Všechny příspěvky

Onkologickému pacientu, který už má diagnózu a začíná se léčit, vpodstatě nelze zabránit ve stále se opakujících myšlenkách na bolesti, drastickou léčbu, na smrt. To vše je zákonitá odezva, reakce na život ohrožující chorobu a je hodně smutné, že Vy jako sestra, i kdybyste ji rozptylovala, prosila, žádala, devastující myšlenky budou Vaši sestru ještě nějakou dobu provázet. Ona se může z takového myšlenkového zacyklení dostat ve chvíli, kdy začne zabírat léčba a ona se může těšit, že nemoc může překonat. Vy jí nemůžete odpovědět seriózně na její otázku PROČ PRÁVĚ JÁ? Zatím ještě nikdo ve světě, žádný odborník, žádný výzkum nedokázal odpovědět na tuto tíživou otázku, kterou si dává každý nově nemocný nádorem. Co s tím? Pro Vás konkrétně to znamená nevyvracet sestře její otázku, ale říkat jí, ať se děje cokoliv, jste jí nablízku, mluvte s ní, odvádějte její pozornost k praktickým každodenním situacím, o jejích pochybnostech nelze říct nic jiného, než že jí nedokážete odpovědět. Kliničtí psychologové z naší Psychoonkologické sekce nedávno vydali knihu, ve které jsou vysvětleny psychické reakce jak pacientů, tak především jejich blízkých. Pokud budete chtít vědět víc, proč Vaše sestra reaguje, jak reaguje, proč její blízcí nedokážou podpořit svou nemocnou, jak by měli právě blízcí reagovat, měli by si tuto knihu odborníků přečíst. Jde o knihu Rakovina v rodině (www.alza.cz). Přeji Vám statečnost při podpoře sestry. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 11. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý večer, velmi upřímně Vám blahopřeji ke zvládnutí té odporné nemoci, jsem potěšena, že máte velikou podporu ve své rodině. Trápí Vás ale odtahování kamarádek a vysvětlujete si to tak, že v jejich očích jste jako malomocná, méněcenná, dokonce infekční. No a já Vám dám k přemýšlení jinou variantu, proč se to děje: a co když Vaše přítelkyně jsou ve velkých rozpacích, jak a o čem si s Vámi povídat? Třeba mají obavy, aby se Vás nepříjemně nedotkly nějakou neomaleností, neznalostí. Pokud budete chvíli přemýšlet tímto směrem, mělo by Vám jejich jednání být srozumitelnější. Rakovina je přece obecně  ve společnosti obrovské tabu, ještě jsme se jako společnost nenaučili o ní mluvit s rozumem, ne se zděšením. Já bych Vám doporučovala, abyste kamarádky vzala na milost, abyste jim vysvětlila, že potřebujete jejich přítomnost, že jste dostatečně statečná, abyste si s nádorem poradila, abyste se zase mohly scházet, aby Vás braly jako uzdravenou statečnou kamarádku. To je také ten příklad, kdy Vám dokáže rozumět jen kamarádka se zkušenostmi. Zkuste tedy svěřit se kamarádkám se svým zápasem a s tím, že se dá překonat i hnusná choroba, když pacient se proti ní postaví statečně a odvážně s představou vyléčení. Jsem opravdu přesvědčena, že když se Vám s nimi podaří takhle mluvit, zase budou s Vámi rády, a to o to víc, když jim řeknete, že je kolem sebe potřebujete. Hodně zdaru a síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

21. 10. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

je naprosto přirozené, že ve chvíli, kdy se setkáme se závažným onemocněním, nevíme  jak dál; tak trochu se ztratíme v sobě i ve světě kolem nás.  Všechny dosavadní jistoty jakoby najednou přestaly platit, naše plány do budoucna se mohou začít ztrácet… v našem prožívání se ve větší či menší míře objevuje nejistota a strach. Může být těžké v sobě najít odvahu a odhodlání přijmout tuto novou skutečnost a najít si svou vlastní cestu nemocí a léčbou. Jednou z důležitých věcí je nebýt na to všechno sám. Je úžasné, máte-li vedle sebe lidi, kteří tam jsou, když je potřebujete. Oni Vás mohou vyslechnout, pohladit, obejmout…  Určitě bych se ale přimlouvala i za to, mít „svého profesionála“,  psychologa, který může jít tímto náročným obdobím s Vámi, který Vám může pomoci se zorientovat v tom, co se děje i ve Vás samotné. Společně můžete najít cestu, jak žít i se závažným onemocněním a ne jen přežívat. Hodně síly a budete-li chtít, ozvěte se klidně na můj mail.

7. 10. 2021, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, v místě Vašeho bydliště, kde je fakultní nemocnice, ve které, předpokládám, se bude Vaše maminka léčit, by mělo být i oddělení klinické psychologie. Prosím, zkuste je kontaktovat a dohodnout s nimi nejlepší řešení pro Vaši maminku, pokud byste se chtěla poohlédnout mimo nemocnici, pak také můžete kontaktovat některého z klinických psychologů, kteří pracují v soukromých ordinacích a zkusit se domluvit s nimi na účinné psychoterapii pro Vaši maminku. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

29. 9. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

život s onkologickou diagnozou je neskutečně složitý a náročný.  Jak sama píšete, okamžiky naděje, úlevy a odhodlání se střídají s obavami, bolestí a beznadějí. Je to naprosto přirozené; onkologická léčba je náročná nejen časově, ale nutí nás přemýšlet nad nejrůznějšími otázkami, které ne vždy musí mít odpověď. Může být velmi náročné a vysilující si tím vším procházet sám. Je skvělé, když při Vás stojí Vaši blízcí, ale odborná pomoc psychologa může nabídnout komplexní péči. Velmi bych se přimlouvala za to, abyste Vy sama odbornou pomoc vyhledala – společně s psychologem se můžete, mimo jiné. zorientovat sama v sobě, v tom, co se děje i v tom, jaké možnosti máte. S podporou odborníka můžete najít cestu, která pro Vás bude v tomto nelehkém období schůdná. V případě potřeby je také možné domluvit s Vaším onkologem nasazení vhodné medikace na úzkost, příp.depresi. Je-li nasazení farmakoterapie nezbytné, nejde o žádný projev slabosti, ale o další cestu jak zvládnout náročné období, které máte před sebou. Pokud byste měla zájem, pak bych Vám ráda nabídla tip na knihu, kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali pro onkologické pacienty a jejich blízké. Název je „Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým“, která se dá sehnat na internetu. Přeji Vám hodně odvahy, síly a odhodlání v boji s nemocí. S úctou, Alexandra Škrobánková.

11. 9. 2021, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, podle zákona a také podle moudrého rozumu má jedině pacient právo dozvědět se o povaze jeho nemoci a o léčebných úkonech s ní spojených, se kterými může a nemusí souhlasit. On jediný má také právo informovat ostatní členy rodiny a blízké o své nemoci, a pokud někomu nechce říct, jak na tom je jeho zdraví, nikdo nemá právo jej přemlouvat k opaku. Toto je součástí etického kodexu zdravotníka a pacienta. Tedy podle toho máte plné právo odmítnout naléhání rodiny. Také vnímám, že udržet si rovný vztah s otcem je pro Vás vysoce důležité. Přeji Vám, abyste nepodlehla nátlaku a svého otce dokázala podpořit v jeho boji s nemocí. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

29. 8. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

děkujeme za důvěru a dotaz.

Ohledně konzultace s psychiatrem:

Psychiatrické oddělení je jednak v rámci Vinohradské nemocnice, kde se Váš tatínek léčí: https://www.fnkv.cz/oddeleni-psychiatrie-kontakty.php

Případně (pokud byste chtěla mimo nemocnici), mají moji klienti dobrou zkušenost s psychiatrií na Praze 8: https://centrumpsychiatrie.cz/nasi-odbornici/

S pozdravem

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.

psycholog

16. 8. 2021, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den,

podle Vašeho líčení věřím, že už jste na pokraji sil. Zdravotní stav Vašeho muže je vážný a chcete být s ním, zároveň vnímáte svou nezastupitelnou roli matky malého synka, který Vás nesmírně potřebuje (více o to, že je znejištěn nepřítomností tatínka). Je nyní nemožné být u obou svých milovaných bytostí najednou, musíte svůj čas i síly mezi ně dělit. Jistě máte velké obavy o život svého muže a pak i o svou a synovu budoucnost. 

Nikomu a ničemu nepomůže, když se zhroutíte vyčerpáním, to jistě sama vnímáte. Situace je taková, že zkrátka nemůžete na 100 % splnit své představy o tom, jak být oporou svému muži a zároveň plně přítomnou vřelou matkou svému synovi. Není to v lidských silách. Někdy musíte jednoho z nich upřednostnit, někdy druhého a někdy také sama sebe. Musíte se vyspat, vyplakat, nechat se obejmout od přátel či blízkých. Věřím, že u obou "Vašich" mužů může být občas i někdo jiný než Vy (kamarádi, někdo z rodiny). Chtěla byste to být vždycky Vy, věřím, ale není to možné. Taková situace může trvat ještě dlouho, takže je dobré rozložit síly, není čas už teď se vydat ze vší své energie, ještě není čas být na dně. 

Mnoho lidí, kteří se ocitli v podobné situaci té Vaší a dokázali si svému okolí říci o pomoc, byli nakonec překvapeni kolik pochopení, podpory a pomoci se jim dostalo. Od sousedů, známých ze sportovního klubu, spolupracovníků a nezřídka i od svých nadřízených v práci.   Je dobré si říci konkrétně a konkrétním lidem. Jistě Vám nepomůže každý, ale většina z normálních lidí bude mít pochopení a třeba bude moci něčím ( i drobným činem) přispět k tomu, abyste mohla věnovat co nejvíce času manželovi a synovi a také svojí regeneraci. Nezůstávejte v tom sama. Většinou zde také navrhujeme i obrátit se na odborníka, pokud možno psychologa, terapeuta, který by Vás mohl doprovodit touto cestou, která pro Vás (a nikoho z Vaší rodiny) není jednoduchá. Někdy tuto roli může hrát i někdo blízký, kdo Vám bude k dispozici. Někteří lidé ve Vaší situaci také využijí služeb psychiatra ve smyslu předepsání medikace, např. antidepresiv. Mimořádná situace v životě to často vyžaduje a není třeba se za to stydět. 

Je dobře, že se svým synkem mluvíte a také mu říkáte pravdu na úrovni jeho věku, i když to je jistě těžké. Pokud byste se chtěla v tomto tématu více zorientovat, zde je odkaz na místo, zde na stránkách Linkosu, na příručku ke stažení Dítě a rodič nemocný rakovinou. Příručka pro rodiče. Jak pomoci dětem, když jeden z rodičů onemocní rakovinou. - Leena Väisänen, Tytti Solantaus » Linkos.cz 

A pokud byste potřebovala další informace nebo jen sdílení touto formou, můžete se kdykoliv ozvat na můj email. 

Přeji Vám hodně sil, vlastně celé Vaší malé rodině. 

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec

3. 8. 2021, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

děkuji za dotaz, který určitě do naší poradny patří. Stach, obavy o sebe a úzkosti, které popisujete, se musí zřejmě těžce nést, nerada slyším, že si kvůli strachu blízcí z Vás utahují. Myslím si, že motivace k tomu může být od srdce dobrá, chtějí možná ulehčit tíze starostí, ale nepředstavuji si to jako velmi povzbudivý moment. I proto oceňuji, že píšete kupř. zde.

Ani lékař, a ani psycholog, nemůže diagnostikovat na dálku. Přijde mi fajn, že jste se o ty bolesti kostí a žil zajímala a nechala se vyšetřit. Ještě lepší zpráva je, že doktoři neobjevili problém. Je dobře, že se o sebe staráte po zdravotní stránce. Ale u nových bolestí se opět více pozorujete, navíc píšete, že se budíte a brečíte strachem ze smrti. I když jsem ráda, že jste v rodině nezažili vážnou nemoc blízkého, o to více si představuji, jak děsivá ta představa musí být.

Potíže s bolestí břicha, které popisujete, můžou mít různé příčiny, opakuji, že se nedají určit takto na dálku. Můžete opět navštívit lékaře – na základě Vašeho popisu si myslím, že nejde o rakovinu, není však dobře kvůli tomu zanedbat jakoukoliv jinou, i když banálnější, potíž. Protože již pak k lékaři s tímto strachem přijdete opakovaně, a opakovaně se nic nepotvrdí, povzbudila bych Vás k vyhledání psychologické podpory.

Chci, abyste věděla, že Váš strach, i když je možná opravdu „v hlavě“, vůbec neznamená „jsem blázen“. Citliví lidé (píšete, že strach o sebe a blízké máte odjakživa) někdy takto reagovat můžou, a když ve 13ti vidíte film s těžkým tématem, na který jste třeba nebyla zralá, může to přerůst ve velký strach ze smrti. Navíc se ve Vašem věku běžně řeší bolestná existenciální témata, a dle mého si zaslouží pozornost, aby se Vám lépe nesla. Naučíte se pracovat se strachem – ten může opravdu vyvolávat špatné dýchání, tíži na srdci a rychlý tep - zní to jako úzkostný projev až panická ataka. I bolesti břicha a pocit „na zvracení“ může souviste s úzkostí, tak stojí za to prozkoumat s odborníky, jak to je a co s tím. Nakonec existují i léky, které můžou pomoci ulevit úzkosti.

Chci ještě říct, abyste se nenechala odbít věty jako „holka tvého věku nemá mít tyto myšlenky“, protože je prostě máte. Stojí za to vyhledat prostředí, kde Vás vyslechnou a pomůžou.

Psychologa Vám může doporučit lékař, nebo může být nějaký dostupný ve škole, případně poradně ve větších městech (kupř. dle naší mapy péče). Je v pořádku se obrátit i na telefonické linky psychologické podpory, měli by být schopni Vás nasměřovat na odborníka ve Vašem okolí, případně se opět obraťte na mne kupř. emailem nebo telefonicky.

Přeji Vám hodně sil, a hodně zdraví.

3. 7. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den,

je mi nesmírně líto situace, ve které jste se s bývalým partnerem, a také se synem, ocitli. Ztráta rodiče ve věku, kdy se mladý člověk stává čerstvě „dospělým“, je velmi těžká. Přála bych si znát slova, která by tuto situaci udělala snesitelnější, ale vím, že neexistují. Ta tíha se prostě může jen nést. Život už bude jiný.

Jako matka máte přirozeně tendenci syna před touto situací chránit, a hledáte různé možnosti. Zmiňujete, že syn je dospělý pár dnů, a jistě to může, ale také nemusí, kopírovat jeho osobnostní zralost nebo pevnost. Praxe ukazuje, že podat informace o tom, že je někdo v rodině nemocný, může lidem (i mladým) pomoci se s celou situací lépe vyrovnávat. Vědí totiž, co se vlastně děje. Mají šanci rozhodnout se, jak se k situaci postavit.

Pokud se rozhodujete, jestli a jak synovi zprávu o otcově nemoci sdělit, vyvstávají mi 2 důležité faktory – postoj otce k oznamování své diagnózy a výhledu, a to, že syn pro tuto chvíli má ve světě jeden stabilní prvek – Vás. Můžete teď být pro něj zdrojem bezpečí, i ve chvílích oznamování obtížných zpráv. Z Vašeho psaní zní, že syn má s otcem dobrý vztah, a takový vztah je určitě něco, o co se lze v této chvíli také opřít. Chce otec, aby syn o jeho diagnóze věděl? Mluvili byste s ním společně, nebo budete se synem mluvit sama? Komunikuje syn s otcem v tuhle chvíli? Kdyby nechtěl bývalý partner společně o své nemoci mluvit, bude důležité se domluvit na tom, jak má vypadat další kontakt syna s otcem. Jsem pro podporu syna, že jakékoliv otázky na otce jsou v pořádku - otec může také říct, že si o situaci nepřeje mluvit, ale je lepší, když taková komunikace proběhne přímo mezi nimi dvěma.

Asi není nejvhodnější chvíle, kdy takovou těžkou zprávu oznámit. Opřít se můžete zkusit o to, že v jakékoli chvíli, má syn k dispozici stabilní vztah (třeba ten s Vámi), ze kterého může čerpat. Z klinické zkušenosti trvá přibližně 2 měsíce, než je člověk schopen se přizpůsobit situaci nemoci (ať už svojí nebo někoho blízkého), a proběhne nejintenzivnější střídání emocí (šok, lítost, vztek, hrůza, bezmoc a beznaděj). Samozřejmě to souvisí od mnoha faktorů, ale možná Vám to trochu pomůže přemýšlet nad časovým rámcem sdělení.

Všechno, co po oznámení faktu těžké nemoci s blížící se smrtí blízkého následuje, je mnohem intenzivněji a hůře přijímáno. Když nastane chvíle, kdy budete synovi o nemoci otce říkat (společně, nebo sama), mějte na rozhovor dostatek času, v co nejklidnějším prostředí. Informace by měl dostat jasné, nezamlžované, ale není třeba zatěžovat podrobnostmi. Pokud syn sám bude chtít slyšet víc, je dobré si to ověřit v rozhovoru – „chceš se zeptat na něco víc, chceš to slyšet?“.

Řekněte to, co víte s jistotou, co nejvíce na rovinu. Když nevíte, řekněte, že nevíte. Syn má u Vás největší pravděpodobnost důvěry a bezpečí, a důvěru si udržíte pravdou. Pláč, zlost, křik – vše je naprosto přirozená reakce a ke smutku patří, nebraňte mu. Může nastat i šoková reakce, která budí dojem netečnosti nebo lhostejnosti. Je pak vhodné prostě jen pojmenovat, že emoce můžou přijít a je to tak v pořádku. Snažte se nebrat osobně i případné výčitky, ukazují na aktuální velké vyděšení chlapce. Jestli syn nebude chtít o ničem ve chvíli oznámení nemoci mluvit, netlačte - nabídnete, že jste ochotni se o situaci bavit, až bude chtít.

Vnímám jako důležité synovi dovolit nést jen takové břemeno, jaké je nevyhnutné. Je možné trápení a smutek a strach sdílet, s něčím pomoci (je to důležité pro posílení kompetence „zde jsem mohl pomoci“), ale je dobré mladého člověka citlivľ a neustále povzbuzovat v tom, že žít dál vlastní život je v pořádku, dát najevo, že je to pro (především) otce i Vás v pořádku a přináší vám to radost.

Zmiňujete, že syn je citlivý, a že máte společně zkušenost s předchozí nesmírně obtížnou situací – ztrátu dcery a sestry. I tou dobou jste měli možná nastavené, že se Vám mohl přijít svěřit s tím, co prožívá (nepíšete, jak byl syn starý). Z takových situací si často neseme nejen velmi obtížné vzpomínky, ale také jisté dovednosti, pomocí kterých se nám tu předchozí obtížnou situaci podařilo přežít. Můžu doufat, že lze najít také něco, o co se může syn i nyní opřít (váš společný vztah, nebo i vztah s tátou, že je schopen mluvit o emocích, nebo naopak potřebuje s nimi být sám, ponořit se do něčeho a podobně).

Je možné, že děti v mladém dospělém věku, nechtějí (nemocné) rodiče zatěžovat svým trápením. Je v pořádku nabídnout synovi místo, kde může o svých pocitech a prožívání mluvit svobodně, třeba i se vší „zlostí na tátu, že umírá“, třeba u psychologa. Můžete s nabídkou přijít i později, když postupně vnímáte, že syn se nedokáže do „skoro-běžného života“ se zahrnutím jisté pomoci a podpory vůči otci, vrátit (třeba za ty 2 měsíce), pozorujete problémy se spánkem, chutí do jídla, vyhýbání se zálibám i vztahům, apatii, nebo naopak rizikové chování. Je možné také s praktikem, případně psychiatrem, probrat dočasnou medikaci k zabezpečení fungování. Zde je však rozhodnutí opravdu na synovi, formálně bude dospělý, třeba pak může pomoci i sdílení toho, co pomáhá (pomáhalo) Vám. Rozhodně lze syna povzbudit i během prvotního rozhovoru, že je v pořádku, když zkusí hledat podporu u svých přátel - pro mladé lidi v jeho věku je to velmi důležité.

Existují také služby poradenství pro pozůstalé, které je možné v případě potřeby kontaktovat po úmrtí otce. Můžete zkusit, zda je možnost i případné společné konzultace s psychologem v onkologickém centru, kde je otec chlapce pacientem. Je také možné obrátit se na krizová centra ve větších městech, kde bývá dostupná psychologická pomoc velmi rychle.

Přeji Vám, synovi, a i jeho otci, tolik síly a podpory, jak je možné.

Mgr. Kristína Tóthová, Brno

8. 6. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den, takže hned na začátku docela rozhodně říkám, abyste se poohlédla po jiném klinickém psychologovi se znalostí psychologické péče o onkologické pacienty nebo jinak těžce nemocné. A jak i Vy píšete, ani já se nechci dotknout práce kolegyně, nicméně bych s ní velmi polemizovala s informací, že nezřídka TO onkologičtí pacienti nedávají. Po pětadvaceti letech intenzivní práce s psychikou onkologických pacientů mám absolutně opačnou zkušenost. Onkologický pacient je velmi specifický člověk. Za celou dobu jsem nepotkala trpělivějšího, odpovědnějšího, pozornějšího a statečnějšího pacienta než jakým onkologický pacient je. A jestli si za tu dobu vzali život tři lidé, tak jen proto, že zůstali na zvládání choroby na světě úplně sami a navíc trpěli ještě psychiatrickou chorobou. Znám situaci na mnohých onkologických odděleních a klinikách v Česku a mohu říct, že týmy zdravotníků na onkologiích jsou velice obětaví, vstřícní, hlavně pak vysoce vzdělaní lékaři, sestry i ostatní  personál. Součástí každého týmu má být i klinický psycholog, někdy je trvalou součástí týmu nebo jen dochází na konzultace. Právě u něj předpokládám nejvyšší míru empatie, zklidňující chování moudrost a trpělivost při práci s pacienty. Pokud se toho paní kolegyni, kolegovi nedostává, nemusí pacient nutně přijmout její/jeho péči. Z druhé strany by ale každý onkologický pacient měl mít možnost sdílení svých velikých psychických trápení s odborníkem na duši. Je to zásadní věc, že pokud tělo léčí odborně a s velkou profesionální znalostí lékař onkolog, stejně tak profesionálně a bezpečně by v tu samou dobu měl být pacient podporován odborníkem na duši, emoce. Pokud Vám to s paní psycholožkou nevyšlo, není od věci, když jí to řeknete, dokonce ji můžete poprosit o nasměrování k jinému kolegovi. Pokud ani to nevyjde, mohu nabídnout knihu, kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali pro onkologické pacienty a jejich blízké. Název je Rakovina v rodině a dá se sehnat na www.alza.cz a v knihkupectví Dobrovský. Přeji Vám hlavně, abyste statečně zvládla léčbu a abyste se uzdravila. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

27. 5. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Období, kdy nám někdo blízký (třeba i kamarád) onemocní rakovinou bývá náročné. Někdy se může dokonce  stát, že toto onemocnění prožíváme ještě o něco intenzivněji, než nemocný člověk. Nemáme všechny informace (nebo jako zdravotníci jich máme „přespříliš“) a začínáme se obávat. Na rozdíl od samotného nemocného s tím „přímo“ nemůžeme nic udělat. Prožíváme pocity bezmoci na straně jedné a potřebu pomoci na straně druhé. Sama píšete, že jste oba z pomáhajících profesí, možná o to intenzivněji se hlásí potřeba pomoci o svoje slovo.

Být oporou druhému člověka je jistě v mnoha životních situacích prospěšné. Na straně druhé i schopnost poskytovat oporu druhým má svoje limity. Jsou to právě okamžiky, kdy nemáme energii „na rozdávání“, kdy sami třeba potřebujeme podpořit. V mysli se nám objevují pocity typu „vždyť já nemocný nejsem, to já bych měl rozdávat potřebným“, přesto i Váš přítel je také člověk. Člověk, kterému nedávno zemřela babička a který je možná znovu nechtěně konfrontován s tématem možného ohrožení života jeho blízkého člověka – nyní kamaráda.

V emailu neuvádíte, kdy přesně se Váš přítel dozvěděl o nemoci jeho kamaráda. Pokud se to stalo relativně nedávno, může se jednat o prvotní fázi reakce na tuto informaci, která v sobě nese často mnoho různých emocí. V této době (po oznámení nemoci našim blízkým) může být „normální“ reagovat různými způsoby (často o tématu mluvit, být více přemýšlivý, smutný, uzavřený, naštvaný apod.). V případě, že tato situace ale trvá delší dobu, je rozumné to řešit. Sám nebo s odbornou pomocí. Oporou by Vám také mohla být kniha Rakovina v rodině, která obsahuje řadu praktických doporučení v této oblasti.

Dále uvádíte, že se mu snažíte být oporu, ale že „to přenáší i na Vás“. Navíc Vy sama máte v rodině blízkého člověka s onkologickým onemocněním. Tedy možná, že i Vaše rezervy jsou nyní omezené (a to je normální). Sama se snažíte (možná) podpořit jak tatínka, tak i manžela.

Rád bych ocenil, jak nad situací přemýšlíte a snažíte se být oporou. Na straně druhé, mám pocit, že Vaše rodina je nyní poměrně zatížena kumulaci náročných situací v krátké době. Píšete, že letos (máme květen, tedy za posledních několik málo měsíců) řešíte rakovinu tatínka, úmrtí babičky partnera a rakovinu kamaráda Vašeho přítele. Přemýšlím, zda by nebylo ku prospěchu (při takové zátěži) vyhledat pomoc i „mimo rodinný kruhy“. Vy i Váš partner jste zatíženi, ale „příliv energie“ od lidí z vnějšku by mohl pomoci, stejně jako možnost sdílet ono tíživé. Myslím jednak odbornou pomoci (ať už opora pro Vás, nebo samozřejmě pro Vašeho přítele), nebo opora od Vašich přátel. Otázka, kterou si kladu je: Zda Váš přítel čerpá i oporu mezi svými přáteli, tedy i mimo rodinný kruh? Zda to má s kým probrat (a chce) mimo Vás. Stejně zda Vy, máte ve svém okolí přátele, se kterými to můžete probrat a podělit se.

Znovu mám potřebu říci, že z mého pohledu, se u Vás v rodině potkalo (za krátký čas) více těžkých věcí. Máte tedy všichni o něco více „naloženo“ a v takových chvílích je rozumné se o náklad „podělit“, třeba i s odborníky. Nevím, jak na odbornou psychologickou pomoci nahlíží Váš partner. Mnoho mužů to někdy vnímá jako „slabost“. Na straně druhé mám potřebu říci, že nést „těžký náklad“ sám dlouhou není výhodné, rozumnější je se o něj „podělit“.

10. 5. 2021, PhDr. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den přeji i Vám, čas, období, kterým teď procházíte, je jistě nejtěžším v celém Vašem životě. Navíc, když rána z čistého nebe přišla teprve před pár měsíci. Zdravotní stav, který popisujete, je nezvratný, plný bolesti, smutku pro maminku a jak píšete, nejistoty a strachu pro Vás, která jste se rozhodla maminku doprovázet. Jste velice statečná, že i přes mučivé obavy, jak se s tím vším vyrovnáte, jste se rozhodla, že Vaše maminka zůstane doma. Předpokládám, že máte zařízenou mobilní hospicovou péči. Jsou to profesionálové, na které se budete moci spolehnout ve dne v noci, dokážou ošetřit jak Vaši maminku, tak poskytnout útěchu i všem doprovázejícím. Na Vás je, abyste dokázala s nimi spolupracovat. Předpokládám, že součástí hospicového týmu je vedle lékařů a sester také psycholog. Pokud ano, dokáže Vás připravit na odchod maminky, pomůže zvládnout její smrt. Konečně i lékaři a sestry budou připraveny k této pomoci. Co je ovšem důležité vědět, je to, co vaší mamince probíhá myslí, jak se duševně připravuje na odchod. Především bilancuje, prochází svým životem a toto procházení je smutnou cestou. Na ní chce být každý jen sám. Maminka je jistě nesmírně unavená, nemá sílu ani mluvit, bude více podřimovat, usne. Je to doba, kdy byste jí měla být co nejvíc nablízku. Ona bude potřebovat držet za ruku, není třeba mluvit. V tomto spojení bude především i pro Vás chráněný čas pro bilancování Vašeho života s maminkou. tento čas Vám pomůže zklidnit se, vyrovnat se a nést statečně svou bolest ze ztrácení nejdůležitějšího člověka ve Vašem životě. A v té chvíli dovolíte své mamince, aby od Vás mohla klidná odejít. To spojení v dotecích je nejdůležitější a nejhlubší část odcházení. Je v nich bolest i smíření. A je nesmírně důležité jak pro Vás, tak především pro maminku, protože každý z nás ve chvílích odcházení ze života si bude přát sdílení s milovaným člověkem. A v těch chvílích bude opravdu jedno, jestli nechcete, aby maminka odešla, ale dovolíte jí odejít, aby už netrpěla. Jste statečná a já Vám i za Vaši maminku děkuji, že jste se rozhodla ji neopustit. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

1. 5. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, příznaky které popisujete (únava, psychické problémy, nespavost) jsou vlastně ty nejčastější, se kterými se u onkologických pacientů setkáváme. Pokud Váš muž už delší dobu trpí nespavostí, musí to vést k dalšímu vyčerpání a může to vést i ke stavům zmatenosti a dalším projevům. Dosud se přesně neví, proč chemoterapie způsobuje potíže se spánkem a jak velkou roli k tomu hrají i psychické potíže pacienta (deprese, úzkost), ale zkrátka se to děje. Důležité je, aby to Váš muž co nejdříve řešil se svým ošetřujícím lékařem, který by aktuálně zvolil vhodné léky, které by pomohly usínat, spát delší dobu, zmírnit probouzení apod. (podle toho, jakými potížemi se spánkem Váš muž trpí). Ideální by byla i pomoc psychologa či psychiatra, kteří by zhodnotili, jestli není v popředí potíží právě deprese či úzkost a medikace by tak byla nastavena přesněji. Není to projev žádné slabosti  využít psychofarmaka, protože je jistě jasné, že spánek je pro regeneraci těla i duše nezastupitelný. Doporučuje se také udržovat pravidelný denní režim, omezit co nejvíce spánek během dne (případně si dávat je tzv. "dvacku" = dvacetiminutovku, kdy ještě člověk neupadne do hluboké fáze spánku, ale osvěží se) a přes den se co nejvíce vystavit bílému dennímu světlu (ideálně venku, ale existují i speciální světelné lampy, právě pro lidi, kteří tu možnost nemají - někteří pacienti mají dobré zkušenosti s lampami firmy NASLI). 

Přeji Vašemu muži, aby mohl co nejdříve dobře spát, od svým pacientů vím, že jsou tyto potíže nesmírně vyčerpávající. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra Liberec  

8. 4. 2021, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Jste relativně po nedávném zvětšení prsů, kdy nic nenasvědčovalo žádnému onemocnění a nyní nejenže je zjevné, že jste onemocněla, ale je navrhován (pro Vás) velký zásah. To je lidsky řečeno obrovské zklamání po tom, co jste dosud podstoupila – a navíc zklamání tam, kde se jedná o Vaše ženství.

Navíc se celá věc pro Vás zkomplikovala těhotenstvím, které byste ráda zachovala.

Tomu, jak se Vám musí honit myšlenky v hlavě, myslím, že rozumím jako člověk, jako žena i jako matka. Nyní bych Vám ale ráda jako klinická psycholožka chtěla říct, že je důležité, abyste v budoucnu měla nejen zdravé dítě, ale především abyste byla co nejvíce při zdraví Vy sama. Tím myslím, aby Vaše zdraví bylo zajištěné či podpořené v té maximální míře, jak je to možné. Jistě nemusím psát takové věci, že čím víc je zdravější budoucí matka, tím lépe probíhá vývoj dítěte v těhotenství … a až se pak děťátko narodí, … že pokud je matka v duševní a tělesné pohodě, tím víc toto přenáší na dítě a podporuje tak jeho tělesné i duševní zdraví. To jsou věci, které jsou všeobecně známé. Takže je zřejmé, že je vždy potřeba zvážit v dané chvíli veškerá rizika i přínosy, a rozhodovat se, zda je správné a odpovědné upřednostnit z Vašeho pohledu sebe anebo nenarozené dítě – jinými slovy je důležité přemýšlet, co mu případným zachováním těhotenství tzv. připravujete. Tím otevřeně rekapituluji fakta, která víte.

Myslím si, že abyste se mohla za sebe co nejlépe rozhodnout, je potřeba, abyste měla v žádoucí míře dostatek objektivně pravdivých informací. Nemohu Vám odpovědět jako lékař na Vaše dotazy o rozsahu operace, ozáření a tzv. tělesné onkologické léčbě. Nejsem lékař – jak jsem napsala výše, jsem klinický psycholog … a Vy jste napsala do psychologické poradny pro onkologické pacienty. Pojďme toho ale využít a popřemýšlet o tom, co všechno potřebujete od lékařů vědět. Nebudou mne jistě napadat konkrétní otázky. Vyvstává mi však v mysli jedna obecná, kterou pak třeba můžete konkrétně rozvíjet. A ta otázka směrovaná k lékařům-onkologům by mohla být „Co se stane, když přijmu anebo nepřijmu to, co mi navrhujete?“, event. „Co mi to přinese a co mi to vezme – a na jak dlouho? … natrvalo anebo přechodně?“ nebo „Riskuji něco tím (a jak moc), když já bych to chtěla tak a tak?“

Cítím, že je pro Vás důležité si ověřit informace, které jste dosud od lékařů získala. V tom Vás podpořím. Udělejte to. Máte na to právo se zeptat na jiném onkologickém pracovišti, kde se léčí nádory prsů. Můžete se ptát jak na návrh léčebného plánu, tak na rizika, když byste na něj nepřistoupila; nebo na alternativy léčebných postupů; či na těhotenství, ať to aktuální nebo možné budoucí. Alespoň já (a věřím, že většina lékařů) ze zkušenosti ví, že dobře informovaný pacient je nejlépe spolupracující pacient.

Jediná věc, na kterou bych však chtěla apelovat již teď je, abyste zkusila jednat rychle. Jsou nádory, které rostou pomalu, ale pak jsou tzv. rakety, co rostou rychle. Nevím, jak je to u Vás, ale čas je něco velmi důležitého, a je fajn ho neztrácet.

Moc Vám držím pěsti a věřím, že se zorientujete brzy jak ve své nemoci, tak v možnostech co dál – přínosech i úskalích … a pak co nejrychleji nastoupíte na svou léčebnou cestu.

27. 3. 2021, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com