1. 6. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Zkuste svou sestru pochopit, ale zároveň se pokoušejte hovořit s ní o tom, co může zpřesňující diagnostikou (např. biopsií) získat. Získat může to, že bude přesněji popsána povaha a chování jejího nádoru – to dává možnost nádor i lépe a cíleněji léčit. Biopsie je krátký zákrok s minimálními riziky, kdy je pacientovi z nádoru odebrán vzorek tkáně, který je potom analyzován a sledován patologem. To, co píši, je běžný a výhodný postup v diagnostice nádorových onemocnění.
Léčba je potom následný krok – to, co konkrétně bude obnášet, se většinou pacientovi navrhuje až po dostatečném provedení diagnostiky. Fakt, že to není lehká a krátká cesta, je jasné. Někdy svým pacientům kladu otázku, co si myslí, že by řekl jeho blízký člověk na to, že léčbu odmítá. Nebo se ptám pacienta co v životě rád dělá nebo co by rád dělal – většinou něco odpoví. Pak se mu snažím otevřít pohled směrem k tomu, že léčba mu může poskytnout naději, že se tomu svému cíli přiblíží. Pokud vymyslí zcela nereálnou věc, odpovím mu, že nemoc mu může poskytnou prostor nikoli pro to, co si přál, ale pro něco jiného, co ho dříve nenapadlo, ale co by se nyní mohlo nabídnout. Pro Vaši sestru nyní bude život jiný – život s nemocí; ale tam, kde něco končí, může něco jiného začít.
Důležité je však vědět, že čas běží – tj. čím dříve dá sestra souhlas k tomu, aby se nechala a vyšetřit a pak i léčit, tím se zvyšuje naděje na kvalitu jejího života.
Co se týká přesných odborných postupů a ověření si, co je a jak správně, na to Vám podrobněji odpovědět nemohu – to je otázka spíše vždy pro příslušného lékaře-specialistu: to znamená, pokud se bude dělat biopsie, je to záležitost lékaře-radiodiagnostika; pokud se bude operovat, lze konzultovat operaci s chirurgy (či ortopedy); pokud se bude místo nádoru ozařovat, měly by být Vaše otázky adresovány radioterapeutům atd. Nemáte-li jistotu a cítíte-li pochybnosti, ptejte se vždy na jiném pracovišti, než na kterém je určitý diagnostický či léčebný postup Vaší sestře navržen. Tím se ujistíte, o jak obvyklý postup se jedná a co z něj vyplývá.
Držím Vám palec a chci v závěru jen říci, že vzdát něco (tj. léčbu) se dá vždy, ale přemýšlejte se sestrou o tom, zda jste již zkusili vše, co by mohlo pomoci.
1. 6. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Je mi moc líto, že jste se ocitla v tak těžké životní situaci. Cítíte, že Vás může opustit blízký a milý člověk. V takové situaci každého z nás zaplaví obrovská vlna úzkosti. Mísí se v nás strach o toho druhého, pocity viny z toho, že mu neumíme účinně pomoci, ale také naše vlastní bolest z toho, že by nás opustil. Připomene se nám naše vlastní smrtelnost. Bojíme se bolesti při ztrátě blízkého člověka. Prázdnoty, která potom přijde.
Taková úzkost bují až k panice, pokud ji člověk nesdílí a nepracuje s ní. Udělala jste tedy dobře, že jste napsala tento dopis.
Co můžete v této situaci udělat pro sebe a pro svoji kamarádku zároveň: pokud to půjde, snažte se s ní trávit čas. Pokud bdí, povídejte si, vyposlechněte si její starosti, sdílejte vzájemně svoje pocity, dejte jí najevo, jak moc Vám na ní záleží, co pro Vás znamená. A pokud je vyčerpaná a spí, i tenkrát vnímá, když u ní posedíte, držíte ji za ruku, pohladíte ji. I tak můžete vzájemně sdílet lásku, která vás spojuje. Můžete obě cítit, že nejste samy, že jedna druhou máte. Lidé často říkají, že až v takových chvílích si s milovanými lidmi předali to, na co během života nebyl čas nebo se styděli o tom mluvit…
Takovým chováním se sama nejlépe připravíte na to, co může přijít. Z toho, že jste se obrátila o pomoc, je dobře vidět, že máte dobré instinkty. A můžete se na ně tedy plně spolehnout.
Situace se bude vyvíjet a Vy na ni budete reagovat podle svých pocitů. Teď je potřeba věnovat se kamarádce a předat si všechno, co ještě můžete. A bude možná situace, kdy bude potřeba se s ní rozloučit a oplakat ztrátu. A potom přijde období, kdy se budete pomalu znovu budit do života a učit se ho trochu jinak, než tomu bylo doposud.
Nebojte se toho všeho. Máte v sobě zkušenost všech lidí, kteří za celá tisíciletí přišli o své blízké a tuto ztrátu unesli a jejich zkušenost Vás touto situací provede.
Abyste mohla ale takové těžké období ustát, pečujte o sebe mnohem více než jindy: podělte se o svoji úzkost s lidmi kolem, vyhledejte pomoc odborníků – psychologa, případně psychiatra. Dopřejte si ve velké míře věci, které Vám dělají dobře a uvolní úzkost – kontakty s lidmi, zájmy, zážitky… Jen tak budete dost silná, abyste vše dobře zvládala a také dost silná pro svoji kamarádku.
Na závěr bych Vám ráda napsala, že bych byla sama velice ráda, kdybych měla vedle sebe kamarádku, která na mě tolik myslí. Vaše přítelkyně má štěstí.
Ráda bych Vám také nabídla konkrétní pomoc. Vyhledejte si podle svého bydliště na mapě psychoonkologické pomoci psychologa nebo napište na moji mailovou adresu. Budeme se všichni snažit Vás maximálně podpořit.
Přeji hodně síly.
28. 5. 2010, PhDr.Hana Čápová, psycholog Radioterapeutického oddělení FN Motol,, hana.capova@fnmotol.cz
Co se týká psychologické pomoci přímo v Olomouci, můžete se obrátit na psychologa onkologické kliniky FN – karolina.machova@fnol.cz, nebo přímo na mne – skrobankova@volny.cz. Přeji Vám hodně síly a trpělivosti.
Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc
22. 5. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
12. 5. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Vím, ze vetsinu dotazu sem pisi lide kterych se tato nemoc tyka, ja bych tyto informace vyuzila pro skolni seminarni praci, pokud by bylo mozne tedy vas pozadat o nejaky takovy souhrn byla bych moc rada a nebo treba jestli by jste me odkazali na nejake internetove stranky.
Tato odpovědna je adresnou službou statečným pacientům a jejich úžasným podporujícím blízkým, opravdu nelze OBECNĚ popisovat vývoj psychoonkologie, fenoménů a modelů reakcí lidské psychiky na závažnou, život ohrožující zprávu, podpůrnou terapii, sebevzdělávání v oboru a mnoho dalšího. To byste měla velice usnadněnou práci a ta by mohla být dokonce plagiátem. Poradím Vám: přečtěte si všechny otázky a odpovědi z naší poradny, vyhledejte si na internetu vše, co se týká zamýšleného obsahu Vaší seminárky, jděte do knihovny, tam je dostatek knih zahraničních i překladů, možností, jak se dopátrat odpovědí je mnoho a Vy máte jistě dostatek času a sil. Pro nás, klinické psychology, kteří jsme dnes a denně u svých pacientů, je čas velice vzácný, jsme tu především pro ně a jejich blízké.
3. 5. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,
Z informací které podáváte, je zřejmé že synka necháváte sledovat pečlivě Vaším dětským lékařem, který Vás poslal i na sono. Nevím, do jaké míry jste své obavy konzultovala s ním, jestli však synka má v péči od narození, určitě se můžete s důvěrou obrátit s tímhle dotazem i na něho. Jestli si z nějakého důvodu přejete mít další názor na synovy výsledky, může Vás lékař odeslat na nejbližší nadřazené dětské oddělení v místě Vašeho bydliště nebo okolí.
Přeji Vám aby se synek brzy cítil lépe.
3. 5. 2010, Mgr. Kristina Tóthová, Klinika dětské onkologie Brno, kristina.tothova@fnbrno.cz
16. 4. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
24. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
10. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jak jsem uvedla, sama tušíte, že věci, co se týkají zdraví se nedají plánovat a nikdy nelze získat stoprocentní jistotu, že nemoc nemám a nebudu mít. Chtěla by Vám ale říci následující:
- Jednak je jistě na místě, když jste vnímavá vůči svému tělu – to je ocenitelné. V případě, že se Vám něco nezdá, necháte se vyšetřit – je to nejlepší cesta, jak co nejdříve odhalit nemoci ve stadiích, kdy jsou dobře léčitelné (včetně zhoubných nádorů).
- Na druhé straně přílišné zabývání se vlastním tělem nejspíš povede k tomu, že Vás to bude infikovat k dalším obavám o své zdraví, neboť buďme upřímní: naše tělo se mění s tím, jak stárneme, a přitom to ještě nemusí znamenat hrozbu nemoci, může nás skutečně něco pobolívat z důvodu změny tělesných funkčních vlastností, můžeme vnímat i tzv. podprahové tělesné signály tím, že se na tělo úporně soustředíme. Bylo by dobře, kdyby se Vám podařilo od toho tělesného odpoutat – např. tak, že budete žít jako dosud, včetně různých aktivit, které Vám přinášejí radost … a život bude prima.
- Avšak pokud máte pocit, že strachy či jiné nepříjemné emoce uvedeného typu jsou opravdu velké, omezují Vás v životě a vlastně Vám ho znepříjemňují, je asi cestou psychoterapeutická forma pomoci prováděná kvalifikovaným člověkem, který bude s Vaší fobií pracovat - Vy takovou cestou máte možnost zažít různé věci, získat zkušenosti a pochopit i to, jaká vlastně jste a proč cítíte, to, co cítíte apod. Tato cesta je delší než jen podání nějakého léku a dost, ale je to cesta, která Vás může osvobodit a můžete v ní mnoho získat. Zkuste oslovit některého psychoterapeuta – jistě v místě Vašeho bydliště jsou ambulance klinických psychologů anebo ve větších městech psychologů ve zdravotnickým zařízeních.
17. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
10. 2. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Pokud mluví o sebevraždě, těžko říci, jak to doopravdy myslí – na to je potřeba dotyčnou osobu znát. Někteří lidé mohou o takové věci hovořit proto, aby se odventilovali, aby uvolnili svou zlobu atd. Jiní proto, aby si potvrzovali, že rodina s jejich názorem nesouhlasí a dostalo se jim opakovaně přijetí, něhy apod. Pak jsou také ti, kteří to mohou myslet vážně. Budete-li dobře pozorovat, jak se maminka chová v situacích, kdy o sebevraždě nehovoří, možná vám to napoví, jak to myslí ona. (Na druhé straně musím říct, že ač většina lidí se sebevraždou obecně nesouhlasí, je třeba mít na paměti, že jedině ten, který o ní mluví má taky právo a odpovědnost o svém životě rozhodovat.) Když budete mamince citlivě sdělovat to, co si myslíte o tom, co říká Vy (tzn. že budete debatovat o důvodech, které pro to má) a konfrontovat ji s tím, že Vy to vidíte poněkud jinak, je naděje, že její názor posunete. Často pacienti ohrožení na životě říkají, že život pro ně ztratil smysl. Zkuste mamince toto tvrzení obrátit s zeptat se jí, jaký má ona jako osoba smysl pro tento svět – co komu nebo čemu přináší a proč je důležitá.
Druhá část Vašeho dotazu směřuje k podpoření nálady. Než na to odpovím, musím sama sobě položit otázku „zda to vůbec jde nebo jak moc je to za této situace možné?“ Udělat ze špatné nálady náladu veselou a optimistickou by asi nebylo na místě – člověk nemůže být obecně veselý, když situace není příznivá; došlo by k tomu, že by to bylo nejspíš neupřímné nalhávání si něčeho ... a následný propad do smutku by snad byl ještě horší. Nejspíš by ale bylo dobře, kdybyste u maminky zkusila podpořit, aby si zachovala ve svém životě to, co dělala dosud a co jí přinášelo uspokojení a co může svým způsobem dělat i nyní: pokud poslouchala ráda hudbu, nechť ji poslouchá; pokud ráda luštila křížovky, ať se o to pokusí... Něco se nepodaří, ale něco ano. A to, co se podaří u nemocného podpoří pocit, že je schopen ledasco zvládnout a může mu to přechodně přinést i uspokojení a tím pádem i lepší náladu. Další věc, která je důležitá, je naučit se žít dneškem – tj. tehdy, když víme(nemocný i my druzí), že dnes tu naše milovaná osoba s námi je. Tento úkol rozhodně není lehký, nicméně zkoušet by se to mělo.
Závěrem bych svou odpověď shrnula do jedné věty: nechte maminku zažívat pocit, že jste s ní se všemi city, prostě že jste jí k dispozici a ona se nemusí bát, že na svou „tíhu“ je anebo bude sama.
1. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, Masarykův onkologický ústav, Brno, Ivona Šporcrová [ivona.sporcrova@mou.cz]
U chlapských záležitostí tohoto druhu jde o to vyrovnat se spíše se změnou funkce mužské chlouby co do času, výdrže i kvality. Nikoliv úplné ztráty činnosti mužského orgánu. Jak píšete Váš děda je věčně mladý neposlucha - dovolte abych poznamenal že právě toto je již polovina úspěchu. My chlapi jsme poněkud ješitní a zejména pyšní na to že jsme chlapi. To co z nás však dělá opravdové chlapi je překonávání překážek, často i se sebezapřením a nelibostí, ale s vidinou toho, že opět dokážeme zvítězit, zase mít pravdu a stát se tak ještě o něco málo ješitnějšími.Váš děda vyhrává boj s rakovinou prostaty, což ho tak trochu omezuje od některých dřívějších činností. Ty však v tuto chvíli nejsou důležité. Důležitá je podpora Vašeho dědy v tom, že vše má svůj čas a že právě on je vítězem. Věřte, že každý to štěstí nemá. Nyní je tedy třeba apelovat na Vás v tom smyslu, že je nutné chválit Vašeho dědu za vše co se mu podaří v boji s nemocí. On sám posléze pozná a pochopí nutnost změny některých hodnot s tím, že sice přišel o určité libůstky, ale tato oběť jej posunula o poznání vpřed. Tím, že něco obětoval, vyhrál sám nad sebou a získal tak možnost užívat si hodnoty nejcenější a tou je život. Přeji Vám mnoho zdraví i potřebného štěstí.
25. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D. psycholog, Klinika onkologie radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz
Onkologové se nezabývají jen stavem po operaci,ale zajímá je celý průběh onemocnění včetně již prodělaných zákroků. Co se týče životosprávy u každého pacienta je to velmi rozdílné avšak určité zásady se stanovit dají.
Ty však musí stanovit lékař podle aktuálního stavu pacienta. Všeobecně lze říci, že pacient by měl jíst i dělat pouze to co mu nezpůsobuje bolest nebo jiné potíže a ponechává ho relativně v klidu. Z psychologického hlediska je nutný pokud možno neustálý kontakt. Váš manžel by neměl zůstávat dlouhou dobu sám. Měl by si povídat, řešit běžné životní starosti i radosti a nesnažit se uzavřít či stáhnout do sebe. Vždy je nějaká naděje, šance, způsob jak situaci dovést do zdárného konce v pozitivním smyslu.
Podporovaná důvěra v uzdravení nebo aspoň částečného zbavení potíží je pro Vašeho manžela velmi důležitá zejména pokud ji poskytují osoby jimž věří - a to jsou právě jeho nejbližší. S tím souvisí i trpělivost. Onkologická onemocnění jsou během na dlouhou trať, ale téměř vždy s pozitivním výsledkem pokud je dostatek času a nemoc není již v nejrozvinutějším stádiu. Protože se u Vašeho manžela začínají objevovat symptomy deprese, strachu a úzkosti což je naprosto normálním průvodním jevem nemoci, doporučuji navštívit onkologického psychologa, který Vám vysvětlí jakým způsobem lze překonávat obtíže spojené s psychickým stavem na úspěšné zdolání nemoci.
Pokud Vám mohu nabídnout, není problém aby jsme se sešli u nás na klinice onkologie a radioterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Kontakt:
hrstka@pmfhk.cz
15. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz