Dobrý den, můj synovec už po druhé prodělává léčbu Hodginova lymfomu. První léčbu zvládl celkem " v pohodě", v lednu 2014 výsledky skvělé, bohužel v březnu na PET zjistili, že nemoc je zpátky, takže vše nanovo. Ještě bych měla zmínit, že v době synovcovi léčby zemřel jeho bratr (od narození byl postižený - 22let)
Mě se spíš jedná, ale o mou sestru (maminku nemocného). Vůbec nevím, jak ji pomoci. Vedle psych. podpory jsem ji nabízela hlídání, úklid, slovní pomoc, cokoliv. Jenže ona se uzavřela do sebe....nikdo jsme ji nepomohli, nikdo ji nechápem, všechny má slušněji řečeno na háku. Se svou jedinou dcerou nemá moc dobrý vztah, mám pocit, že ji viní z toho, že ona je zdravá (od malička trpí silnou koktavostí).
Upřímně se divím, že se sestra ještě nesložila....chtěla bych ji nějak pomoc,ale slova jako držte se a myslím na vás ji opravdu nepomáhají.
Prosila jsem ji, aby navštívila psychologa, nechce ani slyšet....
Děkuji za radu.
Dobrý den, začnu od konce Vašeho dotazu..Vaše sestra se opravdu ze své velice těžké psychické situace sama nedostane a opravdu by si zasloužila pomoc odborníka. Ve velmi krátkém čase totiž utrpěla tu nejhorší ztrátu a zároveň bolestné zklamání, jaké může matka milovaných synů prožít. V tom velkém žalu, který prožívá, dokáže osočit všechny kolem sebe, že ji nepomohli a nechápou ji, je to ale způsob, jak ze sebe dostat, vykřičet, jak je zoufale sama. Ono je to ale pravda, trápí se pro ztrátu svého syna, pro své zklamání z neúspěchu léčby svého syna. Je opravdu zoufale sama a zrazená osudem, ale jsem si jista, že se nezhroutí. Syn ji potřebuje a to je ten nejsilnější životní motor. Proč také nechce od Vás pomoc? Je v tom totéž, co vyčítá své dceři. Jste zdravá, Vám se to nabízí, ale vpodstatě nevíte, co ona potřebuje. Byť jste sestry, nemusíte mít spolu velmi blízký vztah, aby se Vám dokázala svěřit, čím její duše doopravdy trpí. Nejbližší příbuzní nemusí být nejžádanějšími pomocníky. Na klinice, kde se léčí Váš synovec je jistě klinická psycholožka. Navrhuji Vám, abyste ji navštívila, řekla jí o svých obavách a ona by spolu s Vámi jistě našla strategii a taktiku, jak pomoci Vaší sestře, třeba přes jejího syna. Věřím, že byste takto mohla sestře účinně pomoci. Přeji Vám, abyste ve svém nabízení pomoci sestře nepolevila, odpustila jí její odmítání a hlavně, aby se synovec opravdu uzdravil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, nejdřív Vám chci poděkovat, za pěkné odpovědi a povzbuzení nemocných. Prosím potřebuji odpověď na několik "proč". Naše maminka umřela na rakovinu vaječníků, která se jí poté dostala do plic a jiných orgánů. Celá naše rodina se jí snažila být na blízku a podporovat ji v boji s touto zákeřnou nemocí. Vždy odmítala doktory, léčila se se vším svými metodami. Když mamince diagnostikovali rakovinu, byli jsme si všichni jisti, že maminka vyhraje. Ale pokaždé, když byla po chemu či operaci, se s námi dětmi nechtěla vidět se slovy "uvidíme se, až mě bude dobře". My se snažili jí alespoň volávat a být jí nablízku alespoň slovy, které maminka uvítala. V momentě, kdy se jí rakovina dostala do plic, nám maminka řekla, že to bude dobré a že tam má jen malé ložisko... Teď jsme se ovšem po maminčině smrti dostali k lékařským zprávám, kde je napsáno, že rakovina je v progresi. Tzn., že maminka věděla, že rakovina ji dostává na kolena. Celou tu poměrně krátkou dobu trápení s námi nechtěla být v kontaktu, stěžovala si jen na bolesti po chemu, na které potom už ani nechodila. My netušili jak moc špatně na tom je, až když nám tatínek volal, že až pojedeme za maminkou domů, ať se nelekneme, že je trochu zmatená po lécích. V té době už ale dostávala morfium a opiáty a my nic nevěděli. Až když ji tatínek odvezl do nemocnice jsme ji konečně viděli a nepoznali naši maminku. Nemluvila, jen chrčela, po opiátech a lécích byla zmatená a pořád spala. Pár dní na to odešla do nebe a dodnes nechápeme, proč maminka nechtěla naši pomoc, k lékaři šla - je to hloupé to takhle napsat - jen umřít. Věděl o tom jen tatínek, na kterého se nezlobíme. Ale tolik to bolí, ta bezmoc, která na nás dolehla v momentě, kdy jsme maminku v nemocnici viděli a trvá dodnes... Naštěstí si stihla užít vnoučky, které si tolik přála, další je na cestě a ani to maminku nepodrželo. Vždyť je tolik možností jak si poslední dny, týdny užít a ne se uzavřít a nechodit ani ven a nebýt s rodinou... Snažila jsem se to popsat stručně. Předem Vám děkuji za odpověď.
Dobrý den. Děkuji Vám za povzbuzující pochvalu práce celého našeho kolektivu psychoonkologů. Píšete smutný příběh Vaší rodiny a ptáte se na několik "proč". Já jsem ale přesvědčena, že se odpověď týká jediného velkého PROČ. Vše souvisí s tím, jak člověk prožívá těžkou životní situaci a jak dokáže najít cestu k jejímu zvládnutí. Pokusím se Vám popsat stručně zákonitosti psychické odezvy na zlé zprávy a zároveň vystopovat, proč se Vaše maminka chovala tak, jak se chovala. Každý člověk po vyslechnutí takové špatné zprávy, jako je oznámení lékaře, že má rakovinu, se octne nejprve v šoku. Je překvapen a ptá se Proč právě já? Pak šok odezní a dostavuje se fáze popření nebo odmítání, prostě odpor. Vaše maminka podle Vaší zprávy spoléhala vždy na alternativní způsoby zvládnutí svých onemocnění. Teď ale její znalosti a schopnosti na nádor nestačily. Musela se začít léčit, ale její postoj k razantním medicínským léčebným postupům byl zřejmě velmi odmítavý. Taky byla určitě zklamaná, že jí selhalo její tělo, že ji zradilo a dopustilo, aby se bála o svůj život. Octla se v pasti odmítání, popření, odporu. Sice se podrobovala procedůrám, ale styděla se za únavu, nevýkonnost,ztrátu podstatných částí svého těla. Cítila se asi zmrzačená. Kdyby toto psychické popření překonala, čekaly by ji další fáze smlouvání, deprese, ale po jejich překonání by se dostala do fáze spolupráce s lékaři a rodinou a to by byla ta nejžádanější část jejího psychického nastavení při léčbě. Kdyby.. Vrátím-li se do fáze popření, odporu, ve kterém se Vaše maminka uvěznila, musím říct, že měla naprosto typické reakce takto trápícího se člověka: odmítala všechny zdravé lidi, tedy i všechny "nevinné" členy své rodiny, kteří chtějí ze srdce rádi a jsou připraveni mamince pomáhat, ale oni přece nemohou vědět, jak jsem na tom, neleži na kapačkách a nezvracejí. Vaše maminka zřejmě také takto trápila i Vašeho tatinka, ale on je velmi statečný a moudrý, jistě vycítil, že rozhodnutí vaší maminky nezviklá. Pomoc, byť sebeupřímněji míněná, se nedá vynutit, hlavně ne laicky od milujících dětí. Možná, kdyby k sobě pustila odborníka na lidskou duši, dokázal by rozpustit ten psychický záraz, ve kterém uvízla Vaše maminka. Z mé dlouholeté praxe u lůžka onkologického pacienta vím, že pokud nemocný zůstane v pasti psychické negativní emoce popření, agrese nebo deprese a zůstane bez pomoci odborníka, jeho fyzický stav se rapidně horší a on zmírá rychleji a hlavně sám. Mohu Vás ujistit, že na odmítavém postoji Vaší maminky nikdo z vás blízkých nenesete žádnou vinu. Víte, člověk, který se rozhodne takto osaměle řešit konec svého života, není vůbec zbabělý a jeho vůle a rozhodnutí zvládat vše sám a nebýt na obtíž, je vůlí silné osobnosti. Vaše maminka si sama vybrala svou cestu a své blízké postavila do role odloučených statistů. Ráda bych z Vás a Vašich blízkých sňala tu horu výčitek, dělali jste maximálně a ochotně jen to, co vám Vaše maminka dovolila. Je třeba jí odpustit a ve vzpomínkách ji pohladit a nechat odpočívat. Přeji Vám pevné odhodlání a snahu Vaši maminku pochopit. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Moje maminka (57) má zhoubný nádor mozku. Jsem už ze situace zoufalá a tak se obracím na Vás.Celá situace se ještě zkomplikovala zlomeninou krčku. Maminka je měsic po radioterapii a ted je v rehab.centru. Pořád jsem doufala že se její stav zlepší ale je tomu ted naopak. Bylo mi sděleno že bohužel hybnost maminky je ted na maximu a ted to pujde jen dolu s tím onemocnením které má. Maminky stav se zhoršil ale ještě jí to myslí. Já bych chtěla maminku si vzít domu,dokud ještě vnímá atd.než příjde to čeho se strašně bojím.Udělal jsem vše jen proto abych mohla být s ní a i ona by chtěla domu.Je to správné rozhodnutí,zvládnu to doma,kde sehnat pomoc-Domácí hospic a kde se popřípadě informovat?Nechci jí nechávat další týden 2 tam kde je když už tam víc neudělají a zase asi jediné co pro ni mohu udělat je to že bude doma a ona si to přeje..dokud ještě je v tomto stavu...Moc Vám děkuji za pomoc
Budu se snažit na Váš konkrétní dotaz také konkrétně odpovědět.
Máte určitě pravdu, že mamince bude nejlépe v domácím prostředí, pokud už odborníci odvedli práci, kterou mohli. Je vidět, že máte maminku velice ráda a uděláte pro ni cokoli. Protože ale síly nás všech jsou omezené, budete potřebovat kvalitní odbornou pomoc. Je od Vás velice rozumné, že hledáte pomoc u institucí, které mají s touto situací velké zkušenosti. Protože každá rodina má jiné podmínky a potřeby, musí být taková pomoc ušita rodině na míru.
Dohodla jsem Vám proto během dneška pomoc u osoby, která se v této problematice výborně vyzná - obraťte se, prosím, co nejdříve na paní magistru Alici Pickovou - sociální pracovnici Fakultní nemocnice v Motole. Číslo telefonu je 224431177 a mailová adresa alice.pickova@fnmotol.cz. Paní magistra o Vás ví a pomůže Vám sehnat nyní tu nejlepší péči pro maminku domů a do budoucna Vám pomůže reagovat na vývoj situace dalšími radami.
Přeji úspěšný přesun maminky do domácí péče a vám oběma mnoho krásných chvil vzájemné blízkosti.
PhDr.Hana Čápová
6. 3. 2014, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz
Rakovina versus alkohol. Obracím se na vás jako dcera maminky, které byl vloni diagnostikován nádor na vaječnících, bohužel neoperovatelný. Po serii chemoterapií - první serie bez úspěchu, druhá serie bez jakéhokoliv vyšetření výsledků, nyní maminka neužívá nic, již dvakrát ji poslali z kontroly domů pro nedostatek železa v krvi. Navštívila poté jakéhosi léčitele, který jí "dovolil" kouření, všichni jsme ji obdivovali, jaká je bojovnice, jak si nestěžuje, dochází na chemoterapie....do toho na podzim smrt její maminky...to vše zvládla, ale asi se to nakumulovalo, sama nedokáži říci, ale v posledních dnech nejen kouří, ale propadla alkoholu. Musím podotknout, že již před diagnostikování rakoviny s alkoholem bojovala, navštívila i protialkohol.léčbu, pak 8let dokázala abstinovat. Vůbec nevím, jak se zachovat, jak zareagovat, samozřejmě snaží se pít tajně, ale na její oslabený organismus stačí málo. Prosím poraďte a moc prosím co nejdříve, již včera bylo pozdě. Všechno to samozřejmě dopadá na celou rodinu, hlavně na mého tatínka, který začal užívat prášky na nervy, ale rozkládá to postupně celou rodinu.
vlastně jste popsala to nejzásadnějí - že Vaše maminka toho v posledních měsících (a před tím i letech) už "vybojovala" a vytrpěla opravdu hodně. Např. přiznání si návyku na alkohol, prodělání léčby a pak léta abstinence - to považuji za velkou věc.
Pak si vyslechla šokující diagnózu, absolvovala náročnou léčbu, nestěžovala si, všechno se snažila vydržet, nedala znát slabost.
Ale nyní jí pravděpodobně už došly síly. A to je více než lidské. Nikdo z nás, kdo jsme "zvnějšku", nemůže říci, jak by bojoval v její situaci. I když si to přejeme, aby naši drazí "bojovali" a byli důstojní a rozumní - nemáme právo je soudit pokud nejsou.
Tím, že se snažíte nemocnou a vyčerpanou maminku přimět v této situaci, aby se "držela " a dodržovala to, co je obecně správné, tím můžete dopustit, že bude (a pravděpodobně už je) velmi osamělá ve chvílích, kdy blízké potřebuje nejvíce - ve chvílích, když právě nemá síly a možná ji zavalil velký smutek a strach - a tak ho zapíjí.
Není správné se opíjet, ale mám pocit, že přes ten "problém alkohol" přestáváte vnímat maminčinu těžkou situaci. To ona je velmi vážně nemocná - ne její okolí (byť blízké). Nechtějmě po těchto těžko zkoušených lidech, aby ještě brali na nás - zdravé - ohledy.
Věřím, že je pro Vás velmi bolestné se na to dívat a nemoci s tím nic dělat, stejně tak jako Váš otec. Ale co můžete udělat, je oprostit se od toho, že Vy víte, jako to má být správně. Že nebudete tou, která "napravuje" a napomíná, odsuzuje.
Možná by pomohlo, kdybyste si ke svojí mamince jenom tak sedla jako dcera, vzala jí za ruku a řekla jí : Mami, já vím, že piješ . Je to všechno pro tebe hodně těžké, viď? Já mám o Tebe velký strach. Jsem ale tady, když budeš potřebovat.
Otevřete tak prostor pro to být spolu, bez nároků, bez souzení, otevřete prostor pro sdílení těžkých pocitů, které k tomu všemu patří. Umožníte to, že Vaše maminka nebude muset být sama i ve své slabosti - pokud nebude chtít.
Nic lepšího Vám poradit neumím.
Přeji hodně síly.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec
21. 2. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Dobrý den,
nevím, zda správně směruji svůj dotaz, ale zkusím to. Je pravda, že by u osoby prodělávající chemoterapii (formou infuze) neměly po dobu chemoterapie být přítomny malé děti?
Maminka nastupuje na chemoterapii ambulantní formou vždy dva dny a pak 3 týdny pauza a pak to samé znovu. Mám 2 leté dítě a bydlíme v jedné domácnosti. Slyšela jsem, že spolužití osob prodělávajících chemoterapii a dětí je pro děti nebezpečné. Je to pravda? Předem děkuji za odpověď.
Hezký den,
Váš dotaz by měl být v první řadě směřován na ošetřujícího lékaře Vaší maminky. On je tím, kdo zná přesně její léčbu, léky … a je tedy plně kompetentní posoudit, nakolik rizikový je pro vás všechny běžný společenský kontakt. Z některých specifických postupů mohou určitá omezení vyplývat, naproti tomu běžně používané perorální (tablety) nebo infuzí podávané chemoterapie nepředstavují při běžném kontaktu pro blízké okolí riziko. Znovu proto - nebojte se obrátit na ošetřujícího lékaře Vaší maminky, ptejte se, abyste se zbytečně nebály být spolu. Být spolu je totiž tím nejdůležitějším, co Vy i Vaše maminka budete potřebovat. Čeká vás náročné období, plné změn a z toho plynoucí nejistoty. Samotnému člověku se to vždy zvládá hůře, vzájemné sdílení a podpora může přinést úlevu a sílu do běžného fungování vám všem. Co dělat? Čím mamince pomoci? Ubezpečte jí svou přítomností, hovořte spolu otevřeně o všem, co je pro vás obě důležité. V rámci možností fungujte tak, jak doposud a tam, kde to zrovna nepůjde, se soustřeďte na to, co jde a netrapte se tím, co se nedaří. Přeji Vaší mamince, i Vám, hodně sil a odhodlání do dalších dní.
17. 2. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Jsem po onkologické léčbě ( operace pravého prsu-duktální karcinom T1N1M0, uzliny odebrány - již metastázy, jsem pravák a mám lymfedém - nosím kompresní rukáv, rehabilitace...) částečná mastektomie, 6x chemoterapie a 30x RT ), triple negativní, NPI 5,14 léčba ukončena v 06/2010.Diagnostikována v 44 letech ( 11/2009 )
Procházím rozvodem...manžel se odstěhoval k jiné, naše manželství bylo pěkné přes 22 let.
Protože s rozvodem nesouhlasím, byla jsem vyzvána soudem prokázat , jaký negativní dopad by mohl mít rozvod na moje zdraví...myslím si, že ještě bychom mohli najít cestu a rozvádět se nechci....
Moc děkuji za odpověď a také za všechnu cennou pomoc nám onkologickým pacientům.
Sdílená bolest je hned o kousíček menší.
Dobrý den, nejprve bych Vám chtěla za celý náš tým psychologů v onkologii velmi poděkovat za ocenění naší práce na odpovědích v naší poradně i u lůžka nemocných. Jste velmi statečná žena, prošla jste náročnou léčbou, již jste ukončila před třemi a půl roky. Uzdravení po onologické léčbě se počítá až po pěti letech. Stále byste měla být na sebe opatrná jak po fyzické stránce, tak hlavně být psychicky vyrovnaná. Byla jste vyzvána, abyste prokázala, jaký negativní dopad by mohl mít pro Vaše zdraví rozvod. Nevím, co míní soudci tím prokazováním, předpokládám, že chtějí hmatatelné důkazy. Především takovýto dotaz může zodpovědět jen odborník, onkolog nebo klinický psycholog po prostudování Vaší lékařské dokumentace. Vy můžete jako zainteresovaný a poučený laik promluvit o tom, že onkologické nemoci patří do psychosomatické medicíny. Ta mluví o tom, že pokud se člověk dostane do velmi těžké životní situace, kdy je pod trvalým psychickým tlakem, který nedokáže uspokojivě zvládnout, reaguje jeho tělo vznikem vážné nemoci. Tělo rezonuje stres a depresi nemocí. Existuje obrovské množství vědeckých prací, které prokazují tento fakt. Rozvod sám o sobě může vyvolat ve zúčastětých extrémně nebezpečný psychopatologický stav úzkostí,nejistot, depresivních nálad. Ale Vaše psychika i Vaše tělo potřebují klid a bezpečí. To by měl soud akceptovat. Z druhé strany ovšem tu je odchod manžela a zjevná jeho neochota se k Vám vrátit. Předpokádám, že byste chtěla navázat přetrhnutou nit společného života. Ptám se Vás, je to moudré? Dá se vůbec pokračovat poté, co partner selhal? Přeji Vám víru v sebe a pevné nervy, myslím na Vás. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
26. 1. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
mému otci byl na začátku léta diagnostikován karcinom plic, nastoupil léčbu na Žlutém kopci v Brně. Metastáze se bohužel objevili i na mozku. Léčba se zdála být účinná i přes to,že nás lékaři postupně připravovali na to,že naděje na úplné vyléčení je malá. Otec byl pořád v rámci možností v dobré kondici a to jak fyzické,tak zejména psychické.Nevzdával se, bojoval,držel se,v rámci možností pracoval ve vlastní firmě.. Tento pátek prodělal malý epileptický záchvat, kdy se naprosto ztratil v prostoru i čase. Na mozku je navíc i otok. Po hospitalizaci odcházel z nemocnice sice vyčerpaný,ale relativně v pořádku. Během dne však bohužel dostal další záchvat a přestal prakticky mluvit, resp. nemůže se vykoktat,slova nedávají smysl. Můj dotaz zní - jak se k němu teď chovat? Je často agresivní, křičí a je vulgární z toho důvodu, že mu nerozumíme. Pokud je to možné, vše mu odkýváme, nehádáme se, rozhodně nekřičíme. Navíc po Novém roce s ním máma zůstane sama doma, snažíme se jí sehnat asistentku,ale bojím se, že to psychicky nezvládne. Se sestrami i jejich manželi se snažíme pomáhat co to jde,ale začne období,kdy budeme muset do svých zaměstnání. Jsem docela bezradná a hledám všechny cesty,jak mu jen pomoci a zpříjemnit pravděpodobně poslední jeho dny.
Dobrý den, situace, kterou popisujete, je pro celou Vaši rodinu extrémně psychicky náročná a není snadné ji denodenně řešit. Nemoc Vašeho otce velmi rychle ničí a pokud se nádor dostal do mozku, mohla by nastat situace, kdy by si mohl v záchvatu agrese fyzicky ublížit. Pokud, jak píšete, je vulgární a křičí, nemám jinou radu, než vás pochválit za to, že neeskalujete slovní konflikt. Kdyby ale začal k nadávání být nezvladatelný a použil fyzické násilí, něco rozbil, pak bych na Vašem místě volala jeho onkologovi, který by Vám měl poradit léky na zklidnění. Další volbou by byla konzultace s psychiatrem. Pacient totiž ve chvíli záchvatu nedokáže rozpoznat závažnost svého jednání vůči sobě ani vůči ostatním. Pokud byste ale potřebovali Vašemu otci hned pomoci, je třeba volat záchranku a vzhledem k nebezpečnému chování Vašeho otce znovu hospitalizovat. Přímo v nemocnici pak žádejte psychiatrickou pomoc, jistě ji Váš otec dostane. Pokud jde ale o dlouhodobou péči, je pro Vašeho otce možnost péče v hospici, nejlépe v blízkosti bydliště rodičů nebo požádat o poskytování domácí péče, do které jsou zahrnuty ošetřovatelské úkony tak, aby pacient nemusel být v nemocnici. Je jasné, že pro Vaši maminku je ošetřování manžela v tak nedobrém stavu naprosto nadlidský úkol. Je v této situaci nezbytné spolehnout se na nemocniční péči nebo si zajistit domácí péči, pokud je ve vašem okolí dostupná. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
27. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, mému manželovi diagnostikovali tumor slinivky břišní. Čekáme teď na výsledky biopsie. Musím se přiznat, že se velmi snažím nepropadat skepsi, ale někdy je to velmi těžké. Máme malé děti 4 a 8, a i když vím že musím být hlavně já v pořádku musím stále myslet na ně a jak jim v tuto chvíli dát dostatek jistoty v této době velké nejistoty. Velmi je miluji a stále se snažíme být všichni spolu, velmi jsme se všichni zastavili, ale cítím to spíše jako takový "klid" před bouří. Prosím poraďte mi jak nastavit nějakou "pohodu" (nevím jak to správně vyjádřit?), alespoň teď před Vánocemi. Moc děkuji. Nevím jestli je to dostatečně srozumitelný dotaz, nějak se mi nedaří správně formulovat své pocity a myšlenky. Omlouvám se a přeji krásný den
Dobrý den,
nejdříve bych ráda řekla, jak velmi z Vašeho dotazu rozumím starosti o Vaší rodinu, a vnímám z něj velkou statečnost. Situaci, ve které jste, nazýváte dobou velké nejistoty, a tato nejistota přetrvá, než se dovíte, co vás všechny bude čekat dál, na co se musíte připravit.
Své děti milujete, a chcete udělat vše proto, aby to doma měli co nejvíce „pohodové“, a dostalo se jim jistoty. Máte na sebe nárok být pro ně, a zřejmě i pro manžela, v pořádku a snažíte se nepropadat skepsi, i když je to pro Vás někdy velmi těžké. Srovnat se s takovým onemocněním, čekat a představovat si, co může v budoucnu být, nutně spotřebovává síly. To, že se snažíte být všichni co nejvíce spolu, mi přijde jako velmi důležité, a podpůrné pro Vás i Vaše děti. Velmi chápu Vaší touhu, aby bylo vše, hlavně pro děti, co nejvíce pohodové, ale je to skutečně v tuto chvíli něco, co je v dosahu možného?
Vážné onemocnění blízkého je velmi bolestnou zkušeností pro všechny zúčastněné - smutek rodiny je spolčený, stejně tak i obavy a znepokojeni. Ty můžeme otevřeně projevit. Není třeba se bát pocitů. Pokud je vám do pláče, tak nechte slzy téct. Nechte děti plakat s vámi dospělými. Pro ně to muže znamenat to, že i ony mohou plakat a že třeba nemusí byt za hrdinu. Ubezpečte se, že jste v tom společně.
Své děti chceme před bolestí a smutkem ochránit, právě ony jsou však mnohem citlivější na to „co se neříká“, mají větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby děti byly zmatené, nebo vyplašené a o samotě. Mluvte spolu otevřeně, ale ohleduplně. Nechte je ptát se. Jste tam pro sebe navzájem. Nevím, jestli z takových rozmluv může vzejít pohoda tak, jak by jste své rodině přála, ale ze společně tráveného času, zážitků klidně i spřed „bouře“, a otevřenosti, můžete dosáhnout důvěry a spolehnutí. Společně jako rodina zvládnete více, než když bude všechno na Vás samotné.
Je několik věcí, co děti, a třeba i Vás dospělé spolu s dětmi, může v této situaci podržet. Snažte se co nejvíce věcí dělat, tak jak jste zvyklí. Pravidelnost režimu pomáhá cítit se bezpečně. Před Vánoci má spousta rodin své vlastní tradice, zkuste zachovat alespoň ty u děti nejoblíbenější. Dětem pomáhá, když jsou účastné na péči, drobnými věcmi, za které pocítí vděk: donést léky, podat vodu. Dopřejte jim fyzickou blízkost. Vysvětlete jim, přiměřeně jejich věku, co se s tatínkem děje (v tomhle může pomoci i dětský psycholog). Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58).
Z Vašeho dotazu také vnímám, že o svých pocitech potřebujete s někým mluvit a tím se v nich lépe vyznat. Nevím, zda mluvíte spolu otevřeně s manželem, nebo máte někoho jiného blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech nebo jen jednoduše svoji starost sdílet. Sdílení přináší úlevu a úleva přináší více sil fungovat pro Vaši rodinu, pečovat o manžela a děti, i o sebe. Bylo by dobré, kdybyste ve své blízkosti měla takového člověka – ať v okruhu blízkých, nebo v okruhu profesionálů. Za druhé jmenované bych Vás ráda povzbudila, abyste se neobávala vyhledat i psychologa osobně, kupř. z naší mapy psychoonkologické péče. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky.
Přeji Vám i Vaší rodině hodně sil,
16. 12. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz
Dobrý den, prosím Vás chtěla bych Vás poprosit o zodpovězení dotazu, předem děkuji.Moje maminka ma po odejmuti tumoru v tlustém střevě podstoupit adjuvantni chemoterapii.Zajímá mně, zda se da říct.ze po pul roce absolvování chemoterapie bude vše vporadku? Maminka metaztaze nema.děkuji
Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám budu muset sdělit, že Vám nemohu odpovědět z jediného důvodu: vaše otázka patří jedině lékařům onkologům, tedy těm, kteří Vaši maminku operovali a navrhli jí způsob chemoterapie. Jistě ji budou i nadále sledovat a také Vám i Vaší mamince budou moci odpovědět, lépe předpovědět, zda bude léčba jejího střeva účinná. Svůj dotaz jste adresovala do poradny psychologů, kteří nevedou medikamentozní léčbu onkologických pacientů. Nabízím Vám ale, pokud byste si nevěděla rady s psychickými projevy Vaší maminky nebo jejího okolí v průběhu léčby, bude dobře, když nás v této poradně požádáte o radu. Přeji Vám i Vaší mamince úspěšnou léčbu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
8. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak pomoci švagrové, která je po úspěšné léčbě Hodgkinova lymfomu v oblasti slinných žláz.Lymfom po celkem radikální chemoterapii zmizel, kontrolní výsledky v listopadu jsou výborné. Jenže, švagrová začíná být, jak na své sourozence, tak i na kolegy v zaměstnání celkem agresívní. Nic není podle ní uděláno pořádně, jen ona to zachraňuje, křičí apod. Mám pocit, jakoby v ní narůstala zloba každým dnem. To čím si procházela jsme s ní celkem intenzivně prožívali, protože bydlíme vedle sebe, i tak mám pocit, že jsme podle ní neudělali nic a máme se dobře a jsme zdraví. Vypadalo to, že psychicky léčbu zvládá, ale to bylo zřejmě jen zdání.Teď je to "zlá ženská". Ona sama řekla, že ví, že už zdravá nebude, a tak, že si to teď všechno vynahradí a bude jenom pro sebe. Máme k sobě pocitově blízko, ale i já kolem ní našlapuji po špičkách, přestože jsem spíše cholerik. Jak jí tedy pomoci. Čekat, až dozraje sama a začne vykládat, nebo ji nějak popostrčit. Vím, že každý potřebuje svůj čas, ale v zaměstnání, kde pracujeme spolu si jejího chování všímají i ti, kteří si nikdy nevšímají, nebo jsou tzv.splachovací a chodí si za mnou stěžovat. Vždy jí omlouvám,ale zkrátka jí chci pomoct. Děkuji za vyslechnutí a odpověď.
Sdělení závažné dg.člověku vždy výrazným způsobem zasáhne do života a otřese jeho dosavadními jistotami. Nic najednou nedává smysl a mnoho lidí se tak v první chvíli upne k tomu jedinému, co smysl dává, k léčbě. Mohou se soustředit na „technický průběh“ léčby a to ostatní mohou vědomě nebo i nevědomě potlačit. Tím ostatním mám na mysli odžití si nejrůznějších emocí spojených s pocity strachu, ohrožení života, beznadějí … A ze zkušenosti - je pak jen otázka času, než se to vše dostane ven.
Přijde mi, že něčím podobným nyní může procházet i Vaše švagrová. Veškerou energii i myšlenky upnula k tomu, že zvládne léčbu, že bude zdravá a „neměla čas“, možná si ani nechtěla připustit plně své vlastní ohrožení … no a najednou léčba skončila, síly k boji už nejsou potřeba a emoce nashromážděné za celou předchozí dobu jdou ven. K tomu se často přidává i pocit jakéhosi „vzduchoprázdna“, kdy člověk vlastně není ani zdravý a ani nemocný. Léčba sice skončila, a jak píšete, pro švagrovou v tuto chvíli úspěšně, ale ona přesto vnímá omezení z nemoci dále plynoucí. A to že se zlobí, že je agresivní, je jedním z častých projevů ve chvíli, kdy si vlastně sama se sebou neví rady. No a to, že nejvíce „ubližuje“ vám nejbližším má logiku – jste jí fyzicky nejblíže a také podvědomě může počítat s tím, že jí to odpustíte.
A co s tím? Píšete, že k sobě máte blízko a tak bych se nebála otevřeného rozhovoru s ní. Zkuste to všechno popsat ze svého pohledu, zkuste jí říct, co její chování dělá s Vámi, klidně jí řekněte, když s něčím nebudete souhlasit … Budete mluvit za sebe a ne co si myslíte, že ona. Napadá mne něco jako třeba: “Nezlob se, ale je pro mne dost těžké dívat se na to, jak se v tom teď „plácáš“, ráda bych Ti pomohla, ale nevím jak …“ V případě „agresivního projevu“ bych se klidně ohradila ve smyslu, např. „Chápu, že je toho na tebe teď dost, ale to neznamená, že se ke mne můžeš chovat takto …“ Může se stát, že chvíli potrvá, než bude Vaše švagrová na takový rozhovor připravena, ale bude vědět, že může. A to není málo.
Věřím, že to společně zvládnete. Kdykoli budete chtít, nebo potřebovat, můžete se obrátit přímo na můj mail.
8. 12. 2013, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Prosím o odpověď zda jste se ve své praxi setkali s případem, že pacientka musela ukončit ozařování (prsu), protože to psychicky nezvládala.
Na Váš dotaz mohu odpovědět velmi stručně: ano – během doby, co pracuji s onkologickými pacienty, jsem se s tímto případem setkala.
Nicméně mám pocit, že taková odpověď je málo a možná se nemýlím, když si myslím, že má posloužit (pacientce nebo Vám) k tomu, aby se někdo, koho se to týká, možná více dozvěděl o tom, co se stane, když se pacient rozhodne léčbu nepřijmout.
Dále bych spekulovala, a nechci se do toho široce pouštět, protože toho o „případu“, který popisujete, víc nevím. Přemýšlela bych o tom, co je důvodem odmítnutí léčby nebo příčinou toho, že to pacientka psychicky nezvládá. Může to být např. strach (z něčeho), může to být stud (za něco), může to být pocit ohrožení (něčeho) atd.
Takové ženě bych navrhla, pokud by to ona přijala, aby si zkusila tyto důvody najít. A když by věděla, jaké jsou, tak by s tímto pochopením mohla dále pracovat. Nyní s e však dostávám do momentu, kdy zase neumím říci, co by se dál stalo. Možná by se rozhodla dělat něco s tím, aby byla psychicky odolnější, možná by chtěla pátrat po tom, aby se dověděla víc o ozařování atd. A právě na takové situace může být pacientům, kteří mají nemocné tělo, užitečná mj. psychologická práce – tj. setkávání se člověka s člověkem (pacienta a psychoterapeuta), kteří spolu jdou ke kořenům problému, protože tam se dá najít řešení nebo (chcete-li) další cesta, kterou nemocný možná sám nevidí.
2. 12. 2013, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
70-leté mamince byla diagnostikována rakovina prsu, v tuto chvíli je po operaci, bohužel ji byly zjištěny i metastáze v kostech, v tuto chvíli jsme před první návštevou onkologie. Maminka si neustále stěžuje na únavu a bolest celého těla, dle lékařky je vše psychického rázu. Bohužel zcela podlehla své nemoci a nachází se ve stavu "ať už umřu".Sama si s jejím stavem nevím rady a dochází už i mne síla ji neustále se snažit motivovat, mám malou dceru, která svou babičku miluje, ale v jejím psychickém rozpoložení není možné, aby se s vnučkou viděla. Ráda bych s maminkou zašla k nějakému psychologovi, který se zabývá onkologickými pacienty.
14. 11. 2013, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz
Onemocnela nam maminka (67 let), diagnoza zni, nador na mozku a rakovina delohy. Bohuzel nam bylo zdeleno, ze neni nemoc lecitelna. O tom, ze je to tak vazne vim jen ja a moje sestra. Mamince a otci (70 let) bylo zdeleno, ze je nadeje a ze musi maminka bojovat. Ja i sestra se snazime maminku motivovat, psychicky podporovat a ve vsem ji pomahat. Bohuzel mame vetsi problem s otcem, ktery i kdyz nevi jak vazna situace je, tak maminku depta, urazi, fnuka, heka a lituje sam sebe. Vubec si nevime rady.
Myslime si, ze kdyz otci zdelime pravdu o tom, jak to s maminkou je vazne, tak to bude jeste horsi. On to vzda za ni a posle sebe, i ji do hrobu. Otec potrebuje nutne pomoc psychologa a vysvetlit, jak se ma v teto situaci chovat a jak by mel maminku psychicky podporovat. Maminka potrebuje podporu, klid a cloveka, ktery ji chape a ktery ji v tech zbyvajicich mesicich, ci letech bude oporou. Nas tatinek bohuzel situaci vubec nezvlada. Doufam, ze nam v teto tezke situaci budete moci nejak poradit?
Způsob, kterým reaguje Váš tatínek na onemocnění maminky, není bohužel tak vyjímečný. Onemocnění životního partnera úplně změní dynamiku vztahu a uvede nás v obrovskou nejistotu.
Vy a sestra jste úžasné, že dokážete fungovat tak jak popisujete, stojíte při mamice a pomáháte jí - byť jste v pozici jejích dcer a jistě jste také velice znejistěné.
Máte pravdu, když tatínkovi řeknete o vážnosti situace, ještě to jeho úzkost zvýší na úkor rozumného jednání.
Protože každá rodina je osobitá, bylo by vhodné řešit teď situaci individuálně - ráda bych navrhla nejprve Vám, abyste se sešla s psycholožkou, která se v problematice dobře orientuje a potom se uvidí, jakým způsobem působit dál na otce.
Protože vidím, že jste z Prahy, po dohodě Vám předávám kontakt na paní doktorku Krylovou, psycholožku radioterapeutického oddělení Nemocnice Motol, která Vám s řešením situace ráda pomůže a podpoří Vás. Nejlepším kontaktem je její mailová adresa noemi.krylova@fnmotol.cz. Prosí, abyste se jí ozvala co nejdříve.
Přeji, aby se situace u vás rychle zklidnila a mohli jste všichni užít následují čas ve vzájemné blízkosti a co možná pozitivně.
PhDr.Hana Čápová, bývalý psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol
30. 9. 2013, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz
1/ Je mi 60 let. Zjistili mi rakovinu prostaty v počátečním stadiu. Komunikoval jsem se svým lékařem možnost radikálního řešení (odstranění prostaty). Mám ale obavy z možných negativních dopadů tohoto řešení.
2/ Slyšel jsem o tzv. cílené léčbě prostaty (aktivní imunoterapie). Je možné ji aplikovat v mém případě ?
Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám nebudeme moci poskytnout fundovanou odpověď na Váš dotaz. Ptáte se na medicínské způsoby léčby Vaší nemoci a ptáte se v psychologické poradně. Při nejlepší vůli není v naší moci poradit Vám léčbu, kterou určují jedině lékaři, onkologové. Máte-li pochybnosti po konzultaci se svým lékařem (a z dotazu není jasné, je-li to praktik nebo onkolog), máte právo konzultovat, případně požádat o léčbu v jiném zdravotnickém zařízení, kupř. v Brně v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci. Budete-li mít kdykoliv v průběhu léčby potíže psychického charakteru, jsme připraveni Vám v rámci této poradny poradit a pomoci. Přeji Vám úspěšnou léčbu, ať bude jakéhokoliv charakteru. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
24. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, je mi 47 let a jsem 7 let po operaci a následné chemo a ozařování - karcinom dělož.čípku. Cítím se stále unavená,jjako kdybych skládala tuny uhlí, v poslední době mám bolesti,které se jakoby stěhují po těle. Nejvíce mě bolí paže, zvláště pravá. Někdo říká, že to mohou být následky léčby, ale lékaři mi nedokážou poradit, jak se jich zbavit. Existuje nějaký způsob a kam bych se případně měla obrátit? Děkuji
Dobrý den, píšete do poradny, kde odpovídají psychologové a Váš dotaz by měl patřit více lékařům. Pokusím se Vám tedy odpovědět z pozice klinické psycholožky. Píšete, že jste před sedmi lety prodělala onkologickou léčbu. Předpokládám, že po ní jste chodila na kontroly ke gynekologům. Nezmiňujete se, jestli jste dle jejich objektivních nálezů vyléčená, ale předpokládám, že ano. Současná velká únava, která Vás trápí spolu se stěhovavými bolestmi opravdu vůbec nemusí souviset s léčbou před lety. Pokud by byla Vaše únava tělesného rázu, měla by Vám pomoci najít příčinu komplexní vyšetření u praktického lékaře, internisty, případně onkologa. Kdyby se takto nenašla příčina Vašich současných potíží, pak by mohla být na vině psychická nepohoda, která by mohla mít řadu příčin. V tom případě by Vám k objasnění příčin Vašich potíží a k následné terapii jistě pomohl klinický psycholog. Mohu Vám ze svého hlediska doporučit, abyste ve svém okolí vyhledala pomoc psychologa, který se zabývá diagnostikou a léčbou pacientů, kteří trpí Vámi zmíněnými somatickými potížemi. Příčina Vašich problémů může totiž být zcela někde jinde než třeba v návratu onkologické nemoci. Prosím, můžete zkusit tuto cestu ke zlepšení zdraví. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP.
19. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
