Myslím na vás obě a přeji si, abyste byly obě statečné.
23. 5. 2011, Mgr.Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP., libuse.kalvodova@seznam.cz
Chci se zeptat,jak s ní mám hovořit mám ji dávat naději nebo ne.Nikdo nám v Pardubicích v nemocnici nic neřekl,všechny informace nacházím na internetu.
21. 4. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS, libuse.kalvodova@seznam.cz
Budete-li chtít o této věci dále hledat cestu společně s někým, mohu Vám být též k dispozici.
11. 3. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno,, ivona.sporcrova@mou.cz
V současné době sice platí názor, že pacient by měl znát vše o svém
zdravotním stavu, ale naštěstí platí také výjimky ve smyslu - pokud by to
uškodilo, tak pravdu neříkat nebo jen částečnou a postupně. Což je Váš
případ. Myslím, že postup je v tomto případě správný. Takto se musí totiž
přistupovat i k babičce. Je nemocná, lékaři nasadili chemoterapii a dál se
uvidí. Dále se domnívám, že pokud lékaři indikovali CHT byť v paliativní
péči, nemusí Vaše babička nutně zemřít do 7 dnů - ale neznám samozřejmě její
celkový stav. Pravda, že nemoc je nevyléčitelná ještě neznamená automaticky
brzkou smrt. Až se s babičkou setkáte, přistupujte k ní jako každý jiný
den - úplně stejně. Jako k nemocnému člověku, který se ambulantně léčí a má
více či méně zdravotní či psychické obtíže. Babička sama ví, že je nemocná,
byť nezná diagnózu. Potřebuje láskyplnou péči, pochopení pro cokoliv, ale
hlavně pozitivní náladu. Píšete, že jste založením spíše optimista - rád
lidi bavíte. Přesně tohle budete potřebovat. Ale vždy s citem. Bude to držet
"nad vodou" Vás i ostatní. Z Vašeho dotazu není zřejmé, jestli jedete
babičku povzbudit, nebo se s ní rozloučit. V prvním případě doporučuji výše
uvedené. Ve druhém případě bude nutné přistupovat k babičce jako k
milovanému člověku, jehož život se chýlí ke konci. Je to velmi psychicky
náročné období a může se stát, že život skončí ve Vaší přítomnosti. Všechny
emoce, nálady, city, pohnutky, postoje k čemukoliv musí být pravdivé, přísně
otevřené a nehrané. Jak ty babičky, tak ty Vaše. Pomáhá to překonávat velmi
skličující a smutnou atmosféru. Veškerý rozhovor musí být otevřený, bez
výčitek a vždy s pochopením druhé strany. Poslouchejte své emoce a nechte je
plynout tak jak jdou (chce-li se Vám smát, - smějte se, chce-li se Vám
plakat - plačte). Jsou to normální reakce na nenormální situaci. Vy bojujete
sám se sebou ve smyslu, že musíte přijmout to, co je nezměnitelné.
Skutečnosti berte tak jak jsou, nikoliv jak by jste je chtěl mít Vy. Vše co
se stane, berte nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu babičky. Až dojde k
nejhoršímu, ztráta milované osoby je vždy velmi smutná, ale z pohledu té
milované umírající osoby je to ukončení trápení, bolesti, ošklivých pocitů a
konec dlouhodobého neřešitelného problému pro všechny. V celém svém pojetí
je to situace, kterou nelze změnit ani ovlivnit, jen se jí přizpůsobit.
Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a
radioterapie a oddělení klinické hematologie.
24. 1. 2011, Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie, hrstka@pmfhk.cz
6. 1. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Ve Vašem případě bych udělala to, že si nejprve promluvím s maminkou o samotě a v klidu v bezpečném prostředí, abych se ujistila, zda ona nemyslí na nic jiného, než na to, že ji současná terapie zachrání. Nechcete-li Vaši už tak dost úzkostnou maminku dál stresovat, měli byste s manželem jednat v její prospěch. Já bych ostatním členům rodiny naznačila, že maminka je na tom velmi špatně, že je mi líto, když to nechtějí vidět, ale ať se děje, co se děje, budete vždy při mamince stát a pomáhat jí. Pokud ale naznačí vaše maminka, že to třeba před celou rodinou „hraje“, aby je nezarmoutila, že sama dobře ví, že je to vážné, dohodněte se s ní, zda to chce říci zbytku rodiny ona sama nebo vy dva. Může se stát, že vás v takovém případě třeba poprosí, abyste dál před rodinou mlčeli. Vím, že ani jedno z obou řešení není ideální, chyba se stala už v úvodu, kdy si lékařova slova měla vyslechnout Vaše maminka a ti z jejích blízkých, které si určí sama. To byste mohli být vy dva, její manžel, někdo další. Víc uší si víc pamatuje a pak není třeba, abyste před sebou něco tajili. Bylo by dobře, kdyby celá Vaše rodina se kvůli maminčině nemoci nerozklížila, protože ona teď potřebuje podporu vás všech, a to za všech okolností. Hodně síly.
3. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
O možných psychických potížích po chemošce jsem něco málo četla ale nevím jestli i toto chování do reakce na terapie může spadat a zda se časem upraví nebo zda už to překračuje obvyklé hranice a může jít o projev psychické poruchy a je nutné jednat, nevyčkávat na zlepšení.
Já i psychiatři, s kterými jsem Váš dotaz probrala, rozhodně doporučujeme zkonzultovat tatínkův stav s jeho onkologem a dále případně provést psychologické vyšetření, psychiatrické konzilium... Nejkonkrétnější informace o tom, kterým směrem se dál vydat, Vám podá onkolog, ke kterému tatínek chodí - ten ví nejvíce o jeho stavu a možných komplikacích.
Budu s Vámi doufat v rychlé vyřešení tatínkova problému.
20. 11. 2010, PhDr.Hana Čápová, FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz
4. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
12. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
2. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Samozřejmě, pokud je pro Vás a Vašeho otce schůdná Olomouc, můžeme se domluvit na setkání spolu. Pracuji přímo na Onkologické klinice Fakultní nemocnice. Kontakt na mě: karolina.machova@fnol.cz, tel.č. 588 444 252.
12. 10. 2010, Mgr. Karolína Machová, psycholog FN Olomouc, Onkologická klinika FN a LF UP Olomouc, KarolinaMachova@seznam.cz
Při použití správných léků a plné psychické podpory a citové obětavosti s důrazem na plnou lásku k otci a jeho nezastupitelný význam v rodině dojde časem i ke zlepšení psychického stavu. Léčba rakoviny má však jeden velký háček a tím je čas. Rakovina je nemoc jako každá jiná a jako taková se i léčí. Léčba však trvá velmi dlouho. Bez trpělivosti a neustálé podpory pacienta a rodiny to ale nejde. Váš tatínek má plnou hlavu katastrofických scénářů - to je zcela pochopitelné, ale jak jsem již řekl vše se musí odvíjet pouze od skutečných informací a nikoliv relativní pravdy ve stylu co by kdy by. Vaše podpora otci nesmí být litování, ale zahájení boje s nemocí s plnou citovou podporou a důrazem na jeho nepostradatelnost. Na začátku tohoto procesu však musíte mít tatínka rádi takového, jaký je právě teď. Nesnažit se ho hned na začátku měnit do pozitivních stavů. Stavy, které otec prožívá totiž pomáhají svým způsobem pochopit průběh nemoci. I když o ně pacient nejeví zájem a snaží se je spíše vytěsnit z mysli.Jak jsem uvedl, bez nich to ale nejde. Zde je pak třeba ta notná dávka trpělivosti. Poté, ve spojení s odhodláním a boje s nemocí se psychický stav Vašeho otce začne měnit sám.
12. 10. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., psycholog, Klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz
A zprávy, které pro Vás mám, jsou dobré. Všichni se shodují na tom, co Vám říká Váš pan primář - že Vaše onemocnění bylo zřejmě zachyceno brzy, je vhodné k operativnímu zákroku a ten by měl situaci řešit.
To znamená, že na Váš dotaz, zda máte opravdu šanci, že budete v pořádku, odpovídají lékaři, že máte šanci.
Samozřejmě, že Vás čeká řada nepříjemností - operace, hojení a případně nějaká pooperační léčba, smiřování se s faktem onemocnění a nemožnosti dalšího otěhotnění...
Píšete, že Vaše maminka umřela, když Vám bylo patnáct a tatínek umřel loni v listopadu na nádorové onemocnění. Chápu, že jste prožila strašně těžké chvíle a než jste se stačila dostat z toho nejhoršího, přišla další rána... Je toho na Vás hodně. Je dobře, že jste se začala léčit u psychiatra a určitě Vám doporučuji, abyste si našla také psychoterapeutickou péči. Můžete si ji sama najít podle bydliště na naší mapě psychoonkologické péče na Linkos nebo napsat na moji mailovou adresu a zkusíme Vám tu nejvhodnější péči najít.
Nebojte se, prosím, jste v rukou odborníků a my všichni se budeme snažit pro Vás udělat co půjde, abyste se z této fáze naprostého šoku z onkologické diagnózy dostala do stavu, kdy budete úspěšně bojovat se svojí nemocí. Vždyť máte silnou motivaci, máte rodinu, dcerku...
Kontaktujte, prosím, někoho z nás přímo, abyste měla individuální psychoterapeutickou péči. Držím palce v další léčbě.
7. 10. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog Radioteapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz
4. 10. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
4. 10. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz