Všechny příspěvky

Z Vašeho dopisu na mne dýchla velká snaha mámě co nejvíce pomáhat a být jí k dispozici – jistě se snažíte pro ni dělat hodně. Na druhé straně cítíte potřebu taky pečovat o své síly, zcela se nevyčerpat … a v tom bych Vás chtěla moc podpořit, protože je neméně důležité „mít stále benzín, který vám umožňuje jet dál.“

Asi není žádná univerzální rada k tomu, co dělat, kde „dolévat benzín“ či jinými slovy brát energii. V každém případě je důležité, abyste kromě starosti o maminku měla prostor pro sebe – tj. abyste si dovolila sem tam udělat chvilku pro sebe, která skýtá úlevu a dává možnost doplnění energie. Neznám Vás osobně a neumím takto na papíře odhadnout, zda by bylo fajn např. zapojit se do nějaké zájmové aktivity, nebo si dovolit klábosení s kamarádkami či dělat jiné věci, které Vám mohou přinést radost jako je třeba pobíhání s pejskem v přírodě atd. Samozřejmě ve spektru péče o sebe je také psychoterapie – tu nechci tímto způsobem nijak vyzdvihovat jako nejnutnější či nejpřínosnější v těchto okamžicích. Chci pouze podotknout, že je to další z cest, jak se můžete s některými věcmi v životě „popasovat“ a nebýt třeba na ně sama.

Držím Vám nejen palce, ale věřím, že si tu (pro sebe) nejlepší cestu dokážete najít.

18. 9. 2014, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz

Dobrý den, Váš otec má veliké množství chronických zdravotních potíží už celá léta, samozřejmě to jeho psychika nedokáže zvládat. Má také předepsány jedny z nejnovějších a nejbezpečnějších anidepresiv a léky proti úzkosti. Přesto mu nepomáhají. Nemám bohužel povědomost o bylinkách na zlepšení psychiky, tady bych Vás chtěla poprosit, abyste vyhledala pomoc některého ze známých bylinkářů, jistě Vám poradí dobře. Já mám ale pro Vás jiný návrh: velkou psychickou úlevu může přinést dobře prováděná psychoterapie. Pacient se v klidném, bezpečném prostředí může svému terapeutovi vypovídat ze svých strachů, obav, úzkostí. Věřte mi, že sdílená bolest je bolestí poloviční. A ze svých dlouholetých zkušeností s hematoonkologickými pacienty vím, že právě začátek a nápor choroby, jakou je leukemie, ještě zhorší psychický stav Vašeho otce. Opravdu upřímně bych Vám doporučovala kromě léků a případně bylinek najít pro otce klinického psychologa, který/která by se začal/a otci věnovat a vést jej terapeuticky, slovem, ke zlepšení jeho psychického stavu. Možná by také nebylo marné jít k psychiatrovi a poprosit jej o změnu medikace, změnu předepsaných léků. Váš otec je tragicky zkoušený muž, kéž se Vám podaří udělat mu i domácí prostředí natolik dobré, aby měl kolem sebe bezpečné blízké, porozumění určitě má. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

17. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, podle toho, jak dotaz formulujete, jste plně v obraze o zdravotním stavu Vaší maminky a to je pro ni i pro Vás dobře. Potřebujete pomoc psychologa, který má zkušenosti s psychoterapií vážně nemocných pacientů. Píšete, že tam, co maminku léčí, Vám nenabídli pomoc psychologa. Vím jistě, že každé komplexní onkologické centrum musí mít v nabídce i tuto, tedy psychologickou pomoc. Píšete, že nyní chodí na radioterapii, prosím tedy, abyste požádala tam o to, aby si při návštěvě kliniky s Vaší maminkou přišla promluvit psycholožka. Vaše maminka by zřejmě také potřebovala na psychiku, které může dostat od svého onkologa. Pokud vím, v Praze více fungují neziskové organizace typu Gaudia, kam byste se mohla s Vaším přáním také obrátit. Přeji ze srdce Vám a Vaší mamince sílu zvládnout tuto zoufalou etapu vašich životů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

9. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den,

situace, kterou popisujete, není nijak neobvyklá. Sdělení diagnózy závažného onemocnění je vždy velký zásah do života toho kterého člověka. Radikálně se mu změní svět, prostor, ve kterém se pohybuje, perspektiva … Není vůbec jednoduché se s tím vyrovnat. Způsoby, které doposud fungovaly při zvládání náročných situací najednou nefungují a nové nejsou, protože s tím nemá zkušenost. Nejzákladnější reakce na zvládnutí nadměrného stresu, což diagnóza „rakoviny“ bezesporu je, jsou dvě: útěk a útok. Za to první by se z jistou nadsázkou dalo schovat to, co popisujete u svého táty jako „fázi apatie“. Nejen že je regulérně fyzicky vyčerpaný z chemoterapie, ale také může jít o určitý únik z reality, něco jako když si myslíme, že až se probudíme, bude vše jako dřív. Nejspíš jde také o jeden z projevů nastupující deprese, kdy je toto potřeba zkonzultovat s tátovým ošetřujícím lékařem, který může v případě potřeby nasadit antidepresiva.

Pokud jde o tu druhou reakci na nadměrný stres, o útok i tady bych viděla paralelu v tátově chování. Je velmi pravděpodobné, že jeho agresivní chování je jakousi ochranou před tím, co je pro něj nepochopitelné, nečekané, ohrožující … Je odrazem jeho strachu, bezmoci, beznaděje … Strašně rád by si to „s nemocí rozdal na férovku“, ale to nejde. A tak útočí na všechny kolem sebe. Ti nejbližší jsou nejčastějším „terčem“, protože o nemocného pečují, jsou mu nablízku a také podvědomě předpokládá, že mu to odpustí.

Jste úžasní, že i přes náročnost toho všeho jste s ním. Společně strávený čas v takovýchto situacích jednou z nejdůležitějších věcí. A to jak pro Vašeho tátu, tak i pro vás, jeho blízké.  Nechce-li tatínek slyšet o možné odborné pomoci psychologa, zvažte to třeba sama pro sebe. Odborník může pomoci i Vám, podpořit Vás v tom, co děláte a pomoci Vám projít tímto náročným obdobím. Při péči o tátu nezapomínejte na sebe, na své blízké; najděte si prostor pro společně strávený čas.

A pokud jde o přítelkyni Vašeho táty, pak bych se přimlouvala za nalezení jakéhosi kompromisu. Přeci jen je to jeden z jeho nejbližších lidí a ty kolem sebe táta potřebuje. Vy byste se měli snažit respektovat jeho a naopak on by měl respektovat Vás a Vaše výhrady. Proto bych se snažila domluvit na nějaké formě návštěvy, např.odpoledne nebo přes jednu noc – berte to jako návrh, možná „usmlouváte“ jiný, oběma stranám vyhovující model.

Přeji Vám i bratrovi hodně sil a trpělivosti a ještě jednou – váš táta má velké štěstí, že vás má.

5. 9. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, článek jsem si přečetla, abych porozumněla více Vašemu dotazu. Souhlasím s tím, že při jakékoliv léčbě vážnějších nebo chronických nemocí je dobré porozumět psychosomatickým souvislostem, které provázely vznik nebo rozvoj nemoci. Když ale podlehnete pocitům viny, že jste si rakovinu způsobila sama a nevíte čím, Vašemu zdraví to rozhodně nepomůže.

Nemohu Vám odpovědět, zda Vám pomůže hypnóza nebo jiná určitá forma terapie nebo zda Vám pomůže konkrétně MUDr. Klímová. Svého terapeuta si musí každý najít sám a zkrátka jej vyzkoušet. A k tomu patří i to, že do toho musíte investovat - vždycky svou energii a čas - a někdy i značnou částku peněz.

I v oblasti psychoterapie je ale možností více. Ve zdravotnictví a konkrétně v komplexních onkologických centrech většinou působí psychologové, kteří se věnují onkologickým pacientům a jejichž péče je hrazená pojišťovnou (viz. mapa psychoonkologické péče zde na Linkosu).

S přesvědčením Vám ale mohu napsat, abyste se svou nejistotou a strachem nezůstávala sama a odbornou pomoc vyhledala (z mnoha různých možností si ale musíte vybrat sama). Je možné, že to bude běh na dlouhou trať, ale pro úspěšnou léčbu je péče o psychiku stejně důležitá, jako léčba těla.  

Přeji Vám uzdravení.

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec

12. 8. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

je mi líto, ale Váš dotaz je určen lékařům - onkologům a Vy jste jej poslal do psychologické poradny. Neumíme Vám Váš dotaz odpovědět. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

8. 7. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, s problémy medicínského charakteru Vám bohužel nemohu pomoci, ale myslím si, že byste mohla najít radu třeba na nejbližším klinickém pracovišti, kde se Vaší nemocí zabývají, třeba v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Pokud jde o psychické potíže, které logicky doprovázejí Vaši nemoc, můžeme si popovídat o tom, jak je zvládnout a kde hledat pomoc. Cítíte se unavená a Vaše únava může být jak z tělesných potíží způsobených nemocí, tak z velkého psychického vypětí, které každou tak vážnou nemoc doprovází. Vedle únavy Vás jistě trápí nespavost, taky kromě toho, že Vás budí bolesti a pocení, také myšlenky kolem údajné nevyléčitelnosti Vaší nemoci a pocity bezmoci a beznaděje, strach, smutek a úzkost. To, co jsem teď vyjmenovala, jsou projevy deprese a úzkosti a věřte, že takto špatně se cítí naprostá většina onkologických pacientů. Pokud se chcete vyrovnat se svou nemocí, měla byste především zvládnout Váš současný nedobrý psychický stav. Máte několik možností, první je říci o svých psychických potížích svému onkologovi, který Vám může začít léčit depresi sám osobně. Pokud Vás pošle k psychiatrovi, neměla byste váhat a začít úzkosti léčit u něj. A úplně nejlépe by pro Vás mohla být možnost chodit na psychoterapie ke klinickému psychologovi, se kterým byste mohla rozebrat svou situaci a spolu byste určitě dokázali najít cestu k vyrovnání se s Vaší nemocí. Pokud byste nedokázala chodit k psychologovi, jistě budete mít někoho Vám blízkého, s kým můžete mluvit o svých černých myšlenkách, o své budoucnosti. Není třeba, aby s Vámi Váš blízký diskutoval, utěšoval nebo bagatelizoval Vaše pocity, emoce. Vám určitě bude stačit pozorný posluchač, který Vám dovolí vypovídat se a tím si ulevit a postupně možná i najít cestu k pochopení, přijmutí nemoci. Pokud dojdete až ke smíření se se svou chorobou, ujišťuji Vás, že i Vaše tělo lépe bude přijímat léčbu. Přeji Vám hodně pevné víry a klidu duše při léčbě Vaší nemoci. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP     

26. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Hezký den. Situace, kdy do rodiny vstoupí závažné onemocnění je velmi psychicky náročná pro všechny zúčastněné a její řešení není vůbec jednoduché. Neexistuje žádný univerzální model, jak postupovat, jak to zvládat s klidem a rozvahou … To, od čeho je potřeba začít, je rozhovor. Otevřený rozhovor o tom, co se děje, co bude, jak si manžel péči představuje, co případně očekává od Vás a od dětí … Stejně tak by měl ale být ochoten vyslechnout i on Vás. Píšete, že jste se už o něco podobného pokusili, a že to nedopadlo nejlépe. Nevzdávejte to, zkuste to znovu. Neměl by to ale být rozhovor na chvíli; dopřejte si na něj dostatek času. Určitě to nebude jednoduché, ale zkuste jeden druhému dát prostor pro to, aby řekl, co chce a co potřebuje. Zkuste se např.domluvit, že každý bude mít třeba 15 minut na to, aby řekl své a ten druhý mu do toho nebude skákat – nejdříve jeden, pak druhý. Budete mít alespoň nějakou jistotu, že pro následný společný rozhovor bylo to podstatné vysloveno. Měli byste spolu mluvit, protože se to týká vás všech.

Rozumím obavám a strachům Vašeho manžela, jsou pochopitelné, stejně jako jeho touha mít tatínka u sebe. Stejně tak ale chápu i Vaše obavy z toho, jak vše zvládnout v, do jisté míry, limitujících podmínkách. Z Vašeho dotazu bohužel není zřejmé, v jakém stavu se tchán nachází, jak intenzivní, odborná a časově náročná péče by byla potřeba. Dokážu si představit, že jinak se můžete rozhodovat v situaci, kdy by šlo o péči přechodnou, časově omezenou, a jinak v případě péče dlouhodobé. Někdy jsou naše možnosti objektivně omezeny a pak je třeba zvážit i možnost pomoci nějaké instituce ve smyslu penzionu pro seniory, hospicové péče … znovu připomínám, záleží na konkrétní situaci a stavu tchána.

A jak odpovědět na Vaši otázku, jak se s tím vším srovnat a jak pomoci manželovi? Mluvte spolu, buďte spolu. Dělte se o obavy, slzy, strach, ale i o odhodlání, smích … společně toho zvládnete mnohem víc. Pokud by s manželem nešlo mluvit o všem, co byste chtěla a potřebovala, může Vám takovou oporou být třeba kamarádka, která Vám může dodat tolik potřebnou sílu pro „normální fungování“. Když by ani toto nestačilo, můžete se obrátit na odborníka, psychologa. Kdykoli samozřejmě můžete kontaktovat i mne – mailem, můžeme se domluvit i osobně (příp.podle bydliště Vám můžeme doporučit nejbližšího z kolegů)

Přeji Vám i celé Vaší rodině hodně sil a trpělivosti.

26. 4. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, začnu od konce Vašeho dotazu..Vaše sestra se opravdu ze své velice těžké psychické situace sama nedostane a opravdu by si zasloužila pomoc odborníka. Ve velmi krátkém čase totiž utrpěla tu nejhorší ztrátu a zároveň bolestné zklamání, jaké může matka milovaných synů prožít. V tom velkém žalu, který prožívá, dokáže osočit všechny kolem sebe, že ji nepomohli a nechápou ji, je to ale způsob, jak ze sebe dostat, vykřičet, jak je zoufale sama. Ono je to ale pravda, trápí se pro ztrátu svého syna, pro své zklamání z neúspěchu léčby svého syna. Je opravdu zoufale sama a zrazená osudem, ale jsem si jista, že se nezhroutí. Syn ji potřebuje a to je ten nejsilnější životní motor. Proč také nechce od Vás pomoc? Je v tom totéž, co vyčítá své dceři. Jste zdravá, Vám se to nabízí, ale vpodstatě nevíte, co ona potřebuje. Byť jste sestry, nemusíte mít spolu velmi blízký vztah, aby se Vám dokázala svěřit, čím její duše doopravdy trpí. Nejbližší příbuzní nemusí být nejžádanějšími pomocníky. Na klinice, kde se léčí Váš synovec je jistě klinická psycholožka. Navrhuji Vám, abyste ji navštívila, řekla jí o svých obavách a ona by spolu s Vámi jistě našla strategii a taktiku, jak pomoci Vaší sestře, třeba přes jejího syna. Věřím, že byste takto mohla sestře účinně pomoci. Přeji Vám, abyste ve svém nabízení pomoci sestře nepolevila, odpustila jí její odmítání a hlavně, aby se synovec opravdu uzdravil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den. Děkuji Vám za povzbuzující pochvalu práce celého našeho kolektivu psychoonkologů. Píšete smutný příběh Vaší rodiny a ptáte se na několik "proč". Já jsem ale přesvědčena, že se odpověď týká jediného velkého PROČ. Vše souvisí s tím, jak člověk prožívá těžkou životní situaci a jak dokáže najít cestu k jejímu zvládnutí. Pokusím se Vám popsat stručně zákonitosti psychické odezvy na zlé zprávy a zároveň vystopovat, proč se Vaše maminka chovala tak, jak se chovala.  Každý člověk po vyslechnutí takové špatné zprávy, jako je oznámení lékaře, že má rakovinu, se octne nejprve v šoku. Je překvapen a ptá se Proč právě já? Pak šok odezní a dostavuje se fáze popření nebo odmítání, prostě odpor. Vaše maminka podle Vaší zprávy spoléhala vždy na alternativní způsoby zvládnutí svých onemocnění. Teď ale její znalosti a schopnosti na nádor nestačily. Musela se začít léčit, ale její postoj k razantním medicínským léčebným postupům byl zřejmě velmi odmítavý. Taky byla určitě zklamaná, že jí selhalo její tělo, že ji zradilo a dopustilo, aby se bála o svůj život. Octla se v pasti odmítání, popření, odporu. Sice se podrobovala procedůrám, ale styděla se za únavu, nevýkonnost,ztrátu podstatných částí svého těla. Cítila se asi zmrzačená. Kdyby toto psychické popření překonala, čekaly by ji další fáze smlouvání, deprese, ale po jejich překonání by se dostala do fáze spolupráce s lékaři a rodinou a to by byla ta nejžádanější část jejího psychického nastavení při léčbě. Kdyby.. Vrátím-li se do fáze popření, odporu, ve kterém se Vaše maminka uvěznila, musím říct, že měla naprosto typické reakce takto trápícího se člověka: odmítala všechny zdravé lidi, tedy i všechny "nevinné" členy své rodiny, kteří chtějí ze srdce rádi a jsou připraveni mamince pomáhat, ale oni přece nemohou vědět, jak jsem na tom, neleži na kapačkách a nezvracejí. Vaše maminka zřejmě také takto trápila i Vašeho tatinka, ale on je velmi statečný a moudrý, jistě vycítil, že rozhodnutí vaší maminky nezviklá. Pomoc, byť sebeupřímněji míněná, se nedá vynutit, hlavně ne laicky od milujících dětí. Možná, kdyby k sobě pustila odborníka na lidskou duši, dokázal by rozpustit ten psychický záraz, ve kterém uvízla Vaše maminka. Z mé dlouholeté praxe u lůžka onkologického pacienta vím, že pokud nemocný zůstane v pasti psychické negativní emoce popření, agrese nebo deprese a zůstane bez pomoci odborníka, jeho fyzický stav se rapidně horší a on zmírá rychleji a hlavně sám. Mohu Vás ujistit, že na odmítavém postoji Vaší maminky nikdo z vás blízkých nenesete žádnou vinu. Víte, člověk, který se rozhodne takto osaměle řešit konec svého života, není vůbec zbabělý a jeho vůle a rozhodnutí zvládat vše sám a nebýt na obtíž, je vůlí silné osobnosti. Vaše maminka si sama vybrala svou cestu a své blízké postavila do role odloučených statistů. Ráda bych z Vás a Vašich blízkých sňala tu horu výčitek, dělali jste maximálně a ochotně jen to, co vám Vaše maminka dovolila. Je třeba jí odpustit a ve vzpomínkách ji pohladit a nechat odpočívat.   Přeji Vám pevné odhodlání a snahu Vaši maminku pochopit. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Budu se snažit na Váš konkrétní dotaz také konkrétně odpovědět.
Máte určitě pravdu, že mamince bude nejlépe v domácím prostředí, pokud už odborníci odvedli práci, kterou mohli. Je vidět, že máte maminku velice ráda a uděláte pro ni cokoli. Protože ale síly nás všech jsou omezené, budete potřebovat kvalitní odbornou pomoc.  Je od Vás velice rozumné, že hledáte pomoc u institucí, které mají s touto situací velké zkušenosti. Protože každá rodina má jiné podmínky a potřeby, musí být taková pomoc ušita rodině na míru.

Dohodla jsem Vám proto během dneška pomoc u osoby, která se v této problematice výborně vyzná - obraťte se, prosím, co nejdříve na paní magistru Alici Pickovou - sociální pracovnici Fakultní nemocnice v Motole. Číslo telefonu je 224431177 a mailová adresa alice.pickova@fnmotol.cz. Paní magistra o Vás ví a pomůže Vám sehnat nyní tu nejlepší péči pro maminku domů a do budoucna Vám pomůže reagovat na vývoj situace dalšími radami.

Přeji úspěšný přesun maminky do domácí péče a vám oběma mnoho krásných chvil vzájemné blízkosti.

PhDr.Hana Čápová

6. 3. 2014, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz

vlastně jste popsala to nejzásadnějí - že Vaše maminka toho v posledních měsících (a před tím i letech) už "vybojovala" a vytrpěla opravdu hodně. Např. přiznání si návyku na alkohol, prodělání léčby a pak léta abstinence - to považuji za velkou věc.

Pak si vyslechla šokující diagnózu, absolvovala náročnou léčbu, nestěžovala si, všechno se snažila vydržet, nedala znát slabost.

Ale nyní jí pravděpodobně už došly síly. A to je více než lidské. Nikdo z nás, kdo jsme "zvnějšku", nemůže říci, jak by bojoval v její situaci. I když si to přejeme, aby naši drazí "bojovali" a byli důstojní a rozumní - nemáme právo je soudit pokud nejsou.

Tím, že se snažíte nemocnou a vyčerpanou maminku přimět v této situaci, aby se "držela " a dodržovala to, co je obecně správné, tím můžete dopustit,  že bude (a pravděpodobně už je) velmi osamělá ve chvílích, kdy blízké potřebuje nejvíce - ve chvílích, když právě nemá síly a možná ji zavalil velký smutek a strach - a tak ho zapíjí.

Není správné se opíjet, ale mám pocit, že přes ten "problém alkohol" přestáváte vnímat maminčinu těžkou situaci. To ona je velmi vážně nemocná - ne její okolí (byť blízké). Nechtějmě po těchto těžko zkoušených lidech, aby ještě brali na nás - zdravé - ohledy.

Věřím, že je pro Vás velmi bolestné se na to dívat a nemoci s tím nic dělat, stejně tak jako Váš otec. Ale co můžete udělat, je oprostit se od toho, že Vy víte, jako to má být správně.  Že nebudete tou, která "napravuje" a napomíná, odsuzuje. 

Možná by pomohlo, kdybyste si ke svojí mamince jenom tak sedla jako dcera, vzala jí za ruku a řekla jí : Mami, já vím, že piješ . Je to všechno pro tebe hodně těžké, viď? Já mám o Tebe velký strach. Jsem ale tady, když budeš potřebovat.

Otevřete tak prostor pro to být spolu, bez nároků, bez souzení, otevřete prostor pro sdílení těžkých pocitů, které k tomu všemu patří. Umožníte to, že Vaše maminka nebude muset být sama i ve své slabosti - pokud nebude chtít.

Nic lepšího Vám poradit neumím.

Přeji hodně síly.

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec

21. 2. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Hezký den,

Váš dotaz by měl být v první řadě směřován na ošetřujícího lékaře Vaší maminky. On je tím, kdo zná přesně její léčbu, léky … a je tedy plně kompetentní posoudit, nakolik rizikový je pro vás všechny běžný společenský kontakt. Z některých specifických postupů mohou určitá omezení vyplývat, naproti tomu běžně používané perorální (tablety) nebo infuzí podávané chemoterapie nepředstavují při běžném kontaktu pro blízké okolí riziko. Znovu proto - nebojte se obrátit na ošetřujícího lékaře Vaší maminky, ptejte se, abyste se zbytečně nebály být spolu. Být spolu je totiž tím nejdůležitějším, co Vy i Vaše maminka budete potřebovat. Čeká vás náročné období, plné změn a z toho plynoucí nejistoty. Samotnému člověku se to vždy zvládá hůře, vzájemné sdílení a podpora může přinést úlevu a sílu do běžného fungování vám všem. Co dělat? Čím mamince pomoci? Ubezpečte jí svou přítomností, hovořte spolu otevřeně o všem, co je pro vás obě důležité. V rámci možností fungujte tak, jak doposud a tam, kde to zrovna nepůjde, se soustřeďte na to, co jde a netrapte se tím, co se nedaří. Přeji Vaší mamince, i Vám, hodně sil a odhodlání do dalších dní.

17. 2. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, nejprve bych Vám chtěla za celý náš tým psychologů v onkologii velmi poděkovat za ocenění naší práce na odpovědích v naší poradně i u lůžka nemocných. Jste velmi statečná žena, prošla jste náročnou léčbou,  již jste ukončila před třemi a půl roky. Uzdravení po onologické léčbě se počítá až po pěti letech. Stále byste měla být na sebe opatrná jak po fyzické stránce, tak hlavně být psychicky vyrovnaná. Byla jste vyzvána, abyste prokázala, jaký negativní dopad by mohl mít pro Vaše zdraví rozvod. Nevím, co míní soudci tím prokazováním, předpokládám, že chtějí hmatatelné důkazy. Především takovýto dotaz může zodpovědět jen odborník, onkolog nebo klinický psycholog po prostudování Vaší lékařské dokumentace. Vy můžete jako zainteresovaný a poučený laik promluvit o tom, že onkologické nemoci patří do psychosomatické medicíny. Ta mluví o tom, že pokud se člověk dostane do velmi těžké životní situace, kdy je pod trvalým psychickým tlakem, který nedokáže uspokojivě zvládnout, reaguje jeho tělo vznikem vážné nemoci. Tělo rezonuje stres a depresi nemocí. Existuje obrovské množství vědeckých prací, které prokazují tento fakt. Rozvod sám o sobě může vyvolat ve zúčastětých extrémně nebezpečný psychopatologický stav úzkostí,nejistot, depresivních nálad. Ale Vaše psychika i Vaše tělo potřebují klid a bezpečí. To by měl soud akceptovat. Z druhé strany ovšem tu je odchod manžela a zjevná jeho neochota se k Vám vrátit. Předpokádám, že byste chtěla navázat přetrhnutou nit společného života. Ptám se Vás, je to moudré? Dá se vůbec pokračovat poté, co partner selhal? Přeji Vám víru v sebe a pevné nervy, myslím na Vás. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

26. 1. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, situace, kterou popisujete, je pro celou Vaši rodinu extrémně psychicky náročná a není snadné ji denodenně řešit. Nemoc Vašeho otce velmi rychle ničí a pokud se nádor dostal do mozku, mohla by nastat situace, kdy by si mohl v záchvatu agrese fyzicky ublížit. Pokud, jak píšete, je vulgární a křičí, nemám jinou radu, než vás pochválit za to, že neeskalujete slovní konflikt. Kdyby ale začal k nadávání být nezvladatelný a použil fyzické násilí, něco rozbil, pak bych na Vašem místě volala jeho onkologovi, který by Vám měl poradit léky na zklidnění. Další volbou by byla konzultace s psychiatrem. Pacient totiž ve chvíli záchvatu nedokáže rozpoznat závažnost svého jednání vůči sobě ani vůči ostatním. Pokud byste ale potřebovali Vašemu otci hned pomoci, je třeba volat záchranku a vzhledem k nebezpečnému chování Vašeho otce znovu hospitalizovat. Přímo v nemocnici pak žádejte psychiatrickou pomoc, jistě ji Váš otec dostane. Pokud jde ale o dlouhodobou péči, je pro Vašeho otce možnost péče v hospici, nejlépe v blízkosti bydliště rodičů nebo požádat o poskytování domácí péče, do které jsou zahrnuty ošetřovatelské úkony tak, aby pacient nemusel být v nemocnici. Je jasné, že pro Vaši maminku je ošetřování manžela v tak nedobrém stavu naprosto nadlidský úkol. Je v této situaci nezbytné spolehnout se na nemocniční péči nebo si zajistit domácí péči, pokud je ve vašem okolí dostupná. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce  ČOS ČLS JEP

27. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz