Mému manželovi (54 let) v říjnu 2009 diagnostikovali karcinom prostaty, v listopadu podstoupil RAPE, odstranili mu celou prostatu vč. semených váčků. Momentálně chodí na ozařování, z posledních odběrů a vyšetření výsledky v pořádku, PSA 0,1. Je to od zákroku 4 měsíce ale stále neovládá močový měchýř, je inkontinentní. Ošetřující lékař hu ujistil že je to normální a bude to trvat ještě nějaký čas než se funkce močení znovu ustálí. Jediné co mi nikdo z lékařů zatím nebyl schopen říct, zda bude manžel ještě někdy mít erekci,spíš se s nám nikdo o tom nechce bavit. Ne že by to byla jedniná moje starost, ale mě je 34 a na to být do konce života bez sexu si pripadám ještě mladá. Upřimě nemám z tohoto moc velkou radost, před 5-ti lety jsem 2x potratila, poté jsem podstoupila léčbu, všechno dopadlo nakonec dobře a na začátku minulého roku jsme konečně znovu začali plánovat početí potomka. Místo toho to dopadlo tak že onemocněl manžel. Šíleně moc jsem chtěla dítě, místo mimina mám v pamperskách velkého chlapa. Nikde jsem nenašla informaci zda pacienti po RAPE a ozařování můžou mít vlastní potomky, zda se vůbec obnoví tvorba spermatu které je schopné oplodnění. Manžel tuhle otázku se mnou odmítá probírat, při náznaku nebo zavedení řeči na téma sex rozhovor ukončí tím že je impotent a že se s tím mám smířit. Dalším problémem je to že manžel se začal sám v sobě rýpat, neustále se pozoruje, každou sebemenší změnu bere jako novou nemoc, pořád si měří tlak, bojí se o sebe, občas má tendence rezignovat že už není chlap a je zbytečný, i když léčba postupuje dobře, je furt smutný a naštvaný. Mě to poslední dobou hodně ubíjí, nevím jak ho povzbudit, musí chtít hlavně sám ale nevím jak ho donutit myslet pozitivně.
Přemýšlím nad odpovědí na Váš dotaz, který je vlastně směrován z padesáti procent na lékaře onkourologa, dále na psychiatra sexuologa. Pokud byste našla tyto odborníky a oni Vám odpověděli na drtivou většinu Vašich otázek, pak pokud by ještě nějaké procento pochybností mohl rozptýlit klinický psycholog, naše poradna je vám oběma plně k dispozici. Opakuji, Vaše otázky může zodpovědět především lékař. Věřím, že se Vám podaří dostat se k lékařským odborníkům. Hodně zdaru a trpělivosti Vám přeji.
24. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Maminka je po operaci nádoru tlustého střeva - vývod, prodělala rakovinu plic, v současné době má nádor v koleni a dle lékařů jsou zasaženy i vnitřní orgány v poměrně velkém rozsahu. V současné době je v léčebně, ale rádi bychom si jí vzali domu. Považujete to za možné a rozumné řešení? Je třeba dodat, že ji nyní neléčí a dle vyjádření lékařky již ani léčit nebudou. Bere pouze tišící prostředky.
Ptáte se mne, jestli považuji za možné a rozumné řešení vzít si svou maminku, která je nyní v posledním stádiu nemoci, domů z léčebny. Budeme tedy uvažovat spolu, ano? Maminka je pro nás nesmírně cenný a milovaný člověk a my bychom byli rádi, aby spolu s námi strávila ten kousek života, který jí zbývá. Chtěli bychom jí umožnit, aby se vrátila domů, moc si to jistě přeje. Tak, a nyní si jsme vědomi, že budeme muset pro ni zajistit celodenní péči stejně jako ji má v léčebně. Ale opakuji, máme maminku rádi. Nevíme na jak dlouhou dobu budeme muset vyblokovat rodinu ze všech pracovních i mimopracovních aktivit. Také musíme zajistit pro maminku odbornou péči, praktického lékaře, sestru, případně, pokud je to možné, pak nejlépe domácí hospicovou péči. Za sebe říkám rovnou (zažila jsem to pět let se svou milovanou maminkou), že je to extrémně vyčerpávající fyzicky, ale hlavně psychicky náročný životní rytmus, kdy se můžete dočkat negativních emocí od svých nejbližších, můžete se zhroutit pod náporem povinností. Ale především tu budou vyhlídky do budoucna velmi, velmi smutné, tristní. Takže, pokud zvážíme všechna proti, a je jich moc a moc, pak nám na misce pro zůstane jediné, láska k trpící mamince, touha vyplnit její jediné přání být s rodinou a pak, až tu maminka nebude, náš život bez jediné výčitky, že jsme pro matku udělali vše, co bylo v našich silách. Pokud ale na takové řešení vás bude v rodině málo, bylo by dobře zvážit variantu bezpečné ústavní hospitalizace Vaší maminky. Hodně odvahy
10. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mi 35 let, nejsem zatím onkologický pacient, ale obracím se na Vás s prosbou o radu, jak bojovat se strachem z rakoviny. Před rokem jsem si našla v prsu bulku, doktorka mě s podezřením na nádor poslala na vyšetření, naštěstí bylo vše v pořádku, ale já jsem ten týden s čekáním na výsledek vyšetření prožila peklo. Od té doby na tu nemoc pořád myslím, jsem schopná hodiny sedět na internetu a hledat všechny informace o nádorech, které se vyskytují v mém věku, koukám se na všechny příznaky a zjišťuju, jestli některý nemám. Přijde mi, že to začíná psychicky nezvládat, v poslední době mě neurčitě pobolívá podbřišek a záda a já zase myslím na rakovinu. Můžete mi prosím poradit, co mám dělat?
Prožívám uspokojení při četbě skutečnosti, že nejste onkologickou pacientkou – i když píšete „zatím“. Existuje spousta nezhoubných nádorů a Vy jste si před rokem jeden takový nahmatala. To, co následně popisujete je rozvoj silné a opakované úzkosti, kterou zažíváte díky pocitu nejistoty a strachu, aby se jednou nestalo, že onkologickou pacientkou budete. Je to tzv. cancerofobie neboli panický strach ze zhoubného nádorového onemocnění. A tomuto strachu dala zjevně podnět Vaše minulá zkušenost. To je pochopitelné. Je nejspíš velmi pravděpodobné, že žádným jiným nádorovým onemocněním v tuto chvíli netrpíte, ačkoli v medicíně nikdy nemůžete vyloučit, že se to jednou stane – stát se to opravdu může (a to každému z nás), u situace zdraví a nemoci většinou nejsou stoprocentní záruky. Ale podobným způsobem bychom např. mohli bát být účastníky silničního provozu, protože taky se může stát, že nás tzv. přejede auto. Rozumově to jistě víte, ale teď jde o to, jak to zpracovat citově.
Jak jsem uvedla, sama tušíte, že věci, co se týkají zdraví se nedají plánovat a nikdy nelze získat stoprocentní jistotu, že nemoc nemám a nebudu mít. Chtěla by Vám ale říci následující:
Jak jsem uvedla, sama tušíte, že věci, co se týkají zdraví se nedají plánovat a nikdy nelze získat stoprocentní jistotu, že nemoc nemám a nebudu mít. Chtěla by Vám ale říci následující:
- Jednak je jistě na místě, když jste vnímavá vůči svému tělu – to je ocenitelné. V případě, že se Vám něco nezdá, necháte se vyšetřit – je to nejlepší cesta, jak co nejdříve odhalit nemoci ve stadiích, kdy jsou dobře léčitelné (včetně zhoubných nádorů).
- Na druhé straně přílišné zabývání se vlastním tělem nejspíš povede k tomu, že Vás to bude infikovat k dalším obavám o své zdraví, neboť buďme upřímní: naše tělo se mění s tím, jak stárneme, a přitom to ještě nemusí znamenat hrozbu nemoci, může nás skutečně něco pobolívat z důvodu změny tělesných funkčních vlastností, můžeme vnímat i tzv. podprahové tělesné signály tím, že se na tělo úporně soustředíme. Bylo by dobře, kdyby se Vám podařilo od toho tělesného odpoutat – např. tak, že budete žít jako dosud, včetně různých aktivit, které Vám přinášejí radost … a život bude prima.
- Avšak pokud máte pocit, že strachy či jiné nepříjemné emoce uvedeného typu jsou opravdu velké, omezují Vás v životě a vlastně Vám ho znepříjemňují, je asi cestou psychoterapeutická forma pomoci prováděná kvalifikovaným člověkem, který bude s Vaší fobií pracovat - Vy takovou cestou máte možnost zažít různé věci, získat zkušenosti a pochopit i to, jaká vlastně jste a proč cítíte, to, co cítíte apod. Tato cesta je delší než jen podání nějakého léku a dost, ale je to cesta, která Vás může osvobodit a můžete v ní mnoho získat. Zkuste oslovit některého psychoterapeuta – jistě v místě Vašeho bydliště jsou ambulance klinických psychologů anebo ve větších městech psychologů ve zdravotnickým zařízeních.
17. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Je mi 37 let,vloni v červnu mi řekli,že mám rakovinu prsu. Byla jsem na operaci,kde mi vzali celý prs,za 14 dní jsem byla na operaci druhé-na disekci axily. Mám za sebou 6 dávek chemoterapie,od pondělí mám 25 dávek ozařování a beru Tamoxifen. Bojím se,že si manžel najde jinou, zůstala jsem z práce doma-pracovala jsem ve skladu potravin,je to těžká práce-od února jsem v plném invalidním důchodu, ale už doma šílím, nemůžu se dočkat až manžel dojde z práce.Rozváží zboží po prodejnách,kde všude pracují mladé holky. Žárlím snad na všechny s kým ten den stráví. Uklidnil mě,že mě má pořád rád,ale tam někde vzadu v hlavě to pořád mám. I když jde jenom na fotbal,přemýšlím co tam opravdu dělá. Asi to není v pořádku,ráda bych znala Váš názor.
Stejně jako Váš příběh, tak i moje odpověď může být dost bolavá. Sama říkáte, že Vaše žárlení a podezírání není pořádku. To věru není. Dokonce si myslím, že takové uvažování jste měla o svém muži už dříve, před nemocí. Nemoc, která Vás potkala, je sama o sobě hodně tragická, ve Vašem případě pak se ještě připojuje smutek, že Vás postihla ve středním věku, který by měl být pro Vás tím nejšťastnějším. Chci věřit, že Vás muž má stále rád. Má ale svou práci, stýká se při ní pracovně s mnoha lidmi, dokonce možná všechny ty lidi znáte. Víte tedy, o čem mohou s Vaším mužem mluvit. Taky byste to chtěla vědět, proto jej netrpělivě každý den vyhlížíte a žádáte jeho pozornost. Bojíte se nevěry. Dobrá, zkuste teď vidět situaci jeho očima. Vaše nemoc jej zaskočila stejně tak strašně moc, jako Vás. Byl by zbabělec, kdyby Vás nepodporoval, ale je to pro něj hodně těžké. Neví, jaká slova by pro Vás byla vhodná. Tak je rád, když může jít do práce nebo hledat psychickou rovnováhu na fotbale. Co neumí, je odpovídat na úzkostné otázky, ve kterých je osten žárlivosti. Žárlivost a podezíravost je bezpečnou cestou k zániku dosud dobrého vztahu. Na žárlení pilulka není, na úzkost, strach, obavy, smutek pilulky jsou. Zkuste přemýšlet se mnou. Jakou ženu by v současné situaci měl Váš muž doma nejraději? Nespletu se, když by to měla být žena statečná, která zvládá statečně svou nemoc a ještě se dokáže chovat přívětivě k muži. Vítá jej upravená, klidná, má nachystané jídlo a naslouchá mu, když mluví o své práci. Pak mu bude připadat lehčí vracet se domů k léčící se ženě a nebude mu zatěžko poslechnout si její prožitky. Že nad takovou idylou jen kroutíte hlavou? Dobrá, ale moudré ženy vědí, že tak jedině můžete překonat manželskou krizi. Pokud byste se chtěla pustit touto cestou, musela byste ale na počátku zdolat svou úzkost a depresi tím, že je budete léčit. Dnešní psychofarmaka jsou bezpečná a velmi účinná, bez nich byste se mohla propadat víc a víc do negativních nálad a myšlenek. Přeji Vám, abyste našla také bezpečné ucho pro Vás bezpečného člověka, se kterým byste mohla své pochybnosti a obavy sdílet. Jen si nemyslím, že by to měl být právě Váš muž. Zkuste chvíli přemýšlet s chladnou hlavou, cestu ze současné psychické krize jistě najdete.
10. 2. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mámě (60) byla před cca 2 měsící diagnostikována rakovina tlustého střeva a mnoho metastazí po celém těle. Před 3 týdny prodělala těžkou operaci tlustého střeva. Rekonvalescence ale neprobíhá v pořádku, během pooperační léčby nastávají různé komplikace, které se postupně odstraňují. Její duševní stav před operací byl velice špatný, hovořila i o sebevraždě. Ale tam se nám dařilo věřit v pomoc operace. Jenže nyní opět nenastává zlepšení a zdá se mi, že je na pokraji duševních sil. Opět hovoří o dobrovolném ukončení života a odmítá rozhovor s psychologem. Zdá se mi, že už nemá, na co by se těšila, protože pobyt v nemocnici se prodlužuje a i po návratu domů jí čeká onkologické léčba s nejasným výsledkem. Nevím jak s ní mluvit, jak jí zlepšit náladu. Děkuji za odpověď.
Z Vašeho příspěvku je zřejmé, že Vás s maminkou nyní nečekají veselé chvíle.
Váš dotaz se týká zaprvé toho, jak s ní mluvit. Pokud Vaše maminka má potřebu mluvit o tom, jak se cítí, a současně z těchto sdělení usuzujete na její pocity nejistoty a obavy („jak budu žít, příp. jak dlouho“), nejlépe uděláte, když jí budete především naslouchat a nebudete odmítat rozhovory na podobná témata. Tím, že o tom člověk mluví a ví, že je vyslechnut, tím částečně řeší svoji úzkost s vědomím, že na ni není sám, a to je úlevné. Často se stává, že blízcí v dobrém úmyslu reagují slovy „na to nemysli, však se ještě spolu za nějakou dobu těmto věcem zasmějeme až je překonáme ...“ apod. Podobnými odpověďmi nemocného většinou pozitivně nemotivují, naopak: obvykle v něm vyvolávají pocit nepochopení a osamění či odmítnutí. Vaše maminka pravděpodobně potřebuje cítit, že na svůj problém není sama, že jste ochotna (nebo ochotni) prožít s ní to nepříjemné, co ji čeká, včetně negativních emocí, které k nemoci patří.
Pokud mluví o sebevraždě, těžko říci, jak to doopravdy myslí – na to je potřeba dotyčnou osobu znát. Někteří lidé mohou o takové věci hovořit proto, aby se odventilovali, aby uvolnili svou zlobu atd. Jiní proto, aby si potvrzovali, že rodina s jejich názorem nesouhlasí a dostalo se jim opakovaně přijetí, něhy apod. Pak jsou také ti, kteří to mohou myslet vážně. Budete-li dobře pozorovat, jak se maminka chová v situacích, kdy o sebevraždě nehovoří, možná vám to napoví, jak to myslí ona. (Na druhé straně musím říct, že ač většina lidí se sebevraždou obecně nesouhlasí, je třeba mít na paměti, že jedině ten, který o ní mluví má taky právo a odpovědnost o svém životě rozhodovat.) Když budete mamince citlivě sdělovat to, co si myslíte o tom, co říká Vy (tzn. že budete debatovat o důvodech, které pro to má) a konfrontovat ji s tím, že Vy to vidíte poněkud jinak, je naděje, že její názor posunete. Často pacienti ohrožení na životě říkají, že život pro ně ztratil smysl. Zkuste mamince toto tvrzení obrátit s zeptat se jí, jaký má ona jako osoba smysl pro tento svět – co komu nebo čemu přináší a proč je důležitá.
Druhá část Vašeho dotazu směřuje k podpoření nálady. Než na to odpovím, musím sama sobě položit otázku „zda to vůbec jde nebo jak moc je to za této situace možné?“ Udělat ze špatné nálady náladu veselou a optimistickou by asi nebylo na místě – člověk nemůže být obecně veselý, když situace není příznivá; došlo by k tomu, že by to bylo nejspíš neupřímné nalhávání si něčeho ... a následný propad do smutku by snad byl ještě horší. Nejspíš by ale bylo dobře, kdybyste u maminky zkusila podpořit, aby si zachovala ve svém životě to, co dělala dosud a co jí přinášelo uspokojení a co může svým způsobem dělat i nyní: pokud poslouchala ráda hudbu, nechť ji poslouchá; pokud ráda luštila křížovky, ať se o to pokusí... Něco se nepodaří, ale něco ano. A to, co se podaří u nemocného podpoří pocit, že je schopen ledasco zvládnout a může mu to přechodně přinést i uspokojení a tím pádem i lepší náladu. Další věc, která je důležitá, je naučit se žít dneškem – tj. tehdy, když víme(nemocný i my druzí), že dnes tu naše milovaná osoba s námi je. Tento úkol rozhodně není lehký, nicméně zkoušet by se to mělo.
Závěrem bych svou odpověď shrnula do jedné věty: nechte maminku zažívat pocit, že jste s ní se všemi city, prostě že jste jí k dispozici a ona se nemusí bát, že na svou „tíhu“ je anebo bude sama.
Pokud mluví o sebevraždě, těžko říci, jak to doopravdy myslí – na to je potřeba dotyčnou osobu znát. Někteří lidé mohou o takové věci hovořit proto, aby se odventilovali, aby uvolnili svou zlobu atd. Jiní proto, aby si potvrzovali, že rodina s jejich názorem nesouhlasí a dostalo se jim opakovaně přijetí, něhy apod. Pak jsou také ti, kteří to mohou myslet vážně. Budete-li dobře pozorovat, jak se maminka chová v situacích, kdy o sebevraždě nehovoří, možná vám to napoví, jak to myslí ona. (Na druhé straně musím říct, že ač většina lidí se sebevraždou obecně nesouhlasí, je třeba mít na paměti, že jedině ten, který o ní mluví má taky právo a odpovědnost o svém životě rozhodovat.) Když budete mamince citlivě sdělovat to, co si myslíte o tom, co říká Vy (tzn. že budete debatovat o důvodech, které pro to má) a konfrontovat ji s tím, že Vy to vidíte poněkud jinak, je naděje, že její názor posunete. Často pacienti ohrožení na životě říkají, že život pro ně ztratil smysl. Zkuste mamince toto tvrzení obrátit s zeptat se jí, jaký má ona jako osoba smysl pro tento svět – co komu nebo čemu přináší a proč je důležitá.
Druhá část Vašeho dotazu směřuje k podpoření nálady. Než na to odpovím, musím sama sobě položit otázku „zda to vůbec jde nebo jak moc je to za této situace možné?“ Udělat ze špatné nálady náladu veselou a optimistickou by asi nebylo na místě – člověk nemůže být obecně veselý, když situace není příznivá; došlo by k tomu, že by to bylo nejspíš neupřímné nalhávání si něčeho ... a následný propad do smutku by snad byl ještě horší. Nejspíš by ale bylo dobře, kdybyste u maminky zkusila podpořit, aby si zachovala ve svém životě to, co dělala dosud a co jí přinášelo uspokojení a co může svým způsobem dělat i nyní: pokud poslouchala ráda hudbu, nechť ji poslouchá; pokud ráda luštila křížovky, ať se o to pokusí... Něco se nepodaří, ale něco ano. A to, co se podaří u nemocného podpoří pocit, že je schopen ledasco zvládnout a může mu to přechodně přinést i uspokojení a tím pádem i lepší náladu. Další věc, která je důležitá, je naučit se žít dneškem – tj. tehdy, když víme(nemocný i my druzí), že dnes tu naše milovaná osoba s námi je. Tento úkol rozhodně není lehký, nicméně zkoušet by se to mělo.
Závěrem bych svou odpověď shrnula do jedné věty: nechte maminku zažívat pocit, že jste s ní se všemi city, prostě že jste jí k dispozici a ona se nemusí bát, že na svou „tíhu“ je anebo bude sama.
1. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, Masarykův onkologický ústav, Brno, Ivona Šporcrová [ivona.sporcrova@mou.cz]
Mému otci byla diagnostikována rakovina prostaty letos v létě.Na podzim byl operován radikální prostatektomii v nemocnici v Motole. Nyní po operaci má zvednuté hladiny PSA a bylo mu doporučeno ozařování. Otec má nyní hlavně potíže, vyrovnat se psychicky s vidinou toho, "že už nebude chlap". Nevíme, jak ho podržet. Je mu necelých 60 let, nemá v podstatě partnerku (sex), ale ten pocit, že už to nepůjde ho zžírá snad víc, než riziko, kterému ještě tak úplně neutekl.Náš děda, totiž není děda, i kdzž už má i 1 pravnouče,ale věčně mladý a neposlucha. Jak z toho ven?
Zvednuté hladiny PSA jsou poměrně častým projevem, proto se doporučuje možnost ozařování. Vidina toho, že muž pacient již nebude po RAPE chlap je poněkud přehnaná. Je pravda, že po radikální prostatektomii lze očekávat poruchy erekce asi v 50% případů, možnost oplození je operací zcela vyloučena. Daleko důležitější je však úspěch operace, který bývá zpravidla velmi dobrý a proto pravděpodobnost dalšího růstu nádoru je minimální. V pooperačním období je však nutné trvalé sledování.
U chlapských záležitostí tohoto druhu jde o to vyrovnat se spíše se změnou funkce mužské chlouby co do času, výdrže i kvality. Nikoliv úplné ztráty činnosti mužského orgánu. Jak píšete Váš děda je věčně mladý neposlucha - dovolte abych poznamenal že právě toto je již polovina úspěchu. My chlapi jsme poněkud ješitní a zejména pyšní na to že jsme chlapi. To co z nás však dělá opravdové chlapi je překonávání překážek, často i se sebezapřením a nelibostí, ale s vidinou toho, že opět dokážeme zvítězit, zase mít pravdu a stát se tak ještě o něco málo ješitnějšími.Váš děda vyhrává boj s rakovinou prostaty, což ho tak trochu omezuje od některých dřívějších činností. Ty však v tuto chvíli nejsou důležité. Důležitá je podpora Vašeho dědy v tom, že vše má svůj čas a že právě on je vítězem. Věřte, že každý to štěstí nemá. Nyní je tedy třeba apelovat na Vás v tom smyslu, že je nutné chválit Vašeho dědu za vše co se mu podaří v boji s nemocí. On sám posléze pozná a pochopí nutnost změny některých hodnot s tím, že sice přišel o určité libůstky, ale tato oběť jej posunula o poznání vpřed. Tím, že něco obětoval, vyhrál sám nad sebou a získal tak možnost užívat si hodnoty nejcenější a tou je život. Přeji Vám mnoho zdraví i potřebného štěstí.
U chlapských záležitostí tohoto druhu jde o to vyrovnat se spíše se změnou funkce mužské chlouby co do času, výdrže i kvality. Nikoliv úplné ztráty činnosti mužského orgánu. Jak píšete Váš děda je věčně mladý neposlucha - dovolte abych poznamenal že právě toto je již polovina úspěchu. My chlapi jsme poněkud ješitní a zejména pyšní na to že jsme chlapi. To co z nás však dělá opravdové chlapi je překonávání překážek, často i se sebezapřením a nelibostí, ale s vidinou toho, že opět dokážeme zvítězit, zase mít pravdu a stát se tak ještě o něco málo ješitnějšími.Váš děda vyhrává boj s rakovinou prostaty, což ho tak trochu omezuje od některých dřívějších činností. Ty však v tuto chvíli nejsou důležité. Důležitá je podpora Vašeho dědy v tom, že vše má svůj čas a že právě on je vítězem. Věřte, že každý to štěstí nemá. Nyní je tedy třeba apelovat na Vás v tom smyslu, že je nutné chválit Vašeho dědu za vše co se mu podaří v boji s nemocí. On sám posléze pozná a pochopí nutnost změny některých hodnot s tím, že sice přišel o určité libůstky, ale tato oběť jej posunula o poznání vpřed. Tím, že něco obětoval, vyhrál sám nad sebou a získal tak možnost užívat si hodnoty nejcenější a tou je život. Přeji Vám mnoho zdraví i potřebného štěstí.
25. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D. psycholog, Klinika onkologie radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz
Začátkem listopadu byl mému partnerovi zjištěn rozsáhlý zhoubný nádor v močovém měchýři. Byl tou dobou v Paraguayi (problémy nastaly tam, tam slyšel poprve diagnozu). Urychleně se vrátil (ačkoliv mu tam okamžitě nabídli, že ho do týdne odooperují a měchýř mu vyjmou). Neměl k zákroku v neznámém prostředí důvěru, navíc věřil, že jsou i jiné možnosti, než vyjmutí mechýře. Jako bývalý důstojník se nechal hospitalizova v ÚVN ve Střešovicích. PO týdenní pobytu byl na prvním zákroku, kdy mu močovou trubicí nádor odstraňovali. Po necelém týdnu šel domů - ale bez jakýchkoliv informací a léků, takže první dva týdny doma prožil v horečkách a bolestech. Praktický lékař ani ošetřující urologové mu příliš nepomohli (dokumentace, kterou z ÚVN dostal, pro ně byla nedostačující.) Pak se v ÚVN dozvěděl, že první zákrok nepřinesl výsledek a bude třeba mu měchýř odejmout. To bylo koncem listopadu. Byla mu doporučena robotická forma zákroku. Ovšem první možný termín pro klasický zákrok je začátkem února, roboticky 23. února. Nedostal žádné informace a rady, jak ty tři měsíce přežít. Žádnou radu ke změně jídelníčku, tip na nějakou poradnu atd... Dostupná literatura je velmi různorodá, ten radí to, jiný pravý opak (příklad jíst maso x zákaz masa, hladovět x kvalitně se stravovat)... Ale především muž ztrácí dlouhým čekáním naději, že se jeho stav po operaci zlepší. Upadá do chmurných nálad, občas prohlašuje, že na operaci nepůjde a raději zemře, bojí se, že za ty tři měsíce může nádor metastázovat, nemá zájem o život... Bydlí v Chrudimi, narodil se v roce 1953. Nechce vyhledat pomoc v onkolické poradně, prože se domnívá, že jednak nemůže nijak dokázat, o jaký typ nádoru a onemocnění se jedná (názor místního urologa a praktika, že se to nedá z předložené dokumentace zjistit)a také nabyl dojmu, že se poradna zabývá až lidmi po zákroku. Jako bývalý voják má smysl pro řád. Ale ten mu při léčbě chybí, věří sice v kvalitu lékařů, ale postrádá celkový systém a to ho velmi deprimuje. Ztrácí důvěru k zdravotnické péči. Shrnuto: Neví, jak má žít. Můžete mi, prosím, poradit, jak mu pomoci?
V první řadě bych řešil návštěvu onkologa, aby se Váš manžel po vyšetření dozvěděl o jaký typ nádoru jde a co je a co není možné dále dělat.
Onkologové se nezabývají jen stavem po operaci,ale zajímá je celý průběh onemocnění včetně již prodělaných zákroků. Co se týče životosprávy u každého pacienta je to velmi rozdílné avšak určité zásady se stanovit dají.
Ty však musí stanovit lékař podle aktuálního stavu pacienta. Všeobecně lze říci, že pacient by měl jíst i dělat pouze to co mu nezpůsobuje bolest nebo jiné potíže a ponechává ho relativně v klidu. Z psychologického hlediska je nutný pokud možno neustálý kontakt. Váš manžel by neměl zůstávat dlouhou dobu sám. Měl by si povídat, řešit běžné životní starosti i radosti a nesnažit se uzavřít či stáhnout do sebe. Vždy je nějaká naděje, šance, způsob jak situaci dovést do zdárného konce v pozitivním smyslu.
Podporovaná důvěra v uzdravení nebo aspoň částečného zbavení potíží je pro Vašeho manžela velmi důležitá zejména pokud ji poskytují osoby jimž věří - a to jsou právě jeho nejbližší. S tím souvisí i trpělivost. Onkologická onemocnění jsou během na dlouhou trať, ale téměř vždy s pozitivním výsledkem pokud je dostatek času a nemoc není již v nejrozvinutějším stádiu. Protože se u Vašeho manžela začínají objevovat symptomy deprese, strachu a úzkosti což je naprosto normálním průvodním jevem nemoci, doporučuji navštívit onkologického psychologa, který Vám vysvětlí jakým způsobem lze překonávat obtíže spojené s psychickým stavem na úspěšné zdolání nemoci.
Pokud Vám mohu nabídnout, není problém aby jsme se sešli u nás na klinice onkologie a radioterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Kontakt:
hrstka@pmfhk.cz
Onkologové se nezabývají jen stavem po operaci,ale zajímá je celý průběh onemocnění včetně již prodělaných zákroků. Co se týče životosprávy u každého pacienta je to velmi rozdílné avšak určité zásady se stanovit dají.
Ty však musí stanovit lékař podle aktuálního stavu pacienta. Všeobecně lze říci, že pacient by měl jíst i dělat pouze to co mu nezpůsobuje bolest nebo jiné potíže a ponechává ho relativně v klidu. Z psychologického hlediska je nutný pokud možno neustálý kontakt. Váš manžel by neměl zůstávat dlouhou dobu sám. Měl by si povídat, řešit běžné životní starosti i radosti a nesnažit se uzavřít či stáhnout do sebe. Vždy je nějaká naděje, šance, způsob jak situaci dovést do zdárného konce v pozitivním smyslu.
Podporovaná důvěra v uzdravení nebo aspoň částečného zbavení potíží je pro Vašeho manžela velmi důležitá zejména pokud ji poskytují osoby jimž věří - a to jsou právě jeho nejbližší. S tím souvisí i trpělivost. Onkologická onemocnění jsou během na dlouhou trať, ale téměř vždy s pozitivním výsledkem pokud je dostatek času a nemoc není již v nejrozvinutějším stádiu. Protože se u Vašeho manžela začínají objevovat symptomy deprese, strachu a úzkosti což je naprosto normálním průvodním jevem nemoci, doporučuji navštívit onkologického psychologa, který Vám vysvětlí jakým způsobem lze překonávat obtíže spojené s psychickým stavem na úspěšné zdolání nemoci.
Pokud Vám mohu nabídnout, není problém aby jsme se sešli u nás na klinice onkologie a radioterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Kontakt:
hrstka@pmfhk.cz
15. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz
Táta má rakovinu plic...již rok se léčí,teď se velmi psychicky zhoršil...ví, že je nevyléčitelně nemocný...že lékaři pouze prodlužují čas. Bojuje velmi statečně,všechny procedury dobře snáší...moc dobře vypadá...bohužel cítí zhoršování stavu, ví, že už v léčbě není moc kam postupovat a jeho psychický stav se zhoršuje. Už nevíme, jak bychom mu pomohli, zvedli mu náladu, denně se vídáme...vodím tam i svého malého syna...všichni se moc snažíme, aby nás ten velký strach neparalizoval...ale jde to těžko a uz moc nevíme, jak dál. Antidepresiva zřejmě moc nezabirají,...jak strávit čas, který nám zbývá, aby nebyl jen plný strachu a slz?
Kladete mi dotaz, na který si z valné většiny odpovídáte sama. Shrňme si fakta: tatínek má nevyléčitelnou chorobu a žije s ní už docela dlouho, vypadá dobře, po léčení mu není fyzicky špatně, ale psychicky strádá. Vy, jeho nejbližší, se mu snažíte všemožně pomoci, rozptylujete ho, dáváte mu antidepresivní léčbu, necháváte jej v přítomnosti jeho vnuka, který kypí energií a může ji dědečkovi předávat. A nic platno, čas, vyměřený pro společný život se pomalu ztrácí ve strachu, slzách a bezmoci. Také v únavě, protože starat se o odcházejícího blízkého, je z nejtěžších úkolů lidského života. Váš tatínek se loučí, každý z nás se bude loučit, loučit podle toho, jak to umíme, jak jsme se loučili po celý náš život. Tatínek jistě ve svých myšlenkách bilancuje celý svůj život, což je další z těžkých úkolů. V tomto případě mu ale může pomoci ten z jeho nejbližších, který s ním strávil značnou část života (partner), se kterým si rozumí i beze slov (jeho dnes dospělé dítě, vrstevník, kamarád), kterému prostě věří, kdo jej nikdy nezklamal, kdo je pro Vašeho tatínka důležitou osobou. Zkuste zařídit takovou situaci, ve které budou jen dva aktéři, Váš tatínek a ucho, tedy podpůrná osoba. Tatínek tím, že je smutný, lituje věcí, na které už nedosáhne, situací, které už neprožije. Takovému smutku se říká bilanční smutek. Každý člověk má ve svém životě velkou touhu a šťastný je ten, komu se ji podaří naplnit. Je to touha dovršit všechny děje svého života tak, aby na konci neměl žádné resty, žádné nedodělky. Pocítíli svým vyprávěním, chcete-li, svou zpovědí, úlevu v úzkostné duši, jeho život se rozjasní. Ale pokud Váš tatínek nebude chtít přijmout takovou pomoc, musíte se smířit s tím, že jeho odcházení bude velmi, velmi smutné a únavné pro vás všechny. Pomohla by také cizí empatická osoba, která umí profesionálně naslouchat, psycholog, teolog. Jinak také doporučuji změnit současnou antidepresivní léčbu a nebát se užívat na úzkost léky proti úzkosti v dostatečné míře. Hodně síly L. Kalvodová
11. 1. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem studentka po transplantaci kostní dřeně pro akutní lymfoblastickou leukemii. V současné době píšu diplomovou práci na téma: Program psychosociální péče o onkologicky nemocné děti. Vychází z toho, že by uspokojování psychosociálních potřeb dětí a jejich rodin mělo být nedílnou součástí komplexní péče o onkologicky nemocné pacienty a teď jsem se zasekla na tom, že nikde v odborné literatuře nebo na internetu nemohu najít definici komplexní péče o onkologicky nenocné, abych z ní mohla vycházet. Budu moc vděčná, když mi s tímto problémem pomůžete.
Oceňuji Vaši snahu o přispění k tak významnému tématu. Bohužel příspěvků je v této oblasti zatím poměrně málo, a nejsem si jista, zda taková koncepce vůbec byla oficiálně vytvořena teoreticky, alespoň v našem jazykovém prostředí. V praxi však funguje na onkologických pracovištích již dlouhodobě. V příloze Vám zasílám jednak svůj příspěvek k problematice, jde o výňatek z článku Psychosociální aspekty péče o děti s maligním onemocněním (etické problémy), který vyšel v publikaci Podpůrná péče v dětské onkologii, napsal prof.Mudr.Jaroslav Śtěrba, Ph.D. a kolektiv autorů Kliniky dětské onkologie FN Brno a LF MU Brno, vydalo NCO NZO Brno 2008. Dále Vám zasílám příručku Průvodce pro rodiče, která byla vytištěna aktivitou nadačního fondu dětské onkologie Krttek, možná se Vám již podařilo ji sehnat. V této praktické příručce jsou jednotlivé aspekty péče o dětské pacienty rovněž podrobně popsány. Svoji koncepci podpůrné péče má na svých stránkách uvedena také Klinika dětské hematologie a onkologie UK 2.LF a FN v Motole: http://kdho.lf2.cuni.cz/rodiceapacienti.
Ze zahraničních publikací bych ráda zmínila vynikající sborník Psychosocial Aspects of Pediatric Oncology, editovaný Shulamith Kreitlerovou a Myriam Weyl Ben Arushovou. Další neméně zajímavý je sborník Pediatric Psychooncology (Psychological Perspectives on Children with Cancer) editovaný D.J. Bearisonem a R.K. Mulhernem. Tyto knihy máte možnost zakoupit anebo číst na webových stránkách google books.
Přeji hodně zdaru při psaní Vaší diplomové práce a úspěšné zakončení studia.
Ze zahraničních publikací bych ráda zmínila vynikající sborník Psychosocial Aspects of Pediatric Oncology, editovaný Shulamith Kreitlerovou a Myriam Weyl Ben Arushovou. Další neméně zajímavý je sborník Pediatric Psychooncology (Psychological Perspectives on Children with Cancer) editovaný D.J. Bearisonem a R.K. Mulhernem. Tyto knihy máte možnost zakoupit anebo číst na webových stránkách google books.
Přeji hodně zdaru při psaní Vaší diplomové práce a úspěšné zakončení studia.
5. 1. 2010, Mgr. Irena Vlčková, Fakultní nemocnice Brno, Klinika dětské onkologie, ivlckova@fnbrno.cz
Mám 43letou sestru, u které byl zjišten v zaří osteosarkom. Sestra měla od narození špatné klouby. V roce 2004 ji udělali endoprotezu, s tím, že druhý kloub je též špatný a že druhá operace jí nemine. Sestra ale měla problémy, bolesti zad,kloubů a v poslední době hrozné bolesti pánve. Nemohla ani spát. Nesčítelně krát byla u odborníků s prosbou jestli se s tím nedá něco dělat a že ta bolest je nesnesitelná. Na ortopediích ji vždy řekli:..to bude dělat ten druhý kloub, který potřebujete vyměnit..nashledanou. V září 2009 už měla takovou bolest, že se odhodlala jít na neurologii s prosbou o pomoc. Naštěstí (nebo neštěstí) se tam našla velmi hodná a vstřícná paní doktorka Mudr.Patáková(nemocnice Hořovice), která opravdu ví co dělá a po prohlídce mé sestry okamžitě zahájila řadu vyšetření(rentgen,CT,MGR) a do týdne bylo jasno. Bohužel bylo to to nejhorší co může člověka potkat, ale aspoň ví sestra co to je. Je po operaci,podstupuje chemoterapie..a hlavně bojuje. Jen bych chtěla všem lidem říct, pokud mají sebemenší bolest a opakuje se, ať se nenechají odbýt!!! Ať jsou tvrdí a žádají odborné vyšetřeni, máme ty přístroje CT,MGR,jsou tu pro nás tak je využijte, ať to stát platí. Když mohou jít miliardy na politické kampaně, tak proč by nemohly jít pro dobro a zdraví člověka..všem nemocným lidem přeju hodně síly v boji a hlavně mojí sestře.
Jediné, co mohu k této zprávě dodat, je konstatování, že je vskutku neetické, nemorální nechat jakéhokoliv pacienta trpět bolestí. Ve 21. století má moderní medicína takové prostředky tišení bolesti, že by se měly dostat v dostatečné míře a všem, kteří to potřebují. Věřit míru bolesti udávanou pacientem a pomoci mu od bolesti, to je základní pravidlo humánní medicíny. Neměli bychom ale také zapomínat na to, že fyzickou bolest provází i bolest psychická, která je ve svých důsledcích mnohdy podstatně horší a sužuje pacienta více než ta fyzická. Nezapomínejme, že je bezpodmínečně nutné zbavovat pacienta jak fyzické, tak psychické bolesti. Je tedy nezbytné obracet se o pomoc k odborníkům.
3. 12. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mi 39 let, jsem po komplexní onkologické léčbě velice agresivního tumoru prsu. Léčbou jsem prošla co se týká psychiky relativně dobře. Nyní mám cca 3 měsíce po léčbě a nemůžu se zbavit pocitu nejistoty. Trápí mě to, že nemám jistotu, jestli se uzdravím nebo ne. Jsem člověk, který měl vždy vše naplánované a nenechával nic náhodě. A teď mě tato nejistota bere chuť do života. Často mě přepadá i lítost, nad všemi lidmi, co mě mají rádi, že jednou budou trpět, když se mi nemoc vrátí. Vím, že bych se měla radovat z toho, že jsou má vyšetření zatím v pořádku, ale nedokážu to. Při každé bolesti čehokoli mě napadá pouze jediné - metastázy. Co s tím můžu dělat. Špatně usínám, nic mě nebaví. Příležitostně beru Neurol.
Váš pocit nejistoty je pochopitelný. Pro člověka je obecně snadnější žít s vědomím, co ho čeká – to platí ve všem. Bohužel v případě onemocnění, včetně onkologického, odpověď na otázku co jak bude v konkrétní podobě dál nikdy nelze dát se stoprocentní jistotou. Získat záruku, zda budete v tomto smyslu zdravá, zda se za nějakou dobu Vaše onemocnění opět „neohlásí“, považuji za víceméně nemožný cíl (samozřejmě nejen ve Vašem případě, ale vůbec).
A zkuste se mnou dále přemýšlet: Co se stane, když si člověk vytýčí nesplnitelné cíle? Nejspíš bude dále víceméně nespokojený nebo neklidný.
Nyní však žijete – čteno mezi řádky – relativně kvalitně. Píšete, že podle Vašeho mínění jste poměrně dobře psychicky ustála léčebný proces – a to je zase z mého pohledu psychologa velmi dobře, že se Vám to podařilo. Nyní Vás čekají opakované celoživotní kontroly na onkologickém pracovišti a postupný návrat do běžného, tzv. normálního, života. To je dlouhý proces – a pokud máte 3 měsíce po léčbě, je to krátká doba na to, abyste do toho běžného života zařadila se vším všudy, tj. včetně psychického nastavení.
Ptáte se, co se svým problémem můžete dělat? Cest je několik:
Ptáte se, co se svým problémem můžete dělat? Cest je několik:
- Nemusíte dělat nic, ale to zřejmě nechcete.
- Můžete se sama pokoušet snažit se zapojovat do dřívějších aktivit i přesto, že Vás nebaví tak jako dřív a hledat i jiné činnosti, které jste zatím nepoznala s tím, že Vás třeba osloví, budou se Vám líbit nebo v nich najdete nový smysl něčeho, že díky nim potkáte nové lidi, kteří Vám nabídnou nové zkušenosti atd.
- Můžete vyhledat i odbornou psychologickou pomoc, pokud jste motivována k psychoterapii, tj. k aktivnímu řešení Vašeho problému, prostřednictvím které se budete nejspíše snažit porozumět tomu, proč prožíváte věci zrovna tak jak píšete a jaké jsou možnosti je lépe zvládnout, stručně řečeno: jak podpořit a urychlit adaptaci na skutečnost, že jste a budete onkologickou pacientkou a jak se vrátit do běžného života.
- Můžete zvolit i cestu psychofarmak – tj. léků na psychiku. V tomto případě bych Vám doporučila spolupráci s psychiatrem, který je nejvíc kompetentní k tomu, aby posoudil jaký lék a v jakém dávkování Vám může být ku prospěchu a také jak dlouho ho můžete brát, aby se nevytvořil návyk na něj atd.
- Ani jedna z těchto cest není tzv. lepší nebo horší – zvolte takovou, která je Vám nejbližší – podle Vašeho očekávání a možností. A pokud tato cesta bude lichá, dá se zopakovat v jiné podobě anebo se zkusí jiná cesta. Rozhodně žádná z těchto cest není ostuda, naopak – je ocenitelné to, že člověk chce něco dělat a to je lepší než to vzdát.
V každém případě je dobře, že nechcete se svým problém zůstat sama a nechat ho jen tak. Je potřeba si ho uvědomit, pojmenovat ho a mluvit o něm. To je vlastně klíč k tomu, že může nastat nějaká změna, tudíž že ho můžete zpracovat a najít svou vlastní cestu jak se sním vyrovnat. Vždy však neočekávejte víc, než je v danou chvíli reálné a buďte ráda, když se dostaví i malé úspěchy – např. chvíle, kdy prožijete něco hezkého, co Vás pobaví, potěší, kdy dokážete něco, co jste u sebe nepředpokládala apod. (A nyní příklad reálného očekávání: Je to asi tak, jako když extrémně obézní člověk chce být štíhlý. Taky to nedokáže hned nebo možná vůbec, ale může být šťasten, když se mu podaří shodit pár kilo a udržet určitou dobu tuto váhu, protože ví, že udělal dobře svému tělu. Většinou tehdy nepřemýšlí o tom, že díky své obezitě je velké riziko rozvoje dalších potíží, které mohou znamenat poškození zdraví a být v extrémním případě i smrtelné.)
18. 11. 2009, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Je mi 16 let před 3 měsíci sem zkolaboval s bolestmi břicha byl sem v nemocnici, ale doktoři nic nenašli řekli mi, že to mohlo být z přetrénování, ale i teď po třech měsících cítim pořád nějakou malou bolest nebo tlak v oblasti tlustého střeva nevím jestli je to nějaký nádor? Myslím že bych měl jít ještě na další vyšetření ale nevím to jistě.
Po medicínské stránce bohužel nejsem kompetentní Vám doporučovat vyšetření či nikoliv, k tomu má kompetenci Váš ošetřující lékař. Zdůraznila bych, aby jste se neobával mluvit se svým lékařem a ptát se na to, co považujete za důležité. Lékař by Vaše potíže i obavy měl vyslechnout a ze své odbornosti zvážit. Sám cítíte nejistotu, a na tu mívá dobrý účinek přímá otázka.
Z toho co píšete mám dojem že jste pečlivý mladý muž a své zdraví neberete na lehkou váhu, co je u sportovce možná i ze zkušenosti.
Zamýšlím se nad tím, co všechno kromě kolapsu a déletrvající bolesti Vás může vést k obavám, zda se nejedná o nádor. Napadá mě, jestli jste se s nádorovým onemocněním potkal v rodině nebo okolí? Taková situace jistě vzbuzuje úvahy, které mladí lidé běžně nemívají, a je rozhodne dobře že máte důvěru se ze svou otázkou obracet na odborníky. Ve Vašem věku patří nádorové onemocnění mezi velmi vzácné, a já budu věřit, že se Vás netýká.
Z toho co píšete mám dojem že jste pečlivý mladý muž a své zdraví neberete na lehkou váhu, co je u sportovce možná i ze zkušenosti.
Zamýšlím se nad tím, co všechno kromě kolapsu a déletrvající bolesti Vás může vést k obavám, zda se nejedná o nádor. Napadá mě, jestli jste se s nádorovým onemocněním potkal v rodině nebo okolí? Taková situace jistě vzbuzuje úvahy, které mladí lidé běžně nemívají, a je rozhodne dobře že máte důvěru se ze svou otázkou obracet na odborníky. Ve Vašem věku patří nádorové onemocnění mezi velmi vzácné, a já budu věřit, že se Vás netýká.
17. 11. 2009, Mgr. Kristina Tóthová, Klinika dětské onkologie Brno, kristina.tothova@fnbrno.cz
Již 2 roky jsem měla nad prsem maličkou bulku, chodila jsem na roční kontroly,lékař-onkolog vždy řekl,to nic není.Po 2 letech se bulka zvětšila a tak mne s tím "nic" poslal na operaci.Žádné odběry tkáně vpichem za tu dobu nebyly.Dnes mám stanovenou diagnozu:Folikulární lymfom lymfatické uzliny prsu,grade 1-2, Dg.M-9695/3 C 82.0. Mám se začít léčit na hematologii.Mám obavu,že za ty 2(možná už i více let, 2 byly evidentní) mám už nádorů víc.2 roky jsem víc unavená, byly časté infekce,hodně ATB,kortikoidy,operace cysty epiglotis...Možná se tomu dalo alespoň částečně zabránit včasnou diagnozou.Na doporučení chirurgie změním lékaře-onkologa v poradně pro onemocnění prsou.Tím už nic nevrátím,nezlobím se na něj,to nic neřeší.Jen prosím o nástin toho co mne čeká.Od loňska se totiž léčím i s anxiozním syndromem-úzkostné stavy,takže jsem asi ještě více vyděšená,než někteří jiní.Bojím se ztráty kvality života,ráda sportuji,běhám po lese,fyzicky se namáhám.Budu toho schopná i při léčbě?Neublížím si?
Vaši otázku bych rozdělila na dvě části. Ta první by měla být směřována na lékaře. On je tím, kdo Vám může, a má, vysvětlit to, co předcházelo Vaši diagnóze. Může Vám nastínit i to, co Vás v léčbě čeká. Obraťte se proto, prosím, na svého hematologa. Společně určitě dokážete najít odpovědi na otázky, které jsou pro Vás důležité. Určitě by měl vědět i o Vaší léčbě anxiózního syndromu, o jeho medikaci; i toto je při léčbě dobře zvládnutelné. Pokud jde o kvalitu života, pak léčba neznamená automaticky její zhoršení. Záleží na mnoha okolnostech; počínaje tolerancí léčby a konče tím, jak moc se nemocí necháte „převálcovat“ Vy sama. Z Vašich řádků je patrné, že jste zvyklá být velmi aktivní. Dá se předpokládat, že v průběhu léčby bude potřeba některé z těchto aktivit upravit a i tady má důležitý hlas lékař. Co jím není zakázáno, nebo nedoporučeno, a pokud Vám to Vaše tělo dovolí, jděte do toho. Váš život s touto nemocí bude na nějakou dobu jiný. Důležité je ale vědět, že jiný neznamená špatný. Pokud byste přes to všechno měla pocit, že by pro Vás byla přínosem i pomoc psychologa, zeptejte se svého lékaře, nespolupracují-li s někým, případně Vám můžeme i my někoho doporučit. Přeji Vám hodně odvahy, trpělivosti a odhodlání zvítězit.
20. 11. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Maminka má diagnostikován mnohočetný myelom, kl. stadium IIIa. Právě probíhá 4. cyklus chemoterapie. Hodnoty paraproteinů klesky na neměřitelnou hranici, což je velmi dobré. Ale maminka má jiný problém. Minulý týden například tvrdila, že vyhrála ve sportce a už mám všem kupovala byty a pod. Nemohli jsme jí vysvětlit, že se spletla. Byla o tom skálopevně přesvědčená, potom brečela, přestala s námi mluvit a taťkovi strašně nadávala. Snad si i myslela, že jsme jí ten tiket sebrali.Tatínek říkal, že podobné situace už několikrát nastaly. Nejvíc je s ní on. My se jí ( já a sestra a naše rodiny) snažíme co nejvíce navštěvovat, ale většina tíživé situace leží na tatínkovi. Nevím, jestli maminka má uvedené stavy v důsledku chemoterapie, nebo jestli se jedná o jiný problém. Nemá problém nás poznat, občas má ale problém s popletením dne a času.Tatínek to snáší zatím dobře, i když je to pro něj nesmírně těžké. Rádi by jsme jemu a mamince pomohli , ale nevíme jak.
Konzultovala jsem problém Vaší maminky s lékaři, kteří ji pravděpodobně v myelinové ambulanci léčí a ti mi řekli tohle: Vaše maminka dostává léčbu, která je sice velmi účinná v udržení patologických buněk mnohočetného myelomu „na uzdě“, ale často se stává jako vedlejší efekt, že pacient má přechodně jisté výpadky paměti nebo si představuje děje, které se nestaly a trvá na nich. Tady stačí jediné: na nejbližší kontrole by měl Váš otec vysvětlit ambulantnímu lékaři, co se jeho manželce stává. Pak se může upravit léčba tak, že se Vaší mamince urovná mysl a ona i vy všichni se budete cítit pořádku. Halucinace, které v důsledku léčby někdy Vaši maminku přepadají, nejsou trvalého charakteru. Jde o to, abyste naprosto o všem mluvili s vašim ambulantním lékařem.
10. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Prosím o kontakt na zkušeného psychoonkologa v Plzni, zejména specialistu, který je schopen pomoci pacientovi v průběhu chemoterapie a jeho nejužší rodině (vč. 1 nezletilého dítěte). Péči potřebujeme velmi urgentně.
Je mi opravdu líto, že Vám nemohu dát konkrétní kontakt na kolegu psychoonkologa v Plzni, protože přes veškerou naši snahu jsme se nedozvěděli, zda takový klinický psycholog tam pracuje. Nicméně, obraťte se mým jménem na p. prim Kozu na hematoonkologickém oddělení Fakultní nemocnice. Trvejte na tom, aby Vás o této službě informoval Váš onkolog. Plzeň je velké město, hledejte klinického psychologa jak v nemocnici, tak v privátě. Případně v krajní nouzi se ptejte u psychiatrů.
1. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
