Asi před měsícem a půl jsem Vám psala, jednalo se o moji maminku, že ji zjistili rakovinu prsa a byla z toho úplně psychicky ona i já na dně. Díky Vaší odpovědi jsme se z toho trošku dostaly a maminka začala věřit v uzdravení. Nyní má už měsíc po operaci prsa a čeká ji ozařování. Uzliny byly naštěstí v pořádku, takže dostala na vyběr s léčbou. Má si vybrat mezi normálním ozařováním, to znamená 6 tydenní léčba a nebo ji do prsa pod narkozou zavedou plastikové trubičky a budou jí to místo ozařovat 10 dní. Ale nevíme, pro co se má rozhodnout. Mám strach,aby tady ta nová studie byla tak účinná jako klasické ozařování a proto bych se chtěla zeptat, k čemu byste se přikláněli. Moc Vám děkuji za Vaši odpověď a moc si Vážím, že jste tady a můžete nám poradit.
Jsem opravdu ráda, že jste obě překonaly dosavadní úskalí léčby. Ráda bych vám poradila, ale jsem psycholog, nyní místo mne vám bude muset poradit lékař. Zkuste, prosím, kontakt na poradnu pana profesora Vorlíčka na serveru iDnes. Pevně věřím, že zase vše zvládnete. Pokud budete chtít radu ode mne, neváhejte a ozvěte se.
Hodně dobrých zpráv a úspěch v pokračování v léčbě.
Hodně dobrých zpráv a úspěch v pokračování v léčbě.
25. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová; Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, lkalvod@fnbrno.cz
Maminka má neoperovatelný nádor na plicích, rok po chemoterapii, ozařování a následně 7 měsíců biologické léčby. Během nemoci došlo k výraznému úbytku hmotnosti (na 43 kilo), nyní se objevily metastázy na játrech, uzlinách a v břiše. Navíc došlo k poruše tvorby červených krvinek a otokům dolních končetin (téměř až do pasu). Zatím nemá bolesti. Je možné i v takovém případě požádat o převoz do domácí péče nebo alespoň do nemocničního zařízení v jiném okrese, kde se původně s rakovinou léčila a kde má většinu příbuzných, kteří by ji mohli navštěvovat každý den? Je možné, že se bolesti až do konce nevyskytnou? hrozně se o ni bojím.
Vnímám váš strach o maminku i přes velkou emoční bolest jako velmi dobře racionálně zpracovanou situaci teď a nyní. Cením si Vašeho návrhu vzít Vaši maminku tam, kde bude mít zázemí svých nejbližších a hlavně Vám toto řešení hlavně z psychologického hlediska velmi doporučuji. Budete ale muset pro ni zařídit převoz, pokud by šla do domácího ošetřování, pak nějakou optimální zdravotnickou pomoc, ale předpokládám, že by doma dlouho nemohla (s ohledem na její současný Vámi popisovaný stav) zůstat. Proto, být na Vašem místě, bych šla do toho zařízení, kde už maminku znají a poprosila je o její přijetí. Je to třeba předjednat. Jsem přesvědčena, že tímto uděláte pro svou zkoušenou maminku to nejlepší. Kdysi jsem udělala pro svou maminku totéž, nedala jsem se odradit úředními postupy a nikdy jsem si to nevyčítala. Ostatně mnohdy bezpečně zaopatřit své odcházející milované blízké je i pro nás tím nejlepším lékem na smutek a obavy. Vaše rozhodnutí pokládám za správné. Věřím, že se Vám podaří být s Vaší maminkou co nejdéle doma. Myslím na Vás.
15. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem po operaci prsu, mela sem nador ktery se vyskytuje vzacne. Na okoli pusobim že jsem se vším smířená, ale jinak se už necítím jak žena, cítím se nějak méněcenná, s manželem jsem neměla pohlavní styk ani nepamatuji i když je velice tolerantnií, já se prostě cítím hrozně. Nevím, jak se mám chovat, myslim že to všichni na mě poznají, že mám rakovinu. Vím, že je to moje jenom moje představa.
Každé vážné onemocnění člověka hluboce zasáhne a diagnóza “rakovina“ často o to hlouběji. Pocity, které prožíváte vy nejsou nijak neobvyklé a podobnými problémy se trápí hodně žen, které si prošly léčbou nádorového onemocnění prsu. Sexuální život obvykle bývá v období terapie omezen a to jednak vlivem její náročnosti a také hormonální léčba chuť na sex u žen výrazně utlumuje. Vedlejší účinky léčby po jejím ukončení mizí a mnohé pomůže vyřešit časový odstup, postupně se vracet k obvyklému způsobu života a získat opět sebedůvěru. Manžel, který s vámi prošel těžkým obdobím, možná také neví, jak se teď chovat, co dělat či nedělat a jak může pomoci zvládnout toto náročné období. Vzájemná otevřená komunikace, k níž je mnohdy třeba hodně odvahy, mnohé vyjasní a usnadní. Důležité je vědomí, že máte někoho, kdo vás může podpořit a pomoci, ať už je to partner nebo někdo, koho se vaše nemoc přímo netýká. Přeji Vám hodně trpělivosti a sil k překonání všech potíží.
15. 3. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz
Moje maminka se již dva roky léčí se sarkomem v dutině břišní a tato fáze je už její asi poslední. Na chemo už nechodí, protože už to k ničemu není, břicho se jí nalévá vodou. Má hodně nabouranou psychiku, pořád pláče a je lítostivá.
Chtěla bych jí nějak pomoci, ale nevím jak. Poradíte mi?
Vždycky byla hodně aktivní, teď je slaboučká a těžko se vyrovnává s tím, že už potřebuje pomoc druhých. Není ležák, ale hodně času proleží, protože je slabá a unavená. Snažíme se jí to ulehčit jak to jde, různými zdravotními pomůckami na WC a do koupelny, ale i přesto.....
Chtěla bych jí nějak pomoci, ale nevím jak. Poradíte mi?
Vždycky byla hodně aktivní, teď je slaboučká a těžko se vyrovnává s tím, že už potřebuje pomoc druhých. Není ležák, ale hodně času proleží, protože je slabá a unavená. Snažíme se jí to ulehčit jak to jde, různými zdravotními pomůckami na WC a do koupelny, ale i přesto.....
Myslím, že už nyní mamince pomáháte. Z dopisu vyplývá, že s maminkou trávíte hodně času a materiální péči má zajištěnou. To je samozřejmě důležité - aby nemocný netrpěl, měl dostatek tekutin, neproležel se...., ale pro takto fatálně nemocného člověka je mnohem důležitější pocit, že není sám. Doteky a pohlazení, vyprávění či předčítání u maminčiny postele, tím můžete pomoci nejvíc. Nebojte se přisednout k mamince na postel, vzít ji za ruku a třeba jen mlčet, nebo si zavzpomínat na hezké chvilky z dětství. Nabídněte činnosti, které fyzický stav maminky dovolí (procházka po bytě, společné "procvičení"se, jemná masáž ztuhlých svalů...). Velmi agresivní, vyčerpávající terapie spolu s postupujícím onemocněním způsobuje, že donedávna silný a aktivní člověk se nám najednou doslova ztrácí před očima a samozřejmě změněná je i psychika. Pokud se vám zdá, že pláč maminku přespříliš vyčerpává, zkuste se poradit s lékařem o případném nasazení vhodného psychofarmaka - léku na zmírnění depresivních stavů. Přeju hodně zdraví a sil do všeho, co děláte.
5. 2. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz
Jsem matka 23 letého kluka, který se v listopadu r.2007 podrobil operaci zhoubného nádoru varlete. Bylo mu odstraněno pravé varle. Před třemi týdny ukončil ozařování, které statečně a bez problému zvládal. Až nyní se jeho chování začíná měnit. Je smutný, nechce o ničem mluvit a mám strach, že padá do deprese. Již před 6 lety měl úraz a přišel o levou nohu v bérci. Velmi dobře začal chodit na protéze, ale nyní mi připadá, že se mu nedaří již tyto situace zvládat. Snažím se mu být oporou, ale nevím, kde je ta hranice. Abych mu spíš neublížila svou starostlivostí. Jsem nyní v situaci, kdy si nevím rady.
Je toho opravdu hodně, čím musel Váš syn, a s ním i Vy, projít.
Píšete, že syn doposud vše bez problémů a statečně zvládal a teď najednou ... I tomu nejstatečnějšímu jednou, byť na chvíli, dojdou síly. Nejspíše Váš syn potřebuje "oddechový čas", aby si dokázal srovnat vše, co má za sebou, ale i to, co jej čeká. Může pro něj být těžké o tom hovořit; sám v tom může mít zmatek a také Vám třeba nechce přidělávat zbytečné starosti. Vy sama také zmiňujete možnost deprese, což se nedá takto posoudit. Můžete se obrátit na synova ošetřujícího lékaře, který v případě potřeby doporučí vhodný postup. A jak můžete tedy pomoci Vy sama? Tak jako doposud - buďte s ním. Buďte s ním a dejte mu důvěru, že svůj život zvládne. Zní to jednoduše, ale je to možná to nejtěžší. Řekněte synovi o svých obavách, starostech, ale také o tom, že svůj život má ve svých rukou, že je na něm, jak s ním naloží. Že Vy tady budete vždy, když bude potřeba. Držím palce a přeji Vám, i synovi, hodně sil, odvahy a trpělivosti.
Píšete, že syn doposud vše bez problémů a statečně zvládal a teď najednou ... I tomu nejstatečnějšímu jednou, byť na chvíli, dojdou síly. Nejspíše Váš syn potřebuje "oddechový čas", aby si dokázal srovnat vše, co má za sebou, ale i to, co jej čeká. Může pro něj být těžké o tom hovořit; sám v tom může mít zmatek a také Vám třeba nechce přidělávat zbytečné starosti. Vy sama také zmiňujete možnost deprese, což se nedá takto posoudit. Můžete se obrátit na synova ošetřujícího lékaře, který v případě potřeby doporučí vhodný postup. A jak můžete tedy pomoci Vy sama? Tak jako doposud - buďte s ním. Buďte s ním a dejte mu důvěru, že svůj život zvládne. Zní to jednoduše, ale je to možná to nejtěžší. Řekněte synovi o svých obavách, starostech, ale také o tom, že svůj život má ve svých rukou, že je na něm, jak s ním naloží. Že Vy tady budete vždy, když bude potřeba. Držím palce a přeji Vám, i synovi, hodně sil, odvahy a trpělivosti.
5. 2. 2008, Mgr.Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN Olomouc, skrobankova@volny.cz
Prosím o radu, zda existuje nějaká publikace o změně chování po operaci mozkového nádoru. Manžel (42 let) je po takové operaci a totálně se změnil, zapomněl spoustu věcí, např. mi nedokázal poradit, jak se vyměňuje kolo u auta, i když to předtím mockrát dělal, nedokáže měřit s metrem, prostě to, co dělal dříve bez problému najednou nedokáže. Co se týká smyslů, tak to je v pořádku, ale to naučené se vytratilo. Já ho zbytečně uvádím do nepříjemných situací, když mu něco vysvětluju jako dítěti a najednou zjistím, že zrovna toto nezapomněl a pak jsem si jindy jistá, že to dokáže a on se s tím trápí, protože neví jak to udělat. Chtěla bych tomu porozumnět, pomoci sobě i jemu, případně si o tom něco přečíst.
Píšete, že Váš muž se po operaci mozku „totálně změnil“. Pak píšete, že ztratil mnoho ze své dřívější manuální zručnosti, ale smysly má pořádku. Začnu od začátku:
před i po operaci Vám měli za povinnost lékaři říct, jakou část mozku budou operací zasahovat, jaká centra tam jsou a které nedostatky se mohou u pacienta projevit. Takto připravená základními informacemi byste po krátké době, kdy budete v domácím prostředí pozorovat, co Váš muž může a co ne, mohla mít sepsáno, co ze svých dovedností zapomněl. Pak by bylo dobře, kdybyste si v klidu sedli a promluvili o tom, co Váš muž vnímá jako újmu a jaká ztráta mozkových funkcí mu až tak nevadí.
Změny osobnosti pacienta po operaci tumoru mozku záleží od funkcí, které zásahem do mozku ztratí nebo se poškodí. Může a nemusí si své nedostatky, změny uvědomovat. Vnímá-li svůj stav jako handicap, může se začít projevovat agresivně ke svému okolí nebo propadne depresi. (pamatuji si, že moje maminka po rozsáhlé operaci mozku přepadala doprava, přestala mít zručné ruce, ale nás nikoho z jejích nejbližších nenapadlo jí nedostatky předhazovat nebo ji doučovat – a to jsme byly ještě děti. Matka pak dokázala po delším čase své handicapy ovládat a přizpůsobovat se, byla pro nás vzorem zvládání situací v zátěži).
Na internetu, pokud si na vyhledávači napíšete heslo: brain tumor, changing behave ….. jsou odborné články, které pro Vás nemusí být srozumitelné. Proto preferuji české, třeba:
- Psychopatologie u mozkových nádorů, Jiří Masopust
- Problém lokalizace schopností, Marek Petrů
- ipsychiatr.cz….Organické duševní poruchy
- Psychóza a její příznaky u neurologických onemocnění, Libiger
4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Moji mamince 60 let, zjistili před 3 tydny, rakovinu prsu. Dnes si byla pro vysledky rentgenu plic, kostí a ultrazvuku jater, naštěstí má všechno v pořádku a za 14 dní jde na operaci. Strašně se o maminku bojím, pan doktor dnes řekl, že je to nádor úplně v začátku, je velký 1,5x1 cm. Maminka už 3 tydny jenom pláče, a já s ní.Ale vím, že když na tom není dobře psychicky, tak že je to chyba. Chci ji objednat k psycholožce, ale ona nechce. Po operaci ji čeká ozařování. Pořád doufám, že bude všechno s maminkou v pořádku, jinak si nedovedu život představit. Prosim má maminka velkou šanci na úplné uzdravení?.
Pokud má maminka rakovinu prsu opravdu úplně v počátečním stadiu, má velkou naději na vyléčení. Ještě se uvidí při operaci, zda nejsou zasažené uzliny v podpaždí. Podle toho pak bude další léčba., v případě postižení uzlin by byla zřejmě nutná i chemoterapie. Pokud to maminka psychicky nezvládá, je možná zapotřebí jí podat lék proti depresi, většinou to hodně pomáhá. Držím palce, aby to s maminkou dobře dopadlo.
Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda České onkologické společnostiZcela záměrně jsem využila možnosti poprosit svého přednostu o medicínskou odpověď na Váš zoufalý dotaz. Snad Vás i Vaši matku aspoň trochu uklidnil. Ale podle mne, nakonec i podle Vás, je vážně velmi nutné, aby Vaše matka sebrala odvahu, překonala předsudky o psycholozích a psychiatrech, abyste se obě vzaly za ruce a společně navštívily svého praktického lékaře, který vám oběma může předepsat léky proti úzkosti a proti depresi. Pokud vás pošle k psychiatrovi, prosím, nebraňte se. Jste totiž opravdu nyní obě ve velmi těžkém stavu psychické bolesti a šoku z matčiny diagnózy. Tak, jak chirurg musí napravit Vaši zlomenou paži, tak psychiatr musí napravit Vaši zlomenou duši. Byla bych ráda, kdyby si Vaše matka uvědomila, že pokud bude při onkologické léčbě nezvladatelně psychicky strádat, nemusí být její léčba efektivní. Léčba velmi dobře funguje hlavně v takovém těle, které vede myšlenka na překonání nemoci, v těle, kterému velí pozitivní myšlení. Ano, ve fázi šoku je pláč dokonce žádoucí, je jakýmsi vymýváním špatných myšlenek z duše. Ovšem pokud budete plakat dál, pláčete bezúčelně a jen se fyzicky vysilujete. Připomínám, že léčit se anxiolytiky a antidepresivy byste měly obě dvě a nestydět se za to.
Jiný šálek čaje je Váš vztah závislosti (ve Vašem dospělém věku) na Vaší matce a Vaší matky na Vás. To ovšem byste měla také postupně řešit, tady ale doporučuji konzultace klinického psychologa. Vím, nečekají vás obě radostné dny a týdny, ale pokud se zklidníte a řeknete si, že by v tom musel být čert, abyste tu potvoru „rakovinu“ nezdolaly, tak to Vaší matce i Vám vyjde. Připojuji se k přání pana profesora. Pozdravujte matku a ať se všemu postaví čelem.
4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS; Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Po dvou letech u mě nastal relaps nádor.onemocnění. Je mi 46let jsem žena s diagnózou C56.Za týden mám nastoupit do nemocnice na příjem. Přiznám se, že mě to ze začátku nevykolejilo.Jak dny plynou stav se horší a horší.Pročítám stále všemožné informace možné komplikace,snad výhodou je že vím, do čeho jdu.Vzdávat se nechci, ale jistá si nejsem.Mám velikou podporu rodiny dospělých dětí i manžela i když si myslím,že tu pomoc budou potřebovat taky a neví to.V nemocnici jsem tak nějak pochopila, že oni jsou spíš lékaři.Není divu při 5000 pacientů v ambulanci. Těch pár minut,co mi je dáno se snažím plně využít a i si dotazy píšu na papír.Potřebuju se v tom orientovat.Nechci být něčím zbytečně zaskočená.Teď mě to ale nějak víc zrazuje.Kam se mám prosím vás obrátit?
Ve svém dotazu píšete, že za jistou výhodu považujete to, že jdete se léčit na známé místo, kde jste byla poprve před dvěma lety. A také že se snažíte získat od ambulantního lékaře více informací o svém zdravotním stavu, ale nějak se Vám to pro jeho zaneprázdnění nedaří. Nejprve obecnosti, pak ke konkrétní situaci.
Věřím, že se snažíte přečíst kdeco o své nemoci, ale také se může stát, že za prvé tomu nebudete dobře rozumět a za druhé to, co je napsané, je obecné a Vy byste chtěla vědět, jak je to konkrétně s Vaší nemocí teď a v budoucnu. Na internetu je velká spousta informací o Vaší nemoci, ale ve Vašem případě bych postupovala takhle:
Až nastoupíte na Vám známou kliniku na další léčbu, budete mít svého ošetřujícího lékaře, na oddělení také bude jeho přímý nadřízený – vedoucí lékař oddělení. Sjednejte si s jedním nebo s druhým schůzku, doporučuji Vám, abyste si s sebou vzala někoho z blízkých, komu nejvíc důvěřujete. Trvejte na schůzce třeba v odpoledních hodinách, kdy už není v nemocnici tolik shonu. Napište si předem otázky, které jsou pro Vás důležité a žádejte na ně odpovědi, kterým budete rozumět, tedy které bude lékař říkat česky, pokud použije latinský název, žádejte jeho český ekvivalent, vysvětlení. Věřte mi, že je POVINNOSTÍ ošetřujícího lékaře sdělit Vám všechno kolem Vašeho těla, Vaší nemoci a způsobu a délky léčby. Je také jeho povinností, aby, pokud se jej zeptáte znovu a znovu, protože jste něco třeba zapomněla, Vám znovu a znovu odpověděl podrobně a ochotně. Prosím, nikdy se nedejte odbýt, pokud nebudete spokojena s vysvětleními, žádejte vysvětlení od přednosty kliniky nebo primaře. Našim pacientům všichni říkáme – ptejte se, ptejte se, budeme vám trpělivě odpovídat. Vám doporučuji totéž. A ještě na závěr: budete-li mít pocit, že psychicky nezvládáte pobyt a léčbu, požádejte aktivně o psychofarmaka – léky na zmírnění psychické krize, úzkosti, strachu a deprese.
Přeji Vám, abyste novou léčbu zvládla s vědomostmi o své nemoci a prognóze, abyste byla statečná a zvídavá. Člověk, který ví, nemusí se dohadovat, domýšlet. A je klidnější. Ať to vyjde jako před dvěma lety.
4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Moje maminka před 15 lety umřela na rakovinu. 31.12.07 mi bylo oznámeno, že v mém prsu je nádor, který se musí léčit nejdříve chemoterapií. Během několika málo dní jsem pročetla několik knih a brožur, kde se píše, že byť jsou rodiče staršího věku a májí své zdravotní problémy a starostí, měli by znát o mém zdravotním stavu pravdu. Dnes 29.1.08 jsem holohlavá a za týden mě čeká další chemoterapie. Tatínkovo nová přítelkyně též dnes je na operaci prsu, aby se vyjmul nějaký "nález" a pak bude chodit na ozařování.Má otázka zní: Kdy oznámit rodičům můj stav? Stále ještě čekám na vhodný okamžik - ale nastane někdy?
Ptáte se, kdy je vhodné oznámit otci Vaše onemocnění. Odpověď není jednoduchá: každá rodina má své zvyklosti, mezi členy rodiny jsou různé vztahy, rozdílná komunikace. Pokud byste žila s rodiči, patrně okamžitě by poznali, že jste nemocná a léčíte se. Pokud ale bydlíte jinde než Vaši rodiče, je jen a jen na Vás, kdy se rozhodnete otci říct holou skutečnost. Ptáte se, jestli nastane vhodný okamžik, kdy budete moci říct svým nejbližším, že se léčíte. Ano, ten okamžik nastane, až se Vy sama rozhodnete, že už máte tolik síly, že dokážete o své chorobě mluvit s rodinou. Nebojte se, Vaši nejbližší tu zprávu jistě unesou a možná Vám pomohou zvládat těžkosti víc, než si třeba teď myslíte. Věřím, že co nejdřív posbíráte odvahu.
1. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mám nádor v prsu. Momentálně jsem na chemoterapii. Po přečtení několika knih a brožur, jsem teoreticky seznámena a "připravena" na vše co se může stát. Ale ve chvíli kdy jsem si po 14-ti dnech od první dávky sáhla do vlasů a měla v ruce velký chomáč zpanikařila jsem, protože praxe ukázala úplně něco jiného. To byl přesně moment který pacienta "hodí" v psychice někam na dno. Můj dotaz zní: Jak se zachovat nebo kde najít "první psychologickou pomoc"? Existují nějaká místa kde scházejí lidé, kteří zažívají to samé co já a mohou spolu o tom mluvit?
Kdybyste byla pacientkou naší kliniky, tak byste ještě před léčbou dostala informaci od lékaře nebo ode mne, že sebelépe napsaná kniha, brožůra nepřipraví konkrétního pacienta na psychický propad spojený hlavně s chemoterapií. Naši pacienti vědí, že holá pravda o nemoci je vyjeví především a zásadně s prvními vypadnutými prameny vlasů. Připravujeme je na to a domlouváme s nimi ostříhání, zkrácení vlasů, aby šok ze ztráty vlasů nebyl tak děsivý.
Ráda bych Vám poradila, kde ve Vašem okolí najdete klinického psychologa, který Vám pomůže překonat psychickou krizi spojenou s léčbou tumoru, ale nevím, kde bydlíte, kam chodíte na chemoterapii. Když budete listovat dál stránkami www.linkos.cz, je tam mapa center onkologické péče a mapa, kde působí klinický psycholog – psychoonkolog. Klinického psychologa ale také můžete najít v každé psychiatrické léčebně. Je také spousta soukromých ordinací klinických psychologů po celé republice. Jsem si jista, že Vás nikdo z kolegů neodmítne. Na internetu také můžete najít mnoho zájmových sdružení, kde si onkologičtí pacienti vzájemně poskytují podporu. Zase podle místa bydliště nebo místa léčení.
Jsem přesvědčena, že nyní se nacházíte stále ještě ve fázi šoku z onemocnění, který dokážete překonat. Zadáte-li si ve vyhledávači na internetu heslo MAMMA HELP, dostanete se na stránky sdružení pacientek se stejnou nemocí, jakou máte Vy. Jen, prosím, hlavně nezůstávejte pasivně sedět nešťastná s rukama v klíně. Svět není jen černobílý, až se vzpamatujete ze šoku, uvidíte je zase barevně, to je nadějné. Držím Vám palec.
Jsem přesvědčena, že nyní se nacházíte stále ještě ve fázi šoku z onemocnění, který dokážete překonat. Zadáte-li si ve vyhledávači na internetu heslo MAMMA HELP, dostanete se na stránky sdružení pacientek se stejnou nemocí, jakou máte Vy. Jen, prosím, hlavně nezůstávejte pasivně sedět nešťastná s rukama v klíně. Svět není jen černobílý, až se vzpamatujete ze šoku, uvidíte je zase barevně, to je nadějné. Držím Vám palec.
1. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mé nejlepší kamarádce (17) diagnostikovali nádor v kosti na noze. už je jisté, že je to nádor a čeká jí za pár dní nějaké vyšetření spojené s rtg a ještě něčím na způsob biopsie, s tím, že jí to budou operovat. Nevím, jak to má rozsáhlé, ale už měsíc měla podezření a před týdnem jí to potrdili, že bude nutný chir. zásah. Mám o ní strach, je tak mladá, jakou má naději? Je nějaká? Moc mi na ní záleží a nevím jak jí i sobě pomoci se přes to dostat, je to těžké, čím prochází, jak jí mohu pomoci? Je to má nejlepší kamarádka a moc mi na ní záleží.
Bohužel Vám nedokážu říct, jakou naději má Vaše kamarádka, to by se ona a její rodiče měli dozvědět od lékařů. Vám ale jistě jde o to, abyste jí dokázala v těžkých chvílích podpořit. Zkuste si přečíst krátký příběh, který se stal v naší rodině.
Moje sestřenice, která bydlela na druhém konci republiky, ve svých dvaceti letech (je to už čtyřicet let) náhle onemocněla přesně tak, jak to popisujete u své nejlepší kamarádky. Tehdy nebyly takové úžasné možnosti medicíny, jako jsou dnes. Vše se odehrávalo velmi rychle a dramaticky. Tetě řekli lékaři, že musí její dceři nohu léčit ozařováním i operací, naznačili, že může o nohu přijít, aby jí zachránili život. Zoufalá teta nám napsala dopis a prosila o pomoc. Já i moji sourozenci jsme za milovanou sestřenkou hned odjeli, bylo štěstí, že jsme měli všichni letní prázdniny. Pak jsme trávili každou možnou chvíli se sestřenkou v průběhu ozařování, před i po operaci. Povídali jsme si s ní o všem možném, hráli jsme s ní stolní hry, prostě jsme ji rozptylovali. Věřte mi, pro nás puberťáky to bylo strašně náročné, hlavně jsme si nevěděli rady s jejím smutkem a panikou, když v slzách říkala, že bez nohy nechce žít. I my jsme byli z té hrozné situace nešťastní a zničení, ale vydrželi jsme to. Stal se malý zázrak, sestřenka o nohu nepřišla. Byly to naše nejhroznější prázdniny. Je to už tak dávno, ale pokaždé, když se sjede rodina, vzpomínáme. Naše sestřenka nám už mnohokrát zopakovala, že jsme to byli právě my, její vrstevníci, kdo jí z psychické krize nejvíce pomohl. Vždy říká, že na rozdíl od nešťastných rodičů jsme byli schopni na její úrovni mladé ženy mluvit o všem, někdy se i zasmát, vymyslet nějakou blbinu. A ta podpora podobně mladých lidí ji doslova držela nad vodou.
Tedy, Katko, budete-li mít dost síly, odvahy a trpělivosti, zkuste být pro svou nejlepší kamarádku potřebnou oporou, třeba jen tím, že ji budete provázet léčbou a budete spolu s ní věřit, neochvějně věřit, že se uzdraví. Pokud se tak rozhodnete, nevadí, když spolu budete plakat, smát se, strachovat se, protože cokoliv pro svou kamarádku uděláte ze srdce, bude pro ni účinným lékem. Přeji Vám vytrvalost a děkuji Vám za Vaše velké přátelství.
Moje sestřenice, která bydlela na druhém konci republiky, ve svých dvaceti letech (je to už čtyřicet let) náhle onemocněla přesně tak, jak to popisujete u své nejlepší kamarádky. Tehdy nebyly takové úžasné možnosti medicíny, jako jsou dnes. Vše se odehrávalo velmi rychle a dramaticky. Tetě řekli lékaři, že musí její dceři nohu léčit ozařováním i operací, naznačili, že může o nohu přijít, aby jí zachránili život. Zoufalá teta nám napsala dopis a prosila o pomoc. Já i moji sourozenci jsme za milovanou sestřenkou hned odjeli, bylo štěstí, že jsme měli všichni letní prázdniny. Pak jsme trávili každou možnou chvíli se sestřenkou v průběhu ozařování, před i po operaci. Povídali jsme si s ní o všem možném, hráli jsme s ní stolní hry, prostě jsme ji rozptylovali. Věřte mi, pro nás puberťáky to bylo strašně náročné, hlavně jsme si nevěděli rady s jejím smutkem a panikou, když v slzách říkala, že bez nohy nechce žít. I my jsme byli z té hrozné situace nešťastní a zničení, ale vydrželi jsme to. Stal se malý zázrak, sestřenka o nohu nepřišla. Byly to naše nejhroznější prázdniny. Je to už tak dávno, ale pokaždé, když se sjede rodina, vzpomínáme. Naše sestřenka nám už mnohokrát zopakovala, že jsme to byli právě my, její vrstevníci, kdo jí z psychické krize nejvíce pomohl. Vždy říká, že na rozdíl od nešťastných rodičů jsme byli schopni na její úrovni mladé ženy mluvit o všem, někdy se i zasmát, vymyslet nějakou blbinu. A ta podpora podobně mladých lidí ji doslova držela nad vodou.
Tedy, Katko, budete-li mít dost síly, odvahy a trpělivosti, zkuste být pro svou nejlepší kamarádku potřebnou oporou, třeba jen tím, že ji budete provázet léčbou a budete spolu s ní věřit, neochvějně věřit, že se uzdraví. Pokud se tak rozhodnete, nevadí, když spolu budete plakat, smát se, strachovat se, protože cokoliv pro svou kamarádku uděláte ze srdce, bude pro ni účinným lékem. Přeji Vám vytrvalost a děkuji Vám za Vaše velké přátelství.
28. 1. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mi 21 let, mám problémy se stálým motáním hlavy, lehkými bolestmi hlavy a doktoři stale nevědí čím to je. Žádám o nějakou radu a co mám s těmito problémy dělat, už jsem byl i v nemocnici Bulovka v Praze a myslím si, že se zmílili a že magnetická rezonance není správná, protože hlava se mi stále motá a přitom se mi spouští silné a rychle bušení srdce. Prosím poradte mi co a jak dál,moc děkuji za odpověd.
Váš dotaz do psychoonkologické poradny je sice atypický, ale pokusím se Vám odpovědět. Píšete, že jste byl na vyšetření magnetickou rezonancí v jedné z nejlepších nemocnic v republice, ale že Vás výsledek vyšetření neuspokojuje. Samozřejmě můžete požádat jakékoliv jiné neurologické, neurochirurgické nebo interní pracoviště, aby Vám provedli kontrolní vyšetření. Problém by mohl být také psychosomatické povahy, ale Vy se nezmiňujete o příčinách vzniku ani prohloubení tělesných problémů. Bušení srdce může být způsobeno tím, že Vaše tělesné problémy doprovází strach a úzkost. Zkuste se třeba poradit s klinickým psychologem, je docela možné, že tento odborník by Vám mohl pomoci psychoterapii zmírnit příznaky, které popisujete.
28. 1. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Prosím o odbornou radu ohledně své maminky. Je jí 70 let,v září prodělala operaci se závěrem generalizovaný tumor jater a žlučových cest. Maminka svou diagnózu nezná,chtěla jsem ji toho ušetřit.Žádná další léčba nebyla zahájena,prognóza je velmi špatná,zbývá jí možná jen pár týdnů života.Starám se o ni doma,v dvoupokojovém bytě,kde žijeme s manželem a dvěma malými dětmi školního věku.Stav se postupně zhoršuje,téměř nejí,přestává chodit.Myšlení má ale zcela v pořádku a neustále se ptá,kdy už jí bude lépe a co se při operaci nepovedlo.Je hodně depresivní,ale odmítá veškeré léky.Radila jsem se už s několika lékaři,jak mám postupovat,aby alespoň trochu jedla.Podle nich žádná překážka pro příjem potravy není,ale ona vše odmítá s tím,že jíst nemůže a pláče,že ji nikdo nechápe,že opravdu nemůže nic spolknout.Ráda bych jí nějak pomohla,ale nevím jak.Mám ještě jeden dotaz,děti jsou svědky veškerého dění,v našich podmínkách to nelze jinak vyřešit.Dokud maminka vnímá,nepřipadá v úvahu ani její umístění např. v hospicu,nesmířila by se s tím a narušilo by to náš vztah.Nevím,jakým způsobem mám děti připravit na to,co je nevyhnutelné,ještě nikdy se se smrtí blízké osoby nesetkaly a s babičkou mají velmi silné pouto.
Přiznám se Vám, že odpověď na Váš dotaz již několik dnů zpracovávám a dosud jsem s žádnou variantou nebyla zcela spokojena. To, v jaké situaci se Vaše rodina teď nachází, je bohužel u nás stav, ve kterém se nachází hodně rodin i partnerských dvojic. Začnu tedy od konce Vašeho smutného povídání.
Každý lidský vztah, každá vazba, pokud má být pevná, obohacující, bezpečná a nesoucí lásku a úctu, musí být založena především na důvěře, upřímnosti a empatii. V našem případě, kdy jdou rozumové důvody víceméně stranou, je založena hlavně na emocích. Láska a silné pouto, které váže Vaši těžce zkoušenou maminku ke svým potomkům a vás všechny k ní, se ale nyní ocitá ve velkém ohrožení. Ten, kdo má vědět – neví, ten, koho se to hmatatelně netýká – ví. Vaše maminka nepochybně tuší, že se její život uzavírá. Jen tuší. Může se domýšlet, ptát se, proč se nelepší její zdravotní stav. Upadá do velmi těžkých, citově vypjatých stavů, které ve své beznaději doslova potápějí Vaši maminku do hluboké deprese. Proto nejí, nespí, nechce se jí mluvit, může být apatická, je velmi smutná a plná úzkosti. Jistě ani ona z ohleduplnosti nedokáže říct Vám, čeho se tak moc bojí a jaká lítost ji nedá myslet a spát. Pacient, pokud jeho stav je beznadějný, nesmí trpět fyzickou bolestí a psychickým utrpením. Pokud tedy Vaše maminka se ještě neléčí léky proti úzkosti a depresi, bylo by nutné začít co nejdříve.
Dalším krokem k upevnění důvěry mezi vámi dvěma by měl být upřímný, úlevný rozhovor, ve kterém byste se zbavila role matky své maminky a vrátila Vaší milované mamince její dospělou důstojnost. Já bych se jí zeptala, co si myslí o svém zdravotním stavu, jestli si myslí, že vím víc než ona, jestli chce vědět, co vím já. Celý rozhovor by měl být velmi intimní, třeba pošlete svou rodinu na výlet. Posaďte se spolu s maminkou na její nejmilejší, nejobvyklejší místo, buďte si velmi fyzicky blízko. Doteky, objetí, slzy, bolestný a zároveň úlevný pláč. To všechno patří k očistě vašeho vztahu a důvěry. Je to ta z nejtěžších chvil života, kdy jsou si dvě bytosti nejblíž – v lásce i bolesti. Z každého Vašeho slova, gesta by mělo být Vaší mamince jasné, že při ní budete stát za všech okolností.
Ptáte se, co děti. Děti intenzivně vnímají veškeré dění v rodině právě na pocitové, emoční úrovni. Jistě vnímají, že je něco moc špatně a na úrovni svých let tyto pocity zpracovávají. Pokud se ale vážnost problému netýká přímo jejich rodičů, kteří pro ně znamenají jediné bezpečí, jsou většinou velmi dobře schopni zvládnout i tu nejtěžší rodinnou krizi. Přimknou se k rodiči jako k arbitru, bezpečné autoritě a budou zvládat těžkosti podle jeho vzoru. Není pravda, že by se děti měly vylučovat z tragedií života. Měly by ale slyšet, že ať se stane cokoliv, rodičovská náruč má ochranné a hojivé účinky. Pokud by měly děti zjevné psychické potíže, projevující se zhoršením školních výsledků nebo jejich chování vůbec, bylo by velmi potřebné navštívit s nimi dětského klinického psychologa.
Milá paní Lenko, jak vidíte, právě Vám jsem nic neusnadnila. Ovšem, pokud se znovu zamyslíte nad svým dosavadním postojem ke své mamince, zkusíte si představit, jak by Vám bylo po psychické stránce na jejím místě, jistě příznivou a přijatelnou cestu naleznete. Věřte mi, prosím, že i já jsem prošla přesně takovou zkušeností jen s tím rozdílem, že tehdy jsem jednala bez profesionálních znalostí, které mám dnes, ale intuitivně. Provázela jsem se sourozenci svou maminku dlouhou cestou a doma. Neříkám návod, jen to, že jsme chtěli a mohli. Nikdy nás pak nepřepadla jediná výčitka a myšlenka o selhání. Tehdy odcházela od nás naše matka a my, její děti, jsme ji doprovázely.
Chtěla bych Vám popřát hlavně dobré rozhodnutí a hodně síly, abyste následný velký psychický a fyzický tlak zvládla ve zdraví a k prospěchu Vaší celé rodiny.
Každý lidský vztah, každá vazba, pokud má být pevná, obohacující, bezpečná a nesoucí lásku a úctu, musí být založena především na důvěře, upřímnosti a empatii. V našem případě, kdy jdou rozumové důvody víceméně stranou, je založena hlavně na emocích. Láska a silné pouto, které váže Vaši těžce zkoušenou maminku ke svým potomkům a vás všechny k ní, se ale nyní ocitá ve velkém ohrožení. Ten, kdo má vědět – neví, ten, koho se to hmatatelně netýká – ví. Vaše maminka nepochybně tuší, že se její život uzavírá. Jen tuší. Může se domýšlet, ptát se, proč se nelepší její zdravotní stav. Upadá do velmi těžkých, citově vypjatých stavů, které ve své beznaději doslova potápějí Vaši maminku do hluboké deprese. Proto nejí, nespí, nechce se jí mluvit, může být apatická, je velmi smutná a plná úzkosti. Jistě ani ona z ohleduplnosti nedokáže říct Vám, čeho se tak moc bojí a jaká lítost ji nedá myslet a spát. Pacient, pokud jeho stav je beznadějný, nesmí trpět fyzickou bolestí a psychickým utrpením. Pokud tedy Vaše maminka se ještě neléčí léky proti úzkosti a depresi, bylo by nutné začít co nejdříve.
Dalším krokem k upevnění důvěry mezi vámi dvěma by měl být upřímný, úlevný rozhovor, ve kterém byste se zbavila role matky své maminky a vrátila Vaší milované mamince její dospělou důstojnost. Já bych se jí zeptala, co si myslí o svém zdravotním stavu, jestli si myslí, že vím víc než ona, jestli chce vědět, co vím já. Celý rozhovor by měl být velmi intimní, třeba pošlete svou rodinu na výlet. Posaďte se spolu s maminkou na její nejmilejší, nejobvyklejší místo, buďte si velmi fyzicky blízko. Doteky, objetí, slzy, bolestný a zároveň úlevný pláč. To všechno patří k očistě vašeho vztahu a důvěry. Je to ta z nejtěžších chvil života, kdy jsou si dvě bytosti nejblíž – v lásce i bolesti. Z každého Vašeho slova, gesta by mělo být Vaší mamince jasné, že při ní budete stát za všech okolností.
Ptáte se, co děti. Děti intenzivně vnímají veškeré dění v rodině právě na pocitové, emoční úrovni. Jistě vnímají, že je něco moc špatně a na úrovni svých let tyto pocity zpracovávají. Pokud se ale vážnost problému netýká přímo jejich rodičů, kteří pro ně znamenají jediné bezpečí, jsou většinou velmi dobře schopni zvládnout i tu nejtěžší rodinnou krizi. Přimknou se k rodiči jako k arbitru, bezpečné autoritě a budou zvládat těžkosti podle jeho vzoru. Není pravda, že by se děti měly vylučovat z tragedií života. Měly by ale slyšet, že ať se stane cokoliv, rodičovská náruč má ochranné a hojivé účinky. Pokud by měly děti zjevné psychické potíže, projevující se zhoršením školních výsledků nebo jejich chování vůbec, bylo by velmi potřebné navštívit s nimi dětského klinického psychologa.
Milá paní Lenko, jak vidíte, právě Vám jsem nic neusnadnila. Ovšem, pokud se znovu zamyslíte nad svým dosavadním postojem ke své mamince, zkusíte si představit, jak by Vám bylo po psychické stránce na jejím místě, jistě příznivou a přijatelnou cestu naleznete. Věřte mi, prosím, že i já jsem prošla přesně takovou zkušeností jen s tím rozdílem, že tehdy jsem jednala bez profesionálních znalostí, které mám dnes, ale intuitivně. Provázela jsem se sourozenci svou maminku dlouhou cestou a doma. Neříkám návod, jen to, že jsme chtěli a mohli. Nikdy nás pak nepřepadla jediná výčitka a myšlenka o selhání. Tehdy odcházela od nás naše matka a my, její děti, jsme ji doprovázely.
Chtěla bych Vám popřát hlavně dobré rozhodnutí a hodně síly, abyste následný velký psychický a fyzický tlak zvládla ve zdraví a k prospěchu Vaší celé rodiny.
0. 1. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Onkologickým pacientem jsem já, ale poradit bych potřebovala se synem (2a3/4).
Před dvěma měsíci byl u mě diagnostikován sarkom na stehně, vyoperován, spáleny metastáze na plících, proběhla brachyterapie a právě prodělávám chemoterapii - co tři týdny hospitalizace na tři dny, mezi tím kontroly.
Jak vysvětli synovi co se se mnou děje? Zatím jsme mu to podali tak, že mám nemocnou nohu - což opravdu vidí, jizva je přes celé stehno + jizvičky po vodičích, ale syn se začíná ptát, proč mě pan doktor chce vidět tak často, jakto že mě ještě neuzdravil, proč jsem tak moc unavená a nemůžu jít s ním ven pouštět draky .... Docházejí mi argumenty, když už nemusím nohu stahovat a chodím normálně, ale únava při chemoterapii mi opravdu nedovolí jít si s ním hrát ven, jak byl zvyklý dříve.
Před dvěma měsíci byl u mě diagnostikován sarkom na stehně, vyoperován, spáleny metastáze na plících, proběhla brachyterapie a právě prodělávám chemoterapii - co tři týdny hospitalizace na tři dny, mezi tím kontroly.
Jak vysvětli synovi co se se mnou děje? Zatím jsme mu to podali tak, že mám nemocnou nohu - což opravdu vidí, jizva je přes celé stehno + jizvičky po vodičích, ale syn se začíná ptát, proč mě pan doktor chce vidět tak často, jakto že mě ještě neuzdravil, proč jsem tak moc unavená a nemůžu jít s ním ven pouštět draky .... Docházejí mi argumenty, když už nemusím nohu stahovat a chodím normálně, ale únava při chemoterapii mi opravdu nedovolí jít si s ním hrát ven, jak byl zvyklý dříve.
Možnosti vysvětlení onkologického onemocnění chlapci, kterému jsou necelé tři roky jsou velmi limitovány vzhledem k jeho způsobu myšlení. Děti v tomto období nechápou dění ve světě tak jako my, podle logických a časo-prostorových souvislostí, spíše jednoduše spojují události, které se vyskytly ve stejném čase, a příliš nechápou dlouhodobé procesy, tak jako například onkologická léčba: problém (nádor) - operace - brachyterapie - chemoterapie. Jejich přemýšlení je omezeno na kratší časové úseky a mnohdy mají problém rozlišit mezi jejich představami a realitou, proto se také jejich myšlení říká magické. Také vyžadují na své jednoznačné a přímé otázky rychlou a jednoduchou odpověď, na dlouhodobé vysvětlování se prostě nesoustředí.
Pokud budete chtět vysvětlit chlapci princip onemocnění, můžete ve vhodné době zkusit popsat onemocnění jako boj mezi dobrými a zlými buňkami, léky, které berete, pomáhají těm hodným zvítězit. Je velmi vhodné vzít si tužku a namalovat obrázek dobrých a zlých buněk v těle. Velmi doporučuji prozkoumávat, co si chlapec o nemoci myslí, v tomto období díky právě magickému myšlení mohou vznikat různé iracionální strachy a zároveň také pocity viny - děti si mohou myslet, že můžou způsobit někomu něco špatného už jen tím, že na to pomyslí. Samozřejmě si mohou myslet, že je to nakažlivé, což si myslí i starší děti.
Chlapec si není schopen představit dobu, po kterou se budete léčit a na jeho otázky, proč nemůžete dělat to či ono, je prostě třeba odpovídat opakovaně a trpělivě vysvětlovat. Dokáži si představit, že vás to také mrzí, že se kvůli nemoci nemůžete synovi věnovat. Děti v tomto věku nasávají naše emoce a neverbální komunikaci (výraz tváře, držení těla, tón hlasu) jako houba, ať už říkáme, co říkáme. Dovolím si trochu spekulovat, že za jeho opakovaným vyptáváním může být právě potřeba větší jistoty a uklidnění, poněvadž může cítit smutek nebo nejistotu ve Vašem hlase, právě proto, že Vás samotnou může trápit nejen to, že momentálně nemáte sílu se synovi věnovat, ale mnoho dalších věcí, přímo či nepřímo souvisejících s nemocí.
Procházíte obtížným obdobím, což vaše dítě vnímá. Synovi můžete pomoci tím, pokud svou nemoc učiníte co nejvíce "běžnou" (neberte to prosím jako zlehčování vaší situace, spíše snahu o její zjednodušení pro syna) a pokusíte se vnitřně co nejvíce ztotožnit s tím, že nyní se léčíte a potřebujete se věnovat i sama sobě, abyste se potom mohla zase věnovat synovi. Pokud budete vnitřně přesvědčená, že to tak musí být, váš syn to bude schopný přijmout. Děti v takto raném věku z nás potřebují cítit jistotu, obzvlášť pokud se děje něco neobvyklého. Synkovi také může prospět pravidelnost v jeho denních aktivitách, až přítomnost určitých rituálů, něco, co můžete opakovaně společně dělat (pravidelnost obecně pomáhá dětem proti pocitům úzkosti).
Berte prosím tuto odpověď jako platnou v obecné míře, pokud byste potřebovala více konkrétní informace, neobávejte se navštívit psychologa osobně, při osobním setkání můžete ihned reagovat a získat informace šité na míru přímo Vám. Ještě pro Vaši inspiraci uvádím web www.arcus-oc.org , kde najdete článek s názvem: Jak to říci dětem, který napsala paní Helena Cuhrová a velmi pěkně tam popisuje vlastní zkušenost. Přestože se to týká starších dětí, možná Vám poslouží jako inspirace do budoucna.
Držím Vám palce.
Pokud budete chtět vysvětlit chlapci princip onemocnění, můžete ve vhodné době zkusit popsat onemocnění jako boj mezi dobrými a zlými buňkami, léky, které berete, pomáhají těm hodným zvítězit. Je velmi vhodné vzít si tužku a namalovat obrázek dobrých a zlých buněk v těle. Velmi doporučuji prozkoumávat, co si chlapec o nemoci myslí, v tomto období díky právě magickému myšlení mohou vznikat různé iracionální strachy a zároveň také pocity viny - děti si mohou myslet, že můžou způsobit někomu něco špatného už jen tím, že na to pomyslí. Samozřejmě si mohou myslet, že je to nakažlivé, což si myslí i starší děti.
Chlapec si není schopen představit dobu, po kterou se budete léčit a na jeho otázky, proč nemůžete dělat to či ono, je prostě třeba odpovídat opakovaně a trpělivě vysvětlovat. Dokáži si představit, že vás to také mrzí, že se kvůli nemoci nemůžete synovi věnovat. Děti v tomto věku nasávají naše emoce a neverbální komunikaci (výraz tváře, držení těla, tón hlasu) jako houba, ať už říkáme, co říkáme. Dovolím si trochu spekulovat, že za jeho opakovaným vyptáváním může být právě potřeba větší jistoty a uklidnění, poněvadž může cítit smutek nebo nejistotu ve Vašem hlase, právě proto, že Vás samotnou může trápit nejen to, že momentálně nemáte sílu se synovi věnovat, ale mnoho dalších věcí, přímo či nepřímo souvisejících s nemocí.
Procházíte obtížným obdobím, což vaše dítě vnímá. Synovi můžete pomoci tím, pokud svou nemoc učiníte co nejvíce "běžnou" (neberte to prosím jako zlehčování vaší situace, spíše snahu o její zjednodušení pro syna) a pokusíte se vnitřně co nejvíce ztotožnit s tím, že nyní se léčíte a potřebujete se věnovat i sama sobě, abyste se potom mohla zase věnovat synovi. Pokud budete vnitřně přesvědčená, že to tak musí být, váš syn to bude schopný přijmout. Děti v takto raném věku z nás potřebují cítit jistotu, obzvlášť pokud se děje něco neobvyklého. Synkovi také může prospět pravidelnost v jeho denních aktivitách, až přítomnost určitých rituálů, něco, co můžete opakovaně společně dělat (pravidelnost obecně pomáhá dětem proti pocitům úzkosti).
Berte prosím tuto odpověď jako platnou v obecné míře, pokud byste potřebovala více konkrétní informace, neobávejte se navštívit psychologa osobně, při osobním setkání můžete ihned reagovat a získat informace šité na míru přímo Vám. Ještě pro Vaši inspiraci uvádím web www.arcus-oc.org , kde najdete článek s názvem: Jak to říci dětem, který napsala paní Helena Cuhrová a velmi pěkně tam popisuje vlastní zkušenost. Přestože se to týká starších dětí, možná Vám poslouží jako inspirace do budoucna.
Držím Vám palce.
30. 10. 2007, Mgr. Irena Vlčková, ivlckova@fnbrno.cz
V létě (v červenci) jsem byla na dovolené, první den jsem to přehnala se sluníčkem, druhý den rano se mi na čele objevil otok, který do druhého dne zmizel, pak jsem se všimla že mi na hlavě pod vlasy vede asi 1 cm široká boule, od čela dozadu, do dnes to nezmizelo, mám strach zda to není rakovina moc.
Tážete se psychologa, předpokládám, že byste se chtěla dovědět, jak překonat obavy a strach a jít k lékaři pro pomoc. Je docela možné, že Váš zdravotní problém je velmi dobře řešitelný. Jen od července už asi narostl ve Vaší mysli do obřích rozměrů. Boule je pořád na hlavě a čeká, až se na ni naštvete a řeknete si, že Vás už trápit a hyzdit nebude. Co kdybyste šla ke svému praktickému lékaři a nechala se od něj vyšetřit? Přece nemusíte jít hned k onkologovi, jděte k lékaři, který Vás zná a Vy máte k němu důvěru. Jemu se můžete svěřit se svými obavami. Čekáním na zázrak boule opravdu nezmizí. A věřte, že nic není tak horké, jak se to uvaří. Seberte odvahu a skoncujte s problémem. Myslím na Vás a věřím, že se rozhodnete správně . Mohla bych Vás poprosit, abyste mi dala vědět, jak vše dopadlo? Kuráž! Přeji Vám dobré zdraví
23. 10. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
