Dobrý den,
prosím potřeboval bych poradit a pomoci. Mám po operaci nádoru žlučníku velmi blízkou příbuznou.Příští týden jde na první chemoterapii, mám dojem, že to pomalu vzdává, že "hází flintu do žita". Snad kdyby si mohla promluvit s někým kdo to nevzdává nebo kdo se uzdravil, nebo snad s psychologem. Nevím, chytám se všeho. Děkuji za odpověď a za radu.
Dobrý den,
určitě je někdy dobré si s někým promluvit, nabízím Vám svůj kontakt, kdyby Vaše příbuzná chtěla zavolat, napsat, případně se sejít, do Liberce to není až tak daleko.
Každý člověk ale má svůj vlastní čas, kdy vše uzraje a on může jít se svými pocity ven (ať už za odborníkem nebo jiným blízkým), tak prosím respektujte její rozhodnutí a její čas. Někdy se nám zdá, že pacienti "házejí flintu do žita", ale může za tím být úplně něco jiného.
Zdravím a přeji hodně trpělivosti a síly.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec , 723 952 110, hana.kynkorova@seznam.cz
26. 2. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Jsem po operaci tl.střeva,mám vývod, je mi 64,podstoupil jsem 6 chem.,nádor nešel odstranit zcela.Podstupuji další chem.,nechápu proč mám nutkání na velkou a jde zemne ven jako by hlen.To nutkání je jako kdybych měl mít silný průjem,tak 4x za den i v noci.Jsem z toho neštastný,nevím co se mnou je.Už tak jsem na tom psychicky špatně a tohle mi nepřidává.Děkuji a odpovězte mi prosím.
Je mi opravdu líto, ale musím Vás upozornit, že píšete do poradny klinických psychologů, kteří Vám nedokáží zodpovědět Váš dotaz. Prosím, ptejte se svého onkologa při terapii na lůžku za hospitalizace nebo při kontrolách na ambulanci. Je zřejmé, že Váš nepříznivý fyzický stav může prohlubovat psychickou krizi, ve které se po dobu léčby nacházíte a obráceně nedobrá psychická zátěž má špatný vliv na Vaše tělo a nemoc. Bylo by velmi dobré, kdybyste se i o Vaší psychice poradil se svým onkologem. Ten může jistě předepsat vhodnou léčbu na zmírnění psychických problémů. Nebojte se v ordinaci Vašeho onkologa ptát a konzultovat. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
21. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Je mi 37let,jsem rok po operaci karcinomu prsu,chodím na injekce Zoladex(8 měsíců) pro udržení předčasného přechodu a hormonální prášky Tamoxifen.Chtěla bych ještě miminko,ale pokaždé když přijdu na onkologii lékař se mě ptá na vaječníky,protože bych si je měla nechat odstranit a dostane mě vždy touto otázkou do takové deprese,že pak tak týden dnem i nocí brečíma nemohu se prostě psychicky vyrovnat s tím,že pokud na odstranění přistoupím už nikdy o dítěti nebudu moc snít.Přitom chemo i ozařování jsem zvládala s nadhledem,a také mám strach z toho,že pokud si je nechám odstranit,tak se psychicky zhroutím.Prostě touha je silnější.Nevím na koho se obrátit,nevím co mám dělat.Jsem úplně bezradná...
Děkuji za odpověd.
Dobrý den, vždy je mi líto, když musím tazatele odkázat na pomoc lékařskou, protože píšete svůj dotaz do poradny, kterou vedou a spravují kliničtí psychologové se zaměřením na onkologii. Ze zkušeností z hematoonkologické kliniky vím, že už několik let existuje možnost před samotnou léčbou poradit se s lékaři - onkology, kteří se specializují na ochranu žen s následnou možností otěhotnět po úspěšné nádorové léčbě. Zkuste , prosím, kontaktovat velká onkologická centra především v Brně a Praze, žádejte konzultaci s onkologem, který se touto problematikou zabývá. Přeji Vám trpělivost.
7. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Chtěl bych se zeptat. Jak mam dále pokračovat?Jsem asi dva a půl roku po ozářkách a horm. léčbě. Jednou za tři měsíce chodím na kontrolu PSA. Jsem ženat 26 let a mam pocit, že se mi začíná manželka vzdalovat. Je mi 48let nechci o ni přijít máme spolu dvě odrostlé dcerky a nechtěl bych jim ublížit tím,že naše manželství stroskotá.Jsem bojovník a snažil jsem se rvát s mojí nemocí ale únava se na mně začíná projevovat a moje nesnetelné chování jsem chtěl ukončit.Proto,Vás prosím o radu jak dál.
Dobrý den,
z Vašeho dotazu pro mne zůstává dosti věcí nejasných, proto budu odpovídat na to, čemu (si myslím že) rozumím. Píšete, že Vás po dlouhé léčbě zmáhá únava, ač jste bojovník, a také píšete něco o svém nesnesitelném chování. A nejdůležitější je asi to, že cítíte, že se Vám Vaše manželka vzdaluje a Vy o ni nechcete přijít.
Každé vážné onemocnění "prověří" jak člověka, tak i vztahy, které má.
Většinou jsou tu dva základní problémy.
Ten první - ve své praxi se nezřídka setkávám s tím, že pro partnera pacienta, je tato "prověrka" často ještě více zatěžující než pro samotného nemocného. Nemocný má za úkol absolvovat operace, chodit na ozáření, injekce, kapačky, kontroly, zkrátka léčit se - role je jasně daná, víte, za kterým lékařem máte jít, koho se zeptat v případě nejasností, Váš život se přizpůsobuje léčení.
Vaše manželka by měla být "oporou", alespoň to se obecně očekává a partneři pacientů to sami od sebe také očekávají. Mají ale přitom o své nejbližší obrovský strach, nevědí, jak se přesně chovat, jak taková "opora" vlastně má vypadat. Mají spíš pečovat nebo spíš povzbuzovat k samostatnosti? Mají litovat nebo lítost odmítat? Mají chtít informace nebo se raději neptat? Mají nepřiměřené chování a citové výlevy svého blízkého přejít a spolknout nebo si to nenechat líbit? Mají se svému nemocnému parnerovi svěřovat se svými vlastními problémy nebo ho šetřit? Patneři nemocných vůbec nepracují se svým strachem a svými pocity, protože si myslí, že musí být k dispozici nejlbižšímu, který je vážně nemocný. Svoje potřeby většinou silně potlačují. A tak se vyčerpávají víc než se zdá (a než je nutné) a - poměrně často - zapomenou být partnery/kami, ale stanou se "pečujícími". Zvláště my, ženy, jsme často "silné jak silnice" a nepoznáme, kdy z této role vystoupit.
Patnerství je ale založené na "jakž - takž" vyváženém dávání a přijímání, nelze dlouhá léta jenom brát anebo jenom dávat. Léčba těžké nemoci s touto křehkou rovnováhou hodně "zamává" a je to těžké pro Vás oba to ustát. Nejste asi unavený a vyčerpaný pouze Vy, Vaše žena na tom bude nejspíše stejně. A je to pochopitelné, oba máte za sebou náročné roky a oba na to máte nárok.
Druhý problém může být, že rakovina (a všechna vážná onemocnění či úrazy) a její náročná léčba často na nějakou dobu "zakryjí" potíže, které vztah měl (nebo začínal mít) před onemocněním jednoho z partnerů. Oba partneři (případně jeden z nich) řešení odloží nebo zatlačí do pozadí, protože je třeba buď se léčit nebo být oporou nemocnému. Ale problém ve vztahu nezmizí sám od sebe, často se pak přihlásí znovu s větší intenzitou.
Nevím, kde leží jádro problému ve Vašem vztahu, věřte ale, že se s tím v poradnách setkáváme velmi často.
Možná pomůže, když si oba se ženou přiznáte, že jste opravdu unavení, že jste vyčerpaní a potřebujete vlídnost a možná trochu času každý sám pro sebe nebo naopak klidu společně spolu. Určitě jí sdělte, jaké máte pocity a to, že o ni nechcete přijít. Víc bych v tuto chvíli nežádala. Poslouchejte, co Vám bude říkat. Možná bude stačit, že budete oba respektovat současné vyčerpání Vás obou a počkáte, až se znovu "více rozhýbete".
Vaše manželstí vydrželo úctyhodných 26 let, vzpomínejte, jaké jste využili během společného budování vztahu strategie k překonávaní těžkých chvil, kde jste tehdy našli "skryté zásoby síly", když to bylo hodně nelehké? Co Vám tehdy pomohlo a mohlo by to pomoci i teď?
Vždy platí - pokud chcete něco udělat pro svůj vztah - začněte prací na sobě. Případně vyhledejte pomoc oba společně.
Jistě ve svém okolí máte poradnu pro rodinu nebo rodinného či manželského terapeuta. Pokud to nemáte daleko do Liberce, ozvěte se na můj email, dohodneme se.
Přeji Vám hodně trpělivosti a vlídnosti k sobě samému, k Vaší ženě i k Vašemu manželství.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec
3. 1. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Můj táta má rakovinu prostaty už několik let s ní zatím docela úspěšně bojuje. Horší je to s jeho psychikou. Velmi se upnul na mámu a docela ji šikanuje. Začal být chorobně žárlivý! Žárlí i na nás na členy rodiny, na kamarádky. Máma nemůže udělat krok aby ji nesledoval, kontroluje jí emaily, telefonáty.. Přitom nemá nejmenší důvod! Chodí všude spolu. V noci ji budí, třeba aby se zeptal co to bylo za muže co jí včera zdravil..Bývá neústupný, urputný a někdy i agresivní. Vyšetřuje, zpovídá, podezírá..Máma je ze všeho už vyčerpaná, zničená. Už se nám podařilo poprosit ošetřujícího lékaře, aby se pokusil tatínka nějak zklidnit. Předepsal mu nějaké prášky, ale otec je nebere, nebo nepravidelně..Prosím o radu jak zachránit nyní už i mámu. Vždy slíbí,že se bude ovládat,omluví se..ale druhý den začne vše na novo. Nepustí ji ani k psychologovi, kterého chtěla navštívit sama se sebou aby se poradila. Táta tyto odborníky neuznává. Máma bojuje, rozvádět se nechce, jsou spolu již dlouho a chce tátovi být nápomocna.. má to smysl , když ji tak ničí?
Popisujete situaci, která se děje ve vaší původní rodině, aktéry jsou Vaši rodiče. Žijí spolu mnoho desítek let, Váš otec, zřejmě za vydatné a nezištné pomoci své manželky, se uzdravil z rakoviny. Předpokládám, že zažil obrovský strach o sebe, o svůj život. Jeho žena mu byla stále po boku, byla k dispozici kdykoliv potřeboval. Pak se uzdravil, ale obrovský strach o svůj život s ním zůstal. Bál se a bojí se především samoty, potřebuje mít svou věrnou ženu jen ke své potřebě, kdykoliv a kdekoliv. Je to přece jeho žena, je to její svatá povinnost. A on je tak vážně nemocný, všichni to musí chápat. On svou ženu potřebuje, ať se taky nikdo nediví, že ji pokládá za své vlastnictví, které si bude zuby nehty bránit před celým světem. Ona musí být stále v pohotovosti, nemá vůbec nic jiného na starosti než jeho. On musí dávat pozor ve dne v noci, aby mu ji někdo neodloudil. Je tolik lákadel na světě. Jsou taky takoví nepřátelé, jako psychologové, kteří by jí mohli od něj oddělit, něco jí proti němu napovídat. Ona je jen jeho majetek, to musí mít stále na mysli. On jí to musí každou chvíli připomínat. Někdy to vypadá, že ji svými žárlivými scénami ubíjí, ničí. To není pravda, on ji jen chrání před svody okolního světa. On se nepotřebuje změnit, on dělá jen dobrou věc, má na ni právo. A vaše maminka je na pokraji fyzického a hlavně psychického zhroucení. To, že má doma domácí násilí, psychický teror, ji přivedlo do stavu vážné psychické krize a potřebuje docela rychlou odbornou pomoc. Pokud můžete, pomozte jí za přispění odborných rad. Žárlivost a paranoia jsou tak závažné psychické choroby, které nejvíc ničí okolí takto těžce nemocného člověka. Odborníci naší poradny Vám a Vaší mamince nabízejí pomoc. Myslím na vás obě.
22. 11. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
prosím o pomoc radu jak zvládnout situaci a nejlepe pomoci manželovi.Manželovi byl diagnostikován zhoubný nádor mandle loňského roku v září.Při úvodních vyšetřeních byli lékaři velmi pozitivní, že má 95 % šanci na uzdravení. Podstoupil radioterapii, která mu skončila 30.12.2012 a již na konci ledna se vrátil do zaměstnání. Během radioterapie byl velmi statečný a pozitivní.V březnu mu bylo sděleno, že nádor byl potlačen a výsledky jsou negativní. V květnu na běžné kontrole objevil lékař malou metastázu a sdělil mu, že podstoupí pouze malý zákrok a zhruba do 10 dnů se může vrátit do práce. Při tomto zákroku ale lékaři provedli radikální operaci v dutině ústní a odebrali krční uzliny. Manžel po návratu z nemocnice byl ve velmi vážném stavu a nedokázal samostaně ani požít tekutinu ústy. Byl mu proto zaveden vývod ze žaludku a potravu přijímá ústy.Od června do září jsme jezdili do různých poraden onko, RHC , kde se učil polykat. operční rána na krku byla velmi tvrdá takže mu nedovolila nacvičovat polykání a trpí velkými bolestmi hlavy. O jeho stavu se lékaři vyjadřovali,že to chce čas a že se vše vrátí k normálu. Minulý týden jsem upozornila na bulku za uchem a dle vyšetření se jedná o novou metastázu. Ošetřující lékař se bojí tuto metastázu odstranit, protože operace by přinesla mému manželovi velké riziko krvácení do mozku.Je to nyní ale jediná možnost a naděje na uzdravení. Navrhuje paliativní onkologickou léčbu. Je to nyní velmi těžké vyrovnat se situací ,, minulý týden to chce čas vše se vrátí do normálu a nyní už se bohužel nedá nic dělat.
Mám manžela nechat odejít a snažit se mu poskytnout co největší klid nebo ještě bojovat a hledat názory jiných odborníků ? Mám bojovat za operaci když i on ji chce s rizikem , že to nebude dobré ale i se šancí na uzdravení. Vůbec nevím jak se v takovéto situaci oslovují jiní specialisté, také se obávám reakce ošetřujícího lékaře, nemyslím si že nějak pochybil jen bych chtěla využít poslední naděje.
Děkuji za odpověď.
Dobrý den,
věřím, že je velmi těžké se srovnat s Vaší situací, která se během týdne naprosto obrátila. Od toho, že vše budem časem v pořádku k aktuálnímu statusu, že je možná "jen" paliativní léčba.
Ale začnu na Váš email odpovídat od konce. Píšete, že nevíte, jak se oslovují jiní specialisté a máte strach z reakce Vašeho lékaře. Musím Vás ujistit, že máte právo si vyžádat názor jiného odborného pracoviště a případně změnit lékaře. A lékaři to vědí a i ten Váš se s touto situací jistě setkal. Pokud se rozhodnete o jiný názor požádat, odložte svoje vlastní obavy. Zjistěte si (např. na našem portálu) dostatek informací o onkologických centrech a na co se specializují, stávajícímu ošetřujícímu lékaři vysvětelete svůj požadavek a případně si od něj nechte i někoho doporučit. A toho odborníka potom kontaktujte. Po dohodě s Vaším lékařem si pak pracoviště vyžádá potřebnou dokumentaci.
Píšete, že nevíte, jak manželovi nejvíce pomoci - poskytnout mu klid na co nejdůstojnější odchod ze života nebo ještě bojovat.
Z mojí strany je rada jednoduchá - řiďte se tím, co chce a o co usiluje Vás muž. Promluvte si s ním otevřeně a řekněte mu, že budete respektovat jeho rozhodnutí, ať bude jakékoliv, že mu budete k dispozici, budete s ním, jak nejvíce to bude možné. I v případě, že náhle rozhodnutí změní. A to zkrátka dodržte.
Pokud usiluje (jak píšete) o operaci a chce získat názor jiného odborníka, pomožte mu to realizovat.
Pokud se rozhodne pro paliativní léčbu, věřte, že to není málo. Zajistit člověku co nejdůstojnější a nejklidnější odchod a rozloučení se životem je velká věc.
Ať už bude Vaše cesta jakákoliv, přeji Vám co nejvíce síly i naplnění z blízkosti a sdílení s Vaším mužem.
Na můj mail se můžete obrátit kdykoliv.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum, Liberec
30. 9. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Moje maminka má rakovinu žaludku s metastázemi do vaječníků, dělohy a pravděpodobně i střev. Lékaři říkají, že onkologická léčba nemůže mít vliv na další průběh onemocnění a že by měla probíhat pouze symptomatická léčba. Maminka ví, že nádory v žaludku a na vaječníku byly zhoubné a že na vaječníku byla metastáze, ale neví, že je zasažen i zbytek a že jí nechtějí léčit, protože to nemá smysl. Prosím o radu jak to mamince sdělit, zda jí to vůbec sdělovat. Vůbec nevím jak na to bude reagovat, bojím se že to úplně vzdá. lze nějak takové reakci předejít? Děkuji za odpověď.
Z Vašich řádků vnímám pod jak silným tlakem se nyní nacházíte – Vy něco víte, ale maminka, které se nemoc týká přímo, informována není. Máte pocit, že by vědět o svém problému měla něco víc, nechcete ji obelhávat, ale také ji chcete uchránit zranění dané nepříjemnou zprávou.
Chci Vám říci, že i když Vaše maminka zatím mnoho o své nemoci neví, nejspíš nějak reaguje na to, co se kolem ní děje. Myslím, že právě z těchto reakcí by šlo vyjít, … protože ty Vás mohou vést v tom jak se k mamince chovat. Někdy se pacienti ptají svých příbuzných na to, co jim vlastně ti lékaři zjistili, co znamená to či ono slovo v nálezu, co se bude s jejich problémem dít a proč … někdy dokonce přímo ventilují svůj strach z vážné nemoci anebo úvahy o této nemoci konkrétně pojmenují (třeba slovem rakovina). Na otázky tohoto či podobného druhu lze reagovat tak, že budete odpovídat na to (jen na to a nic víc), na co se nemocný ptá – není třeba odpovídat víc než je schopen unést, není třeba věci rozvádět, pokud se dál sám neptá. Totiž často se člověk ptá jen na to, co je schopen v danou chvíli unést, co je schopen tzv. slyšet. (Na přímou otázku přímá odpověď … na nejistou otázku otázka typu Jak to myslíš?)
Jiná situace je, když nemocný k tomuto tématu mlčí a je zdánlivě v klidu. Tehdy nejspíš roste napětí mezi jím a Vámi – ale i to je možné často narušit, pokud toto napětí oslovíme (např. tím, že komentujeme, že cítíme nějaké vzájemné napětí, které vypadá jako klid před bouří).
Samozřejmě se může stát, že se nám nepodaří tento klid „naoko“ zlomit, ale pak uvažujme tak, že na tyto nepříjemné informace jsme dvě strany – ta, která ji chce podat a ta, která ji má přijmout. Chci říci, že se může stát, že nemocný nechce být informovaný nebo nemá v konkrétní chvíli sílu na to, aby podobnou informaci zvládl. Pak asi není na místě mu ji předkládat, když on je zablokován.
Ještě se může stát, že nemocný není schopen rozumět tomu, co bychom mu chtěli říci. Bývá to časté u starších pacientů – nevím kolik je Vaší mamince roků a jak je na tom mentálně. Zde má význam zase jen sdělovat to (a takovou formou), čemu nemocný rozumí.
Ve Vašem dopise se ale dočítám, že na tajemství ohledně maminčiny nemoci nejste sama – jsou tedy i jiní blízcí lidé, kteří s ní mluví a kteří mohou také mamince osvětlit, co se děje, bude-li to ona chtít vědět. Tito blízcí lidé mohou být podporou nejen pro ni, ale taky pro Vás.
Stává se, že nemocný prožívá tíži onemocnění podobně jak to prožívá jeho okolí – nebo že je v tomto směru přinejmenším jistá spojitost. V tomto případě se nemusíte cítit tak bezmocná. Chci říci, že mamince můžete dát najevo, že věříte, že něco se pro ni i v této těžké situaci udělat dá (např. že se lékaři budou starat o to, aby měla co nejmenší potíže) nebo že má smysl, abyste nyní byli více spolu atd.
Nejspíše není možné maminku zcela uchránit duševní bolesti, kterou zpráva o vážné nemoci s sebou nese. Můžete jí však dát zažít, že na tuto nepříjemnou zprávu není ona sama, ale že Vás může mít na blízku a že můžete být k sobě otevření.
Pravděpodobně sama cítíte, že nemá smysl nemocnému dávat falešné naděje typu „však nebude tak zle … ještě se tomu za pár let spolu zasmějeme“. Pokud nemocnému říkáme něco takového (co nejspíš nebude pravda, i když s cílem, abychom ho ochránili), sdělujeme mu tím v podstatě, že s námi o tom co a jak v tomto směru cítí nemůže mluvit a necháváme ho s jeho problémem v osamocení.
Věřím, že cestu jak se mamince přiblížit s tématem nepříjemné nemoci najdete – není obecný recept. Avšak vidím, že Vám na tom, abyste byla citlivá a podpůrná velmi záleží – někdy nejsou tolik důležitá slova jak to, co z Vás vychází, jaký vztah k druhému a zájem o něj z Vás tzv. jde cítit. To je myslím důležité a mám pocit, že na to se lze z velké části spolehnout.
Držím Vám palce. Budete-li chtít přijít osobně a o tématu pohovořit, zavolejte, napište.
Odpověď od klinické psycholožky PhDr. Ivony Šporcrové z Masarykova onkologického ústavu
14. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer, chtěla bych Vás poprosit o následující dotaz. Moje maminka má tumor C 341 - zhoubný nádor plic pravého laloku. Nyní po první chemoterapii dostala dráždivý kašel, chvílema říká, jako když jí začíná angína, že jí škrábe v krku. Chci Vás moc poprosit, užívá v současné době pouze codein, bylo by vhodné ještě něco doplnit, aby se jí ulehčilo od kašle. Napadl nás jitroc. sirup, nebo něčím vykloktat nebo jsme se dočetli i o zázračných účincích hlívy ústřičné. Je pátek a bojíme se víkendu, abychom něco nepodcenili. Mnohokrát Vám děkuji za odpověď.
Dobrý den, je mi velmi líto, ale vzhledem k tomu, že tuto poradnu provozují kliničtí psychologové z onkologických pracovišť, nejsem schopna Vám odpovědět na dotaz, který by měl odpovídat lékař. Doporučila bych Vám zeptat se a poprosit o pomoc lékaře onkologa nebo odborníka na nemoci krční. Pokud byste se chtěla zeptat na cokoliv z oblasti psychiky ať maminky nebo podpůrných osob, velmi rádi Vám odpovíme. I tak děkujeme, že jste si naši poradnu našla a oslovila nás. Hodně síly Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
10. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Ráda bych se vás zeptala co mám dělat, před 3roky jsem v Jihlavě prodělala rakovinu děl. čípku, jsem po ozařování a po chemně. to vše je vpořádku. Ale problém je v tom že co sním tak po 10min. se dostavý prujem. Stále jsem na váze 40kil. Muže to být psichického rázu. Děkuji.
Z Vašeho dotazu je zřejmé, že pátráte po důvodu Vašich potíží – těmi jsou stagnace na váze a průjem.
Mám-li odpovědět jednoznačně, tj.může být důvodem (anebo jedním z důvodů) psychika, mohu odpovědět ano, může to tak být. Nicméně, protože nevím další informace a okolnosti, není možné vyloučit, zda za Vašimi problémy nestojí také jiná příčina. Z toho, co píšete vyplývá, že jste na onkologickém pracovišti, kde jste se léčila, nadále kontrolována a sledována. To je jistě dobře – a věřím, že nic nenasvědčuje tomu, že by za potížemi, které popisujete bylo skryto onkologické onemocnění.
Na druhé straně, pokud má někdo odpovědně odpovědět na otázku, zda jsou či nejsou Vaše obtíže psychického rázu, je třeba jistě vyloučit i další možné příčiny. V praxi to znamená většinou přes obvodního lékaře provést další odborná vyšetření – za popsanými zdravotními problémy nemusí být jen rakovina, ale různá jiná onemocnění.
Jistě může mít pro Vás význam psychologická péče – a to jak v případě, že problém je primárně psychického rázu anebo i když je důvodem něco jiného, protože v tak či tak jsou potíže, které Vás potkaly nepříjemné a nejspíš se nutně odrazí na Vaší psychice. Pomocí psychoterapeuta máte možnost se ve svém problému obecně lépe zorientovat … samozřejmě pokud takový způsob spolupráce přijmete.
Vracím se tedy k Vašemu původnímu dotazu, co ve Vašem případě dělat. Doporučila bych Vám nechat se vyšetřit u lékařů (nejen u onkologa), vyloučit možné tělesné příčiny problémů ... a na druhém místě pak řešit otázku spolupráce s psychologem.
17. 8. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Jaké jsou následky po odmítnutí dalších chemoterapií? Manžel má četné metastázy všude, jsou nevyléčitelné, chemo ho pouze udržují při životě, ale za jakou cenu. Ztratil už chuť k takovému životu, je hubený, slabý, nic ho nebaví, nemá chuť k jídlu apod. Hrozí při odmítnutí nějaké větší bolesti, nebo by mohl přežít pár měsíců spokojený a vklidu a ještě si něco užít? Bojíme se, že když další odmítne, lékaři ho pak v případě potřeby odbydou, že si to měl rozmyslet.
Dobrý den, na počátku mé odpovědi na Váš dotaz musím připomenout, že jste se ptala do poradny klinických psychologů, kteří se starají o onkologické pacienty, budu Vám tedy odpovídat z pozice psychologa, ne onkologa. Nicméně z dlouholetých zkušeností mohu předjímat, jak by se zachovali onkologové, kteří se starají o Vašeho muže. Podle práv pacientů si může každý vybrat kde, kým a jak jako pacient bude léčen. Samozřejmě také může od léčby odstoupit. Tím na sebe bere odpovědnost za to, co se s ním děje. Pokud se chystá Váš muž odmítnout, jak píšete, udržovací chemoterapii, má-li metastázy, je třeba počítat, že součástí udržovací léčbou jsou také léky na zmírnění bolesti. Byla-li bych v situaci Vašeho muže, pokusila bych se domluvit s ošetřujícím onkologem alespoň na lécích zmírňujících bolest. Myslím, že vnímavý a rozumný lékař by dokázal pochopit, že Vaše rozhodnutí je Vaší volbou, hledáním nějaké lepší kvality života. Ze své dlouholeté praxe si opravdu nevzpomínám na případ, kdy by lékaři odmítli vzít zpět do péče pacienta, který se rozhodl už se aktivně neléčit a náhle u něj vznikly komplikace ohrožující jeho život. Jako psycholog musím ale dodat, že se ale nelze lékařům divit, když nebudou Vašim rozhodnutím nadšeni. Věřte, že oni sami nejlépe vědí, jak tato záludná nemoc pokračuje a s jakými komplikacemi se můžete setkat. Jsme v poradně, takže já radím spíše si všechny kroky k jakémukoliv rozhodnutí opravdu rozmyslet. Přeji Vám hlavně jasnou mysl k rozhodování a hodně síly vše unést. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
15. 8. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Mna by zaujimalo, ci moj problem je nejaky druh psychickej choroby, ci je mozne to liecit. Vadi mi vela veci, napriklad ked lezim na gauci s muzom a on zacne trosku hybat nohami, tak ho okryknem, lebo sa neviem potom sustredit na TV, jeho pohyb mi, akoby laka zrak a strasne znervozniem. Vadi to mne, pripadam si hrozne netolerantna, neviem to ale prekonat. Rovnako mi vadi aj zuvanie zuvacky ak niekto mlaska, dotyky cudzich ludi v MHD, zvuky napr. pisania na klavesnici alebo tukanie do mysi. Neviem co mam robit, aby som bola v tomto vyrovnanejsia. Dakujem.
Dobrý den, tak, jak sama sebe hodnotíte, i já si myslím, že se pohybujete v rovině psychického problému, který se ovšem momentálně netýká psychické zátěže spojené s onkologickým onemocněním Vás osobně nebo Vašich blízkých. Jsem přesvědčena, že pokud budete chtít být vyrovnanější, mohou Vám pomoci psychiatři nebo psychologové, kteří se neurózami zabývají.
9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Otci (57 let) byla včera diagnostikována rakovina na levé plíci a dnes nám lékař řekl že má i metastázi v játrech. Je hospitalizován v Mostecké nemocnici. Jeho stav se zhoršil během posledních 4 dnů do té doby neměl žádné problémy ani příznaky,kdy začal najednou vykašlávat krev.V listopadu byl na retgenu plic a nález byl v pořádku. Měli bychom zájem převézt otce do jiné nemocnice např v Praze na nějaké specializované pracoviště, chceme názor i jiného lékaře. Nevíme jakým způsobem ho nechat převézt do jiné nemocnice a jak máme postupovat.
Dobrý den, píšete svůj dotaz do poradny, kde odpovídají psychologové z onkologických pracovišť, tedy z podstaty své profese nemohu zodpovědět Váš dotaz tak, jak byste si asi představovala a přála. Mohu Vám jen ukázat, jak bych postupovala já. Našla bych si na linkos.cz mapu zdravotnických zařízení, která léčí zmiňované onemocnění, našla bych telefonický kontakt na vedoucího pracovníka, zavolala mu a požádala o pomoc. Pokud vím, je v Praze několik onkologických pracovišť, kde by Vám i Vašemu otci vyšli vstříc, hlavně ale také s vámi oběma promluvili o nemoci a vysvětlili otcův zdravotní stav a prognózu. Hlavně byste měla být aktivní v kontaktování jiných onkologických odborníků. Přeji Vám i Vašemu otci hodně síly.
9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Můj otec je pooperaci tl. střeva byl mu vynat nádor a nyní 3 den je na tom psychicky velmi špatně. V sobotu chtěl utéct z nemocnice,tak byl přikurtován a byly mu nasazeny nějaké leký od psychiatra, po kterých je v limbu a mluví z cesty. Dnes 3 den jsou mu neustále podávány tyto léky, po kterých je takový jiný. Lékař říkal, že by se to mělo usadit, že se to stává po operacích. Mám strach, že otec 77 let už nebude nikdy takový jako před tím.
27. 6. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Dobrý den,
obracím se na Vás o radu jak "se chovat". U mé maminky (68 let) byl diagnostikován lymfom non Hodk. Diagnozu přijmula velmi dobře, pořídila si paruku. Nicméně neustále oddaluje nástup na první dávku chemoterapie. Nejdříve měla indikována ATB kvůli zánětu průdušek, v dalším termínu si vysvětlila nutnost dalšího vyšetření jako důvod proč nezačít, třetí termín, že ještě "trochu" kašle aby nenakazila ostatní (kašle celoročně chronická bronchitida). Otec se k celému problému staví bohužel také "po svém". Není absolutně žádnou oporou. Prakticky vyčítá a hledá viníka. Vše velmi neguje. Sám byl velmi nachlazen a odmítl jít k lékaři i přes můj nátlak, že ohrožuje její léčbu. Nepomáhají prosby ani nátlak. Byla jsem vychovaná, tak že si nedovolím být na ně hrubá.
ALe už nevím jak se k nim chovat a jak jim otevřít oči. Oba mají tendenci vysvětlovat si rady lékařu po svém. Do této chvíle byli naprosti v pořádku.
Děkuji
Každý, komu je sdělena dg. závažného onemocnění, zvláště pak onkologického, je tou zprávou nepříjemně zaskočen. Vždyť je to přece nemoc, o které se čte jen v novinách, vidí se v televizi … ale že by se to mělo týkat i mne? To není možné. Navíc je toto onemocnění spojeno s mnoha mýty a předsudky, které se pak jen velmi pomalu daří stavět do reálného světla. Sdělením dg.to všechno teprve začíná; přijetí onkologické dg. je tak spíše proces než „jednorázová záležitost“. Stadia vyrovnání se s dg. závažného onemocnění velmi pěkně popsala Elizabeth Kübler-Ross (šok, popření, smlouvání, agrese, deprese, akceptace). Zkuste se na ně podívat a některé věci Vám mohou začít dávat větší smysl. Ale zpět k Vám a Vaší mamince. Takto na dálku je těžké posoudit, zda odklady zahájení terapie jsou pouze z maminčina rozhodnutí, nebo je to po dohodě s lékařem. V některých případech se opravdu zahájení terapie může odložit. Je-li to tento případ, pak bude terapie zahájena po odeznění případných komplikací. Může ale jít také o vědomé rozhodnutí Vaší maminky a pak Vám nezbývá než toto její rozhodnutí respektovat. Je to „její nemoc“, její léčba a je jen na ní, jak s tím naloží. Pokud se tak maminka rozhodla a vám se to nelíbí, pak jí můžete otevřeně říci, co cítíte, co to s Vámi dělá, ale zároveň by měla slyšet, že její rozhodnutí respektujete, a že budete s ní. Měla by vědět, že jí budete na blízku. Pokud budete chtít, kdykoli se můžete ozvat na mou mailovou adresu. Přeji Vám hodně síly.
14. 6. 2012, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, mám prosbu. Švagrová, které je 50 let onemocněla vloni akutní leukémií. Problém je v tom, že po celkem úspěšné léčbě (chema,ozařování,transplantace kostní dřeně) se začala cítit lépe. Bohužel v lednu se začala se zhoršovat po zdravotní stránce. Na kontrole v nemocnici zjistili recidivu. Nasadili chemu, údajně nový typ, který je šetrnější. Bohužel se nic nezlepšilo, ale zhoršilo a to natolik, že ji před měsícem lékařka řekla, že bude měsíc v nemocnici podstupovat léčbu a pokud se krev a kostní dřeň nezlepší, tak má smůlu. Po měsíci byla propuštěna bez zlepšení.Dnes byla na kontrole, stav krve je katastrofální a tím pádem prý léčba konči... Bude dojíždět jen na transfúze. Chtěla bych se zeptat, zda je možné, aby si lékař dovolil říct takovou informaci těžce nemocnému člověku, který má mít psychickou pohodu a místo toho musí každý den myslet na to, že mu už není pomoci uléhá s myšlenkami na smrt a budí se s nimi . Vím, že se dnes razí heslo sdělovat vše na rovinu, ale myslím si, že v takových případech by měla být první proškolena a poučena rodina,aby byla nemocnému nápomocna. Taky by mě zajímala odpověď na kuloární řeči, že v dnešní době jsou těžce nemocní lidé nad 50 již na odpis,protože pojišťovny určují koho léčit a koho ne. Mluvím ze zkušenosti, kdy se stejnou chorobou a přibližně stejně starý příbuzný, který se však léčil v jiné zemi je dnes relativně zdravý a již pracuje. Podotýkám, že přístup k jeho léčení byl diametrálně odlišný od toho, který absolvala švagrová. Potřebovala bych od Vás radu, jak ji namotivovat, aby začala znovu bojovat, protože nyní je ve fázi, kdy od sebe odhání nejbližší rodinu, hledá viníka své nemoci a hrozně se bojí. Děkuji Vám za odpověď a přeji hodně úspěchů v životě.
Poslala jste dotaz, lépe několik dotazů, z nichž ani na jeden nelze jednoduše a krátce reagovat.. Vaše příbuzná dostala extrémně vážnou chorobu ve věku, kdy má každý člověk ještě hodně plánů do budoucnosti, má ještě dost síly pracovat a těšit se ze života. O to horší, přímo šílený je stav, kdy své plány rychle ztrácí a bojuje doslova o přežití. Lékaři Vaší příbuzné poskytli podle Vašeho popisu naprosto všechnu přístupnou léčbu a vůbec nehleděli na její věk a vysokou cenu léčby. Nemoc, kterou ale Vaše příbuzná dostala, podle toho, jak ji složitě a těmi nejmodernějšími postupy léčili, je extrémně agresivní a přes veškerou snahu lékařů se chystá pacientku zahubit. Ptáte se, jak je možné, že si lékař dovolil říct pacientce, že je na konci lékařských možností zdolat agresivní nemoc a pokud by pacientku dál léčil, vystavuje ji nebezpečí rychlého a nezvratného poškození tělesných orgánů. Věřte mi, že je to pacient, který má vědět, v jakém stavu se nachází jeho tělo, jaké jsou vyhlídky, co mu ještě ve zdánlivě beznadějné situaci může poskytnout medicína. A vím také, že od začátku onemocnění Vaše příbuzná hledá psychickou pohodu, protože je fyzicky nesmírně vyčerpaná, unavená a sama dobře cítí, jak to s její nemocí je. Naše zákony říkají, že se jednoznačně o průběhu léčení a prognózách má dozvídat pacient. Lékař se jej ptá, zda chce vědět všechny podrobnosti, zda chce při tomto sdělování zdravotního stavu mít vedle sebe rodinné příslušníky nebo někoho blízkého, aby nebyl na špatné zprávy sám. Pouze pacient rozhoduje.
Když nechce zatížit své blízké, mluví jen s ním lékař o všech souvislostech, o tom, co pro pacienta může ještě dělat a kde už zvítězila choroba. Je mi až úzko z toho, co nazýváte „kuloárními řečmi“ o pacientech nad padesát na odpis a ani to nechci komentovat. Vaše příbuzná jistě ví, jak moc se lékaři snažili zachránit jí život. Dostala určitě všechny léky, kterými se léčí pacienti se stejnou diagnózou na západ od našich hranic. Naši lékaři mají jak léky, tak stejné zkušenosti s léčbou, jako jinde ve vyspělé Evropě i v zámoří. Zmiňujete stejně starého příbuzného, kterého léčili v cizině a je relativně zdravý. Víte jistě, že měl tentýž typ a tutéž identickou formu akutní leukémie, měl stejné tělo se stejnými případnými přidruženými nemocemi, žil ve stejném prostředí, prostě měl velmi podobnou historii jako Vaše příbuzná? Chci říct, že každé tělo reaguje velmi osobitě na stejnou léčbu, co jednoho vyléčí, druhému nepomůže. Teď je ale třeba mluvit o tom, jak vaší příbuzné, kterou jistě máte velmi ráda, pomoci, doslova jak říkáte, jak ji motivovat. Píšete, že teď od sebe odhání rodinu, přemýšlí proč se jí to stalo, jak to bude dál. Ona sama ví a cítí, že jí tělo slábne, že nemá sílu bojovat tak, jak by chtěli její nejbližší. Bojí se budoucnosti, odhání od sebe nejbližší jen proto, že jí je velmi smutno ze selhání léčby, ze selhání těla a zavírá se před zdravými lidmi kolem sebe. Potřebovala by jen tak s někým mlčet, potřebovala by s někým bezpečně mluvit o svém strachu, potřebovala by cítit vstřícnou přítomnost svých milovaných, hlavně ale by se potřebovala s blízkými držet za ruku. Oni by měli spíše poslouchat, co jim chce říct, neradit ani nepřemlouvat k boji, na který nemá síly. Měl by přijít čas smíření se se situací. Ze zkušeností vím, že takové rady bývají pro nejbližší nepřijatelné, jejich představou je ještě něco zkusit, aby nám byla naše milovaná bytost zachována při životě. Všichni, kteří jsou kolem pacienta, který se loučí, by měli přijmout s pokorou ten fakt odcházení a být mu vnímavou oporou. Moc bych Vaší příbuzné přála, aby měla kolem sebe láskyplné vnímavé blízké. Hodně síly a statečnosti.
Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
21. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
