Všechny příspěvky

Onemocnění někoho blízkého je vždy velmi zatěžující událost zvláště tehdy, kdy po zdánlivě úspěšném řešení, jako byla operace a následná léčba Vaší maminky, přichází nečekaný propad. Je těžké sledovat toho, koho mám rád, jak najednou schází a já mu nemůžu pomoci …  Je docela možné, že aktuální stav Vaší maminky je následkem operace, ale také je docela možné, že se maminka „propadla“ do těžké deprese, která se může navenek projevovat podobě jako Vámi popsané příznaky. Dost možná může jít o kombinaci obojího. Není ničím vyjímečné, že člověku, který vše delší dobu zvládal, dojdou síly. Nejsem lékař, abych to dokázala kvalifikovaně posoudit – zvláště když maminku neznám. Za sebe bych Vám doporučila obrátit se znovu na maminčina ošetřujícího lékaře (LDN) případně jejího onkologa, kteří by měli být schopni toto odlišit, příp.konzultovat specialisty (psychiatr, psycholog). Pokud by se jednalo o depresi, pak by se mohl stav upravit vhodně nastavenou antidepresivní léčbou. Pokud by ale šlo o „stařeckou demenci“ jak bylo lékařem řečeno, pak bohužel nezbývá než toto přijmout a hledat nové možnosti a způsoby vzájemného kontaktu. I v situaci, kterou popisujete, je pro maminku nejdůležitější to, že jste s ní, že se jí můžete naplno věnovat, podporovat ji v tom, co jí jde a držet za ruku tam, kde už ona sama nemá moc sil. Vaše společnost, hudba, kterou má ráda, čtení z knížky … to všechno je to, co ji v této, pro vás všechny náročné době můžete dát. Stejně tak ji můžete zkusit uvařit něco, co má ráda a doufat, že si dá. Určitě to nebude jednoduché, je potřeba počítat i s možným odmítnutím Vaší snahy, ale důležité je to nevzdávat – nebýt zklamaný z toho, co se nedaří, ale být potěšen tím, co vyjde.  Přeji Vám hodně sil i trpělivosti.

2. 11. 2011, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

 Rozumím Vašemu smutku a při Vašem vyprávění se mi vybavuje můj žal nad úmrtím mého milovaného tatínka, to mi bylo o něco málo víc než Vám. Na "přežití" tak tíživé ztráty milovaného člověka není univerzální lék ani rada. Vaše maminka potřebuje největší pomoc, potřebuje cítit podporu hlavně od obou dcer a té se jí dostává. Udělaly jste moc dobře, že jste spolu a o tatínkovi si povídáte, intenzivně vzpomínáte a tím, jak na něj myslíte, vytváříte kolem sebe i v sobě samoléčivé prostředí. Je moc dobře, pokud si vyprávěním o společném životě s tatínkem tvoříte legendu, která pak bude součástí vašich životních příběhů. Bolest ze ztráty tatínka bude ještě dlouhá, ale pokud v jistém okamžiku dokážete dát tatínkovi sbohem a smíříte se s tím, že od té chvíle s Vámi bude jen v hezkých myšlenkách, příjde uklidnění. Vnitřní utrpení se rozplyne. Chtěla bych Vám poděkovat za Váš statečný postoj v době tatínkovy nemoci, za postarání se o jeho poslední věci a za podporu, kterou dáváte s velkou empatií všem ostatním členům rodiny. Při Vašem mládí je to nesmírně vyspělý způsob chování. Děkuji Vám a myslím na Vás

10. 11. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

V odpovědi na Váš dotaz bych nejprve ráda vyjádřila podporu nás všech v této pro celou rodinu těžké situaci.

Samozřejmě máte pravdu v tom, že těžce nemocný a umírající pacient by měl být obklopen láskou svých blízkých a jejich péčí. A je moc pěkné, že se tolik staráte o maminku Vašeho muže a chcete jí pomáhat. Jako zdravotník taky ze své práce víte, že prožívání nemoci a přijmutí faktu, že jsem těžce a smrtelně nemocen, prochází u pacienta určitým vývojem. Vaše tchyně je ve svých 52 letech jistě soběstačnou ženou, zvyklou si svůj život řídit sama. Možná tato samostatnost a pocit nezávislosti je jedna z mála životních jistot, které jí v této chvíli zůstávají. Vy bohužel víte, že pokud bude onemocnění pokračovat, maminka Vašeho muže o tyto výsady postupně přijde.

Ale teď ještě bojuje, těžce se vyrovnává se situací nemoci a není schopna pomoc přijmout. Uděláte pro ni strašně moc, když budete dál otevření jejím potřebám, budete pomoc nabízet a nebudete se zlobit kvůli jejím reakcím.

Celá situace se bude vyvíjet, bude ji ovlivňovat čas, zdravotní stav pacientky, její kontakt s různými lékaři a jejich názory...A pokud se bude opravdu její zdravotní stav zhoršovat, přijde čas, kdy pro svoji maminku a tchyni uděláte všechny pěkné věci, které pro ni udělat chcete a taky potřebujete, abyste se s její nemocí mohli smířit i vy.

Přeji vám všem hodně sil do následujícího těžkého období.

24. 10. 2011, PhDr. Hana Čápová, hana.capova@fnmotol.cz

Obracíte se na psychoonkologickou sekci už podruhé, dle Vašeho sdělení naše první odpověď je pro Vás neakceptovatelná, ač z našeho hlediska ta nejlepší na Váš dotaz. Nyní se tážete na téměř totéž, tedy na způsob komunikace s Vaší ošetřující lékařkou, s léčebným ústavem. Víte, ono je velmi složité probrat s tak nespokojenou pacientkou, jakou bezesporu jste, jen tak suše pár větami složité a barvité zákonitosti technik komunikace, které by Vás uspokojily, které byste uměla a mohla aplikovat a především dodržovat ve styku s druhými lidmi. Základním postulátem lidské komunikace je to, co vyjadřuje naprosto přesně úžasné české přísloví, které říká, že jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Pokud dostatečně správně dokážu pochopit obsah  Vašich dotazů, jste až štítivě nespokojená s prací MOÚ, což dáváte velmi nahlas najevo, především kritikou ústavu, lékařů, metod, tedy všeho, s čím jste se až dosud v ústavu setkala. Z charakteru Vámi kladených vět jsem si jako zkušený psychoonkolog jista, že jste byla svou chorobou velmi zaskočena a dosud jste se nevymanila z hodně těžké psychické reakce, ve které pacient odmítá pochopit reálný stav svého těla a všeho, co se v něm děje a hledá kolem sebe někoho, něco, co by se zástupně mohlo stát viníkem objevení se Vaší nemoci. Opakuji kdokoliv, cokoliv. V takovém psychickém stavu, lidsky pochopitelném, ale pokud je dlouhotrvající, pak nesnesitelném pro okolí pacienta, může docházet k nedorozuměním v konverzaci, komunikaci mezi pacientem a zdravotníky, ale i jinými odborníky. Stává se zhusta, že pacient vyžaduje mnohdy i nadbytečná opakování paraklinických vyšetření, pečlivě sleduje všechny hodnoty a úzkostně  a trvale chce vysvětlovat, co znamenají. Objektivně ale nelze výsledky pochopit, pokud nejste lékař onkolog, a to ještě se zaměřením na jistý druh onkologického onemocnění. Laikovi opravdu výsledky rozboru krve nebo markrů mohou jen zamotat hlavu. Zkrátka, pokud nebudete věřit, že se Vaši lékaři snaží Vám pomoci a v žádném případě uškodit, pak je třeba se jim svěřit plně do péče a místo trvalé a úporné, konkrétně  nepodložené kritiky se soustředit na léčbu a spolupráci se zdravotníky. Vy zatím nevěříte nikomu, proto Vám v plném souladu s předchozí odpovědí mé vzácné kolegyně doporučuji změnu lékaře, změnu ústavu. Obávám se, že moje odpověď je tím nejzazším písemným řešením Vašich problémů ze strany odborníků na psychiku onkologických pacientů.

17. 10. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Svůj dotaz začínáte větou, že o velmi špatné zdravotní prognóze Vašeho tatínka víte od jeho onkologa jenom Vy osobně. Promiňte, vím, že za postup onkologa nemůžete, ale o zdravotním stavu má především a hlavně ze zákona vědět pacient sám, ten pak rozhodne a stvrdí svým podpisem, komu dalšímu ze svých blízkých může být sděleno totéž. Váš tatínek jistě velmi intenzivně vnímá svůj zdravotní stav a řeči o smrti vede proto, že by chtěl o ní mluvit. Vašemu tatínkovi naprosto neublížíte, pokud velmi seriózně přistoupíte na to, že budete aspoň poslouchat a nezlehčovat jeho myšlenky. Ono vůbec umět mluvit s člověkem, kterému zbývá málo života, je nesmírně složité i pro odborníka na komunikaci s velmi nemocnými či ohroženými pacienty. Mohu-li Vám aspoň trochu napovědět, pak hlavně se nebojte říct vašemu tatínkovi, že už medicína vyčerpala všechny dostupné možnosti k jeho záchraně. Mohla byste mu přitakat a říct, že to, co říká on sám, že je pravda. Nebojte se, věřte, spíše se Vašemu tatínkovi uleví, že mu jeho nejbližší rozumí. Spíše vás to může sblížit a tatínek bude mít komu říct, co má na srdci, co by chtěl ještě stihnout, udělat. Všechno, co bude mluvit, bude nesmírně důležité, takže, prosím, nikdy by jeho slova neměla být zesměšněna, odmítnuta, bagatelizována. Když na jeho řeči nebudete umět odpovědět, není zlé, když je jen mlčky vyslechnete. A pak by bylo pro něj velmi úlevné, kdybyste jej ubezpečila, že uděláte vše pro to, aby nebyl sám. Pokud bere antidepresiva, je to jen dobře. On ale bude hlavně potřebovat, aby s ním stále někdo byl, aby zbytečně nepropadal úzkostem z osamění. Také bude potřebovat, aby se v případě, kdy bude mít touhu se Vás dotknout, jste mu to dovolila a třeba i doteky iniciovala, oplácela. Všichni lidé v nouzi se potřebují stále ujišťovat, že nejsou sami. Velmi dobře vím, že budoucí dny, týdny budou nesmírně těžké také pro Vás. Nebylo by od věci, abyste třeba svému praktickému lékaři vysvětlila celou situaci a poprosila jej o vhodné léky na Vaši bolavou psychiku. Protože pod tíhou následujících událostí se nesmíte zhroutit právě Vy jako podpůrná osoba svého tatínka.

Hodně síly a statečnosti.

1. 9. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hned na začátku bych Vám chtěla moc poděkovat za to, co pro svou babičku děláte. Provázet člověka náročnou onkologickou léčbou není ani samozřejmostí a ani nic jednoduchého a babička má velké štěstí, že Vás má. Společně jste prošly náročnými devíti měsíci, kdy jste se musely vyrovnat s dg.maligního onemocnění, náročnou léčbou a bohužel i s tím, že léčba neměla požadovaný efekt. I přes všechen smutek, obavy z budoucna … je vidět, že se snažíte situaci racionálně zhodnotit a hledat možnosti. Jak tedy babičce pomoci, jak se k ní chovat? To nejstatečnější a zároveň nejtěžší, co můžete pro babičku udělat, je být s ní. Ubezpečte jí svou přítomností, hovořte spolu otevřeně o všem, co vám běží hlavou. Když bude chtít mlčet, mlčte s ní, když se bude chtít smát, smějte se, když plakat, plačte … Není potřeba se stydět za slzy, nejsou projevem slabosti, ale hlubokého soucítění a spojení s člověkem, na kterém Vám tolik záleží. Zkuste nemyslet na budoucnost, soustřeďte se na „tady a teď“. Podporujte babičku v tom, co jde, respektujte ji v tom, co dělá, nelitujte. Občas se Vám může zdát, že to nemá smysl, ale ze zkušenosti věřte, že to bude velmi silně vnímat. Zkoušejte to stále dokola a nemějte špatný pocit z toho, když se to nebude dařit. Jednou jsem někomu napsala:“… Je totiž otázka, jaká jsou Vaše očekávání a nakolik jsou splnitelná…“ A čím začít? Sama jste to napsala v poslední větě svého dotazu – řekněte babičce, že s Vámi může počítat. A stejně tak je důležité i pro Vás, abyste měla někoho, s kým můžete počítat zase Vy. Posezení s přáteli, koníčky … to je to, co Vám může dodávat síly v náročném období, které máte před sebou. Pokud byste měla pocit, že to nestačí, pak se nebojte vyhledat odbornou pomoc psychologa, který Vám také může pomoci projít tím, co vás čeká. Přeji Vám i babičce hodně trpělivosti, odvahy i tolik potřebného štěstí. Pokud budete chtít, můžete se kdykoli ozvat i na můj mail.

 

 

30. 8. 2011, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Přečetla jsem si Vaše vážné sdělení a pokusím se nyní na něj za sebe odpovědět. Z toho, co píšete, jsem pochopila, že se nacházíte ve velmi náročné situaci a že se v ní podle svých sil snažíte zorientovat. Popisujete v tomto směru problémy v komunikaci s odborníky a s jejich přístupem v tomto pro Vás krizovém životním období.

Dovedu si představit, že se Vám po sdělení informací o tom, že máte rakovinu prsu, zhroutil svět. V takové situaci člověk jistě potřebuje oporu a citlivý přístup, potřebuje se zejména s pomocí ošetřujícího lékaře zorientovat v tom, co jej čeká, aby mohl napnout síly pro čelení takovéto nemoci. Pro pacienty je hodně důležité, aby měli ke svému lékaři důvěru. A to podtrhuji. V současné době je systém nastaven tak, aby v tomto ohledu vycházel vstříc potřebám pacientů, proto máte právo změnit lékaře – nebo alespoň si vyžádat názor jiného onkologa na Váš zdravotní stav. Tuto možnost z výše uvedeného důvodu můžete využít. Pokud je pro Vás jakýmkoliv způsobem komunikace s Vaším lékařem náročná a nevyhovuje Vám, nerezignujte na šanci nalézt pro sebe odborníka, kterému budete důvěřovat.

Další, a to hlavní, k čemu bych se ze své profese chtěla vyjádřit je, že cítím z Vašeho sdělení, jak těžké je pro Vás tuto krizi zvládat psychicky – píšete o prožitcích traumatu po sdělení informací o prognóze, o úzkosti a narušení spánku – i toto je jistě nutné řešit. V tomto ohledu máte možnost využít péče psychologické (i zde je možnost výběru a nalezení člověka, který Vám bude vyhovovat), abyste měla někoho, s kým můžete sdílet tíživé pocity a hledat způsob, jakým situaci zvládat účinněji. Bylo by též dobré zvážit návštěvu psychiatrické ambulance, a to pro možnost zvolit léky, které by Vám mohly dosti ulevit od úzkostí a pomoci zlepšit spánek.

29. 8. 2011, Mgr. Karolína Machová, karolina.machova@fnol.cz

Dobrý den, Vaše dotazy směrujete na lékaře onkology a ptáte se v poradně, kterou vedou kliničtí psychologové, tedy nelékaři. Vnímám Vaše rozpaky nad dosavadními vyšetřeními a nedostatečnou komunikací ze strany ošetřujících lékařů spolu s čekáním na léčení Vašeho manžela za psychicky nesmírně vyčerpávající. Podle toho, že vypisujete histologický závěr vyšetření, vidím, že Váš manžel dostane do ruky lékařské zprávy, což je zcela pořádku. Jeho vyšetřování ještě není u konce, je opravdu třeba počkat na všechna zbývající vyšetření a pak se posadit s ošetřujícím lékařem onkologem k zásadnímu rozhovoru o zvolené onkologické léčbě Vašeho manžela. Lékař, pokud nemá dostatek informací o tom, jaký je současný zdravotní stav Vašeho manžela v celé komplexnosti, může Vám okomentovat jen ta dílčí vyšetření, kterými Váš manžel prošel. Lékař ale nemůže bez komplexního rozboru a onkologické rozvahy předčasně mluvit o tom, jak se bude Váš manžel léčit. Na internetu, dotazy před závěrem vyšetřování se můžete dozvědět jen obecné informace o povaze nemoci a jejím léčení. Moderní onkologická léčba je ale už tak vyspělá, že bývá každému pacientovi doslova šitá na míru. Jsem klinický psycholog, tedy mohu Vám pomoci jen radami ke zlepšení Vaší současné psychické zátěže. Vaše čekání na lékařské závěry je provázeno velkým psychickým vypětím, zvaným distres. Je to období plné strachu, úzkosti, neklidu, nespavosti, únavy a černých myšlenek na budoucnost. Nestyďte se, prosím, navštívit psychiatra, vysvětlit mu současný stav vás obou, jistě vám pomůže léky proti úzkosti, proti depresi, které vám oběma pomohou lépe překonat i začátek léčby Vašeho manžela. Bude-li se Váš manžel léčit v centru komplexní onkologické péče, pak se, prosím, podívejte na stránky naší psychoonkologické sekce, kde je také mapa psychologické péče. Pokud najdete ve vašem centru psychologa, obraťte se i na něj. A především byste měli mít na paměti, že Vašemu manželovi se dostane opravdu dobré onkologické léčby. A při této léčbě trvejte na tom, že budete informováni o všech krocích a výsledcích. Léčba onkologického onemocnění potřebuje vnímavého a poučeného pacienta i jeho rodinu, jen tak bude úspěšná. Přeji Vám i Vašemu manželovi méně strachu a hodně zdaru v budoucnu.
Mgr. Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

29. 8. 2011, ,

Právě zažíváte velmi náročné a smutné období a jsem ráda, že Vám mohu být nápomocna alespoň odpovědí.

Váš přítel je opravu velmi vážně nemocný, diagnóza o které píšete většinou nedává životu nemocného velké šance na delší trvání, i když i na onkologii se zázraky stále dějí.

V takové situaci těžce nemocní pacienti často zkoušejí alternativní a netradiční způsoby léčby, protože se jim zdá "že už nemají co ztratit". Rozumím tomu a je mnoho lékařů, kteří pacienty od těchto způsobů (pokud neohrožují léčbu a život) neodrazují, zrátka respektují tuto volbu.

Ovšem co se týče léku MMS - z dostupných informací na internetu - jsem nabyla pocitu, že může pacientovo zdraví narušit, zvláště pak křehké zdraví pacienta, který má za sebou těžkou onkologickou léčbu. I když to nejsou potěšující informace, přeposílám Vám internetový odkaz, kde si můžete přečíst více:

Údajně zázračný lék MMS je dezinfekce, varuje inspekce

Možná si říkáte : Co já teď s touto informací? Radím Vám článek si vytisknout (třeba přijdete i na další informace) a rozhodně dát Vašemu příteli k přečtení. Řekněte, že máte o jeho zdraví velké obavy, ale pokud se rozhodne dál tento lék užívat, že to budete respektovat, i když s tím třeba nebudete souhlasit. Dáte tak najevo svůj postoj, předáte informace, ale zároveň dáte najevo, že stále stojíte za svým přítelem, ať už se rozhodne jakkoliv. A to je pro něj teď velmi důležité. V takovém respektujícím ovzduší se pak může i s větší lehkostí a bez pocitu nátlaku tohoto "léku" vzdát. Buďte však připravená na to, že jej bude chtít užívat dál.

Pokud bude zařazen do výzkumné studie, s největší pravděpodobností nebude moci užívat nic jiného, než mu naordinují lékaři.

Ptáte se, jak svému příteli můžete ještě více pomoci. Stačí si jen uvědomit, kde je Vaše místo ve vztahu k Vašemu příteli. Starosti o léčbu nemoci nechte na lékařích, to je zase jejich místo, Vaše místo je u lůžka přítele, s co největší otevřeností a naladěním, jaké Vám je vlastní. Vždycky je tu čas, který zbývá a je možno jej prožít v rámci možností co nejplněji, plnit nemocnému drobná přání, dotýkat se jej, nebo jen společně mlčet... Pro většinu nemocných, se kterými se setkávám, je největším dárkem přítomnost milovaných lidí, zvláště v případě, že domácí léčba již není možná. Zkuste ještě jednou prodiskutovat s lékařem možnost masáží. V případě, že tomu nebude nakloněn, určitě bolavá místa alespoň zlehka hlaďte - dotek milované osoby je pro každého člověka přirozeně silně pozitivní prožitek, pro těžce nemocné pacienty to platí dvojnásob. Vždy se ale řiďte přáním Vašeho přítele.

Tím se dostávám i k závěru Vašeho emailu - píšete, že sama jste na tom špatně, nemůžete spát, chce se Vám stále brečet... Mnoho pečujících, se kterými vedu hovory, popisuje svůj psychický stav podobnými slovy. Mají pocit, že je celá situace drtí, tíží, často si na to připadají sami... Často se před "svým" nemocným silně přetvařují, snaží se mluvit a chovat vždy pozitivně a silně - aby ho neoslabovali. Svoje zoufalé pocity potlačují a skrývají.

Já osobně nejsem příznivcem takové cesty, přichází tak oba, pacient i jeho pečující,o to nejdražší - o čas strávený spolu ve sdílení, blízkosti, klidu a míru. K tomu ale patří i možnost projevit své pocity. Dát najevo, jak se o něj bojíte, jak želíte času, který Vám nemoc oběma bere, bojíte se vlastní samoty...zároveň ale by mělo přijít ujištění (pokud to tak opravdu cítíte), že mu chcete být nablízku, jak to půjde nejvíc a sdílet s ním čas, který zbývá.Velká část hovoru by však měla patřit pocitům Vašeho přítele, protože o něj tu přece jde. Často je otevřený rozhovor o pocitech obou partnerů velmi osvobozující, i když bývá bolestný. Někdy ale takový rozhovor není možný z různých důvodů (povaha dřívějšího vztahu, osobnostní charakteristiky zůčastněných apod.)

Ať už takový rozhovor mezi Vámi proběhne či nikoliv, Vy sama pro sebe svoje tíživé pocity nepotlačujte. Nacházíte se v těžké životní situaci a tyto pocity k ní patří, pokud je potlačíte, je pravděpodobné, že se vrátí v mnohem větší síle. V bezpečném prostředí (o samotě, s přítelkyní, která má pochopení) se nebraňte pláči a vyjádření všech negativních emocí, nechte je proběhnout a snažte se jim i porozumět. Není důvod proč byste se měla stydět za to, že tyto pocity máte.
Uvědomte si ale také, že pokud se necháte zaplavit zoufalstvím, nebudete moci dobře stát na svém místě - u lůžka svého přítele, který potřebuje sdílení, naladění, abyste mu byla k dispozici.

V případě, že budete cítít, že vlastními silami emočně nezvládáte Váš běžný život i péči o přítele, neváhejte vyhledat psychiatra, svěřit mu svou situaci a on Vám jistě pomůže cíleným preparátem. Umožní Vám lepší spánek i vyrovnanější mysl.

Přeji Vám a Vašemu příteli hodně sil k přijetí všeho, co Vám čas budoucí přinese.

22. 8. 2011, Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec, Hana.Kynkorova@seznam.cz

Musím se přiznat, že si nejsem tak úplně jistá, nakolik je dotaz vázán na v minulosti prodělané onkologické onemocnění a nakolik jde o obavy vztažené spíše k případné výraznější změně ve Vašem dosavadním životě. Je pochopitelné, že nejde oddělit jedno od druhého, přesto se, prosím, zkuste zamyslet i nad tímto. Nepíšete, jak dlouho je to od ukončení Vaší léčby, ani jaká jsou ta další chronická onemocnění a nakolik Vás limitují v běžném životě. Takže obecně – jsou chvíle, kdy jediný způsob, jak zjistit zda na něco mám a nebo ne, je zkusit to. Vše bych zkonzultovala s Vaším ošetřujícím lékařem a pokud nebude mít nic zásadního proti a opravdu to chcete zkusit, jděte do toho. Možná zjistíte, že to nepůjde, ale alespoň nad tím nebudete pořád přemýšlet. A nebo to všechno bude skvělé a Vy zjistíte, že plnit své sny jde. Držím Vám palce a přeji hodně štěstí.

2. 8. 2011, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz

Svůj dotaz směrujete do psychologické poradny, není tedy v mé odbornosti odpovědět Vám na otázku z onkologie, ale dovolte mi si s Vámi chvíli povídat. Ptáte se na zdravotní stav Vašeho dospělého syna, přitom říkáte „čekali jsme na výsledky“. Píšete, že nádor na střevech byl zhoubný. Předpokládám tedy, že s Vámi Váš syn diskutuje svůj zdravotní stav. Dobře. Stejně jako Vám, ani mně se nezdá, že by onkolog mladému člověku po operaci zhoubného nádoru řekl, že má přijít na kontrolu až za půl roku. Nechce-li se Váš syn zeptat, proč až za tak dlouho a jestli se bude dál léčit, máte právo se jít onkologa zeptat Vy. Je tady ale jedna významná podmínka: syn Vás musí určit jako toho, komu mohou sdělovat zdravotníci informace o jeho zdravotním stavu. Musíte se na tento fakt zeptat svého syna a máte-li jeho svolení, pak se ptejte co nejdříve. Dále, pokud byste měla pochybnosti, můžete konzultovat s kterýmkoliv vybraným českým onkologem, který si může vyžádat synovu dokumentaci. Pokud to bude lékař, který Vám dokáže stávající postup onkologů vysvětlit, promluvit s Vámi i Vašim synem, určitě to bude mít pro vás oba velký význam. Zbavíte se pochybností a budete zase lékařům důvěřovat. Jediné, co Vám a vašemu synu mohu upřímně doporučit, je ptát se, ptát se a zase znovu chtít informace. Máte na ně plné právo.

20. 7. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda sekce psychoonkologie ČOS ČLS JEP, libuse.kalvodova@seznam.cz

Cítím z Vašeho dopisu, že Vás nejen trápí jak dlouho bude Vaše maminka žít, ale i to jak využít tento čas života, který zbývá tak, abyste ho nenechali protéct mezi prsty.
Nejsem lékař-onkolog a neumím odhadnout o jak dlouhý čas života se může jednat (nejspíš byste konkrétnější odpověď získala, kdybyste tento dotaz položila přímo jemu). Navíc ze zkušeností vím, že u různých pacientů s obdobně rozvinutou nemocí může být tato doba různá.
Kladete si konkrétní otázku jak moc být s maminkou. Na to lze odpovědět „zkuste s ní být tak, jak to všichni - a především ona - cítíte“. Jsou lidé, kteří vyžadují stále přítomnost někoho blízkého; jsou ale i ti, co ne, nebo ti, jenž naopak potřebují být chvíli sami se sebou. Toto platí jak pro toho, kdo je nemocný, tak pro ty ostatní, co jsou z tohoto hlediska zdraví. Proto máte-li pocit, že byste měli být hodně spolu, buďte; máte-li pocit, že to jedna strana cítí jinak, zkuste o tom mluvit a dovědět se jaké má kdo představy, pocity, přání či očekávání. Tímto způsobem můžete pracovat se vzájemnou nejistotou (kterou nejspíš cítíte) typu „chtěl(a) bych situaci pomoci, ale nevím jak“.
Bývá výhodné, když se daří žít nevyléčitelně nemocným lidem každým dnem, to je den ze dne, bez ohledu na to, aby mysleli, co bude za měsíc či za rok; obvykle jim to pomůže – zbavuje je to pocitů starostí „co až …, když…, zda se stihne to či ono, zda se dočkám tohoto nebo tamtoho …“ atd.
Obecně platí, že je přínosné, když nemocný cítí, že na problém není sám: že se může svěřit s tím co prožívá, když bude chtít, nebo že má jistotu, že budou vyslyšeny jeho obavy z nemoci, bolesti, konce života atd. Většinou nejsou účelné odpovědi typu „neboj se, však mnoho lidí se vyléčilo, tobě se to nejspíš taky podaří“ nebo „nemysli na to, mysli pozitivně“ – to jsou slova, která často nemocní vnímají jako odmítnutí nebo nepochopení, ač jsou tato slova vyřčena s dobrým úmyslem povzbuzení. Nemocní tak nějak cítí, že to asi nebude pravda a že se jedná spíše o přání jejich blízkých.
Chtěla bych velmi ocenit to, že své mamince chcete co nejvíce ulevit, protože ta snaha je hrozně moc. A pokud jste spolu, pravděpodobně ona cítí, že se o to snažíte. Proto i já věřím, že společně budete nacházet vzájemnou vlastní cestu úlevy. Pokud Vám budu moci pomoct i já, obraťte se.

20. 7. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz

Doba těsně po sdělení onkologické diagnózy je vždy nejtěžší ze všech životních chvil, které jsou s touto nemocí spojené. Téměř všichni pacienti a jejich příbuzní prožívají psychická muka v nejčernějších barvách spojených výhradně s katastrofickými scénáři. Vaší mamince byl diagnostikován nádor slinivky břišní s meta na játrech.... vše zřejmě podle prvních vyšetření.V této době by jste se měli zaměřit pouze na přesné informace od lékaře, které jsou již dále nezpochybnitelné. Nic nedomýšlet a vycházet jen a jen z jasně dané skutečnosti. Zda to je operabilní a jaká léčba bude nejvhodnější ukáže teprve čas. Nedá se určit od stolu přes jedno či dvě vyšetření celkový rezultát nad pacientem. Dále onkologická diagnóza neznamená smrt, ale vždy nějaká životní omezení, která se však mohou po čase zvyšovat. Tím, že je vaše maminka lékařka se vše trochu komplikuje, protože lékařky i lékaři vidí vše obvykle velmi objektivně a to černobíle. Tedy buď nemoc mám a to je konec a nebo jí nemám a to je dobře. Mezi tím ale ve skutečnosti existuje mnoho dalších cest, které dávají naději na život - v nějaké kvalitě po předem neurčenou dobu. Ať je již léčba kurativní nebo paliativní, vždy se jedná o léčbu tak, aby to co nejvíce pomohlo pacientce. Paliativní neznamená umírání doma nebo jinde. Jde pouze u tlumení symptomů, které jsou pro pacientku nepříjemné. Je však pravda, že nemoc jako taková se tím neléčí.
Nevím v jaké stadiu nemoci či fyziologickém a psychologickém rozpoložení se Vaše maminka nachází. V každém případě s maminkou musíte komunikovat reálně, bez příkras ale i bez zbytečných negativ. Neměla by být sama, vždy by u ní měl někdo být a povídat si s ní o čemkoliv maminka chce. Ale vždy reálně s ohledem na přesné informace od lékařů - nikoliv na domněnky. To samé platí o Vaší sestře a o tatínkovi ve vztahu k mamince. Ale i oni by neměli být sami - svádí to k černým myšlenkám. Nyní je třeba spojit síly a vše podřídit potřebám maminky. Pro závažnost aktuálního stavu doporučuji navštívit psychologa na onkologii osobně, který Vám vysvětlí jak dále postupovat v závislosti na postupu nemoci.

21. 6. 2011, Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie, hrstka@pmfhk.cz

Rozumím tomu, že období, kterým nyní procházíte, je náročné, plné emocí, které se derou ven a říkáte si, co s tím. Je přirozené, že se hůře ovládáte a oči máte často plné slz. Píšete, že se své citové projevy snažíte skrýt. Možná se Vám to daří lépe či hůře, ale přesto – přemýšlejme společně: Když něco, co cítím potlačím anebo schovám „pod koberec“, pravděpodobně o to víc budu napjatější. Nejenom, že mi v tom možná bude pocitově hůř, ale nejspíš i okolí (včetně Vašeho muže) toto napětí vycítí. Často se pak může stát, že chodíme kolem „horké kaše“, nevíme sice pořádně kolem čeho (ač to tušíme) a nevíme jak to uchopit a hrajeme vzájemně „hru na schovávanou“. Chci tím říci, že někdy možná vůbec není od věci nechat ty emoce proběhnout. Pokud je ve Vaší blízkosti ten, kdo je nemocný, pravděpodobně to nebude vnímat jako něco, co by bylo zvláštní nebo něco, co by nečekal. Dokonce takový zážitek může být bránou k tomu, kterou společně vstoupíte do tématu bolesti (a nemoci), kde můžete najít něco společného – např. může vám to dát prostor k tomu, že si vyjasníte co a jak chcete nebo co očekáváte (ten nemocný i Vy), jak si přejete se k této věci stavět a jak s ní dále „pracovat“; zkrátka tím, že mluvíte o tom, co cítíte oba dva, uvolňujete napětí vlastní i toho druhého a konkrétní cestou můžete hledat co oba chcete. Přitom to nemusí být nějaká tzv. úžasná řešení, ale např. pojmenování toho, že nyní ještě nejsem připraven/a o „tom“ mluvit; nebo že až budu, tak to tomu druhému třeba řeknu; nebo tímto rozhovorem pouze porozumím jak to má ten druhý a mohu se mu přizpůsobit (příp. on mně), budeme-li to tak oba chtít atd. Dá se tak mluvit i o tom, zda mu „nelezete na nervy“ – možná se dozvíte, že ano a pak lze přemýšlet o tom, co udělat jinak … nebo se dozvíte, že vaše chování je vítáno a pak v něm nejspíš lze pokračovat.
Co říci závěrem: není asi jediná cesta, která je správná. Cest je mnoho a nejspíš záleží na tom, jak to cítí ti, kterých se to týká. Proto se vyplatí ponechat si v těchto věcech svoji přirozenost, přijmout ji a otevřít se jí. To samozřejmě není vždy jednoduché. Každý člověk má navíc své osobní tempo – někdo s něčím zachází rychleji, jiný méně rychle … to je nejspíš výhodné respektovat a netlačit tzv. na pilu.
Osobně si velmi vážím toho, že k problému nemoci svého manžela přistupujete tak, že přemýšlíte o tom, jak udělat věci zvládnutelnějšími – ne všichni to tak dělají. Budete-li chtít o těchto věcech diskutovat třeba osobně, obraťte se: myslím na někoho profesně způsobilého – tj. psychologa (včetně mé osoby) – jistě vám může poskytnout další podněty jak prožít období s nepříjemnou nemocí.

15. 6. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz

Ptáte se, jak se zachovat vůči jednání Vašeho otce, který se nechce léčit z nádoru plic, posíláte i opsanou diagnózu a ptáte se, jak na tom Váš otec zdravotně je. Na druhý dotaz jsem musela konzultovat s lékaři onkology, ač sama jsem zdravotník. Váš otec je velmi velmi vážně nemocen i bez ohledu na onkologickou diagnózu. Jsem přesvědčena, že s ním jeho onkolog celou jeho zdravotní situaci probral a zvážil možnosti léčby a jeho vyhlídky do budoucnosti. Jistě jej upozornil na všechna rizika spojená s chemoterapií a jeho srdečními potížemi, ledvinovou a jaterní nedostatečností. Váš otec se na základě tohoto rozhovoru jistě rozhodl po svém. On je svéprávný člověk, jeho osobně se týká zvládání velmi náročné onkologické léčby s nejasným výsledkem. Tak to je zdravotní stránka. Podobně tomu bude v odpovědi na psychologické souvislosti vztahu Vás k Vašemu otci a jeho současné zdravotní situaci. On se rozhodl neléčit se. To není zbabělé chování a uvažování, naopak si myslím, že Váš otec se projevil jako statečný muž, který si vybral svou cestu. Ostatně si myslím, že Váš otec si většinou rozhodoval sám, co bude dělat a jak bude žít. Vaše starost o něj je plná strachu o jeho život a chtěla byste změnit jeho zásadní rozhodnutí zřejmě jen proto, že jej máte velmi ráda a chtěla byste, aby bojoval o život. Jak se máte vůči němu zachovat? Navrhuji Vám, abyste se rozhovorů s ním nebála, abyste mu řekla, že víte o jeho nemoci (nemocech), že je Vám velmi líto, že se rozhodl neléčit se, ale že s jeho rozhodnutím nesouhlasíte, ale zcela je respektujete. Bude rád slyšet, že uznáváte, že takové rozhodnutí bylo pro něho moc těžké. Bylo by dobře, kdybyste ho ubezpečila, že se o něj velmi bojíte, ale že budete při něm stát a pomůžete mu ve všem, o co Vás požádá. Podejte mu pomocnou ruku a řekněte mu, že se sice budete bát a stresovat o jeho zdraví, ale že je to úplně normální mezi zdravou dcerou a nemocným otcem. A že všechno zvládnete jenom tehdy, když budete k sobě upřímní. Cesta, kterou si Váš otec vybral je nesmírně těžká pro něj i pro Vás a na jejím konci je jenom smutek. Přeji Vám i Vašemu otci hodně statečnosti a vzájemného pochopení.

25. 6. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda sekce psychoonkologie ČOS ČLS JEP, libuse.kalvodova@seznam.cz