Všechny příspěvky

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám budu muset sdělit, že Vám nemohu odpovědět z jediného důvodu: vaše otázka patří jedině lékařům onkologům, tedy těm, kteří Vaši maminku operovali a navrhli jí způsob chemoterapie. Jistě ji budou i nadále sledovat a také Vám i Vaší mamince budou moci odpovědět, lépe předpovědět, zda bude léčba jejího střeva účinná. Svůj dotaz jste adresovala do poradny psychologů, kteří nevedou medikamentozní léčbu onkologických pacientů. Nabízím Vám ale, pokud byste si nevěděla rady s psychickými projevy Vaší maminky nebo jejího okolí v průběhu léčby, bude dobře, když nás v této poradně požádáte o radu. Přeji Vám i Vaší mamince úspěšnou léčbu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

8. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Sdělení závažné dg.člověku vždy výrazným způsobem zasáhne do života a otřese jeho dosavadními jistotami. Nic najednou nedává smysl a mnoho lidí se tak v první chvíli upne k tomu jedinému, co smysl dává, k léčbě. Mohou se soustředit na „technický průběh“ léčby a to ostatní mohou vědomě nebo i nevědomě potlačit. Tím ostatním mám na mysli odžití si nejrůznějších emocí spojených s pocity strachu, ohrožení života, beznadějí … A ze zkušenosti - je pak jen otázka času, než se to vše dostane ven.

Přijde mi, že něčím podobným nyní může procházet i Vaše švagrová. Veškerou energii i myšlenky upnula k tomu, že zvládne léčbu, že bude zdravá a „neměla čas“, možná si ani nechtěla připustit plně své vlastní ohrožení … no a najednou léčba skončila, síly k boji už nejsou potřeba a emoce nashromážděné za celou předchozí dobu jdou ven. K tomu se často přidává i pocit jakéhosi „vzduchoprázdna“, kdy člověk vlastně není ani zdravý a ani nemocný. Léčba sice skončila, a jak píšete, pro švagrovou v tuto chvíli úspěšně, ale ona přesto vnímá omezení z nemoci dále plynoucí. A to že se zlobí, že je agresivní, je jedním z častých projevů ve chvíli, kdy si vlastně sama se sebou neví rady. No a to, že nejvíce „ubližuje“ vám nejbližším má logiku – jste jí fyzicky nejblíže a také podvědomě může počítat s tím, že jí to odpustíte.

A co s tím? Píšete, že k sobě máte blízko a tak bych se nebála otevřeného rozhovoru s ní. Zkuste to všechno popsat ze svého pohledu, zkuste jí říct, co její chování dělá s Vámi, klidně jí řekněte, když s něčím nebudete souhlasit … Budete mluvit za sebe a ne co si myslíte, že ona. Napadá mne něco jako třeba: “Nezlob se, ale je pro mne dost těžké dívat se na to, jak se v tom teď „plácáš“, ráda bych Ti pomohla, ale nevím jak …“ V případě „agresivního projevu“ bych se klidně ohradila ve smyslu, např. „Chápu, že je toho na tebe teď dost, ale to neznamená, že se ke mne můžeš chovat takto …“ Může se stát, že chvíli potrvá, než bude Vaše švagrová na takový rozhovor připravena, ale bude vědět, že může.  A to není málo.

Věřím, že to společně zvládnete. Kdykoli budete chtít, nebo potřebovat, můžete se obrátit přímo na můj mail.

8. 12. 2013, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Na Váš dotaz mohu odpovědět velmi stručně: ano – během doby, co pracuji s onkologickými pacienty, jsem se s tímto případem setkala.

Nicméně mám pocit, že taková odpověď je málo a možná se nemýlím, když si myslím, že má posloužit (pacientce nebo Vám) k tomu, aby se někdo, koho se to týká, možná více dozvěděl o tom, co se stane, když se pacient rozhodne léčbu nepřijmout.

Dále bych spekulovala, a nechci se do toho široce pouštět, protože toho o „případu“, který popisujete, víc nevím. Přemýšlela bych o tom, co je důvodem odmítnutí léčby nebo příčinou toho, že to pacientka psychicky nezvládá. Může to být např. strach (z něčeho), může to být stud (za něco), může to být pocit ohrožení (něčeho) atd.

Takové ženě bych navrhla, pokud by to ona přijala, aby si zkusila tyto důvody najít. A když by věděla, jaké jsou, tak by s tímto pochopením mohla dále pracovat. Nyní s e však dostávám do momentu, kdy zase neumím říci, co by se dál stalo. Možná by se rozhodla dělat něco s tím, aby byla psychicky odolnější, možná by chtěla pátrat po tom, aby se dověděla víc o ozařování atd. A právě na takové situace může být pacientům, kteří mají nemocné tělo, užitečná mj. psychologická práce – tj. setkávání se člověka s člověkem (pacienta a psychoterapeuta), kteří spolu jdou ke kořenům problému, protože tam se dá najít řešení nebo (chcete-li) další cesta, kterou nemocný možná sám nevidí.  

2. 12. 2013, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz

14. 11. 2013, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz

Způsob, kterým reaguje Váš tatínek na onemocnění maminky, není bohužel tak vyjímečný. Onemocnění životního partnera úplně změní dynamiku vztahu a uvede nás v obrovskou nejistotu.

Vy a sestra jste úžasné, že dokážete fungovat tak jak popisujete, stojíte při mamice a pomáháte jí - byť jste v pozici jejích dcer a jistě jste také velice znejistěné.

Máte pravdu, když tatínkovi řeknete o vážnosti situace, ještě to jeho úzkost zvýší na úkor rozumného jednání.

Protože každá rodina je osobitá, bylo by vhodné řešit teď situaci individuálně - ráda bych navrhla nejprve Vám, abyste se sešla s psycholožkou, která se v problematice dobře orientuje a potom se uvidí, jakým způsobem působit dál na otce.

Protože vidím, že jste z Prahy, po dohodě Vám předávám kontakt na paní doktorku Krylovou, psycholožku radioterapeutického oddělení Nemocnice Motol, která Vám s řešením situace ráda pomůže a podpoří Vás. Nejlepším kontaktem je její mailová adresa noemi.krylova@fnmotol.cz. Prosí, abyste se jí ozvala co nejdříve.

Přeji, aby se situace u vás rychle zklidnila a mohli jste všichni užít následují čas ve vzájemné blízkosti a co možná pozitivně.

PhDr.Hana Čápová, bývalý psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol

30. 9. 2013, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám nebudeme moci poskytnout fundovanou odpověď na Váš dotaz. Ptáte se na medicínské způsoby léčby Vaší nemoci a ptáte se v psychologické poradně. Při nejlepší vůli není v naší moci poradit Vám léčbu, kterou určují jedině lékaři, onkologové. Máte-li pochybnosti po konzultaci se svým lékařem (a z dotazu není jasné, je-li to praktik nebo onkolog), máte právo konzultovat, případně požádat o léčbu v jiném zdravotnickém zařízení, kupř. v Brně v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci. Budete-li mít kdykoliv v průběhu léčby potíže psychického charakteru, jsme připraveni Vám v rámci této poradny poradit a pomoci. Přeji Vám úspěšnou léčbu, ať bude jakéhokoliv charakteru. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

24. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, píšete do poradny, kde odpovídají psychologové a Váš dotaz by měl patřit více lékařům. Pokusím se Vám tedy odpovědět z pozice klinické psycholožky. Píšete, že jste před sedmi lety prodělala onkologickou léčbu. Předpokládám, že po ní jste chodila na kontroly ke gynekologům. Nezmiňujete se, jestli jste dle jejich objektivních nálezů vyléčená, ale předpokládám, že ano. Současná velká únava, která Vás trápí spolu se stěhovavými bolestmi opravdu vůbec nemusí souviset s léčbou před lety. Pokud by byla Vaše únava tělesného rázu, měla by Vám pomoci najít příčinu komplexní vyšetření u praktického lékaře, internisty, případně onkologa. Kdyby se takto nenašla příčina Vašich současných potíží, pak by mohla být na vině psychická nepohoda, která by mohla mít řadu příčin. V tom případě by Vám k objasnění příčin Vašich potíží a k následné terapii jistě pomohl klinický psycholog. Mohu Vám ze svého hlediska doporučit, abyste ve svém okolí vyhledala pomoc psychologa, který se zabývá diagnostikou a léčbou pacientů, kteří trpí Vámi zmíněnými somatickými potížemi. Příčina Vašich problémů může totiž být zcela někde jinde než třeba v návratu onkologické nemoci. Prosím, můžete zkusit tuto cestu ke zlepšení zdraví. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP.  

19. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi opravdu velmi líto, ale Váš dotaz nebudeme moci plnohodnotně odpovědět, protože, tak, jak Vám řekla Vaše paní učitelka ze školky Vašeho syna, na chlapce se musí podívat poradenský nebo klinický psycholog a potvrdit Vám nebo vyvrátit Vaše mínění, že Vaše dítě si nechce hrát s vrstevníky. Jistě, tento vzdor může sám přejít, ale pro klid Vaší duše bych doporučovala vyhledat odborníka v blízkosti Vašeho bydliště. Jinak tato poradna slouží výhradně pacientům s onkologickým onemocněním a jejich blízkým. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

8. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, píšete, že byste ráda podpořila svojí sestřenici v rozmluvě s jejími dětmi, aby lépe pochopily a zvládli maminčinu cestu v nemoci.

Vaše sestřenice se nachází v těžké situaci: je mladá, je matkou malých dětí, bojuje s rakovinou prsu, je teď krátce po operaci. Je toho hodně s čím se vyrovnávat sama, a pak chce a musí myslet na to, jak dětem zachovat co nejvíce doma to známé, a jak vysvětlit to, co je teď jinak. Tady vnímám, jak dobře je obrátit se po oporu u svých blízkých, a vnímám, že Vy takovou oporu chcete dát.

Jako dospělí často váháme, jestli dětem sdělovat smutné či bolestné zprávy, rádi bychom je těchto pocitů ušetřili. Právě děti jsou mnohem citlivější právě na to „co se neříká“, mají mnohem větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby např. vzniknul strach, a aby děti zůstávaly s tímto strachem samy. Mnoho věci, třeba ztráta vlasů, se zakrýt nedá, a když takovou změnu děti nečekají, může je opravdu rozhodit.

Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co je trápí, s vámi (či s maminkou) můžou hovořit vždy. I tato nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého děti nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.

Každý člověk, i dítě, potřebuje svůj vlastní čas, aby se se situací okolo rakoviny srovnal. Bývá vhodnější netlačit děti do hovoru o vážných věcech dřív, než se začnou vyptávat sami. Často to ale nejde jinak, a tehdy může být pro děti lepší, když zkoumáme a pozorujeme, co si sami myslí, třeba když se nejdřív zeptáme, co si třeba všimli na mamce jiného. Píšete, že děti sestřenice jsou zvídavé – možná se mamky vyptávají, proč je zas unavená? Proč teď vypadá jinak? Nebo jestli jí narostou vlasy? I pro mamku samotnou to můžou být těžké otázky, a nemusí mít vždy sílu na ně odpovídat.

U dětí starých 3 a 5 let nejde, aby vysvětlování nemoci jako je rakovina prsu pochopily napoprvé, jsou schopny soustředit se jen krátce a přemýšlí vlastním způsobem. Takto staré děti umí myslet zatím egocentricky a „magicky“, spojují spolu rozličné události bez možných souvislostí, ohledně nemoci to např. může znamenat „zlobil jsem a mamka teď onemocněla“. Bude třeba mít trpělivost zodpovídat opakující se dotazy (v řádu dnů). Používejte co nejjednodušší řeč, tak jak spolu doma mluvíte, vysvětlujte spíše několika krátkými větami. Můžete zkusit mluvit o zlobivé kuličce v prsu, kterou „hodné“ buňky imunity neuměly samy rozpustit, proto musela úplně pryč. Můžete zkusit obecně vysvětlit princip nemoci – boj špatných a dobrých buněk. U pochopení dětem pomáhá když se kreslí o čem se mluví. Jako důležité vnímám sdělení, že zákrok (odstranění prsu) byl potřebný, aby se maminka úplně uzdravila, a ubezpečení, že nemoc není nakažlivá.

Nepříjemné pro takto staré děti může být i to, když je maminka v nemocnici. Co to jen půjde, podporuji dopřávat dětem fyzickou blízkost když jsou všichni doma. Pravidelný režim a co nejvíce běžných aktivit dodá dětem větší pocit bezpečí.

Berte prosím tohle pouze jako rámec pro komunikaci s dětmi o závažných situacích vůbec. Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58). Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby Vaše sestřenice vyhledala i odbornou pomoc pro sebe, u psychologa osobně. Určitě může jít i o dětského psychologa, kde lze konkrétněji rozebrat přístup k dětem. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky. Přeji Vám i sestřenici, i dětem, hodně sil.

3. 9. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz

Moje odpověď na Váš dotaz bude mít několik vrstev. Váš manžel dostal nádor, oznámení této diagnózy byl první obrovský psychický šok. Prodělal nesmírně vyčerpávající léčbu  nebezpečné choroby. Při překonávání všech fyzických problémů musel ze sebe vydat obrovské množství vůle, odvahy, bylo to pro něj vysoce psychicky zatěžující období.. Po prodělání léčby dostal zprávu, která mu dávala naději, že se vše v jeho životě upraví. Rok od zvládnutí léčby je docela krátká doba. Dostavily se potíže s překyselováním zbylé žaludeční sliznice, což je další šok pro někoho, kdo čekal tělesné uklidnění. Proto stavy beznaděje, nic nemá smysl. To je druhá vrstva psychické odezvy života po léčbě nádoru. Třetí vrstva bude obecná. Jakékoliv onemocnění žaludku a střev se řadí do tzv. psychosomatických onemocnění, to znamená, že na vzniku nemoci a délce a úspěchu léčby se velmi významně podílí psychika nemocného. Předpokládám, že Váš manžel je člověk, který bere život velmi vážně, je starostlivý a pečlivý, poctivý ve svém jednání, ale zároveň také velmi úzkostný. Když se mu do cesty postavila překážka, nepřemýšlel jak ji co nejdříve zvládnout, ale hledal, kde se stala chyba. Teď se stala chyba, překyselení jej trápí do beznaděje.

Z těch pár Vašich vět vyplývá, že Váš manžel prodělává úzkosti a depresivní nálady, kterým se říká posttraumatická stresová porucha. Rozvoj černých myšlenek, nespavosti, pocitů bezmoci a beznaděje, tedy psychicky negativních emocí velmi mnoho přispívají k tomu, aby se mu v zažívací trubici tvořilo nadměrné množství kyseliny. Váš manžel by se měl přestat trápit bezvýchodnými myšlenkami. Sám vlastní vůlí to ale nezvládne. Proto moje rada pro něj i pro Vás je následující. Být na Vašem místě, šla bych s manželem za ošetřujícím onkologem, nechala bych si opakovaně a pečlivě vysvětlit, proč léky, které dostává, nefungují, zda by se nedaly změnit. Pak bych žádala, aby manžel dostal kvalitní antidepresivní léčbu buď od onkologa nebo od psychiatra. A zároveň s tímto opatřením bych pro manžela vyhledala kvalitní psychologickou péči u klinického psychologa, který se zabývá nemocnou psychikou u somatických nemocí. Kvalitně vedená psychoterapie je velmi dobře schopna překonat manželovy fyzické potíže a psychická traumata. Přeji vám oběma, abyste co nejdříve našli cestu do bezpečí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

7. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, píšete, že jste na začátku „cesty“, kdy Vám byl zjištěn nález a tomu byla v důsledku biopsie přiřazena diagnóza, které nemůžete uvěřit. Určitě Vás podpořím v tom, abyste si opakovaně nechala vše zkontrolovat a měla tzv. jistotu. Je mi jasné, že se Vám zdá až nepochopitelné, že ostatní vyšetření nález adenokarcinomu nepotvrdila. Ze zkušenosti práce v oblasti onkologických věd vím, že to tak může být, že tumorové markery nebo výsledky zobrazovacích vyšetření (kam patří i CT) nemusí být v souladu. Právě proto je více metod k tomu, aby se zdravotníci podívali na problém pacienta z různých úhlů – jedině tak je možné tzv. vychytat nepřesnosti oněch vyšetřovacích způsobů a dopracovat se k tomu, co je skutečnost – tedy ve Vašem případě nález v žaludku. Přála bych Vám, aby následná vyšetření prokázala, že se jednalo o chybu a nádor nepotvrdila. Na druhé straně, kdyby tam doopravdy byl, tak čím dříve se na to přijde, tím lépe … ve smyslu šancí léčby.

Máte strach o tom mluvit s dcerou, protože se bojíte jedné z velmi nepříjemných nemocí. Ale protože spolu žijete, nejspíš již dnes dcera mohla vycítit, že se něco děje, neboť pocit vlastního nepohodlí (myslím Vašeho) se asi nedá úplně zakrýt. Možná ji chcete chránit a neříkat žádné „hrůzné zprávy“. Chci Vám říci, že pocit, že se něco děje a nerozumíme tomu je stejně, ne-li více, nesnesitelný – a to i pro druhého člověka, jehož se sice přímo netýká, ale je součástí jeho života. Dokážu si představit, že ve vzájemně otevřeném vztahu je možné s dítětem hovořit o tom, co se reálně děje. V takovou chvíli není potřeba sdělovat, z čeho máte strach, ale můžete mluvit o tom, že se Vám např. hůř tráví a že jdete k lékaři a ti lékaři pracují na tom, aby zjistili, proč tyto potíže máte atd. Mám pocit, že daleko horší je hra na schovávanou, kdy se pak třeba zjistí něco hodně nepříjemného (myslím nemoc) … v takovém případě by se ta Vaše „nepříjemnost“ stejně nedala utajit a přišla by k blízké osobě jako rána z čistého nebe.

Z Vašeho dopisu je cítit, že o svém problému potřebujete s někým mluvit a tím se v něm lépe vyznat. Takové mluvení určitě může pomoci pak i jinak vnímat to, co se s Vaším tělem děje a dává Vám to možnost snížit vnitřní napětí a jasněji vidět cesty k řešení. To ale rozhodně není téma pro dvanáctileté dítě. Nevím, zda máte někoho blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech, s kým si můžete ujasňovat svoje postoje a případná rozhodnutí nebo jen někoho, s kým můžete jednoduše svoji starost sdílet. Bylo by fajn, kdyby ten někdo existoval – ať v okruhu blízkých lidí, tak v okruhu profesionálů-zdravotníků.

Jelikož jste napsala na stránky linkos.cz, což jistě nebylo taky lehké, usuzuji, že se Vám podaří se svou starostí nezůstávat psychicky sama. A to platí i v případě, že se nádor žaludku nepotvrdí, protože psychickou zátěž už prožíváte teď. V rámci zdravotnických služeb najdete kromě lékařů-specialistů i klinické psychology, kteří Vám také mohou pomoci s Vaším problémem pracovat. Ti jsou buď součástí velkých nemocnic (včetně onkologických center) anebo působí v ambulantní sféře na poliklinikách či v privátních praxích. Věřím, že se Vám podaří duševně svoji situaci ustát projít nynějším zátěžovým obdobím.

Autorkou odpovědi je PhDr. Ivona Šporcrová, klinická psycholožka s dlouholetou onkologickou praxí

3. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, popravdě by mne nikdy nenapadlo, že do naší psychologické poradny dostaneme takový dotaz jako je Váš. Napadá mně, co kdybyste zkusila zeptat se v lékárnách, jistě by Vám lékárníci mohli poradit, snad i pomoci. Každopádně Vám přeji, abyste zdárně uspěla.

Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

9. 4. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

Váš dotaz mi sice neposkytl mnoho informací o aktuální situaci Vás a Vaší maminky, nicméně děkuji za něj a pokusím se Vám na něj odpovědět. Je pravda, že často se ve své praxi setkávám s dotazy rodinných příslušníků, kteří podobná dilemata při snaze o podporu svých blízkých řeší. Chtěla bych Vám tedy tímto vyjádřit porozumění pro to, co nyní zvažujete.

Píšete o tom, že Vaší mamince bude 83 let a že nevíte, jaký zaujmout postoj k jejím potížím – léčit teď hned nebo ne? Vycházíme-li však z respektu k autonomii každého jednotlivce a z respektu k jeho lidské důstojnosti, musíme mu též dát možnost rozhodovat o svém vlastním životě. Samozřejmě, že jsou určité limity na straně staršího nemocného člověka, které mohou způsobit nutnost zvýšené péče rodiny a přesouvají kompetenci za rozhodování právě na stranu rodiny. Hovořím zde především o omezených rozumových schopnostech při demenci nebo např. omezených zvládacích schopnostech při některých psychiatrických onemocněních apod. Zda je to u Vaší maminky takto, to v tuto chvíli nevím. Pokud to takto ale není, je možné, že přebíráte velkou zodpovědnost za psychickou pohodu/nepohodu Vaší maminky, a to je velmi náročný úkol. To chápu, že na sebe kladete velký tlak, abyste se správně rozhodla.

Na mysli mi nyní v této souvislosti vyvstává nedávný rozhovor s jednou pacientkou, úžasnou dámou podobného věku jako je Vaše maminka, která hovořila o tom, že má skvělou dceru, se kterou mají báječný vztah, a která jí hodně pomáhá, nicméně poněkud ji zneklidňuje a trápí, že ji v nemoci začala vnímat trochu jako dítě. Takovýto přístup rodiny může nemocnému staršímu člověku kompetence za rozhodování o svém životě naopak odebírat a může se i přes velkou péči rodiny cítit vlastně neschopný zvládat svoji situaci. Tady je podle mě důležité najít nějaký „střed“ mezi podporou a přebíráním zodpovědnosti za blízkého člověka.

A teď konkrétněji k Vašemu dotazu. Píšete o tom, že maminka má zdravotní obtíže, které Vás vedou k úvahám o tom, jak a moc by se aktuálně měly řešit s pomocí dostupné lékařské péče. Jak už jsem psala výše, nevím toho mnoho o tom, v jaké psychické a fyzické kondici se Vaše maminka aktuálně nachází, též jakým způsobem spolu obecně komunikujete o problémech a hlavně o jejích aktuálních potížích. Napadá mě, že pokud jste tak ještě neučinila, možná by bylo dobré toto téma před maminkou nakousnout – nemusíte nutně hovořit o tom, že máte obavy, aby to nebyla rakovina, která by možná vyžadovala náročnou léčbu, ale můžete třeba začít o tom, co ona si o svých potížích myslí a jak by je chtěla řešit. A potom, pokud Vy máte dilema, nechat ji, aby se rozhodla a snažit se ji respektovat v tom, co chce ona. Vím, je to hodně náročný úkol. Ale může Vám to mnohé ulehčit a pomoci najít způsob, jakým mamince v této situaci nejlépe pomoci. A to právě proto, že ji budete vnímat „optikou“ toho, co chce ona.

Je samozřejmě možné, že za aktuálními symptomy se může skrývat rakovina tlustého střeva, jak píšete, ale také nemusí. Já sama za sebe se domnívám, že pokud člověk zdravotní potíže má, je důležité alespoň zjistit, jaká je jejich příčina. Často je totiž „sebezáchovná“ nejistota prožitkově mnohem horší než reálná jistota. Pak teprve můžete spolu – maminka, lékař a Vy - řešit, jaké jsou možnosti léčby a také samozřejmě limity směrem k věku a kondici Vaší maminky.

Pozoruji, že jsem se poněkud rozepsala, pokud by se nicméně stalo, že jsem Vám na Váš dotaz neodpověděla tak, jak byste potřebovala, nebo pokud existují další skutečnosti, se kterými byste potřebovala poradit, neváhejte se s konkrétnějšími informacemi obrátit na můj níže uvedený mail, ráda to s Vámi ještě blížeji proberu.

Mgr. Karolína Machová, Komplexní onkologické centrum Olomouc (karolina.machova@fnol.cz)

11. 3. 2013, Mgr. Karolína Machová, karolina.machova@fnol.cz

Dobrý večer, Váš dotaz jsem četla opakovaně a velmi jsem přemýšlela, jak Vám odpovědět. Začnu tím, že pokud byste chtěla medicínskou odpověď, jako psycholog Vám ji nemohu podat. Z hlediska své psychoonkologické profese vidím příběh Vašeho tatínka a celé Vaší rodiny jako dlouhou, statečnou a trpělivou cestu za uzdravením, která byla zmarněna závažným onkologickým onemocněním. Především, Váš otec potřebuje kromě medicínské léčby také íntenzivní psychoterapii a léčbu svých obrovských úzkostí, strachu, stresu a psychické bolesti. Asi velmi silně trval na propuštění z chirurgie, proto mu vyhověli. Ani s ním nemluvili o nádoru, měl se výsledky vyšetření dozvědět především on sám, nejlépe v přítomnosti své ženy, dětí. Nic neví, depresivní stav se před pokusem o sebevraždu stal nesnesitelný. Musí se vracet do nemocnice, kde zažil nejhorší psychické trauma v životě. Nedokážu Vám říct, jestli se může pokusit hledat léčbu v jiné nemocnici, ale Vaše rodina mu může pomoci zmírnit strach z léčby. Pokud Váš otec svolí k tomu, abyste požádali o sezení s ošetřujícími lékaři z chirurgie, onkologie, pak byste se všichni dokázali trochu více orientovat v tom, jak se bude Váš tatínek léčit. Měli byste se hodně ptát, nenechat se odbýt, ptát se, jak můžete jako rodina tatínkovi pomoci. Měli byste se pokusit být s ním fyzicky co nejvíce, pokud vám on sám dovolí, udržujte s ním fyzický kontakt třeba držením za ruku, mluvit s ním, mlčet s ním, být mu oporou. Pokud by předpověď tatínkova zdravotního stavu byla špatná, měli byste se aspoň pokusit přijmout i tuto zprávu. Váš tatínek potřebuje oporu a jeho rodina by mu ji měla dostatečně poskytnout. K tomu ale potřebujete mít uspořádanou psychiku, nezůstat v šoku. Velmi doporučuji, abyste se poradili buď s praktickým lékařem nebo s psychiatrem, kteří mohou předepsat léky na upravení vaší psychiky, která se teď ocitla v krizi. Hodně síly a statečnosti. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

4. 3. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

určitě je někdy dobré si s někým promluvit, nabízím Vám svůj kontakt, kdyby Vaše příbuzná  chtěla zavolat, napsat, případně se sejít, do Liberce to není až tak daleko. 

Každý člověk ale má svůj vlastní čas, kdy vše uzraje a on může jít se svými pocity ven (ať už za odborníkem nebo jiným blízkým), tak prosím respektujte její rozhodnutí a její čas. Někdy se nám zdá, že pacienti "házejí flintu do žita", ale může za tím být úplně něco jiného.

Zdravím a přeji hodně trpělivosti a síly.

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec , 723 952 110, hana.kynkorova@seznam.cz

26. 2. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz