Maminka je po úplném odstranění žaludku, nezůstal ani jeden svěrač,odstraněna byla také slezina. Operace byla provedena v květnu. Histologické vyš mízních uzlin bylo v normě. Neprodělala ale chemoterapii,protože měla komplikace s infekcí a radioterapii započala v září vybrala pouze 5 dávek z původně indikovaných 27. Od té doby je jí neustále špatně, zvrací atd. prý to způsobuje žluč, která jí jde nahoru do jícnu a ne do střev, tímto má vyvolaný zánět v jícnu, kterého se prý nikdy nezbaví. podotýkám že zvrací pouze žluč a štávy a ne jídlo. Přesto zhubla už 23kilo, má teď 42kilo. Je moc slabá a hlavně ztrácí sílu bojovat, protože jí lékaři řekli že se tento stav již nezmění.Původně ji chtěli znovu operovat že to zkusí opravit a potom zase že ne prý je to velmi náročná operace a nezaručí nám zlepšení stavu tak nevím... Můžete mi někdo poradit kdo nebo kde by mi k tomu ještě sdělil nějaké nové informace? Prosím už si nevím rady.
Je mi velmi líto, že nemohu odpovědět na Váš dotaz, protože se ptáte na něco, na co může odpovědět lékař onkolog. Svůj dotaz jste poslala do psychoonkologické poradny, kde dáváme rady k léčbě duše. Zkuste, prosím, kontaktovat onkology v jiných nemocnicích, na konzultace u odborníků z jiných nemocnic máte nárok. Za sebe Vám mohu dát jedinou radu: Vaše maminka teď potřebuje velmi Vaši blízkost, dopřejte jí i sobě hodně společného času.
12. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mně 66 let, byl mně zjištěn karcinom prostaty, ověřený biopsií. Jak mně informoval kolega v práci, je po operaci prostaty nutné se smířit s totálním ukončením pohlavního života. Prosím o laskavé potvrzení této informace, abych věděl "do čeho jdu".
Je mi velmi líto, ale jako klinický psycholog nejsem s to odpovědět Vám na tento dotaz, proto by bylo dobře, abyste se zeptal lékaře, ke kterému máte plnou důvěru, se kterým se budete moci bavit bez studu: praktika, urologa, onkologa. Samozřejmě tato choroba a její léčba se všemi souvislostmi je psychicky velmi náročná, na ně jste se ale neptal Přeji Vám, abyste hlavně "do toho šel" srdnatě a s odvahou.
2. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Potřeboval bych doporučit psychologa nejlépe z Ostravy,Olomouce, který by pomohl mému otci v boji s rakovinou tl.střeva.Jeho fyzický problém není až tak vážný ale psychicky je na tom velice špatně a souhlasí i s touto variantou. Příští týden podstoupí první chemoterapii.
Informaci o tom, kde je v rámci ČR na onkologiích možnost hovořit s psychologem, můžete nalézt na stránkách linkosu v Mapě psychoonkologické péče. Nejblíže Ostravě je v Novém Jičíně PhDr. Ivo Oral (Onkologické centrum J.G. Mendela Nový Jičín a Nemocnice s poliklinikou v Novém Jičíně), kontakt: ivo.oral-ml@nspnj.cz. Další možností je využít adresáře psychoterapeutů na webu www.psychoterapeuti.cz.
Samozřejmě, pokud je pro Vás a Vašeho otce schůdná Olomouc, můžeme se domluvit na setkání spolu. Pracuji přímo na Onkologické klinice Fakultní nemocnice. Kontakt na mě: karolina.machova@fnol.cz, tel.č. 588 444 252.
Samozřejmě, pokud je pro Vás a Vašeho otce schůdná Olomouc, můžeme se domluvit na setkání spolu. Pracuji přímo na Onkologické klinice Fakultní nemocnice. Kontakt na mě: karolina.machova@fnol.cz, tel.č. 588 444 252.
12. 10. 2010, Mgr. Karolína Machová, psycholog FN Olomouc, Onkologická klinika FN a LF UP Olomouc, KarolinaMachova@seznam.cz
Můj tatínek onemocněl rakovinou tlustého střeva a jeho psychika se velmi zhoršila. Bere antidepresiva, ale z pozitivního člověka se stal negativista a v poslední době mluví tak nějak tajemně. Strašně se bojím, že si chce vzít život (nevšimla jsem si toho jen já). Prosím Vás o radu, jak ho z tohoto stavu dostat. Za týden budou výsledky z PET a CT, bojím se, že když výsledky budou špatné, tak... Ani ho nerozveselila svatba mé sestry. Moc prosím o radu
Průběh léčby onemocnění rakovinou je vždy spojen se špatnou psychikou pacienta a relativně platí čím starší pacient, tím hůře - zvláště jde-li o muže. V tomto stavu je potřeba se zaměřit na život tady a teď. Nikoliv tedy co se bude dít dál. Váš tatínek potřebuje psychickou podporu v tom smyslu, že by s ním někdo měl být co nejčastěji a stále si s ním povídat. Jedno o čemkoliv. Tak bude vědět, že v tom není sám a že je tady na světě stále velmi důležitý. Pacienti v tomto stavu často propadají depresi a to až tak hluboko, že okolí začíná mít dojem, že si chce vzít život. Zde by podpora měla směřovat k tomu, že vždy je nějaká naděje a vždy se něco dá dělat. To za prvé. Za druhé, některé hluboké deprese mohou skutečně vyústit v pokus o sebevraždu. Tuto informaci by měl však vědět ošetřující lékař, který upraví dávkování antidepresiv, nebo předepíše jiná. Těchto léků je velmi mnoho druhů a dávkují se skoro přesně na míru pacientových obtíží. Tatínkovi je třeba vysvětlit, že brát antidepresiva není nic špatného. Těžká životní situace v roli onemocnění rakovinou se bez nich neobejde. Podporujte tatínka aspoň v takových pozitivech, u kterých víte že mají efekt. Vždy se nějaká najdou. Stav, který Váš tatínek prožívá je běžný, ale netrvá věčně.
Při použití správných léků a plné psychické podpory a citové obětavosti s důrazem na plnou lásku k otci a jeho nezastupitelný význam v rodině dojde časem i ke zlepšení psychického stavu. Léčba rakoviny má však jeden velký háček a tím je čas. Rakovina je nemoc jako každá jiná a jako taková se i léčí. Léčba však trvá velmi dlouho. Bez trpělivosti a neustálé podpory pacienta a rodiny to ale nejde. Váš tatínek má plnou hlavu katastrofických scénářů - to je zcela pochopitelné, ale jak jsem již řekl vše se musí odvíjet pouze od skutečných informací a nikoliv relativní pravdy ve stylu co by kdy by. Vaše podpora otci nesmí být litování, ale zahájení boje s nemocí s plnou citovou podporou a důrazem na jeho nepostradatelnost. Na začátku tohoto procesu však musíte mít tatínka rádi takového, jaký je právě teď. Nesnažit se ho hned na začátku měnit do pozitivních stavů. Stavy, které otec prožívá totiž pomáhají svým způsobem pochopit průběh nemoci. I když o ně pacient nejeví zájem a snaží se je spíše vytěsnit z mysli.Jak jsem uvedl, bez nich to ale nejde. Zde je pak třeba ta notná dávka trpělivosti. Poté, ve spojení s odhodláním a boje s nemocí se psychický stav Vašeho otce začne měnit sám.
Při použití správných léků a plné psychické podpory a citové obětavosti s důrazem na plnou lásku k otci a jeho nezastupitelný význam v rodině dojde časem i ke zlepšení psychického stavu. Léčba rakoviny má však jeden velký háček a tím je čas. Rakovina je nemoc jako každá jiná a jako taková se i léčí. Léčba však trvá velmi dlouho. Bez trpělivosti a neustálé podpory pacienta a rodiny to ale nejde. Váš tatínek má plnou hlavu katastrofických scénářů - to je zcela pochopitelné, ale jak jsem již řekl vše se musí odvíjet pouze od skutečných informací a nikoliv relativní pravdy ve stylu co by kdy by. Vaše podpora otci nesmí být litování, ale zahájení boje s nemocí s plnou citovou podporou a důrazem na jeho nepostradatelnost. Na začátku tohoto procesu však musíte mít tatínka rádi takového, jaký je právě teď. Nesnažit se ho hned na začátku měnit do pozitivních stavů. Stavy, které otec prožívá totiž pomáhají svým způsobem pochopit průběh nemoci. I když o ně pacient nejeví zájem a snaží se je spíše vytěsnit z mysli.Jak jsem uvedl, bez nich to ale nejde. Zde je pak třeba ta notná dávka trpělivosti. Poté, ve spojení s odhodláním a boje s nemocí se psychický stav Vašeho otce začne měnit sám.
12. 10. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., psycholog, Klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz
Budou mi brat delohu mam cca 4 a pul stupen karcinom cipku a hrdla delozniho sem na tom moc zle psychicky mam sedmiletou dceru v listopadu mi zemrel na rakovinu tatinek a kdyz mi bylo patnact tak mamka lecim se u psychiatra, v listopadu me ceka odneti delohy pan primar mi rekl ze nebudu muset na 99.9 podstoupit chemo a ozarovani ale ja se strasne bojim nezvlaadam to moc se bojim mam opravdu sanci ze budu v poradku??? Mam strasny strach abych to nemela jeste nekde jinde pan primar rikal ze to jeste rakovina neni ale ja si myslim ze uz jo pry se zatim nesiri chci vedet pravdu a potrebuju pomoc.
Dobrý den. Omlouvám se, že jsem neodpověděla hned - vnímala jsem samozřejmě dobře naléhavost Vašeho dotazu. Protože jsme ale psychologové, musela jsem počkat, až budu na oddělení a zeptám se onkologů na jejich názor na diagnózu, o které píšete.
A zprávy, které pro Vás mám, jsou dobré. Všichni se shodují na tom, co Vám říká Váš pan primář - že Vaše onemocnění bylo zřejmě zachyceno brzy, je vhodné k operativnímu zákroku a ten by měl situaci řešit.
To znamená, že na Váš dotaz, zda máte opravdu šanci, že budete v pořádku, odpovídají lékaři, že máte šanci.
Samozřejmě, že Vás čeká řada nepříjemností - operace, hojení a případně nějaká pooperační léčba, smiřování se s faktem onemocnění a nemožnosti dalšího otěhotnění...
Píšete, že Vaše maminka umřela, když Vám bylo patnáct a tatínek umřel loni v listopadu na nádorové onemocnění. Chápu, že jste prožila strašně těžké chvíle a než jste se stačila dostat z toho nejhoršího, přišla další rána... Je toho na Vás hodně. Je dobře, že jste se začala léčit u psychiatra a určitě Vám doporučuji, abyste si našla také psychoterapeutickou péči. Můžete si ji sama najít podle bydliště na naší mapě psychoonkologické péče na Linkos nebo napsat na moji mailovou adresu a zkusíme Vám tu nejvhodnější péči najít.
Nebojte se, prosím, jste v rukou odborníků a my všichni se budeme snažit pro Vás udělat co půjde, abyste se z této fáze naprostého šoku z onkologické diagnózy dostala do stavu, kdy budete úspěšně bojovat se svojí nemocí. Vždyť máte silnou motivaci, máte rodinu, dcerku...
Kontaktujte, prosím, někoho z nás přímo, abyste měla individuální psychoterapeutickou péči. Držím palce v další léčbě.
A zprávy, které pro Vás mám, jsou dobré. Všichni se shodují na tom, co Vám říká Váš pan primář - že Vaše onemocnění bylo zřejmě zachyceno brzy, je vhodné k operativnímu zákroku a ten by měl situaci řešit.
To znamená, že na Váš dotaz, zda máte opravdu šanci, že budete v pořádku, odpovídají lékaři, že máte šanci.
Samozřejmě, že Vás čeká řada nepříjemností - operace, hojení a případně nějaká pooperační léčba, smiřování se s faktem onemocnění a nemožnosti dalšího otěhotnění...
Píšete, že Vaše maminka umřela, když Vám bylo patnáct a tatínek umřel loni v listopadu na nádorové onemocnění. Chápu, že jste prožila strašně těžké chvíle a než jste se stačila dostat z toho nejhoršího, přišla další rána... Je toho na Vás hodně. Je dobře, že jste se začala léčit u psychiatra a určitě Vám doporučuji, abyste si našla také psychoterapeutickou péči. Můžete si ji sama najít podle bydliště na naší mapě psychoonkologické péče na Linkos nebo napsat na moji mailovou adresu a zkusíme Vám tu nejvhodnější péči najít.
Nebojte se, prosím, jste v rukou odborníků a my všichni se budeme snažit pro Vás udělat co půjde, abyste se z této fáze naprostého šoku z onkologické diagnózy dostala do stavu, kdy budete úspěšně bojovat se svojí nemocí. Vždyť máte silnou motivaci, máte rodinu, dcerku...
Kontaktujte, prosím, někoho z nás přímo, abyste měla individuální psychoterapeutickou péči. Držím palce v další léčbě.
7. 10. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog Radioteapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz
Mé blízké osobě byl zjištěn maligní lymfom. Ráda bych se dověděla možnosti úspěšnosti léčby a možnou prognózu. Je mi jasné, že případ od případu je jiný, ale zajímaly by mě orientační % úspěšného uzdravení.
Dovolte, abych Vás upozornila na to, že posíláte svůj dotaz do poradny, ve které odpovídají kliničtí psychologové na dotazy kolem psychického zdraví pacientů a jejich blízkých. Nelze tedy, aby Vám psycholog zodpověděl Váš medicínský dotaz. Řešení je ale nasnadě, protože můžete na téže stránce, na jaké jste zadala dotaz, vyhledat na liště diagnózy a v nich maligní lymfom, tam se jistě dozvíte obecné informace o těchto onemocněních, přesně tak, jak jste si přála.
4. 10. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Od dubna se lečím s Hockinovou chorobou v pokročilém stadiu tři skupiny uzlin plus pěticentymetrový nádor v mediastinu.Příští týden nastupuji na poslední chemoterapii a potom budou následovat testy od začátku mám silnou depresy a vnitřní pocit špatného konce. Beru psychiatrickou medikaci Rivotril.Mám dvě děti 10 a 7 let a moc se bojim že už tady snimi nebudu moc být.Před 20 lety ve věku 24 let zemřela sestřnice na rakovinu prsu a od té doby mě provázel hrozný strach až jsem onemocněla též.Mám hrozný strach ze smrti a víceméně se mi to honí celý den hlavou a navíc beznaděj že stim nemužu nic dělat jen čekat jsem pesimista a bojím se že se mi to vymstí.Poradte mi prosím.
Zvládnout léčbu závažného onemocnění je velmi náročné. Je to náročné nejen po fyzické stránce, ale často mnohem náročnější po stránce psychické. Je toho mnoho, co se v životě mění, na co si musíte zvyknout, s čím se musíte srovnat … a ne vždy chcete, ne vždy je to příjemné. Je proto naprosto přirozené, že máte strach, že Vás napadají ty horší myšlenky – je totiž mnohem „jednodušší“ vidět to zlé a ne to, co i takto náročná situaci dovoluje. Vy, i když možná máte pocit, že to nezvládáte, jste to vzala za správný konec. Jako první – přiznala jste si, že máte problém. Jako druhé – po domluvě se svým lékařem jste začala brát léky. Jako třetí – a teď si asi řeknete, že se to lehce řekne a hůře udělá - nesrovnávejte svou situaci s ostatními a už vůbec ne se situací před dvaceti lety, je to nesrovnatelné! Je to Váš život, žijte tady a teď, snažte se hledat to pozitivní, to co se daří. Máte dvě děti, buďte s nimi, pokračujte ve společných aktivitách, hledejte nové; pusťte se do všeho, co Vás napadne, co můžete a co zvládnete. Můžete také zvážit možnost osobní návštěvy psychologa, který by Vám mohl řešit a zvládat aktuální potíže. Zeptejte se svého lékaře, zda s některým nespolupracují, nebo Vám můžeme někoho doporučit my. V případě, že by pro Vás byla dobře dostupná Olomouc, pak se můžete ozvat přímo na můj mail. Přeji Vám hodně odvahy, trpělivosti a odhodlání zvítězit.
4. 10. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Můj tatínek prodělává poslední stadium rakoviny plic, prosím, poraďte, jak s takto nemocným komunikovat, jak pomoci.
Základním doporučením je: buďte s ním tak často a tak intenzivně, jak jen můžete. Hlavním komunikačním kanálem by měla být neverbální komunikace. Držte jej za ruku, bezpečně se jej dotýkejte, podpírejte jej. Stačí s ním být, nemusíte ani mluvit. Pokud jste na sebe zvyklí, můžete se jej zeptat, jestli je něco, o čem by on chtěl a Vámi mluvit. Můžete se jej zeptat, jestli a jak moc se bojí umírání a smrti. Také by měl slyšet, jak jej máte ráda, pokud to ale nebudete moci říct, on stejně z vašich doteků pozná, že jste s láskou s ním. Můžete s ním také plakat, dokonce bych byla ráda, kdybyste mu pomohla začít plakat, protože mužům pláč moc nejde. A když spolu budete ruku v ruce jen mlčet, i to je léčivá komunikace. Pokud má jeden člověk druhého rád, včas vycítí, o čem by ten druhý chtěl mluvit, kdy je lepší, abyste mlčeli. Odcházení ze života je velmi velice smutná cesta. A nejsmutnější je, když po ní člověk musí jít sám. Hodně síly.
26. 9. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,
Sestře zjistili rakovinu delozniho cipku, doktor mi rekl to radi to tretiho stadia a ze se tim da neco delat,sestra ma za sebou uz celou serii chomoterapie a radiologie,kdyz ji pousteli domu rekli ji ze rakovina ustupuje a ze ma prijit na ko za dva mesice a byla i cilejsi a zacalo ji zase bavit zit. A ted v zari byla na kontrole ale protoze jim tam zkolabovala tak ji rekli ze si ji tam nechaji davali ji krev a nejakou vizivu, sestre potom zacala otekat noha ale i prosto ji poslali domu a ja se pak od ni dozvedela ze to ma i na jatrech.Hodne me to zarazilo a zjistila jsem ze se smirila s tim ze umira a vsechen boj s rakovinou vzdala,odmita jist a porad jen lezi jak ji mam presvedcit a donutit aby zase zacala stim bojovat? Ma dve dospivajici dcery ktere jsou na ni zavisli a ja ji nemohu jen tak nechat odejit prosim o radu jak se mam v takove situaci chovat a jak s ni mam jednat aby se dala zase do boje? ja sice od lekaru nejsem informovana jen od sestry ale nechce se me libit ze kdyz ji propousteli domu ze ji rekli ze to ustupuje a ze se hodne zmensil a po dvou mesicich ji reknou ze umira ? to neberu tak chci poprosit o radu jak ji povzbudit aby zase bojovala.
Většina nemocných má po sdělení onkologické diagnózy pocit, že je jejich situace neřešitelná. Postupně ale zjistí, že léčba existuje, že jsou schopni ji zvládnout a upnou k tomu veškeré své naděje a síly. Často pak stačí maličkost, která moc nezapadá do jejich „schématu“ a nemocný pak může mít pocit, že všechno bylo na nic, že nic nemá smysl. V této situaci na sebe smutek, a následně i deprese, nedá dlouho čekat. Toto je nejspíše i situace Vaší sestry. Píšete sice, že „… se smířila s tím, že umírá …“, ale další slova, popisující její situaci, svědčí spíše pro depresi. Deprese je nemoc a jako každá jiná se dá léčit. K dispozici jsou účinné léky – antidepresiva, které může předepsat jak sestřin onkolog, tak praktický lékař či psychiatr. A co pro svou sestru můžete udělat Vy sama? Podle toho, jak je to možné být s ní. Nabídnout jí sebe, společnost, aktivity, které měla a má ráda … Důležité je nenechat se odradit případným neúspěchem či odmítnutím. Zkoušejte to stále znovu – nevzdávejte to. I tady Vám mohou pomoci již zmiňovaná antidepresiva. Ta mohou sestře pomoci zvládnout „temné stavy a myšlenky“ a tím otevřít mysl i pro to pozitivní, což se někdy hledá hůř. Být na blízku někomu, kdo bojuje se závažným onemocněním je vždy velmi náročné. Zároveň je to ale jedna z nejdůležitějších věcí, která nemocnému dodává potřebnou podporu a sílu. Přeji Vám, i ostatním zúčastněným hodně sil, odvahy a trpělivosti.
14. 9. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Chtěla jse se zeptat na možnosti psychologické péče. Maminky se od podzimu minulého roku léčila chemoterapií ( diagnoza - generalizovaný CA mammy s maligním ascitem, a kostními metastázami, ). Její stav z hlediska zdravotního se velmi zlepšil, nicméně po zlepšení následoval rychlý pád letos v létě. Během pár dnů přestala chodit, a postupně již také nevidí a přidávají se bolesti.V poslední zpávě se píše , že vzhledem k progredujícímu onkol. on. doporučen konzerv. postup . Prognóza není tedy asi vůbec růžová, nicméně maminka se stále drží své naděje a chce být léčena. Můj dotaz zní tímto směrem: vzhledem k tomu, že po celou dobu její nemoci nebyla obeznámena s žádnou psychologickou pomocí, ani jsme nebyli o žádné informováni, je zde někde možnost nějaké psychologické konzultace, příp. psychyatrické pomoci? Jak pro maminku, tak se přiznám, že dnes už i pro mne. Citím, že toho je na nás příliš. Situace je den ze dne horší, ale třeba o možnostech hospicu nechce slyšet, ale na druhou stranu tuším, že i ona má velké problémy se s celou situací vyrovnat.
Dobrý den. Nebudu dnes psát rozsáhlou odpověď - situace vaší rodiny je vážná a je třeba rychlé pomoci. Protože vidím, že jste z Prahy, nabízím svoji pomoc, ozvěte se, prosím, hned na moji mailovou adresu do FN Motol a dohodneme si schůzku, případně návštěvu Vaší maminky.
Co se týče psychiatrické pomoci, je velice pravděpodobné, že je třeba taky a po schůzce bych ji doporučila. Protože v Motole nemáme k dispozici psychiatra pro ambulantní pacienty, bylo by šikovnější objednat se hned k některému psychiatrovi v Praze - jejich seznam podle částí Prahy najdete na internetu po zadání hesla "psychiatrická ordinace" nebo v telefonním seznamu. Zavolejte několika z nich a využijte služeb toho, kdo bude mít nejmenší dobu čekání na termín. Je prokázáno, že největší účinnost v terapii psychických problémů má souběh psychiatrických léků a psychoterapie, proto neváhejte.
Ráda bych této příležitosti také využila k tomu, abych vysvětlila, proč mnohdy není pacientovi nabídnuta psychologická pomoc. My psychologové si svoje místo v onkologické léčbě zatím jen velice těžko hledáme. V naší republice několik komplexních onkologických center ještě ani nemá v týmu psychologa aspoň na částečný úvazek.
Podpora vás, onkologických pacientů a jejich rodin by pro nás mnoho znamenala - bylo by třeba, aby veřejnost více volala po přítomnosti psychologů a psychiatrů na onkologických odděleních. Myslím, že každý, kdo s touto nemocí přišel do styku, ví, jak je jejich pomoc v té chvíli důležitá.
Přeji hodně síly a věřím, že společně vaši situaci zvládneme.
Co se týče psychiatrické pomoci, je velice pravděpodobné, že je třeba taky a po schůzce bych ji doporučila. Protože v Motole nemáme k dispozici psychiatra pro ambulantní pacienty, bylo by šikovnější objednat se hned k některému psychiatrovi v Praze - jejich seznam podle částí Prahy najdete na internetu po zadání hesla "psychiatrická ordinace" nebo v telefonním seznamu. Zavolejte několika z nich a využijte služeb toho, kdo bude mít nejmenší dobu čekání na termín. Je prokázáno, že největší účinnost v terapii psychických problémů má souběh psychiatrických léků a psychoterapie, proto neváhejte.
Ráda bych této příležitosti také využila k tomu, abych vysvětlila, proč mnohdy není pacientovi nabídnuta psychologická pomoc. My psychologové si svoje místo v onkologické léčbě zatím jen velice těžko hledáme. V naší republice několik komplexních onkologických center ještě ani nemá v týmu psychologa aspoň na částečný úvazek.
Podpora vás, onkologických pacientů a jejich rodin by pro nás mnoho znamenala - bylo by třeba, aby veřejnost více volala po přítomnosti psychologů a psychiatrů na onkologických odděleních. Myslím, že každý, kdo s touto nemocí přišel do styku, ví, jak je jejich pomoc v té chvíli důležitá.
Přeji hodně síly a věřím, že společně vaši situaci zvládneme.
10. 9. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz
V roce 2006 jsem byla operována na rakovinu prsa, prodělala jsem chemoterapii a ozařování, do půl roku jsem opět prodělala mastektomii,další chemoterapii a biologickou léčbu, během které mi byl zjištěn další nádorek v téže oblasti, naštěstí neshoubný. V červenci mi byla provedena nová biopsie v té oblasti a nález je pozitivní. Snažím se věřit, ale padám do beznaději a když jdu o radu, tak mi jen říkají pozitivně myslet..4 roky 7 operací a teď další. Psala jsem do poradny onkologa Rostislava Vrzuly (bohužel jsem trochu popletla roky operací).
Jeho odpověď: Dobrý den, nějak mi nesedí ty datumy, ale celkově mohu říci, že tak jak to popisujete by bylo vhodné ukázat všechny Vaše nálezy i jinému lékaři k posouzení.
Už nejsem ta plná síly a optimismu, prostě teď jsem byla 2x na vyšetření a nervově jsem se zhroutila(hysterka), mám strach a už nemám sílu bojovat s úřady a hledat nové lékaře.
S těmi úřady je to také složité, vzali mi důchod se slovy, že to nebyla recidiva, ale špatná operace a po předložení nového nálezu, který byl jen podezření, mi bylo řečeno, že když budu mít rakovinu, že si zažádám o důchod znovu. Musím se soustředit na zdraví, né zase bojovat s úřady a soudy.
Jeho odpověď: Dobrý den, nějak mi nesedí ty datumy, ale celkově mohu říci, že tak jak to popisujete by bylo vhodné ukázat všechny Vaše nálezy i jinému lékaři k posouzení.
Už nejsem ta plná síly a optimismu, prostě teď jsem byla 2x na vyšetření a nervově jsem se zhroutila(hysterka), mám strach a už nemám sílu bojovat s úřady a hledat nové lékaře.
S těmi úřady je to také složité, vzali mi důchod se slovy, že to nebyla recidiva, ale špatná operace a po předložení nového nálezu, který byl jen podezření, mi bylo řečeno, že když budu mít rakovinu, že si zažádám o důchod znovu. Musím se soustředit na zdraví, né zase bojovat s úřady a soudy.
Z Vašeho sdělení vyplývá, že jste prodělala onkologickou léčbu. Jestli tomu dobře rozumím, aktuálně není problém tělesný – tj. není „rakovina“; spíše Vás tíží nepříjemné myšlenky, které se těžko vyhánějí z hlavy.
Fakt, že člověk po dlouhé léčbě nemá jistotu a důvěru v to, že již bude dále zdravý, není nic neobvyklého – naopak, je to velmi přirozená reakce. Je to nepříjemné, ale je to tak, protože předchozí zkušenost změnila pohled na situaci zdraví a nemoci.
Je mi jasné, že je obtížné řídit se radami, protože ty fungují třeba na někoho, ale na jiného ne. Proto i nyní je problematické poradit Vám něco, co by tzv. zaručeně fungovalo. Osobně také nemám radění příliš v oblibě, ale zkusme vyjít z toho, co je nyní: jste po léčbě a tělesně jste – předpokládám - víceméně bez závažných problémů. Bude to znít na první přečtení fádně, ale zkuste žít teď a tady: to znamená pokoušejte se dělat a prožívat to, co můžete nebo chcete a co je zvládnutelné, bez ohledu na výsledek. Možná to nebude jednoduché, ale může to být lepší než zůstat tzv. stát a nepokoušet se o změnu.
Myslím, že by Vám též mohla pomoci psychoterapie – tj. jiná léčba než jen užívání léků, ale léčba se zapojením vztahu s terapeutem, který bude společně s Vámi procházet Vaší situací a může tak velmi citlivě a aktuálně reagovat na to, co se právě děje. Onkologická pracoviště většinou mají psychology nebo alespoň kontakty na ně, protože psychologická péče je nedílnou součástí léčby nádorových onemocnění. Pokud je to pro Vás schůdné (co do vzdálenosti), mohu Vám takovou léčbu či pomoc nabídnout i ve své osobě – pracuji v Brně (tel: 543 136 218, ivona.sporcrova@mou.cz).
V každém případě Vám držím palec k tomu, abyste pokračovala ve svém odhodlání zkusit něco jinak – první krok jste již udělala tím, že jste napsala do poradny … a to jistě potřebovalo určitou dávku odvahy, kterou jste v sobě dokázala najít.
Fakt, že člověk po dlouhé léčbě nemá jistotu a důvěru v to, že již bude dále zdravý, není nic neobvyklého – naopak, je to velmi přirozená reakce. Je to nepříjemné, ale je to tak, protože předchozí zkušenost změnila pohled na situaci zdraví a nemoci.
Je mi jasné, že je obtížné řídit se radami, protože ty fungují třeba na někoho, ale na jiného ne. Proto i nyní je problematické poradit Vám něco, co by tzv. zaručeně fungovalo. Osobně také nemám radění příliš v oblibě, ale zkusme vyjít z toho, co je nyní: jste po léčbě a tělesně jste – předpokládám - víceméně bez závažných problémů. Bude to znít na první přečtení fádně, ale zkuste žít teď a tady: to znamená pokoušejte se dělat a prožívat to, co můžete nebo chcete a co je zvládnutelné, bez ohledu na výsledek. Možná to nebude jednoduché, ale může to být lepší než zůstat tzv. stát a nepokoušet se o změnu.
Myslím, že by Vám též mohla pomoci psychoterapie – tj. jiná léčba než jen užívání léků, ale léčba se zapojením vztahu s terapeutem, který bude společně s Vámi procházet Vaší situací a může tak velmi citlivě a aktuálně reagovat na to, co se právě děje. Onkologická pracoviště většinou mají psychology nebo alespoň kontakty na ně, protože psychologická péče je nedílnou součástí léčby nádorových onemocnění. Pokud je to pro Vás schůdné (co do vzdálenosti), mohu Vám takovou léčbu či pomoc nabídnout i ve své osobě – pracuji v Brně (tel: 543 136 218, ivona.sporcrova@mou.cz).
V každém případě Vám držím palec k tomu, abyste pokračovala ve svém odhodlání zkusit něco jinak – první krok jste již udělala tím, že jste napsala do poradny … a to jistě potřebovalo určitou dávku odvahy, kterou jste v sobě dokázala najít.
30. 8. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Vše začalo nádorem v eustachově trubici a podle výsledků nemoc metastázovala do krku. Pacient má v brzké době nastoupit na chemoterapii, operační zákrok není podle lékařů možný. Na chemoterapii bude dojíždět do Prahy, sám bydlí na vesnici a Prahu nemá rád. Vzhledem k následkům chemoterapie na tělo bude samozřejmě nemožné, aby se sám vždy dopravil domů. Někdy ho budu vozit, jindy bude spát u nás, kde mu připravíme pokoj. Bude to ovšem trochu boj, protože jak jsem psal výše, v Praze nerad tráví moc času. Jedná se o člověka, který celý život žil na vesnici, už jednou byl na pokraji smrti, když mu praskla žíla v mozku, je to bojovník a určitě nic nevzdá. Chtěl jsem se hlavně zeptat na to, zda je možné navštívit nějaké odborníky, podpůrné skupiny atd., kde nám poradí jak se přesně k pacientovi chovat, jak se o něj postarat, když je sám hodně samostatný a cizí pomoc nemá rád, jak se k celé věci postavit (moje přítelkyně, pacientova dcera je psychicky dost křehká a bude jistě potřebovat také pomoct) atd. Potřebujeme prostě komplexní psychologickou pomoc, radu a návod jak celou situaci zvládnout tak, abychom jemu co nejvíce pomohli a zároveň tím sami sebe neničili. Jsme samozřejmě ochotni udělat pro něj maximum. Abych to zjednodušil a shrnul: Potřebujem radu odborníka, jak se k celé situaci postavit, jak se chovat k pacientovi, kam až má sahat naše pomoc atd.
Ve Vašem dotazu čtu s radostí, jak velice myslíte na svého nastávajícího tchána, ale také na sebe a svoji partnerku. Snažíte se všemožně připravit na situaci, která nastává a je pro vás všechny nová.
Organizačně jste už vše promyslel - věřím Vám, že uděláte všechno, aby pacient měl pohodlí a neměl velké starosti... To je pěkné. Co se týče toho ostatního, máte pravdu, může se objevit kdejaký problém. Nemoc je vždy individuální situace a všichni reagujeme po svém. Na Vašem přístupu je vidět, že jste člověk, který se rád na všechny eventuality připraví, aby nebyl zaskočený. V tomto případě se ale nelze na všechno připravit. Možná, že bude pacient vděčný za pomoc a vše půjde hladce, možná bude reagovat vztekem a bude pomoc odmítat a zlobit se na vás oba... Váš budoucí tchán je dospělý a samostatný člověk a možná bude potřebovat, abyste jeho samostatnost respektovali... Byla bych ráda, kdybyste se připravil i na tuto eventualitu. Naše snaha pomáhat musí končit tam, kde začíná právo pacienta na vlastní rozhodování o sobě samém.Vy máte právo nabídnout pomoc dle vlastního uvážení a pacient má právo přijmout ji do té míry, která je mu příjemná, to je jasné.
Protože pracuji také v Praze, ráda bych vám všem nabídla svoji pomoc - můžeme se průběžně setkávat, psát si maily, reagovat na situaci a pomoc "ušít pacientovi i celé rodině na míru".
Budu se těšit, že se ozvete na mojí mailové adrese - prosím jen o trpělivost, protože jsem právě na dovolené a k mailu se dostanu až po svém návratu.
Přeji Vašemu budoucímu tchánovi úspěšnou léčbu bez komplikací a jemu i celé rodině hodně síly a trpělivosti. Přeji vám všem, aby budoucí týdny a měsíce nebyly jen "dobou chemoterapie", ale i dobou, kdy budete víc spolu, užijete si pospolitosti a z ní plynoucí legrace a rodinné pohody. Může to být doba, kdy si na sebe najdete čas a která vás všechny sblíží a položí základ budoucím pěkným rodinným vztahům. Moc vám přeji, aby to tak bylo.
Organizačně jste už vše promyslel - věřím Vám, že uděláte všechno, aby pacient měl pohodlí a neměl velké starosti... To je pěkné. Co se týče toho ostatního, máte pravdu, může se objevit kdejaký problém. Nemoc je vždy individuální situace a všichni reagujeme po svém. Na Vašem přístupu je vidět, že jste člověk, který se rád na všechny eventuality připraví, aby nebyl zaskočený. V tomto případě se ale nelze na všechno připravit. Možná, že bude pacient vděčný za pomoc a vše půjde hladce, možná bude reagovat vztekem a bude pomoc odmítat a zlobit se na vás oba... Váš budoucí tchán je dospělý a samostatný člověk a možná bude potřebovat, abyste jeho samostatnost respektovali... Byla bych ráda, kdybyste se připravil i na tuto eventualitu. Naše snaha pomáhat musí končit tam, kde začíná právo pacienta na vlastní rozhodování o sobě samém.Vy máte právo nabídnout pomoc dle vlastního uvážení a pacient má právo přijmout ji do té míry, která je mu příjemná, to je jasné.
Protože pracuji také v Praze, ráda bych vám všem nabídla svoji pomoc - můžeme se průběžně setkávat, psát si maily, reagovat na situaci a pomoc "ušít pacientovi i celé rodině na míru".
Budu se těšit, že se ozvete na mojí mailové adrese - prosím jen o trpělivost, protože jsem právě na dovolené a k mailu se dostanu až po svém návratu.
Přeji Vašemu budoucímu tchánovi úspěšnou léčbu bez komplikací a jemu i celé rodině hodně síly a trpělivosti. Přeji vám všem, aby budoucí týdny a měsíce nebyly jen "dobou chemoterapie", ale i dobou, kdy budete víc spolu, užijete si pospolitosti a z ní plynoucí legrace a rodinné pohody. Může to být doba, kdy si na sebe najdete čas a která vás všechny sblíží a položí základ budoucím pěkným rodinným vztahům. Moc vám přeji, aby to tak bylo.
21. 8. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog, FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz
Tatínek nám před více než rokem onemocněl rakovinou, zhoubný nádor se v té době nalézal mezi lopatkami těsně na plicích, po chemoterapiích se dokonce zmenčil ale přidali se metastáze na mozku. Absolvoval i radioterapii, po které se zjistilo masivní rozrůstání nádoru, který napadá okolní tkáň a obaluje kosti. Tatínek je již rok na opiátech. Ještě minulý týden bral Palladone 16mg a to 2tablety po 8 hodinách plus 2 tabletky na mozek (bohužel název mi vypadl) a na bolesti bral Apo-ibubrufen (jelikož jej vyžadoval na bolest) nic jiného mu dle jeho slov nezabíralo. Po poradě s lékařem se změnili opiáty na OXYcontin 40mg 1tab./12hod, a přidalo morfium v tabletách 10mg jen při bolestech a Apo-ibubrufen se úplně vysadil. Problém je v tom, že tatínek si neustále stěžuje na bolest, hlídá si čas kdy si může vzít morfínové tablety - které bere každé 4 hodiny po 2 tabletách, i přes to si však stěžuje na bolest a vyžaduje zvýšení dávky opiátů a morfínových tablet a Apo-ibubrufen. Do tatínka samozřejmně nevidím, ale domnívám se že bolest si namlouvá (tuto možnost nevyloučil ani lékař), že je psychického původu. Není přeci možné aby mu 2 tablety Apo-ibubrufenu 400mg zabraly více než 2 tablety morfinů 10mg resp. dle příbalové informace 7,5mg/1tab.? Rádi bychom tatínkovi pomohly od bolesti, ale nechceme jej přeci předávkovat. Zkoušíme to jak se dá, ale tatínek prostě hlídá čas (neví jestli je ráno či večer, už jen leží a sedí, dojde si max. na záchod za pomoci)ale jakmile uhodí 5:30 už chce opiáty na 6 hod. od 9hod. pak čeká na 10hod. na morfínové tablety, stejně tak pak na 14hod. morf.tab. a na 18 hod - opiáty, a tak to pokračuje i v noci. mezi tím vyžaduje ještě ten brufen (který nedáváme), paralen či panadol, PREL náplasti a různé masti jako Fastum gel atd.. přičemž když máme tendenci rozpětí mezi morfínovými tabletami prodloužit, tak začne být nervozní, potit se, chytá se za ruku a rameno a naříká za pohupování dopředu dozadu - což mi přijde jako abstinenční příznaky...... Prosím tedy o radu, jak postupovat?
Máte pravdu, všechny Vámi jmenované tatínkovy potíže ukazují na příznaky závislosti na opiátech. Navíc také nelze zapomenout na to, že jeho mozek byl napaden metastázami. Tam se dá předpokládat změna myšlení, Váš tatínek může být také hodně přecitlivělý na bolest. Těžce se mi odpovídá na dotaz o velmi těžce nemocném člověku, Vaši situaci dobře chápu a věřím Vám i ostatním členům rodiny, že nechcete tatínkovi vědomě ubližovat. On je ale natolik nemocný, že základní pravidla úlevné medicíny jsou, aby pacient nestrádal bolestí a také, že je mu třeba projevy bolesti věřit. A stojíte náhle v pochybnostech, máte-li pomáhat tatínkovi podle jeho přání nebo se laicky pokusit čelit jeho závislosti. Tady je, dle mého názoru, klasická psychoterapie odvykání neúčinná. Můžete se poradit s psychiatrem, jak couvat s opiáty, ale pokud by to mělo být na úkor tatínkových bolestí, asi budete muset zůstat na původních dávkách. Zkuste se poradit s tatínkovým onkologem, hlavně byste měla vědět, jaký je tatínkův zdravotní stav, v jakém stavu je jeho onkologické onemocnění. To je asi to, co by mělo rozhodnout o tom, zda tatínkovi dávat opiáty dál ve stejném množství nebo s nimi pod odborným dohledem couvat. Hodně síly a pevné nervy
8. 8. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem po dlouhodobé onkologické léčbě,nyní v remisi.Mám problémy s depresí,nezvládám jakýkoli stres,hned vidím všechno černě a jsem plačtivá.Rodina to těžko snáší,deprese se přenáší i na ně.V průběhu léčení jsem brala antidepresiva Cerotor,Apo-sertral,dávali mi i neurol.
Nevím co je lepší,když to nezvládám vzít jednorázově neurol a nebo brát stále antidepresiva.Sama to asi nezvládnu a mám strach ,v důsledku stresu z relapsu choroby. AML a sekundární
Nevím co je lepší,když to nezvládám vzít jednorázově neurol a nebo brát stále antidepresiva.Sama to asi nezvládnu a mám strach ,v důsledku stresu z relapsu choroby. AML a sekundární
Dobrý den, léčba akutní myeloidní leukémie s sekundární MDS s sebou přináší mnohá úskalí včetně psychických problémů. Je zcela normální, že i v remisi choroby zažíváte depresi, úzkost, vše vidíte černě a jste plačtivá. Tímto způsobem reaguje více než 3/4 pacientů. Vždy je však třeba vycházet ze skutečných faktických dat týkajících se Vaší nemoci. Tedy ne "co by kdyby", ale spíše "tady a teď". Léčba těchto nemocí je poměrně úspěšná, ale velmi dlouhá. Vyžaduje velkou dávku trpělivosti, které se však brzy přestane dostávat. Proto jsou k dispozici léky - antidepresiva, které pomáhají pacientům lépe tuto nemoc zvládat. Prosím nebojte se jich. Léky, které užíváte fungují na principu účinku při dlouhodobém užívání. Jinak řečeno pokud je užíváte delší dobu než 1 měsíc, měli by Vás částečně držet psychicky stabilní. Někdy však i to je málo například pokud se v krátkém čase nahromadí více negativních emocí. Pak je třeba ještě vzít lék na daný akutní psychický stav. S tím souvisí i kvalitní spánek. Tak, jak máte naordinovány léky o kterých píšete , jsou v pořádku, jen je třeba je nepřestávat brát. Minimálně do té doby, než sama poznáte, že již máte své emoce pod kontrolou. Brát tyto léky není žádná ostuda. Pokud si myslíte, že Vám málo zabírají, nechte si prosím zvýšit dávku. Léky nejsou návykové a můžete je poté kdykoliv vysadit. Psychický stav jež prožíváte je také přenosný na druhé lidi - nejčastěji příbuzné. Rodina to těžko snáší. Proto je třeba radovat se z toho co se děje nyní. Váš stav je stabilizovaný - jste v remisi. To je důvod k radosti.Psychický stav totiž ovlivňuje nemoc samotnou ve smyslu čím více radosti, tím lepší a úspěšnější léčba. A samozřejmě naopak. Zkuste si rozdělit den na menší počet aktivních činností, které máte ráda a které vzhledem k nemoci svedete. Tím se zabavíte. Protože dojde k pozitivnímu efektu, budete ho chtít opakovat.
Rodina bude potom reagovat pozitivně a bude Vás povzbuzovat k tolik potřebné pozitivní náladě, kterou budete pociťovat s těchto činností. Mnoho zdraví
Rodina bude potom reagovat pozitivně a bude Vás povzbuzovat k tolik potřebné pozitivní náladě, kterou budete pociťovat s těchto činností. Mnoho zdraví
12. 8. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., psycholog FN HK, hrstka@pmfhk.cz
Před dvěma měsici mi byla zjištěna rakovina děložniho hrdla. Krvacela jsem a měla jsem nepravidelnou menstruaci a byla jsem odeslana do nemocnice na zakrok tzv.vyškrab při kterem mi byl zjištěn utvar v děložnim hrdle.Roztočil se kolotoč vyšetřeni a čekani na vysledky histologie ktera toto potvrdila.Nyni jsem už v peči Masarykova onkologickeho centra v Brně.Byl to pro mě velky šok.Jsem rozvedena a mam 17 letou dcerku,žijeme spolu v rodinnem domku.Zatim vše da se řict zvladam s pomoci a podporou dcerky na ktere mi moc zaleži a kvuli ni se držim.Moji rodiče se k tomu postavili všelijak. S matkou mame dlouhe neshody,je divna povaha ta se mi ani neozvala ani slovem mě nepodržela, přitom vi co mi je.Otec se k tomu stavi tak jakoby o tom problemu nechtěl nějak moc mluvit a bal se mě nebo nevim jak jinak to řict a přitom ja potřebuji jejich podporu hlavně je mi strašně lito postoj matky a nechapu ho.Navic je to o to těžši že bydlime ve stejne vesnici.Mrzi mě že i dcerka na to ziskala nahled v tom smyslu že řekla že s babičkou nechce už nikdy nic mit když se ona takhle chova k jeji matce.Hodně mi pomaha ex manžel ktery mě vozi po doktorech a duševně mi hodně pomaha.Tahle jeho snaha byla otcem nazvana...nepaktuj se s nim,jste rozvedeni a viš co je zač.Ale manžele jsme byli dlouho a nemam před nim ostych a jemu jedinemu věřim a dokažu se s nim bavit o tom svem problemu normalně.Zatim se to snažim zvladat ale nevim jak dlouho to ještě vydržim.
Z Vašeho dopisu vyplývá, že to, co cítíte nyní jako nejpotřebnější po lidské stránce je citová opora blízkých. Je mi líto, že Vám ji z Vašeho pohledu neposkytují dostatečně lidé, od kterých byste ji čekala anebo si ji přála. Obtížně se dá poradit v dopise jak získat Vaše příbuzné k tomu, aby se chovali tak, aby jejich chování bylo podpůrné.
Na druhé straně není nic špatného na tom, přijímat podporu poskytovanou jinými lidmi, kteří jsou tzv. pro Vás z formálního hlediska vzdálenější – myslím např. exmanžela anebo přátele, známé, příp. spolupracovníky. Naopak jako velmi dobré vnímám to, že si pravděpodobně (tím, jak se k problému stavíte) o tuto podporu říkáte a jste nastavena ji přijmout – nezáleží tolik na tom, kdo Vám ji dá; důležité je, aby Vám pomohla a Vy jste díky tomu dokázala obnovovat svoje síly ve zvládání nemoci. U dlouhé nemoci má člověk často pocit, že je jednou „dole“ a nezvládá … a jindy „nahoře“ a zvládnout problém se mu přece jen daří – to je normální a právě proto je moc dobře, když je po ruce někdo, kdo tyto věci s Vámi prožívá a je méně podstatné, kdo to je.
Nicméně je jasné, že se člověk může cítit zklamaný, protože tam, kde pomoc předpokládal, dosud nic nepřichází. Jistě mi dáte za pravdu, že nikoho (byť nejbližšího příbuzného) nelze k takovým věcem nutit – pokud podpůrné chování z jeho strany není přirozené, nejspíš by asi nebylo v tuto chvíli dostatečně efektivní. Nechci tím rozhodně říci, že u Vašich rodičů není možné nic změnit (možná ano, možná ne) – z Vašeho dopisu podrobnosti nelze vyčíst; nejspíš by pro Vás mohlo být zajímavé Vaše rodinné vztahy rozebrat konkrétněji v osobním setkání. Pokud naznáte, že ano, můžeme se sejít – pracuji v zařízení, v jehož jste péči.
Na druhé straně není nic špatného na tom, přijímat podporu poskytovanou jinými lidmi, kteří jsou tzv. pro Vás z formálního hlediska vzdálenější – myslím např. exmanžela anebo přátele, známé, příp. spolupracovníky. Naopak jako velmi dobré vnímám to, že si pravděpodobně (tím, jak se k problému stavíte) o tuto podporu říkáte a jste nastavena ji přijmout – nezáleží tolik na tom, kdo Vám ji dá; důležité je, aby Vám pomohla a Vy jste díky tomu dokázala obnovovat svoje síly ve zvládání nemoci. U dlouhé nemoci má člověk často pocit, že je jednou „dole“ a nezvládá … a jindy „nahoře“ a zvládnout problém se mu přece jen daří – to je normální a právě proto je moc dobře, když je po ruce někdo, kdo tyto věci s Vámi prožívá a je méně podstatné, kdo to je.
Nicméně je jasné, že se člověk může cítit zklamaný, protože tam, kde pomoc předpokládal, dosud nic nepřichází. Jistě mi dáte za pravdu, že nikoho (byť nejbližšího příbuzného) nelze k takovým věcem nutit – pokud podpůrné chování z jeho strany není přirozené, nejspíš by asi nebylo v tuto chvíli dostatečně efektivní. Nechci tím rozhodně říci, že u Vašich rodičů není možné nic změnit (možná ano, možná ne) – z Vašeho dopisu podrobnosti nelze vyčíst; nejspíš by pro Vás mohlo být zajímavé Vaše rodinné vztahy rozebrat konkrétněji v osobním setkání. Pokud naznáte, že ano, můžeme se sejít – pracuji v zařízení, v jehož jste péči.
10. 8. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
