požadavcích vůči němu. Měla byste si pečlivě hlídat společné peníze. Váš manžel volá o pomoc, bojí se a proti strachu bojuje terorem, vztekem. Bylo by dobře, kdybyste se o tom všem poradila s manželovým ošetřujícím onkologem, který by mu ze svého titulu mohl důrazně doporučit užívání anxiolytik, antidepresiv. A nebojte se, už teď děláte pro svého muže maximum, jste statečná, zůstáváte mu po boku. Najděte pro sebe psychologa, který se zabývá zvládáním krizových psychických stavů. Hodně odvahy.
20. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz