Všechny příspěvky

Hezký den,

být s člověkem, který si prochází léčbou závažného onemocnění, není nic jednoduchého. Nejen že máme starost o to, jak to zvládá, jak mu co nejvíce celou situaci ulehčit, jak ho podpořit, jak s ním hovořit…, ale také to často otevírá „skrytá místa“ v nás samotných. Některé otázky a domněnky tak mohou být spíše naše – my máme nějakou představu a předpokládáme, že to tak nejspíše má i nemocný. Píšete, že: „ …teta je v dobré psychické kondici…nejspíš si neuvědomuje plně, jak je to vážné…“ To, že se člověk dostane do vážně, možná až bezvýchodné, situace nemusí znamenat propad psychické kondice. Nemusí to automaticky znamenat pláč, depresi, stažení se do sebe… Být v dobré psychické kondici je možné i s plným uvědomováním si svého stavu.

Teta se snaží, v rámci možností žije naplno a to je důležité. Obáváte se, zda tetu „nezlomí“ fakt, že nemoc postupuje… Nejspíše ano, alespoň na čas, než se dokáže s novou skutečností srovnat, přijmout ji, ale má právo vědět, co se děje, co a jak bude dál. Ona je ta, která si zvolí svou další cestu a je na Vás, zda tou cestou budete chtít jít s ní. Mluvíte o naději, ale naděje může mít mnoho podob. Nemusí to být „jen“ o vyléčení nemoci, ale může to být i naděje, že v tom těžkém a náročném nezůstane sama. A jak s tetou mluvit? I když to ne vždy bude jednoduché, tak ze zkušenosti, je nejpřínosnější otevřenost těchto rozhovorů. Nebojte se mluvit o tom, co cítíte, co vnímáte, nebojte se oslovit to nejisté a to ať z pohledu tety, ale i Vašeho, nebojte se spolu mlčet, nebojte se spolu „jen“ být. Nebojte se říct třeba: “Moc ráda bych teď chtěla být s Tebou, ale nevím jak?“, „Je něco, co pro Tebe teď mohu udělat?“…  Jste úžasná v tom, že tady jste pro tetu v tom dobrém i v tom, co je náročnější a teta má moc velké štěstí. Přeji vám oběma hodně sil do dalších dní, a kdybyste potřebovala, napište.  

6. 3. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Jsem psycholog z České onkologické společnosti České lékařské společnosti, psychoonkologické sekce. Dostal se ke mně váš dotaz. Z toho co píšete chápu, že situace je pro vás i pana manžela náročná. Také píšete, že by potřeboval psychologickou pomoc. Chci se prosím zeptat, zda je pan manžel aktuálně někde hospitalizován. A také zda pan manžel s psychologickou pomocí souhlasí a rád by se s někým potkal. Dejte prosím vědět

3. 2. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Hezký den,
vyrovnat se s diagnózou závažného onemocnění není vůbec jednoduché – je to proces, který nemá daná pravidla, který může trvat u každého jinak dlouho, může jinak vypadat … Pláč, obavy, nezájem, nejistota jsou jedny z projevů, které k tomu patří, a které jsou zcela přirozené a normální. Vám se v tuto chvíli obrátil život naruby, nevíte, co Vás čeká, co bude dál. Když člověk slyší slovo „rakovina“, „lymfom“ a jim podobné, má často pocit, že vše skončilo, že nic nejde udělat. Ale opak může být pravdou. Mnoho těchto závažných onemocnění je dnes řešitelných, byť to vyžaduje čas i jistou míru osobního „nepohodlí“. Snad se nepletu, ale z Vašeho dotazu usuzuji, že to není první vážnější věc týkající se zdraví, s kterou se musíte potýkat. Zdá se, že i tady Vám nějakou dobu trvalo, než jste novou skutečnost dokázala přijmout a v rámci možností „začlenit“ do svého života. Jste silná žena – zvládla jste to předtím a zvládnete to i teď. Aktuálně máte za sebou návštěvu lékaře, kde jste se nejspíše dozvěděla, jaký bude další postup Vaší léčby. Něco je pro Vás možná jasné, něco zcela nové, ale jsou to základní informace, které Vám mohou pomoci pochopit, co se děje a dít bude. Nebojte se ptát na vše, co Vás zajímá, čemu nerozumíte; dostatek informací může snížit obavy z neznámého. Může Vám to pomoci utřídit to, co je pro Vás v tuto chvíli důležité, co počká, nebo bude potřeba dělat jinak. Budete-li mít pocit, že je toho na Vás přesto moc, nebojte se vyhledat pomoc psychologa, který by Vám mohl pomoci se zorientovat nejen v tom, co se děje, ale i ve Vás samotné. Přeji hodně odvahy a odhodlání, a kdyby bylo potřeba, napište.

27. 1. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, věřte mi, že jsem docela dlouho přemýšlela nad odpovědí. Víte, v dotazu jste byl celkem skoupý na informace, které by mi pomohly, třeba jak bylo možné před Vaší maminkou skrýt následky chemoterapie, jak hluboký je vztah vás dvou, jak je na tom Vaše maminka zdravotně. Zkusím se na Váš problém podívat očima Vaší maminky. Ona pravda především neví, že její syn se popral s nádorem, že je po složité operaci, že statečně zvládl následnou chemoterapii, že chodí na onkologii na kontroly. Záleží jen na Vás, jestli svou nemoc i nadále zatajíte, ale jsem si jista, že pokud se to Vaše maminka dozví od někoho jiného, než jste Vy, mohla by být nešťastná a zraněná, že jste se jí jako milovaný syn nesvěřil. Pokud jí budete chtít říct pravdu, jsem si jista. že Vaše maminka informaci přijme statečně a bude Vám chtít pomáhat zvládat léčbu. Maminky jsou velmi statečné a silné, pokud jde o jejich děti, ať jsou v jakémkoliv věku. Pokud se jí svěříte, doporučovala bych ale jen tu první část pravdy, tedy zjištění tumoru a jeho léčbu. A také bych zdůrazňovala, že se mi podařilo zvládnout všechno dobře po všech stránkách. A taky bych jí hned řekla, že jsem se bála, že by zprávu o mé nemoci nemusela unést. Zkuste být upřímný, řekněte jí všechno kolem nemoci a léčby, o meta se jí, prosím, zatím nezmiňujte. Držím Vám palce! Ke sdělení i k další terapii. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

19. 1. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý večer, jistě Vám věřím, že jak bolest maminčina břicha neustává, jste také Vy víc a víc nešťastný. Bohužel Vám jako psycholog nedokážu ani pomoci ani poradit, kam byste na severu Čech měli jít do jiné nemocnice, kde by jiní lékaři zkonzultovali břišní potíže Vaší maminky. Mohu jen obecně konstatovat, že jako nespokojená pacientka může odjet na konzultaci na jiné chirurgické oddělení třeba nemocnice v Karlových Varech, Ústí nad Labem. Víte, jedno je ale téměř jisté, pokud by po tolika vyšetřeních nepoznali odborníci, že má Vaše maminka v břiše nebezpečný nádor, moc bych tomu nevěřila. Dokonce ani nechci spekulovat o jiných nemocech, mně jako psychologovi, nelékaři, takové spekulace vůbec nepřísluší. Obecně, co můžete udělat, je, že se může přehlásit Vaše maminka k jinému praktickému lékaři. Za další si nechá podrobně vysvětlit, proč jí břicho stále bolí. A v neposlední řadě požádejte o konzultaci chirurgy na jiných odděleních nejbližších nemocnic. Ať se Vám podaří spolu s Vaší maminkou najít vysvětlení jejích potíží. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

16. 12. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den, na začátku musím napsat, že Váš dotaz je neskutečně naléhavý, neskutečně stručný a popravdě pro mne také tíživý. Mohu předpokládat, že pomoc žádá dcera/syn pro celou rodinu milovaného a smrtelně nemocného tatínka a pro maminku v bolestné situaci, kdy svému manželovi nemůže pomoci. Tak dobře, nejdříve k Vašemu tatínkovi. Předpokládám, že jeho onkolog sdělil povahu jeho nemoci a prognózu především pacientovi, že jste jako rodina u sdělování smutné zprávy byli s tatínkem, přesně tak, jak to vyžaduje zákon. Budu tedy vycházet z toho, že všichni členové rodiny víte o neléčitelnosti nádoru a krátkém životě, po který tu ještě s vámi Váš tatínek bude. Jak tedy mluvit s tatínkem? Já bych se před každým vážnějším rozhovorem o jeho zdraví tatínka zeptala, o čem chce s Vámi mluvit, jestli vůbec chce mluvit o svém současném zdravotním stavu nebo jestli se my ostatní ani nemáme ptát. On jako jediný by měl určit, o čem chce mluvit. Jedinou výjimkou by měla být Vaše maminka, životní partnerka, která má právo se manžela ptát na cokoliv. Na to ale musí být maminka připravená. Buďte s ní co nejčastěji, co nejdéle. Měli byste ji podpořit, podržet v její zoufalé situaci, říkat jí, že jí budete velkou oporou, že rozumíte její bolesti a smutku, měli byste se jí ptát, stejně jako Vašeho tatínka, jestli a o čem by chtěla s vámi mluvit. Zkuste ji zaměstnat obyčejnými, prostými úkoly, jako třeba chodem domácnosti, rodinným rozpočtem, snad i zprávami o novinkách v rodině, o sousedech, známých. Pokud jsou v rodině malé děti, dovolte jim, aby oba rodiče zaměstnaly svou přítomností, není nad úžasné léčebné důsledky bytí vnuků s prarodiči. Tedy, zkuste nenaléhat, nechat oba rodiče mluvit (nebo mlčet). Navíc by Vaše maminka měla vzhledem k vážnosti situace být pod lékařským dohledem třeba svého praktika. Napadá mne, že by Vám mohla velmi pomoci kniha pro příbuzné nemocného, kterou jsme s kolegy napsali právě na podkladě dotazu z této poradny, jmenuje se Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým. Myslím na Vás, Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 11. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, jelikož píšete do poradny psychologické, pokusím se Vám odpovědět především po názoru psychologa, i když Vy sama si odpovídáte přiléhavě na možnosti potíží Vaší maminky. Takže, deset let se tato statečná žena potýká s nemocí, částečně špatně léčenou, nicméně nádor měl za tu dobu možnost proniknout i do ostatních struktur maminčina těla. Myslím si také, že jen díky maminčině statečnosti a nevzdávání se byl nádor držen na uzdě. Možná si dokážeme představit, že tenhle dlouhý zápas, který je veden hlavně v psychické rovině, mohl Vaši maminku psychicky vyčerpat. Samozřejmě nedokážu říct, jestli k současnému stavu zmatenosti přispěla proběhlá chemoterapie. Pokud, jak píšete, to mamince myslí stejně, jako dříve, pokud děje kolem sebe vnímá neporušeně, jen se nedokáže vyjádřit, nemusí to být přímo metastatický proces v mozku, může to být třeba proběhlá mozková mrtvice nebo jiná ataka, kterou ale mohou objasnit jen výsledky vyšetření a lékařský závěr. Nicméně jak můžete vaší mamince pomoci? Především se jí pokuste zklidnit. Posaďte se spolu a obě pomalu, na tři doby nadechujte a na tři doby vydechujte. Držte se přitom za ruce. Udělejte vše proto, aby se Vaše maminka uklidnila a uvolnila. Prosím, zdůrazňujte jí, že pokud bude rozčílená, pokud si bude spílat, správná slova nenajde. Trpělivě vyčkávejte na chvíli, kdy maminka najde správná slova. Můžete také zkusit dát mamince papír a tužku, jestli pro ni bude lehčí se vyjádřit psaním. Nechte jí jen tak čmárat po papíře, aby se uvolnila. Napadá mne, abyste se zeptala logopeda, co dělá s pacienty po mozkové mrtvici. Takže: požádejte o neurologickou konzultaci, zeptejte se maminčina onkologa, jestli se její stav mohl změnit po podání chemoterapie nebo je to důsledek metastatického procesu v mozku. Pro Vás ale bude hlavním úkolem zklidnění maminky a podpora a bezpečí, které jí budete trvale poskytovat. Pokud byste se chtěla přesvědčit, jestli má Vaše maminka počínající demenci, musela byste najít klinického psychologa, který by jí vyšetřil testem a klinickým vyšetření. Ostatně před měsícem jsme vydali knížku Rakovina v rodině, která je určená provázejícím blízkým pacientů, kde jistě najdete odpovědi na případné další Vaše otázky. Přeji Vám a Vaší statečné mamince, abyste spolu překonaly toto zlé období. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické  sekce ČOS ČLS JEP  

11. 11. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Zkusím odpovědět trochu zeširoka a začnu od konce Vašeho dopisu – slíbila jste, že vše bude jako dřív; tedy rozumím tomu, že i Vy byste si přála, aby tomu tak bylo. Říkám si, zda je to vůbec v tuto chvíli možné, zda to není velké sousto – něco jako (nereálný) úkol, který se stává balvanem.  Tím nechci zpochybnit, že v budoucnosti to tak může být, ale nyní? Když si představíte, že máte jakoukoli jinou chronickou či dlouhodobou nemoc, jistě připustíte, že Vás nějak na minimálně určitou dobu omezí. Ovšem u onkologických nemocí ne vždy umíme předpokládat, na jak dlouho a taky si neumíme představit, co konkrétně to omezení znamená po výkonové stránce a schopnosti zařadit se do života.

Cítím z Vašich řádků stud za to, že Vaše onemocnění nějak vyjde najevo, protože se asi těžko dá utajit operace a pracovní neschopnost.  Napadá mne, že asi není nutné se stydět, protože Vy jste si tu nemoc nejspíš záměrně nevyrobila.

Protože je z Vašeho psaní zjevné, že ráda řídíte svůj život a chcete u toho zůstat (chcete být rovnocennou i v době nemoci), chci Vás podpořit v tom, abyste tak učinila. Třeba tím, že v tuto chvíli využijete svou schopnost určovat si, co komu chcete říci a s kým chcete sdílet své tajemství, pochyby strach, s kým chcete příp. plakat. Vy můžete být tou, která blízkým lidem vymezí, co je pro Vás dobře a co nikoli – řiďte se tedy svým citem a prožíváním. Chci říci, že soucit může vyvolávat u druhých ten, kdo se chová tak, že se na ostatní pasivně pověsí a vyžaduje ho. Říkat si o sdílení, hledat parťáky, kteří pomohou třeba jen tím, že naslouchají, je něco jiného. Zažila jsem pacienty, kteří dokázali blízkým říci „tohle mi neříkej, to nyní nepotřebuji slyšet … nebo prosím udělej pro mne toto anebo ono“. Je známo, že vztahy mohou mít léčebnou funkci – to neříkám nic nového, protože tento fakt jste na přednášce mého kolegy asi též vyslechla. Zkuste si představit, že jste po úrazu a máte zlomené ruce … zkuste si dále představit, že Vaši přátelé a rodina mohou být po určitou dobu těma náhradníma rukama, které něco za Vás udělají. Většinou se stane to (pokud jsou ti blízcí k tomu ochotni), že vás to propojí, sladí, vytvoříte dobrou spolupráci. A má to navíc bonus – sblíží vás to … a to je velmi cenné. Můžete Vám to dát sílu či minimálně pocit, že v tom nejste sama. Bude záležet na Vás, co těm lidem dovolíte. Vyskytnou se ovšem nejspíš i lidé, kteří nebudou dostatečně vstřícní k tomu, co byste ráda a co byste tč. potřebovala – pak to nebudou ti praví a nejspíš nestojí za to, aby aktuálně zabírali přední místo ve Vašem životě. Na druhé straně bude určitě někdo, kdo nejen bude slyšet na Vaše potřeby, ale taky někdo, kdo to něco pro Vás (rád) udělá.

Pravděpodobně nenastane varianta, že po operaci a léčbě budete tzv. neschopná ve všem – to poznáte následně sama, když budete zkoušet, co a jak moc Vám jde, ovšem když na sebe nebudete klást nepřiměřené požadavky. Zvládnete něco jen chvíli anebo napůl? Ok – to znamená, že zvládnete.

Chce se mi říci: netlačte na sebe v ničem – ani v tom, že se musíte srovnat se svou nemocí hned. (Procházíte jí tak jak většina lidí – nejdřív šokovaná, pak nejistá, obavná, smlouvající, nedůvěřivá … nelze si představit, že by tyto pocity nebyly a není nutné se za ně obviňovat.)

Bývá výhodné se orientovat na nejbližší budoucnost a udělat si možná primitivní a jednoduchý plán na zítra, na týden – ne na dlouhou dobu. Je dobré vědět, že operace bude brzy za Vámi a v jejím důsledku bude celý nádor nebo jeho část pryč – to je cesta kupředu. Až se operační pole zahojí, pak bude asi zase další léčebný plán … a k tomu bude každý den něco, co se nemusí týkat nemoci – to, co si Vy sama můžete určit svou nápaditostí; to, co Vám dovolí (pře)žít daný den; to, co si budete přát, pokud toto přání bude mít reálnou možnost, aby se naplnilo. Chci říci, že nemá smysl si přát něco, co víte, že v tu chvíli nepůjde (např. víte, že asi nebude možné, abyste šla den po operaci sportovat), ale určitě najdete něco, co je uskutečnitelné. A pokud se do toho budou plést ty nepříjemné myšlenky o budoucnosti atd., je několik cest, kterými je můžete řešit. Jedna z nich je např. říci si o psychofarmakologickou léčbu (tj. léky na úzkost, depresi apod.; tzn. udělat si dané chvíle v době nemoci tzv. snesitelnějšími); druhou cestou je kontakt s psychologem, který Vám může dát bezpečnou zónu pro to, abyste mohla mluvit o svých citech, pochybách a myšlenkách a mohla třeba slyšet, jak vnímá Vaši situaci člověk, který je vně a přesto Vaší duši rozumí; další cestou může být odhodlání nejít do izolace a pokusit se být s přáteli (třeba v kontaktu po internetu, když ne osobně). Chci Vám tím dát najevo, že toto všechno máte ve své moci.

Možná můžete být pro někoho (použiji Vašich slov) v danou chvíli nesnesitelná – na to máme občas všichni právo; nicméně nemusíte rozhodovat za ostatní, zda i přesto s Vámi chtějí být a prožívat nynější období. Je lidské nebýt vždy na jedničku a já Vám v tom budu nadále držet palce.

16. 10. 2019, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den, píšete do psychologické poradny, při nejlepší vůli Vám nedokážu odpovědět na Váš dotaz tak, jak byste si přála. Snad jen, že pokud byla Vaše dcera na tolika vyšetřeních, dokonce odborných, kde jí dělali vyšetření, nemyslím si, že by se všichni odborníci mýlili. Máte ale možnost jít k Vašemu praktikovi a požádat jej, aby Vás poslal na spádové onkologické pracoviště, třeba do Motola. Jestli by se ani tam nenašla příčina dceřiných zdravotních potíží, co třeba zkusit klinického psychologa, zabývajícího se psychosomatikou. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

7. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi opravdu líto, píšete do psychologické poradny, psycholog nedokáže vysvětlit Váš dotaz,  takže Váš dotaz jistě nejlépe zodpoví Váš onkolog. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

Doplnění odpovědi: 

2. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, Mgr. Svatava Bischofová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Opravdu je mi líto, ale odpověď na Váš dotaz ode mne neuslyšíte. Píšete totiž do psychoonkologické sekce, která soustřeďuje psychology a jejich pomoc onkologickým pacientům. Váš dotaz by měl být směrován na onkologické pracoviště, dotaz může vysvětlit lékař - onkolog. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Psychoonkologická a paliativní psychologická péče v Praze je natolik specifická, že naše sekce, její členové nemají zprávy o této péči ve FN Krč. Prosím obraťte se s dotazem přímo na patřičnou kliniku, kde Vašeho blízkého léčí. Nicméně v nejbližší době bude na pultech knihkupectví naše kniha RAKOVINA V RODINĚ v otázkách a odpovědích blízkým. Tam asi budete moci nalézt odpovědi na Vaše otázky. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, jako psycholog Vám nedokážu odpovědět na otázky medicínského charakteru, ale jako obyčejný pacient bych se neprodleně obrátila buď do Brna na odborníky Masarykova onkologického ústavu nebo do Fakultní nemocnice Hradec Králové, onkologická klinika. Obě zařízení jsou špičkové kvality a relativně blízko z místa bydliště Vaší tchýně. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce  ČOS ČLS JEP

9. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz