Všechny příspěvky

Jestli se nemýlím, jde o pacienta v péči naší kliniky. Platí, co jsem mu řekla při našem posledním rozhovoru: ráda Vás u mne uvidím, zkuste si nějak vyšetřit čas a přijeďte. Pacient byl na kontrole v polovině ledna na ambulanci. Jistě už tehdy měl přinejmenším velké pochybnosti. Lékař mu vysvětlil, že i přes veškerou snahu a léčbu není současná medicína schopna si poradit s jeho nemocí. Jak dlouho bude ještě jeho organismus odolávat, to opravdu naprosto nikdo z lidí neví. Nejsem schopna Vám říct, proč už toho 16. ledna nepřišel za mnou. Pokud byste chtěli mluvit s psychoonkologem, pak se velmi obávám, že v celém regionu není nikdo takový. Pokud byste chtěli konzultovat s kterýmkoliv klinickým psychologem, zkuste se ptát přímo v karvinské nemocnici, kde by měli mít i sociální pracovníky. Dalším pracovištěm, kde byste mohli hledat tuto odbornou péči poblíž svého domova, je fakultní nemocnice Ostrava.

11. 2. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Píšete, že máte zdravotní problémy od září, že jste prošla všemi náročnými vyšetřeními s negativními výsledky, a přesto Vás neopustila hrůza z rakoviny, že se z té kancerofobie nemůžete dostat. Také byste chtěla prožívané hrůze uniknout ze života bezbolestně. Víte, takové vážné věci nelze hodnotit a dělat závěry na dálku. Máte-li tak obrovský strach a nevěříte-li výsledkům odborníků, pak asi máte tyto možnosti: nechat se znovu vyšetřit jinými radiology, internisty, hematology. V případě nových negativních nálezů byste si měla promluvit s někým, kdo je pro Vás velkou autoritou a svěřit se s tím, co si přejete udělat. Věřte, pokud máte v ruce hmatatelné důkazy o tom, že sliznice Vašeho střeva jsou zdravé, nemusíte stále myslet na odchod. Kancerofobie se dá léčit stejně jako všechny ostatní úzkostné a fobické stavy. Ale první věc, co byste měla udělat, je jít znovu do práce.

26. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Váš velmi krátký dotaz neobsahuje třeba, jak jste si s babičkou blízké, jestli bydlíte spolu nebo zvlášť, jestli má babička v současné době vedle sebe někoho, kdo jí poskytne podporu, zda se už Vaše babička léčí nebo je to pro ni nová informace stejně jako pro Vás, atp. Velmi obecně Vám mohu říct, že v okamžiku, kdy se dozvíme nepříznivou zprávu, nastává u nás šoková reakce: „to není možné!, to je konec!, mám strach!, co bude dál?“ a k tomu zděšení taky smutek, pláč. Obecně se doporučuje v první fázi zpracování nepříznivé zprávy nechat propuknout emoce, nestydět se za vyslovený strach, bolest, za pláč, za myšlenky na smrt. Teď momentálně bych na Vašem místě se babičky zeptala, jestli chce se mnou o svém strachu a bolesti mluvit. Když ano, nechala bych ji povídat (je velmi dobře, když si pacient vytvoří legendu o své nemoci a svých prožitcích), ubezpečila bych ji, že pevně věřím, že doktoři udělají všechno pro to, aby nemoc a léčbu zvládala, pokud spolu máte opravdu velmi pevné citové pouto, pak bych ji ubezpečila, že s ní budu, když mne bude potřebovat, aby se nestyděla mluvit o všem, co ji trápí. Pravidlem je, že mluvit má pacient, podporující osoba by měla pečlivě naslouchat a dodávat naději. A hlavně! Nezapomeňte se babičky dotýkat, držet ji za ruku, hladit, přitulit se k ní. To je to, co onkologičtí pacienti potřebují nejvíc.

23. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Tak nejdříve zkusíme trochu „rozebrat“ Vašeho tatínka, i když mnohé jste už o něm napsala. Je to především akční člověk, společenský, kontaktní, organizačně schopný, tzn. schopný organizovat jiné, uvažující především v časovém horizontu, na který ještě vidí, chová se většinou rizikově, je to prostě tak, jak sám říká: jsem chlap a neuznávám nemoci, neuznávám omezení (zdravotní, věková, v zálibách, ve vlastním způsobu myšlení). Takový člověk nedokáže být pokorný, empatický, slyšet druhé. Popravdě, s takovým člověkem se dost těžko žije i komunikuje. A především tehdy, kdy jej zaskočí nemoc, kterou vnímá hlavně jako selhání systému, ne sebe a svého chování. Vztek obrací proti okolí a často se stává, že jej tento vztek, odpor, agrese neopustí po celou dobu léčby i po ní, někdy až do smrti.
Co dělat, jak s tatínkem nyní mluvit?
Já bych s ním opravdu nemluvila o jeho současném zdravotním stavu, vyhnula bych se jakékoliv zmínce o tom, co si o svých potížích myslí, co si myslí o lékařích, o nemocnici, o chystané léčbě. Pokud by přede mnou začal hovořit o těchto věcech, nereagovala bych nebo nanejvýš bych řekla: Já nevím, Já tomu nerozumím. Na takovou reakci máte svaté právo (právo být asertivní). Nechala bych jej mluvit. Nelitovala bych, neutěšovala.
Témata vašich rozhovorů by se měla zabývat něčím, co může i on ovlivnit: rozhodováním o provozních věcech rodiny, o vztazích v rodině, o vašich společných známých, o jeho přátelích. Jedině tak byste si mohli porozumět a Vy se necítila trapně.
A kdyby chtěl před Vámi přece jen pootevřít srdce a vyjádřil by strach z budoucnosti, bylo by namístě jej ubezpečit o tom, že s ním budete a podpoříte jej (ne tím, že mu budete říkat, že to bude dobré). A taky byste mu mohla říct, že víte, že je natolik silný, že si bude vědět rady v každé situaci. Tedy kdyby taková otevřená situace nastala.
Je dost těžké spekulovat takhle na dálku, jak bude novou ataku nemoci Váš otec zvládat, ale předpokládám, že bude stejně reagovat jako před patnácti roky, ale bude mít postatně méně sil než tehdy. Přeji Vám, abyste tuto novou situaci hlavně Vy sama ustála.

15. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Dobrý den,
prosím, omluvte zpožděnou odpověď na Váš závažný dotaz. Tak asi takhle: představte si manželovu současnou situaci: je to mladý muž, který ještě zcela nedávno měl absolutně jiné představy o prožití svého života. Stalo se ale něco šíleně jiného. On je hluboce zraněn, zasažen ve svém mužství, kromě obrovského strach o život je tu především pocit, že jej tělo zradilo jako muže. (Mimochodem, to jste v prvním Vámi jmenovaném případě nezažila.) Váš manžel se může před Vámi také docela obyčejně stydět, zřejmě proto se k Vám chová odtažitě. Samozřejmě svá zranění schovává před celým světem, tedy i před tím nejbližším člověkem, před svou ženou. Navíc je to velice krátká doba od začátku léčby, stále ještě může být ve fázi psychické krize, která se projevuje velkou agresí vůči všem zdravým lidem kolem něj. Tato fáze obvykle dlouho netrvá, protože člověka velmi vysiluje.
Co můžete dělat? Prožila jste si už jednou roli podpůrného člověka, ale teď je to kvalitativně trochu jiná situace. Já bych respektovala manželovy nesmírně těžké chvíle, nesnažila bych se vyzvídat, jak se cítí, pokud by mne nechtěl vidět, mluvit se mnou, i to bych respektovala. Udělala bych mu klidné zázemí, jen bych mu laskavě, ale důrazně připomněla, že tu jsem a budu, až se v něm zlomí ta zloba na osud, tělo a jeho funkce, že jej mám a stále budu mít ráda.
A za mne jako terapeuta, který provází takto nemocné pacienty: jsem přesvědčena, že Vám tentokrát opakování rozchodu nehrozí.Přeji Vám a Vašemu muži, aby Váš vztah nemocí zesílel.

11. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Společně s maminkou máte před sebou velmi náročné chvíle. V tuto chvíli náročné zejména tím, že vlastně nevíte, jaký bude konečný verdikt. Mnoho nemocných nese období čekání velmi těžce, těžce se smiřují s možností nádorového onemocnění, ve svých představách si staví katastrofické scénáře. I po případném sdělení diagnózy maligního onemocnění se, paradoxně, většina nemocných může cítit lépe - opadne z nich napětí, jsou seznámeni s možnými postupy léčby, s tím co mohou udělat sami. Je jednoduché to napsat, ale na začátku je nejdůležitější dát lékařům šanci a čas na to, aby mamince ukázali, co dovedou, a aby se i ona sama přesvědčila, co dokáže zvládnout. Většina z potíží doprovázejících onkologickou léčbu je dnes dobře řešitelná a není řečeno, že problémy, které měla její přítelkyně, bude mít také.
Co ale dělat teď, když jste ještě na počátku? Buďte s maminkou, držte ji za ruku, doprovázejte ji k lékaři, nebojte se „bojovat“ za ni, když chvílemi nebude moci nebo i chtít. Má vnoučata, má Vás a určitě i jiné věci, pro které stojí za to se prát. Jen může chvíli trvat, než je zase uvidí. Buďte tolerantní, dodávejte ji opatrný optimismus, v rámci možností ji zapojujte do „normálního“ života. Z toho, co píšete by bylo vhodné zvážit také nasazení léků proti depresi a úzkosti, které může naordinovat i praktický lékař.
Děkuji Vám za Vaši starost a přeji vám oběma hodně trpělivosti, sil a odvahy čelit tomu, co máte před sebou.

29. 12. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Ráda bych Vás, resp. Vaši matku směrovala na některého z nás, klinických psychologů, ale nevím, v jaké oblasti, regionu Vaše rodina žije. Já bych v první řadě kontaktovala ošetřujícího onkologa, který by měl vědět, kam pro odbornou psychologickou pomoc pro pacienta. Kdyby nevěděl, pak se podívejte na stránky naší psychoonkologické sekce na www.linkos.cz, kde je mapa pomoci s kontakty na kolegy (ti ani nemusejí být členy naší sekce). Pokud ani to by nestačilo nebo byste Vy ani Vaše matka neuspěly, zkuste mi znovu napsat, hlavně upřesnit region, kde Vaši rodiče bydlí a kde se léčí. Pak by bylo snad jednodušší Vás nasměrovat k nejbližšímu kolegovi.
Pak ale také je vhodná návštěva psychiatra, který, pokud Váš otec trpí depresí, úzkostí, smutkem, beznadějí, jistě dokáže naordinovat takové léky, které Vašemu otci uleví od psychické bolesti. Nakonec i podporující osoba (Vaše matka) je vystavena obrovskému psychickému napětí. A především ona by měla dostat adekvátní psychologickou podporu.
Pokud byste potřebovala, aby se Vaše matka mohla obrátit na nějakou pacientskou organizaci, jistě byste nějakou vhodnou našla na internetu.

24. 8. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Situace kolem Vaší kamarádky tak, jak ji popisujete, je z psychologického hlediska velmi vážná. Vaše kamarádka se nedokáže sama dostat z negativizmu, beznaděje, stavu těžké deprese. Dokonce se obávám, že jí nedokážete pomoci ani Vy, ani třeba její matka. Všeobjímající děs a strach ze smrti je teď to jediné, na co dokáže myslet. Neslyší Vaše slova, neslyší slova nikoho kolem sebe. Budete-li jí chtít účinně pomoci, pak třeba byste ji mohla doprovodit k jejímu ošetřujícímu onkologovi a jemu říct, jak vidíte její psychické reakce na nemoc. Pravda, lepší by bylo jít hned k psychiatrovi, který by jistě dokázal zvládnout její paniku léky a poté, co by se Vaše kamarádka zklidnila, bylo by velmi žádoucí oslovit klinického psychologa, který by dokázal s ní mluvit tak, aby si mohla uspořádat své myšlenky, určit cíl a priority po dobu svého léčení. Pokud byste takového kolegu nesehnaly, pak není nic ztraceno. Pokud jste byla důvěrnicí Vaší kamarádky ještě před nemocí, mohla byste se pokusit spolu s ní najít cestu, podpořit motivaci (syn) k tomu, aby zase našla dostatek psychických sil zvládnout léčbu a postavit se na vlastní nohy. Ale obávám se, že bez odborné péče se za nějaký krátký čas může dostat do kritické, mezní životní situace. A to není třeba. Snad se Vám podaří přimět Vaši kamarádku, aby šla k odborníkovi.
(A to nemluvím o tom, v jak velkém psychickém zmatku musí být její malý syn). Pevné nervy! A ještě jednu radu: pokud nejste profesionál a neumíte pracovat s nemocnými, pak Vaše pomoc kamarádce Vás zcela vyčerpá. Zkuste o tomto přemýšlet.

19. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Vaše snaha zvrátit její rozhodnutí je velice silná, přesto ale jaksi bezzubá. Smím-li Vám poradit, tak kdybyste přestal přemlouvat přítelkyni k léčbě, kdybyste jí řekl, že akceptujete její rozhodnutí, že s ním nesouhlasíte, nedokážete se s ním vnitřně totožnit, ale tedy budiž, je to jen a jen v jejích rukou, že už se o nemoci a léčbě nebudete bavit ale kdyby měla potřebu změnit svůj názor a chtěla se začít léčit, že tu budete, abyste ji podpořil. Jste jako světlonoš, který přinesl světlo do obydlí slepých. Prosím, zkuste se přestat trápit - přítelkyni jde opravdu o to, aby, pokud zemře, mohla po sobě něco zanechat.
Víte, mnohdy si neuvědomujeme jeden zásadní fakt, který máme všichni společný: každý z nás, každý člověk má na tomto světě, ve svém snažení velikou touhu tu po sobě něco hmatatelného zanechat a také na konci svého života bilancuje. V tom bilancování se snaží dosáhnout hlavně a především toho, aby jeho stopa byla pro budoucnost zachována celistvá, aby to nebyl jen nedodělaný slabý otisk.
To platí pro každého z nás. Znám úmrtí zralých lidí, kteří odcházeli velice klidně a byli před tím schopni říct, že jejich životní úkol byl splněn. A také jsem byla s umírajícími, kteří byli v hodině smrti velice neklidní, odcházelo se jim strašně těžce, protože nestihli tu svou stopu dokončit.
Prosím, jestli můžete, pohlédněte na Vaši přítelkyni jako na statečnou dívku, která, ač tak mladá, poznala, že je třeba se pokusit otisknout svou stopu do budoucnosti dokonale. To také dělá. A já myslím, že nikdo nemá její velké úsilí hatit.
Děkuji Vám za Váš statečný přístup, myslím opakovaně, že jste udělal a děláte velmi prospěšnou věc, ale zkuste přemýšlet o mém návrhu.

16. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Máte za sebou devět náročných měsíců, během kterých jste se museli všichni vyrovnat s dg.maligního onemocnění, s náročnou léčbou, s opakovanými komplikacemi a bohužel i s tím, že i přes to všechno léčba nepřinesla požadovaný efekt. I přes všechen strach, vnitřní bolest, smutek je vidět, že dokážete tuto situaci docela dobře racionálně zhodnotit a hledat řešení. Z vašeho dopisu mám pocit, že vám ale chybí lékařská podpora, jakési zázemí pro chvíle, kdy už vy sami budete bezradní. Každý lékař je povinen vám sdělit, na koho se v takovémto případě obrátit, je povinen vám odpovědět na vaše dotazy, případně vás odkázat na toho, kdo je zodpovědět umí. Pokud se setkáte s neochotou, nebojte se obrátit i na samotného primáře či přednostu kliniky; určitě bych také navštívila obvodní lékařku. Můžete také zkusit kontakt na poradnu pana profesora Vorlíčka na serveru iDnes. Pokud jde o to, jak vy sami můžete tatínkovi pomoci, tak bolest samotnou ovlivnit příliš nemůžete, to je potřeba řešit léky. Jinak ale už teď pro něj děláte maximum. Celou dobu jste s ním a to je pro onkologicky nemocného často jedna z nejdůležitějších věcí – potřebuje a musí vědět, že není sám. Je výhodou, že jste vším procházeli společně a tak předpokládám, že před sebou nemáte žádná tajemství spojená s nemocí a léčbou. Můžete spolu hovořit otevřeně, nebát se nevhodně zvolených slov. Buďte spolu dál ve smíchu i v slzách, povídejte si, mlčte spolu … Pokud budete mít pocit, že už to sami nezvládáte nebojte se vyhledat psychologickou pomoc, případně se můžete ozvat i přímo na můj mail. Přeji hodně sil k tomu, co pro tatínka, ale i sebe, děláte.

3. 10. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Píšete, že nevíte, jak komunikovat s docela mladým otcem, který marně zápasí už dlouho s nemocí a trpí bolestmi. Za dva roky jste si museli – celá vaše rodina – vytrpět hodně psychické nouze, protože ve fungující rodině nemá veliké trápení jen nemocný, ale i celá jeho podpůrná rodina. Vůbec se Vám nedivím, že už Vám docházejí síly. Tak tedy se dva roky přetvařujete, hrajete před otcem zvláštní frašku o tom, že sice dobře víte, že otec trpí, ale vy kolem jste optimisté, věříte, že vše dobře dopadne, žertem a kurážně dodáváte tatínkovi pomyslnou sílu. Ptám se Vás: proč nechcete dát najevo svou lítost a zármutek nad tím, že se otci nedaří zvládat zákeřnou nemoc? Proč jste přesvědčena, že jedině hrdinné a statečné jednání milující rodiny pomůže otci překonat jeho zármutek. Myslíte si, že Váš tatínek neví, že už není cesty zpět? Jsou to falešné ohledy, které vám všem v rodině brání mluvit otevřeně o svém zármutku, že tatínkův život končí? Ohledy na co? Třeba právě Váš tatínek touží s vámi rovně a zpříma mluvit o svém strachu z bolesti, umírání, odcházení, smutku. Dokonce si myslím, že to potřebuje ze všeho nejvíc. S kým než s nejbližšími by mohl plakat, objímat se bez obav, že zlehčí jeho veliký smutek. S kým jiným by zřejmě potřeboval mluvit o svém životě, hezkých i nehezkých situacích, událostech, které jste prožili s ním – jak důležité je včas dokázat bilancovat svůj život a zanechat svým potomkům čistý stůl.
Prosím, zkuste zahodit předsudky a zeptejte se tatínka přímo, zda si chce popovídat o svém svízelném žití. Je povoleno, dokonce doporučeno plakat, objímat se, být spolu. Je třeba odhodit přetvářku – teď je absolutně nefunkční. Přeji Vám tolik potřebou odvahu začít se chovat jako dospělá dcera dospělého otce, ne jako nešťastný rodič nemocného dítěte.

23. 9. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Velmi ráda Vám pomohu, nicméně nemám od Vás dostatek informací o tom, co se děje ve Vaší psychice. O Vaší současné situaci mohu uvažovat jen z toho, že Vás zaskočil návrat nemoci. Můžete mi upřesnit, co Vás trápí buď přes www.linkos.cz nebo přímo na e-mailovou adresu do nemocnice lkalvod@fnbrno.cz.

28. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Chápu Vaše obavy a psychické trápení, i když jsem přesvědčena, že výskyt nádoru slinivky břišní v rodině Vašeho manžela Vás vůbec neohrožuje. Dobrou zprávou pro Vás je, že ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové působí vynikající psychoonkolog pan Mgr. Zdeněk Hrstka, místopředseda naší psychoonkologické sekce České onkologické společnosti, se kterým se můžete domluvit na dalším postupu zvládnutí Vašich problémů. Tady je jeho e-mailová adresa: hrstka@pmfhk.cz, prosím, kontaktujte jej.

31. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Chování Vašeho tatínka chápu, přece jsou to jen tři měsíce od sdělení velice závažné diagnózy. Navíc je zřejmé, že Váš tatínek si nedokáže vychutnat tělesnou úlevu od bolesti, protože jej svírá psychická bolest – a to je daleko horší nepřítel než jakákoliv fyzická bolest. Pláč, ztráta veškerého zájmu o cokoliv, zpomalenost, dokonce nechuť mluvit s nejbližšími, těžké poruchy spánku (noční bdění, které se objevuje kolem jedné, druhé po půlnoci), vytrvalá a zoufalá myšlenka, ve které jsou jen dva pojmy: rakovina a smrt – to je stav reaktivní deprese. Beznaděj, černé myšlenky, velké psychické trápení se ale nedají zahnat tím, že si to budeme přát nebo třeba touha nějak jej rozmluvit, rozptýlit. Váš tatínek by opravdu potřeboval sednout si s psychologem a jemu svěřit všechny strachy, kterými nechce „obtěžovat“ rodinu. Když ale odmítá takovou pomoc, je možné, aby někdo z rodiny, koho Váš tatínek označil jako podpůrnou nejbližší osobu, to je tu, která má právo znát jeho aktuální zdravotní stav, promluvil s ošetřujícím onkologem o možnosti nasazení antidepresivní léčby. Většinou bez ní se pacienti velmi trápí. Na naší klinice takto běžně pomáháme pacientům překonat období jejich psychických krizí a u starších pacientů se velmi osvědčilo podávání mirtazapinu. Poté, co antidepresivum pomůže Vašemu tatínkovi zase vidět reálný svět, můžete se těšit z toho, že budete spolu doma moci bez zábran komunikovat. V současném stavu to není možné, on Vás neslyší. Přeji Vám hodně trpělivosti.

27. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Situaci, kterou popisujete, znám docela důvěrně. Někteří naši mužští pacienti v situaci, která se pro ně po zdravotní stránce vyvíjela nepříznivě, ba tragicky, se začali chovat doslova jako smyslů zbavení. Bezohledně terorizovali ty členy rodiny, kteří na nich byli nejvíc citově navázaní, rozhazovali dlouho střádané peníze za drahé cestování, dárky známým, opouštěli rodinu, dlouholetou partnerku a navazovali nové nerovné vztahy, jeden pacient (mimochodem vysoce inteligentní, racionální inženýr) dokonce v záchvatu zuřivosti zabil nové štěně svých dětí jenom proto, že si chtělo hrát. Kde se v těch lidech bere surovost, bezohlednost, zloba, když takoví předtím nebývali? Tak se ptají ti, kterým nejvíc ubližují, jejich partnerky, jejich děti.

Jeden důvod zmiňujete sama – přání dohnat nedohnatelné. V jejich chování lze rozpoznat zlost na svou partnerku, která sice říká, že je nemocná, ale její nemoc je proti té jeho jenom simulace. Ano, to, co prožíváte, je teror, domácí násilí na Vás ze strany Vašeho manžela. A taky čtu, že přes to složité spolužití byste mu chtěla být oporou i nadále.

Víte, poznala jsem za svou praxi daleko víc mužů, umírajících na onkologické onemocnění, kteří se těšili z přízně svých nejbližších, oceňovali všechno, co pro ně dělala jejich partnerka, i přes strach a úzkost z blížící se smrti byli vstřícní a pokorní ke všem, kteří přicházeli jim pomoci. Takoví lidé jsou morálně velmi vyspělí, jsou dozrálí, umějí si přiznat konečnost svého života.

Předpokládám, že Váš muž si svůj život řídil vždy sám, nebylo jeho zvykem ohlížet se na přání a touhy svých nejbližších, on byl tím nejdůležitějším členem rodiny, kolem kterého se vše točilo. A Vy jste mu sloužila, ráda, byl to Váš životní úkol. Řekněte, proč by nyní vynášel koše, pomáhal Vám doma, bral jakési prášky na hlavu? Zdá se, že Váš muž dělá všechno proto tak úporně, že chce přehlušit strašně velký strach ze smrti. Jakoby té s kosou ukazoval, kolik má síly na tenis, kolo, plavání, kolik má přátel, jak je pohostinný. Hraje hru o život, je bojovník, přitom ale dítě. Chová se bezohledně jen proto, aby kolem sebe vytvořil magickou ochrannou bariéru. Jen dítě, nedospělý jedinec, nechce vidět škaredé, nepříjemné, slyšet o nebezpečí. Proto striktně odmítne odbornou pomoc, proto zahodí léky. Nic nepotřebuje, je zdravý!

Doporučuji Vám, dříve než se úplně zhroutíte, abyste se začala chovat důsledně asertivně. Úkoluje Vás Váš muž? Co tak říkat: ano, ano, ale teď mám jinou práci. Napřahuje se, aby Vás uhodil? Můžete udělat zrcadlový pohyb, aby si uvědomil, kam až zašel.

Dovolíte-li, aby Vás terorizoval, bude Vás zneužívat. Mohla byste trvat na svých požadavcích vůči němu. Měla byste si pečlivě hlídat společné peníze. Váš manžel volá o pomoc, bojí se a proti strachu bojuje terorem, vztekem. Bylo by dobře, kdybyste se o tom všem poradila s manželovým ošetřujícím onkologem, který by mu ze svého titulu mohl důrazně doporučit užívání anxiolytik, antidepresiv. A nebojte se, už teď děláte pro svého muže maximum, jste statečná, zůstáváte mu po boku. Najděte pro sebe psychologa, který se zabývá zvládáním krizových psychických stavů. Hodně odvahy.

20. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz