Ráda bych se vás zeptala co mám dělat, před 3roky jsem v Jihlavě prodělala rakovinu děl. čípku, jsem po ozařování a po chemně. to vše je vpořádku. Ale problém je v tom že co sním tak po 10min. se dostavý prujem. Stále jsem na váze 40kil. Muže to být psichického rázu. Děkuji.
Z Vašeho dotazu je zřejmé, že pátráte po důvodu Vašich potíží – těmi jsou stagnace na váze a průjem.
Mám-li odpovědět jednoznačně, tj.může být důvodem (anebo jedním z důvodů) psychika, mohu odpovědět ano, může to tak být. Nicméně, protože nevím další informace a okolnosti, není možné vyloučit, zda za Vašimi problémy nestojí také jiná příčina. Z toho, co píšete vyplývá, že jste na onkologickém pracovišti, kde jste se léčila, nadále kontrolována a sledována. To je jistě dobře – a věřím, že nic nenasvědčuje tomu, že by za potížemi, které popisujete bylo skryto onkologické onemocnění.
Na druhé straně, pokud má někdo odpovědně odpovědět na otázku, zda jsou či nejsou Vaše obtíže psychického rázu, je třeba jistě vyloučit i další možné příčiny. V praxi to znamená většinou přes obvodního lékaře provést další odborná vyšetření – za popsanými zdravotními problémy nemusí být jen rakovina, ale různá jiná onemocnění.
Jistě může mít pro Vás význam psychologická péče – a to jak v případě, že problém je primárně psychického rázu anebo i když je důvodem něco jiného, protože v tak či tak jsou potíže, které Vás potkaly nepříjemné a nejspíš se nutně odrazí na Vaší psychice. Pomocí psychoterapeuta máte možnost se ve svém problému obecně lépe zorientovat … samozřejmě pokud takový způsob spolupráce přijmete.
Vracím se tedy k Vašemu původnímu dotazu, co ve Vašem případě dělat. Doporučila bych Vám nechat se vyšetřit u lékařů (nejen u onkologa), vyloučit možné tělesné příčiny problémů ... a na druhém místě pak řešit otázku spolupráce s psychologem.
17. 8. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Jaké jsou následky po odmítnutí dalších chemoterapií? Manžel má četné metastázy všude, jsou nevyléčitelné, chemo ho pouze udržují při životě, ale za jakou cenu. Ztratil už chuť k takovému životu, je hubený, slabý, nic ho nebaví, nemá chuť k jídlu apod. Hrozí při odmítnutí nějaké větší bolesti, nebo by mohl přežít pár měsíců spokojený a vklidu a ještě si něco užít? Bojíme se, že když další odmítne, lékaři ho pak v případě potřeby odbydou, že si to měl rozmyslet.
Dobrý den, na počátku mé odpovědi na Váš dotaz musím připomenout, že jste se ptala do poradny klinických psychologů, kteří se starají o onkologické pacienty, budu Vám tedy odpovídat z pozice psychologa, ne onkologa. Nicméně z dlouholetých zkušeností mohu předjímat, jak by se zachovali onkologové, kteří se starají o Vašeho muže. Podle práv pacientů si může každý vybrat kde, kým a jak jako pacient bude léčen. Samozřejmě také může od léčby odstoupit. Tím na sebe bere odpovědnost za to, co se s ním děje. Pokud se chystá Váš muž odmítnout, jak píšete, udržovací chemoterapii, má-li metastázy, je třeba počítat, že součástí udržovací léčbou jsou také léky na zmírnění bolesti. Byla-li bych v situaci Vašeho muže, pokusila bych se domluvit s ošetřujícím onkologem alespoň na lécích zmírňujících bolest. Myslím, že vnímavý a rozumný lékař by dokázal pochopit, že Vaše rozhodnutí je Vaší volbou, hledáním nějaké lepší kvality života. Ze své dlouholeté praxe si opravdu nevzpomínám na případ, kdy by lékaři odmítli vzít zpět do péče pacienta, který se rozhodl už se aktivně neléčit a náhle u něj vznikly komplikace ohrožující jeho život. Jako psycholog musím ale dodat, že se ale nelze lékařům divit, když nebudou Vašim rozhodnutím nadšeni. Věřte, že oni sami nejlépe vědí, jak tato záludná nemoc pokračuje a s jakými komplikacemi se můžete setkat. Jsme v poradně, takže já radím spíše si všechny kroky k jakémukoliv rozhodnutí opravdu rozmyslet. Přeji Vám hlavně jasnou mysl k rozhodování a hodně síly vše unést. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
15. 8. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Mna by zaujimalo, ci moj problem je nejaky druh psychickej choroby, ci je mozne to liecit. Vadi mi vela veci, napriklad ked lezim na gauci s muzom a on zacne trosku hybat nohami, tak ho okryknem, lebo sa neviem potom sustredit na TV, jeho pohyb mi, akoby laka zrak a strasne znervozniem. Vadi to mne, pripadam si hrozne netolerantna, neviem to ale prekonat. Rovnako mi vadi aj zuvanie zuvacky ak niekto mlaska, dotyky cudzich ludi v MHD, zvuky napr. pisania na klavesnici alebo tukanie do mysi. Neviem co mam robit, aby som bola v tomto vyrovnanejsia. Dakujem.
Dobrý den, tak, jak sama sebe hodnotíte, i já si myslím, že se pohybujete v rovině psychického problému, který se ovšem momentálně netýká psychické zátěže spojené s onkologickým onemocněním Vás osobně nebo Vašich blízkých. Jsem přesvědčena, že pokud budete chtít být vyrovnanější, mohou Vám pomoci psychiatři nebo psychologové, kteří se neurózami zabývají.
9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Otci (57 let) byla včera diagnostikována rakovina na levé plíci a dnes nám lékař řekl že má i metastázi v játrech. Je hospitalizován v Mostecké nemocnici. Jeho stav se zhoršil během posledních 4 dnů do té doby neměl žádné problémy ani příznaky,kdy začal najednou vykašlávat krev.V listopadu byl na retgenu plic a nález byl v pořádku. Měli bychom zájem převézt otce do jiné nemocnice např v Praze na nějaké specializované pracoviště, chceme názor i jiného lékaře. Nevíme jakým způsobem ho nechat převézt do jiné nemocnice a jak máme postupovat.
Dobrý den, píšete svůj dotaz do poradny, kde odpovídají psychologové z onkologických pracovišť, tedy z podstaty své profese nemohu zodpovědět Váš dotaz tak, jak byste si asi představovala a přála. Mohu Vám jen ukázat, jak bych postupovala já. Našla bych si na linkos.cz mapu zdravotnických zařízení, která léčí zmiňované onemocnění, našla bych telefonický kontakt na vedoucího pracovníka, zavolala mu a požádala o pomoc. Pokud vím, je v Praze několik onkologických pracovišť, kde by Vám i Vašemu otci vyšli vstříc, hlavně ale také s vámi oběma promluvili o nemoci a vysvětlili otcův zdravotní stav a prognózu. Hlavně byste měla být aktivní v kontaktování jiných onkologických odborníků. Přeji Vám i Vašemu otci hodně síly.
9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Můj otec je pooperaci tl. střeva byl mu vynat nádor a nyní 3 den je na tom psychicky velmi špatně. V sobotu chtěl utéct z nemocnice,tak byl přikurtován a byly mu nasazeny nějaké leký od psychiatra, po kterých je v limbu a mluví z cesty. Dnes 3 den jsou mu neustále podávány tyto léky, po kterých je takový jiný. Lékař říkal, že by se to mělo usadit, že se to stává po operacích. Mám strach, že otec 77 let už nebude nikdy takový jako před tím.
27. 6. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Dobrý den,
obracím se na Vás o radu jak "se chovat". U mé maminky (68 let) byl diagnostikován lymfom non Hodk. Diagnozu přijmula velmi dobře, pořídila si paruku. Nicméně neustále oddaluje nástup na první dávku chemoterapie. Nejdříve měla indikována ATB kvůli zánětu průdušek, v dalším termínu si vysvětlila nutnost dalšího vyšetření jako důvod proč nezačít, třetí termín, že ještě "trochu" kašle aby nenakazila ostatní (kašle celoročně chronická bronchitida). Otec se k celému problému staví bohužel také "po svém". Není absolutně žádnou oporou. Prakticky vyčítá a hledá viníka. Vše velmi neguje. Sám byl velmi nachlazen a odmítl jít k lékaři i přes můj nátlak, že ohrožuje její léčbu. Nepomáhají prosby ani nátlak. Byla jsem vychovaná, tak že si nedovolím být na ně hrubá.
ALe už nevím jak se k nim chovat a jak jim otevřít oči. Oba mají tendenci vysvětlovat si rady lékařu po svém. Do této chvíle byli naprosti v pořádku.
Děkuji
Každý, komu je sdělena dg. závažného onemocnění, zvláště pak onkologického, je tou zprávou nepříjemně zaskočen. Vždyť je to přece nemoc, o které se čte jen v novinách, vidí se v televizi … ale že by se to mělo týkat i mne? To není možné. Navíc je toto onemocnění spojeno s mnoha mýty a předsudky, které se pak jen velmi pomalu daří stavět do reálného světla. Sdělením dg.to všechno teprve začíná; přijetí onkologické dg. je tak spíše proces než „jednorázová záležitost“. Stadia vyrovnání se s dg. závažného onemocnění velmi pěkně popsala Elizabeth Kübler-Ross (šok, popření, smlouvání, agrese, deprese, akceptace). Zkuste se na ně podívat a některé věci Vám mohou začít dávat větší smysl. Ale zpět k Vám a Vaší mamince. Takto na dálku je těžké posoudit, zda odklady zahájení terapie jsou pouze z maminčina rozhodnutí, nebo je to po dohodě s lékařem. V některých případech se opravdu zahájení terapie může odložit. Je-li to tento případ, pak bude terapie zahájena po odeznění případných komplikací. Může ale jít také o vědomé rozhodnutí Vaší maminky a pak Vám nezbývá než toto její rozhodnutí respektovat. Je to „její nemoc“, její léčba a je jen na ní, jak s tím naloží. Pokud se tak maminka rozhodla a vám se to nelíbí, pak jí můžete otevřeně říci, co cítíte, co to s Vámi dělá, ale zároveň by měla slyšet, že její rozhodnutí respektujete, a že budete s ní. Měla by vědět, že jí budete na blízku. Pokud budete chtít, kdykoli se můžete ozvat na mou mailovou adresu. Přeji Vám hodně síly.
14. 6. 2012, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, mám prosbu. Švagrová, které je 50 let onemocněla vloni akutní leukémií. Problém je v tom, že po celkem úspěšné léčbě (chema,ozařování,transplantace kostní dřeně) se začala cítit lépe. Bohužel v lednu se začala se zhoršovat po zdravotní stránce. Na kontrole v nemocnici zjistili recidivu. Nasadili chemu, údajně nový typ, který je šetrnější. Bohužel se nic nezlepšilo, ale zhoršilo a to natolik, že ji před měsícem lékařka řekla, že bude měsíc v nemocnici podstupovat léčbu a pokud se krev a kostní dřeň nezlepší, tak má smůlu. Po měsíci byla propuštěna bez zlepšení.Dnes byla na kontrole, stav krve je katastrofální a tím pádem prý léčba konči... Bude dojíždět jen na transfúze. Chtěla bych se zeptat, zda je možné, aby si lékař dovolil říct takovou informaci těžce nemocnému člověku, který má mít psychickou pohodu a místo toho musí každý den myslet na to, že mu už není pomoci uléhá s myšlenkami na smrt a budí se s nimi . Vím, že se dnes razí heslo sdělovat vše na rovinu, ale myslím si, že v takových případech by měla být první proškolena a poučena rodina,aby byla nemocnému nápomocna. Taky by mě zajímala odpověď na kuloární řeči, že v dnešní době jsou těžce nemocní lidé nad 50 již na odpis,protože pojišťovny určují koho léčit a koho ne. Mluvím ze zkušenosti, kdy se stejnou chorobou a přibližně stejně starý příbuzný, který se však léčil v jiné zemi je dnes relativně zdravý a již pracuje. Podotýkám, že přístup k jeho léčení byl diametrálně odlišný od toho, který absolvala švagrová. Potřebovala bych od Vás radu, jak ji namotivovat, aby začala znovu bojovat, protože nyní je ve fázi, kdy od sebe odhání nejbližší rodinu, hledá viníka své nemoci a hrozně se bojí. Děkuji Vám za odpověď a přeji hodně úspěchů v životě.
Poslala jste dotaz, lépe několik dotazů, z nichž ani na jeden nelze jednoduše a krátce reagovat.. Vaše příbuzná dostala extrémně vážnou chorobu ve věku, kdy má každý člověk ještě hodně plánů do budoucnosti, má ještě dost síly pracovat a těšit se ze života. O to horší, přímo šílený je stav, kdy své plány rychle ztrácí a bojuje doslova o přežití. Lékaři Vaší příbuzné poskytli podle Vašeho popisu naprosto všechnu přístupnou léčbu a vůbec nehleděli na její věk a vysokou cenu léčby. Nemoc, kterou ale Vaše příbuzná dostala, podle toho, jak ji složitě a těmi nejmodernějšími postupy léčili, je extrémně agresivní a přes veškerou snahu lékařů se chystá pacientku zahubit. Ptáte se, jak je možné, že si lékař dovolil říct pacientce, že je na konci lékařských možností zdolat agresivní nemoc a pokud by pacientku dál léčil, vystavuje ji nebezpečí rychlého a nezvratného poškození tělesných orgánů. Věřte mi, že je to pacient, který má vědět, v jakém stavu se nachází jeho tělo, jaké jsou vyhlídky, co mu ještě ve zdánlivě beznadějné situaci může poskytnout medicína. A vím také, že od začátku onemocnění Vaše příbuzná hledá psychickou pohodu, protože je fyzicky nesmírně vyčerpaná, unavená a sama dobře cítí, jak to s její nemocí je. Naše zákony říkají, že se jednoznačně o průběhu léčení a prognózách má dozvídat pacient. Lékař se jej ptá, zda chce vědět všechny podrobnosti, zda chce při tomto sdělování zdravotního stavu mít vedle sebe rodinné příslušníky nebo někoho blízkého, aby nebyl na špatné zprávy sám. Pouze pacient rozhoduje.
Když nechce zatížit své blízké, mluví jen s ním lékař o všech souvislostech, o tom, co pro pacienta může ještě dělat a kde už zvítězila choroba. Je mi až úzko z toho, co nazýváte „kuloárními řečmi“ o pacientech nad padesát na odpis a ani to nechci komentovat. Vaše příbuzná jistě ví, jak moc se lékaři snažili zachránit jí život. Dostala určitě všechny léky, kterými se léčí pacienti se stejnou diagnózou na západ od našich hranic. Naši lékaři mají jak léky, tak stejné zkušenosti s léčbou, jako jinde ve vyspělé Evropě i v zámoří. Zmiňujete stejně starého příbuzného, kterého léčili v cizině a je relativně zdravý. Víte jistě, že měl tentýž typ a tutéž identickou formu akutní leukémie, měl stejné tělo se stejnými případnými přidruženými nemocemi, žil ve stejném prostředí, prostě měl velmi podobnou historii jako Vaše příbuzná? Chci říct, že každé tělo reaguje velmi osobitě na stejnou léčbu, co jednoho vyléčí, druhému nepomůže. Teď je ale třeba mluvit o tom, jak vaší příbuzné, kterou jistě máte velmi ráda, pomoci, doslova jak říkáte, jak ji motivovat. Píšete, že teď od sebe odhání rodinu, přemýšlí proč se jí to stalo, jak to bude dál. Ona sama ví a cítí, že jí tělo slábne, že nemá sílu bojovat tak, jak by chtěli její nejbližší. Bojí se budoucnosti, odhání od sebe nejbližší jen proto, že jí je velmi smutno ze selhání léčby, ze selhání těla a zavírá se před zdravými lidmi kolem sebe. Potřebovala by jen tak s někým mlčet, potřebovala by s někým bezpečně mluvit o svém strachu, potřebovala by cítit vstřícnou přítomnost svých milovaných, hlavně ale by se potřebovala s blízkými držet za ruku. Oni by měli spíše poslouchat, co jim chce říct, neradit ani nepřemlouvat k boji, na který nemá síly. Měl by přijít čas smíření se se situací. Ze zkušeností vím, že takové rady bývají pro nejbližší nepřijatelné, jejich představou je ještě něco zkusit, aby nám byla naše milovaná bytost zachována při životě. Všichni, kteří jsou kolem pacienta, který se loučí, by měli přijmout s pokorou ten fakt odcházení a být mu vnímavou oporou. Moc bych Vaší příbuzné přála, aby měla kolem sebe láskyplné vnímavé blízké. Hodně síly a statečnosti.
Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
21. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Jsem onkologicky nemocná 21 let,prodělala jsem rakovinu prsu,radioterapii,chemoterapii,ablaci,odstranění uzliny v podpaží.Po 8 letech metastáza,generalizace nádoru.Léčba-chemoterapie druhé řady, 5 let tamoxifen, odnětí dělohy a vaječníků,další léčba 5 let arimidex.S arimidexem nastaly pro mě ty největší problémy,deprese,totální "odchod" mozku.Chtěla bych vědět, zda existuje nějaká pomoc.Děkuji za odpověd'.
Ten, kdo trvale bojuje s nebezpečím ohrožení či ztráty života, jako v tomto případě Vy osobně, musí jednoho dne dojít ke stavu, kdy mu mozek přestává posílat pozitivní myšlenky a důvody, proč nevzdat úsilí o záchranu svého života. Prostě vyhoří, jak jste trefně napsala, odejde. Určitě se Vám taková situace už někdy stala v průběhu těch dlouhých 21 let, ale to jste asi nepociťovala takový smutek, beznaděj, depresi, obrovskou únavu, jako máte teď. Chcete vědět, zda existuje pomoc. Jestliže se takto ptáte, pak si myslím, že už kolem sebe nevidíte podpůrnou osobu, člověka, se kterým můžete mluvit, plakat, mlčet, kdo pro Vás má vždy čas, pohlazení, objetí. Ve Vašem případě by ale bylo nejvíc žádoucí, abyste spolu s léčením léky nastoupila individuální psychoterapii s klinickým psychologem, který má bohaté zkušenosti s onkologicky nemocnými pacienty nebo s pacienty, kteří trpí chronickými onemocněními. Pokud byste chtěla pomoci najít terapeuta, nabízím Vám, abyste mne kontaktovala na mé e-mailové adrese. Pokusíme se spolu najít řešení Vašeho neutěšeného psychického stavu.
11. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Bylo by to asi na dlouho tady vypisovat veskery cas traveny lecbou, tak alespon napisu ve zkratce o co mi jde, nebo se alespon pokusim. Zijeme s rodinou jiz osmym rokem v cizine. V roce 2008 na dovolene v CR mi diagnostikovali carcinum prsu. Rodina musela odletet a ja zustala na lecbu. Litala jsem za nima jen co to slo, protoze jsem se citila dobre. V dubnu 2009 jsem se vratila k nim a bylo vse ok. V zari 2012 jsem odletela na mesic do CR si udelat ridicak. Uz pri nem me bolela docela zada a byla jsem dusna, sla jsem na scan, ale tam bylo vse ok. Po navratu mi diagnostikovali bohuzel recidivu do patere. Od te doby se lecim a pevne verim, ze uspesne. Vzdy po cheme do me perou stereoidy a to docela ve velkych davkach. Vzdy jsem po nich emocne rozpocena. Mam dve relativne male deti a nechci, aby me videli plakat. Jak jen tak, nebo pri bolestech. Snazim se byt silna, ale nejak mi to tentokrat nejde. Deti vedi o vsem a zapojuji se do vseho deni. Brecim bez duvodu, s duvodem, proste porad. Sice to trva si jen 5 dni, ale po nich jsem silene unavena a vystavena. Mam v CR rodice, ktere nesmirne miluji a silene se mi po nich styska. Sice si volame kazdy den a rikame si vsechno, ale v obdobi mych placu jim radeji nevolam. Staci mi jen sluvko od maminky a uz nejsem k zastaveni. Nekdy mam dojem, ze nejsem stastna, ze mam az moc negativnich myslenek, jako treba, ze rodice uz neuvidim apod. Pri prvni lecbe jsem byla silna, vse jsme zvladali diky internetu a pratel a ani deti, ze byli tak daleko ode mne mne casto nerozbreceli. Opravdu si nevim rady, jak tuto lecbu zvladat pozitivne. Vzdyt o to jde, aby se clovek mohl vratit do zivota. Byt optimista a s usmevem na tvari. Prasky beru denne dve, ale jsou to ty nejslabsi a jsem rada. Nechci byt mimo. Chci vnimat okoli, deti a jejich a manzelovy radosti i starosti. Prosim poradte.
Zareaguji nejprve na závěrečné věty Vašeho dotazu: chtěla byste léčbu zvládat pozitivně "být optimista s úsměvem na tváři", "vždyť o to jde, aby se člověk mohl vrátit do života". Nejsem příznivce podléhání negativním myšlenkám, ale jsem přesvědčená, že stejně škodí násilně vyvolávaný optimismus v situaci, která k tomu není naprosto adekvátní. A Vy jste ve velmi vážné a složité situaci, máte malé děti, vrátila se Vám rakovina, proděláváte náročnou léčbu, stýská se Vám po rodičích... Opravdu si neumím představit optimistický úsměv na tváři u nikoho ve Vaší situaci.
Je dobré, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně, ale k tomu všemu, co proděláváte, patří na druhou misku vah i přirozený strach z neúspěchu léčby, ze smrti, obavy o budoucnost. Je přirozené v této situaci se bát, plakat, mít černé myšlenky. Podle mých zkušeností s pacienty pomůže spíše, když si tyto pocity dokážete přiznat, prožít, uznat jejich váhu a ve své podstatě i jejich potřebnost. Jsou to Vaše pocity a jejich potlačování nebo násilné obracení v jejich opak je spíše na škodu. Pokud je nebudete odhánět, naopak jim dáte místo, které potřebují , "poslechnete si zprávu, kterou přinášejí", nebudou mít již příště takovou sílu.
Až Vás znovu přepadne pláč (který má mimochodem významnou očistnou funkci) , zkuste si se zavřenýma očima uvědomit, kde v těle teď nejvíce něco cítíte (často to bývá tlak na hrudi nebo sevřené hrdlo, káme v břiše apod.) a s vnímavou vlídností si na to místo položte ruku. V duchu se ptejte, " co to je, co teď cítím, co mi to připomíná, jakou mi to nese zprávu? a nechte svou pozornost v tělesných pocitech, otevřete se tomu pocitu, naslouchejte mu s vědomím, že je naprosto v pořádku a je v pořádku všechno, co s tím pocitem přijde (možná se pocit zesílí, budete plakat více, pocit se přestěhuje do jiného místa - následujte ho svou pozorností) Možná se Vám k tomu tělesnému připojí nějaký obraz, vzpomínka, kterou nemusíte úplně rozumově chápat, ale patří k tomu. Tento přístup vychází z metody focusing. Pro mne nejlépe vystihuje vlídný přístup k tělu (zkoušenému léčbou) a pocitům s tím spojených.
Nechcete, aby Vás děti viděly plakat. Věřím, že si děláte starosti o to, aby nebyly Vaší léčbou "postiženy" více než je nutné. Přesto je realita taková, že Vaše léčba Vám způsobuje období pláče. Pokud se budete násilně ovládat nebo se dětem vyhýbat, bude to horší pro Vás i pro ně. Už v malém věku se dá dětem leccos vysvětlit a já se přikláním k tomu, abyste s nimi otevřeně komunikovala. Už jste začala (a to je výborný přístup) tím, že jste před nimi nemoc neskrývala, informovala jste je. To je pro děti příznivé. Můžete jim říci (ideálně v siutaci, kdy budete více "v klidu"), že je to celé pro Vás těžké, že i léky, které musíte brát, Vám způsobují ještě větší pocitové bouře. Že Vás nyní uvidí více plakat. Zdůrazněte, že to nesouvisí s nimi a ani Vaše láska k nim nijak nepolevuje. A také to, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně. Je lepší přiznat poctivě, že nyní nejste ve své síle, než se násilím přetvařovat. Každý z nás má své limity a není proč se za to stydět. A pro děti je toto také velká životní zkušenost ( i když každý by si přál, aby jí zůstaly ušetřeny).
A na závěr: nebojte se užívání antidepresiv. Pokud Vám je naordinuje odborník (psychiatr), jistě vybere ta, která Vám budou nejvíce svědčit. Dnešní preparáty již nezpůsobují "stav mimo", jak píšete. Jsou jako berle, kterou potřebujete, když z nějakého důvodu nemůžete s jistotou chodit - podepřou Vás.
Přeji Vám mnoho síly a vlídnosti k sobě.
10. 5. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
moje maminka ma nador v prsu dozvedeli jsme se to pred dvema tydny nevim jak se mam k mamce chovat porad placu ale chci mamince pomoct...
Z Vašeho sdělení vyplývá, že v popsané nepříjemné situaci pro všechny tzv. přešlapujete na místě, ráda byste vyvinula nějakou aktivitu, ale obáváte se, abyste tzv. nepřilila olej do ohně a prožívaní situace nemoci mamince i celé rodině dále nezhoršila. Současně však cítíte potřebu něco udělat, chcete mamince pomoci a podpořit ji. Přejete si být ve svém zacházení s nádorovou nemocí citlivá a hlavně mám pocit, že toužíte po tom, aby to ta Vaše máme věděla, jak moc Vám na ní záleží.
Je pravdou, že podpora blízkých lidí je pro nemocné vždy přínosem. Na druhé straně se ale může stát, že extrémně vysoká péče o druhého může nemocného zneschopňovat víc než je třeba.
Myslím, že to od čeho můžete začít je skutečnost, že budete pozorovat celé dění a aktivně naslouchat a snažit se porozumět tomu jak co maminka prožívá. Když budete vidět, že maminka potřebuje o nemoci mluvit, můžete být tím, kdo bude poslouchat; jestliže si bude přát, abyste pro ni získala informace a požádá Vás o to, můžete vyhovět; bude-li chtít naopak být vedle Vás a chytit se za ruku (reálně či pomyslně), můžete být tou, kdo jí tu ruku nabídne; pokud bude maminka dávat najevo, že ona potřebuje, aby nyní byla sama, můžete jí to umožnit a současně dát najevo, že až svůj názor změní, můžete i Vy přizpůsobit svoje chování. Není obecně nic dobře či špatně. Každý jsme jedinečný a každý v podobné situaci reagujeme jinak. Jinými slovy, když dáte mamince najevo, že jste ochotna jí být k dispozici, děláte pro ni mnoho. To ale neznamená, že u toho musíte přehlížet svoje potřeby a pocity. Píšete, že máte potřebu plakat – není to nic nepochopitelného a není třeba se za to stydět. Možná budete chtít, aby i Vašim myšlenkám někdo častěji naslouchal, tak zkuste někoho o to požádat … atd. Myslím, že však nutné o tom, co cítíte jak ona i Vy mluvit a ptát se.
Nepochybuji o tom, že vaše maminka umí vycítit, že byste pro ni chtěla jen to dobré. Když si ale nejste jista, co v danou chvíli je pro ni dobré či akceptovatelné, není důvod se nezeptat. Ptát se lze tak, že můžete mluvit o tom, proč se ptáte – třeba, že si nejste jistá, zda by ona chtěla to či to, nebo zda by jí to či to nevadilo, nebo že Vy byste chtěla tamto a máte pocit, že nesmíte … atd. Není asi možné v obecné rovině dokončovat v rámci příkladů výše uvedené věty. Je méně důležité jak slovně vypadá konkrétní sdělení – opravdovost a váhu mu dává to, co je z něj cítit (to je to jak říkáte to, co říkáte, jak u toho zní Váš hlas, jak se u toho chováte, jak se díváte).
Skutečnost, že nemoc (zvláště nemoc typu nádoru) je věcí, která ovlivní celý rodinný systém, že je většinou vnímána jako rána, ze které minimálně chvíli trvá než se vzpamatujeme a není to jednoduché, je neoddiskutovatelnou pravdou. Nemůžeme chtít, aby se nemocný smál, když on to tak necítí, nemá smysl ho nutit k něčemu, co on nechce. Ale můžeme mu pomoci jeho vnímání nemoci korigovat, být někde blízko a poskytovat oporu. Věřím, že toho lze dosáhnout a držím Vám palce.
18. 4. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Dobrý den prosím Vás o radu existuje někdo kdo by měl čas si v klidu projít všechny nálezy a určit třeba případné vitamíny atd. Moc děkuji. Tatínek je léčen na Bulovce kde není čas. Má diagnozu C348 s metastázi v kosti. Děkujeme celá rodina.
Z Vašeho dotazu vyplývá, že byste potřebovali konzultovat léčbu tatínka s lékařem v Praze. Váš dotaz se dostal do poradny klinických psychologů, ale pokusím se Vás nasměrovat. V Praze můžete pro vaše potřeby využít odborníky z Ligy proti rakovině se sídlem Na Slupi 6, 128 42 Praha, e-mailová adresa je lpr@pr.cz. Chtěla bych Vás ale také upozornit, že pokud byste chtěli tatínkovi pomoci komplexně, měli byste se zajímat i o jeho psychiku, jak zvládá chorobu a léčbu, jak s ním mluvit, jak se k němu chovat, jak mu může pomoci celá rodina. Bylo by dobře, kdybyste našli laskavého a moudrého lékaře, průvodce vašimi dotazy.
16. 12. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Manžel 60 let po operaci prostaty ve velmi špatném psychickém stavu. První problémy se objevily hned po biopsii, ale v průběhu čekání na termín operace -4 měsíce, se stav zdánlivě zklidnil. Při návratu z nemocnice po operaci konstatoval, že chce začít úplně nový život, okamžitě se rozvést, během týdne si našel podnájem, vše si sám osobně odstěhoval, podal žádost o rozvod, hledá seznámení na internetových seznamkách, špatně snáší plnou inkontinenci, která se zatím nelepší (7 týdnů po op.).Velmi těžce nese omezení v sex. oblasti - celý život velmi kladný vztah k ženám. Objevuje se u něho zkratkovité jednání, zapomínání, občas i agresivita. Žádné léky na zklidnění nebere, po mé konzultaci s prakt. lékařkou by mu je předepsala, ale až k ní přijde ... kontroly má na urologii, kde byl operován, tam prý se psychika neřeší. Můžete mi poradit, jestli se mohu o pomoc ještě někam obrátit sama ?
Problém, který popisujete se někdy opravdu vyskytuje u pacientů po operaci prostaty. Relativně vždy má podobný průběh:
- pokud operace dopadne dobře, muž - pacient se cítí jako znovuzrozený protože došlo k vyléčení jeho psychosexuálních potíží, které pramenily z primárního onemocnění. Tento muž si připadá jako na začátku vývojového období mladého muže. Bourá všechny dosavadní a funkční vztahy, odchází z rodiny a chce začít nový život. Jakoby nevidí a neslyší nic, co do té doby prožil. Neuznává nikoho, kdo mu po celou dobu jeho potíží pomáhal. Chce od něj odejít proto, že viděl takového muže (pacienta) oslabeného a tedy neschopného plnit některé fyziologické funkce. Chová se jako by na vše zapomněl, nebo jakoby se to vůbec nestalo.
- pokud se operace "nepovede", nebo se vyskytnou další nežádoucí potíže, začne často obviňovat okolí a později sám sebe z neúspěchu v psychosexuální oblasti. V každém případě je takový muž velmi citlivý a emočně zranitelný, protože se nechce smířit s realitou a také proto, že je narušena jeho schopnost = v jeho případě velmi kladný vztah k ženám.
U obou případů však záhy zjistí, že skutečnost je poněkud odlišná od jeho současných představ a jeho vnímání reality i budoucnosti.Chce být stále sice mimo rodinu nebo sám, ale pořád se k ní vrací, aby mu znovu pomohla. Jenomže lze u něj pozorovat často prudké změny nálad a dále jak přesně píšete - zkratkovité jednání a zvyšující se agresivitu. Pokud mu chcete pomoci, měla by jste ho přesvědčit, aby sám zašel k praktickému lékaři pro předepsání zklidňujících léků. Podotýkám k lékaři. Domnívám se, že k lékařce půjde velmi těžko. Dále je třeba s ním mluvit velmi otevřeně o všem, co se dál bude dít z hlediska omezení některých fyziologických funkcí pramenících z jeho zdravotního stavu po dobu rekonvalescence a i po jejím skončení. Rozhodně bych doporučoval vyhledat odborníka - muže - psychologa na rodinnou a manželskou terapii. Jejich poradny bývají v každém větším( bývalém okresním) městě. Lze je také najít na internetu po zadání klíčových slov: "manželská poradna". Psychický stav, který prožívá Váš manžel je velmi složitý a nedá se řešit touto cestou. Je důležitá osobní návštěva odborníka - psychologa.
30. 11. 2011, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., hrstka@pmfhk.cz
Je mi 34 let a v současné době absolvuji léčbu chemoterapií. V loňském roce mi byla sdělena diagnóza neoperovatelný nádor na děl. čípku, léčba byla ukončena po 33 dávkách ozáření v říjnu 2010. Letos při sonu břicha pro bolesti v zádech bylo zjištěno metastatické postižení uzlin a metastázy na plicích. S léčbou i diagnozou jsem já smířená, ale řeším problém, který se týká mého sedmdesátiletého otce. V loňském ani letošním roce jsem mu o své nemoci neřekla, neboť má matka zemřela před šesti lety právě na onkologické onemocnění, můj otec se o ni do poslední chvíle staral doma, velmi těžce nesl její úmrtí. Jsem rozvedená, mám dvě děti a nového přítele. Mám dojem, že tato podpora je pro mne dostatečná, tatínka bych velmi nerada stresovala. Mám ještě o deset let starší sestru, o mé diagnoze ví, na tom, že tatínkovi to neřekneme, jsme se obě shodly. Myslíte, že dělám správně?
Se situací, kterou popisujete, se u našich pacientů setkáváme nezřídka. Rozhodla jste se "chránit" svého otce před realitou Vašeho onemocnění. Už to, že píšete dotaz do naší poradny pro mne znamená, že si tím rozhodnutím nejste úplně jistá a určitě je dobře, že se nad tím společně zamyslíme. Napíši Vám svůj názor a své zkušenosti s podobnou situací u pacientů, se kterými jsem podobný problém řešila.
Především jsme pokaždé přišli na to, že ve skutečnosti člověk, který se snaží "chránit" svého blízkého tím, že mu nesdělí pravdu, vlastně chrání sám sebe. Chrání se sám, aby nemusel čelit emotivním reakcím toho druhého (většinou blízkého a milovaného) člověka, případně se dívat na to, jak tu reálnou situaci "neunáší". Skutečnost je, že většinou by to neunesl sám pacient.
Na tom, že chcete chránit samu sebe není nic špatného, absolvujete náročnou léčbu, máte děti a svých starostí dost. Ale toto Vaše rozhodnutí přináší určité důsledky, za které přijímáte zodpovědnost :
1. Především berete Vašemu otci důstojnost, aby se s realitou Vašeho onemocnění popasoval po svém. Vlastně se o něj staráte, ochraňujete jej jako člověka, který by to neunesl a nezvládl. Máte děti a tak si zkuste představit sebe, v jeho situaci - že by Vás Vaše dítě chránilo stejně, jako Vy dnes tatínka. Vůbec byste nevěděla, že je nemocné a musí se prát s těžkou léčbou.
2. Druhá věc je, že udržení jakéhokoliv tajemství stojí člověka (i společenství lidí, kteří se rozhodli udržet tajemství) vždy mnoho vnitřní a duševní energie. Musíte se starat o to, aby se to Váš otec nedozvěděl, nepodřeknout se, zatajovat informace apod. Tuto energii, kterou nyní spotřebovaváte na udržení tajemství ( a stejně tak i Vaše sestra) byste mohla věnovat svému partnerovi a svým dětem, kterým většina Vaší vnitřní energie správně má náležet.
To mě také přivádí k otázce, která nebyla zde řečena, ale je velmi důležitá - vědí o Vašem onemocnění Vaše děti? Pokud ano - tak jsou tedy také nesmírně zatíženy udržováním tajemství a to je pro děti vždy nepříznivé, zvlášť, když čelí ještě onemocnění své matky. Pokud o Vašem onemocnění nevědí, tak ale určitě vnímají ono nevyřčené tajemství (jehož udržování stojí jejich matku dosti energie), a to tajemství pro děti může (a věštinou to tak je) narůstat do obludných rozměrů, které jim jejich fantazie a dětské vnímání světa dovoluje. A tak zatíží jejich duševní život ještě více, než milovaným rodičem sdělená a jasně formulovaná pravda .
A děti jsou to, o čem byste měla přemýšlet na prvním místě, o ně byste jste měla nejvíce starat, ony jsou nejvíce ohrožené a ony jsou pokračováním Vašeho života.
Jak se dál rozhodnete, je samozřejmě Vaše niterní volba. Pokud se rozhodnete přestat udržovat tajemství a starat se o to, čeká Vás možnost, že opravdu budete čelit silným emocím Vašeho otce a jiných blízkých lidí. A Vy jim to budete muset nechat a nestarat se o ně a o to, jak to zvládají ( i když to jsou Vaši milovaní lidé), protože Vy teď máte na starosti svou vlastní léčbu, své děti a svého partnera. Tam je Vaše místo a tam se má zaměřovat Vaše energie a láska.
Možná zjistíte, že je pro Vás přijatelnější i nadále udržovat tajemství i se všemi aspekty, které tato volba má.
Při rozhdoování můžete využít jednoduché cvičení :
Zkuste si někdy o samotě v klidu sednout nebo lehnout, zavřít si oči a uvědomit si, jak se teď s tím tajemstvím cítíte, jak se s ním máte, co to všechno pro Vaši duši i tělo znamená, "pobuďte s tím". A pak si představte tu druhou variantu - že to tajemství pustíte a zase s těmi pocity chvilku "pobuďte". Pozorujte, co Vám Vaše pocity ( i tělesné) prozradí, často to při rozhodování pomůže.
Přeji Vám vše dobré, hodně síly a pokud budete potřebovat, obraťte se na můj mail kdykoliv.
12. 11. 2011, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
V březnu 2009 jsem prodělala radikální operaci nádoru C54 s metastází do pánevní uzliny. Následně 8 chemoterapií. Od 11.12.jsem byla v pném ID.Trpím nespavostí, usnu pouze s prášky. Nálady se u mne střídají jak počasí. Mám strach ze stresů, protože jsem pracovala dvacet let jako ekonom, v současnosti už bych to nezvládla. Dnes 2.11.jsem byla na posudkové komisi.Výsledkem je že nemám nárok ani na ČID.Jsem na pokraji zhroucení. Je mi 54 let, takže vyhlídka na zaměstnání v podstatě žádná a z čeho budu žít vůbec nevím.Doufala jsem v ČID a že si najdu lehčí práci na 4 hod denně.Teď mám pocit, že mi tím posudkový lékař dal poukaz na recidivu a znovu se ocitnu v loterii o život.
Píšete jak jste onemocněla, pak se dlouho léčila a nakonec dostala plný invalidní důchod. Nyní, i když máte potíže – řekněme týkající se spíše duševního zdraví, tak jste narazila na nekompromisní systém, jehož důsledkem je rozhodnutí vystavit Vás duševní zátěži ještě více. Cítíte nespravedlnost, možná nelidskost a připadá Vám to vše jakoby „postavené na hlavu“ – to ve Vás podněcuje otázky Jak je to možné? …, zlobíte se, že se takové věci vůbec mohou stát a máte pocit, že jste se ocitla v neřešitelné situaci, která může přispět ke znovupropuknutí Vaší nemoci.
Když nyní odhlédnu od Vašich emocí, u nichž je pochopitelné, že to tak cítíte, mám pocit, že se věci dají uchopit jako 2 samostatné záležitosti:
1. jedna věc je to, co můžete udělat Vy sama pro to, abyste své situaci nějak pomohla a lépe ji zvládala; 2. na druhé straně je pak skutečnost, že jste nucena se (v důsledku verdiktu odebrání důchodu) nějak zařídit. Tu druhou věc, i když ji lidsky chápu, spolu nemůžeme asi úplně vyřešit – týká se zdravotního a sociálního systému, který je v této době nějak nastavený. K té první věci mohu říci, že je řešitelná, i když to možná tak nevypadá na první pohled – jistě lze ve spolupráci s odborníky pracovat nejen na poruchách spánku, náladách atd., ale i na posílení Vaší osobnostní výbavy jako celku – zkrátka tak, abyste tyto a různé jiné nepřízně života mohla zvládat lépe, než se Vám dosud daří. Není divné vyhledat za tímto účelem nějakého specialistu – já sama za sebe si lidí, kteří chtějí na sobě pracovat, velmi vážím. Jistě je v lokalitě Vaše ho bydliště někdo z řad psychologů či psychiatrů, kteří Vám mohou na této cestě pomáhat – včetně mne, pokud se rozhodnete přijmout nabídku osobního setkání, kterou tímto činím. V každém případě vězte, že něco jistě pro sebe můžete zkusit udělat, protože v takovém případě se nemusíte ničemu podřizovat, jen sama sobě a svým rozhodnutím.
2. 11. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz
Neuvedu dotaz-jen konstatování...jsem ve velmi vážné krizi ale napříč všem rádoby-poradnám-pomoc od Vás není ani rychlá-natož okamžitá a než se někteří postižení s problémem proberou množstvím odkazů-může být i pozdě-můj názor-absolutní většinu těchto stránek bych zrušil-neslouží v krizové situaci svému účelu.
Neuvedu odpověď – jen podivení nad Vašim konstatováním. Původně jsem nechtěla reagovat, ale protože chcete Vaše konstatování zveřejnit, mám právo se za všechny spolupracovníky naší poradny ozvat. Vyjadřujete své rozladění, protože jste ve velmi vážné krizi (předpokládám psychické) a stěžujete si, že naše pomoc Vám není ani rychlá, natož okamžitá. Takže vše je jinak. Prošla jsem dotazy do naší poradny dva roky zpět a Váš (původní) dotaz jsem při dobré vůli nenašla. Jste-li rozezlen, pak rozhodně ne na tuto poradnu. Navíc Vám přece jen posloužím radou, nasměrováním. Jste-li v psychické krizové situaci kvůli onkologickému onemocnění svého těla nebo někoho ze svých blízkých, podívejte se mapu na naší sekci, kde najdete někoho z kolegů klinických psychologů, toho požádejte o pomoc. Nebo oslovte svého onkologa, který Vás nasměruje do psychologické péče. V krizové situaci většinou napsaná slova mohou jen nasměrovat na psychoterapii vedenou přímo v psychologově ambulanci. A na konec, rušit nic opravdu nebudeme, nemáme žádný důvod, ti, kteří odpovídají v této poradně, jsou i dobrými terapeuty u lůžek svých pacientů na onkologiích.
2. 11. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
