Můj tatínek prodělává poslední stadium rakoviny plic, prosím, poraďte, jak s takto nemocným komunikovat, jak pomoci.
Základním doporučením je: buďte s ním tak často a tak intenzivně, jak jen můžete. Hlavním komunikačním kanálem by měla být neverbální komunikace. Držte jej za ruku, bezpečně se jej dotýkejte, podpírejte jej. Stačí s ním být, nemusíte ani mluvit. Pokud jste na sebe zvyklí, můžete se jej zeptat, jestli je něco, o čem by on chtěl a Vámi mluvit. Můžete se jej zeptat, jestli a jak moc se bojí umírání a smrti. Také by měl slyšet, jak jej máte ráda, pokud to ale nebudete moci říct, on stejně z vašich doteků pozná, že jste s láskou s ním. Můžete s ním také plakat, dokonce bych byla ráda, kdybyste mu pomohla začít plakat, protože mužům pláč moc nejde. A když spolu budete ruku v ruce jen mlčet, i to je léčivá komunikace. Pokud má jeden člověk druhého rád, včas vycítí, o čem by ten druhý chtěl mluvit, kdy je lepší, abyste mlčeli. Odcházení ze života je velmi velice smutná cesta. A nejsmutnější je, když po ní člověk musí jít sám. Hodně síly.
26. 9. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,
Sestře zjistili rakovinu delozniho cipku, doktor mi rekl to radi to tretiho stadia a ze se tim da neco delat,sestra ma za sebou uz celou serii chomoterapie a radiologie,kdyz ji pousteli domu rekli ji ze rakovina ustupuje a ze ma prijit na ko za dva mesice a byla i cilejsi a zacalo ji zase bavit zit. A ted v zari byla na kontrole ale protoze jim tam zkolabovala tak ji rekli ze si ji tam nechaji davali ji krev a nejakou vizivu, sestre potom zacala otekat noha ale i prosto ji poslali domu a ja se pak od ni dozvedela ze to ma i na jatrech.Hodne me to zarazilo a zjistila jsem ze se smirila s tim ze umira a vsechen boj s rakovinou vzdala,odmita jist a porad jen lezi jak ji mam presvedcit a donutit aby zase zacala stim bojovat? Ma dve dospivajici dcery ktere jsou na ni zavisli a ja ji nemohu jen tak nechat odejit prosim o radu jak se mam v takove situaci chovat a jak s ni mam jednat aby se dala zase do boje? ja sice od lekaru nejsem informovana jen od sestry ale nechce se me libit ze kdyz ji propousteli domu ze ji rekli ze to ustupuje a ze se hodne zmensil a po dvou mesicich ji reknou ze umira ? to neberu tak chci poprosit o radu jak ji povzbudit aby zase bojovala.
Většina nemocných má po sdělení onkologické diagnózy pocit, že je jejich situace neřešitelná. Postupně ale zjistí, že léčba existuje, že jsou schopni ji zvládnout a upnou k tomu veškeré své naděje a síly. Často pak stačí maličkost, která moc nezapadá do jejich „schématu“ a nemocný pak může mít pocit, že všechno bylo na nic, že nic nemá smysl. V této situaci na sebe smutek, a následně i deprese, nedá dlouho čekat. Toto je nejspíše i situace Vaší sestry. Píšete sice, že „… se smířila s tím, že umírá …“, ale další slova, popisující její situaci, svědčí spíše pro depresi. Deprese je nemoc a jako každá jiná se dá léčit. K dispozici jsou účinné léky – antidepresiva, které může předepsat jak sestřin onkolog, tak praktický lékař či psychiatr. A co pro svou sestru můžete udělat Vy sama? Podle toho, jak je to možné být s ní. Nabídnout jí sebe, společnost, aktivity, které měla a má ráda … Důležité je nenechat se odradit případným neúspěchem či odmítnutím. Zkoušejte to stále znovu – nevzdávejte to. I tady Vám mohou pomoci již zmiňovaná antidepresiva. Ta mohou sestře pomoci zvládnout „temné stavy a myšlenky“ a tím otevřít mysl i pro to pozitivní, což se někdy hledá hůř. Být na blízku někomu, kdo bojuje se závažným onemocněním je vždy velmi náročné. Zároveň je to ale jedna z nejdůležitějších věcí, která nemocnému dodává potřebnou podporu a sílu. Přeji Vám, i ostatním zúčastněným hodně sil, odvahy a trpělivosti.
14. 9. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Chtěla jse se zeptat na možnosti psychologické péče. Maminky se od podzimu minulého roku léčila chemoterapií ( diagnoza - generalizovaný CA mammy s maligním ascitem, a kostními metastázami, ). Její stav z hlediska zdravotního se velmi zlepšil, nicméně po zlepšení následoval rychlý pád letos v létě. Během pár dnů přestala chodit, a postupně již také nevidí a přidávají se bolesti.V poslední zpávě se píše , že vzhledem k progredujícímu onkol. on. doporučen konzerv. postup . Prognóza není tedy asi vůbec růžová, nicméně maminka se stále drží své naděje a chce být léčena. Můj dotaz zní tímto směrem: vzhledem k tomu, že po celou dobu její nemoci nebyla obeznámena s žádnou psychologickou pomocí, ani jsme nebyli o žádné informováni, je zde někde možnost nějaké psychologické konzultace, příp. psychyatrické pomoci? Jak pro maminku, tak se přiznám, že dnes už i pro mne. Citím, že toho je na nás příliš. Situace je den ze dne horší, ale třeba o možnostech hospicu nechce slyšet, ale na druhou stranu tuším, že i ona má velké problémy se s celou situací vyrovnat.
Dobrý den. Nebudu dnes psát rozsáhlou odpověď - situace vaší rodiny je vážná a je třeba rychlé pomoci. Protože vidím, že jste z Prahy, nabízím svoji pomoc, ozvěte se, prosím, hned na moji mailovou adresu do FN Motol a dohodneme si schůzku, případně návštěvu Vaší maminky.
Co se týče psychiatrické pomoci, je velice pravděpodobné, že je třeba taky a po schůzce bych ji doporučila. Protože v Motole nemáme k dispozici psychiatra pro ambulantní pacienty, bylo by šikovnější objednat se hned k některému psychiatrovi v Praze - jejich seznam podle částí Prahy najdete na internetu po zadání hesla "psychiatrická ordinace" nebo v telefonním seznamu. Zavolejte několika z nich a využijte služeb toho, kdo bude mít nejmenší dobu čekání na termín. Je prokázáno, že největší účinnost v terapii psychických problémů má souběh psychiatrických léků a psychoterapie, proto neváhejte.
Ráda bych této příležitosti také využila k tomu, abych vysvětlila, proč mnohdy není pacientovi nabídnuta psychologická pomoc. My psychologové si svoje místo v onkologické léčbě zatím jen velice těžko hledáme. V naší republice několik komplexních onkologických center ještě ani nemá v týmu psychologa aspoň na částečný úvazek.
Podpora vás, onkologických pacientů a jejich rodin by pro nás mnoho znamenala - bylo by třeba, aby veřejnost více volala po přítomnosti psychologů a psychiatrů na onkologických odděleních. Myslím, že každý, kdo s touto nemocí přišel do styku, ví, jak je jejich pomoc v té chvíli důležitá.
Přeji hodně síly a věřím, že společně vaši situaci zvládneme.
Co se týče psychiatrické pomoci, je velice pravděpodobné, že je třeba taky a po schůzce bych ji doporučila. Protože v Motole nemáme k dispozici psychiatra pro ambulantní pacienty, bylo by šikovnější objednat se hned k některému psychiatrovi v Praze - jejich seznam podle částí Prahy najdete na internetu po zadání hesla "psychiatrická ordinace" nebo v telefonním seznamu. Zavolejte několika z nich a využijte služeb toho, kdo bude mít nejmenší dobu čekání na termín. Je prokázáno, že největší účinnost v terapii psychických problémů má souběh psychiatrických léků a psychoterapie, proto neváhejte.
Ráda bych této příležitosti také využila k tomu, abych vysvětlila, proč mnohdy není pacientovi nabídnuta psychologická pomoc. My psychologové si svoje místo v onkologické léčbě zatím jen velice těžko hledáme. V naší republice několik komplexních onkologických center ještě ani nemá v týmu psychologa aspoň na částečný úvazek.
Podpora vás, onkologických pacientů a jejich rodin by pro nás mnoho znamenala - bylo by třeba, aby veřejnost více volala po přítomnosti psychologů a psychiatrů na onkologických odděleních. Myslím, že každý, kdo s touto nemocí přišel do styku, ví, jak je jejich pomoc v té chvíli důležitá.
Přeji hodně síly a věřím, že společně vaši situaci zvládneme.
10. 9. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz
V roce 2006 jsem byla operována na rakovinu prsa, prodělala jsem chemoterapii a ozařování, do půl roku jsem opět prodělala mastektomii,další chemoterapii a biologickou léčbu, během které mi byl zjištěn další nádorek v téže oblasti, naštěstí neshoubný. V červenci mi byla provedena nová biopsie v té oblasti a nález je pozitivní. Snažím se věřit, ale padám do beznaději a když jdu o radu, tak mi jen říkají pozitivně myslet..4 roky 7 operací a teď další. Psala jsem do poradny onkologa Rostislava Vrzuly (bohužel jsem trochu popletla roky operací).
Jeho odpověď: Dobrý den, nějak mi nesedí ty datumy, ale celkově mohu říci, že tak jak to popisujete by bylo vhodné ukázat všechny Vaše nálezy i jinému lékaři k posouzení.
Už nejsem ta plná síly a optimismu, prostě teď jsem byla 2x na vyšetření a nervově jsem se zhroutila(hysterka), mám strach a už nemám sílu bojovat s úřady a hledat nové lékaře.
S těmi úřady je to také složité, vzali mi důchod se slovy, že to nebyla recidiva, ale špatná operace a po předložení nového nálezu, který byl jen podezření, mi bylo řečeno, že když budu mít rakovinu, že si zažádám o důchod znovu. Musím se soustředit na zdraví, né zase bojovat s úřady a soudy.
Jeho odpověď: Dobrý den, nějak mi nesedí ty datumy, ale celkově mohu říci, že tak jak to popisujete by bylo vhodné ukázat všechny Vaše nálezy i jinému lékaři k posouzení.
Už nejsem ta plná síly a optimismu, prostě teď jsem byla 2x na vyšetření a nervově jsem se zhroutila(hysterka), mám strach a už nemám sílu bojovat s úřady a hledat nové lékaře.
S těmi úřady je to také složité, vzali mi důchod se slovy, že to nebyla recidiva, ale špatná operace a po předložení nového nálezu, který byl jen podezření, mi bylo řečeno, že když budu mít rakovinu, že si zažádám o důchod znovu. Musím se soustředit na zdraví, né zase bojovat s úřady a soudy.
Z Vašeho sdělení vyplývá, že jste prodělala onkologickou léčbu. Jestli tomu dobře rozumím, aktuálně není problém tělesný – tj. není „rakovina“; spíše Vás tíží nepříjemné myšlenky, které se těžko vyhánějí z hlavy.
Fakt, že člověk po dlouhé léčbě nemá jistotu a důvěru v to, že již bude dále zdravý, není nic neobvyklého – naopak, je to velmi přirozená reakce. Je to nepříjemné, ale je to tak, protože předchozí zkušenost změnila pohled na situaci zdraví a nemoci.
Je mi jasné, že je obtížné řídit se radami, protože ty fungují třeba na někoho, ale na jiného ne. Proto i nyní je problematické poradit Vám něco, co by tzv. zaručeně fungovalo. Osobně také nemám radění příliš v oblibě, ale zkusme vyjít z toho, co je nyní: jste po léčbě a tělesně jste – předpokládám - víceméně bez závažných problémů. Bude to znít na první přečtení fádně, ale zkuste žít teď a tady: to znamená pokoušejte se dělat a prožívat to, co můžete nebo chcete a co je zvládnutelné, bez ohledu na výsledek. Možná to nebude jednoduché, ale může to být lepší než zůstat tzv. stát a nepokoušet se o změnu.
Myslím, že by Vám též mohla pomoci psychoterapie – tj. jiná léčba než jen užívání léků, ale léčba se zapojením vztahu s terapeutem, který bude společně s Vámi procházet Vaší situací a může tak velmi citlivě a aktuálně reagovat na to, co se právě děje. Onkologická pracoviště většinou mají psychology nebo alespoň kontakty na ně, protože psychologická péče je nedílnou součástí léčby nádorových onemocnění. Pokud je to pro Vás schůdné (co do vzdálenosti), mohu Vám takovou léčbu či pomoc nabídnout i ve své osobě – pracuji v Brně (tel: 543 136 218, ivona.sporcrova@mou.cz).
V každém případě Vám držím palec k tomu, abyste pokračovala ve svém odhodlání zkusit něco jinak – první krok jste již udělala tím, že jste napsala do poradny … a to jistě potřebovalo určitou dávku odvahy, kterou jste v sobě dokázala najít.
Fakt, že člověk po dlouhé léčbě nemá jistotu a důvěru v to, že již bude dále zdravý, není nic neobvyklého – naopak, je to velmi přirozená reakce. Je to nepříjemné, ale je to tak, protože předchozí zkušenost změnila pohled na situaci zdraví a nemoci.
Je mi jasné, že je obtížné řídit se radami, protože ty fungují třeba na někoho, ale na jiného ne. Proto i nyní je problematické poradit Vám něco, co by tzv. zaručeně fungovalo. Osobně také nemám radění příliš v oblibě, ale zkusme vyjít z toho, co je nyní: jste po léčbě a tělesně jste – předpokládám - víceméně bez závažných problémů. Bude to znít na první přečtení fádně, ale zkuste žít teď a tady: to znamená pokoušejte se dělat a prožívat to, co můžete nebo chcete a co je zvládnutelné, bez ohledu na výsledek. Možná to nebude jednoduché, ale může to být lepší než zůstat tzv. stát a nepokoušet se o změnu.
Myslím, že by Vám též mohla pomoci psychoterapie – tj. jiná léčba než jen užívání léků, ale léčba se zapojením vztahu s terapeutem, který bude společně s Vámi procházet Vaší situací a může tak velmi citlivě a aktuálně reagovat na to, co se právě děje. Onkologická pracoviště většinou mají psychology nebo alespoň kontakty na ně, protože psychologická péče je nedílnou součástí léčby nádorových onemocnění. Pokud je to pro Vás schůdné (co do vzdálenosti), mohu Vám takovou léčbu či pomoc nabídnout i ve své osobě – pracuji v Brně (tel: 543 136 218, ivona.sporcrova@mou.cz).
V každém případě Vám držím palec k tomu, abyste pokračovala ve svém odhodlání zkusit něco jinak – první krok jste již udělala tím, že jste napsala do poradny … a to jistě potřebovalo určitou dávku odvahy, kterou jste v sobě dokázala najít.
30. 8. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Vše začalo nádorem v eustachově trubici a podle výsledků nemoc metastázovala do krku. Pacient má v brzké době nastoupit na chemoterapii, operační zákrok není podle lékařů možný. Na chemoterapii bude dojíždět do Prahy, sám bydlí na vesnici a Prahu nemá rád. Vzhledem k následkům chemoterapie na tělo bude samozřejmě nemožné, aby se sám vždy dopravil domů. Někdy ho budu vozit, jindy bude spát u nás, kde mu připravíme pokoj. Bude to ovšem trochu boj, protože jak jsem psal výše, v Praze nerad tráví moc času. Jedná se o člověka, který celý život žil na vesnici, už jednou byl na pokraji smrti, když mu praskla žíla v mozku, je to bojovník a určitě nic nevzdá. Chtěl jsem se hlavně zeptat na to, zda je možné navštívit nějaké odborníky, podpůrné skupiny atd., kde nám poradí jak se přesně k pacientovi chovat, jak se o něj postarat, když je sám hodně samostatný a cizí pomoc nemá rád, jak se k celé věci postavit (moje přítelkyně, pacientova dcera je psychicky dost křehká a bude jistě potřebovat také pomoct) atd. Potřebujeme prostě komplexní psychologickou pomoc, radu a návod jak celou situaci zvládnout tak, abychom jemu co nejvíce pomohli a zároveň tím sami sebe neničili. Jsme samozřejmě ochotni udělat pro něj maximum. Abych to zjednodušil a shrnul: Potřebujem radu odborníka, jak se k celé situaci postavit, jak se chovat k pacientovi, kam až má sahat naše pomoc atd.
Ve Vašem dotazu čtu s radostí, jak velice myslíte na svého nastávajícího tchána, ale také na sebe a svoji partnerku. Snažíte se všemožně připravit na situaci, která nastává a je pro vás všechny nová.
Organizačně jste už vše promyslel - věřím Vám, že uděláte všechno, aby pacient měl pohodlí a neměl velké starosti... To je pěkné. Co se týče toho ostatního, máte pravdu, může se objevit kdejaký problém. Nemoc je vždy individuální situace a všichni reagujeme po svém. Na Vašem přístupu je vidět, že jste člověk, který se rád na všechny eventuality připraví, aby nebyl zaskočený. V tomto případě se ale nelze na všechno připravit. Možná, že bude pacient vděčný za pomoc a vše půjde hladce, možná bude reagovat vztekem a bude pomoc odmítat a zlobit se na vás oba... Váš budoucí tchán je dospělý a samostatný člověk a možná bude potřebovat, abyste jeho samostatnost respektovali... Byla bych ráda, kdybyste se připravil i na tuto eventualitu. Naše snaha pomáhat musí končit tam, kde začíná právo pacienta na vlastní rozhodování o sobě samém.Vy máte právo nabídnout pomoc dle vlastního uvážení a pacient má právo přijmout ji do té míry, která je mu příjemná, to je jasné.
Protože pracuji také v Praze, ráda bych vám všem nabídla svoji pomoc - můžeme se průběžně setkávat, psát si maily, reagovat na situaci a pomoc "ušít pacientovi i celé rodině na míru".
Budu se těšit, že se ozvete na mojí mailové adrese - prosím jen o trpělivost, protože jsem právě na dovolené a k mailu se dostanu až po svém návratu.
Přeji Vašemu budoucímu tchánovi úspěšnou léčbu bez komplikací a jemu i celé rodině hodně síly a trpělivosti. Přeji vám všem, aby budoucí týdny a měsíce nebyly jen "dobou chemoterapie", ale i dobou, kdy budete víc spolu, užijete si pospolitosti a z ní plynoucí legrace a rodinné pohody. Může to být doba, kdy si na sebe najdete čas a která vás všechny sblíží a položí základ budoucím pěkným rodinným vztahům. Moc vám přeji, aby to tak bylo.
Organizačně jste už vše promyslel - věřím Vám, že uděláte všechno, aby pacient měl pohodlí a neměl velké starosti... To je pěkné. Co se týče toho ostatního, máte pravdu, může se objevit kdejaký problém. Nemoc je vždy individuální situace a všichni reagujeme po svém. Na Vašem přístupu je vidět, že jste člověk, který se rád na všechny eventuality připraví, aby nebyl zaskočený. V tomto případě se ale nelze na všechno připravit. Možná, že bude pacient vděčný za pomoc a vše půjde hladce, možná bude reagovat vztekem a bude pomoc odmítat a zlobit se na vás oba... Váš budoucí tchán je dospělý a samostatný člověk a možná bude potřebovat, abyste jeho samostatnost respektovali... Byla bych ráda, kdybyste se připravil i na tuto eventualitu. Naše snaha pomáhat musí končit tam, kde začíná právo pacienta na vlastní rozhodování o sobě samém.Vy máte právo nabídnout pomoc dle vlastního uvážení a pacient má právo přijmout ji do té míry, která je mu příjemná, to je jasné.
Protože pracuji také v Praze, ráda bych vám všem nabídla svoji pomoc - můžeme se průběžně setkávat, psát si maily, reagovat na situaci a pomoc "ušít pacientovi i celé rodině na míru".
Budu se těšit, že se ozvete na mojí mailové adrese - prosím jen o trpělivost, protože jsem právě na dovolené a k mailu se dostanu až po svém návratu.
Přeji Vašemu budoucímu tchánovi úspěšnou léčbu bez komplikací a jemu i celé rodině hodně síly a trpělivosti. Přeji vám všem, aby budoucí týdny a měsíce nebyly jen "dobou chemoterapie", ale i dobou, kdy budete víc spolu, užijete si pospolitosti a z ní plynoucí legrace a rodinné pohody. Může to být doba, kdy si na sebe najdete čas a která vás všechny sblíží a položí základ budoucím pěkným rodinným vztahům. Moc vám přeji, aby to tak bylo.
21. 8. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog, FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz
Tatínek nám před více než rokem onemocněl rakovinou, zhoubný nádor se v té době nalézal mezi lopatkami těsně na plicích, po chemoterapiích se dokonce zmenčil ale přidali se metastáze na mozku. Absolvoval i radioterapii, po které se zjistilo masivní rozrůstání nádoru, který napadá okolní tkáň a obaluje kosti. Tatínek je již rok na opiátech. Ještě minulý týden bral Palladone 16mg a to 2tablety po 8 hodinách plus 2 tabletky na mozek (bohužel název mi vypadl) a na bolesti bral Apo-ibubrufen (jelikož jej vyžadoval na bolest) nic jiného mu dle jeho slov nezabíralo. Po poradě s lékařem se změnili opiáty na OXYcontin 40mg 1tab./12hod, a přidalo morfium v tabletách 10mg jen při bolestech a Apo-ibubrufen se úplně vysadil. Problém je v tom, že tatínek si neustále stěžuje na bolest, hlídá si čas kdy si může vzít morfínové tablety - které bere každé 4 hodiny po 2 tabletách, i přes to si však stěžuje na bolest a vyžaduje zvýšení dávky opiátů a morfínových tablet a Apo-ibubrufen. Do tatínka samozřejmně nevidím, ale domnívám se že bolest si namlouvá (tuto možnost nevyloučil ani lékař), že je psychického původu. Není přeci možné aby mu 2 tablety Apo-ibubrufenu 400mg zabraly více než 2 tablety morfinů 10mg resp. dle příbalové informace 7,5mg/1tab.? Rádi bychom tatínkovi pomohly od bolesti, ale nechceme jej přeci předávkovat. Zkoušíme to jak se dá, ale tatínek prostě hlídá čas (neví jestli je ráno či večer, už jen leží a sedí, dojde si max. na záchod za pomoci)ale jakmile uhodí 5:30 už chce opiáty na 6 hod. od 9hod. pak čeká na 10hod. na morfínové tablety, stejně tak pak na 14hod. morf.tab. a na 18 hod - opiáty, a tak to pokračuje i v noci. mezi tím vyžaduje ještě ten brufen (který nedáváme), paralen či panadol, PREL náplasti a různé masti jako Fastum gel atd.. přičemž když máme tendenci rozpětí mezi morfínovými tabletami prodloužit, tak začne být nervozní, potit se, chytá se za ruku a rameno a naříká za pohupování dopředu dozadu - což mi přijde jako abstinenční příznaky...... Prosím tedy o radu, jak postupovat?
Máte pravdu, všechny Vámi jmenované tatínkovy potíže ukazují na příznaky závislosti na opiátech. Navíc také nelze zapomenout na to, že jeho mozek byl napaden metastázami. Tam se dá předpokládat změna myšlení, Váš tatínek může být také hodně přecitlivělý na bolest. Těžce se mi odpovídá na dotaz o velmi těžce nemocném člověku, Vaši situaci dobře chápu a věřím Vám i ostatním členům rodiny, že nechcete tatínkovi vědomě ubližovat. On je ale natolik nemocný, že základní pravidla úlevné medicíny jsou, aby pacient nestrádal bolestí a také, že je mu třeba projevy bolesti věřit. A stojíte náhle v pochybnostech, máte-li pomáhat tatínkovi podle jeho přání nebo se laicky pokusit čelit jeho závislosti. Tady je, dle mého názoru, klasická psychoterapie odvykání neúčinná. Můžete se poradit s psychiatrem, jak couvat s opiáty, ale pokud by to mělo být na úkor tatínkových bolestí, asi budete muset zůstat na původních dávkách. Zkuste se poradit s tatínkovým onkologem, hlavně byste měla vědět, jaký je tatínkův zdravotní stav, v jakém stavu je jeho onkologické onemocnění. To je asi to, co by mělo rozhodnout o tom, zda tatínkovi dávat opiáty dál ve stejném množství nebo s nimi pod odborným dohledem couvat. Hodně síly a pevné nervy
8. 8. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem po dlouhodobé onkologické léčbě,nyní v remisi.Mám problémy s depresí,nezvládám jakýkoli stres,hned vidím všechno černě a jsem plačtivá.Rodina to těžko snáší,deprese se přenáší i na ně.V průběhu léčení jsem brala antidepresiva Cerotor,Apo-sertral,dávali mi i neurol.
Nevím co je lepší,když to nezvládám vzít jednorázově neurol a nebo brát stále antidepresiva.Sama to asi nezvládnu a mám strach ,v důsledku stresu z relapsu choroby. AML a sekundární
Nevím co je lepší,když to nezvládám vzít jednorázově neurol a nebo brát stále antidepresiva.Sama to asi nezvládnu a mám strach ,v důsledku stresu z relapsu choroby. AML a sekundární
Dobrý den, léčba akutní myeloidní leukémie s sekundární MDS s sebou přináší mnohá úskalí včetně psychických problémů. Je zcela normální, že i v remisi choroby zažíváte depresi, úzkost, vše vidíte černě a jste plačtivá. Tímto způsobem reaguje více než 3/4 pacientů. Vždy je však třeba vycházet ze skutečných faktických dat týkajících se Vaší nemoci. Tedy ne "co by kdyby", ale spíše "tady a teď". Léčba těchto nemocí je poměrně úspěšná, ale velmi dlouhá. Vyžaduje velkou dávku trpělivosti, které se však brzy přestane dostávat. Proto jsou k dispozici léky - antidepresiva, které pomáhají pacientům lépe tuto nemoc zvládat. Prosím nebojte se jich. Léky, které užíváte fungují na principu účinku při dlouhodobém užívání. Jinak řečeno pokud je užíváte delší dobu než 1 měsíc, měli by Vás částečně držet psychicky stabilní. Někdy však i to je málo například pokud se v krátkém čase nahromadí více negativních emocí. Pak je třeba ještě vzít lék na daný akutní psychický stav. S tím souvisí i kvalitní spánek. Tak, jak máte naordinovány léky o kterých píšete , jsou v pořádku, jen je třeba je nepřestávat brát. Minimálně do té doby, než sama poznáte, že již máte své emoce pod kontrolou. Brát tyto léky není žádná ostuda. Pokud si myslíte, že Vám málo zabírají, nechte si prosím zvýšit dávku. Léky nejsou návykové a můžete je poté kdykoliv vysadit. Psychický stav jež prožíváte je také přenosný na druhé lidi - nejčastěji příbuzné. Rodina to těžko snáší. Proto je třeba radovat se z toho co se děje nyní. Váš stav je stabilizovaný - jste v remisi. To je důvod k radosti.Psychický stav totiž ovlivňuje nemoc samotnou ve smyslu čím více radosti, tím lepší a úspěšnější léčba. A samozřejmě naopak. Zkuste si rozdělit den na menší počet aktivních činností, které máte ráda a které vzhledem k nemoci svedete. Tím se zabavíte. Protože dojde k pozitivnímu efektu, budete ho chtít opakovat.
Rodina bude potom reagovat pozitivně a bude Vás povzbuzovat k tolik potřebné pozitivní náladě, kterou budete pociťovat s těchto činností. Mnoho zdraví
Rodina bude potom reagovat pozitivně a bude Vás povzbuzovat k tolik potřebné pozitivní náladě, kterou budete pociťovat s těchto činností. Mnoho zdraví
12. 8. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., psycholog FN HK, hrstka@pmfhk.cz
Před dvěma měsici mi byla zjištěna rakovina děložniho hrdla. Krvacela jsem a měla jsem nepravidelnou menstruaci a byla jsem odeslana do nemocnice na zakrok tzv.vyškrab při kterem mi byl zjištěn utvar v děložnim hrdle.Roztočil se kolotoč vyšetřeni a čekani na vysledky histologie ktera toto potvrdila.Nyni jsem už v peči Masarykova onkologickeho centra v Brně.Byl to pro mě velky šok.Jsem rozvedena a mam 17 letou dcerku,žijeme spolu v rodinnem domku.Zatim vše da se řict zvladam s pomoci a podporou dcerky na ktere mi moc zaleži a kvuli ni se držim.Moji rodiče se k tomu postavili všelijak. S matkou mame dlouhe neshody,je divna povaha ta se mi ani neozvala ani slovem mě nepodržela, přitom vi co mi je.Otec se k tomu stavi tak jakoby o tom problemu nechtěl nějak moc mluvit a bal se mě nebo nevim jak jinak to řict a přitom ja potřebuji jejich podporu hlavně je mi strašně lito postoj matky a nechapu ho.Navic je to o to těžši že bydlime ve stejne vesnici.Mrzi mě že i dcerka na to ziskala nahled v tom smyslu že řekla že s babičkou nechce už nikdy nic mit když se ona takhle chova k jeji matce.Hodně mi pomaha ex manžel ktery mě vozi po doktorech a duševně mi hodně pomaha.Tahle jeho snaha byla otcem nazvana...nepaktuj se s nim,jste rozvedeni a viš co je zač.Ale manžele jsme byli dlouho a nemam před nim ostych a jemu jedinemu věřim a dokažu se s nim bavit o tom svem problemu normalně.Zatim se to snažim zvladat ale nevim jak dlouho to ještě vydržim.
Z Vašeho dopisu vyplývá, že to, co cítíte nyní jako nejpotřebnější po lidské stránce je citová opora blízkých. Je mi líto, že Vám ji z Vašeho pohledu neposkytují dostatečně lidé, od kterých byste ji čekala anebo si ji přála. Obtížně se dá poradit v dopise jak získat Vaše příbuzné k tomu, aby se chovali tak, aby jejich chování bylo podpůrné.
Na druhé straně není nic špatného na tom, přijímat podporu poskytovanou jinými lidmi, kteří jsou tzv. pro Vás z formálního hlediska vzdálenější – myslím např. exmanžela anebo přátele, známé, příp. spolupracovníky. Naopak jako velmi dobré vnímám to, že si pravděpodobně (tím, jak se k problému stavíte) o tuto podporu říkáte a jste nastavena ji přijmout – nezáleží tolik na tom, kdo Vám ji dá; důležité je, aby Vám pomohla a Vy jste díky tomu dokázala obnovovat svoje síly ve zvládání nemoci. U dlouhé nemoci má člověk často pocit, že je jednou „dole“ a nezvládá … a jindy „nahoře“ a zvládnout problém se mu přece jen daří – to je normální a právě proto je moc dobře, když je po ruce někdo, kdo tyto věci s Vámi prožívá a je méně podstatné, kdo to je.
Nicméně je jasné, že se člověk může cítit zklamaný, protože tam, kde pomoc předpokládal, dosud nic nepřichází. Jistě mi dáte za pravdu, že nikoho (byť nejbližšího příbuzného) nelze k takovým věcem nutit – pokud podpůrné chování z jeho strany není přirozené, nejspíš by asi nebylo v tuto chvíli dostatečně efektivní. Nechci tím rozhodně říci, že u Vašich rodičů není možné nic změnit (možná ano, možná ne) – z Vašeho dopisu podrobnosti nelze vyčíst; nejspíš by pro Vás mohlo být zajímavé Vaše rodinné vztahy rozebrat konkrétněji v osobním setkání. Pokud naznáte, že ano, můžeme se sejít – pracuji v zařízení, v jehož jste péči.
Na druhé straně není nic špatného na tom, přijímat podporu poskytovanou jinými lidmi, kteří jsou tzv. pro Vás z formálního hlediska vzdálenější – myslím např. exmanžela anebo přátele, známé, příp. spolupracovníky. Naopak jako velmi dobré vnímám to, že si pravděpodobně (tím, jak se k problému stavíte) o tuto podporu říkáte a jste nastavena ji přijmout – nezáleží tolik na tom, kdo Vám ji dá; důležité je, aby Vám pomohla a Vy jste díky tomu dokázala obnovovat svoje síly ve zvládání nemoci. U dlouhé nemoci má člověk často pocit, že je jednou „dole“ a nezvládá … a jindy „nahoře“ a zvládnout problém se mu přece jen daří – to je normální a právě proto je moc dobře, když je po ruce někdo, kdo tyto věci s Vámi prožívá a je méně podstatné, kdo to je.
Nicméně je jasné, že se člověk může cítit zklamaný, protože tam, kde pomoc předpokládal, dosud nic nepřichází. Jistě mi dáte za pravdu, že nikoho (byť nejbližšího příbuzného) nelze k takovým věcem nutit – pokud podpůrné chování z jeho strany není přirozené, nejspíš by asi nebylo v tuto chvíli dostatečně efektivní. Nechci tím rozhodně říci, že u Vašich rodičů není možné nic změnit (možná ano, možná ne) – z Vašeho dopisu podrobnosti nelze vyčíst; nejspíš by pro Vás mohlo být zajímavé Vaše rodinné vztahy rozebrat konkrétněji v osobním setkání. Pokud naznáte, že ano, můžeme se sejít – pracuji v zařízení, v jehož jste péči.
10. 8. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Moc zdravím všechny rod.příslušníky co mají v rodině nemocného s rakovinou. Můj muž onemocněl taky, napřed tomu nevěříte, pak se snažíte pomoci . Jsme na začátku léčby, vzhledem k tomu, že tumor je malý zvolil si alternativní léčbu, věří tomu, neboť moje máma zemřela během měsíce v nemocnici na rakovinu, zkusíme vše možné , držte nám palce, dám časem vědět. Hodně sil všem , pizitivní mysl je na prvém místě, jde to těžko, ale pořád je nutné něco dělat. Děláme dobře, to je má jediná otázka napřed alternativní medicínu a pak operace , chemo atd....?
Kladete jedinou otázku na postup léčby, kterou jste spolu s rozhodnutím manžela zvolili. Je mi líto, ale odpověď byste měla hledat jen u lékařů, psycholog není tím odborníkem, který by vás oba měl vést v klinické léčbě. Váš manžel zvolil nějaký způsob léčby svého těla, předpokládám, že jako dospělý rozumný člověk ví, jak se rozhodnout a také za své rozhodnutí nést odpovědnost. Také pozitivní myšlení je pro léčení tím nejlepším balzámem na duši. Držím vám palce.
4. 8. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Mé mamince/47/ byl diagnostikován duktální adenokarcinom pankreatu pT3, pN1b, pMX, G1 a G2, provedena pylorus šetřící duodenopankreatectomie a splenectomie, se závažností prognózy je obeznámena. V blízké době naplánována chemoterapie.
Maminka je doma z nemocnice necelé dva týdny, což je určitě krátká doba ke zpracování této nešťastné situace, nicméně se obávám, že má, samozřejmě opávněnou, potíž se s tímto vyrovnat. Pozoruji u ní velkou lítostivost a plačtivost, občas velmi pesimistické výroky, což může být částečně dáno i tím, že má ještě otevřenou bolestivou nezhojenou ránu, přesto mě to trochu zneklidňuje. Kromě prognózy se musí naučit zvládat také skutečnost, že je absolutně závislá na inzulinu a časté hypoglykemické stavy jí určitě na optimizmu nepřidají. Velmi ráda bych jí poskytla co nejlepší podporu a pomoc, našla jsem zde v poradně doporučení na PhDr. Ilonu Koťátkovou (jsme z Ostravy) a chtěla bych se zeptat, zda bych vzhledem k prognóze měla zvažovat odbornou pomoc, a pokud ano, kdy by bylo nejoptimálnější jí ji navrhnout, abych nenapáchala víc škody, než užitku (maminka měla k psychologickým poradnám vždy tak trochu odmítavý postoj).
Snažím se jí pomoci, jak jen to jde, ale starám se o ni sama a jsem také velmi smutná z toho, co máme před sebou, tudíž se nevyhnu tak trochu sobeckému vnímání. Před pěti lety, kdy byla maminka poprvé onkologický pacient, jsme to zvládly bez odborné pomoci, ale teď je situace jiná. Je mi jasné, že velmi záleží na její osobnosti, nicméně Vy máte s tímto určitě mnohem více zkušeností než já a budu vděčna za Vaše postřehy. Chtěla bych maximalizovat kvalitu života, jež jí zbývá a chtěla bych docílit toho, aby se alespoň někdy radovala a kromě smutku pocítila i něco jiného.
Ráda bych Vás také požádala o tip na dobrou literaturu stran psychiky onkologických pacientů (jsem medička za třetinou studia).
Maminka je doma z nemocnice necelé dva týdny, což je určitě krátká doba ke zpracování této nešťastné situace, nicméně se obávám, že má, samozřejmě opávněnou, potíž se s tímto vyrovnat. Pozoruji u ní velkou lítostivost a plačtivost, občas velmi pesimistické výroky, což může být částečně dáno i tím, že má ještě otevřenou bolestivou nezhojenou ránu, přesto mě to trochu zneklidňuje. Kromě prognózy se musí naučit zvládat také skutečnost, že je absolutně závislá na inzulinu a časté hypoglykemické stavy jí určitě na optimizmu nepřidají. Velmi ráda bych jí poskytla co nejlepší podporu a pomoc, našla jsem zde v poradně doporučení na PhDr. Ilonu Koťátkovou (jsme z Ostravy) a chtěla bych se zeptat, zda bych vzhledem k prognóze měla zvažovat odbornou pomoc, a pokud ano, kdy by bylo nejoptimálnější jí ji navrhnout, abych nenapáchala víc škody, než užitku (maminka měla k psychologickým poradnám vždy tak trochu odmítavý postoj).
Snažím se jí pomoci, jak jen to jde, ale starám se o ni sama a jsem také velmi smutná z toho, co máme před sebou, tudíž se nevyhnu tak trochu sobeckému vnímání. Před pěti lety, kdy byla maminka poprvé onkologický pacient, jsme to zvládly bez odborné pomoci, ale teď je situace jiná. Je mi jasné, že velmi záleží na její osobnosti, nicméně Vy máte s tímto určitě mnohem více zkušeností než já a budu vděčna za Vaše postřehy. Chtěla bych maximalizovat kvalitu života, jež jí zbývá a chtěla bych docílit toho, aby se alespoň někdy radovala a kromě smutku pocítila i něco jiného.
Ráda bych Vás také požádala o tip na dobrou literaturu stran psychiky onkologických pacientů (jsem medička za třetinou studia).
Dovolíte-li, začnu tím, co Vám mohu odpovědět nejsnadněji. Odborné psychoonkologické literatury je pořád velmi málo, je převážně zahraniční provenience. Něco málo „visí“ na linkos. Půjdete-li na stránky pro odborníky, pak přes „o společnosti“, pak „odborné sekce“ a v sekci psychoonkologie na „zdroje informací“, je tam pár titulů.
K Vaší mamince a situaci kolem jejího velmi závažného onemocnění. Vaše maminka je ještě docela mladá žena a pokud jí lékaři řekli prognózu jejího onemocnění, nemyslím, že by se ještě někdy mohla od srdce zasmát. To, co teď prožívá, je tak zvaný bilanční smutek. Je to směs úzkosti, depresivní nálady, pocitů beznaděje, bezmoci, lítosti nad tím, že její tělo ji tak moc zklamalo. Přece mu už svou silou a odhodláním dobře žít pomohla před pěti lety a tehdy, když vše zlé překonala, oprávněně si myslela, že se jí už nic podobného nestane. Lítost spolu s rozčarováním nad zlým osudem budí pláč, jak Vy sama říkáte, oprávněnou potíž psychicky zvládnout tuto situaci. Ke zmírnění těžké deprese a úzkosti by bylo třeba ordinovat léky, které Vaší mamince tzv. „rozvážou mysl“ od smutku a obav ze smrti a aspoň trochu jí pomohou se nadechnout volněji. Tady bych opravdu nesháněla pomoc psychologa, ale lékaře onkologa nebo přímo také třeba psychiatra. Váš onkolog by měl dostatečně zásobit Vaši maminku antidepresivy (naši velmi nemocní pacienti pookřívají po mirtazapinu) a anxiolytiky. Tou správnou psychoterapií jí pak bude to, když kolem sebe bude mít ty, které miluje, pro které žije, kteří ji motivují, své nejbližší. Pokud bude v depresi, nebudete se k ní moci přiblížit, zbaví-li ji antidepresiva těch nejhorších psychických stavů a myšlenek, pak Vás k sobě ráda pustí. Přeji Vám i Vaší mamince aspoň trošku veselejší dny.
K Vaší mamince a situaci kolem jejího velmi závažného onemocnění. Vaše maminka je ještě docela mladá žena a pokud jí lékaři řekli prognózu jejího onemocnění, nemyslím, že by se ještě někdy mohla od srdce zasmát. To, co teď prožívá, je tak zvaný bilanční smutek. Je to směs úzkosti, depresivní nálady, pocitů beznaděje, bezmoci, lítosti nad tím, že její tělo ji tak moc zklamalo. Přece mu už svou silou a odhodláním dobře žít pomohla před pěti lety a tehdy, když vše zlé překonala, oprávněně si myslela, že se jí už nic podobného nestane. Lítost spolu s rozčarováním nad zlým osudem budí pláč, jak Vy sama říkáte, oprávněnou potíž psychicky zvládnout tuto situaci. Ke zmírnění těžké deprese a úzkosti by bylo třeba ordinovat léky, které Vaší mamince tzv. „rozvážou mysl“ od smutku a obav ze smrti a aspoň trochu jí pomohou se nadechnout volněji. Tady bych opravdu nesháněla pomoc psychologa, ale lékaře onkologa nebo přímo také třeba psychiatra. Váš onkolog by měl dostatečně zásobit Vaši maminku antidepresivy (naši velmi nemocní pacienti pookřívají po mirtazapinu) a anxiolytiky. Tou správnou psychoterapií jí pak bude to, když kolem sebe bude mít ty, které miluje, pro které žije, kteří ji motivují, své nejbližší. Pokud bude v depresi, nebudete se k ní moci přiblížit, zbaví-li ji antidepresiva těch nejhorších psychických stavů a myšlenek, pak Vás k sobě ráda pustí. Přeji Vám i Vaší mamince aspoň trošku veselejší dny.
4. 8. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
V červnu tohoto roku mi zemřel tatínek. Bez známek jakékoliv nemoci předtím se necítil dobře. Navštívil lékaře a okamžitě byl převezen do nemocnice. Prodělal srdeční příhodu. Bohužel mu byla diagnostikována další nemoc leukémie. Vše se odehrálo tak stašně rychle,že přesně po týdnu taťka umírá za mé přítomnosti. Nemohu se ze všeho vzpamatovat. Mám pocit,že to nemůžu zvládnout. Mám Výčitky jestli jsem mu nemohla nějak pomoct.Starám se o maminku,mám rodinu, ale nějak mi připadá že nežiji ale přežívám. Nemohu si tu ztrátu člověka nějak srovnat v hlavě. Vím,že nic nevrátím zpět, život půjde dál.Myslíte,že tato reakce je asi napíši divné slovo - normální? Každý mi říká musiš. Já se snažim ale něco je ve mě silnější než já.
Po přečtení Vašeho dotazu se mi chce víc, než u jiných, nadávat na malé možnosti této písemné formy poradny. Potřebovala bych s Vámi sedět tváří v tvář a mít víc možností, jak Vás podpořit.
Vy totiž v dotazu tak zdráhavě žádáte o potvrzení "normality" své reakce. Ach jo, vždyť Vám umřel tatínek, je to teprve několik týdnů! Stalo se to náhle, nebyla jste připravená na takovou tragédii. Máte právo na všechny možné reakce - máte právo se zhroutit, celé dny plakat, křičet, vztekat se na nespravedlnost světa, máte právo nefungovat, stěžovat si...
Až potom někdy za dlouhou dobu nastane to, co se snažíte nastolit teď: že život půjde dál, vědomí, že už nic nevrátíte...
Když se budete snažit o takový racionální přístup teď, může se Váš stav vyvinout například v těžkou posttraumatickou poruchu, v hlubokou depresi...
Pokud mohu tedy být tím, kdo Vám pro tuto chvíli dá rozhřešení: nic "nemusíte". Ale měla byste si dát dost času na truchlení, vyhledat odborníky, které Vám pomohou tu tragédii zpracovat - dobrého terapeuta, který Vám tím pomůže projít a pokud to doporučí, pak také psychiatra, aby Vám předepsal léky.
Poohlédněte se podle svého bydliště na našich stránkách po mapě psychoonkologické péče - tam najdete psychology, kteří Vám pomohou s prvními reakcemi a případně doporučí někoho k další dlouhodobější péči.
Myslete na sebe trochu víc, prosím. To není sobectví, ale zdravá sebeláska.
Budu se těšit, že nám časem podáte další zprávy o svém prožívání, a že se Vám co nejdříve uleví.
Vy totiž v dotazu tak zdráhavě žádáte o potvrzení "normality" své reakce. Ach jo, vždyť Vám umřel tatínek, je to teprve několik týdnů! Stalo se to náhle, nebyla jste připravená na takovou tragédii. Máte právo na všechny možné reakce - máte právo se zhroutit, celé dny plakat, křičet, vztekat se na nespravedlnost světa, máte právo nefungovat, stěžovat si...
Až potom někdy za dlouhou dobu nastane to, co se snažíte nastolit teď: že život půjde dál, vědomí, že už nic nevrátíte...
Když se budete snažit o takový racionální přístup teď, může se Váš stav vyvinout například v těžkou posttraumatickou poruchu, v hlubokou depresi...
Pokud mohu tedy být tím, kdo Vám pro tuto chvíli dá rozhřešení: nic "nemusíte". Ale měla byste si dát dost času na truchlení, vyhledat odborníky, které Vám pomohou tu tragédii zpracovat - dobrého terapeuta, který Vám tím pomůže projít a pokud to doporučí, pak také psychiatra, aby Vám předepsal léky.
Poohlédněte se podle svého bydliště na našich stránkách po mapě psychoonkologické péče - tam najdete psychology, kteří Vám pomohou s prvními reakcemi a případně doporučí někoho k další dlouhodobější péči.
Myslete na sebe trochu víc, prosím. To není sobectví, ale zdravá sebeláska.
Budu se těšit, že nám časem podáte další zprávy o svém prožívání, a že se Vám co nejdříve uleví.
30. 7. 2010, PhDr.Hana Čápová, oddělení radioterapie FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz
Mám dvě holčičky ve věku 8,5roku a 5let. S manželem jsme žili rok odděleně,domluvili jsme se na rozvodu,ale ani jeden jsme neměli jiného partnera.Hlavě starší dcera to nenesla moc dobře,má tátu velmi ráda.Před měsícem manželovi zjistili lékaři,že má nádor na pravé plíci o velikosti 8krát6cm a metastáze na osmém obratlu. Od začátku jeho nemoci ho všude vozím a doprovázím.Nastoupil léčbu chemoterapií a nastěhoval se k nám do obýváku.Svůj byt má stále,aby věděl,že se má kam vrátit.Děti jsou šťastné,že je tatínek doma.Vědí,že je tatínek opravdu hodně nemocný.Dnes mě starší dcera šokovala větou,že si myslí,že tatínek umře.Řekla jsem jí,že musíme věřit doktorúm,že mu pomůžou.Po chemo mu není dobře,i přez Zofran zvrací,nemá chutě na nic.Váží 61kg.Lékaři mu velkou naději nedávají,možná nějaký měsíc...Nevíme co nás všechny čeká a jak to vše zvládnou ty detské dušičky.Moc děkuji předem za odpoveď.
Ráda bych reagovala na Váš dopis. Cítím z něho, v jak velmi těžké situaci jste, a je dobře, že jste se rozhodla Vaše trápení sdílet. S manželem jste se rozhodovali pro už beztak náročný krok rozvodu, a do toho přišla těžká nemoc. Dle toho jak popisujete doprovázení manžela v nemoci, máte asi mezi sebou dobré vztahy i přes odloučení.
Na jedné straně píšete, že manželovi lékaři dávají měsíc, na druhé straně že si ponechal svůj byt aby se měl kam vrátit a neumíte si představit co Vás čeká.. Vyvolává to ve Vás všechno asi velikou nejistotu, máte sama strach, starost o děti, i o manžela. Možná je teď všechno na Vás. Možná cítíte, že manžel opravdu nemá moc času, jak to říkají lékaři. Mluvili lékaři o vážnosti stavu také s manželem? Měl šanci vyjádřit, co by si v opravdu vážné situaci přál? Každý člověk má právo vědět jaké má v léčbě možnosti, i když je to pro nás veliká úzkost a pravda může velmi bolet. Stál by o pravdu Váš manžel?
Je cítit že se trápíte tím, že manžel léčbu nese špatně. Co se týká potíží s nechutenstvím a zvracením, zkuste se poradit s ošetřujícím lékařem co ještě zkusit. Po psychické stránce manželovi jistě pomůže když budete společně trávit čas, i s dětmi, četbou, hovorem, sdílením pocitů, buďte k sobě upřímní. Dejte si najevo že v tom nejste sami.
Velmi velkou starost si děláte o děti. Vaše dcerky těžko nesly odloučení s manželem. Možná jste se chystali pracovat na tom, jak být dál co nejintenzivněji rodiče, i když přestanete být manželi. Děti jsou teď šťastné, že i když je táta nemocný, je doma. Možná nastane období, které bude velmi těžké pro holčičky, a budou se muset vyrovnávat se ztrátou otce. Zážitek, že teď můžou být s ním a dávat mu najevo svou lásku, může být pro ně velmi drahý (teď i do budoucna), nebojte se jej.
Píšete, že Vás starší dcerka šokovala tím že si myslí že tatínek umře. Je dobře že jste dceři řekla že doufáte v tatínkovo uzdravení. Jestli by byla bohužel manželova šance na vyléčení opravdu malá, je vhodné dcerky připravit na těžké období které je může čekat.
Vaše starší dcerka je právě ve věku, kdy se děti přibližují i pochopení toho že se smrt týká každého člověka (jejich nejbližších, jich samotných..). Sami řeší tyto otázky, a tady mohu doporučit jen upřímnost a otevřenost v hovoru o smrti – může to ulevit dětskému strachu. Vaše mladší dcerka si ve svém věku může smrt představovat jako stav ze kterého se člověk může vrátit, a zatím si může a nemusí uvědomovat že se týká každého. Vaše dcerky vnímají, že tohle období je náročné pro Vás i pro tatínka. V inspiraci o vážnějších hovorech by Vám mohla pomoct knížka Když Dinosaurům někdo umře nebo článek o vlastním zážitku paní Kopecké v elektronické verzi časopisu Respekt.
Ráda bych Vám nabídla i více konkrétní pomoc, můžete napsat mail přímo mě nebo se zkusit obrátit na psychologa co je nejblíže Vašemu bydlisku (adresy najdete na mapě psychoonkologické péče. Můžu Vás ubezpečit že se Vás budeme snažit všichni podpořit. Přeji Vám hodně síly.
30. 7. 2010, Mgr. Kristina Tóthová, Klinika dětské onkologie Brno, kristina.tothova@fnbrno.cz
V nasej rodine mame prave operovanu mamu na rakovinu vajecnikov vo veku 55 rokov. prislo to ako blesk z neba a tak hladame vsetky mozne cesty, ako sa z toho dostat.. Mohli by ste nam prosim poradit dobreho ( co najlepsieho ) psychoonkologa. Ako obcania Slovenska, mozeme hladat tuto zdravotnu starostlivost aj v Cechach?
Začala bych Váš krátký dotaz rozplétat odzadu. Tedy můžete požádat o jakoukoliv zdravotnickou péči v ČR, záleží na smluvních vztazích Vaší (matčiny) pojišťovny. Lépe ale uděláte, když si třeba pročtete odpovědi v naší psychoonkologické poradně, pak se rozhlédnete po celé naší psychoonkologické sekci. Bohužel poměry na Slovensku neznám. Pokud by ale Vaše matka potřebovala pomoc, bude dobré se obrátit přímo na jejího ošetřujícího onkologa, na klinického psychologa nebo na psychiatra v místě bydliště.
Žádáte-li si o radu co nejlepšího klinického psychologa v oboru onkologie, pak naprosto všichni kolegové ze sekce jsou ti nejlepší, léta pracující se svými onkologickými pacienty.
Váš dotaz bych rozdělila do tří rovin:
Blízcí pacientky jsou velmi zasaženi vývojem skutečnosti a ve své podstatě se cítí psychicky stejně hrozně jako pacientka. Navíc, mají pocit, že by měli shánět lepší, tu nejlepší pomoc pro svou milovanou matku, partnerku, dceru, sestru. Ve své snaze si ale přestávají uvědomovat, že právě oni jsou tím nejdůležitějším v podpoře pacientky. Žádný psychiatr, psycholog nenahradí vstřícné, milující pomocníky, průvodce z rodiny.
Vztahy jsou vlastně tím nejdůležitějším z těch tří rovin. Jestli byly vztahy mezi pacientkou a jejími blízkými před nemocí dobré, rovné a vstřícné, může se pacientka těšit, že jí bude rodina velkou oporou a bude ji motivovat k uzdravení, dávat jí sílu překonat drakonickou léčbu. A naopak, pokud v rodině nejsou dobré vztahy před nemocí, může zůstat pacient na svou nemoc sám. Hodně pomohou přátelé, sousedi, kteří se nestydí mluvit s pacientkou o jejích potížích. Mnohdy pacient řekne o svých smutcích, žalech svým přátelům víc než rodině. Blízcí by se neměli zlobit, že jsou přátelé pacientce bližší než oni. Třeba se před přáteli (vrstevníky) nestydí, před svými dětmi ano. Zlé pomluvy odrážejte přehlížením, každý člověk jednou dojde k nějaké nemoci. Je třeba respektovat, že míru a délku návštěv si řídí podle únavy pacientka sama. Měla by stále řídit denní chod domácnosti. Život operací a léčbou nekončí. Budete-li odhodláni své matce opravdu pomoci, buďte s ní, střídejte se u ní, vtáhněte ji do svých osobních problémů, co nejvíc ji držte za ruku. Ne zmatek, ale cílevědomá cesta ruku v ruce k uzdravení.
- Vaše matka – pacientka,
- rodinní příslušníci, blízcí – podpůrné osoby,
- vztahy – mezi sebou v rodině, vy a příbuzní, sousedé, přátelé, kolegové z matčiny práce.
Blízcí pacientky jsou velmi zasaženi vývojem skutečnosti a ve své podstatě se cítí psychicky stejně hrozně jako pacientka. Navíc, mají pocit, že by měli shánět lepší, tu nejlepší pomoc pro svou milovanou matku, partnerku, dceru, sestru. Ve své snaze si ale přestávají uvědomovat, že právě oni jsou tím nejdůležitějším v podpoře pacientky. Žádný psychiatr, psycholog nenahradí vstřícné, milující pomocníky, průvodce z rodiny.
Vztahy jsou vlastně tím nejdůležitějším z těch tří rovin. Jestli byly vztahy mezi pacientkou a jejími blízkými před nemocí dobré, rovné a vstřícné, může se pacientka těšit, že jí bude rodina velkou oporou a bude ji motivovat k uzdravení, dávat jí sílu překonat drakonickou léčbu. A naopak, pokud v rodině nejsou dobré vztahy před nemocí, může zůstat pacient na svou nemoc sám. Hodně pomohou přátelé, sousedi, kteří se nestydí mluvit s pacientkou o jejích potížích. Mnohdy pacient řekne o svých smutcích, žalech svým přátelům víc než rodině. Blízcí by se neměli zlobit, že jsou přátelé pacientce bližší než oni. Třeba se před přáteli (vrstevníky) nestydí, před svými dětmi ano. Zlé pomluvy odrážejte přehlížením, každý člověk jednou dojde k nějaké nemoci. Je třeba respektovat, že míru a délku návštěv si řídí podle únavy pacientka sama. Měla by stále řídit denní chod domácnosti. Život operací a léčbou nekončí. Budete-li odhodláni své matce opravdu pomoci, buďte s ní, střídejte se u ní, vtáhněte ji do svých osobních problémů, co nejvíc ji držte za ruku. Ne zmatek, ale cílevědomá cesta ruku v ruce k uzdravení.
12. 7. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Již delší dobu mám na straně jazyka bulku,vřídek.Moje fobie z doktorů a to že se věc nezvětšovala a nebolí zapříčinilo mojí nevšímavost.Ted sem uviděl na netu nějaké články a fotky a mám strach že se jedná o rakovinu.Nevím co dělat.Vím,že řeknete abych zašel k doktoru..
Máte pravdu – návštěva lékaře je v tuto chvíli to nejrozumnější, co můžete udělat. Jen lékař může rozseknout bludný kruh myšlenek a představ ve stylu „co by kdyby“. Rozumím ale také Vaším obavám a strachu z toho, co byste od něj mohl slyšet. Je naprosto přirozené, že v takovéto situaci napadá člověka spíše to horší, mne by to napadlo také, ale kde je řečeno, že to tak bude? Může se ukázat, že je Váš problém jednoduše řešitelný. A pokud ne? Pak platí, že čím dříve se léčba zahájí, tím lépe. ODVAHU! Bude-li to pro Vás jednodušší, vezměte sebou někoho, komu důvěřujete, s kým je Vám dobře. Ve dvou je to všechno snesitelnější, jednodušší. Přeji hodně odvahy, sil a také štěstí.
24. 6. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Maminka (60 let) podstoupila před 2 lety operaci a následně zajišťovací chemoterapii (karcinom vaječníku ve stádiu 2a). Od té doby má stále velké problémy: bolesti v krku, bolesti kostí, žeber, žaludku, nechutenství. Všechna onkologická kontrolní vyšetření má v normě. Navštívila psychologa, psychiatra. Začala brát léky na deprese (Miabene, Trittico, Seropram). Po všech měla velmi silné vedlejší účinky - hlavně velikou ochablost svalů, nevolnost, nedokázala sníst téměř ani suchý rohlík (váží 45 kg při 173 cm). Ráda bych se optala, zda existují nějaká antidepresiva bez úvodních vedlejších účinků? Maminka se všemi skončila po 3-4 dnech. Může být podstoupená chemoterapie důvodem proč na léčbu reaguje tak špatně? A pokud je nějaká psychoonkologická poradna v Plzni? Kam bychom se mohli obrátit?
Tak pojďte, shrňme si fakta, která vypisujete: Vaše maminka má 60 let a před dvěma lety se vyléčila z ca ovaria. Veškeré kontroly jsou už dva roky v normě. Přesto, že Vaše maminka zdolala nemoc a léčbu, chřadne, je vychrtlá, tedy svaly neunesou, nerozhýbají kostru, pořád se jí zvedá žaludek, nemá žádnou chuť k jídlu. Dokonce to vypadá, že se dostala z rakoviny a může zemřít na podvýživu. Nemohu Vám odpovědět, zda takové hanebné pozůstatky může v těle zanechat za dva roky chemoterapie, ale dle mého názoru ne. Takže zbývá logicky psychika. Maminka trpí zjevně postraumatickou stresovou poruchou. Zůstaly v ní velmi zraňující vzpomínky na rakovinu v těle, strach a úzkost jí neopustily, stejně jako pozůstatky beznaděje a bezmoci a těžké stresující myšlenky na to, že se nemoc může vrátit a zahubit ji. Velmi správně vyhledala psychiatra, ale dle toho, že nesnese léčbu jím předepsanou, ani ona sama si nechce přiznat, že má psychické potíže. Pro vaši maminku by bylo velmi dobré, kdyby se Vám ji podařilo dostat k některému klinickému psychologovi, který by s Vaší maminkou zahájil a vedl psychoterapii. Je mi velmi líto, že Vám musím říct, že dotazem na plzeňské onkologické klinice mne ujistili, že na klinice není odborný klinický psycholog, tedy psychoonkolog. Zkuste tedy oddělení klinické psychologie v plzeňské nemocnici (pokud takové je) nebo některou ze soukromých ordinací klinických psychologů v Plzni. A s tím nejezením by Vaší mamince mohlo pomoci to, co velmi tolerují naši pacienti při dramatické léčbě leukemií, antidepresivum se jmenuje mirtazapin a vyrábí se pod značkou Esprital, Remeron, pro ty, kteří mají potíže s polykáním, jsou určeny tablety pod jazyk jako Remeron SolTab. Předepsat Vám může tento lék i praktický lékař. Na Vás zůstane terapie podpůrná, při které byste měla maminku přesvědčit, že se uzdravila a že ji jako uzdravenou potřebujete, že byste nechtěla, aby si přivodila takové zdravotní potíže nesouvisející s nádorem, které by ji ohrozily na životě. Přeji Vám, aby Vám Vaše maminka uvěřila a začala vnímat svět i sebe pozitivně.
17. 6. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
