Všechny příspěvky

Dobrý den,

jste dospělé,a úžasně chápající a milující děti a je nasnadě,že Vás celá situace trápí a že vše prožíváte s maminkou.

Z Vašich řádků mi plyne,že pravděpodobně jsem již s maminkou a tatínkem mluvila a to ve středu 20.12 a že tatínek nám vše vypověděl.

Proběhlo tedy první setkání zde u nás v Poradně a dostalo se mu psychologického ošetření jakého lze v této první fázi využít,s tím,že kdykoliv bude mít cestu kolem,jsme tady pro něj,ale také i pro Vás,pokud by jste sem vážili cestu.

Ačkoliv maminka stoná od léta,je tato situace ještě příliš pro všechny nová, čerstvá a jitřivá,s mnoha nevypovězenými otazníky.Tatínek je velmi statečný a inteligentní člověk,který vše zvládá po svém a bude ke všemu přistupovat,tak jak to cítí,avšak nadmíru pravdivě .Potřebuje skutečně teď nikomu nic nevysvětlovat,neodpovídat,potřebuje klid a samotu a my musíme jen respektovat jeho potřebu se trochu uzavřít do sebe a nacházet svoji vnitřní sílu a koncentraci, bez rušivých vlivů okolí,sám v sobě.

Je také evidentní,že jeho práce je velmi náročná a on si potřebuje zachovat realistické uvažování,přiměřené rozhodování a určitou dávku soustředění a rovnováhy.

Je přirozené,že se občas připlíží pocity ,, jak jen mám tomu svému blízkému pomoci ?“ ,ale pro něj, i pro Vás je důležité si uvědomovat,že pouho pouhá Vaše blízkost a existence dává Vašemu blízkému sílu vše zvládat . Dává mu prostě smysl všeho,aniž bychom hledali různé čarovné postupy.

I zde platí,že je potřeba více času,abychom se naučili s nemocí žít a že maminka a tatínek jsou společně neuvěřitelně silní,i když si to neuvědomují.

Přidávám kontakt do naší Poradny ve FN v Plzni : PhDr Romanová Vlasta,377105566,nejlépe středa,čtvrtek,pátek.

PhDr Romanová Vlasta,FN Plzeň-Lochotín,377105566

22. 12. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi velmi líto, ale jako klinický psycholog nedokážu odpovědět na Váš dotaz, patřící lékaři, onkologovi. Váš dotaz byl směrován do psychoonkologické poradny, kde odpovídáme na dotazy kolem psychiky onkologických pacientů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

4. 12. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, pokud dobře rozumím Vašemu dotazu, pak se ptáte na postup léčení Vašeho otce a jiný názor na chemoterapii. Ptáte se na radu, jak Vy a Vaše sestra máte postupovat, když vidíte, že taková terapie Vašemu otci očividně nesvědčí. Je mi opravdu líto, že Vás musím zklamat, ale Váš dotaz je určen především lékařům onkologům a Vy píšete do psychologické poradny, to znamená, že se ode mne možnosti jiné terapie Vašeho otce nedočkáte. Píšete ale, že je na tom v současnosti psychicky špatně. Tady bych Vám doporučovala, abyste se obrátila na pomoc psycholožky, která je na onkologii, kde se Váš otec léčí. Jistě by mu pomohla zvládat psychické potíže, věřím, že by se mu ulevilo. Zlepšení zdravotního stavu přeji Vašemu otci a Vám, abyste našla lékaře, který Vám zodpoví Váš dotaz. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

27. 11. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Reaguji na Váš dotaz v rámci psychoonkologické poradny Linkos a to z hlediska poptáváné psychologické konzultace. 
Pokud je třeba schůzku co nejdříve, mohu Vás "namáčknout" do svého kalendáře a nabídnout termín 3.11. od 8:30 do 9:30. V případě, že nevyhovuje můžeme hledat dále. Dejte prosím vědět.
Budu se těšit na setkání.

11. 11. 2017, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Hezký večer,

každý z nás má o svém životě nějakou představu. Proto každá informace, která náš život nějakým zásadním způsobem změní, je pro nás velmi zatěžující, a když nic jiného, potřebujeme čas, abychom ji dokázali přijmout, zpracovat a jít svým životem dál. To, čím si v tuto chvíli prochází Vaše přítelkyně, je jednou z těchto mezních životních situací. Její reakce není až tak nečekaná. Její stažení se, odmítání péče a léčby může být právě takovýmto „hraním o čas“. Není ničím vyjímečným, že někteří lidé nechtějí o těchto závažných situacích mluvit, protože to mají nastaveno tak, že když o tom mluvit nebudou, neděje se to. Jsou vystrašení, naštvaní, ztracení … Psychická zátěž, která toto všechno provází, všechny ty nejistoty, obavy, strachy i možné pocity selhání, ale budou postupně ztrácet svou intenzitu. Pokud ne, je určitě na místě odborná pomoc. Co můžete v tuto chvíli udělat Vy? Buďte s ní, ujistěte ji o své podpoře, o tom, že se nic nemění, že vnímáte její strach, smutek … Stejně tak by měla slyšet o tom, jak to celé vnímáte Vy, jaké je to pro Vás. Máte-li o ni strach, obavy o to, jak to zvládá, zkuste jí navrhnout návštěvu psychologa jako někoho nestranného, kdo jí může pomoci „udělat pořádek“ v tom všem, co se děje v ní samotné i kolem ní. Pokud by Vaše přítelkyně, nebo i Vy, měla zájem, ozvěte se a můžeme se společně domluvit, příp.bych vám mohla pomoci někoho najít. Přeji vám oběma hodně síly při zvládání této náročné situace.

7. 10. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Děkujeme za Váš dotaz. Pocity, které popisujete jsou velmi podobné těm, které znám od mnoha jiných pacientů. Tím bych rád potvrdil, že po náročném období léčby, kterou jste podstoupila, jsou podobné pocity časté. To ale neznamená, že se s tím nedá nebo nemůže nic dělat.

Proběhlé onkologické onemocnění přináší do našeho života mnoho změn. Vím to z příběhu mé vlastní rodiny a mnoha dalších klientů. Naše mysl se s těmito změnami vyrovnává jen postupně a někdy to trvá delší dobu než bychom očekávali, nebo než očekávají naši nejbližší, přátelé a spolupracovníci. Přestože je akutní fáze za námi, psychika ještě proběhlé změny a prožitky zpracovává. Zvládnout nemoc nás často stojí nemalé úsilí. Pro její zvládnutí jsme použili i „rezervní zdroje“, ty nám ale nyní tak trochu chybí. Jsme méně toleratní a snadněji „startujeme“ a rozčilujeme se i kvůli drobnostem, jak popisujete níže.

Pokud mohu rád bych Vám řekl, že se časem většinou stav zlepšuje, když tělo nabere nových sil. Následně po ukončení léčby (a jejích případných vedlejších účinků) se má tendenci nálada opět zlepšovat. Nechci Vás jakkoliv tlačit k návštěvě psychologa, na druhou stranu ze zkušenosti vím, že to klientům pomáhá. Nemusí jít nutně o „hloubokou psychoterapii“, o které se zmiňujete níže. Může to být jen přátelský rozhovor o starostech, které popisujete.

Dejte prosím vědět

S pozdravem

PhDr.Martin Pospíchal

19. 9. 2017, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Hezký večer,

diagnóza závažného onemocnění vždy zásadním způsobem změní pohled nemocného na spoustu věcí, zejména pak na vlastní budoucnost. Najednou není jasné vůbec nic, nemocnému, i jeho blízkým, se začíná vybavovat spousta věcí, které kdy o tomto závažném onemocnění, a jeho léčbě, někde slyšeli a není to většinou nic pozitivního. Píšete, že o své dg.ví teta asi týden. To je velmi krátká doba na cokoli a reakce, které u své tety popisujete, jsou naprosto normální. Pláč, pocity beznaděje, otázky „Proč já?“, „Co bude dál?“ jsou běžné a možná by bylo zvláštní, kdyby nepřišly. Psychika člověka se v prvním okamžiku brání tuto život ohrožující informaci přijmout; člověk je v šoku a nějakou dobu trvá, než se dokáže posunout dál, než dokáže vidět, byť malou, naději v tom, co ho čeká. Je potřeba si to „vyvztekat“, vybrečet a teprve potom člověk dokáže jít dál. A stejně tak je to i s blízkými. I Vy ze sebe potřebujete dostat strach, slzy …, abyste mohla jít s tetou dál. Není nic špatného si to obrečet společně, je to přece na houby, ale v tuto chvíli může pláč „uzdravovat“ a „udělat místo“ pro další možné fungování. Vaše teta má obrovské štěstí, že na to, co má před sebou, není sama. Je skvělé, že má Vás, která jste bezprostředně s ní. Je přirozené mít obavy a strach, stejně tak je těžké mít naději a víru, když nevíte, co bude dál. Vaše návštěva lékaře v pondělí může vnést do spousty věcí jasno, může ukázat možnosti, jaké jsou. A jaké jsou „rady“ pro péči o psychiku nemocného. Asi se budu opakovat, stejně jako mí kolegové, ale to nejdůležitější je být s člověkem naplno, v rámci možností být co nejotevřenější. Nabídnout společnost, blízkost, objetí … Buďte s tetou nejen v radosti, ale i v jejím smutku, protože i to je pro ni důležité. Nepotřebuje slyšet jen „To bude dobré“, ale i to, že „Je to vážně na houby, ale nejsi v tom sama. Jsem/jsme v tom s Tebou.“ Chce se mi napsat, že je dovoleno vše, co Vám srdce napoví. Když do toho půjdete za sebe, opravdově, půjde to. Moc vám držím palce/pěsti a věřím, že společně zvládnete nelehkou cestu, která vás čeká.

8. 7. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, píšete do poradny psychologické, nikoliv lékařské, přesto bych Vás mohla nasměrovat - v naší nemocnici je pro takové případy Ambulance bolesti, obraťte se na ně, nejlépe přes onkologa Vaší maminky.  Bohužel někdy trvá déle, než se najde ten pravý lék, případně jejich směs na tu kterou konkrétní bolest. Někdy je nutná i hospitalizace. Přeji Vám, aby se Vaší mamince brzy ulevilo.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum, Liberec

13. 5. 2017, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, je mi velmi líto, ale nemůžeme Vám odpovědět na dotaz pro lékaře, píšete do poradny, kterou vedou psychologové. Prosím, směrujte Váš dotaz svému onkologovi. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

18. 4. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, odpovídám Vám se značnou prolongací proto, že jsem se poctivě za prve snažila porozumět Vašemu dotazu, za druhé jsem volala do Českých Budějovic, kde na Onkologii je moje kolegyně Mgr. Kliková, která se mi ale neozvala. U ní jsem chtěla zjistit, zda je pro onkologické pacienty následná péče, tak tedy bohužel, nedozvěděla jsem se. Nicméně mi není jasné, proč byste chtěla svého manžela přesunout do jakéhokoliv jiného psychiatrického zařízení s humánnější péčí ve chvíli, kdy se správně léčí na psychiatrii. Předpokládám, že se lékaři rozhodli poskytnout Vašemu manželovi právě takovou zdravotnickou péči, kterou v současné době potřebuje. Ať už je to jakkoliv, přeji Vašemu manželovi dobrou léčebnou odezvu na jeho složitou chorobu a Vám spokojenost s postupem lékařů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

19. 3. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, dovolte, abych nejprve odpověděla na ty části dotazu, které mluví o komunikaci Vašeho manžela a Vás jako nejbližší osobu s jeho ošetřujícími onkology. Pokud se jich otevřeně nezeptáte, jak dopadla dosavadní léčba a jestli kontrola po několika měsících je standardním postupem, pak já Vám jako psycholog nedokážu odpovědět. V případě léčení nádoru platí, že pokud nemáte od lékařů plné informace a chcete vysvětlení jejich postupů, ptejte se jich a nenechte se odradit vyhýbavými odpověďmi. Pokud jde o psychickou zátěž, která těžce zkoušeného pacienta v průběhu léčby provází, tak všechny nejistoty, úzkosti a strachy plynou z obrovské obavy o svůj život. Vnímavý lékař onkolog by se pacienta měl zeptat, jestli a jak spí, jaké myšlenky mu krouží v hlavě, jak moc je v průběhu dne unavený. Tak jistě pozná, že se pacient nachází ve stavu závažné deprese, která stejně jako fyzické potíže může ohrožovat zdraví a léčbu pacienta. V tom okamžiku by měl nabídnout pacientovi buď sám předepsání antidepresiv a léků na úzkost nebo jej poslat k psychiatrovi, který mu jistě vybere takové léky, které mu jistě uleví od těžkých psychických potíží a krizí. Takže doporučuji oslovit ošetřující lékaře a poprosit je o pomoc. Pokud se pacient léči v komplexním onkologickém centru, kde by měl být také přítomný psycholog, ať se co nejdříve obrátí na něj a řekne mu o všech psychických potížích, které jej beznadějně trápí. Jsem přesvědčena, že taková cesta přes pomoc erudovaného psychologa je pro pacienta a jeho blízké hodně potřebná a jistě prospěšná. Přeji Vám a Vašemu manželovi, abyste našli cestu ke zlepšení psychického naladění co nejdříve. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

7. 3. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Velká část lékařských pracovišť má často (alespoň na částečný úvazek) přiřazaného psychologa. Pochopitelně se Vaše paní tchýně může potkat i s jiných psychologem. Na druhou stranu výhoda psychologů, kteří jsou určeni k jednotlivým lékařským pracovištím je ta, že jsou propojeni s lékaři (znají se) a mohou tedy postupovat více ve vzájemném souladu. Tedy pomáhat jak na tělesné, tak i duševní stránce léčby v rámci jednoho pracoviště. Ptali jste se prosím zda je v rámci příslušného onkologické pracoviště také psycholog či psychoonkolog? Pokud nikoliv nebo nevíte, dejte nám prosím alespoň vědět, o jaké pracoviště se jedná, tedy kde se paní tchýně léčí. Zkusíme se zeptat, který z kolegů (a zda vůbec) tam působí?

S pozdravem PhDr.Martin Pospíchal

20. 1. 2017, PhDr.Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Když jsem přemýšlela, čím začít odpověď na Váš dotaz, dovolila bych si osobní vzkaz – je mi opravdu moc líto, že jste se v tak nároční životní situaci museli setkat s tak neprofesionálním přístupem, postrádajícím jakoukoli lidskost, vstřícnost, pochopení. Vždyť správně zvolené slovo, věta, pohled dokáže pomoci přijmout i ty informace, které nemusí být pozitivní, které mohou radikálně „otřást“ našimi životy.

Vy všichni se v tuto chvíli nacházíte ve velmi náročné a složité životní situaci a je naprosto pochopitelné, že se snažíte udělat maximum pro to, aby se tatínkovi dostalo co nejlepší péče. K tomu samozřejmě patří i to, že máte-li potřebu dalšího názoru, máte ze zákona právo se obrátit na jakékoli jiné pracoviště, na jakéhokoli jiného lékaře, který se v dané problematice orientuje a je tak kompetentní vám v tomto potřebné informace dát. A to i tehdy, rozhodnete-li se jet úplně na druhý konec republiky. Z vašeho dotazu je patrné, že nechcete trvat na léčbě za každou cenu, že vnímáte stav tatínka jako velmi vážný, ale potřebujete vědět, že jste v tomto směru opravdu udělali maximum. Vím, že je to všechno velmi náročné a vyčerpávající, ale je-li to pro vás opravdu důležité, neměli byste se nechat odbýt, ptát se, chtít zdůvodnění a nejste-li spokojeni s přístupem dané lékařky, můžete požádat někoho jiného, případně se i obrátit na vedoucího daného pracoviště.  Potřebujete vědět, proč a jak se léčba mění, co bude dál. Potřebujete „záchytný bod“ v nejistotě, v které teď jste.

A jak můžete pomoci Vašim rodičům, sama sobě, sobě navzájem? Buďte co nejvíce a „nejotevřeněji“ spolu. Možná Vám může připadat, že se s kolegy v tomto opakujeme, ale je to opravdu to nejdůležitější. Být spolu vás všechny nesmírně posiluje a dovolí vám zvládnout vše, co máte před sebou. Pokud budete mít pocit, že už toho je opravdu hodně, můžete zvážit psychologickou podporu některého z kolegů v místě Vašeho bydliště. Stejně tak kdykoli budete chtít, můžete napsat přímo na můj mail. Myslím na Vás a přeji vám všem hodně síly a odvahy.

20. 1. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Když jsem si přečetla Váš dotaz, pochopila jsem, že si potřebujete v sobě poskládat vnitřní preference. Na jedné straně je HLAS (PRVNÍ z hlasů), který obhajuje být nadále bezproblémovou a nezávislou, který říká, že nebudete tzv. otravovat ostatní lidi svými potřebami. Ten hlas posiluje Vaši vnitřní touhu být kompetentní v životě v co nejvíce věcech i po dobu nemoci – a to je jistě „lákavé“. DRUHÝ HLAS říká, že asi by bylo dobře respektovat to, co Vám lékaři řekli, ale nutí Vás tím k jisté podřízené pozici, která souvisí s faktem, že se budete muset pravděpodobně spoléhat na druhé, na jejich ochotu (za určitých podmínek) – to je nepříjemné a svým způsobem vyvolávající pocit závislosti a možná i devalvace sama před sebou. (Navíc nikdo přesně neví, jak budete léčbu snášet - to se ukáže, až ta situace nastane.) A mezi těmito dvěma hlasy stojí STRACH, který je střídavě blíž prvnímu hlasu nebo druhému. Zajistit obojí – to je vyhovět systému léčby a vědět, že to zvládnete sama, je hezké přání (a třeba i naplnitelné), ale aktuálně nevíte, zda bude/je možné se na něj spolehnout. Jako další proměnná v celé „hře“ vystupuje ČAS – ten ovšem nečeká - a to, co umožňuje dnes, nemusí umožňovat tzv. zítra (myšleno že např. chemoterapie s odkladem měsíce může fungovat jinak, protože karcinom si bude bujet o měsíc déle … nebo jí např. pacient nemusí být tehdy schopen, kdyby se přihodilo něco jiného – třeba to, že by dostal angínu, která by ho opět zbrzdila v léčbě apod.).

To, co budu psát dále, je mojí odpovědí na to, jak Vás z Vašeho dopisu vnímám, ale také podporou v rozhodování se sama za sebe (určenou Vám).

Vyšla bych z toho, čemu věříte. Jsou lidé, kteří upřednostňují ryze uznávané medicínské způsoby léčby a nešli by jinou cestou. Pak jsou ti, kteří je odmítají a spoléhají se pouze na alternativní metody. A samozřejmě nemohu zapomenout ani na tu skupinu, která si vybere oba dva způsoby a kombinuje je. To je svobodné rozhodnutí každého pacienta, se všemi důsledky, které z jednotlivých cest vyplývají. Je však fajn, když takové rozhodnutí jak se dál léčit, je opravdu nemocného, a ne dalších lidí - protože to, co pak následuje, se týká především jeho. Je to podobné jako když si kupujete boty a jeden Vám řekne, abyste si vybrala tyto a druhý tamty a třetí ještě jiné – nejspíš si taky vyberete ty, které Vám nejlépe sedí, protože Vy v nich budete chodit (chodíte) a protože nikoho jiného tzv. nebudou bolet nohy.

Věřím, že následně by Vám mohlo pomoci odpovědět si na otázky typu, co je pro Vás samotnou důležitější – za předpokladu, že by třeba Vaše kondice (při naplánované medicínské léčbě) byla oslabena natolik, že byste nebyla sto zvládnout věci běžného života sama tak, jak byste potřebovala. Jste ochotna být v podřízené roli?, … popasovat se s pocity, že se musíte o něco prosit ty druhé (příp. si je zaplatit) a být na ně určitou dobu „odkázána“?, ale o to víc dostát navrhovanému léčebnému režimu? … a mít tím pádem možná větší šanci nebo předpoklad na podporu svého zdraví? … a to i za cenu toho, že Vás léčba může na určitou dobu vyřadit z „provozu“ a celkově oslabit? Stojí Vám to za to? A stojí Vám to za to i tehdy, když v tuto chvíli nemáte garanci toho, že tu špatnou nemoc navždy zcela porazíte (ale třeba ji "jen" zbrzdíte)? Stojí Vám za to vzít medicínskou léčbu jako slušnou naději, i se všemi jejími komplikátory? Na základě Vašeho dotazu do poradny předpokládám, že na toto vše si umíte odpovědět docela rychle – a svědčí o tom i fakt, že jste se již snažila najít si třetího člověka, který by Vám byl k dispozici. Dále je potřeba myslet na onu důležitou časovou proměnnou, kterou jsem zmínila v začátku své odpovědi. Dokážu si představit, že když by se nikdo, koho si oficiálně přes inzerát „najmete“ k sobě, neukázal nyní v období několika málo dnů do začátku ledna, pravděpodobně je možné se pokusit a jiné provizorní řešení (sousedé, známí, sociální služby …) – vždyť u toho řešení nemusíte zůstat … anebo naopak zjistíte, že věci jdou ještě jinak než jste si myslela.

Moc Vám držím palce a věřím, že Vaše schopnost postupovat racionálně a cíleně, která je cítit z Vašich řádků, Vám pomůže dospět k řešení, které Vy sama vnímáte jako v dané situaci pro Vás to nejlepší.

21. 12. 2016, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz

Dobrý den, ráda bych Vám poradila, jen kdybych věděla, s čím chcete pomoci, co chcete manželce a dětem říct a nedokážete to? Můžete být, prosím, konkrétní? Pokud nechcete vysvětlovat přes poradnu, napište na můj e-mail. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

12. 12. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz