Dobrý den,chci se zeptat mám syna 4.roky chodí do Mateřské školky od 3.let vše probíhalo jak mělo sice ze začátku moc nechodil jelikož byl hodně nachlazení angína atd.Ale až ted nastala změna paní učitelka nám řekla že máme vyhledat děckého psychologa že si neví ze synem rady že drží pořát pěsti u sebe a že říká že má zlomené ruce nechce si hrát straní se ale jak mile vejde domů normálně si hraje a na zlomené ruce si ani nevzpomene řekla jsem paní učitelce že to dělá proto že nechce chodit do školky tak potřebuji poradit co mám dělat jestli je to tak vážné nebo ho to časem přejde protože je doma úplně normální a na zlomené ruce si nestěžuje děkuji za odpověd
Dobrý den, je mi opravdu velmi líto, ale Váš dotaz nebudeme moci plnohodnotně odpovědět, protože, tak, jak Vám řekla Vaše paní učitelka ze školky Vašeho syna, na chlapce se musí podívat poradenský nebo klinický psycholog a potvrdit Vám nebo vyvrátit Vaše mínění, že Vaše dítě si nechce hrát s vrstevníky. Jistě, tento vzdor může sám přejít, ale pro klid Vaší duše bych doporučovala vyhledat odborníka v blízkosti Vašeho bydliště. Jinak tato poradna slouží výhradně pacientům s onkologickým onemocněním a jejich blízkým. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
8. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den,
chtela bych pomoci me sestrenici,ktera prave prodelava rakovinu prsu a pred nekolika dny ji byl prs chirurgicky odstranen. Je ji 35 let a ma dve male deti. Poradte prosim,jak sdelit malemu zvidavemu diteti (3 a 5) let,co se mamince stalo a proc najednou prs nema? Nechceme,aby to potom v detech vyvolalo trauma. Uz chemoterapie,kdy sestrenice prisla o vlasy,deti dost rozhodilo. Sestrenice je kratce po operaci a tohle ji hodne trapi. Dekuji predem za pomoc.
Dobrý den, píšete, že byste ráda podpořila svojí sestřenici v rozmluvě s jejími dětmi, aby lépe pochopily a zvládli maminčinu cestu v nemoci.
Vaše sestřenice se nachází v těžké situaci: je mladá, je matkou malých dětí, bojuje s rakovinou prsu, je teď krátce po operaci. Je toho hodně s čím se vyrovnávat sama, a pak chce a musí myslet na to, jak dětem zachovat co nejvíce doma to známé, a jak vysvětlit to, co je teď jinak. Tady vnímám, jak dobře je obrátit se po oporu u svých blízkých, a vnímám, že Vy takovou oporu chcete dát.
Jako dospělí často váháme, jestli dětem sdělovat smutné či bolestné zprávy, rádi bychom je těchto pocitů ušetřili. Právě děti jsou mnohem citlivější právě na to „co se neříká“, mají mnohem větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby např. vzniknul strach, a aby děti zůstávaly s tímto strachem samy. Mnoho věci, třeba ztráta vlasů, se zakrýt nedá, a když takovou změnu děti nečekají, může je opravdu rozhodit.
Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co je trápí, s vámi (či s maminkou) můžou hovořit vždy. I tato nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého děti nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.
Každý člověk, i dítě, potřebuje svůj vlastní čas, aby se se situací okolo rakoviny srovnal. Bývá vhodnější netlačit děti do hovoru o vážných věcech dřív, než se začnou vyptávat sami. Často to ale nejde jinak, a tehdy může být pro děti lepší, když zkoumáme a pozorujeme, co si sami myslí, třeba když se nejdřív zeptáme, co si třeba všimli na mamce jiného. Píšete, že děti sestřenice jsou zvídavé – možná se mamky vyptávají, proč je zas unavená? Proč teď vypadá jinak? Nebo jestli jí narostou vlasy? I pro mamku samotnou to můžou být těžké otázky, a nemusí mít vždy sílu na ně odpovídat.
U dětí starých 3 a 5 let nejde, aby vysvětlování nemoci jako je rakovina prsu pochopily napoprvé, jsou schopny soustředit se jen krátce a přemýšlí vlastním způsobem. Takto staré děti umí myslet zatím egocentricky a „magicky“, spojují spolu rozličné události bez možných souvislostí, ohledně nemoci to např. může znamenat „zlobil jsem a mamka teď onemocněla“. Bude třeba mít trpělivost zodpovídat opakující se dotazy (v řádu dnů). Používejte co nejjednodušší řeč, tak jak spolu doma mluvíte, vysvětlujte spíše několika krátkými větami. Můžete zkusit mluvit o zlobivé kuličce v prsu, kterou „hodné“ buňky imunity neuměly samy rozpustit, proto musela úplně pryč. Můžete zkusit obecně vysvětlit princip nemoci – boj špatných a dobrých buněk. U pochopení dětem pomáhá když se kreslí o čem se mluví. Jako důležité vnímám sdělení, že zákrok (odstranění prsu) byl potřebný, aby se maminka úplně uzdravila, a ubezpečení, že nemoc není nakažlivá.
Nepříjemné pro takto staré děti může být i to, když je maminka v nemocnici. Co to jen půjde, podporuji dopřávat dětem fyzickou blízkost když jsou všichni doma. Pravidelný režim a co nejvíce běžných aktivit dodá dětem větší pocit bezpečí.
Berte prosím tohle pouze jako rámec pro komunikaci s dětmi o závažných situacích vůbec. Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58). Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby Vaše sestřenice vyhledala i odbornou pomoc pro sebe, u psychologa osobně. Určitě může jít i o dětského psychologa, kde lze konkrétněji rozebrat přístup k dětem. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky. Přeji Vám i sestřenici, i dětem, hodně sil.
3. 9. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz
Manžel je rok po operaci karcinomu žaludku a chemoterapii. Dá se říci, že operace byla úspěšná. Pravidelně dochází na kontroly na onkologii. Mívá překyselení žaludku a s tím související problémy. Léky proti překyselení nejsou příliš účinné. Dostavují se proto u manžela stavy beznaděje a ztráty smyslu života. Jak lze manželovi pomoci? Děkuji za odpověď.
Moje odpověď na Váš dotaz bude mít několik vrstev. Váš manžel dostal nádor, oznámení této diagnózy byl první obrovský psychický šok. Prodělal nesmírně vyčerpávající léčbu nebezpečné choroby. Při překonávání všech fyzických problémů musel ze sebe vydat obrovské množství vůle, odvahy, bylo to pro něj vysoce psychicky zatěžující období.. Po prodělání léčby dostal zprávu, která mu dávala naději, že se vše v jeho životě upraví. Rok od zvládnutí léčby je docela krátká doba. Dostavily se potíže s překyselováním zbylé žaludeční sliznice, což je další šok pro někoho, kdo čekal tělesné uklidnění. Proto stavy beznaděje, nic nemá smysl. To je druhá vrstva psychické odezvy života po léčbě nádoru. Třetí vrstva bude obecná. Jakékoliv onemocnění žaludku a střev se řadí do tzv. psychosomatických onemocnění, to znamená, že na vzniku nemoci a délce a úspěchu léčby se velmi významně podílí psychika nemocného. Předpokládám, že Váš manžel je člověk, který bere život velmi vážně, je starostlivý a pečlivý, poctivý ve svém jednání, ale zároveň také velmi úzkostný. Když se mu do cesty postavila překážka, nepřemýšlel jak ji co nejdříve zvládnout, ale hledal, kde se stala chyba. Teď se stala chyba, překyselení jej trápí do beznaděje.
Z těch pár Vašich vět vyplývá, že Váš manžel prodělává úzkosti a depresivní nálady, kterým se říká posttraumatická stresová porucha. Rozvoj černých myšlenek, nespavosti, pocitů bezmoci a beznaděje, tedy psychicky negativních emocí velmi mnoho přispívají k tomu, aby se mu v zažívací trubici tvořilo nadměrné množství kyseliny. Váš manžel by se měl přestat trápit bezvýchodnými myšlenkami. Sám vlastní vůlí to ale nezvládne. Proto moje rada pro něj i pro Vás je následující. Být na Vašem místě, šla bych s manželem za ošetřujícím onkologem, nechala bych si opakovaně a pečlivě vysvětlit, proč léky, které dostává, nefungují, zda by se nedaly změnit. Pak bych žádala, aby manžel dostal kvalitní antidepresivní léčbu buď od onkologa nebo od psychiatra. A zároveň s tímto opatřením bych pro manžela vyhledala kvalitní psychologickou péči u klinického psychologa, který se zabývá nemocnou psychikou u somatických nemocí. Kvalitně vedená psychoterapie je velmi dobře schopna překonat manželovy fyzické potíže a psychická traumata. Přeji vám oběma, abyste co nejdříve našli cestu do bezpečí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
7. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den mam dotaz byl mi zjištěn adenokarcinom žaludku a ja vůbec netušim jak se s tim da žit ,mam doma 12 letou dceru ,která zatím nic nevi .Nador je mmt zjisten jen z biopsie ,ct v poradku ,tu markery také a ještě jsem se objednala na jinou gastroskopii a pažadala o novou boispii zad se to potvrdi ale stejně mam strach
Dobrý den, píšete, že jste na začátku „cesty“, kdy Vám byl zjištěn nález a tomu byla v důsledku biopsie přiřazena diagnóza, které nemůžete uvěřit. Určitě Vás podpořím v tom, abyste si opakovaně nechala vše zkontrolovat a měla tzv. jistotu. Je mi jasné, že se Vám zdá až nepochopitelné, že ostatní vyšetření nález adenokarcinomu nepotvrdila. Ze zkušenosti práce v oblasti onkologických věd vím, že to tak může být, že tumorové markery nebo výsledky zobrazovacích vyšetření (kam patří i CT) nemusí být v souladu. Právě proto je více metod k tomu, aby se zdravotníci podívali na problém pacienta z různých úhlů – jedině tak je možné tzv. vychytat nepřesnosti oněch vyšetřovacích způsobů a dopracovat se k tomu, co je skutečnost – tedy ve Vašem případě nález v žaludku. Přála bych Vám, aby následná vyšetření prokázala, že se jednalo o chybu a nádor nepotvrdila. Na druhé straně, kdyby tam doopravdy byl, tak čím dříve se na to přijde, tím lépe … ve smyslu šancí léčby.
Máte strach o tom mluvit s dcerou, protože se bojíte jedné z velmi nepříjemných nemocí. Ale protože spolu žijete, nejspíš již dnes dcera mohla vycítit, že se něco děje, neboť pocit vlastního nepohodlí (myslím Vašeho) se asi nedá úplně zakrýt. Možná ji chcete chránit a neříkat žádné „hrůzné zprávy“. Chci Vám říci, že pocit, že se něco děje a nerozumíme tomu je stejně, ne-li více, nesnesitelný – a to i pro druhého člověka, jehož se sice přímo netýká, ale je součástí jeho života. Dokážu si představit, že ve vzájemně otevřeném vztahu je možné s dítětem hovořit o tom, co se reálně děje. V takovou chvíli není potřeba sdělovat, z čeho máte strach, ale můžete mluvit o tom, že se Vám např. hůř tráví a že jdete k lékaři a ti lékaři pracují na tom, aby zjistili, proč tyto potíže máte atd. Mám pocit, že daleko horší je hra na schovávanou, kdy se pak třeba zjistí něco hodně nepříjemného (myslím nemoc) … v takovém případě by se ta Vaše „nepříjemnost“ stejně nedala utajit a přišla by k blízké osobě jako rána z čistého nebe.
Z Vašeho dopisu je cítit, že o svém problému potřebujete s někým mluvit a tím se v něm lépe vyznat. Takové mluvení určitě může pomoci pak i jinak vnímat to, co se s Vaším tělem děje a dává Vám to možnost snížit vnitřní napětí a jasněji vidět cesty k řešení. To ale rozhodně není téma pro dvanáctileté dítě. Nevím, zda máte někoho blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech, s kým si můžete ujasňovat svoje postoje a případná rozhodnutí nebo jen někoho, s kým můžete jednoduše svoji starost sdílet. Bylo by fajn, kdyby ten někdo existoval – ať v okruhu blízkých lidí, tak v okruhu profesionálů-zdravotníků.
Jelikož jste napsala na stránky linkos.cz, což jistě nebylo taky lehké, usuzuji, že se Vám podaří se svou starostí nezůstávat psychicky sama. A to platí i v případě, že se nádor žaludku nepotvrdí, protože psychickou zátěž už prožíváte teď. V rámci zdravotnických služeb najdete kromě lékařů-specialistů i klinické psychology, kteří Vám také mohou pomoci s Vaším problémem pracovat. Ti jsou buď součástí velkých nemocnic (včetně onkologických center) anebo působí v ambulantní sféře na poliklinikách či v privátních praxích. Věřím, že se Vám podaří duševně svoji situaci ustát projít nynějším zátěžovým obdobím.
Autorkou odpovědi je PhDr. Ivona Šporcrová, klinická psycholožka s dlouholetou onkologickou praxí
3. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
dobrý den, po úhradě pojištovny stojí 1 krabička Ensure plus /´plnohodnotná náhrada jednoho jídla/ 9 Kč. Přivezla jsem jich 60 a manžel po spotřebování 9 náhle zemřel. Pro mne jako seniorku to nebyl zanedbatelný výdaj a nyní mi zbyly, nešlo by někde nabídnout jejich odprodej s velkou slevou.
Děkuji.
Dobrý den, popravdě by mne nikdy nenapadlo, že do naší psychologické poradny dostaneme takový dotaz jako je Váš. Napadá mně, co kdybyste zkusila zeptat se v lékárnách, jistě by Vám lékárníci mohli poradit, snad i pomoci. Každopádně Vám přeji, abyste zdárně uspěla.
Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
9. 4. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Matce bude 83 let.Má příznaky rakoviny tlustého střeva (průjmy, zácpy, krvácení z konečníku). Nyní s přidaly problémy s jazykem (otok,bolest,špatná výslovnost).Mám matku nutit v tomto věku k návštěvě lékaře, bezpočtu vyšetření a případné radikální léčbě nebo jí mám "dopřát" ještě několik měsíců "nevědomosti" a prodloužit její současný život? Nedokážu se rozhodnout, co by pro ni bylo lepší. Prosím poraďte.
Dobrý den,
Váš dotaz mi sice neposkytl mnoho informací o aktuální situaci Vás a Vaší maminky, nicméně děkuji za něj a pokusím se Vám na něj odpovědět. Je pravda, že často se ve své praxi setkávám s dotazy rodinných příslušníků, kteří podobná dilemata při snaze o podporu svých blízkých řeší. Chtěla bych Vám tedy tímto vyjádřit porozumění pro to, co nyní zvažujete.
Píšete o tom, že Vaší mamince bude 83 let a že nevíte, jaký zaujmout postoj k jejím potížím – léčit teď hned nebo ne? Vycházíme-li však z respektu k autonomii každého jednotlivce a z respektu k jeho lidské důstojnosti, musíme mu též dát možnost rozhodovat o svém vlastním životě. Samozřejmě, že jsou určité limity na straně staršího nemocného člověka, které mohou způsobit nutnost zvýšené péče rodiny a přesouvají kompetenci za rozhodování právě na stranu rodiny. Hovořím zde především o omezených rozumových schopnostech při demenci nebo např. omezených zvládacích schopnostech při některých psychiatrických onemocněních apod. Zda je to u Vaší maminky takto, to v tuto chvíli nevím. Pokud to takto ale není, je možné, že přebíráte velkou zodpovědnost za psychickou pohodu/nepohodu Vaší maminky, a to je velmi náročný úkol. To chápu, že na sebe kladete velký tlak, abyste se správně rozhodla.
Na mysli mi nyní v této souvislosti vyvstává nedávný rozhovor s jednou pacientkou, úžasnou dámou podobného věku jako je Vaše maminka, která hovořila o tom, že má skvělou dceru, se kterou mají báječný vztah, a která jí hodně pomáhá, nicméně poněkud ji zneklidňuje a trápí, že ji v nemoci začala vnímat trochu jako dítě. Takovýto přístup rodiny může nemocnému staršímu člověku kompetence za rozhodování o svém životě naopak odebírat a může se i přes velkou péči rodiny cítit vlastně neschopný zvládat svoji situaci. Tady je podle mě důležité najít nějaký „střed“ mezi podporou a přebíráním zodpovědnosti za blízkého člověka.
A teď konkrétněji k Vašemu dotazu. Píšete o tom, že maminka má zdravotní obtíže, které Vás vedou k úvahám o tom, jak a moc by se aktuálně měly řešit s pomocí dostupné lékařské péče. Jak už jsem psala výše, nevím toho mnoho o tom, v jaké psychické a fyzické kondici se Vaše maminka aktuálně nachází, též jakým způsobem spolu obecně komunikujete o problémech a hlavně o jejích aktuálních potížích. Napadá mě, že pokud jste tak ještě neučinila, možná by bylo dobré toto téma před maminkou nakousnout – nemusíte nutně hovořit o tom, že máte obavy, aby to nebyla rakovina, která by možná vyžadovala náročnou léčbu, ale můžete třeba začít o tom, co ona si o svých potížích myslí a jak by je chtěla řešit. A potom, pokud Vy máte dilema, nechat ji, aby se rozhodla a snažit se ji respektovat v tom, co chce ona. Vím, je to hodně náročný úkol. Ale může Vám to mnohé ulehčit a pomoci najít způsob, jakým mamince v této situaci nejlépe pomoci. A to právě proto, že ji budete vnímat „optikou“ toho, co chce ona.
Je samozřejmě možné, že za aktuálními symptomy se může skrývat rakovina tlustého střeva, jak píšete, ale také nemusí. Já sama za sebe se domnívám, že pokud člověk zdravotní potíže má, je důležité alespoň zjistit, jaká je jejich příčina. Často je totiž „sebezáchovná“ nejistota prožitkově mnohem horší než reálná jistota. Pak teprve můžete spolu – maminka, lékař a Vy - řešit, jaké jsou možnosti léčby a také samozřejmě limity směrem k věku a kondici Vaší maminky.
Pozoruji, že jsem se poněkud rozepsala, pokud by se nicméně stalo, že jsem Vám na Váš dotaz neodpověděla tak, jak byste potřebovala, nebo pokud existují další skutečnosti, se kterými byste potřebovala poradit, neváhejte se s konkrétnějšími informacemi obrátit na můj níže uvedený mail, ráda to s Vámi ještě blížeji proberu.
Mgr. Karolína Machová, Komplexní onkologické centrum Olomouc (karolina.machova@fnol.cz)
11. 3. 2013, Mgr. Karolína Machová, karolina.machova@fnol.cz
Dobrý den,nevím jak začít, můj otec již 20 let prodělává operace slinných žláz. Před 10 lety došlo i k ozařování. Po té každé 3 roky vvyoperování a v roce 2012 v září byla poslední operace.Od té doby,měl bolesti hlavy,žaludeční problémy, zhubnul a po všech vyšetřeních mu bylo diagnostikováno: tumorozni expanze vycházející z právě mandibuly infiltrujici pravý m.masseter infiltrujice kostní dřeně ramus a corpus pravé mandibuly.A ložisko levé plíce.Toto vše se dozvěděl v úterý a měl nastoupit ve čtvrtek do nemocnice. Jeho fyzický a psychický stav se rapidně zhoršil, tak při předávání v nemocnici byli upozorňování na jeho psychicky stav.A v pátek ve večerních hodinách nám bylo sděleno, že táta vyskočil v nemocnici z okna a má roztříštěné patní kosti a leží na JIP.25.2. ho operovali a přeložili na lůžkové odd.chirurgie.Jelikož otec nechtěl byt v nemocnici po domluvě s chirurgem, byl propuštěn na víkend domů.Což me jako laikovi je s podivem,že člověka, který vyskočí z okna a má ještě k tomu operovane obě nohy pustí domů. Teprve den před propuštěním se moje matka dozvěděla, že po vyšetření CT byly zjisteny 4 ložiska v plíci a prý operace nepřipadá v úvahu,prý chemoterapie,tak vůbec nevíme na čem jsme. Jen chci podotknout, že s otcem nikdo jeho zdravotní stav neprobíral,ale klidně ho pustili domů.Dostal injekce do bricha,a sehnat nekoho na aplikaci,bylo tezke,tak jsem se musela premoci a pichnout mu to ja.Dnes odjíždí zpět do nemocnice a všichni se bojime co bude nasledovat,nechce tam být a chce jinam.Pro nás všechny je to šokující zážitek, prosím, je mozna nějaká rada a hlavně, jestli ma otec naději? Moc krát děkuji za jakoukoliv odpověď.
Dobrý večer, Váš dotaz jsem četla opakovaně a velmi jsem přemýšlela, jak Vám odpovědět. Začnu tím, že pokud byste chtěla medicínskou odpověď, jako psycholog Vám ji nemohu podat. Z hlediska své psychoonkologické profese vidím příběh Vašeho tatínka a celé Vaší rodiny jako dlouhou, statečnou a trpělivou cestu za uzdravením, která byla zmarněna závažným onkologickým onemocněním. Především, Váš otec potřebuje kromě medicínské léčby také íntenzivní psychoterapii a léčbu svých obrovských úzkostí, strachu, stresu a psychické bolesti. Asi velmi silně trval na propuštění z chirurgie, proto mu vyhověli. Ani s ním nemluvili o nádoru, měl se výsledky vyšetření dozvědět především on sám, nejlépe v přítomnosti své ženy, dětí. Nic neví, depresivní stav se před pokusem o sebevraždu stal nesnesitelný. Musí se vracet do nemocnice, kde zažil nejhorší psychické trauma v životě. Nedokážu Vám říct, jestli se může pokusit hledat léčbu v jiné nemocnici, ale Vaše rodina mu může pomoci zmírnit strach z léčby. Pokud Váš otec svolí k tomu, abyste požádali o sezení s ošetřujícími lékaři z chirurgie, onkologie, pak byste se všichni dokázali trochu více orientovat v tom, jak se bude Váš tatínek léčit. Měli byste se hodně ptát, nenechat se odbýt, ptát se, jak můžete jako rodina tatínkovi pomoci. Měli byste se pokusit být s ním fyzicky co nejvíce, pokud vám on sám dovolí, udržujte s ním fyzický kontakt třeba držením za ruku, mluvit s ním, mlčet s ním, být mu oporou. Pokud by předpověď tatínkova zdravotního stavu byla špatná, měli byste se aspoň pokusit přijmout i tuto zprávu. Váš tatínek potřebuje oporu a jeho rodina by mu ji měla dostatečně poskytnout. K tomu ale potřebujete mít uspořádanou psychiku, nezůstat v šoku. Velmi doporučuji, abyste se poradili buď s praktickým lékařem nebo s psychiatrem, kteří mohou předepsat léky na upravení vaší psychiky, která se teď ocitla v krizi. Hodně síly a statečnosti. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
4. 3. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
prosím potřeboval bych poradit a pomoci. Mám po operaci nádoru žlučníku velmi blízkou příbuznou.Příští týden jde na první chemoterapii, mám dojem, že to pomalu vzdává, že "hází flintu do žita". Snad kdyby si mohla promluvit s někým kdo to nevzdává nebo kdo se uzdravil, nebo snad s psychologem. Nevím, chytám se všeho. Děkuji za odpověď a za radu.
Dobrý den,
určitě je někdy dobré si s někým promluvit, nabízím Vám svůj kontakt, kdyby Vaše příbuzná chtěla zavolat, napsat, případně se sejít, do Liberce to není až tak daleko.
Každý člověk ale má svůj vlastní čas, kdy vše uzraje a on může jít se svými pocity ven (ať už za odborníkem nebo jiným blízkým), tak prosím respektujte její rozhodnutí a její čas. Někdy se nám zdá, že pacienti "házejí flintu do žita", ale může za tím být úplně něco jiného.
Zdravím a přeji hodně trpělivosti a síly.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec , 723 952 110, hana.kynkorova@seznam.cz
26. 2. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Jsem po operaci tl.střeva,mám vývod, je mi 64,podstoupil jsem 6 chem.,nádor nešel odstranit zcela.Podstupuji další chem.,nechápu proč mám nutkání na velkou a jde zemne ven jako by hlen.To nutkání je jako kdybych měl mít silný průjem,tak 4x za den i v noci.Jsem z toho neštastný,nevím co se mnou je.Už tak jsem na tom psychicky špatně a tohle mi nepřidává.Děkuji a odpovězte mi prosím.
Je mi opravdu líto, ale musím Vás upozornit, že píšete do poradny klinických psychologů, kteří Vám nedokáží zodpovědět Váš dotaz. Prosím, ptejte se svého onkologa při terapii na lůžku za hospitalizace nebo při kontrolách na ambulanci. Je zřejmé, že Váš nepříznivý fyzický stav může prohlubovat psychickou krizi, ve které se po dobu léčby nacházíte a obráceně nedobrá psychická zátěž má špatný vliv na Vaše tělo a nemoc. Bylo by velmi dobré, kdybyste se i o Vaší psychice poradil se svým onkologem. Ten může jistě předepsat vhodnou léčbu na zmírnění psychických problémů. Nebojte se v ordinaci Vašeho onkologa ptát a konzultovat. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
21. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Je mi 37let,jsem rok po operaci karcinomu prsu,chodím na injekce Zoladex(8 měsíců) pro udržení předčasného přechodu a hormonální prášky Tamoxifen.Chtěla bych ještě miminko,ale pokaždé když přijdu na onkologii lékař se mě ptá na vaječníky,protože bych si je měla nechat odstranit a dostane mě vždy touto otázkou do takové deprese,že pak tak týden dnem i nocí brečíma nemohu se prostě psychicky vyrovnat s tím,že pokud na odstranění přistoupím už nikdy o dítěti nebudu moc snít.Přitom chemo i ozařování jsem zvládala s nadhledem,a také mám strach z toho,že pokud si je nechám odstranit,tak se psychicky zhroutím.Prostě touha je silnější.Nevím na koho se obrátit,nevím co mám dělat.Jsem úplně bezradná...
Děkuji za odpověd.
Dobrý den, vždy je mi líto, když musím tazatele odkázat na pomoc lékařskou, protože píšete svůj dotaz do poradny, kterou vedou a spravují kliničtí psychologové se zaměřením na onkologii. Ze zkušeností z hematoonkologické kliniky vím, že už několik let existuje možnost před samotnou léčbou poradit se s lékaři - onkology, kteří se specializují na ochranu žen s následnou možností otěhotnět po úspěšné nádorové léčbě. Zkuste , prosím, kontaktovat velká onkologická centra především v Brně a Praze, žádejte konzultaci s onkologem, který se touto problematikou zabývá. Přeji Vám trpělivost.
7. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Chtěl bych se zeptat. Jak mam dále pokračovat?Jsem asi dva a půl roku po ozářkách a horm. léčbě. Jednou za tři měsíce chodím na kontrolu PSA. Jsem ženat 26 let a mam pocit, že se mi začíná manželka vzdalovat. Je mi 48let nechci o ni přijít máme spolu dvě odrostlé dcerky a nechtěl bych jim ublížit tím,že naše manželství stroskotá.Jsem bojovník a snažil jsem se rvát s mojí nemocí ale únava se na mně začíná projevovat a moje nesnetelné chování jsem chtěl ukončit.Proto,Vás prosím o radu jak dál.
Dobrý den,
z Vašeho dotazu pro mne zůstává dosti věcí nejasných, proto budu odpovídat na to, čemu (si myslím že) rozumím. Píšete, že Vás po dlouhé léčbě zmáhá únava, ač jste bojovník, a také píšete něco o svém nesnesitelném chování. A nejdůležitější je asi to, že cítíte, že se Vám Vaše manželka vzdaluje a Vy o ni nechcete přijít.
Každé vážné onemocnění "prověří" jak člověka, tak i vztahy, které má.
Většinou jsou tu dva základní problémy.
Ten první - ve své praxi se nezřídka setkávám s tím, že pro partnera pacienta, je tato "prověrka" často ještě více zatěžující než pro samotného nemocného. Nemocný má za úkol absolvovat operace, chodit na ozáření, injekce, kapačky, kontroly, zkrátka léčit se - role je jasně daná, víte, za kterým lékařem máte jít, koho se zeptat v případě nejasností, Váš život se přizpůsobuje léčení.
Vaše manželka by měla být "oporou", alespoň to se obecně očekává a partneři pacientů to sami od sebe také očekávají. Mají ale přitom o své nejbližší obrovský strach, nevědí, jak se přesně chovat, jak taková "opora" vlastně má vypadat. Mají spíš pečovat nebo spíš povzbuzovat k samostatnosti? Mají litovat nebo lítost odmítat? Mají chtít informace nebo se raději neptat? Mají nepřiměřené chování a citové výlevy svého blízkého přejít a spolknout nebo si to nenechat líbit? Mají se svému nemocnému parnerovi svěřovat se svými vlastními problémy nebo ho šetřit? Patneři nemocných vůbec nepracují se svým strachem a svými pocity, protože si myslí, že musí být k dispozici nejlbižšímu, který je vážně nemocný. Svoje potřeby většinou silně potlačují. A tak se vyčerpávají víc než se zdá (a než je nutné) a - poměrně často - zapomenou být partnery/kami, ale stanou se "pečujícími". Zvláště my, ženy, jsme často "silné jak silnice" a nepoznáme, kdy z této role vystoupit.
Patnerství je ale založené na "jakž - takž" vyváženém dávání a přijímání, nelze dlouhá léta jenom brát anebo jenom dávat. Léčba těžké nemoci s touto křehkou rovnováhou hodně "zamává" a je to těžké pro Vás oba to ustát. Nejste asi unavený a vyčerpaný pouze Vy, Vaše žena na tom bude nejspíše stejně. A je to pochopitelné, oba máte za sebou náročné roky a oba na to máte nárok.
Druhý problém může být, že rakovina (a všechna vážná onemocnění či úrazy) a její náročná léčba často na nějakou dobu "zakryjí" potíže, které vztah měl (nebo začínal mít) před onemocněním jednoho z partnerů. Oba partneři (případně jeden z nich) řešení odloží nebo zatlačí do pozadí, protože je třeba buď se léčit nebo být oporou nemocnému. Ale problém ve vztahu nezmizí sám od sebe, často se pak přihlásí znovu s větší intenzitou.
Nevím, kde leží jádro problému ve Vašem vztahu, věřte ale, že se s tím v poradnách setkáváme velmi často.
Možná pomůže, když si oba se ženou přiznáte, že jste opravdu unavení, že jste vyčerpaní a potřebujete vlídnost a možná trochu času každý sám pro sebe nebo naopak klidu společně spolu. Určitě jí sdělte, jaké máte pocity a to, že o ni nechcete přijít. Víc bych v tuto chvíli nežádala. Poslouchejte, co Vám bude říkat. Možná bude stačit, že budete oba respektovat současné vyčerpání Vás obou a počkáte, až se znovu "více rozhýbete".
Vaše manželstí vydrželo úctyhodných 26 let, vzpomínejte, jaké jste využili během společného budování vztahu strategie k překonávaní těžkých chvil, kde jste tehdy našli "skryté zásoby síly", když to bylo hodně nelehké? Co Vám tehdy pomohlo a mohlo by to pomoci i teď?
Vždy platí - pokud chcete něco udělat pro svůj vztah - začněte prací na sobě. Případně vyhledejte pomoc oba společně.
Jistě ve svém okolí máte poradnu pro rodinu nebo rodinného či manželského terapeuta. Pokud to nemáte daleko do Liberce, ozvěte se na můj email, dohodneme se.
Přeji Vám hodně trpělivosti a vlídnosti k sobě samému, k Vaší ženě i k Vašemu manželství.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec
3. 1. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Můj táta má rakovinu prostaty už několik let s ní zatím docela úspěšně bojuje. Horší je to s jeho psychikou. Velmi se upnul na mámu a docela ji šikanuje. Začal být chorobně žárlivý! Žárlí i na nás na členy rodiny, na kamarádky. Máma nemůže udělat krok aby ji nesledoval, kontroluje jí emaily, telefonáty.. Přitom nemá nejmenší důvod! Chodí všude spolu. V noci ji budí, třeba aby se zeptal co to bylo za muže co jí včera zdravil..Bývá neústupný, urputný a někdy i agresivní. Vyšetřuje, zpovídá, podezírá..Máma je ze všeho už vyčerpaná, zničená. Už se nám podařilo poprosit ošetřujícího lékaře, aby se pokusil tatínka nějak zklidnit. Předepsal mu nějaké prášky, ale otec je nebere, nebo nepravidelně..Prosím o radu jak zachránit nyní už i mámu. Vždy slíbí,že se bude ovládat,omluví se..ale druhý den začne vše na novo. Nepustí ji ani k psychologovi, kterého chtěla navštívit sama se sebou aby se poradila. Táta tyto odborníky neuznává. Máma bojuje, rozvádět se nechce, jsou spolu již dlouho a chce tátovi být nápomocna.. má to smysl , když ji tak ničí?
Popisujete situaci, která se děje ve vaší původní rodině, aktéry jsou Vaši rodiče. Žijí spolu mnoho desítek let, Váš otec, zřejmě za vydatné a nezištné pomoci své manželky, se uzdravil z rakoviny. Předpokládám, že zažil obrovský strach o sebe, o svůj život. Jeho žena mu byla stále po boku, byla k dispozici kdykoliv potřeboval. Pak se uzdravil, ale obrovský strach o svůj život s ním zůstal. Bál se a bojí se především samoty, potřebuje mít svou věrnou ženu jen ke své potřebě, kdykoliv a kdekoliv. Je to přece jeho žena, je to její svatá povinnost. A on je tak vážně nemocný, všichni to musí chápat. On svou ženu potřebuje, ať se taky nikdo nediví, že ji pokládá za své vlastnictví, které si bude zuby nehty bránit před celým světem. Ona musí být stále v pohotovosti, nemá vůbec nic jiného na starosti než jeho. On musí dávat pozor ve dne v noci, aby mu ji někdo neodloudil. Je tolik lákadel na světě. Jsou taky takoví nepřátelé, jako psychologové, kteří by jí mohli od něj oddělit, něco jí proti němu napovídat. Ona je jen jeho majetek, to musí mít stále na mysli. On jí to musí každou chvíli připomínat. Někdy to vypadá, že ji svými žárlivými scénami ubíjí, ničí. To není pravda, on ji jen chrání před svody okolního světa. On se nepotřebuje změnit, on dělá jen dobrou věc, má na ni právo. A vaše maminka je na pokraji fyzického a hlavně psychického zhroucení. To, že má doma domácí násilí, psychický teror, ji přivedlo do stavu vážné psychické krize a potřebuje docela rychlou odbornou pomoc. Pokud můžete, pomozte jí za přispění odborných rad. Žárlivost a paranoia jsou tak závažné psychické choroby, které nejvíc ničí okolí takto těžce nemocného člověka. Odborníci naší poradny Vám a Vaší mamince nabízejí pomoc. Myslím na vás obě.
22. 11. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
prosím o pomoc radu jak zvládnout situaci a nejlepe pomoci manželovi.Manželovi byl diagnostikován zhoubný nádor mandle loňského roku v září.Při úvodních vyšetřeních byli lékaři velmi pozitivní, že má 95 % šanci na uzdravení. Podstoupil radioterapii, která mu skončila 30.12.2012 a již na konci ledna se vrátil do zaměstnání. Během radioterapie byl velmi statečný a pozitivní.V březnu mu bylo sděleno, že nádor byl potlačen a výsledky jsou negativní. V květnu na běžné kontrole objevil lékař malou metastázu a sdělil mu, že podstoupí pouze malý zákrok a zhruba do 10 dnů se může vrátit do práce. Při tomto zákroku ale lékaři provedli radikální operaci v dutině ústní a odebrali krční uzliny. Manžel po návratu z nemocnice byl ve velmi vážném stavu a nedokázal samostaně ani požít tekutinu ústy. Byl mu proto zaveden vývod ze žaludku a potravu přijímá ústy.Od června do září jsme jezdili do různých poraden onko, RHC , kde se učil polykat. operční rána na krku byla velmi tvrdá takže mu nedovolila nacvičovat polykání a trpí velkými bolestmi hlavy. O jeho stavu se lékaři vyjadřovali,že to chce čas a že se vše vrátí k normálu. Minulý týden jsem upozornila na bulku za uchem a dle vyšetření se jedná o novou metastázu. Ošetřující lékař se bojí tuto metastázu odstranit, protože operace by přinesla mému manželovi velké riziko krvácení do mozku.Je to nyní ale jediná možnost a naděje na uzdravení. Navrhuje paliativní onkologickou léčbu. Je to nyní velmi těžké vyrovnat se situací ,, minulý týden to chce čas vše se vrátí do normálu a nyní už se bohužel nedá nic dělat.
Mám manžela nechat odejít a snažit se mu poskytnout co největší klid nebo ještě bojovat a hledat názory jiných odborníků ? Mám bojovat za operaci když i on ji chce s rizikem , že to nebude dobré ale i se šancí na uzdravení. Vůbec nevím jak se v takovéto situaci oslovují jiní specialisté, také se obávám reakce ošetřujícího lékaře, nemyslím si že nějak pochybil jen bych chtěla využít poslední naděje.
Děkuji za odpověď.
Dobrý den,
věřím, že je velmi těžké se srovnat s Vaší situací, která se během týdne naprosto obrátila. Od toho, že vše budem časem v pořádku k aktuálnímu statusu, že je možná "jen" paliativní léčba.
Ale začnu na Váš email odpovídat od konce. Píšete, že nevíte, jak se oslovují jiní specialisté a máte strach z reakce Vašeho lékaře. Musím Vás ujistit, že máte právo si vyžádat názor jiného odborného pracoviště a případně změnit lékaře. A lékaři to vědí a i ten Váš se s touto situací jistě setkal. Pokud se rozhodnete o jiný názor požádat, odložte svoje vlastní obavy. Zjistěte si (např. na našem portálu) dostatek informací o onkologických centrech a na co se specializují, stávajícímu ošetřujícímu lékaři vysvětelete svůj požadavek a případně si od něj nechte i někoho doporučit. A toho odborníka potom kontaktujte. Po dohodě s Vaším lékařem si pak pracoviště vyžádá potřebnou dokumentaci.
Píšete, že nevíte, jak manželovi nejvíce pomoci - poskytnout mu klid na co nejdůstojnější odchod ze života nebo ještě bojovat.
Z mojí strany je rada jednoduchá - řiďte se tím, co chce a o co usiluje Vás muž. Promluvte si s ním otevřeně a řekněte mu, že budete respektovat jeho rozhodnutí, ať bude jakékoliv, že mu budete k dispozici, budete s ním, jak nejvíce to bude možné. I v případě, že náhle rozhodnutí změní. A to zkrátka dodržte.
Pokud usiluje (jak píšete) o operaci a chce získat názor jiného odborníka, pomožte mu to realizovat.
Pokud se rozhodne pro paliativní léčbu, věřte, že to není málo. Zajistit člověku co nejdůstojnější a nejklidnější odchod a rozloučení se životem je velká věc.
Ať už bude Vaše cesta jakákoliv, přeji Vám co nejvíce síly i naplnění z blízkosti a sdílení s Vaším mužem.
Na můj mail se můžete obrátit kdykoliv.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum, Liberec
30. 9. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Moje maminka má rakovinu žaludku s metastázemi do vaječníků, dělohy a pravděpodobně i střev. Lékaři říkají, že onkologická léčba nemůže mít vliv na další průběh onemocnění a že by měla probíhat pouze symptomatická léčba. Maminka ví, že nádory v žaludku a na vaječníku byly zhoubné a že na vaječníku byla metastáze, ale neví, že je zasažen i zbytek a že jí nechtějí léčit, protože to nemá smysl. Prosím o radu jak to mamince sdělit, zda jí to vůbec sdělovat. Vůbec nevím jak na to bude reagovat, bojím se že to úplně vzdá. lze nějak takové reakci předejít? Děkuji za odpověď.
Z Vašich řádků vnímám pod jak silným tlakem se nyní nacházíte – Vy něco víte, ale maminka, které se nemoc týká přímo, informována není. Máte pocit, že by vědět o svém problému měla něco víc, nechcete ji obelhávat, ale také ji chcete uchránit zranění dané nepříjemnou zprávou.
Chci Vám říci, že i když Vaše maminka zatím mnoho o své nemoci neví, nejspíš nějak reaguje na to, co se kolem ní děje. Myslím, že právě z těchto reakcí by šlo vyjít, … protože ty Vás mohou vést v tom jak se k mamince chovat. Někdy se pacienti ptají svých příbuzných na to, co jim vlastně ti lékaři zjistili, co znamená to či ono slovo v nálezu, co se bude s jejich problémem dít a proč … někdy dokonce přímo ventilují svůj strach z vážné nemoci anebo úvahy o této nemoci konkrétně pojmenují (třeba slovem rakovina). Na otázky tohoto či podobného druhu lze reagovat tak, že budete odpovídat na to (jen na to a nic víc), na co se nemocný ptá – není třeba odpovídat víc než je schopen unést, není třeba věci rozvádět, pokud se dál sám neptá. Totiž často se člověk ptá jen na to, co je schopen v danou chvíli unést, co je schopen tzv. slyšet. (Na přímou otázku přímá odpověď … na nejistou otázku otázka typu Jak to myslíš?)
Jiná situace je, když nemocný k tomuto tématu mlčí a je zdánlivě v klidu. Tehdy nejspíš roste napětí mezi jím a Vámi – ale i to je možné často narušit, pokud toto napětí oslovíme (např. tím, že komentujeme, že cítíme nějaké vzájemné napětí, které vypadá jako klid před bouří).
Samozřejmě se může stát, že se nám nepodaří tento klid „naoko“ zlomit, ale pak uvažujme tak, že na tyto nepříjemné informace jsme dvě strany – ta, která ji chce podat a ta, která ji má přijmout. Chci říci, že se může stát, že nemocný nechce být informovaný nebo nemá v konkrétní chvíli sílu na to, aby podobnou informaci zvládl. Pak asi není na místě mu ji předkládat, když on je zablokován.
Ještě se může stát, že nemocný není schopen rozumět tomu, co bychom mu chtěli říci. Bývá to časté u starších pacientů – nevím kolik je Vaší mamince roků a jak je na tom mentálně. Zde má význam zase jen sdělovat to (a takovou formou), čemu nemocný rozumí.
Ve Vašem dopise se ale dočítám, že na tajemství ohledně maminčiny nemoci nejste sama – jsou tedy i jiní blízcí lidé, kteří s ní mluví a kteří mohou také mamince osvětlit, co se děje, bude-li to ona chtít vědět. Tito blízcí lidé mohou být podporou nejen pro ni, ale taky pro Vás.
Stává se, že nemocný prožívá tíži onemocnění podobně jak to prožívá jeho okolí – nebo že je v tomto směru přinejmenším jistá spojitost. V tomto případě se nemusíte cítit tak bezmocná. Chci říci, že mamince můžete dát najevo, že věříte, že něco se pro ni i v této těžké situaci udělat dá (např. že se lékaři budou starat o to, aby měla co nejmenší potíže) nebo že má smysl, abyste nyní byli více spolu atd.
Nejspíše není možné maminku zcela uchránit duševní bolesti, kterou zpráva o vážné nemoci s sebou nese. Můžete jí však dát zažít, že na tuto nepříjemnou zprávu není ona sama, ale že Vás může mít na blízku a že můžete být k sobě otevření.
Pravděpodobně sama cítíte, že nemá smysl nemocnému dávat falešné naděje typu „však nebude tak zle … ještě se tomu za pár let spolu zasmějeme“. Pokud nemocnému říkáme něco takového (co nejspíš nebude pravda, i když s cílem, abychom ho ochránili), sdělujeme mu tím v podstatě, že s námi o tom co a jak v tomto směru cítí nemůže mluvit a necháváme ho s jeho problémem v osamocení.
Věřím, že cestu jak se mamince přiblížit s tématem nepříjemné nemoci najdete – není obecný recept. Avšak vidím, že Vám na tom, abyste byla citlivá a podpůrná velmi záleží – někdy nejsou tolik důležitá slova jak to, co z Vás vychází, jaký vztah k druhému a zájem o něj z Vás tzv. jde cítit. To je myslím důležité a mám pocit, že na to se lze z velké části spolehnout.
Držím Vám palce. Budete-li chtít přijít osobně a o tématu pohovořit, zavolejte, napište.
Odpověď od klinické psycholožky PhDr. Ivony Šporcrové z Masarykova onkologického ústavu
14. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer, chtěla bych Vás poprosit o následující dotaz. Moje maminka má tumor C 341 - zhoubný nádor plic pravého laloku. Nyní po první chemoterapii dostala dráždivý kašel, chvílema říká, jako když jí začíná angína, že jí škrábe v krku. Chci Vás moc poprosit, užívá v současné době pouze codein, bylo by vhodné ještě něco doplnit, aby se jí ulehčilo od kašle. Napadl nás jitroc. sirup, nebo něčím vykloktat nebo jsme se dočetli i o zázračných účincích hlívy ústřičné. Je pátek a bojíme se víkendu, abychom něco nepodcenili. Mnohokrát Vám děkuji za odpověď.
Dobrý den, je mi velmi líto, ale vzhledem k tomu, že tuto poradnu provozují kliničtí psychologové z onkologických pracovišť, nejsem schopna Vám odpovědět na dotaz, který by měl odpovídat lékař. Doporučila bych Vám zeptat se a poprosit o pomoc lékaře onkologa nebo odborníka na nemoci krční. Pokud byste se chtěla zeptat na cokoliv z oblasti psychiky ať maminky nebo podpůrných osob, velmi rádi Vám odpovíme. I tak děkujeme, že jste si naši poradnu našla a oslovila nás. Hodně síly Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
10. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
