Dobrý den,
manžel je po operaci rakoviny plic a podstupuje ještě chemoterapii. Má obrovské křeče do nohou, ani nemůže spát, trochu mu uleví, když chodí. Čím by se mu mohlo ulevit?
Děkuji,
Dobrý den, je mi opravdu líto, ale musím Vás upozornit, že posíláte dotaz do poradny, kterou vedou psychologové, ne lékaři. Takže bych Vás chtěla nasměrovat s dotazem na onkologa pana manžela, který Vám jistě fundovaně odpoví a poradí, jak potíž Vašeho manžela zvládnout. Nicméně děkuji Vám za návštěvu naší poradny. Pokud budete mít při léčbě nádoru psychické potíže, prosím, obraťte se s důvěrou na naši poradnu. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
9. 2. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
mamce byla v říjnu 2020 diagnostikována rakovina prsu. Podstoupila 2 operace. V prosinci, před Vánoci jí řekli, že je vše vyoperováno a v pořádku. Že po svátcích podstoupí jen ozařování.
V lednu šla na konzultaci k lékaři a ten jí řekl, že by měla podstoupit chemoterapii. Že je napadena 1 uzlina. Před Vánoci jí však tvrdili že i uzlina je v pořádku. Já tomu vůbec nerozumím. Radovali jsme se, že to už bude dobré a teď tohle. Aktuálně máme 3 - 4 týdny čekat na další výsledky, jestli je pro ni teda chemoterapie nutná. Jsem z toho zoufalá. V současné době i těhotná v 6. měsíci. Hormony pracují a já nevím, jak mám v současné době udržovat psychicky v pohodě sebe natož mamku. Tak jsem se na toto období těšila. A do toho přijde tato rána. Nic nezvládám, nedokážu na to nemyslet a nevím, jak pomoci. Také se bohužel strašně bojím, že i já s touto diagnózou skončím. Můžete mi poradit, co v této době dělat, kde hledat pomoc. Děkuji.
Dobrý den, Váš dotaz v celém svém obsahu je hodně smutný a hodně beznadějný. Tři měsíce bojuje Vaše maminka a s ní i Vy s nádorem prsu. Vpodstatě se téměř celý dotaz týká Vás, Vašich pocitů, strachů, úzkostí, beznadějí, nemám však představu o tom, jak tento stav prožívá Vaše maminka. Zdá se, že jste si s maminkou velice blízké a Vaše těhotenství tento vztah ještě více umocnil. Léčba jakéhokoliv zhoubného nádoru, léčba rakoviny je velmi náročná na psychiku pacienta a jeho blízkých proto, že je dlouhá, často bolestivá, vyžaduje velkou trpělivost a nemá ráda předčasné radování se, jen tak se nevzdává. Jen v naprosto výjimečných případech končí léčba vyříznutím nádoru. Pravidelně léčba pokračuje chemoterapií, která je pojistkou proti rozšíření ještě nezachycených ojedinělých nádorových buněk. V další fázi může onkolog rozhodnout třeba o další formě léčby. To, že chirurgické zákroky byly úspěšné, je dobrá zpráva. Jestli následně onkolog z ostatních vyšetření nazná, že v těle pacienta je ještě další možný kousíček nádoru, jistě bude hledat tu nejoptimálnější cestu dalšího léčebného zákroku, aby pacienta zbavil zbytků rakoviny třeba ozářením nebo chemoterapií. Tady vidím, že onkolog Vaší maminky je velmi pečlivý a nic neponechá náhodě, a to je pro maminku dobré. Opakuji, léčba tumoru je dlouhá a docela náročná. A teď k další části Vašeho dotazu. Zdá se, že Vaše zoufalost je frustrace z nenaplnění vašeho horoucího přání, aby se Vaše maminka rychle uzdravila. Vaše maminka potřebuje získat nadhled nad svou nemocí, nic přece není ztraceno. Pokud se Vaše maminka dostala do deprese, trpí značnou úzkostí, je nutné se se svými psychickými potížemi svěřit svému onkologovi, který jistě najde pro Vaši maminku jak vhodné léky, tak především psychologickou pomoc. Dnes na každém onkologickém pracovišti musí fungovat psychologická péče, musí tam být nebo docházet klinický psycholog, který vedle léků pomůže Vaší mamince i psychoterapeuticky, slovem. Pokud bude tato lékařská péče dobře fungovat, měla by Vaše maminka zvládnout celou léčbu dobře, s pochopením všech procedur, které budou k vyléčení nádoru potřeba. Stejnou péči psychologa byste měla podstoupit i Vy, která pro graviditu nebude moci dostat léky na zmírnění úzkostí, strachů a beznaděje. Tedy systematická psychoterapie. A pokud máte strach z toho, že byste mohla dostat tumor i Vy, poraďte se se svým gynekologem a ten Vás jistě nasměruje na genetické vyšetření. Pokud byste se potřebovala více poradit, můžete mi zavolat na 603290993, jsem z Brna. Hodně síly a trpělivosti Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
11. 1. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer, jiz rok a pul mam rakovinu slinivky, vysledky z krve jsou dobre a nador je ted ve stabilizovaný, nezvetsuje se ,ale trpím psychickém problémy,mam deprese. Ale zkouším to překousnout,ale moc to nejde
Dobrý večer, píšete, že už docela dlouho jste dobře léčen na tumor slinivky, to je dobrá zpráva. Nedivím se ale, že v průběhu léčby se u Vás objevily psychické problémy, Vy píšete, že máte depresi. Deprese je velmi závažné psychické onemocnění, které se vyznačuje především dlouhodobou nespavostí, velkou ranní únavou a zlými myšlenkami, které se také mohou týkat Vaší nemoci, nezvládnutí léčby a případně také smrti. Deprese se v žádném případě nedá překousnout, je to emoční stav mysli a nedá se vůlí ovládnout. Tady pomáhají docela úspěšně léky zvané antidepresiva, jsou pouze na lékařský předpis a při Vaší diagnóze nádoru slinivky Vám je předepíše jak Váš onkolog, tak i praktický lékař. Tyto léky jsou určitě bezpečné a účinné. není třeba, abyste trpěl tak závažnými psychickými problémy, když je tu účinná pomoc. Vedle deprese můžete trpět i úzkostmi a strachem, to je také průvodní jev při léčbě rakoviny. I na úzkost jsou účinné léky. Doporučuji tedy, abyste se svěřil se svými psychickými potížemi lékaři, který jistě najde lék na Vaše psychické trápení. Ať se Vám daří dobře zvládat nemoci, které Vás nyní trápí. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
22. 12. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den. Moje partnerka onemocnela rakovinou prsu. Je po prvni chemoterapii a moc dobre to nezvládá. Ceka nas obe dve boj a ja potrebuji byt silna, abychom to společně zvladly. Jak ji muzu podpořit???
Z Vaší zprávy vyplývá, že Vaše partnerka je nyní relativně na začátku léčby a získává zkušenosti tzv. jaké to je být onkologickým pacientem – tj. jak reaguje tělo a jak duše přijímá změny či důsledky toho, co se děje. S tím je spojena i pestrost psychických reakcí – od ledového klidu, kdy okolí má pocit, že nemocný to zvládá (a přitom tomu tak může, ale i nemusí být) po ochromení či pláč, nářky, nejistotu až panický strach atd., kdy pro okolí jedinec působí jako silně nezvládající a v blízkých lidech jeho reakce na zátěž vyvolává strach. Mají jednak strach o samotného nemocného, a přejí si, aby situaci ustál. Jednak sami nevědí, jak se co nejlépe k nemocnému chovat a jak ho případně podpořit.
Nyní se dostávám k otázce, co je vlastně normální ve chvíli, kdy se nám děje něco nepříjemného, hrozného, bolestného, omezujícího a navíc s výsledkem, který je daleko a nevíme, co budoucnost přinese. Moje zkušenost je, že je nenormální, když u osoby, které se takové zlo děje, neprobíhá žádná duševní změna. Chci Vám říci „nebojte se tolik reakcí své partnerky“ – její projevy v chování a prožívání nejsou ničím jiným než obrannými formami adaptace. Samozřejmě Vaši partnerku neznám a nevím jaká je intenzita Vámi zmíněného nezvládání, jak se konkrétně projevuje ap. Pokud byste vnímala, že to nezvládání je alarmující, věřím, že byste spolu vyhledali odbornou pomoc – psychologickou či psychiatrickou. Onkologická pracoviště buď mají specialisty na psychiku jako členy svých léčebných týmů, nebo tito pracovníci do onkologických center docházejí konziliárně, event. mají onkologická pracoviště kontakty na psychology a psychiatry, které pacientům mohou doporučit.
Teď jsem ale trochu přeskočila – ráda bych se vrátila k tomu, co můžete udělat Vy sama za předpokladu, že své partnerce chcete pomoci. Zní to možná příliš jednoduše, ale důležité je pokusit se citlivě naslouchat a nabídnout nemocné osobě, že jí budete k dispozici, když ona bude chtít; a ona Vás obvykle povede a bude ukazovat, co potřebuje. Vím, že to zní samozřejmě, ale ono to vůbec není tak snadné. Bohužel, protože neznám Váš příběh víc, nemohu napsat nic konkrétněji. Ale třeba pro začátek postačí pár příkladů, kterými bych Vás ráda inspirovala a ze kterých si případně můžete analogicky odvodit, co dělat ve Vaší situaci.
Např. když má nemocný tendenci o svých potížích a prožívání zvýšeně mluvit, vypráví třeba o svých obavách z léčby a jejích důsledků, může tyto strachy rozvíjet do konkrétních podob. Relativně častá reakce blízkých (přestože mu chtějí pomoci) je, že řeknou, že nevědí, jak to bude, že na toto musí odpovědět lékaři … a dají najevo, že s ním o tom nemohou mluvit, protože sami cítí, že neznají odpověď, řešení atd. Takto se stává, že nemocný může mít pocit, že dál si nesmí dovolit před blízkým říkat, co ho tíží, že ho tím poškozuje nebo obtěžuje. A tak dojde k tomu, že nemocný má pocit, že se svým problémem zůstává sám. Myslím, že v podobné situaci se naopak vyplatí ochota blízké osoby naslouchat a sdílet. Nemusíme dávat rady, nabízet řešení apod. Stačí vyjádřit, že nemocného chápeme a následně se můžeme zeptat, jak mu teď můžeme pomoci my. On nám to většinou řekne – a v tu chvíli jsme tzv. s ním a dáváme mu to, co potřebuje.
Druhý příklad může být o tom, že nemocný nás odmítá, nechce s námi o ničem mluvit a odvede řeč vždy do neutrální roviny, když se zeptáme „Jak se cítíš?“ V takové situaci bývá přínosné, když vyjádříme (a můžeme to i říci nahlas), že si všímáme toho, že mu není do řeči. A chceme-li, můžeme mu sdělit, že až bude připraven o určitých tématech mluvit, jsme ochotni ho poslouchat.
V mezích této odpovědi na Váš dotaz nemohu rozebírat další situace, kterých je nepřeberně. V závěru bych Vám ale chtěla říci, že i Vy, jako blízká osoba můžete využívat služby klinických psychologů. Můžete společně věnovat pozornost konkrétním tématům, která Vás trápí. Můžete najít posílení v tomto období tak, aby se i Vám podařilo ho lépe zvládnout.
Věřím, že jsem Vás alespoň v něčem oslovila a držím Vaší partnerce i Vám palce.
16. 12. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com
Dobrý den. Jsem onko pacientka a léčím se rok biologickou léčbou. Trápí mne přístup mojí lékařky, která není empaticka a vůbec nemá čas si se mnou popovídat. I se bojím vyměnit lékaře, abych "je nepopudila proti sobě "jsou to kolegové, možná i kamarádi.. S tím se posnažim sama zabojovat. Spíše se chci zeptat : na vašich stránkách jste zrušili poradnu odbornou lékařskou. Kam se mám tedy obrátit? Navíc Mamma Help také skončil... kde se mám zeptat na některé věci, když moje doktorka nemá na mne čas, mám pocit, že jsem jen nezajinavy kus jeden z mnoha. Děkuji a jsem ráda, že JSTE.
Dobrý den. Víte, napsala jste dotaz do poradny, kterou vedou a odpovídají kliničtí psychologové. Nikdy jsme v naší sekci neměli lékařskou poradnu. Rozumím Vám že se chcete dobrat odpovědí na vše, co Vás zajímá i možná trápí v souvislosti s Vaším onemocněním a následnou léčbou. Jako pacient máte právo na lékařské konzultace jiných onkologů jak na onkologii, kde se léčíte, a pak také na jiném onkologickém pracovišti. Jistě nebude od věci, když si objednáte schůzku např. V Praze v Motole. Určitě se nemusíte obávat nějakého spiknutí, specialisté se sice opravdu znají, ale vůbec si nemyslím, že by se domluvili ve Váš neprospěch. Ano, pacientské organizace postupně končí činnosti, o náhradě nevím. Předpokládám, že Vy potřebujete odpovědět co nejdříve, zůstává Vám tedy ta konzultace na jiném onkologickém pracovišti. Hodně zdaru Vám přeji Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
20. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den. Nyní je mi 27, od 22 se potýkám s vracejícím se difúzním astrocytomem gr.II.(frontálně vpravo) Poslední dobou jsem čím dál častěji v depresích, protože vím, že je to jen čekání na progresi a nedůstojnou smrt s rozloženou osobností, hodně se mi změnila povaha... ze sangvinika a sportovce, který byl středem dění po asociálního melancholika co tráví 90% času stranou všeho. Často myslím na eutanázii nebo sebevraždu, zkrátka mi chybí motivace k životu, zajímalo by mě, jestli se dá problém s někým řešit a léčit, stále může být malá šance, že astrocytom přežiju(ikdyž je podle statistik hodně malá). Pro moje okolí a rodinu je to odpuzující téma, lidé si nedokážou představit co se človku děje v hlavě když to osobně prožívá a není to jen abstraktní příběh někoho druhého.
Dobrý den. To, co už pět let žijete, je stav permanentní úzkosti, strachu, bezmoci, který střídají chvíle naděje, touhy po změně zdravotního stavu, hledání odpovědí na otázky přežití, dokonce snad vyléčení. A na této melancholické cestě hledáte průvodce, se kterým byste dokázal otevřeně mluvit, kdo by Vám pomohl nalézt smysl života, dokonce motivaci dělat něco, co Vás dokáže vyvést z šedé zóny deprese. A musí to být opravdový průvodce, vědoucí a znalý psychoterapeutických postupů, zároveň odborník s nadhledem, kterému byste svěřil všechny své černé myšlenky. A protože to nemůže být nikdo z rodiny, protože k sobě v rodině máte jisté složité emocionální vazby, které Vám nedovolí mluvit otevřeně o všem, co Vás tíží, je třeba zřejmě bezodkladně najít odborníka psychoterapeuta, nejlépe klinického psychologa, se kterým pak bude možno procházet úlevnou psychoterapií. Navíc byste také měl s pomocí psychiatra najít správně cílená antidepresiva a anxiolytika, abyste se dokázal odpoutat od černého myšlení na sebezničení. Jako psycholog Vám nedokážu odpovědět na medicínské otázky kolem léčby astrocytomu, ale docela naléhám, abyste na onkologii, kam chodíte na kontroly, vyhledal přiděleného psychologa a požádal jej o pomoc. Nemusí to být on sám, ale může Vás nasměrovat kolegům klinickým psychologům, psychoterapeutům, z nich pak byste jistě vyhledal toho "svého" psychoterapeuta. Moc bych se přimlouvala za to, abyste to udělal co nejdříve. Jak je vidět, Vaše cesta s difuzním astrocytomem může být ještě docela dlouhá. Není opravdu dobře ji pouze přežívat. Hledejte průvodce životem s chronickou nemocí. Velmi Vám přeji, abyste našel pomocnou ruku a směr. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS 'CLS JEP
17. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Jak pomoci nebo podpořit svou přítelkyni 41, které před měsícem zjistili rakovinu a už chodí na injekce a chemoterapii. Asi před 12 lety si tim už jednou prošla. Ale ja jsem v této situaci poprvé a nerad bych něco pokazil popřípadě zhoršil. Dekuji za Váš čas a jakoukoliv informaci a odpověď.
Být podpůrnou osobou někoho, kdo prochází onkologickou léčbou, může být často náročnější, než zvládání onemocnění samotným nemocným. Ten, v optimálním případě ví, na čem je, co se děje, jaké to bude… a může se podle toho zařídit. Také se může chovat, jak chce, aniž by „musel“ komukoli cokoli vysvětlovat. Může také třeba i filtrovat informace, které se dostávají k podpůrné osobě, a ta velmi často tápe. Nerozumí, nechápe a neví co a jak. Píšete, že byste nerad něco pokazil nebo zhoršil. Toto by mohl být začátek Vašeho rozhovoru s přítelkyní. Podělte se s ní o svou nejistotu, své obavy a zmatky… Zeptejte se jí, co a jak pro ni můžete udělat – jestli chce doprovodit na chemoterapii, uvařit večeři, jít na procházku…. Dejte jí najevo svůj zájem, svou starost, ale i respekt k tomu, pokud Vás odmítne. Měla by slyšet, že jste tady, že jste připravený, až Vás bude potřebovat. Určitě to není jednoduché, ale čím otevřenější k sobě dokážete být, tím menší bude prostor pro zmatky a nedorozumění. I když i to k tomu může patřit a pak může být na místě i „jen“ třeba: „promiň, to jsem nevěděl.“…. Možná to teď bude znít ne příliš profesionálně, ale věřte, že to funguje. Poslouchejte své srdce a intuici. Vy svou přítelkyni znáte, Vy víte, co jí udělá radost, co ji naštve a to se nemění ani teď, ve chvíli, kdy si procházíte náročným obdobím.
Pokud byste chtěl, ráda bych Vám doporučila naši knihu „Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým“ (např.na www.alza.cz), která je věnována právě blízkým onkologických pacientů.
Držím vám oběma palce/pěsti a přeji hodně sil a odhodlání. Kdyby cokoli, klidně mi napište na můj mail.
16. 11. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den,
na konci srpna jsem si nahmatala bulku v prsu. Následně po biopsii mi byla diagnostikován nález třech agresivních nádoru v levém prsu. Byl to obrovský šok. Nikdo v mojí rodině žádnou rakovinu neměl a tudíž jsem neměla o této nemocí žádné informace. I přes varování v mamma centru, že nemám nic hledat na internetu, jsem hledala alespoň trochu informací o tomto druhu nemoci, jak s ní pracovat, jaké jsou úžasné výsledky vyléčení.
Je mi 58, žiji s partnerem, rodiče žijí 150 km od mého bydliště. Mám již dospělé děti se svými rodinami, které také žijí v jiných městech. Rodině jsem postupně sdělovala moji situaci a slyšela slova podpory a víry, že to zvládnu.
Dobře, snažím se, postupovat chemoterapií, připravovat se na následnou operaci a případné ozařování. Do toho přišel Covid s celou řadou omezení. Ještě před uzavřením pohybu byla u mě maminka, která absolvuje rehabilitační léčbu u lékaře v blízkosti mého bydliště.
Druhý den u mě začaly příznaky Covidu, tak jsem maminku poslala pryč se strachem, abych ji nenakazila. Bohužel maminka se nakazila a doma přenesla nemoc i na tatínka. Oba rodiče jsou přes 80, ale úplně soběstační. Nemoc je dohnala do nemocnice, kde tatínek tento týden zemřel a maminka statečně bojuje.
Totálně jsem se zhroutila, stavy sebeobviňování a depresí u mě propukly.
Z rodiny slyším (po telefonu, jinak to nyní nejde) , že musím být silná a nenervovat se, žádný stres. Jen mi nikdo neřekl jak to udělat.
Prosím, je možné navštívit nebo si virtuálně popovídat s odborníkem psychologem?
Moc by mi to pomohlo. Děkuji.
Dobrý den,
věřím tomu, že zažíváte velmi těžké chvíle a podobné příběhy bohužel tato doba bude přinášet i nadále. Určitě nelze nemít stres a "nenervovat se", jak píšete, ve chvíli, kdy zemřel Váš tatínek a maminka je v nemocnici a Vy se svojí diagnózou absolvujete léčbu. Nesnažte se násilím svoje jistě silné pocity překonávat, určitě je lepší, když budete hodně plakat a svoje těžké pocity tak "vyplavíte". Nelze zůstat v klidu. Ale jistě Vám pomůže krizový rozhovor a také existují různé způsoby uklidnění, kterými si můžete pomáhat, což se hůře vysvětluje psanou formou. Nabízím Vám spojení přes aplikaci what´s up, případně i prostý telefonický rozhovor, ideálně v pondělí 9.11. ve 14:00. Pokud byste právě v tomto čase chtěla přijet osobně, přijeďte na onkologickou ambulanci č. 4 v Krajské nemocnici Liberec, budu tam. Dejte mi vědět na email hana.kynkorova@seznam.cz, jak jste se rozhodla, napíši Vám pak svůj telefon.
Zatím hodně sil.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum Liberec
6. 11. 2020, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
V lednu mi našli hpv pozitivní v 3stadiu byla jsem na operaci kde mi bylo řečeno že se mi to nemůže vrátit chodila jsem pravidelně na prohlídky kde mě doktor řekl že je vs ok a že mám jen cysty tenhle týden jsem byla opět na kontrole kde mě řekl že mám zase HPV 3stadiu když jsem se ptala jak je to možný tak mlčel a neodpovídal nemluvil semnou vůbec ...bojím se že operace která byla nebyla správná a mě se to rozrastlo a doktoři vs zamlceli bojím se o svůj život ,...a o to že nebudu mít kvůli nim nikdy miminko.
Děkuji za odpověď
Dobrý den, vnímám Vaši situaci jako velmi závažnou nejen ze zdravotního hlediska, ale jako veliký psychický problém. Jako psycholog nedokážu zhodnotit léčebný postup zvládnutí Vaší nemoci, ale velmi intenzivně si uvědomuji, že v situaci, kdy se Vám nemoc vrátila, potřebujete odbornou lékařskou pomoc. Pokud s Vámi Váš lékař nemluví a nevysvětluje Vám postup další léčby, máte právo silně trvat na vysvětlení, proč se operace nezdařila. Neměla byste se nechat odbýt mlčením, trvejte na tom, že chcete vysvětlení, je to přece Vaše tělo, Váš život, Vaše budoucnost. Žádejte vysvětlení, nenechte se odbýt. Váš doktor, který s Vámi nemluví, má jistě nad sebou svého nadřízeného lékaře, primáře, profesora, ředitele. Jděte za jiným odborníkem, vezměte si nálezy, které jistě máte, chtějte konzultaci u jiného odborného lékaře. Pokud se v důsledku špatného jednání Vašeho lékaře u Vás začne rozvíjet depresivní nálada, úzkostnost, strach a nejistota, měla byste navštívit svého praktického lékaře a poprosit jej o pomoc. Předepsat léky, poslat k psychologovi. Nejdůležitější ovšem je, abyste se nedala odbýt a žádala o pokračování léčby Vaší nemoci. Buďte statečná a chtějte vysvětlení a pomoc.
5. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Manželovi byl diagnostikován Glioblastom IV. stádia se špatnou prognózou. Je po úspěšné operaci , kdy mu byl nádor v levé hemisféře zcela odstraněn. Teď podstupuje následné léčení ozařováním a chemoterapií. Snaží se pracovat , ale je unavený a hůře mluví. Podniká naštěstí doma a já mu pomáhám. Je .............. a práce ho naplňuje a je to teď taková jeho terapie. Také se jí nechce vzdát i když byl varován, že jakmile se nakazí koronavirem, tak je to pro něj smrtelné. Jsme manželé 43 let. Máme se moc rádi a vždy jsme se mohli jeden na druhého spolehnout. Napjala jsem všechny síly, aby jsem mu byla oporou a snažím se vytvořit atmosféru klidu a pohody. A teď teprve přichází moje otázka. V této velmi těžké situaci oznámil zeť naší dceři, že ji opouští. .......... Dcera je psychicky na dně a nás všechny to oslabuje v boji s nemocí. Máme ji a vnučku velmi rádi, vztahy jsou výborné. ....... Vnučka je nešťastná a netají se tím, že nesouhlasí s rozchodem rodičů a je na něj drzá a zlá. ....... Vloni jsem měla těžký rok, kdy jsem pochovala tatínka a po čtyřech měsících maminku. O oba jsem se s bratrem starali až do smrti. Hrozně mi rodiče chybí. Neměla jsem ani čas si prožít truchlení a částečně to v sobě přijmout a teď jsem postavena držet na ramenou celý svět. Myslím si, že jsem dost silná, ale teď se velmi bojím a nevím jak dál. Hlavně nechci dělat chyby. Nevím pořadí, koho utěšovat a podporovat. Dcera se tak trápí, že mi není plnohodnotnou oporou a sama bojuje a mě se z toho srdce svírá.....
Dobrý den,
děkujeme za důvěru a Váš dotaz. Moje jméno je Martin Pospíchal a působím jako psycholog u České onkologické společnosti.
Pečlivě jsem si pročetl Váš email. Bohužel, někdy se v našich životech dostáváme do spletitých a náročných situací, tak jak popisujete níže. Znám to od mých klientů, i z vlastního života do kterého nám také vstoupilo historicky onkologické onemocnění.
Zkusím říci, několik důležitých věcí, které cítím z Vašeho příběhu. Uvádíte hned v počátku, že jste "napnula všechny síly", abyste mu byla oporou. V podobném duchu mluvíte i dále směrem ke slečně dceři. Atmosféra klidu a opory, o které mluvíte je jistě nemocnému ku prospěchu, na straně druhé to bývá často energeticky náročné.
Vkrádá se mi do mysli otázka: "Kdo je aktuálně oporou Vám?" Onkologické onemocnění je často běh na dlouhou trať. Vím to od klientů, a vím to z mojí vlastní rodinné zkušenosti, jak jsem již uváděl. Abychom mohli být dlouhodobě našim blízkým oporou, tak potřebujeme dost sil. Přestože o Vás mohu (odhadem) uvažovat jako o silné ženě, která vše vždy zvládala. Přeci jenom být oporu více lidem je mnohdy náročné.
Existuje takové pravidlo z praxe, že pokud se rozhodnu být někomu dlouhodobě oporou, tak bych si měl vybrat zase někoho, kdo bude oporou mě. Ať už to bude kamarádka nebo ještě lépe odborník (psycholog). Klidně čerpat z více zdrojů a od více lidí. Myslím, že to že jste nám napsala je dobrý první krok. Vzala jste odvahu a svěřila jste se. Za Vám děkuji. Být schopen se o někoho dalšího opřít je rozumná volba v situacích, kdy je to ho na nás prostě hodně, tak jak to cítím z Vašeho příběhu.
Další myšlenka, kterou bych Vám rád nabídnul je ohledně manžela Vaší dcery. Tedy člověka, který se rozhodnul Vaši dceru opustit. Každý z nás mám ve svém životě něco, čemu můžeme říkat "sféra vlivu". Něco můžeme ovlivnit hodně, něco jen částečně a něco moc ovlivnit nemůžeme. Vím, že byste ráda dceři pomohla "udržet vztah", ale někdy může být užitečné si přiznat, že něco prostě ovlivnit nemůžeme. Není to Vaše vinna ani odpovědnost, je to (jak píšete níže) jeho rozhodnutí.
Rodina jako taková si navzájem může dát hodně. Vy Vašemu panu manželovi, slečna dcera Vám oběma a Vy zase jí. Nicméně v současném okamžiku jste všichni hodně zatíženi, tím co se děje. Každý si nese svůj "kámen". Není tedy špatné pouvažovat na tím, "přinést" do Vašich životů energii, nové pohledy i témata i od ostatních lidí. Otázky, které mě k tomu napadají: Musíte být na podporu pana manžela sama, nebo se může ještě někdo zapojit mimo slečny dcery? (jeho kamarádi, odborníci, kteří budou oporou jemu apod.) Musíte být slečna dcera na situaci sama, nebo se může o někoho (mimo Vás) opřít? (opět kamarádi, odborníci - psycholog) apod. Může se pan manžel sám vydat pro psychologickou podporu nějak jinam než jen k Vám?
Je dobré, že chcete být manželovi i dceři oporou. Co až tak užitečné nebývá "stát v této náročné situaci sám". Navíc, stejně jako Vy se i oni mohou opřít o někoho další.
Prosím nezlobte se pokud moje úvahy nejsou správným směrem. Vycházím pouze z níže uvedených informací a na základě toho jsem se snažil psát výše uvedené.
Budu se těšit na Vaši reakci.
6. 11. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Dobrý den, v lednu minulého roku jsem byl na operaci s nádorem varlete, následně jsem prodělal 2 chemoterapie CBDCA, chtěl jsem se zeptat, zda v takovém případě mám nárok na částečný invalidní důchod?
Moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, je mi velmi líto, ale musím Vás upozornit, že píšete do poradny, kterou vedou psychologové. Nejsem schopna Vám dát správnou odpověď. Prosím, obraťte se na svého onkologa, ten Vám jistě doporučí sociální pracovnici, která si s Vašim dotazem jistě bude vědět rady. Každá nemocnice má své oddělení sociální péče, prosím, vyžádejte si jejich pomoc. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
25. 10. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, moc bych chtěl poprosit o radu. Táta onemocněl, je mu 68 a má nález na prostatě s metastázami v kostech. Nyní podstupuje hormonální léčbu a chemoterapii. Byl na druhé dávce co se týče nálezu na prostatě a příští týden jde na první dávku k nálezu v kostech protože si musel nechat nejdříve vytrhat pár zubů a ty se museli zahojit. Ze začátku chtěl se vším bojovat, říkal že je mu jedno že bude mít bolesti hlavně ať se začne léčit. Bojovat s tím chce asi pořád, ale s mámou se nám zdá, že je na tom strašně špatně psychicky. U táty je to dle mého ještě zhoršováno tím, že navíc má problémy s očima, má kombinaci šedého a zeleného zákalu, už s tím má problémy mnoho let, nyní jsem pochopil že se mu to dále zhoršuje. Dále teď je tu COVID. Toho se také strašně bojí. Má teď prý kvůli chemoterapii oslabenou imunitu a jak říká, pokud to chytím je se mnou do vánoc konec. Určitě má pravdu, že by to bylo špatné covid chytit, ale já i máma se před covidem chráníme roušky, vyhýbáme se kontaktu s jinými lidmi. Táta má samozřejmě všude respirátor, dodržujeme hygienu. S mámou se nám nelíbí, že táta skoro úplně přestal chodit ven na čerstvý vzduch, po řád sedí v místnosti orientované na sever takže denního světla tam teď moc není. Táta popírá že by ven nechodil z důvodu toho, že se bojí že by chytil covid, ale já opravdu nevím jak to je doopravdy. Možná to není tím, ale pořád mu říkáme, aby šel alespoň na chvíli ven, na čerstvý vzduch, na sluníčko když svítí, ale nejde. Asi z důvodu chemoterapie se nadměrně potí, pořád má propocené košile a proto prý nemůže jít ven. Pořád mu říkám jdi tedy se projít jen na 15 minut, vezmi si respirátor, bundu, převlíkni se do suché košile a za 15 minut až přijdeš domů tak se zase převlíkni. Pořád mu říkáme, že pohyb je strašně důležitý. Z vlastní zkušenosti vím jak hýbat se nabíjí pozitivní energií. Hlavní problém ale je, že táta byl dříve velmi komunikativní, pořád si telefonoval s klienty, četl knížky, koukal na fotbal. Nyní přestal mít o vše mít zájem, vůbec s námi nemluví. Jenom si v té své temné místnosti na sever píše na počítači a to je celá jeho aktivita. Když s ním s mámou chceme o tom mluvit tak většinou jen mlčí, odpoví dvěma třemi slovy a to je vše. Když mu volá ségra a synovci přes videohovor tak většinou už ani se synovci moc nemluví, hned předává telefon mámě. Nevíme co s tím, včera jsme se snažili na tátu tlačit, aby nám řekl v čem je problém, co se děje, proč nechodí ven a nemá o nic zájem. Nakonec se nám z táty podařilo vypáčit, ale taky to řekl jen pár slovy, že má "depresivní náladu, úzkostné stavy, že ho brní hlava, že si připadá jako vygumovaný, že se prý nebojí, že nemůže spát" Ptali jsme se ho, protože dříve dostal od doktorky nějaká antidepresiva zda si je bere tak říkal, že ano. Když mu, ale radíme aby vyhledal pomoc psychologa tak zpočátku říkal že to nemá cenu, prý v čem by mu poradil. Nyní říká, že nikam volat nebude, že k psychologovi chodit nebude. Nevím jestli se vyhledat psychologa stydí, nebo si opravdu myslí, že by mu nijak nepomohl. Prosím moc o radu co máme s tátou dělat. Fyzicky se léčí, ale z psychologického hlediska s onemocněním nic nedělá. Alespoň se mi podařilo, že souhlasil s tím, že když Vás poprosím o pomoc tak si odpověď přečte. Moc prosím o pomoc. Děkuji a přeji krásný den.
Dobrý den,
jsem psychologem České onkologické společnosti a děkuji za Vaši důvěru a zaslaný dotaz.
Z Vašeho textu níže cítím, že máte o tatínka starost a chcete mu být oporou, jak nejlépe to dovedete. Znám onkologické onemocnění také z vlastní rodiny a vím, jak moc chce člověk svým blízkým pomoci. Z mé praxe také vím, jak obtížné je pro některé nemocné pomoc přijmout.
Střet s náročnou životní událostí v podobě onkologického onemocnění dopadá na každého člověka s různou silou. V začátcích se někdy se dočasně stává, že člověk potřebuje být nějakou dobu sám. Chce si srovnat myšlenky. Někdo opravdu může propadat depresivnímu prožívání. Takto přes email je to těžké posuzovat.
Mám potřebu říci, že moji mužští klienti mají k "uzavírání se" výrazně větší sklony než ženy. Je pro ně náročnější říci si o podporu i ve velmi těžké životní situaci. Přesto bych rád řekl, že opora blízkých pomáhá a není to slabost si o ni říci. Zkusím dát následující příklad: vedle psychologie jsem horský průvodce. Když si představíte silného chlapa horolezce a dáte mu na záda 10kg batoh, tak se ani neprohne. Když mu dáte 20kg tak už to cítí, když mu dáte 40kg tak se ohne. Znamená to snad, že by to byl slabej chlap? Ne, jen má hodně naloženo! A když má někdo "hodně naloženo" tak je rozumné rozdělit se o "náklad". V horách nebo v životě. Není to slabost, je to rozumná volba. Podělit se s blízkými nebo odborníkem.
Je to pochopitelně na jeho volbě, zda se bude chtít opřít o Vás nebo o odborníka. Stejně tak je na jeho volbě, zda se rozhodne být nějakou dobu sám. Z Vaší strany je určitě dobré říci mu (pokud to tak cítíte), že jste tady pro něj kdykoliv bude potřeba. Zkrátka, aby to věděl, aby to "padlo nahlas". Zda on Vaši pomoc využije, či nikoliv je už jeho svobodnou volbou. Nedokážeme naše blízké k ničemu tlačit, jen podat pomocnou ruku. Ale už to samotné pomáhá, tedy vědomí, že naši blízcí jsou připraveni pomoci, pokud budeme potřebovat.
Ohledně psychologické odborné pomoci. Mnoho mých klientů mi říká, následují: "Kdybych to byl věděl, že mně rozhovor s psychologem pomůže, tak bych býval přišel dříve." Ale nikoho k tomu nutit nemůžeme, je to jejich rozhodnutí. Nedokážeme také nic slibovat, psychologická práce je společným dílem klienta a psychologa. Záleží na vůli obou.
Další směr, který by pro Vás i pana otce mohl být inspirativní:
- Kniha, kterou jsme dávali dohromady s kolegy právě na základě dotazů jaký je ten Váš. Mnoho situací a prožitků, o kterých píšete níže je tam uvedeno více. Může to být inspirací i pro tatínka
- Ohledně chození ven. Ano pravidlený pohyb je něco, co prospívá jak tělu, tak i duši. Vy ale můžete pouze doporučit, povzbudit. Rozhodnutí je na něm. O prospěšnosti pohybu jsem s kolegou připravil celý webový seminář (zdarma) zde, můžete se panem otcem podívat pokud by Vám to přišlo užitečné:
- Co se týká obav z nákazy Covid-19, zde opět pár zdrojů, jak se strachem z nákazy lépe pracovat. A jak pomoci svým blízkým v této situaciDejte prosím vědět, zda je to pro Vás takto užitečné
S pozdravem
PhDr. Ing. Martin Pospíchal
psycholog
27. 10. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Dobrý den,můj manžel v 49 letech má o d srpna rakovinu ,ze začátku se s ní chtěl poprat a říkal si proč,zkusil různé regrese,meditace,ale jak neustávaly bolesti a nastaly i různé zdravotní komplikace, začaly i chemoterapie, které špatně snáší,je stále slabší ,bez energie, prostě říká , že už to nedá, potřeboval by si o všem nějak promluvit,ale ne se mnou a myslím, že ho i dost ubyji neustálá starost jeho matky, která je u nás min 3x denně,nevím jak s ním o tom všem mluvit, nevím jak mu pomoci
Dobrý den, Váš manžel teprve nastupuje dlouhou a velmi bolestnou cestu léčby "svého" nádoru a já vidím typický průběh psychických reakcí na závažné a nebezpečné onemocnění. Zpočátku byl plný odvahy a nastavení poprat se s nemocí, je přece v nejlepších letech a jen tak jej něco neskolí. No, pokud podstupoval např. meditace jako přípravu na léčbu pod vedením odborníka, mohla to být dobrá šance začít léčbu psychicky posílený. Předpokládám, že s bolestmi a následky chemoterapie přestal meditovat. Regrese nemusí být podle mých zkušeností až tak dobrou přípravou na zvládnutí náročné léčby. Předpokládám, že do obou praktik vkládal veliké naděje, následně byl zklamán a hluboce frustrován. Pokud byl při meditacích veden terapeutem, měl by se nyní k němu vrátit a požádat jej o pomoc, mohl by mít možnost sdělit své strachy, úzkosti, depresivní nálady někomu mimo okruh své rodiny. Pokud ale nezná Váš manžel psychologa, terapeuta zpřed léčby, měl by požádat svého onkologa o schůzku s klinickým psychologem, který působí na onkologickém pracovišti, kde se Váš manžel léčí. Každé onkologické oddělení, každá klinika by měla mít k dispozici odborníka na psychiku onkologických pacientů, takový klinik by jistě dokázal Vašemu manželovi pomoci ze současných psychických potíží, uměl by rozpoznat, v jakém stavu Váš manžel je, dokonce by společně s onkologem dokázal léčit případnou depresi, do které se podle všeho Váš manžel už dostal. Jak píšete o jeho matce, která jej svou přehnanou starostlivostí a úzkostí, strachem opravdu může ubíjet a zhoršovat jeho beztak sužovanou psychiku, asi Vy osobně jí nedokážete říct, aby se ve svých projevech k synovi mírnila. Tady může pomoci zřejmě jedině on sám tím, že jí vysvětlí, že přehnaná péče dospělému muži od matky opravdu není k ničemu. Jak můžete teď, dva měsíce od začátku léčby pomoci manželovi? Pevně stát při něm, hledat pro něj slova naděje, že nic není ztraceno, že mu rozumíte, ale že pevně věříte v obrat k lepšímu. Jistě byste našla hodně inspirace v naší nové knize Rakovina v rodině (najdete na alza.cz), která je především pro doprovázející blízké pacientů, tam je několik kapitol přímo pro řešení situací, ve kterých jste se oba octli. Chtěla bych Vás upozornit na závažný fakt, že i Vy jste v ohrožení, psychický tlak, který se bude s délkou léčby stupňovat, Vás může dostat do reaktivní deprese, ve které těžko budete oporou svému manželovi. Prosím, poraďte se o celé vaší situaci doma se svým praktickým lékařem, jistě Vám poradí a pomůže. Hodně síly Vám přeji Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS CLS JEP
21. 10. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
za týden mám jít na operaci. Mám rakovinu dělohy, bude odstraněna děloha, vaječníky, mízní uzliny, dle výsledků rakovina nezasáhla jiné orgány a vaječníky a uzliny chtějí oodstranit preventivně. Nebrečím, nejde to ale nyní začínám mít strach. Je mi hrozně. Dočetla jsem se, že po odstranění vaječníků - řídnutí kostí, uzliny - otékání, aj. Po operaci nemám mít ozařování ani chemoterapii. Jsem totálně mimo. Uvažuji o tom, že je jedno jestli operace nebo ne. Obojí je absolutně na nic. Žádný pořádný život. Vlastně nevím proč píši. Pomoc už žádná není.
Chtěla bych reagovat na Vaše slova, která jste napsala do psychoonkologické poradny. Na jedné straně z nich cítím zmatek, nejistotu a beznaděj – tedy negativní emoce, které jsou v takové situaci víc než pochopitelné. Ale na druhé je v nich něco jako jistý pud sebezáchovy, který způsobil to, že jste přece jen napsala …
Píšete o strachu chirurgického řešení Vašeho onemocnění, resp. z následků, které operace může přinést. Bojíte se, že její důsledky budou hrozné. Jejich míru však nemůžete odhadnout … a myslím, že to v tuto chvíli nedokáže nikdo, neboť každé lidské tělo je jedinečným originálem. Takže ač platí jisté obecné zásady pro všechny, míra individuální odpovědi organismu (tedy důsledků) je vždy jiná.
I když o Vašem příběhu vím pramálo, předpokládám jednu věc. A sice, že způsob léčby, který Vám lékaři navrhli, je asi v tuto chvíli pro Vás ten nejlepší možný. A proto věřím, že by měl být vstupenkou do dalšího života – tedy nadějí, že budete dále žít. Možná s určitými důsledky a možná s tím, že některé věci třeba nebudou fungovat tak jako dřív. Nejspíš ale zůstane ještě hodně toho, co fungovat bude a co budete moci dělat. Třeba z palety těchto množností začnete něco dělat víc, než jste dělala dřív … Není to pravidlem, ale někdy nemocní zjistí, že to zase není tak špatné, jak si prve mysleli.
Strach a nejistota, které Vás nyní zahlcují, jsou často větší nepřátelé než vlastní tělo. A navíc v nás rostou tím víc, čím víc jim uhýbáme. Postavit se jim není vůbec lehké – zvláště, pokud zůstáváme se svým problémem izolováni. Vy jste se rozhodla s tím, co cítíte ve svém nitru, nezůstat sama, neboť jste napsala na náš web. A to je dobře, protože vždy když uděláte podobný pokus, nejspíš zjistíte, že budou lidi, co na Vaše volání budou slyšet. Ti Vám budou moci říct, jak oni vidí Vaši situaci anebo Vám budou chtít říct (stejně jako já), že některé ztráty mohou mít smysl, protože Vám mohou dát naději na delší a ne ve všem špatnou budoucnost.
Při operaci i po ní Vám budu držet pomyslné pěsti. A do dalších dnů přeji co nejvíc štěstí.
12. 10. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com
otazka dotaz specialista onkolog na nadorove onemocneni ledviny a metastaze do plic .zasahlo plice a obratel.Je moznost objednani a prevozu na vysetreni pripadne operace cekani 3 tydny .Vysetreni na ORL pouze inekce proti bolesti Morfin.Predepsali Morfin ale mimu tatovi je 65 let a starsim lidem se nesm podavat ma I vysoky tlak narusuje dychaci ustroji a muze upadnout do komy.Radioterapie chirurgicky zakrok a pote odstraneni metastaze.
Dobrý den,
dostali jsme dva Vaše dotazy a bohužel Vám na ně nemůžeme relevantně odpovědět a to z několika důvodů:
1. píšete do PSYCHOLOGICKÉ poradny, nemůžeme se tedy vyjadřovat k lékařským záležitostem, protože nejsme lékaři.
2. Z dotazu není zřejmé, na co se vlastně ptáte, alespoň já jsem tomu nerozuměla.
Věřím, že právě právě prožíváte emočně náročné chvíle, proto Vám nabízím psychologickou krizovou intervenci v Krajské nemocnici Liberec na oddělení onkologie, můžete přijít osobně do ambulance č.4, kde v pondělí vždy působím a již toto pondělí 12.10. ve 13:00. Pokud Vám termín nevyhovuje, napište mi na email hana.kynkorova@seznam.cz, případně dejte vědět na tel. 723952110. Pokud telefon nezvednu, prosím napište sms o účelu Vašeho telefonu. Konzultace se mnou jako s psychologem jsou důvěrné.
Pokud si nepřejete osobní návštěvu, napište mi více na mail, odpovím.
Hodně sil
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Krajská nemocnice Liberec
8. 10. 2020, Mgr. Hana Kynkorová, Hana.Kynkorova@seznam.cz
