Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 412 zrušit všechny filtry

Mám chronickou leukémii.Je mi 77 roků.Dva roky jsem byl léčen imatinibem,a tet mi doktorka řekla, že se musí změnit léčba,a dala mi lék sprycel 20mg.No když jsem si přečetl příbalový leták,tak jsem z těch nežádoucích účinků dostal strach,a nevzal jsem si je.Co se stane,za jak dlouho může dojít k úmrtí.Nemam strach z úmrtí,jen bych nechtěl umírat moc dlouho,a v bolestech.

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Mám chronickou leukémii.Je mi 77 roků.Dva roky jsem byl léčen imatinibem,a tet mi doktorka řekla, že se musí změnit léčba,a dala mi lék sprycel 20mg.No když jsem si přečetl příbalový leták,tak jsem z těch nežádoucích účinků dostal strach,a nevzal jsem si je.Co se stane,za jak dlouho může dojít k úmrtí.Nemam strach z úmrtí,jen bych nechtěl umírat moc dlouho,a v bolestech.

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Můj manžel má rakovinu žlučových cest, metastázy na plicích, v dutině břišní. Odmítá jídlo a nepomáhají jakékoliv domluvy, aby jedl. Myslím si, že potřebuje psychologickou pomoc.

Jsem psycholog z České onkologické společnosti České lékařské společnosti, psychoonkologické sekce. Dostal se ke mně váš dotaz. Z toho co píšete chápu, že situace je pro vás i pana manžela náročná. Také píšete, že by potřeboval psychologickou pomoc. Chci se prosím zeptat, zda je pan manžel aktuálně někde hospitalizován. A také zda pan manžel s psychologickou pomocí souhlasí a rád by se s někým potkal. Dejte prosím vědět

3. 2. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Moje Diagnoza: zní Hodgkinkův lymfom, jsem úplně psychicky a fyzicky na konci svých sil. Vím že mě budou pravděpodobně léčit na hematoonkolické ambulanci,zítra ráno tam pojedu sanitkou, jsem strašně unavená,nemám vůbec zájem o nic, a nevím jakou léčbu podstoupím? Ta obava, stres, a beznaděj je strašná od včera brečím jak malá holka, to že jsem imobilni na to jsem si časem zvyklá,a smířila jsem se stím a to že jsem kvůli nové diagnóze Hodgkinkuv lymfom,včera mi primařka ukončila biologickou léčbu kvůli HS tak budu mít opět abcesy píšťele atd.ale co nadělám nic jen mám velkou obavu že to nezvládnu..prosím pomůžete mi?

Hezký den,
vyrovnat se s diagnózou závažného onemocnění není vůbec jednoduché – je to proces, který nemá daná pravidla, který může trvat u každého jinak dlouho, může jinak vypadat … Pláč, obavy, nezájem, nejistota jsou jedny z projevů, které k tomu patří, a které jsou zcela přirozené a normální. Vám se v tuto chvíli obrátil život naruby, nevíte, co Vás čeká, co bude dál. Když člověk slyší slovo „rakovina“, „lymfom“ a jim podobné, má často pocit, že vše skončilo, že nic nejde udělat. Ale opak může být pravdou. Mnoho těchto závažných onemocnění je dnes řešitelných, byť to vyžaduje čas i jistou míru osobního „nepohodlí“. Snad se nepletu, ale z Vašeho dotazu usuzuji, že to není první vážnější věc týkající se zdraví, s kterou se musíte potýkat. Zdá se, že i tady Vám nějakou dobu trvalo, než jste novou skutečnost dokázala přijmout a v rámci možností „začlenit“ do svého života. Jste silná žena – zvládla jste to předtím a zvládnete to i teď. Aktuálně máte za sebou návštěvu lékaře, kde jste se nejspíše dozvěděla, jaký bude další postup Vaší léčby. Něco je pro Vás možná jasné, něco zcela nové, ale jsou to základní informace, které Vám mohou pomoci pochopit, co se děje a dít bude. Nebojte se ptát na vše, co Vás zajímá, čemu nerozumíte; dostatek informací může snížit obavy z neznámého. Může Vám to pomoci utřídit to, co je pro Vás v tuto chvíli důležité, co počká, nebo bude potřeba dělat jinak. Budete-li mít pocit, že je toho na Vás přesto moc, nebojte se vyhledat pomoc psychologa, který by Vám mohl pomoci se zorientovat nejen v tom, co se děje, ale i ve Vás samotné. Přeji hodně odvahy a odhodlání, a kdyby bylo potřeba, napište.

27. 1. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den,
jsem po operaci nádoru tlustého střeva na podzim 2018. Následně jsem absolvoval půlroční chemoterapii.

Léčbu jsem dobře zvládal jak fyzicky, tak psychicky.

nyní mi byly zjištěny metastázy na játrech. Jsem si vědom co to pro mě znamená a jsem s tím srovnán.

Mám však problém. Moje maminka neví o mé nemoci. Podařilo se mi operaci i chemoterapie utajit.

Nyní mám však dilema, zda, případně kdy jí sdělit, že mám metastázy na játrech?

Dobrý den, věřte mi, že jsem docela dlouho přemýšlela nad odpovědí. Víte, v dotazu jste byl celkem skoupý na informace, které by mi pomohly, třeba jak bylo možné před Vaší maminkou skrýt následky chemoterapie, jak hluboký je vztah vás dvou, jak je na tom Vaše maminka zdravotně. Zkusím se na Váš problém podívat očima Vaší maminky. Ona pravda především neví, že její syn se popral s nádorem, že je po složité operaci, že statečně zvládl následnou chemoterapii, že chodí na onkologii na kontroly. Záleží jen na Vás, jestli svou nemoc i nadále zatajíte, ale jsem si jista, že pokud se to Vaše maminka dozví od někoho jiného, než jste Vy, mohla by být nešťastná a zraněná, že jste se jí jako milovaný syn nesvěřil. Pokud jí budete chtít říct pravdu, jsem si jista. že Vaše maminka informaci přijme statečně a bude Vám chtít pomáhat zvládat léčbu. Maminky jsou velmi statečné a silné, pokud jde o jejich děti, ať jsou v jakémkoliv věku. Pokud se jí svěříte, doporučovala bych ale jen tu první část pravdy, tedy zjištění tumoru a jeho léčbu. A také bych zdůrazňovala, že se mi podařilo zvládnout všechno dobře po všech stránkách. A taky bych jí hned řekla, že jsem se bála, že by zprávu o mé nemoci nemusela unést. Zkuste být upřímný, řekněte jí všechno kolem nemoci a léčby, o meta se jí, prosím, zatím nezmiňujte. Držím Vám palce! Ke sdělení i k další terapii. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

19. 1. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý večer moje maminka už několik dní trpěla na bolesti v břicha takže vše paní doktorce popsala paní doktorka jsi břicho jenom nahmatala a prý je to podkožní tuk. Mamka jí ale říká že ji to bolí a podobně a že chce jít na rentgen a paní doktorka řekla že je to zbytečné že je to doopravdy podkožní tuk tak jsme byly před 2 dny na pohotovosti kde mamce udělali rentgen co paní doktorka zanedbala a mamka na nález na nádor okolo v délce 11cm a šířka 3,5cm takže byla za svoji obvodní doktorka která tvrdila že je to podkožní tuk! A paní doktorka nevěděla co říci a na závěr řekla že ještě dobrý že se nato přišlo! Když mamka za ní byla asi 4 krát že to bolí a podobně. A bohužel v Chomutovské nemocnici jsi podle nás neví rady mamce dali antibiotika a Algefin který vůbec samozřejmě nepomáhá byla na rentgenu ale vůbec neřekli kde se nádor nachází. Mamku to stále bolí a vůbec netuší na čem je a Chomutovská nemocnice na to kašle operace by měla být pravděpodobně až v lednu četl jsem na netu že nádor může i prasknout. Chtěl bych prosím radu jak postupovat a kam mamku na operaci dát určitě nechceme aby jí operovali tu v Chomutově! A je možnost na obvodní doktorku mamky dát stížnost za zanedbání?

Dobrý večer, jistě Vám věřím, že jak bolest maminčina břicha neustává, jste také Vy víc a víc nešťastný. Bohužel Vám jako psycholog nedokážu ani pomoci ani poradit, kam byste na severu Čech měli jít do jiné nemocnice, kde by jiní lékaři zkonzultovali břišní potíže Vaší maminky. Mohu jen obecně konstatovat, že jako nespokojená pacientka může odjet na konzultaci na jiné chirurgické oddělení třeba nemocnice v Karlových Varech, Ústí nad Labem. Víte, jedno je ale téměř jisté, pokud by po tolika vyšetřeních nepoznali odborníci, že má Vaše maminka v břiše nebezpečný nádor, moc bych tomu nevěřila. Dokonce ani nechci spekulovat o jiných nemocech, mně jako psychologovi, nelékaři, takové spekulace vůbec nepřísluší. Obecně, co můžete udělat, je, že se může přehlásit Vaše maminka k jinému praktickému lékaři. Za další si nechá podrobně vysvětlit, proč jí břicho stále bolí. A v neposlední řadě požádejte o konzultaci chirurgy na jiných odděleních nejbližších nemocnic. Ať se Vám podaří spolu s Vaší maminkou najít vysvětlení jejích potíží. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

16. 12. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

můj tatínek má nádor, bohužel takový, který nejde léčit. Doktor nám řekl, že tu nebude dlouho... prosím o radu, jak hovořit s maminkou, která to nese velmi těžce. Jak mluvit i s tatínkem. Je to pro nás velmi tíživá a nenadálá situace.

Hezký den, na začátku musím napsat, že Váš dotaz je neskutečně naléhavý, neskutečně stručný a popravdě pro mne také tíživý. Mohu předpokládat, že pomoc žádá dcera/syn pro celou rodinu milovaného a smrtelně nemocného tatínka a pro maminku v bolestné situaci, kdy svému manželovi nemůže pomoci. Tak dobře, nejdříve k Vašemu tatínkovi. Předpokládám, že jeho onkolog sdělil povahu jeho nemoci a prognózu především pacientovi, že jste jako rodina u sdělování smutné zprávy byli s tatínkem, přesně tak, jak to vyžaduje zákon. Budu tedy vycházet z toho, že všichni členové rodiny víte o neléčitelnosti nádoru a krátkém životě, po který tu ještě s vámi Váš tatínek bude. Jak tedy mluvit s tatínkem? Já bych se před každým vážnějším rozhovorem o jeho zdraví tatínka zeptala, o čem chce s Vámi mluvit, jestli vůbec chce mluvit o svém současném zdravotním stavu nebo jestli se my ostatní ani nemáme ptát. On jako jediný by měl určit, o čem chce mluvit. Jedinou výjimkou by měla být Vaše maminka, životní partnerka, která má právo se manžela ptát na cokoliv. Na to ale musí být maminka připravená. Buďte s ní co nejčastěji, co nejdéle. Měli byste ji podpořit, podržet v její zoufalé situaci, říkat jí, že jí budete velkou oporou, že rozumíte její bolesti a smutku, měli byste se jí ptát, stejně jako Vašeho tatínka, jestli a o čem by chtěla s vámi mluvit. Zkuste ji zaměstnat obyčejnými, prostými úkoly, jako třeba chodem domácnosti, rodinným rozpočtem, snad i zprávami o novinkách v rodině, o sousedech, známých. Pokud jsou v rodině malé děti, dovolte jim, aby oba rodiče zaměstnaly svou přítomností, není nad úžasné léčebné důsledky bytí vnuků s prarodiči. Tedy, zkuste nenaléhat, nechat oba rodiče mluvit (nebo mlčet). Navíc by Vaše maminka měla vzhledem k vážnosti situace být pod lékařským dohledem třeba svého praktika. Napadá mne, že by Vám mohla velmi pomoci kniha pro příbuzné nemocného, kterou jsme s kolegy napsali právě na podkladě dotazu z této poradny, jmenuje se Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým. Myslím na Vás, Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 11. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Maminka (nyní 78 let) se již desátým rokem léčí s rakovinou prsu. Rakovina byla odhalena v raném stádiu, prognóza byla velmi pozitivní. První operace byla bohužel hodně nepovedená (nynější ošetřující onkolog nemůže uvěřit, co jí v té nejmenované nemocnici provedli) a od té doby bojujeme.... Radio a chemoléčba (ta první byla horor -příšerné nevolnosti, mamka bez vlasů....) - ale nesla to velmi statečně :-) A pak zjištění, že první operace se nepovedla a nepomohla, následovala druhá - i to maminka nesla velmi statečně a pořád věřila v uzdravení... :-) A následoval kolotoč různé chemoterapie a biologické léčby (znovu vlasy dolů, znovu nechutenství - prostě ty opakované věci, se kterými se musí onkologický pacient i jeho blízcí nějak srovnat.... A maminka byla pořád strašně moc statečná, své nemoci se nepoddávala, žila aktivním životem a chtěla stále bojovat :-) :-) :-)
Víme, že v tuto chvíli má metastáze v kostech, na játrech, na plicích... :-( Ona to ví taky, ale pořád si uchovávala pozitivní myšlení :-)
Ale proč vlastně píši.....
Na začátku září byla mamince nasazena nová chemoterapie, během které byla relativně v pohodě, ke konci lehce zmatená (připisovali jsme to uváděným vedlejším účinkům léčby), tato jí byla po dvou měsících vysazena z důvodu neúčinnosti (zhoršené markery i jaterní testy)... Je to už dva týdny, co tyto léky neužívá, tak jsme doufali, že se její stav začne pomalu lepšit, ale opak je pravdou.... :-( Maminka je stále zmatenější a vyjádřit základní myšlenku je pro ni čím dál větší problém... :-( Přitom jinak vše vnímá a je vidět, že jí to myslí stejně, jako dříve... Jen se nedokáže vyjádřit, co chce.... :-( Nevím, zda je to ještě stále následek té chemoterapie, kterou prošla, či zda se ta svině (rozumějte rakovinu) usídlila i někde na mozku...:-/ :-( Ona si uvědomuje, že se nedokáže vyjádřit, tluče si do hlavy a tahá se za vlasy, aby si vzpomněla, je z toho strašně nešťastná :-( :-( :-( Zajímá mne jediné - jak jí můžu pomoct?

Dobrý den, jelikož píšete do poradny psychologické, pokusím se Vám odpovědět především po názoru psychologa, i když Vy sama si odpovídáte přiléhavě na možnosti potíží Vaší maminky. Takže, deset let se tato statečná žena potýká s nemocí, částečně špatně léčenou, nicméně nádor měl za tu dobu možnost proniknout i do ostatních struktur maminčina těla. Myslím si také, že jen díky maminčině statečnosti a nevzdávání se byl nádor držen na uzdě. Možná si dokážeme představit, že tenhle dlouhý zápas, který je veden hlavně v psychické rovině, mohl Vaši maminku psychicky vyčerpat. Samozřejmě nedokážu říct, jestli k současnému stavu zmatenosti přispěla proběhlá chemoterapie. Pokud, jak píšete, to mamince myslí stejně, jako dříve, pokud děje kolem sebe vnímá neporušeně, jen se nedokáže vyjádřit, nemusí to být přímo metastatický proces v mozku, může to být třeba proběhlá mozková mrtvice nebo jiná ataka, kterou ale mohou objasnit jen výsledky vyšetření a lékařský závěr. Nicméně jak můžete vaší mamince pomoci? Především se jí pokuste zklidnit. Posaďte se spolu a obě pomalu, na tři doby nadechujte a na tři doby vydechujte. Držte se přitom za ruce. Udělejte vše proto, aby se Vaše maminka uklidnila a uvolnila. Prosím, zdůrazňujte jí, že pokud bude rozčílená, pokud si bude spílat, správná slova nenajde. Trpělivě vyčkávejte na chvíli, kdy maminka najde správná slova. Můžete také zkusit dát mamince papír a tužku, jestli pro ni bude lehčí se vyjádřit psaním. Nechte jí jen tak čmárat po papíře, aby se uvolnila. Napadá mne, abyste se zeptala logopeda, co dělá s pacienty po mozkové mrtvici. Takže: požádejte o neurologickou konzultaci, zeptejte se maminčina onkologa, jestli se její stav mohl změnit po podání chemoterapie nebo je to důsledek metastatického procesu v mozku. Pro Vás ale bude hlavním úkolem zklidnění maminky a podpora a bezpečí, které jí budete trvale poskytovat. Pokud byste se chtěla přesvědčit, jestli má Vaše maminka počínající demenci, musela byste najít klinického psychologa, který by jí vyšetřil testem a klinickým vyšetření. Ostatně před měsícem jsme vydali knížku Rakovina v rodině, která je určená provázejícím blízkým pacientů, kde jistě najdete odpovědi na případné další Vaše otázky. Přeji Vám a Vaší statečné mamince, abyste spolu překonaly toto zlé období. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické  sekce ČOS ČLS JEP  

11. 11. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za Vaši práci, tyto stránky mě již tři týdny “drží nad vodou”, navštívila jsem i přednášku dr. Pospíchala, velmi, velmi děkuji.
Před třemi týdny mi byla sdělena diagnóza karcinomu prsu, pozítří nastupuji na operaci. Pořád se se situací nemohu srovnat, nedokážu ji “přijmout jako fakt”. V práci jsem chtěla vše zatajit, dcera mě však přemluvila, abych jednala otevřeně. Dokázala jsem to do jisté míry, naslibovala jsem ale, že “všechno bude jako dřív”, že budu pracovat z domova, že to zvládnu. Ale co když ne? Nedokážu se svěřit přátelům, nesnesla bych jejich soucit. Představa být slabá, nemocná, muset si říkat o pomoc, je nesnesitelná. Nejradši bych všechno vzdala.
Máte pro mě nějakou radu, prosím?

Zkusím odpovědět trochu zeširoka a začnu od konce Vašeho dopisu – slíbila jste, že vše bude jako dřív; tedy rozumím tomu, že i Vy byste si přála, aby tomu tak bylo. Říkám si, zda je to vůbec v tuto chvíli možné, zda to není velké sousto – něco jako (nereálný) úkol, který se stává balvanem.  Tím nechci zpochybnit, že v budoucnosti to tak může být, ale nyní? Když si představíte, že máte jakoukoli jinou chronickou či dlouhodobou nemoc, jistě připustíte, že Vás nějak na minimálně určitou dobu omezí. Ovšem u onkologických nemocí ne vždy umíme předpokládat, na jak dlouho a taky si neumíme představit, co konkrétně to omezení znamená po výkonové stránce a schopnosti zařadit se do života.

Cítím z Vašich řádků stud za to, že Vaše onemocnění nějak vyjde najevo, protože se asi těžko dá utajit operace a pracovní neschopnost.  Napadá mne, že asi není nutné se stydět, protože Vy jste si tu nemoc nejspíš záměrně nevyrobila.

Protože je z Vašeho psaní zjevné, že ráda řídíte svůj život a chcete u toho zůstat (chcete být rovnocennou i v době nemoci), chci Vás podpořit v tom, abyste tak učinila. Třeba tím, že v tuto chvíli využijete svou schopnost určovat si, co komu chcete říci a s kým chcete sdílet své tajemství, pochyby strach, s kým chcete příp. plakat. Vy můžete být tou, která blízkým lidem vymezí, co je pro Vás dobře a co nikoli – řiďte se tedy svým citem a prožíváním. Chci říci, že soucit může vyvolávat u druhých ten, kdo se chová tak, že se na ostatní pasivně pověsí a vyžaduje ho. Říkat si o sdílení, hledat parťáky, kteří pomohou třeba jen tím, že naslouchají, je něco jiného. Zažila jsem pacienty, kteří dokázali blízkým říci „tohle mi neříkej, to nyní nepotřebuji slyšet … nebo prosím udělej pro mne toto anebo ono“. Je známo, že vztahy mohou mít léčebnou funkci – to neříkám nic nového, protože tento fakt jste na přednášce mého kolegy asi též vyslechla. Zkuste si představit, že jste po úrazu a máte zlomené ruce … zkuste si dále představit, že Vaši přátelé a rodina mohou být po určitou dobu těma náhradníma rukama, které něco za Vás udělají. Většinou se stane to (pokud jsou ti blízcí k tomu ochotni), že vás to propojí, sladí, vytvoříte dobrou spolupráci. A má to navíc bonus – sblíží vás to … a to je velmi cenné. Můžete Vám to dát sílu či minimálně pocit, že v tom nejste sama. Bude záležet na Vás, co těm lidem dovolíte. Vyskytnou se ovšem nejspíš i lidé, kteří nebudou dostatečně vstřícní k tomu, co byste ráda a co byste tč. potřebovala – pak to nebudou ti praví a nejspíš nestojí za to, aby aktuálně zabírali přední místo ve Vašem životě. Na druhé straně bude určitě někdo, kdo nejen bude slyšet na Vaše potřeby, ale taky někdo, kdo to něco pro Vás (rád) udělá.

Pravděpodobně nenastane varianta, že po operaci a léčbě budete tzv. neschopná ve všem – to poznáte následně sama, když budete zkoušet, co a jak moc Vám jde, ovšem když na sebe nebudete klást nepřiměřené požadavky. Zvládnete něco jen chvíli anebo napůl? Ok – to znamená, že zvládnete.

Chce se mi říci: netlačte na sebe v ničem – ani v tom, že se musíte srovnat se svou nemocí hned. (Procházíte jí tak jak většina lidí – nejdřív šokovaná, pak nejistá, obavná, smlouvající, nedůvěřivá … nelze si představit, že by tyto pocity nebyly a není nutné se za ně obviňovat.)

Bývá výhodné se orientovat na nejbližší budoucnost a udělat si možná primitivní a jednoduchý plán na zítra, na týden – ne na dlouhou dobu. Je dobré vědět, že operace bude brzy za Vámi a v jejím důsledku bude celý nádor nebo jeho část pryč – to je cesta kupředu. Až se operační pole zahojí, pak bude asi zase další léčebný plán … a k tomu bude každý den něco, co se nemusí týkat nemoci – to, co si Vy sama můžete určit svou nápaditostí; to, co Vám dovolí (pře)žít daný den; to, co si budete přát, pokud toto přání bude mít reálnou možnost, aby se naplnilo. Chci říci, že nemá smysl si přát něco, co víte, že v tu chvíli nepůjde (např. víte, že asi nebude možné, abyste šla den po operaci sportovat), ale určitě najdete něco, co je uskutečnitelné. A pokud se do toho budou plést ty nepříjemné myšlenky o budoucnosti atd., je několik cest, kterými je můžete řešit. Jedna z nich je např. říci si o psychofarmakologickou léčbu (tj. léky na úzkost, depresi apod.; tzn. udělat si dané chvíle v době nemoci tzv. snesitelnějšími); druhou cestou je kontakt s psychologem, který Vám může dát bezpečnou zónu pro to, abyste mohla mluvit o svých citech, pochybách a myšlenkách a mohla třeba slyšet, jak vnímá Vaši situaci člověk, který je vně a přesto Vaší duši rozumí; další cestou může být odhodlání nejít do izolace a pokusit se být s přáteli (třeba v kontaktu po internetu, když ne osobně). Chci Vám tím dát najevo, že toto všechno máte ve své moci.

Možná můžete být pro někoho (použiji Vašich slov) v danou chvíli nesnesitelná – na to máme občas všichni právo; nicméně nemusíte rozhodovat za ostatní, zda i přesto s Vámi chtějí být a prožívat nynější období. Je lidské nebýt vždy na jedničku a já Vám v tom budu nadále držet palce.

16. 10. 2019, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

DOBRÝ DEN, MÁM DOTAZ OHLEDNĚ MÉ DCERY, KTERÉ JE 28LET. OD LOŇSKÉHO ROKU TRPÍ NEUSTÁLE TIMTO: ZAČNE JI BOLEST KOLEM ZADNÍCH ZUBU, KTERÁ PŘEJDE DO BOLESTI POD JAZYK, KRKU-JDE K LÉKAŘI, TEN JI UDĚLÁ RYCHLOVYTER KRKU, ZJISTI STREPTOKOKA_DOSTANE ANTIBIOTIKA A TAK TO MÁ I 2X DO MĚSÍCE, LOŇSKÉHO ROKU ASI 14X ANTIB. BYLA NA ORL, NASAZENÝ KORTIKOIDY, JE 14 DNÍ PO JEJICH DOBRANI A PROBLÉM JE TU ZASE. MÁ STRACH, ŽE MÁ RAKOVINU KOLEM ÚSTNÍ DUTINY A NIKDO NEVÍ CO S TÍM. PROSÍM O RADU, JAKÉ VYŠETŘENÍ BY MĚLA PIDSTOUPIT, ABY UŽ SE PŘIŠLO NA PŘÍČINU. MÁ MALÉ DECKO. DĚKUJI ZA ODPOVED

Dobrý den, píšete do psychologické poradny, při nejlepší vůli Vám nedokážu odpovědět na Váš dotaz tak, jak byste si přála. Snad jen, že pokud byla Vaše dcera na tolika vyšetřeních, dokonce odborných, kde jí dělali vyšetření, nemyslím si, že by se všichni odborníci mýlili. Máte ale možnost jít k Vašemu praktikovi a požádat jej, aby Vás poslal na spádové onkologické pracoviště, třeba do Motola. Jestli by se ani tam nenašla příčina dceřiných zdravotních potíží, co třeba zkusit klinického psychologa, zabývajícího se psychosomatikou. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

7. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den.mam menší dotaz.lecim se s rakovinou prsu,a mám za sebou už druhou chemoterapii.chci se zeptat,jestli je dobrý když stále neboli co půl hodiny jim.mam hroznou chuť na jídlo.jestli to je dobře nebo špatně.dekuji

Dobrý den, je mi opravdu líto, píšete do psychologické poradny, psycholog nedokáže vysvětlit Váš dotaz,  takže Váš dotaz jistě nejlépe zodpoví Váš onkolog. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

Doplnění odpovědi: 

Větší chuť na jídlo se při léčbě chemoterapií dá hodnotit pozitivně. Většina pacientů má spíše opačný problém. Pokud Vám to nedělá jiné obtíže (např. extrémní přibírání na váze apod.), nemusíte se znepokojovat. Půjde pravděpodobně o přechodnou záležitost. Kdybyste to chtěla přeci jen dál konzultovat, můžete se poradit s nutričním terapeutem v místě, kde léčbu podstupujete. On Vás víc vyzpovídá (já takto na dálku nemám dost informací), zhodnotí Váš jídelníček, zda není potíž třeba ve skladbě stravy a případně dál poradí. Důležité teď je, abyste řádně dokončila léčbu bez komplikací, což jde vždy ruku v ruce s dostatkem výživy než naopak. Jen se zkuste stravovat kvalitně, pestře a vyváženě (tj. dostatek bílkovin, zeleniny a ovoce, méně živočišných tuků a jednoduchých cukrů atd.). Budete to mít jen rozložené do častějších dávek po menších porcích. 
 
S pozdravem a přáním všeho dobrého
 
Mgr. Svatava Bischofová

2. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, Mgr. Svatava Bischofová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Prosim o odpoved nebo radu asi pred rokem me byl zistani nador v stite žlaze na leve strane je vetsi na prave mensi bila jsem na punkci ta se moc nepovedla ted citim ze mam problemi hlavne s polikanim a citim mensi bolest predtim jsem ale bolest necitila.Dekuji za odpoved

Opravdu je mi líto, ale odpověď na Váš dotaz ode mne neuslyšíte. Píšete totiž do psychoonkologické sekce, která soustřeďuje psychology a jejich pomoc onkologickým pacientům. Váš dotaz by měl být směrován na onkologické pracoviště, dotaz může vysvětlit lékař - onkolog. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Nemáte prosím kontakt na psychologickou péči pro rodinu nevyléčitelně nemocného ve FTN Krč?
Děkuji.

Psychoonkologická a paliativní psychologická péče v Praze je natolik specifická, že naše sekce, její členové nemají zprávy o této péči ve FN Krč. Prosím obraťte se s dotazem přímo na patřičnou kliniku, kde Vašeho blízkého léčí. Nicméně v nejbližší době bude na pultech knihkupectví naše kniha RAKOVINA V RODINĚ v otázkách a odpovědích blízkým. Tam asi budete moci nalézt odpovědi na Vaše otázky. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Tchyne ma ca. od Brezna boleni zaludku a strev. Chodila k obvodnimu doktorovy kgtery pochazi z bulharska. V CZ je ca. 2 roky. Po vysetreni dostal v breznu od nemocnice doporuceni se zamerit na slinivku. Nic nepodniknul.
Po vimeme lekare a dalsim vysetreni v cervnu nelez nadoru na slinivce. Pri dalsim vysetreni, uzavreny nador na hlave slinivky zatim zadne metastazi. Dalsi Termin na biopsii za 4 tydny. atd.
Od nalezu rakoviny ubehly jiz 3 mesice a stale se celkem nic nedela, zadna terapie porat cekani na dalsi a dalsi Termin.
Je tetento postup v CZ normalni, nebo jen v Jihlave? Od 1981 ziji v zahranici. Manzelka zde dela zdravotni sestru a je zoufala s lhostejneho pristupu lekaru. U nas by veskere vysetreni trvalo max. 14 dnu s naslednou terapii, bohuzel pojistovna lecbu hradit v cizine nebude.
Muzete doporucit nake onkologicke stredisko v CZ kde je jiny rychlejsi postup nez v Onkologickem centru v Jihlave ktere je opravdu tento nazev nezaslouzi.

Dobrý den, jako psycholog Vám nedokážu odpovědět na otázky medicínského charakteru, ale jako obyčejný pacient bych se neprodleně obrátila buď do Brna na odborníky Masarykova onkologického ústavu nebo do Fakultní nemocnice Hradec Králové, onkologická klinika. Obě zařízení jsou špičkové kvality a relativně blízko z místa bydliště Vaší tchýně. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce  ČOS ČLS JEP

9. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Prosím mohli byste mi poskytnout info, pokud jím disponujete zda existuje terenní psychoonkolog, který by mi pomohl sdělit tatínkovi diagnozu maminky?
Ev. mu v souvislosti s jeho psych. stavem, který již nyní není dobrý, medikovat nějaká psychofarmaka.
Otec je po třech infarktech, malé mozkové příhodě. Mamka je po CMP 10 let ležící, inkontinentní, plegik, nemluvící. Nyní u ní byl diagnostikován karcinom prsu. Já jsem opatrovník.
O maminku se staráme společně s otcem již 10 let - máme ji doma. Otec není v dobrém psych. stavu a toto sdělení jej položí a pro mě začne být celková situace, ve které pobývám 90% času naprosto neunosná.
Potřebuji pomoc. Oslovila jsem Amelii - nedisponují terenním pracovníkem. Kappa mi napsala, že nemá vůbec k dispozici nikoho kdo by toto řešil. Kam se mám obrátit...

Dobrý den, Váš dotaz vypadá, že by mohl být rychle zodpovězen, ale pokusím se odpověď rozvést. Pokud vím, neexistují terénní psychoonkologové. To, co byste potřebovala pro Vašeho otce, je sdělení diagnózy jeho manželky a následné medikamentózní ošetření zhrouceného otce. Co může psychoonkolog, tedy psycholog. Jistě nemůže sdělit nikomu lékařskou diagnózu, to přísluší pouze lékaři. Také nemůžete čekat od psychologa medikace psychofarmaky. Pokud byste chtěla spojit obojí, pak můžete požádat praktického lékaře Vašeho otce, aby k vám přišel a v rámci návštěvy u svého pacienta mu sdělil , že má jeho žena rakovinu. Následně by mu mohl předepsat patřičné léky. Nebo zkuste kontaktovat dr. Kunartovou z Gaudie, která je psychiatrička a možná by mohla k vám domů přijít a pomoci. Nicméně chtěla bych se zeptat také, zda je potřeba Vašemu otci o nádoru jeho ženy říkat. Mám takovou představu, že s tak intaktním pacientem, jakým je Vaše matka, bude extrémně těžké zahájit velmi náročnou léčbu nádoru, tato léčba vyžaduje především časté přesuny do zdravotnických zařízení a hlavně relativně smysluplnou domluvu se samotným pacientem. Tak tolik ode mne ke stěžejní otázce. Co se týká Vás, pak Vám opravdu vážně doporučuji docházet na psychoterapie, abyste se odreagovala od toho neskutečného fyzického i psychického vypětí, které vynakládáte při ošetřování Vašich rodičů. Myslím na Vás Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

30. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz