Všechny příspěvky

Váš příběh je tak silný, smutný a zároveň tak typický pro každého, komu onemocněl nejbližší a vroucně milovaný člověk nevyléčitelnou nemocí. Mluvíte o svém tatínkovi jako o velmi statečném a houževnatém muži, který se dosud doslova popral s velkými nepřízněmi osudu. Co se s ním tedy stalo, že o něj máte tak obrovský strach, že jej úporně chráníte před jeho vlastní smrtelností. Proč to už není ten zdatný muž, který dokázal soutěžit s nedostatečností svého těla a hroutí se při slově chemoterapie. Víte, pořád si myslím, že Váš tatínek dokáže být statečný i ve svých nejhorších zdravotních problémech. Proč to vím? On je pravděpodobně typ osobnosti, který bere velmi závazně své mužné poslání udržovat se v kondici, aby mohl chránit a pomáhat své milované rodině. Proto se na něj můžete vždy spolehnout, proto byl vždy tam, kde jej bylo nejvíc potřeba. Ale nyní, pokud je lékařská prognóza správná, on sám musí vědět, že se mu z těla ztrácí síla, že ta síla se už nikdy nenačerpá, zvláště to bude víc a víc cítit a nebude s tím stavem moci nic dělat, nádory mozku navíc mohou razantně změnit člověka hlavně po stránce emocí. Může se vám přímo před očima měnit jeho chování. Opakuji, jestli je lékařská prognóza správná, pak už nemáte mnoho času být se svým tatínkem a těšit se z jeho přítomnosti. Myslím, že pokud je léčen na Homolce, pak je v dobrých lékařských rukou a Vaše role by měla být podpůrná, podpírající, sdílející s ním jeho nemoc a trápení. Ač to je a bude pro Vás neskonale těžké, měla byste se naučit, poručit si brát každý den strávený s tatínkem jako jedinečný dar. Mnohdy, i kdybychom chtěli dát svůj život za život svého milovaného člověka, příroda si stejně udělá, co bude sama chtít. To nejstatečnější a nejtěžší, co byste pro něj mohla udělat, je, že byste s ním byla co nejčastěji, držela jej za ruce, pokud to máte doma ve zvyku, abyste jej objímala, abyste dokázala mluvit o tom, čeho se bojí, co jej trápí, dokázala s ním mlčet, dokázala mu říct, jak vy sama jste nešťastná. Vím, že je to to absolutně nejtěžší, ale zároveň to nejpotřebnější. Pokud to jen půjde, dopřejte mu co nejvíce času s dětmi. Hodně síly a nebojte se slz.

22. 3. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,

Upřímně se pokouším pochopit, proč Váš dotaz byl směrován k psychologům. Víte, dostaneme-li dotaz do poradny, pak se snažíme co nejadresněji, nejpřesněji odpovědět, i když jsme o soukromém problému pacienta informováni velmi okrajově, většinou ne od něj samotného, ale od jeho nejbližších, kteří do otázky projikují především své obavy, pochybnosti, strach, bezmocnost, kteří jsou mnohdy zklamáni postupem zdravotníků vůči pacientovi a také i vůči nim samým. Snad jste se nedokázala dopátrat odpovědi u onkologů, snad jste se dotázat onkologů ani nedokázala. Mám otázku na Vás, ptal se Váš manžel svého onkologa, kam si může zajít se svou dokumentací pro další odborný názor na svůj zdravotní stav? Má na tento postup nárok, který je zakotvený do kodexu práv pacientů, který lze nalézt na internetu a jehož je ČR signatářem. Pokud vím, tohoto svého práva využívají (byť ojediněle) i pacienti na naší klinice a nikdo se nad tímto jejich postupem nepozastavoval a nepozastavuje. Z odborného hlediska klinického psychologa by pak bylo dobré,kdybyste se Vy i Váš manžel pokusili řešit negativní psychické reakce s psychologem, který by měl být v centru, ve kterém se Váš muž léčí.

13. 3. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Situace, ve které se momentálně nacházíte není ani trochu jednoduchá. Na straně jedné jsou tady objektivní příčiny a povinnosti, proč nikam nejet a počkat. Na té druhé stojí Vaše obavy o maminku, která začíná léčbu pro dg.maligního onemocnění. Vašemu dilematu rozumím, ale z Vašich slov mám pocit, že jste rozhodnutá. Sama za sebe bych Vám chtěla říci, že není až tak důležité, co si o tom kdo myslí - důležité je, jak to cítíte Vy. Pokud chcete být s maminkou, jeďte za ní. Jeďte za ní hned než abyste až do května přemýšlela nad tím co se děje a co jste měla, nebo mohla, udělat. Jeďte za maminkou, buďte s ní, protože přítomnost nejbližších je pro onkologicky nemocného často jednou z nejdůležitějších věcí. Potřebují vědět, že v boji s takto závažnou nemocí nejsou sami. Při vašem vzájemném setkání určitě dokážete najít cestu, jak být spolu i po Vašem návratu do zahraničí. Přeji vám oběma hodně odvahy a sil.

13. 3. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz

Váš dědeček by postupně měl vědět, co se děje s jeho zdravotním stavem.
Píšete, že mu byly zjištěny meta na plicích a játrech, je hospitalizován v nemocnici a prodělává tak říkajíc jedno vyšetření za druhým. Za této situace není myslím možno udržet tajemství o původu nemoci. Každý z lékařů se vždy vyjadřuje k závěru vyšetření, které provedl. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že Váš dědeček ledacos tuší nebo už i ví. Právě v této době by neměl být sám a jak píšete jste asi jediná, která je ochotná se o něj postarat. To, že se k němu nastěhujete je velmi úctihodné, dobré, ale velmi náročné i na Váš zdravotní a psychický stav. Je to však to nejlepší, co lze v současné době udělat. Vašemu dědečkovi je tedy nutno říci relativně přesně, co se děje s jeho zdravotním stavem, avšak držet se pouze faktů co se děje právě teď a nikoliv, co bude za nějaký čas. Domnívám se, že do péče onkologa bude předán v každém případě a co nejdříve proto není vhodné, aby se pravdu o svém zdravotním stavu dozvěděl později a od někoho jiného.
Mějte na paměti, že Vám velmi věří a pokud nebudete upřímná, tak se důvěra může ztratit a mohlo by vše dopadnout daleko hůře. Buďte tedy co nejvíce s ním a mějte na paměti, že jste pro něj velká ne-li největší opora, která mu pomáhá jeho potíže překonávat.

12. 3. 2009, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz

Váš tchán je dle Vás pragmatik, ale ani pragmatikovi není jedno, že jeho život končí a navíc to fyzicky velmi bolí. Pokud si se svým synem aspoň trochu rozumí, že se oba jinak vzájemně uznávají, bylo by dobré, kdyby Váš manžel mohl nabídnout svému otci podporu. Rozhodně není vhodné dělat, jakoby se vás tchánovo utrpení netýkalo. Ale co je nejdůležitější, pak téměř zákonem v onkologii je, aby pacient netrpěl bolestmi. Pokud pro něj nelze udělat víc, pak je třeba trvat velmi nahlas a velmi důrazně u onkologa na kvalitní paliativní péči. A pokud naznáte, že se Váš tchán velmi trápí psychicky, nespí, nemluví, přestává jíst a pít, promluvte si s onkologem o předpisu antidepresiv. Přeji vám všem, abyste dokázali rozumně zmírnit utrpení starého muže.

2. 3. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Osobně si myslím, že Vaše maminka by měla vše co uzná za vhodné říci své matce (Vaší babičce) zcela sama a pouze sama. Jedině ona totiž přesně ví co a jak se právě teď děje s jejím zdravotním stavem a také nejlépe ze všech zná svoji matku. Ví tedy přesně co může a co by neměla říkat s ohledem na její zdravotní i psychický stav. Zde bych zdůraznil, že není třeba nikomu sdělovat diagnózu, ale pouze aktuální stav. Doporučuji aby jste se tomuto tématu při rozhovoru taktně vyhnul s tím, že opravdu nevíte více o zdravotním stavu maminky protože dál probíhají vyšetření, popřípadě se teprve stanovuje další léčba. Momentálně jste jeden z nejdůležitějších lidí okolo maminky a babičky a očekává se, že budete velkou psychickou oporou. Neměl by jste být proto nositelem "špatných" zpráv. V každém případě však s oběma velmi často mluvte na jakékoliv téma.

23. 2. 2009, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz,

Diagnóza maligního onemocnění je jednou z nejzávažnějších zpráv, kterou může člověk v průběhu svého života vyslechnout. Je velkou zkouškou psychiky nejen nemocného, ale také jeho nejbližších. Píšete, že je to vše záležitost posledních zhruba 6-ti týdnů, kdy sama používáte slovo šok. Šoková reakce je v takovéto chvíli naprosto přirozená. Člověku letí hlavou věty jako: „to musí být omyl!, co bude dál?, zemře !?“… Vše je tak těžce uvěřitelné, že nějakou dobu trvá, než si to vůbec člověk připustí. Vaše sestra se nyní nachází v situaci, kdy nejen že chce být oporou svému manželovi, ale také se sama potřebuje srovnat se spoustou věcí. Je vystavena velkému psychickému vypětí a v tu chvíli je pro ni „nejbezpečnější“ fungovat tak, jak bylo doposud běžné. Je to pro ni možná jediná jistota, kterou má, a která jí může přinášet pocit bezpečí. Samozřejmě je to velmi vyčerpávající, v čemž se obě shodnete, a Vaše snaha jí pomoci je pochopitelná. Měla by vědět, že ať se bude dít cokoli, budete s ní – vědomí toho, že má vedle sebe někoho, kdo jí podpoří a pomůže je často jedno z nejdůležitějších. Pokud jde o konkrétní možnost pomoci, pak je nejúčinnější přijít s nějakou konkrétní nabídkou (např.:“Zavezu děti do kroužku. Vyzvednu Tě a uděláme velký nákup. Přijdu a …“) než se ptát: „Jak Ti můžeme pomoci? Co pro Tebe mohu udělat? …“ Důležité je se i přes případná odmítnutí nevzdávat a zkoušet to stále znovu. Někdy může být také přínosná pomoc „nezávislé“ osoby, např.kamarádů a pokud bude mít sestra pocit, že už to opravdu nejde, pak bych doporučila i návštěvu psychologa. Velmi oceňuji Vaši starost a snahu pomoci sestře, která se ocitla v nelehké životní situaci. Přeji hodně sil, trpělivosti a odvahy vám všem.

18. 2. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Jestli se nemýlím, jde o pacienta v péči naší kliniky. Platí, co jsem mu řekla při našem posledním rozhovoru: ráda Vás u mne uvidím, zkuste si nějak vyšetřit čas a přijeďte. Pacient byl na kontrole v polovině ledna na ambulanci. Jistě už tehdy měl přinejmenším velké pochybnosti. Lékař mu vysvětlil, že i přes veškerou snahu a léčbu není současná medicína schopna si poradit s jeho nemocí. Jak dlouho bude ještě jeho organismus odolávat, to opravdu naprosto nikdo z lidí neví. Nejsem schopna Vám říct, proč už toho 16. ledna nepřišel za mnou. Pokud byste chtěli mluvit s psychoonkologem, pak se velmi obávám, že v celém regionu není nikdo takový. Pokud byste chtěli konzultovat s kterýmkoliv klinickým psychologem, zkuste se ptát přímo v karvinské nemocnici, kde by měli mít i sociální pracovníky. Dalším pracovištěm, kde byste mohli hledat tuto odbornou péči poblíž svého domova, je fakultní nemocnice Ostrava.

11. 2. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Píšete, že máte zdravotní problémy od září, že jste prošla všemi náročnými vyšetřeními s negativními výsledky, a přesto Vás neopustila hrůza z rakoviny, že se z té kancerofobie nemůžete dostat. Také byste chtěla prožívané hrůze uniknout ze života bezbolestně. Víte, takové vážné věci nelze hodnotit a dělat závěry na dálku. Máte-li tak obrovský strach a nevěříte-li výsledkům odborníků, pak asi máte tyto možnosti: nechat se znovu vyšetřit jinými radiology, internisty, hematology. V případě nových negativních nálezů byste si měla promluvit s někým, kdo je pro Vás velkou autoritou a svěřit se s tím, co si přejete udělat. Věřte, pokud máte v ruce hmatatelné důkazy o tom, že sliznice Vašeho střeva jsou zdravé, nemusíte stále myslet na odchod. Kancerofobie se dá léčit stejně jako všechny ostatní úzkostné a fobické stavy. Ale první věc, co byste měla udělat, je jít znovu do práce.

26. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Váš velmi krátký dotaz neobsahuje třeba, jak jste si s babičkou blízké, jestli bydlíte spolu nebo zvlášť, jestli má babička v současné době vedle sebe někoho, kdo jí poskytne podporu, zda se už Vaše babička léčí nebo je to pro ni nová informace stejně jako pro Vás, atp. Velmi obecně Vám mohu říct, že v okamžiku, kdy se dozvíme nepříznivou zprávu, nastává u nás šoková reakce: „to není možné!, to je konec!, mám strach!, co bude dál?“ a k tomu zděšení taky smutek, pláč. Obecně se doporučuje v první fázi zpracování nepříznivé zprávy nechat propuknout emoce, nestydět se za vyslovený strach, bolest, za pláč, za myšlenky na smrt. Teď momentálně bych na Vašem místě se babičky zeptala, jestli chce se mnou o svém strachu a bolesti mluvit. Když ano, nechala bych ji povídat (je velmi dobře, když si pacient vytvoří legendu o své nemoci a svých prožitcích), ubezpečila bych ji, že pevně věřím, že doktoři udělají všechno pro to, aby nemoc a léčbu zvládala, pokud spolu máte opravdu velmi pevné citové pouto, pak bych ji ubezpečila, že s ní budu, když mne bude potřebovat, aby se nestyděla mluvit o všem, co ji trápí. Pravidlem je, že mluvit má pacient, podporující osoba by měla pečlivě naslouchat a dodávat naději. A hlavně! Nezapomeňte se babičky dotýkat, držet ji za ruku, hladit, přitulit se k ní. To je to, co onkologičtí pacienti potřebují nejvíc.

23. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Tak nejdříve zkusíme trochu „rozebrat“ Vašeho tatínka, i když mnohé jste už o něm napsala. Je to především akční člověk, společenský, kontaktní, organizačně schopný, tzn. schopný organizovat jiné, uvažující především v časovém horizontu, na který ještě vidí, chová se většinou rizikově, je to prostě tak, jak sám říká: jsem chlap a neuznávám nemoci, neuznávám omezení (zdravotní, věková, v zálibách, ve vlastním způsobu myšlení). Takový člověk nedokáže být pokorný, empatický, slyšet druhé. Popravdě, s takovým člověkem se dost těžko žije i komunikuje. A především tehdy, kdy jej zaskočí nemoc, kterou vnímá hlavně jako selhání systému, ne sebe a svého chování. Vztek obrací proti okolí a často se stává, že jej tento vztek, odpor, agrese neopustí po celou dobu léčby i po ní, někdy až do smrti.
Co dělat, jak s tatínkem nyní mluvit?
Já bych s ním opravdu nemluvila o jeho současném zdravotním stavu, vyhnula bych se jakékoliv zmínce o tom, co si o svých potížích myslí, co si myslí o lékařích, o nemocnici, o chystané léčbě. Pokud by přede mnou začal hovořit o těchto věcech, nereagovala bych nebo nanejvýš bych řekla: Já nevím, Já tomu nerozumím. Na takovou reakci máte svaté právo (právo být asertivní). Nechala bych jej mluvit. Nelitovala bych, neutěšovala.
Témata vašich rozhovorů by se měla zabývat něčím, co může i on ovlivnit: rozhodováním o provozních věcech rodiny, o vztazích v rodině, o vašich společných známých, o jeho přátelích. Jedině tak byste si mohli porozumět a Vy se necítila trapně.
A kdyby chtěl před Vámi přece jen pootevřít srdce a vyjádřil by strach z budoucnosti, bylo by namístě jej ubezpečit o tom, že s ním budete a podpoříte jej (ne tím, že mu budete říkat, že to bude dobré). A taky byste mu mohla říct, že víte, že je natolik silný, že si bude vědět rady v každé situaci. Tedy kdyby taková otevřená situace nastala.
Je dost těžké spekulovat takhle na dálku, jak bude novou ataku nemoci Váš otec zvládat, ale předpokládám, že bude stejně reagovat jako před patnácti roky, ale bude mít postatně méně sil než tehdy. Přeji Vám, abyste tuto novou situaci hlavně Vy sama ustála.

15. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Dobrý den,
prosím, omluvte zpožděnou odpověď na Váš závažný dotaz. Tak asi takhle: představte si manželovu současnou situaci: je to mladý muž, který ještě zcela nedávno měl absolutně jiné představy o prožití svého života. Stalo se ale něco šíleně jiného. On je hluboce zraněn, zasažen ve svém mužství, kromě obrovského strach o život je tu především pocit, že jej tělo zradilo jako muže. (Mimochodem, to jste v prvním Vámi jmenovaném případě nezažila.) Váš manžel se může před Vámi také docela obyčejně stydět, zřejmě proto se k Vám chová odtažitě. Samozřejmě svá zranění schovává před celým světem, tedy i před tím nejbližším člověkem, před svou ženou. Navíc je to velice krátká doba od začátku léčby, stále ještě může být ve fázi psychické krize, která se projevuje velkou agresí vůči všem zdravým lidem kolem něj. Tato fáze obvykle dlouho netrvá, protože člověka velmi vysiluje.
Co můžete dělat? Prožila jste si už jednou roli podpůrného člověka, ale teď je to kvalitativně trochu jiná situace. Já bych respektovala manželovy nesmírně těžké chvíle, nesnažila bych se vyzvídat, jak se cítí, pokud by mne nechtěl vidět, mluvit se mnou, i to bych respektovala. Udělala bych mu klidné zázemí, jen bych mu laskavě, ale důrazně připomněla, že tu jsem a budu, až se v něm zlomí ta zloba na osud, tělo a jeho funkce, že jej mám a stále budu mít ráda.
A za mne jako terapeuta, který provází takto nemocné pacienty: jsem přesvědčena, že Vám tentokrát opakování rozchodu nehrozí.Přeji Vám a Vašemu muži, aby Váš vztah nemocí zesílel.

11. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Společně s maminkou máte před sebou velmi náročné chvíle. V tuto chvíli náročné zejména tím, že vlastně nevíte, jaký bude konečný verdikt. Mnoho nemocných nese období čekání velmi těžce, těžce se smiřují s možností nádorového onemocnění, ve svých představách si staví katastrofické scénáře. I po případném sdělení diagnózy maligního onemocnění se, paradoxně, většina nemocných může cítit lépe - opadne z nich napětí, jsou seznámeni s možnými postupy léčby, s tím co mohou udělat sami. Je jednoduché to napsat, ale na začátku je nejdůležitější dát lékařům šanci a čas na to, aby mamince ukázali, co dovedou, a aby se i ona sama přesvědčila, co dokáže zvládnout. Většina z potíží doprovázejících onkologickou léčbu je dnes dobře řešitelná a není řečeno, že problémy, které měla její přítelkyně, bude mít také.
Co ale dělat teď, když jste ještě na počátku? Buďte s maminkou, držte ji za ruku, doprovázejte ji k lékaři, nebojte se „bojovat“ za ni, když chvílemi nebude moci nebo i chtít. Má vnoučata, má Vás a určitě i jiné věci, pro které stojí za to se prát. Jen může chvíli trvat, než je zase uvidí. Buďte tolerantní, dodávejte ji opatrný optimismus, v rámci možností ji zapojujte do „normálního“ života. Z toho, co píšete by bylo vhodné zvážit také nasazení léků proti depresi a úzkosti, které může naordinovat i praktický lékař.
Děkuji Vám za Vaši starost a přeji vám oběma hodně trpělivosti, sil a odvahy čelit tomu, co máte před sebou.

29. 12. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Ráda bych Vás, resp. Vaši matku směrovala na některého z nás, klinických psychologů, ale nevím, v jaké oblasti, regionu Vaše rodina žije. Já bych v první řadě kontaktovala ošetřujícího onkologa, který by měl vědět, kam pro odbornou psychologickou pomoc pro pacienta. Kdyby nevěděl, pak se podívejte na stránky naší psychoonkologické sekce na www.linkos.cz, kde je mapa pomoci s kontakty na kolegy (ti ani nemusejí být členy naší sekce). Pokud ani to by nestačilo nebo byste Vy ani Vaše matka neuspěly, zkuste mi znovu napsat, hlavně upřesnit region, kde Vaši rodiče bydlí a kde se léčí. Pak by bylo snad jednodušší Vás nasměrovat k nejbližšímu kolegovi.
Pak ale také je vhodná návštěva psychiatra, který, pokud Váš otec trpí depresí, úzkostí, smutkem, beznadějí, jistě dokáže naordinovat takové léky, které Vašemu otci uleví od psychické bolesti. Nakonec i podporující osoba (Vaše matka) je vystavena obrovskému psychickému napětí. A především ona by měla dostat adekvátní psychologickou podporu.
Pokud byste potřebovala, aby se Vaše matka mohla obrátit na nějakou pacientskou organizaci, jistě byste nějakou vhodnou našla na internetu.

24. 8. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Situace kolem Vaší kamarádky tak, jak ji popisujete, je z psychologického hlediska velmi vážná. Vaše kamarádka se nedokáže sama dostat z negativizmu, beznaděje, stavu těžké deprese. Dokonce se obávám, že jí nedokážete pomoci ani Vy, ani třeba její matka. Všeobjímající děs a strach ze smrti je teď to jediné, na co dokáže myslet. Neslyší Vaše slova, neslyší slova nikoho kolem sebe. Budete-li jí chtít účinně pomoci, pak třeba byste ji mohla doprovodit k jejímu ošetřujícímu onkologovi a jemu říct, jak vidíte její psychické reakce na nemoc. Pravda, lepší by bylo jít hned k psychiatrovi, který by jistě dokázal zvládnout její paniku léky a poté, co by se Vaše kamarádka zklidnila, bylo by velmi žádoucí oslovit klinického psychologa, který by dokázal s ní mluvit tak, aby si mohla uspořádat své myšlenky, určit cíl a priority po dobu svého léčení. Pokud byste takového kolegu nesehnaly, pak není nic ztraceno. Pokud jste byla důvěrnicí Vaší kamarádky ještě před nemocí, mohla byste se pokusit spolu s ní najít cestu, podpořit motivaci (syn) k tomu, aby zase našla dostatek psychických sil zvládnout léčbu a postavit se na vlastní nohy. Ale obávám se, že bez odborné péče se za nějaký krátký čas může dostat do kritické, mezní životní situace. A to není třeba. Snad se Vám podaří přimět Vaši kamarádku, aby šla k odborníkovi.
(A to nemluvím o tom, v jak velkém psychickém zmatku musí být její malý syn). Pevné nervy! A ještě jednu radu: pokud nejste profesionál a neumíte pracovat s nemocnými, pak Vaše pomoc kamarádce Vás zcela vyčerpá. Zkuste o tomto přemýšlet.

19. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz