Všechny příspěvky

Děkujeme za důvěru a za to, že jste se na nás obrátila. Jsem psycholog a působím v rámci České lékařské společnosti.

Přečetl jsem si pozorně váš email. Předně bych vás rád povzbudil v tom, jak se o maminku staráte a jakou jste jí oporou. Mám potřebu říci, že i když blízcí na naši oporu třeba přímo nereagují tak jak si představujeme, tak jí často vnitřně cítí.

Dále máte pravdu (dle mojí zkušenosti), že u starších lidí je to mnohdy tak, jak říkáte. Tedy přesvědčit je, aby si nechali odborně pomoci a vyhledali pomoc psychologa je někdy složité. Stejně tak je to se svěřováním apod. Přesto i já mám mnoho klientů, kteří jsou "ze staré školy" a svěřit se pro ně nakonec nebyl tak velký problém. Chování maminky, které popisujete níže (právník, zaměstnání apod.) může být reakcí na nečekanou životní událost, kterou onkologické onemocnění pro člověka je. Ale je to jen můj odhad, na základě vámi zaslaných informací.

Bohužel, moje kapacita z pohledu množství klientů je aktuálně naplněna. Tedy svoje služby vám nabídnout nedokážu. Přesto dávám na zvážení, zda by maminka nemohla využít psychologických služeb přímo v rámci UVN? ( 

https://www.uvn.cz/cs/psychologie-ulpo). Byla šance s maminkou probrat zda by si chtěla s někým promluvit?

S pozdravem

Martin Pospíchal

8. 5. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, zdravotní stav, ve kterém se Váš táta nyní nachází, je snad z celého jeho zápasu s nádorem ten úplně nejhorší. A není to jen děsivý čas pro něho, ale v pasti hrůzy, bezmoci a beznaděje, úzkosti a strachu, zoufalého očekávání zlé budoucnosti, obavy z bolestí a odcházení se octli jeho nejbližší, všichni bez rozdílu. Představte si ještě relativně mladého staršího muže, který měl jistě o svém seniorském věku naprosto jiné představy. Pak přijde nádor, nelze jej vyléčit. Stav, ve kterém je Váš otec zacyklený, je čas opouštění všech svých představ o budoucnosti. Dále pak se vrací do minulosti, s lítostí prochází vzpomínkami na svůj celý život. V následných myšlenkách se hrozí ještě nepoznaného, to je, jaký jej čeká konec, kdy přijde a jak jej ustojí. Je mu nesmírně líto, že opouští svou ženu a děti, když je s vnučkou, stále jej přepadá úzkost a smutek, že ji neuvidí vyrůstat a dospívat. Tak takový je nyní psychický stav Vašeho táty. Vůbec se mu nechce o svých myšlenkách mluvit, on teď prožívá nesmírně intimní čas sám se sebou, čas smutku a bilance. Jak se teď můžete k němu přiblížit? Prostě se jej zeptejte, jestli s Vámi chce mluvit. Když svolí, zkuste jej vybídnout, aby mluvil, o čem chce on sám. Na Vás je, abyste jen tiše seděla vedle něj, držela jej za ruku a poslouchala. Vy jste v té chvíli jen podpůrná osoba, moc důležitá, protože otce provázíte jeho myšlenkami. Otec od Vás jistě nebude chtít slyšet, že vše bude zase dobré, nechce od Vás slyšet žádné ujišťování, protože on sám nejlépe ví...Váš táta potřebuje spát, předpokládám, že je nyní ve stavu reaktivní deprese. ve své medikaci by měl mít jistě léky proti depresi a léky proti úzkosti. Ty mu předepíše každý praktik nebo onkolog. No a Vaše maminka by měla co nejdříve také zavolat svému praktikovi a říct mu o svých úzkostech a psychických bolestech. Vaše maminka by se totiž neměla zhroutit, předpokládám, že je pro manžela nesmírně důležitou osobou. Pokud jí chcete pomoci, právě s ní byste měla více být a povídat si s ní, měla byste udělat vše pro to, aby byla s vnučkou, ta je pro ni tím největším lékem. A prosím, pokud chcete více vědět o tom, co prožívají Vaši rodiče, nezávazně doporučuji knihu Rakovina v rodině, kterou jsme my kliničtí psychologové, kteří trvale doprovázejí onkologické pacienty, napsali právě pro doprovázející osoby, pro blízké onkologických pacientů. Jinak Vám nabízím kontakt na sebe, abyste si se mnou mohla doplnit třeba to, co jsem ještě nezodpověděla, můj mobil: 603290993, Brno Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

23. 4. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Z Vašeho dotazu je cítit, že byste svému příteli chtěla opravdu pomoci. Pojďme se chvíli zabývat otázkou, co v tomto případě pomoc vlastně je. Často si ji lidi vykládají různě anebo nemají konkrétní představu, co je pomocí myšleno. A nekonkrétnost může plodit strach – ve smyslu „co když to bude pomoc, jakou nechci nebo neustojím … tak raději žádnou pomoc“. Mnozí nemocní si často pod slovem pomoc představí, že může znamenat pro pomáhajícího starost, která je pro něj obtěžující či zatěžující. Nebo že může znamenat péči až moc, kterou nemocný nechce, protože zvýšené opečovávání a sledování každého pohybu nemocného mu může vytvořit pocit nesvobody anebo pocit zneschopnění, tzv. pocit že sám už skoro nic nezvládne. Anebo že pomoc znamená extrémní nasazení v boji s nemocí ze strany blízké osoby a přitom nemocný cítí, že na to nemá sil nebo to tak nechce či se toho bojí. Mohla bych uvést jistě i jiné příklady.

Nevím sice, jaké jsou formulace Vašich smsek příteli … a také ho neznám - nevím jaký je, a proto nemohu vyjádřit názor, proč nereaguje. Nicméně to, co mne napadá a na co bych se pokusila zaměřit, když mu budete psát, jsou sdělení, která vyjadřují Vaše pocity. (Možná bych v této fázi mluvila víc o sobě než se ptala jak mu je.) Alespoň z toho, co jsem zachytila ve vašem dotazu, se jedná o následující pocity:

1. To, že máte o něho zájem, a že Vám nemůže být lhostejno, jak se cítí, když spolu máte důvěrný vztah.
2. To, že když nereaguje, je pro Vás ještě horší – tím, že Vás možná chce chránit, a nezatahuje Vás do něčeho nepříjemného, svým mlčením dělá to, že se cítíte být odmítnuta, vyřazena, bezmocná, tou co nemá právo být s ním.
3. To, že mu jen chcete dát svou přítomnost a čas, že chcete, abyste byli spolu tak, jak je to možné – a v jaké míře či formě on si to bude přát.

Na druhé straně bych ale ráda zmínila i jinou stránku problému, která možná nebyla ve Vaší vzájemné komunikaci dosud nijak vyjádřena. Tou je respekt k nemocnému. Vím, že to možná působí jako samozřejmost, ale často jsem se setkala s tím, že nemocní se bojí, že nebudou svými blízkými respektováni – v tom, co oni sami chtějí. Často se bojí, že je milující osoby budou někam tlačit a možná až dusit – třeba tak, že budou mluvit o věcech, které jsou nemocným nepříjemné ap. Mnohdy pomůže, když nemocný z blízkého cítí, že může něco cítit, udělat či rozhodnout jinak, než jak to má jeho blízký. Že i když nedojde mezi nimi ke shodě, že přesto bude nemocný nadále přijímán a milován. Nemocní se bojí také tzv. hloupých, i když dobře myšlených, a upřímně poskytovaných rad, podněcování planých nadějí (často daných nevědomostí příbuzných) atd.

Zkuste mu třeba říci, že si dokážete představit, že on se může kontaktu s Vámi obávat (z různých důvodů) – že se může bát zátěže vyvinuté na Vás, ale i zátěže vytvářené na sebe samého. Že víte, že když on bude kontakt s Vámi nadále odmítat, že s tím nemůžete nic udělat – že Vám nezbývá než to přijmout. Ale že by bylo pro Vás potvrzením Vašeho vztahu to, kdyby Vám to bylo umožněno a že je škoda nevyužít doby, kdy můžete být spolu … že Vy byste si být nablízku opravdu přála, i když to bude těžké. A že Vás potěší, když na Vaši zprávu odpoví nebo když umožní, abyste spolu nějaké spojení zachovali, protože i v nemoci zůstává ve Vašem srdci.

Osobně si vážím lidí, kteří své nemocné blízké v těžkých chvílích neopouštějí – není tomu tak vždy. Přeji Vám proto hodně sil i štěstí.

19. 4. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den, Váš dotaz bych mohla odložit, protože jako klinický psycholog nemám znalosti a vědomosti o povaze a nápravě Vašich zřejmě neurologických potíží a nejsem schopna Vám zajistit rehabilitační péči. Mohu Vám jen napsat, co bych ve Vašem případě dělala já: v současné situaci koronavirové karantény bych jako nejschůdnější řešení zavolala do ordinace svého praktika a požádala jej o vyšetření v nejbližším možném termínu, zároveň bych se zeptala na možnou příčinu potíží (interní, neurologickou, ušní) a požádala bych o žádanku na další úlevovou rehabilitaci. Tak, jak se bude zdravotnictví vracet k normálu, měla byste šanci se svým motáním hlavy udělat něco víc. Tak se na Váš problém dívá psycholog. Protože jste mi napsala o svých tělesných potížích, předpokládám, že Vaše psychika zatím tyto potíže zvládá. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOPS ČLS JEP

16. 4. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Váš dotaz je lakonický, promiňte, nedá se mu rozumět, tedy ani adekvátně odpovědět. Pokud byste opravdu chtěl pomoci ve vztahových potížích, v sebeuvědomování, ve vyhoření, bylo by dobré a logické, abyste našel klinického psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra, tam v rozhovoru byl konkrétnější a spolu s odborníkem našel cestu ze svých (vnímám) mučivých problémů. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP. 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Váš dotaz je lakonický, promiňte, nedá se mu rozumět, tedy ani adekvátně odpovědět. Pokud byste opravdu chtěl pomoci ve vztahových potížích, v sebeuvědomování, ve vyhoření, bylo by dobré a logické, abyste našel klinického psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra, tam v rozhovoru byl konkrétnější a spolu s odborníkem našel cestu ze svých (vnímám) mučivých problémů. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP. 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi opravdu líto, že Vám nemohu erudovaně lékařsky odpovědět na Vaši naléhavou otázku, zda máte rakovinu žaludku nebo ne. Píšete svůj dotaz do PSYCHOLOGICKÉ poradny. Mohu Vám jen poradit, abyste vyhledala pomoc na specializovaném onkologickém pracovišti, zeptala se onkologa a možná požádala o vyšetření, která Vám mohou vysvětlit, proč máte tak agresivní zažívací potíže. Nicméně onemocnění žaludku je vpodstatě psychosomatická záležitost. Jistě, měla jste v žaludku helikobaktera a jste léčená k útlumu této bakterie. Velkou měrou se ale na onemocnění žaludku také podílí psychika pacienta, to, že se necítíte v psychické pohodě a rovnováze, že Vás něco trvale trápí (tím nemyslím právě potíže se zažíváním). Určitě bych Vám doporučila návštěvu klinického psychologa, tam byste dokázala najít příčinu svých všech potíží a vhodnou psychoterapií spolu s medikací byste se mohla zbavit svých svíravých potíží. Zkuste tuto cestu, měla by Vám pomoci. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

být s člověkem, který si prochází léčbou závažného onemocnění, není nic jednoduchého. Nejen že máme starost o to, jak to zvládá, jak mu co nejvíce celou situaci ulehčit, jak ho podpořit, jak s ním hovořit…, ale také to často otevírá „skrytá místa“ v nás samotných. Některé otázky a domněnky tak mohou být spíše naše – my máme nějakou představu a předpokládáme, že to tak nejspíše má i nemocný. Píšete, že: „ …teta je v dobré psychické kondici…nejspíš si neuvědomuje plně, jak je to vážné…“ To, že se člověk dostane do vážně, možná až bezvýchodné, situace nemusí znamenat propad psychické kondice. Nemusí to automaticky znamenat pláč, depresi, stažení se do sebe… Být v dobré psychické kondici je možné i s plným uvědomováním si svého stavu.

Teta se snaží, v rámci možností žije naplno a to je důležité. Obáváte se, zda tetu „nezlomí“ fakt, že nemoc postupuje… Nejspíše ano, alespoň na čas, než se dokáže s novou skutečností srovnat, přijmout ji, ale má právo vědět, co se děje, co a jak bude dál. Ona je ta, která si zvolí svou další cestu a je na Vás, zda tou cestou budete chtít jít s ní. Mluvíte o naději, ale naděje může mít mnoho podob. Nemusí to být „jen“ o vyléčení nemoci, ale může to být i naděje, že v tom těžkém a náročném nezůstane sama. A jak s tetou mluvit? I když to ne vždy bude jednoduché, tak ze zkušenosti, je nejpřínosnější otevřenost těchto rozhovorů. Nebojte se mluvit o tom, co cítíte, co vnímáte, nebojte se oslovit to nejisté a to ať z pohledu tety, ale i Vašeho, nebojte se spolu mlčet, nebojte se spolu „jen“ být. Nebojte se říct třeba: “Moc ráda bych teď chtěla být s Tebou, ale nevím jak?“, „Je něco, co pro Tebe teď mohu udělat?“…  Jste úžasná v tom, že tady jste pro tetu v tom dobrém i v tom, co je náročnější a teta má moc velké štěstí. Přeji vám oběma hodně sil do dalších dní, a kdybyste potřebovala, napište.  

6. 3. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Pokusím se Vám zodpovědět Váš dotaz z pohledu psychologa, protože jste napsal do poradny PSYCHOLOGICKÉ. Shodou okolností jsem velmi dlouho pracovala na klinice, kde se mj. léčila také Vaše nemoc, tedy chronická leukemie. Vím, že relativně úspěšná léčba této nemoci v posledních letech dovolila pacientům žít hodnotný život jen proto, že vědci a lékaři přinášejí pacientům stále novější, bezpečnější a účinnější léky. Ostatně jste to musel poznat za ty dva roky léčby sám na sobě. Jsem přesvědčena, že Vaše lékařka mění léčbu Vaší nemoci po velmi důkladném zvážení a konzultacích s kolegy - odborníky. Dostal jste nový lék, jistě jste měl vysvětleno, proč se tak děje. Jsem absolutně přesvědčena o tom, že Vaše onkoložka má pádný důvod ke změně léčby a nikdy by Vás novým lékem nechtěla poškodit. Proto nechápu, že jste se po přečtení příbalového léku SÁM rozhodl jej nebrat. Měl byste vědět, že ve všech příbalových letácích je vyjmenována velká řada MOŽNÝCH komplikací, farmaceutické firmy se tak intenzivně brání soudním sporům s pacienty. Farmaceutické firma ale neznají PŘÍMO VÁS a vývoj nemoci ve VAŠEM těle, to zná Vaše onkoložka. Nicméně je pouze na Vašem rozhodnutí, jestli se budete léčit nebo léčbu odmítnete. Není na mně, abych Vám odpověděla, co se Vám stane. Léky drží Vaši nemoc "na uzdě", bez nic zřejmě znovu propukne. A to, jak bolestně a jak dlouho to bude trvat, to nevím, jestli na tyto otázky Vám někdo dá jasnou odpověď, takovou, jakou byste si přál slyšet. Mohu Vám jen doporučit, abyste svým lékařům věřil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

20. 2. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Jsem psycholog z České onkologické společnosti České lékařské společnosti, psychoonkologické sekce. Dostal se ke mně váš dotaz. Z toho co píšete chápu, že situace je pro vás i pana manžela náročná. Také píšete, že by potřeboval psychologickou pomoc. Chci se prosím zeptat, zda je pan manžel aktuálně někde hospitalizován. A také zda pan manžel s psychologickou pomocí souhlasí a rád by se s někým potkal. Dejte prosím vědět

3. 2. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Hezký den,
vyrovnat se s diagnózou závažného onemocnění není vůbec jednoduché – je to proces, který nemá daná pravidla, který může trvat u každého jinak dlouho, může jinak vypadat … Pláč, obavy, nezájem, nejistota jsou jedny z projevů, které k tomu patří, a které jsou zcela přirozené a normální. Vám se v tuto chvíli obrátil život naruby, nevíte, co Vás čeká, co bude dál. Když člověk slyší slovo „rakovina“, „lymfom“ a jim podobné, má často pocit, že vše skončilo, že nic nejde udělat. Ale opak může být pravdou. Mnoho těchto závažných onemocnění je dnes řešitelných, byť to vyžaduje čas i jistou míru osobního „nepohodlí“. Snad se nepletu, ale z Vašeho dotazu usuzuji, že to není první vážnější věc týkající se zdraví, s kterou se musíte potýkat. Zdá se, že i tady Vám nějakou dobu trvalo, než jste novou skutečnost dokázala přijmout a v rámci možností „začlenit“ do svého života. Jste silná žena – zvládla jste to předtím a zvládnete to i teď. Aktuálně máte za sebou návštěvu lékaře, kde jste se nejspíše dozvěděla, jaký bude další postup Vaší léčby. Něco je pro Vás možná jasné, něco zcela nové, ale jsou to základní informace, které Vám mohou pomoci pochopit, co se děje a dít bude. Nebojte se ptát na vše, co Vás zajímá, čemu nerozumíte; dostatek informací může snížit obavy z neznámého. Může Vám to pomoci utřídit to, co je pro Vás v tuto chvíli důležité, co počká, nebo bude potřeba dělat jinak. Budete-li mít pocit, že je toho na Vás přesto moc, nebojte se vyhledat pomoc psychologa, který by Vám mohl pomoci se zorientovat nejen v tom, co se děje, ale i ve Vás samotné. Přeji hodně odvahy a odhodlání, a kdyby bylo potřeba, napište.

27. 1. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, věřte mi, že jsem docela dlouho přemýšlela nad odpovědí. Víte, v dotazu jste byl celkem skoupý na informace, které by mi pomohly, třeba jak bylo možné před Vaší maminkou skrýt následky chemoterapie, jak hluboký je vztah vás dvou, jak je na tom Vaše maminka zdravotně. Zkusím se na Váš problém podívat očima Vaší maminky. Ona pravda především neví, že její syn se popral s nádorem, že je po složité operaci, že statečně zvládl následnou chemoterapii, že chodí na onkologii na kontroly. Záleží jen na Vás, jestli svou nemoc i nadále zatajíte, ale jsem si jista, že pokud se to Vaše maminka dozví od někoho jiného, než jste Vy, mohla by být nešťastná a zraněná, že jste se jí jako milovaný syn nesvěřil. Pokud jí budete chtít říct pravdu, jsem si jista. že Vaše maminka informaci přijme statečně a bude Vám chtít pomáhat zvládat léčbu. Maminky jsou velmi statečné a silné, pokud jde o jejich děti, ať jsou v jakémkoliv věku. Pokud se jí svěříte, doporučovala bych ale jen tu první část pravdy, tedy zjištění tumoru a jeho léčbu. A také bych zdůrazňovala, že se mi podařilo zvládnout všechno dobře po všech stránkách. A taky bych jí hned řekla, že jsem se bála, že by zprávu o mé nemoci nemusela unést. Zkuste být upřímný, řekněte jí všechno kolem nemoci a léčby, o meta se jí, prosím, zatím nezmiňujte. Držím Vám palce! Ke sdělení i k další terapii. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

19. 1. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý večer, jistě Vám věřím, že jak bolest maminčina břicha neustává, jste také Vy víc a víc nešťastný. Bohužel Vám jako psycholog nedokážu ani pomoci ani poradit, kam byste na severu Čech měli jít do jiné nemocnice, kde by jiní lékaři zkonzultovali břišní potíže Vaší maminky. Mohu jen obecně konstatovat, že jako nespokojená pacientka může odjet na konzultaci na jiné chirurgické oddělení třeba nemocnice v Karlových Varech, Ústí nad Labem. Víte, jedno je ale téměř jisté, pokud by po tolika vyšetřeních nepoznali odborníci, že má Vaše maminka v břiše nebezpečný nádor, moc bych tomu nevěřila. Dokonce ani nechci spekulovat o jiných nemocech, mně jako psychologovi, nelékaři, takové spekulace vůbec nepřísluší. Obecně, co můžete udělat, je, že se může přehlásit Vaše maminka k jinému praktickému lékaři. Za další si nechá podrobně vysvětlit, proč jí břicho stále bolí. A v neposlední řadě požádejte o konzultaci chirurgy na jiných odděleních nejbližších nemocnic. Ať se Vám podaří spolu s Vaší maminkou najít vysvětlení jejích potíží. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

16. 12. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den, na začátku musím napsat, že Váš dotaz je neskutečně naléhavý, neskutečně stručný a popravdě pro mne také tíživý. Mohu předpokládat, že pomoc žádá dcera/syn pro celou rodinu milovaného a smrtelně nemocného tatínka a pro maminku v bolestné situaci, kdy svému manželovi nemůže pomoci. Tak dobře, nejdříve k Vašemu tatínkovi. Předpokládám, že jeho onkolog sdělil povahu jeho nemoci a prognózu především pacientovi, že jste jako rodina u sdělování smutné zprávy byli s tatínkem, přesně tak, jak to vyžaduje zákon. Budu tedy vycházet z toho, že všichni členové rodiny víte o neléčitelnosti nádoru a krátkém životě, po který tu ještě s vámi Váš tatínek bude. Jak tedy mluvit s tatínkem? Já bych se před každým vážnějším rozhovorem o jeho zdraví tatínka zeptala, o čem chce s Vámi mluvit, jestli vůbec chce mluvit o svém současném zdravotním stavu nebo jestli se my ostatní ani nemáme ptát. On jako jediný by měl určit, o čem chce mluvit. Jedinou výjimkou by měla být Vaše maminka, životní partnerka, která má právo se manžela ptát na cokoliv. Na to ale musí být maminka připravená. Buďte s ní co nejčastěji, co nejdéle. Měli byste ji podpořit, podržet v její zoufalé situaci, říkat jí, že jí budete velkou oporou, že rozumíte její bolesti a smutku, měli byste se jí ptát, stejně jako Vašeho tatínka, jestli a o čem by chtěla s vámi mluvit. Zkuste ji zaměstnat obyčejnými, prostými úkoly, jako třeba chodem domácnosti, rodinným rozpočtem, snad i zprávami o novinkách v rodině, o sousedech, známých. Pokud jsou v rodině malé děti, dovolte jim, aby oba rodiče zaměstnaly svou přítomností, není nad úžasné léčebné důsledky bytí vnuků s prarodiči. Tedy, zkuste nenaléhat, nechat oba rodiče mluvit (nebo mlčet). Navíc by Vaše maminka měla vzhledem k vážnosti situace být pod lékařským dohledem třeba svého praktika. Napadá mne, že by Vám mohla velmi pomoci kniha pro příbuzné nemocného, kterou jsme s kolegy napsali právě na podkladě dotazu z této poradny, jmenuje se Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým. Myslím na Vás, Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 11. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz