Všechny příspěvky

Dobrý den, je dobře, že jste udala oblast, kde bydlíte, jistě najdeme pro Vaši maminku dobrou odbornou psychologickou pomoc. fyzickou bolestí a jejím zvládnutím se zabývají ambulance léčby bolesti, kde byste měly hledat pomoc. Nebudu tajit, že Vaši maminku obdivuji, cesta, kterou si vybrala, není vůbec snadná. Bude potřeba hodně pomoci především z rodiny. Přeji Vám hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

17. 8. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

 Dobrý den,

 děkuji za Váš dotaz, vnímám, že jste situaci se synovou nemocí a nároky, které do jeho života přináší, hodně dlouho nesly, a teď si děláte starosti, jak dál. Můžu jen odhadovat, jestli se synem docházíte do místní nemocnice na odběry, nebo léčbu podstupuje ve větší nemocnici. Jestli jde o jakoukoliv větší instituci, doporučuji obrátit se na kolegy psychology na ambulanci v nemocnici, dětském oddělení, případně na herního terapeuta, jestli je v nemocnici k dispozici. Se stavy, které u syna popisujete, lze pracovat citlivě a kreativně, a moc bych Vám přála, abyste v tom nebyli sami.

Určitě základ pro překonání strachu, je v pochopení toho, proč do těchto situací „musím“. Je dobře se synem o odběrech a o tom jak probíhají, mluvit. Popište mu Vaše pocity kolem odběrů a co se tam děje, a zkuste pojmenovat své i synovy emoce („chci si promluvit o tom, jak chodíme do nemocnice / na krev“, „mrzí mne, jak to u sestřičky chodí, chci vymyslet něco, abychom to zvládali co nejlépe“, „vidím, že někdy toho je na Tebe moc a máš strach?“). Určitě používejte slova, které běžně užíváte, když se spolu bavíte o nemoci a nemocnici.

Váš syn se k odběrům staví negativisticky na základě reálné zkušenosti s něčím pro něj nepříjemným, a také to už trvá nějakou dobu. Má strach z určité věci - určitě stojí zato promluvit si s ním, zda je to píchnutí, čekání, atmosféra, osoby, vůně, cokoliv co mu v ambulanci může překážet, případně zda je strach hlubší - kupř. nerozumí tomu, proč to podstupuje nebo má strach z vážnosti své nemoci, něco slyšel. Pak lze vymyslet strategii, jak tuto věc překonat.

Děti můžou často zrcadlit naše vlastní pocity strachu nebo obavy, které máme ohledně nemoci, ale s dětmi o nich nemluvíme - je tedy vhodné i jako dospělí se zamyslet nad tím, co za strachy vlastně v dané situaci máme, a jak s nimi sami zacházíme. Někdy tyto strategie můžeme nabídnout také dítěti („když se bojím já, mě pomáhá...“). Určitě bude dobře vymyslet několik strategii, které by mohli pomoci, a synovi je postupně nabídnout, kupř. jako výběr ze dvou možností (synovi to může dodat pocit kontroly (moci) nad situací, ve které je vlastně bezmocný). Kupř. „Když se někdo bojí, nebo mě/nás něco bolí, může pomoci/mě pomáhá třeba hudba. Zkusíme třeba pouštět písničky, co máš rád? Nebo si můžeme spolu zkusit v ambulanci zpívat, aby ses soustředil na něco jiného.“

 Rozhodně je dobře rozhovor uzavřít ve smyslu „když jsme to spolu takhle vymyslely, věřím, že to spolu zvládneme“. Postupně pak lze podporovat i samostatnou kompetenci dítěte zvládnout situaci odběru - pozitivním oceněním jakýchkoliv dobrých momentů ve vyšetřovně (ne vágně „seš super“, spíše konkrétně „viděl jsem, že ti nebylo všechno jedno, ale dýchali jsme a pomohlo to, líbí se mi, že si to zkusil“).

Napadá mne, co chlapec o své nemoci ví, jak jí rozumí? Ve věku 6ti let se u dětí pochopení nemoci mění (ze schopnosti spojit si nemoc více s konkrétní událostí vs. širší pochopení), čili pro chlapce může být jeho nemoc abstraktnější. Možná jste spolu dost mluvili a vysvětlovali jste mu potřebu brát léky nebo chodit na odběry, i když se třeba aktuálně necítí špatně? Zde mě napadá, že pak může vzniknout spojení s tím, že v nemocnici „se mu děje něco špatného“, a nerozumí, že jde o úkony potřebné kvůli boji s nemocí?

 Existuje několik publikací, které se používají k návodu a ukázce, aby děti pochopili, co se u různých nemocí, ale také zákroků děje (mají kupř. na odděleních k dispozici zdravotní sestřičky). Pro inspiraci kupř. na leukémii zaměřená „Knížka pro tebe“ (https://www.haima.cz/media/2019/09/Kn%C3%AD%C5%BEka-pro-tebe-1.pdf) nebo „Jak bylo Jů a Hele nemocné“ (http://leukemia.cz/dokumenty/Haima_Jak_bylo_Ju_a_Hele_nemocne.pdf), jaké slova se dají používat u vysvětlování nemocí (vysvětlení infekce, bacilů apod.). Děti si pak umějí lépe představit, co vlastně léky v jejich těle dělají, nebo co vlastně doktorům „tak moje krev řekne“.

U starších dětí (a nejen!) je velmi vhodné dobré zacházení od personálu, v synově věku jsou pro něj již méně zajímavé rozptýlení ve formě hraček, možná se tolik nedá „opít rohlíkem“. Je pro Vás možné domluvit se s ošetřujícím personálem o rozhovoru s chlapcem, povídají si s ním u odběrů? Je možné jim třeba sdělit několik chlapcových zájmů, aby mu ohledně toho kladly otázky? Napadá mne, že když chodíte na odběry tak často, už chlapce můžou i znát?

Laskavý a humorný přístup může pomoci, rozhodně však u sebe i personálu zkuste zabránit zesměšňování a negaci synova strachu. Jeho obavy jsou velice reálné a prožívá je silně. Vhodné je naučit se se synem hodnotit míru strachu na škále (kupř. 1 až 10 intenzita), může si ji sám třeba nakreslit a můžete společně vymyslet, co mu může pomoci strach zvládnout překonat.

 6 let jako „věk hry“ také ještě může být pro situaci přínosem, dětem může pomoci identifikace s hrdiny, představa, že něco může zvládnout pomocí metafory (jakákoliv oblíbená pohádková postava, co se něčeho bála, a strach překonala - rybka Nemo jdoucí opět do čističky vody, Harry Potter bojující s drakem). Případně rytíři, sportovci, astronauti -  zamyslete se nad čímkoliv, co má syn rád nebo je jeho zájmem, a jak by se dalo k tomu připodobit překonávání strachu a obav.

U záchvatů paniky a breku je vhodné mít nacvičenou také nějakou relaxační strategii. Tu je vhodné nacvičit v klidu doma, aby syn věděl, že je to něco, po čem můžete sáhnout, když mu není dobře (třeba i u nevolnosti). Ve svém věku pravděpodobně zvládne nácvik dýchání, třeba spojeno s příběhem nebo nějakou představivostí. Nejběžněji si lze představit strach/nevolnost/zimu jako balón, který je v nás, a každým výdechem se ho snažíme vypouštět (strachu ubývá) a nádechem nabíráme sílu, kterou potřebujeme (doporučuji kupř. z publikace Černý, V.: Děti a emoce, 2. vydání - kapitoly Strach a odvaha; Relaxace, vizualizace a meditace pro děti; nebo Müller, E.: Příběhy z měsíční houpačky).

Pomáhá přehrávat si scény s hračkami, které můžeme léčit, a u toho vysvětlovat, co se to vlastně v té ambulanci děje, jak tomu rozumí dítě a jak my; kreslit, třeba i to z čeho má dítě strach a pak to od sebe odhodit / spálit a podobně. Někdy nás děti překvapí, když na skvělé řešení přijdou během hry klidně samy, ale natlačit je do toho určitě nejde.

Jestli máte dojem, že jste všechny možné strategie již vyzkoušeli, určitě se lze obrátit na lékaře (dětského, případně pedopsychiatra) s prosbou o léky na uklidnění vhodné pro 6ti leté dítě, s ohledem na onemocnění ledvin. Věřím tomu, že kapacitu ke zvládnutí situace syn má i bez podpory léky (avšak po půl roce je docela možné, že syn má tuto kapacitu vyčerpanou).

 Můžete se obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, případně telefonicky.

Přeji Vám i synovi hodně sil.

23. 6. 2020, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den, píšete a ptáte se sice na stránkách psychologické sekce, tedy psychologů a ne lékařů, ale mohu Vám odpovědět z vlastní zkušenosti: nejdříve k praktickému lékaři, který by Vás měl znát nejlépe ze všech lékařů, ten jistě posoudí stav Vašich hlasivek a nepochybuji o tom, že pokud byste potřebovala odborné ORL vyšetření, vystaví Vám žádanku a pošle Vás na odborné pracoviště. Přeji Vám, abyste byla vyšetřena tak dobře, že se o své hlasivky přestanete bát. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

21. 6. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

jako první mne po přečtení Vašeho dotazu napadlo, jak velké štěstí maminka má, že jste s ní, že ji v tom nechcete nechat samotnou i když víte, že to nebude vůbec jednoduché.

Pokud jde o maminku, vzala jste to za „správný konec“. Děláte mamince doprovod při nejrůznějších vyšetřeních, jste její parťák v čekání na to, co má přijít, jste její podpora i „dobíječ baterek“. Maminka je nadále součástí Vaší rodiny a to je moc fajn. Nabízíte jí sebe, společnost, zážitky… a je na ni, co si vybere a jak moc bude chtít.

Dáváte jí strašně moc a Vám samotné pak nezbývá. Nespíte, pláčete a hlavou se Vám honí spousta „splašených“ myšlenek. To vše je naprosto přirozené, k takto náročnému životnímu období to patří a je důležité, nebýt na to sama. Podpora blízkých, manžela, je nenahraditelná, ale na některé věci je dobré mít někoho „z venku“. Ráda bych Vám nabídla, pokud budete souhlasit, osobní setkání, kde bychom spolu mohli hledat odpovědi na Vaše otázky, mohli bychom spolu projít vše, co je pro Vás důležité, co byste ráda i nerada, společně bychom mohli zkusit porozumět Vašim emocím ...  Omlouvám se za stručnou odpověď, ale budu moc ráda, když se mi ozvete na mail a společně „vymyslíme“, jak dál. S pozdravem a úctou Alexandra Škrobánková

9. 6. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Představuji si lidský život jako most, který drží pilíře. Aby po něm člověk mohl pohodlně a snadno procházet, je potřeba, aby ten most byl dostatečně pevný. Čím více pilířů má, tím je jeho most odolnější vůči zátěži. Když se nějaký pilíř naruší, naruší se i stabilita takového mostu.

Vám se stalo, že hned dva pilíře v krátkém časovém horizontu Váš most zradily. V y se nyní snažíte rychle postavit další pilíř, aby most mohl zase lépe držet – a to je změna, o které píšete. Žádné dušení citů v sobě, ale hledat, co by pomohlo, tj. povídat si o tom s někým. Chce se mi říci „bravo“! a zeptat se Vás, zda jste již našla tu správnou ochotně naslouchající osobu; někoho, kdo by rozuměl Vašim prožitkům, kdo by byl Vaším spojencem, kdo by mohl s Vámi stavět tolik potřebný pilíř.

Může to být blízký člověk, kterého již máte ve Vašem životě, ale může to být také osoba z řad odborníků, pracujících s problematikou nádorových onemocnění v kombinaci s lidskou duší. Mám na mysli klinické psychology – psychoonkology. Každé z onkologických centrem by mělo takového člověka tzv. někde mít – jako stálého interního či externího specialistu. Též jsou kliničtí psychologové pracující v privátní sféře, kteří do své péče přijímají onkologické pacienty (což je třeba můj případ). Proto Vám chci říci, že „s někým si popovídat“ (a možná nejednou) je dobrý nápad. Nejen že Vám to pomůže upustit „přeplněný hrnec“ emocí, ale uděláte tím bezpochyby dobře i svému tělu – jsou výzkumy, které prokazují, že lidé, co nezůstávají se svými prožitky v utajení, jsou přiměřeně v možném rozsahu aktivní ve smyslu adaptace na nemoc atd., sami takovým počínáním podporují svou imunitní odpověď na léčbu, odolnost svého organismu … prostě přispívají sebezáchově (= staví pilíř), a to platí i v případě paliativních pacientů.

Takže pokud takového člověka do nepohody zatím nemáte, již víte, co byste mohla udělat … co Vy na to?

25. 5. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Jako zdravotník si jste velmi dobře vědoma, že se musíte chránit v současné době, kdy světu vládne zákeřný koronavirus, který způsobuje nemoc Covid 19 se zánětem plic a jinými vážnými potížemi např. v zažívací soustavě. To je ale bohužel všechno, co Vám mohu napsat na Váš obsáhlý dotaz. Jsem totiž psycholog, Vy jste napsala do psychologické poradny, která pečuje o onkologické pacienty. Když čtu Váš dotaz, i přes všechny zdravotní potíže, které jste vyjmenovala, si myslím, že se o Vás lékaři dobře starají. Nevím, jestli chodíte na alergologii do FN Olomouc nebo Ostrava, aby si Vás tam pohlídali a abyste se od nich dozvěděla jako od odborníků, čeho se máte vyvarovat, abyste Covid 19 nedostala. Jako sálová sestra, která obětovala zdraví svým pacientům si zasloužíte tu nejvyšší péči. Nicméně chci doufat, že tuto pandemii zvládnete, pokud budete na sebe velmi opatrná. To Vám velmi přeji. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP.

13. 5. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, nejprve Vám chci upřímně poděkovat za to, že jste naší poradně zůstala věrná. Zadruhé jsem ráda, že máte, jak píšete, účinnou psychologickou pomoc a berete AD. Tady bych Vás poprosila, abyste nízké dávky opustila a s důvěrou si naordinovala dávku běžnou, tedy navýšila si psychofarmakoterapii na normální hladinu AD. Proč? No, mám k tomu vážný důvod. To, jak popisujete Vaše obavy, úzkosti, černé myšlenky a téměř patologickou předvídavost budoucnosti, je součást právě ještě nezaléčené deprese. Je sice pravda, že současná koronavirová pandemie je nebezpečná pro více ohrožené skupiny lidí, mezi něž Vy také patříte. Nicméně ještě psychicky horší než Covid 19 je dlouhodobá odloučenost od svých milých nejbližších. Určitě se to dá zvládnout tak, že se můžete vidět za jistých podmínek, tedy všichni s rouškami kromě vnoučátka, pokud budou Vaše děti vědět, že nejsou Covid 19 pozitivní, určitě se nezdráhejte se s nimi vidět. Doporučuje se, pokud máte možnost nebýt v místnosti, ale třeba na zahradě, na procházce, prostě užít si svých milých venku, je to lepši způsob potkávání se. Pokud ještě zvládnete své myšlenky typu nevím, kolik času mi ještě zbývá, začnete uvažovat pozitivně a těšit se, že i přes všechny ta hrozné věci kolem nás se máme vzájemně rádi, že se Vaši nejbližší těší z Vaší statečnosti při zvládnutí nemoci. Být Vámi, ještě bych si potvrdila to být s dětmi u svého onkologa. Ještě se vrátím k Vašim negativistickým myšlenkám. To, že se nechcete pověrčivě těšit z remise nemoci, že máte spíše myšlení pštrosa s hlavou v písku, je také ještě součástí nepřijetí SVÉ nemoci. Je to dětské, magické myšlení, které Vás ze spárů prodělané nemoci nedostane. Jestli dovolíte, chtěla bych Vám doporučit knihu, kterou jsme jako kolektiv psychoonkologů z této poradny loni na podzim vydali pro Vás a Vaše blízké, jmenuje se Rakovina v rodině, najdete v ní všechny odpovědi na otázky kolem nemoci. Těším se s Vámi ze statečně zvládnuté léčby a prosím, nebojte se a začněte se radovat. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

13. 5. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Děkujeme za důvěru a za to, že jste se na nás obrátila. Jsem psycholog a působím v rámci České lékařské společnosti.

Přečetl jsem si pozorně váš email. Předně bych vás rád povzbudil v tom, jak se o maminku staráte a jakou jste jí oporou. Mám potřebu říci, že i když blízcí na naši oporu třeba přímo nereagují tak jak si představujeme, tak jí často vnitřně cítí.

Dále máte pravdu (dle mojí zkušenosti), že u starších lidí je to mnohdy tak, jak říkáte. Tedy přesvědčit je, aby si nechali odborně pomoci a vyhledali pomoc psychologa je někdy složité. Stejně tak je to se svěřováním apod. Přesto i já mám mnoho klientů, kteří jsou "ze staré školy" a svěřit se pro ně nakonec nebyl tak velký problém. Chování maminky, které popisujete níže (právník, zaměstnání apod.) může být reakcí na nečekanou životní událost, kterou onkologické onemocnění pro člověka je. Ale je to jen můj odhad, na základě vámi zaslaných informací.

Bohužel, moje kapacita z pohledu množství klientů je aktuálně naplněna. Tedy svoje služby vám nabídnout nedokážu. Přesto dávám na zvážení, zda by maminka nemohla využít psychologických služeb přímo v rámci UVN? ( 

https://www.uvn.cz/cs/psychologie-ulpo). Byla šance s maminkou probrat zda by si chtěla s někým promluvit?

S pozdravem

Martin Pospíchal

8. 5. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, zdravotní stav, ve kterém se Váš táta nyní nachází, je snad z celého jeho zápasu s nádorem ten úplně nejhorší. A není to jen děsivý čas pro něho, ale v pasti hrůzy, bezmoci a beznaděje, úzkosti a strachu, zoufalého očekávání zlé budoucnosti, obavy z bolestí a odcházení se octli jeho nejbližší, všichni bez rozdílu. Představte si ještě relativně mladého staršího muže, který měl jistě o svém seniorském věku naprosto jiné představy. Pak přijde nádor, nelze jej vyléčit. Stav, ve kterém je Váš otec zacyklený, je čas opouštění všech svých představ o budoucnosti. Dále pak se vrací do minulosti, s lítostí prochází vzpomínkami na svůj celý život. V následných myšlenkách se hrozí ještě nepoznaného, to je, jaký jej čeká konec, kdy přijde a jak jej ustojí. Je mu nesmírně líto, že opouští svou ženu a děti, když je s vnučkou, stále jej přepadá úzkost a smutek, že ji neuvidí vyrůstat a dospívat. Tak takový je nyní psychický stav Vašeho táty. Vůbec se mu nechce o svých myšlenkách mluvit, on teď prožívá nesmírně intimní čas sám se sebou, čas smutku a bilance. Jak se teď můžete k němu přiblížit? Prostě se jej zeptejte, jestli s Vámi chce mluvit. Když svolí, zkuste jej vybídnout, aby mluvil, o čem chce on sám. Na Vás je, abyste jen tiše seděla vedle něj, držela jej za ruku a poslouchala. Vy jste v té chvíli jen podpůrná osoba, moc důležitá, protože otce provázíte jeho myšlenkami. Otec od Vás jistě nebude chtít slyšet, že vše bude zase dobré, nechce od Vás slyšet žádné ujišťování, protože on sám nejlépe ví...Váš táta potřebuje spát, předpokládám, že je nyní ve stavu reaktivní deprese. ve své medikaci by měl mít jistě léky proti depresi a léky proti úzkosti. Ty mu předepíše každý praktik nebo onkolog. No a Vaše maminka by měla co nejdříve také zavolat svému praktikovi a říct mu o svých úzkostech a psychických bolestech. Vaše maminka by se totiž neměla zhroutit, předpokládám, že je pro manžela nesmírně důležitou osobou. Pokud jí chcete pomoci, právě s ní byste měla více být a povídat si s ní, měla byste udělat vše pro to, aby byla s vnučkou, ta je pro ni tím největším lékem. A prosím, pokud chcete více vědět o tom, co prožívají Vaši rodiče, nezávazně doporučuji knihu Rakovina v rodině, kterou jsme my kliničtí psychologové, kteří trvale doprovázejí onkologické pacienty, napsali právě pro doprovázející osoby, pro blízké onkologických pacientů. Jinak Vám nabízím kontakt na sebe, abyste si se mnou mohla doplnit třeba to, co jsem ještě nezodpověděla, můj mobil: 603290993, Brno Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

23. 4. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Z Vašeho dotazu je cítit, že byste svému příteli chtěla opravdu pomoci. Pojďme se chvíli zabývat otázkou, co v tomto případě pomoc vlastně je. Často si ji lidi vykládají různě anebo nemají konkrétní představu, co je pomocí myšleno. A nekonkrétnost může plodit strach – ve smyslu „co když to bude pomoc, jakou nechci nebo neustojím … tak raději žádnou pomoc“. Mnozí nemocní si často pod slovem pomoc představí, že může znamenat pro pomáhajícího starost, která je pro něj obtěžující či zatěžující. Nebo že může znamenat péči až moc, kterou nemocný nechce, protože zvýšené opečovávání a sledování každého pohybu nemocného mu může vytvořit pocit nesvobody anebo pocit zneschopnění, tzv. pocit že sám už skoro nic nezvládne. Anebo že pomoc znamená extrémní nasazení v boji s nemocí ze strany blízké osoby a přitom nemocný cítí, že na to nemá sil nebo to tak nechce či se toho bojí. Mohla bych uvést jistě i jiné příklady.

Nevím sice, jaké jsou formulace Vašich smsek příteli … a také ho neznám - nevím jaký je, a proto nemohu vyjádřit názor, proč nereaguje. Nicméně to, co mne napadá a na co bych se pokusila zaměřit, když mu budete psát, jsou sdělení, která vyjadřují Vaše pocity. (Možná bych v této fázi mluvila víc o sobě než se ptala jak mu je.) Alespoň z toho, co jsem zachytila ve vašem dotazu, se jedná o následující pocity:

1. To, že máte o něho zájem, a že Vám nemůže být lhostejno, jak se cítí, když spolu máte důvěrný vztah.
2. To, že když nereaguje, je pro Vás ještě horší – tím, že Vás možná chce chránit, a nezatahuje Vás do něčeho nepříjemného, svým mlčením dělá to, že se cítíte být odmítnuta, vyřazena, bezmocná, tou co nemá právo být s ním.
3. To, že mu jen chcete dát svou přítomnost a čas, že chcete, abyste byli spolu tak, jak je to možné – a v jaké míře či formě on si to bude přát.

Na druhé straně bych ale ráda zmínila i jinou stránku problému, která možná nebyla ve Vaší vzájemné komunikaci dosud nijak vyjádřena. Tou je respekt k nemocnému. Vím, že to možná působí jako samozřejmost, ale často jsem se setkala s tím, že nemocní se bojí, že nebudou svými blízkými respektováni – v tom, co oni sami chtějí. Často se bojí, že je milující osoby budou někam tlačit a možná až dusit – třeba tak, že budou mluvit o věcech, které jsou nemocným nepříjemné ap. Mnohdy pomůže, když nemocný z blízkého cítí, že může něco cítit, udělat či rozhodnout jinak, než jak to má jeho blízký. Že i když nedojde mezi nimi ke shodě, že přesto bude nemocný nadále přijímán a milován. Nemocní se bojí také tzv. hloupých, i když dobře myšlených, a upřímně poskytovaných rad, podněcování planých nadějí (často daných nevědomostí příbuzných) atd.

Zkuste mu třeba říci, že si dokážete představit, že on se může kontaktu s Vámi obávat (z různých důvodů) – že se může bát zátěže vyvinuté na Vás, ale i zátěže vytvářené na sebe samého. Že víte, že když on bude kontakt s Vámi nadále odmítat, že s tím nemůžete nic udělat – že Vám nezbývá než to přijmout. Ale že by bylo pro Vás potvrzením Vašeho vztahu to, kdyby Vám to bylo umožněno a že je škoda nevyužít doby, kdy můžete být spolu … že Vy byste si být nablízku opravdu přála, i když to bude těžké. A že Vás potěší, když na Vaši zprávu odpoví nebo když umožní, abyste spolu nějaké spojení zachovali, protože i v nemoci zůstává ve Vašem srdci.

Osobně si vážím lidí, kteří své nemocné blízké v těžkých chvílích neopouštějí – není tomu tak vždy. Přeji Vám proto hodně sil i štěstí.

19. 4. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den, Váš dotaz bych mohla odložit, protože jako klinický psycholog nemám znalosti a vědomosti o povaze a nápravě Vašich zřejmě neurologických potíží a nejsem schopna Vám zajistit rehabilitační péči. Mohu Vám jen napsat, co bych ve Vašem případě dělala já: v současné situaci koronavirové karantény bych jako nejschůdnější řešení zavolala do ordinace svého praktika a požádala jej o vyšetření v nejbližším možném termínu, zároveň bych se zeptala na možnou příčinu potíží (interní, neurologickou, ušní) a požádala bych o žádanku na další úlevovou rehabilitaci. Tak, jak se bude zdravotnictví vracet k normálu, měla byste šanci se svým motáním hlavy udělat něco víc. Tak se na Váš problém dívá psycholog. Protože jste mi napsala o svých tělesných potížích, předpokládám, že Vaše psychika zatím tyto potíže zvládá. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOPS ČLS JEP

16. 4. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Váš dotaz je lakonický, promiňte, nedá se mu rozumět, tedy ani adekvátně odpovědět. Pokud byste opravdu chtěl pomoci ve vztahových potížích, v sebeuvědomování, ve vyhoření, bylo by dobré a logické, abyste našel klinického psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra, tam v rozhovoru byl konkrétnější a spolu s odborníkem našel cestu ze svých (vnímám) mučivých problémů. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP. 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Váš dotaz je lakonický, promiňte, nedá se mu rozumět, tedy ani adekvátně odpovědět. Pokud byste opravdu chtěl pomoci ve vztahových potížích, v sebeuvědomování, ve vyhoření, bylo by dobré a logické, abyste našel klinického psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra, tam v rozhovoru byl konkrétnější a spolu s odborníkem našel cestu ze svých (vnímám) mučivých problémů. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP. 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi opravdu líto, že Vám nemohu erudovaně lékařsky odpovědět na Vaši naléhavou otázku, zda máte rakovinu žaludku nebo ne. Píšete svůj dotaz do PSYCHOLOGICKÉ poradny. Mohu Vám jen poradit, abyste vyhledala pomoc na specializovaném onkologickém pracovišti, zeptala se onkologa a možná požádala o vyšetření, která Vám mohou vysvětlit, proč máte tak agresivní zažívací potíže. Nicméně onemocnění žaludku je vpodstatě psychosomatická záležitost. Jistě, měla jste v žaludku helikobaktera a jste léčená k útlumu této bakterie. Velkou měrou se ale na onemocnění žaludku také podílí psychika pacienta, to, že se necítíte v psychické pohodě a rovnováze, že Vás něco trvale trápí (tím nemyslím právě potíže se zažíváním). Určitě bych Vám doporučila návštěvu klinického psychologa, tam byste dokázala najít příčinu svých všech potíží a vhodnou psychoterapií spolu s medikací byste se mohla zbavit svých svíravých potíží. Zkuste tuto cestu, měla by Vám pomoci. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

23. 3. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

být s člověkem, který si prochází léčbou závažného onemocnění, není nic jednoduchého. Nejen že máme starost o to, jak to zvládá, jak mu co nejvíce celou situaci ulehčit, jak ho podpořit, jak s ním hovořit…, ale také to často otevírá „skrytá místa“ v nás samotných. Některé otázky a domněnky tak mohou být spíše naše – my máme nějakou představu a předpokládáme, že to tak nejspíše má i nemocný. Píšete, že: „ …teta je v dobré psychické kondici…nejspíš si neuvědomuje plně, jak je to vážné…“ To, že se člověk dostane do vážně, možná až bezvýchodné, situace nemusí znamenat propad psychické kondice. Nemusí to automaticky znamenat pláč, depresi, stažení se do sebe… Být v dobré psychické kondici je možné i s plným uvědomováním si svého stavu.

Teta se snaží, v rámci možností žije naplno a to je důležité. Obáváte se, zda tetu „nezlomí“ fakt, že nemoc postupuje… Nejspíše ano, alespoň na čas, než se dokáže s novou skutečností srovnat, přijmout ji, ale má právo vědět, co se děje, co a jak bude dál. Ona je ta, která si zvolí svou další cestu a je na Vás, zda tou cestou budete chtít jít s ní. Mluvíte o naději, ale naděje může mít mnoho podob. Nemusí to být „jen“ o vyléčení nemoci, ale může to být i naděje, že v tom těžkém a náročném nezůstane sama. A jak s tetou mluvit? I když to ne vždy bude jednoduché, tak ze zkušenosti, je nejpřínosnější otevřenost těchto rozhovorů. Nebojte se mluvit o tom, co cítíte, co vnímáte, nebojte se oslovit to nejisté a to ať z pohledu tety, ale i Vašeho, nebojte se spolu mlčet, nebojte se spolu „jen“ být. Nebojte se říct třeba: “Moc ráda bych teď chtěla být s Tebou, ale nevím jak?“, „Je něco, co pro Tebe teď mohu udělat?“…  Jste úžasná v tom, že tady jste pro tetu v tom dobrém i v tom, co je náročnější a teta má moc velké štěstí. Přeji vám oběma hodně sil do dalších dní, a kdybyste potřebovala, napište.  

6. 3. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz