Před 6 týdny mi zemřel manžel po téměř pětiletém boji s onkologickým onemocněním. Prodělal několik vážných operací, výsledkem byla stomie. Pro lékaře byl už tenkrát beznadějný případ.Silou společné vůle jsme dokázali prý nemožné.Celou dobu jsem se připravovala na to, co musí přijít. Nevýslovně vyčerpávající péče fyzická i psychická, zanechala na mě neblahé následky. Manžel zemřel doma, několik nocí jsem u něho seděla. Teď se neumím s novou situací vyrovnat. Není to jen smutek nad ztrátou blízkého člověka, vracejí se mi zpět všechny děsy těch let. Doprovázela jsem manžela na chemoterapii, viděla hrůzné změny u ostatních pacientů, srovnávala je se stavy manžela. Věděla jsem, jak se blíží konec. Těžce jsem to snášela, ale musela všechny emoce potlačit. Teď mě přepadají nesnesitelné deprese i přes to, že užívám silné medikamenty. Bojím se dalšího života a neumím se do něj vrátit. Snažím se, co můžu, ale nejde to.Rapidně ubývám na váze a nevím si sama se sebou rady. Lze z tohoto stavu nějak uniknout?
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak mám na Váš velice závažný dotaz odpovědět a přitom se mi do mysli doslova draly obrazy z mého života. Není tomu tak dávno, kdy bylo docela normální a prosté potkat utrápenou paní v černém oblečení nebo lidi s černými páskami na levém rukávu. Známí i neznámí je oslovovali, vyjadřovali soustrast a ptali se na to, jak jejich blízký zemřel a jak teď pozůstalí žijí. A ztrápení pozůstalí vytvářeli legendu smutné události a mluvili a mluvili s ostatními lidmi. Ani si nevzpomínám, kdy tyto důstojné obrazy zmizely z ulic měst, protože projevovat navenek svůj žal a ztrátu se stalo nepatřičné. Byl to ale rituál, velmi potřebný signál pro všechny, že nosím hluboký smutek a truchlím pro milovanou osobu. Začalo se říkat, že místo okázalosti navenek máme svůj pláč skrýt v duši a neobtěžovat. Ale ouha, když ztratíme milovanou osobu, pro kterou jsme byli ochotni udělat nemožné, pak, i když smrt můžeme čekat, dostaví se obrovský příval smutku, beznaděje, zmarnění, prázdnoty, vyprahlosti. I v pohádkách se město zahalilo do černého flóru. Hluboký smutek trvá dva tři měsíce, pak nastupuje doba bolestného vzpomínání, vyprávění o společném životě, vyrovnávání se s věcmi zemřelého a postupné odkládání atributů hlubokého smutku. Zdravá mysl by se měla uzdravit do dvou, tří let, to podle toho, jak dlouhou dobu jsme prožili vedle sebe a jak hezké nebo smutné to soužití bylo.
Píšete, že máte silné léky a přesto nepomáhají. Tomu docela rozumím. Po dobu manželovy nemoci jste, jak říkáte, potlačovala před ním všechny negativní emoce. Zůstaly ve Vás a teď se derou na povrch. Nechte je propuknout v celé jejich síle. A taky se snažte manuálně pracovat, jakkoliv se starat o své okolí a o sebe. A taky hlavně o svém žalu mluvte, najděte si ucho, do kterého můžete svěřit celou hrůzu své duše.
Píšete, že máte silné léky a přesto nepomáhají. Tomu docela rozumím. Po dobu manželovy nemoci jste, jak říkáte, potlačovala před ním všechny negativní emoce. Zůstaly ve Vás a teď se derou na povrch. Nechte je propuknout v celé jejich síle. A taky se snažte manuálně pracovat, jakkoliv se starat o své okolí a o sebe. A taky hlavně o svém žalu mluvte, najděte si ucho, do kterého můžete svěřit celou hrůzu své duše.
27. 10. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
prosím kde se dovím co obsahuje Tamofixen Ebewe 20 mg dle přibalového letáku se nedá zjistit co lék obsahuje ale zato Vás upozorní třeba že můžete dostat zánět slinivky nebo rakovinu děložní sliznice je tam hodně nežádoucích účinku které můžou a možná ne nás potkat.Připadá mi to jako když dělám pkousného králika. Výrobce vás upozorní a tak když se něco stane tak je to jenom na pacientovi,protože si pozorně nepřečetl příbalový leták a navíc výrobce a dostributora nezajímá že starší lidi si ani přečíst nemohou díky tomu že na to nevidí. Mám tomoxifen brát s tím že nezemřu na rakovinu prsu ? Ale třeba jenom na rakovinu děložní sliznice,nebo dostanu zánět slinivky anebo plic,jistě že smrtelný
Váš dotaz nepatří do psychoonkologické poradny a měl by být adresován lékaři.
Co se týká problematiky nežádoucích účinků doporučuji Vám návštěvu Informačního portálu pro veřejnost Státního ústavu pro kontrolu léčiv na adrese: www.leky.sukl.cz.
Podrobnosti o léčivech, včetně jejich složení najdete v Databázi léčivých přípravků na stejném portálu.
Co se týká problematiky nežádoucích účinků doporučuji Vám návštěvu Informačního portálu pro veřejnost Státního ústavu pro kontrolu léčiv na adrese: www.leky.sukl.cz.
Podrobnosti o léčivech, včetně jejich složení najdete v Databázi léčivých přípravků na stejném portálu.
18. 9. 2009, správa Linkos, info@linkos.cz
Moje maminka má diagnostikovaný zhoubný nádor ledviny s metastázemi do mozku. Mozek byl již operován, momentálně je doma, ale má nastoupit do nemocnice na odstranění ledviny. Na konec září má naplánované první ozařování. Ona sama si dosud (údajně i vzhledem k zasažení mozku v levé hemisféře) neuvědomovala dosah takové diagnózy, což jsme byli rádi, protože byla optimistická, věřila že vše bude lepší. Poslední tři dny je ale letargická, nechce vyvíjet žádné aktivity, pořád má na mysli jen to, že zemře a už to má vše za sebou. Je neštastná,že nic nemůže dělat (byla dříve hodně aktivní,cvičila, pracovala na zahradě). Má problémy s pamětí, logickým myšlením a soustředěním, částečně i pohybové. Po mentální stránce je odkázána na druhé. Nevíme si rady, jak s ní jednat. Sice ji povzbuzujeme, že věříme v dobrý konec (vím, že je to milosrdná lež), ona nás podezřívá, že věc zlehčujeme a uzavírá se čím dál více do sebe. Myslím ale, že společně plakat nemá význam. My sami se s tím těžce vyrovnáváme, protože vše proběhlo velice rychle, první problémy nastaly až na jaře, do té doby byla úplně fit. Mám také obavu, aby neodmítla onkologickou léčbu, z důvodu, že to už nemá smysl.
To, čím prochází nyní Vaše maminka je nesmírně smutné, nicméně to, čím se trápíte Vy jako dcera a podpůrná osoba, je, co se týká prožívání, naprosto stejně zlá situace. Ptáte se, jak mluvit s maminkou, která ještě před půl rokem byla velmi aktivní, pracovitá, byla jistě docela pyšná na to, co všechno zvládla, byla v kondici a teď je odkázaná na pomoc druhých. Bojíte se, že odmítne další terapii. Popravdě, zřejmě nyní má strašný strach hlavně ze své nesoběstačnosti a tuší, že se její stav nebude zlepšovat. Ptejte se jí, jak jí je, co potřebuje. Řekněte jí, že se o ni bojíte. Nevím, jak je vaše rodina schopna dotýkat se navzájem, ale pokud vám to moc nejde, aspoň udržujte jistou tělesnou blízkost s maminkou. Odmítáte společný pláč, ale pokud jej někdo umí, je to velmi osvobozující. Jestliže se Vaše maminka zavírá do svých myšlenek, pak to nemusí být nutně proto, že Vám nevěří. Ona sama v sobě cítí, kolik ještě má životní síly. Je docela možné, že je ve fázi životního bilancování, smutku nad tím, že jí život ubíhá mezi prsty. Ano, je docela možné, že bude odmítat následnou onkoterapii jako pro ni zbytečnou. Tady jistě budou na místě lékaři, kteří by jí měli vysvětlit jak, čím, jak dlouho se bude léčit, jaké má šance. Jistě oni udělají vše pro to, aby ji přesvědčili rozhodnout se pro léčbu. Na Vás bude, abyste byla mamince při tom rozhodování nablízku. To je vše a přitom tak mnoho, co pro svou maminku můžete udělat. Hodně síly.
31. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Zemřel mi před 14dny syn, kterému bylo 18let. Měl sarkom, který byl umístěn u páteře. Já nevím co si mám počít a jak se mám s tím vyrovnat.
Dobrý den, pokud některý den teď pro Vás vůbec může být dobrý. Nebudu Vám dalekosáhle radit, bolest matky nad mrtvým synem je nejhorší tragédií, která může člověka potkat. Nedá se nikdy z ní plně vymanit, dá se jen přežít. Čas léčí a hladí všechny psychické rány, aspoň částečně zklidní šílený smutek. Popravdě, ani nevím, jak bych takovou hrůzu zvládala sama, je to velice individuální přístup. Co dělat? Mluvte o svém synovi s každým, koho potkáte, se svou rodinou blízkou i vzdálenou. Mluvte o tom, jak se celý příběh Vašeho syna odvíjel. Jaký byl jako dítě, jak dospíval, co měl rád, jak dostal chorobu, jak s ní statečně žil, jak umíral, jaký měl pohřeb. Tím stanovíte legendu, příběh o svém synovi. S každým dalším vyprávěním každému dalšímu člověku z Vás bude odcházet kousíček té nesnesitelné bolesti nad ztrátou dítěte. Pak bych Vás poprosila, abyste všechny jeho věci, oblečení, dřívější hračky, jeho potřeby zabalila a rozdala. Budete-li mít jeho věci, jeho pozůstatky na očích, budete si strašně moc drásat duši vzpomínkami, které by Vám jinak přišly na mysl bezděčně. Asi to bude teď pro Vás nesplnitelné a nesmyslné, ale, prosím, udělejte to. Váš syn už ty věci nikdy potřebovat nebude a jiným dětem poslouží. Jestli chodíte do práce, zkuste se do povinností doslova zavrtat. Doma si nacházejte pořád nějakou činnost. Obrovským nepřítelem by pro Vás teď měly být ruce v klíně. Hodně choďte ven, do přírody, tam můžete plakat, křičet, spílat, mluvit si pro sebe. Plakat byste měla tehdy, kdy Vás přepadne smutek nad ztrátou syna. Naopak byste si měla velmi dobře uvědomovat chvíle, kdy pláčete jen ze sebelítosti nad tím, jak zlý osud Vás potrestal. Tehdy máte ode mne plakat zakázáno, sebelítost je špatná emoce, škodí. A taky byste se měla poradit se svým praktickým lékařem, jak na svou depresi a úzkost, které Vás ovládají. Jejich nápor se dá zvládnout jen medikamenty. Nebojte se přiznat si, že Vás smutek ničí a vyhledejte ve svém okolí psychoterapeuta. Nebojte se psychologů, dokážou pomoci. Ale co je velmi důležité, je fakt, že Vás teprve čeká dlouhá cesta smutku a tesknění po synovi, které se začnou rozpouštět nejdříve za rok.
Hodně síly
Hodně síly
19. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mám dlouhodobý vážný vztah s mým 27letým přítelem, kterému tento týden zjistili že má benigní nádor v krku a na zádech. Vůbec se se mnou o tom nechce bavit,takže nevím co mám dělat ani jak mu mohou pomoci. Nevím ani jestli se stí dá něco dělat,ani jestli se to dá léčit ani jaké to bude mít následky. Mám o něj strach a abych řekla pravdu tak i sobecky o sebe,protože bych jednou chtěla mít rodinu... . Vím že se tu píše,že se mají podávat jen dotazy psychologické péče...,ale ráda bych se dozvěděla,jestli existuje alespoň nějaká naděje,že bude moci žít plnohodnotný,dlouhý život (stáří, děti...). Budu Vám velice vděčná za jakoukoliv odpověď, protože skutečně nevím co dělat.
Jediné co jsem se dozvěděla,že nádor na zádech jde vyoperovat,ale v krku,že sním nejde dělat nic že má nějaké prášky,které by ho prý měly zastavit. Víc nevím a z toho mám strach.Bojím se že ví víc,ale nechce mi to říct, protože to nebude dobrá diagnóza.
Pokud mi nějak můžete poradit jak se chovat a jaké to může mít následky na budoucí život, tak Vám budu moc vděčná.
Jediné co jsem se dozvěděla,že nádor na zádech jde vyoperovat,ale v krku,že sním nejde dělat nic že má nějaké prášky,které by ho prý měly zastavit. Víc nevím a z toho mám strach.Bojím se že ví víc,ale nechce mi to říct, protože to nebude dobrá diagnóza.
Pokud mi nějak můžete poradit jak se chovat a jaké to může mít následky na budoucí život, tak Vám budu moc vděčná.
Dobrý den, píšete, že Váš partner má na těle benigní nádorky. Podle toho, jak formulujete otázku, se domýšlím, že nemáte zdravotnické vzdělání a slovo benigní jste si přečetla ve výsledku partnerova vyšetření. Benigní totiž znamená nezhoubný. Tedy jelikož nádorky přímo neohrožují pacienta na životě, asi proto se s Vámi nechce bavit o tom, jak si nechá nádorky odstranit. Nicméně jednak jste poslala velmi málo povšechných informací, jednak pokud byste chtěla víc informací o svém partnerovi, on sám rozhoduje o tom, kolik a co byste mohla o něm slyšet od jeho lékaře. Je pravda, že když nemáte víc informací o partnerově zdravotním stavu, můžete si představovat různé hrůzy a následně domýšlet situace ve vašich vztazích do budoucnosti. Bylo by dobré pro vás oba, kdybyste si o partnerových zdravotních potížích otevřeně promluvili. Pak by pro Vás bylo jednodušší věřit všemu, co Vám Váš partner řekne.
4. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Dostavam chemoterapii, měla jsem ted druhou, mám karcinom prsu a tři uzliny byly pozitivni, ale prý se s toho dostanu ??? Jsem sama, před 6 lety mi zahynul manžel a nedovedu se s tím pořad vyrovnat, mám deprese, nejím, nespím a moje nemoc mě vyčerpává, úplně jsem na dně a nevím jestli něco brát nebo co mám dělat.
Vaše psychické rozpoložení znají všichni, kteří se s nádorem začínají léčit. Nevěříte lékařům, že se můžete uzdravit, dostáváte chemoterapii, která sama o sobě docela podstatně změní Vaše psychické reakce, hlavně ale se svou nemocí a její léčbou zápasíte sama. To je mnoho důvodů k tomu, aby se Vaše pragmatické praktické myšlení zhroutilo a na jeho místo nastoupila černá díra depresivních myšlenek, pocitů beznaděje a bezmoci, nespavost a neskutečná psychická únava. A té neuniknete jen svou vůlí, Vám musí pomoci souběžné léčení deprese. Poproste svého onkologa nebo praktického lékaře, aby Vám předepsal vhodnou léčbu antidepresivy a léky na úzkost. Bylo by také pro Vás velmi dobré, kdybyste si své stesky a žaly mohla rozříkat s někým ze svých vrstevníků nebo ještě lépe s odborníkem psychologem. Nevím, kde bydlíte, nemohu Vám teď a tady doporučit někoho z psychoonkologů, ale stačí, když se podíváte na naší sekci (to je tam, kam jste psala dotaz) na mapu ČR s označenou psychoonkologickou péčí a našla si nejbližšího odborníka. A pamatujte, nikdy není nic tak beznadějné, jak se zpočátku zdá.
30. 7. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem již jeden rok jsem od ukončené onkologické léčby. Prodělala jsem 9 chemoterapií, ablaci levého prsa i ozařování. Dosud jsou moje výsledky zatím v pořádku. Pokud jsem jezdila na všelijaká vyšetření prostě jsem nemoc brala tak, jako že ke mě patří, nijak jsem to nebrala tragicky a prostě jsem si řekla, že s ní "zatočím.". Nyní jsem v invalidním důchodu a neustále mě přepají myšlenky, jestli se mi to nevrátí, jestlí vychovám děti a pod. Je mi 37 let a mám dvě děti. Jsem po umělém přechodu. Vím, že bych se měla radovat, že jsem zatím fit, ale moje podvědomí neustále pracuje až jsem sama sobě protivná. Lze se tohoto pocitu vůbec zbavit?
Po přečtení Vašeho dotazu mne jako první napadlo - co se vlastně změnilo, co se stalo, že se teď mnohem více zaobíráte tím, co by mohlo být? Je to tím, že jste skončila intenzivní léčbu; najednou nejste nemocná, ale přesto jste v ID a Vaše možnosti jsou omezené? Je to tím, že být nemocná mělo „jasnější pravidla“? … Možná Vás to překvapí, ale není to tak vyjímečné, že se člověk po ukončení intenzivní onkologické léčby ocitá tak trochu ve vzduchoprázdnu. Už nemusíte být pod neustálou lékařskou kontrolou, ale do práce také nemůžete - najednou máte spoustu času přemýšlet o tom, co bude dál, jak dát svému životu nový smysl a směr. Myšlenky na to, co bude, když to nevyjde jsou naprosto přirozené a, tady Vás asi nepotěším, budou Vás provázet nejspíše celým dalším životem. Postupem času se ale stanou méně časté a intenzivní. Jak tomu můžete pomoci Vy sama? Řešení vypadá zdánlivě jednoduše, ale chce to hodně odvahy a odhodlání. Pokud Vám to Váš zdravotní stav, a samozřejmě lékař, dovolí, fungujte normálně. Je spousta věcí, které můžete dělat a tak jděte do nich !!! Najděte si to, co Vás baví, co Vás naplňuje – to nepřijde samo. Nečekejte, že to zabere hned, ale zkoušejte to; důležité je to nevzdávat. Určitě se Vám už stalo, že věc, do které se Vám z počátku nechtělo, nakonec stála za to. Máte rodinu, přátelé a to opravdu není málo. Pokud byste ale měla pocit, že je toho hodně, neváhejte se obrátit na odborníka, který Vám může pomoci se vyznat v tom, co se děje. Jednou mi řekla jedna naše pacientka: „Není to lehké, ale dalších dvacet let se můžu bát, že se něco pokazí a neužívat si. To teda opravdu nechci.“ Váš život po zvládnuté onkologické léčbě už bude jiný, ale jiný nemusí znamenat špatný. Přeji hodně odvahy a trpělivosti.
29. 7. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Dozvěděla jsem se, že mám nádor na játrech. Čeká mě operace, už týden nejím ani nespím. Poraďte co mám dělat abych pořád nemyslela na to nejhorší.
Máte za sebou to, čeho se obává každý z nás – byla Vám sdělena dg.maligního onemocnění. Vaše reakce, které popisujete, to co teď prožíváte, nejsou nijak neobvyklé. Všechno jakoby ustupuje do pozadí a jediné na co je člověk schopen se soustředit je jeho dg. a to se vším, co k tomu patří. To, že Vás v první řadě napadá to nejhorší, je jasné. Slova jako „rakovina, nádor …“ v nás stále vzbuzují strach a obavy. Přitom to už dnes nemusí být situace neřešitelná. Není možné hodnotit a dělat závěry na dálku, ale v tuto chvíli je důležité to, že existuje řešení. Máte před sebou operaci, která může mnohé vyřešit. Nebojte se hovořit se svým lékařem, ptát se na to, co Vás zajímá, co považujete za důležité … dostatek informací může pomoci Váš strach snížit na únosnou míru. Pokud byste měla pocit, že situaci psychicky nezvládáte, můžete svého lékaře také požádat o léky na zmírnění úzkosti, strachu a případně i deprese; ke zvážení by byla také možná konzultace s psychologem (není-li tam, kde se léčíte, můžeme Vám pomoci někoho najít). Důležitá je také podpora rodiny, přátel; společně s nimi se i trápení spojená s touto dg.překonávají snadněji. Držím Vám palce a přeji hodně štěstí.
9. 7. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Prosím o radu z oblasti možná výzkumu, možná praxe: Pacient 58 let prodělal před 7 lety operaci prostaty pro zhoubný nádor, s odejmutím 1 varlete, bez následné hormonální léčby. Výsledky (PSA) byly 6 let negativní, nyní pozitivní. Lékař předepsal lék na úpravu hormonů. Můj dotaz: Pacient léta nežil běžným sexuálním životem, protože se domníval, že má handicap při pohlavním styku. Poslední 3 roky má partnerku a pohlavní styk 1-2x týdně, protože se ukázalo, že jeho obavy ze selhání při sexu byly zbytečné. Je možné, aby tato změna v posledních 3letech měla vliv na hladinu hormonů a v důsledku na zhoršení výsledků letošního pravidelného vyšetření? Může pravidelný sex takovému pacientovi nějak ublížit ve smyslu že by si organismus tvořil hormony, jejichž vyšší hladina přispívá k tvorbě či urychlení tvorby nádoru nebo recidivě rakoviny prostaty, či metastáz.
V popisované situaci je úprava sexuálního života u muže v pozdním dospělém věku psychicky velmi prospěšná a jistě nemá negativní vliv na tělesné funkce a nedostatky. Jinak ale celá otázka je spíše směrována na uroonkologa.
22. 6. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Moje maminka ma rakovinu plic,je po chemotreapii a ozařování. Vypadá celkem fajn skoro žadné příznaky nemoci,jen občas kašle a má teploty.Chtěla jsem se zeptat, jak dlouho se dá žít s takovou nemocí? Každý den mám strach že mi sestra zavolá, že tu mamka není, vím že umírá a že tu dlouho nebude tohle se nedá vydržet,myslím na ni každý den, jezdím za ni každý týden, pořád se jí ptám jak jí je, pořád si ji prohlížím jak vypadá co se zhoršilo, za chvíli se z toho vseho zblázním.
Vaše otázka – jak dlouho se dá žít s takovou nemocí – by měla být směřována na maminčina ošetřujícího lékaře. On ví o jejím stavu nejvíce a je tedy tím nejpovolanějším. Ale ani on Vám nedá žádné konkrétní číslo. Nikdo není schopen říci, jak bude které jednotlivé onemocnění probíhat. Může Vám ale pomoci pochopit, co se s maminkou děje a co je možné očekávat. To, co z Vašeho dotazu ale já vnímám nejvíce je strach. Velký strach o maminku i o sebe sama. Jak se dá připravit na odchod nejbližšího člověka, co udělat, abychom to obě zvládly a co je vlastně správně …? Nevím, zda Vás má odpověď uspokojí, ale to nejdůležitější, a zároveň nejtěžší, co můžete v tuto chvíli pro maminku udělat, je být s ní. Být s ní co nejčastěji, povídat si, držet se, trávit čas společnými aktivitami … Je toho opravdu hodně, i když to tak třeba nevidíte; s trochou nadsázky by se dalo říci - „poslouchejte své srdce“. Pokud byste ale přesto měla pocit, že to nezvládáte, nebojte se navštívit psychologa, který Vás může tímto nelehkým obdobím provést . Přeji Vám hodně síly a statečnosti.
1. 6. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Zemřela mi maminka na rakovinu žaludku. Průběh nemoci byl velice rychlý, zpočátku nám bylo řečeno, že to není nic vážného, ale její stav se zhoršoval. Až poslední den nám bylo řečeno, že má pokročilou rakovinu, metastázy již v celém těle, atd. a že jí zbývá několik hodin života. Zemřela, aniž by věděla, že je takto vážně nemocná. Byla jsem s ní až do konce, držela jsem ji za ruku, viděla jsem jí odejít. Přesto dosud nechápu, jak se to mohlo stát.
Samozřejmě uvažuju jednak o tom, že jsme mohli (jako rodina) udělat víc (řídili jsme se však radami lékařů) a jednak o pochybení lékaře, které podle mě v určité fázi nastat muselo, protože maminka chodila na různá vyšetření již dva roky před tím a vždy jí bylo řečeno, že je v pořádku. V kombinaci s následným občas arogantním přístupem lékařů, se kterým jsem se setkala za dobu jejího pobytu v nemocnici je to obzvlášť ... nepříjemné? Prostě mě to strašně "štve". Zároveň si říkám, že zjišťovat teď, kde se stala chyba nemá cenu, protože maminku nám to nevrátí.
Mám teď samozřejmě mnohem víc práce a také stresu, asi je to normální v této situaci, ale pozoruji u sebe příznaky nějaké žaludeční neurózy. Zřejmě to souvisí jednak všeobecně se stresem a také s vědomím jak zakeřná může být rakovina žaludku, se vzpomínkami na to, jak maminka nemohla jíst atd. Nejsem prostě schopná se najíst v klidu: buď na to nemám vnější podmínky, jím v práci, nebo si klid "naordinuji", ale potom mi často při jídle vytanou vzpomínky, které mě opět zneklidní natolik, že jídlo ani nedojím. Nejlepší je snad jíst u televize, kdy nemyslím ani na jídlo ani nic kolem a prostě to do sebe naházím. Tak jako tak je mi po jídle většinou těžko a na zvracení. Časem se to zatím spíše zhoršuje.
Máte, prosím, nějakou radu na to, jak to lépe zvládat? Také je samozřejmě možné, že mám nějakou poruchu zažívání, ale pokud se na to podívám racionálně, spíš vidím ten problém v souvislosti s psychikou. Jsem ten typ, který když je ve stresu tak spíš nejí...
Děkuji za Váš čas a za to že poskytujete pomoc lidem v nelehké situaci.
Samozřejmě uvažuju jednak o tom, že jsme mohli (jako rodina) udělat víc (řídili jsme se však radami lékařů) a jednak o pochybení lékaře, které podle mě v určité fázi nastat muselo, protože maminka chodila na různá vyšetření již dva roky před tím a vždy jí bylo řečeno, že je v pořádku. V kombinaci s následným občas arogantním přístupem lékařů, se kterým jsem se setkala za dobu jejího pobytu v nemocnici je to obzvlášť ... nepříjemné? Prostě mě to strašně "štve". Zároveň si říkám, že zjišťovat teď, kde se stala chyba nemá cenu, protože maminku nám to nevrátí.
Mám teď samozřejmě mnohem víc práce a také stresu, asi je to normální v této situaci, ale pozoruji u sebe příznaky nějaké žaludeční neurózy. Zřejmě to souvisí jednak všeobecně se stresem a také s vědomím jak zakeřná může být rakovina žaludku, se vzpomínkami na to, jak maminka nemohla jíst atd. Nejsem prostě schopná se najíst v klidu: buď na to nemám vnější podmínky, jím v práci, nebo si klid "naordinuji", ale potom mi často při jídle vytanou vzpomínky, které mě opět zneklidní natolik, že jídlo ani nedojím. Nejlepší je snad jíst u televize, kdy nemyslím ani na jídlo ani nic kolem a prostě to do sebe naházím. Tak jako tak je mi po jídle většinou těžko a na zvracení. Časem se to zatím spíše zhoršuje.
Máte, prosím, nějakou radu na to, jak to lépe zvládat? Také je samozřejmě možné, že mám nějakou poruchu zažívání, ale pokud se na to podívám racionálně, spíš vidím ten problém v souvislosti s psychikou. Jsem ten typ, který když je ve stresu tak spíš nejí...
Děkuji za Váš čas a za to že poskytujete pomoc lidem v nelehké situaci.
Z Vašeho dotazu Vás vnímám jako odpovědnou ženu, která je k jiným velmi vstřícná, empatická a teprve nemoc a smrt Vaší maminky Vás přinutily začít myslet i na to, jak žijete Vy sama. Předpokládám, že jste si byly s maminkou názorově i citově velmi blízké. Velmi oceňuji to, že jste se stačila dokonale s maminkou rozloučit a jí usnadnit odchod svou přítomností. To dnešní mladí lidé moc neumějí. Myslím, že tehdy jste měla dostatek času přemýšlet o tom, jak Vaše maminka pracovala bez ohledu na své zdraví a z toho vycházejí i Vaše úvahy o Vašem současném životním tempu a jeho škodlivosti. Dva měsíce jsou ještě velmi krátká doba na to, abyste dokázala maminčino úmrtí zpracovat. Smutek Vás ještě nějakou dobu neopustí. To je společně s pracovním návalem příčinou Vašich fyzických i psychických potíží. Tělo neošálíte tím, že mu naházíte nějakou potravu bezmyšlenkovitě při televizi. Vaše problémy jsou s největší pravděpodobností způsobeny velkým nezvládnutým stresem po traumatu maminčina rychlého odchodu ze života. Myslím si, že stres, smutek a deprese se dají zvládnout léky, nejlépe antidepresivy. Tady je dobré jít se poradit se svým praktickým lékařem. A jídlo? Tak to potřebujete dát tělu v klidu a vnímat je a vědět, že pokud nezvládnete klidně jíst, opravdu si můžete přivodit vleklé žaludeční a trávící potíže. Co kdybyste udělala radikální rozhodnutí a určila si přesnou, říkám přesnou dobu, kterou si denně vyhradíte k jídlu. Měla by to být stále stejná hodina a v té by nikdo neměl právo Vás vyrušit. Pokud podlehnete chaosu a budete v trvalém napětí, v budoucnu Vás může tělo „odměnit“ nemocí. Zkuste být na několik desítek minut každý den pro všechny nedostupná. Zpočátku to bude možná drhnout, ale věřte, začas si všichni kolem Vás na to zvyknou. Doufám, že k takovému kroku budete mít odvahu.
27. 5. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mamka měla před pěti lety opouzdřen maligní melanom oka. Jezdila na kontroly,vše v pořádku,ale po pěti letech na další kontrole se to objevilo znovu a o oko po dvou operacích přišla. Nyní už má akrylické a kladně se s ním vyrovnává. Podstoupila další vyšetření-MR,PET -vše je naštěstí čisté.
Problém je,že si podvědomě vsugerovala,že jedině Interferon ji vyléčí,kdo si to nemyslí-je proti ní, lékaři na ní šetří a nechtějí jí ho napsat...její psychika je opravdu špatná a nevíme co s tím.Nevím,jak ji přimět k radosti z negativních výsledků vyšetření a k pozitivnějšímu myšlení.chápeme,že se bojí o své zdraví,kdo ne.
Problém je,že si podvědomě vsugerovala,že jedině Interferon ji vyléčí,kdo si to nemyslí-je proti ní, lékaři na ní šetří a nechtějí jí ho napsat...její psychika je opravdu špatná a nevíme co s tím.Nevím,jak ji přimět k radosti z negativních výsledků vyšetření a k pozitivnějšímu myšlení.chápeme,že se bojí o své zdraví,kdo ne.
Není vůbec výjimkou, že se nemocní v průběhu své léčby mohou upnout na něco, co jim pomůže náročnou situaci zvládnout. Může to být konkrétní osoba, určité místo, léčebný postup …, ale také něco naprosto nepochopitelného, třeba talisman. Berou to jako věc, která jim pomohla a pak se jí těžko vzdávají. Bojí se, že bez ní by se vše mohlo vrátit. Často si i oni sami uvědomují nelogičnost svého počínání, ale „co kdyby náhodou …“ Vaše maminka se takto upnula na Interferon a nějakou dobu potrvá, než si zažije, že to jde i bez něj. Měla by si promluvit se svým lékařem, kterému důvěřuje a určitě by bylo dobré zvážit i návštěvu psychologa, který by jí mohl pomoci se vyznat v tom, co se děje. Ptáte se také, jak ji přimět k radosti. Vy nejlépe víte, co má maminka ráda, co jí baví, co zajímá; je dobré nabízet nejrůznější aktivity, které by jí pomáhaly vracet se zpět. Není to ale jednoduché, často je potřeba velkou trpělivost a nabídky dělat opakovaně. Někdy mohou pomoci také lidé mimo nejbližší, jako např.kamarádky. Věřím, že společnými silami vše zvládnete.
29. 5. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Prosím o poskytnutí informací na nějakého psychologa se zkušeností s onkologickými pacienty a jejich nejblišími v okolí Kutné Hory.
Dobrý den, jste na poloviční cestě do Prahy i Hradce Králové, Pardubic. Zkuste se domluvit nejprve e-mailovou poštou na schůzce:
Praha:
Praha:
- Dr. Laura Janáčková: LauraStrouhalova@seznam.cz
- Dr. Hana Čápová: hana.capova@fnmotol.cz
- Mgr. Zdeněk Hrstka: hrstka@pmfhk.cz
- Mgr. Hoigr – e-mail neznám
27. 5. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Řešíme urgentní problém jak sdělit dědovi diagnozu, když tak neučinil doktor. Příběh: bydlíme 120 km od dědy a babičky. Před pár měsíci byl děda hospitalizován a zjístili zápal plic - ten pak léčili. Děda 83 let, kuřák. Dopadlo to tak, že ležel ve dvou nemocnicích, kde šel na bronchoskopii a pak ho pustili domu. Děda za ten měsíc hodně sešel, zhubnul 14 kilo, špatně se mu dýchá a nikam nedojde. K tomu mu je velká zima, je slabý a unavený a nechce moc jíst. Stále spí a diví se, jak to, že když mu doktoři nic neřekli a nedali žádné prášky, že je to s ním tak špatné. Teď jsme tam byli na návštěvě a přečetli si zprávu z nemocnice - děda má tumor v levém plicním laloku a meta do nadledvin. Děda to ale neví! Teď řešíme velké dilema - babička s dědou tuší, že je něco v nepořádku a že jim asi doktor neřekl všechno. Myslím, že by bylo správné jim diagnozu sdělit, ale vůbec netuším jakou formou. Pan doktor to neudělal, tak je to na nás. Nevím, jak dědovi s babičkou sdělit, že má děda nádor a že to nejde léčit. O metastázích bych pomlčela, ale jak je šetrně připravit na to, že to už nikdy lepší nebude? Jaká slova k tomu zvolit? Slovo rakovina nebo nádor? Nechci, aby se pak zhroutili a babicka celé dny brečela, na druhou stranu z nich nechci dělat s prominutím blbce, když se stále ptají, co dědovi asi tak je. Podotýkám, že babča s dědou nejsou žádní intelektuálové a spíše používají selský rozum. Babička je silnější osobnost, než děda a vede celou domáctnost, o všechno se stará a dědu občas zaúkoluje k nějaké činnosti :-) Prosím o radu - sdělit jim diagnozu? Jak? Co vše jim říct? Nemá smysl moc lhát - kdybych řekla, že to není moc vážné, tak se budou divit, proč dědu nikdo neléčí. Když se třeba od doktora dozvíme, kolik času děda má - máme mu to říkat?
Nejprve mi dovolte, abych se Vás zeptala na pár skutečností:
Kdyby se Vám zhoršilo zdraví, kdybyste se necítila dobře, třeba se bála zeptat mlčících lékařů, co s Vámi je, a přesto byste to chtěla vědět, co byste udělala? Je možné žít život svého blízkého? Znáte velmi intimně přání a touhy svých nejbližších? Je možné, aby vnučka se začala chovat jako poručník, rozhodčí, rodič svého dědečka, který je svéprávný, notabene bez jeho vědomí?
Víte, všechno je to jakoby naruby ve Vašem příběhu. U nás má totiž každý ošetřující lékař ze zákona povinnost informovat pravdivě a přiměřeně svého pacienta o jeho zdravotním stavu a pokud pacient sám nestanoví jinak (deleguje právo znát pacientův zdravotní stav na někoho ze své rodiny), tuto informaci dostane jen a jen on. Nějak se mi nechce věřit, že by Vašemu dědečkovi ani babičce neřekli, co se s ním děje. Mohlo se třeba stát, že dědeček vyslechl, co mu doktor říká, ale třeba tomu nerozuměl a mohl se i stydět se víc vyptávat. Stačilo se třeba zeptat, co to je v propouštěcí zprávě napsané. A proč nedostal žádné léky. To není zdržování ani obtěžování doktora, to je nezadatelné právo pacienta. Taky byste měla mít písemné svolení od dědečka, že dovoluje, aby s Vámi mluvili doktoři o stavu dědečkovy nemoci.
Ptáte se, jak s prarodiči mluvit, co dělat? Dědeček kouřil celý život, teď by si těžce odvykal, nemá cenu na něj naléhat, aby s kouřením skončil, tím se pravděpodobně už nic nezachrání. Dožívá se požehnaného věku. Jak čtu Váš příběh, zřejmě Vašemu dědečkovi našli takový nález, takový nádor, že kdyby jej razantně léčili, mohli by dědečkovi víc uškodit než prospět. Prožil by další dny v nemocnici, operovali by jej, dávali mu chemoterapii, jeho starý organismus by nemusel tento způsob léčby zvládnout. Zásada zní: zachovat našim pacientům dobrou kvalitu života. Oč lepší je, když může spát ve své posteli, zakouřit si, postěžovat si babičce, být doma než strávit zbytek života mezi cizími lidmi. Pokud nemá dědeček výrazné, omezující, bolestivé potíže, přimlouvala bych se za to, aby zůstal doma. Říkáte, že Vaši prarodiče používají selský rozum - to je pro mne, profesionálního psychologa něco jako rajská hudba. Takoví lidé jsou ti nejmoudřejší a dokážou celý život žít podle svých zásad rozumně a uvážlivě. Věřím, že oni jsou takoví a už jim opravdu došlo, že s dědečkem to vůbec není dobré.
Dědeček jistě už ví, že odchází ze života, z ohledů k manželce i dětem o tom nemluví. Prochází teď stádiem bilancování, loučení. Proto spí. Babička to jistě také ví, ale brání se na to myslet. Jak to udělat? S dědečkem by měl promluvit někdo z rodiny, ke komu on má nejblíž. Měl by se jej zeptat, co cítí, jestli se bojí, jak mu může pomoci. Měl by mu říct, že má zhoubný nádor, že nemá léčbu, protože při jeho věku a zdravotním stavu by mu spíše mohla uškodit. Měl by mu říct, že kdyby měl velké bolesti, nemohl by jíst ani pít, měl by počítat s tím, že by měl jít do nemocnice. A měl by mu také říct, že všichni milovaní blízcí budou s ním, až je bude potřebovat. Pak by měl někdo z vás promluvit s babičkou a zeptat se jí na totéž, podpořit ji.
Ona to určitě zvládne, no musí přece. A říkat člověku, že mu zbývá tolik a tolik života - kdo ze smrtelníků je tak mocný a vševědoucí, že si to troufá říct? Stačí prosté: nevím. V tom je síla i naděje. A naději nemáme naprosto nikomu právo brát. Přeji Vám i Vašim statečným prarodičům, abyste teď hlavně intenzivně cítili, že máte jeden druhého.
Kdyby se Vám zhoršilo zdraví, kdybyste se necítila dobře, třeba se bála zeptat mlčících lékařů, co s Vámi je, a přesto byste to chtěla vědět, co byste udělala? Je možné žít život svého blízkého? Znáte velmi intimně přání a touhy svých nejbližších? Je možné, aby vnučka se začala chovat jako poručník, rozhodčí, rodič svého dědečka, který je svéprávný, notabene bez jeho vědomí?
Víte, všechno je to jakoby naruby ve Vašem příběhu. U nás má totiž každý ošetřující lékař ze zákona povinnost informovat pravdivě a přiměřeně svého pacienta o jeho zdravotním stavu a pokud pacient sám nestanoví jinak (deleguje právo znát pacientův zdravotní stav na někoho ze své rodiny), tuto informaci dostane jen a jen on. Nějak se mi nechce věřit, že by Vašemu dědečkovi ani babičce neřekli, co se s ním děje. Mohlo se třeba stát, že dědeček vyslechl, co mu doktor říká, ale třeba tomu nerozuměl a mohl se i stydět se víc vyptávat. Stačilo se třeba zeptat, co to je v propouštěcí zprávě napsané. A proč nedostal žádné léky. To není zdržování ani obtěžování doktora, to je nezadatelné právo pacienta. Taky byste měla mít písemné svolení od dědečka, že dovoluje, aby s Vámi mluvili doktoři o stavu dědečkovy nemoci.
Ptáte se, jak s prarodiči mluvit, co dělat? Dědeček kouřil celý život, teď by si těžce odvykal, nemá cenu na něj naléhat, aby s kouřením skončil, tím se pravděpodobně už nic nezachrání. Dožívá se požehnaného věku. Jak čtu Váš příběh, zřejmě Vašemu dědečkovi našli takový nález, takový nádor, že kdyby jej razantně léčili, mohli by dědečkovi víc uškodit než prospět. Prožil by další dny v nemocnici, operovali by jej, dávali mu chemoterapii, jeho starý organismus by nemusel tento způsob léčby zvládnout. Zásada zní: zachovat našim pacientům dobrou kvalitu života. Oč lepší je, když může spát ve své posteli, zakouřit si, postěžovat si babičce, být doma než strávit zbytek života mezi cizími lidmi. Pokud nemá dědeček výrazné, omezující, bolestivé potíže, přimlouvala bych se za to, aby zůstal doma. Říkáte, že Vaši prarodiče používají selský rozum - to je pro mne, profesionálního psychologa něco jako rajská hudba. Takoví lidé jsou ti nejmoudřejší a dokážou celý život žít podle svých zásad rozumně a uvážlivě. Věřím, že oni jsou takoví a už jim opravdu došlo, že s dědečkem to vůbec není dobré.
Dědeček jistě už ví, že odchází ze života, z ohledů k manželce i dětem o tom nemluví. Prochází teď stádiem bilancování, loučení. Proto spí. Babička to jistě také ví, ale brání se na to myslet. Jak to udělat? S dědečkem by měl promluvit někdo z rodiny, ke komu on má nejblíž. Měl by se jej zeptat, co cítí, jestli se bojí, jak mu může pomoci. Měl by mu říct, že má zhoubný nádor, že nemá léčbu, protože při jeho věku a zdravotním stavu by mu spíše mohla uškodit. Měl by mu říct, že kdyby měl velké bolesti, nemohl by jíst ani pít, měl by počítat s tím, že by měl jít do nemocnice. A měl by mu také říct, že všichni milovaní blízcí budou s ním, až je bude potřebovat. Pak by měl někdo z vás promluvit s babičkou a zeptat se jí na totéž, podpořit ji.
Ona to určitě zvládne, no musí přece. A říkat člověku, že mu zbývá tolik a tolik života - kdo ze smrtelníků je tak mocný a vševědoucí, že si to troufá říct? Stačí prosté: nevím. V tom je síla i naděje. A naději nemáme naprosto nikomu právo brát. Přeji Vám i Vašim statečným prarodičům, abyste teď hlavně intenzivně cítili, že máte jeden druhého.
22. 5. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Tatínkovi zjistily zhoubný nádor plic s vel.2,5x2,4x2,3cm s diagnozou T1N1MX. Je mu 60let. Je 5let po infarktu. Operace u něj není možná. Je kuřák. Ta zpráva mě velmi zaskočila, chtěla bych vědět, co ta diagnoza znamená, jestli má už metastázy, jestli by měl ihned přestat kouřit a jestli je dá určit po léčbě chemoterapie a radioterapie délku života.
Je mi líto, že Vám musím napsat, že Váš dotaz by měl opravdu zodpovědět lékař - onkolog, ale jelikož jste napsala do poradny psychologické, mohu jen říct, že kromě tělesných potíží čeká Vašeho tatínka (a jeho blízké) psychická bolest, která je mnohdy horší než ta tělesná. Už to, jak formulujete dotaz, ukazuje míru Vašeho strachu, hledáte odpovědi, které by Vás uklidnily. Prosím, bylo by dobré, kdybyste se ptala tatínkova lékaře-onkologa. Abyste se mohla ptát, musela byste mít svolení od Vašeho tatínka, to je zákon. Takže, o těle by s Vámi měl mluvit lékař, o duši psycholog. Věřím, že odpovědi na své dotazy najdete.
20. 3. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
