Dobrý den,
Otci byl v dubnu diagnostikován adenokarcinom žaludku v oblasti vratníku. Přišlo se na to v podstatě za 5 minut 12 na základě neprůchodnosti žaludku do tenkého střeva. Otec půl roku před trpěl bolestmi říháním a únavou. Ani jeho praktický lékař nebyl schopen ho poslat na řádné vyšetření Až jeho diabetolog ho poslal na gastro. Zde mu gastroskopem udělali první vyšetření žaludku a diagnostikovali zhoubný nádor. Po tom musel navštívit emergency ve fakultní nemocnici v Hradci Králové, protože už nepřijímal stravu, trpěl nadýmání, nadměrným říháním a únavou. Zde v podstatě neudělali nic jen ho objednali do gastro poradny. Návštěva byla plánována po týdnu, otce si zde hned nechali, protože se jednalo již o akutní stav a hrozilo protržení žaludku. Dva dny na to proběhla operace - spojka žaludek tenké střevo.Dále konstatovali že nádor je neoperovatelný, protože zasahuje do krevního řečiště. Blíže se k tomu může vyjádřit prý jen onkolog. Musím říct, že po půlroce lékařské nečinnosti se vše zrychlilo otec po týdnu propuštěn do domácího ošetřování. A cca po třech týdnech návštěva onkologa, kde mu bylo zděleno že nádor je nevyléčitelný a že se to pokusí zastavit. Nicméně nebyli schopni vysvětlit proč je neoperovatelný. A ani velikost ohraničení. A v podstatě žádné slovo povzbuzení Mění mu zde léky aniž by něco vysvětlili. Otec si stěžuje na únavu - pouze cynické zkonstatování, že to je asi od té nemoci. Stěžuje si na bolesti ramene - opět jen ať si zajde k ortopedovi. Do této chvíle otec měl vše srovnáno v hlavě co je třeba udělat a zařídit. Byl sice unavený, ale aktivní. Chtěl chodit na vycházky. Prostě měl nějakým způsobem chuť bojovat s chorobou . Ale od návštěvy onkologa a v podstatě návštěvu od návštěvy je čím dá více apatický nemá zájem o život, vede čím dál více řeči o smrti. Navíc jakákoliv informace od onkologa byť může být myšlena dobře, je z jeho strany brána taj že už je odepsaný, že na něj kašlou. V tuto chvíli si nevíme s mamkou rady jak do něj nalít optimizmus a chuť k životu. Nevíme na koho se obrátit, protože na rovinu, jednání lékařů fakultní nemocnice Hradec Králové směrem k pacientům je tragické a nemáme k nim v tuto chvíli důvěru. Já osobně mám těchto zkušeností více. Co se týče odbornosti jsou perfektní, ale co se týče lidství, takové centrum arogance a nadutosti jsem ještě nikde neviděl. Když otec řekne že je strašně unavený a onkolog mu na to řekne no to vidím. Ale nic víc k tomu nemá tak je to smutné. Prosíme tedy s mámou o radu na koho se obrátit. Popř. jak změnit otcovo myšlení opět v pozitivní s chutí do života.
Dobrý den, je mi velmi líto, že při doprovázení Vašeho otce na různá vyšetření jste byl svědkem nepříliš dobrých a slušných reakcí zdravotníků. Nedivím se také, že psychika Vašeho otce, který zpočátku byl připraven poprat se s nádorem, se dostala do krize poté, co lékař mu nedokázal přijatelně vysvětlit, že udělá sice vše pro dobrou paliativní péči, ale má jen velmi omezené možnosti. Váš dotaz je ostatně plný ukázek nedobré komunikace zdravotníků s pacientem a jeho rodinou. Chtěla bych Vám a Vašemu otci poradit, abyste se nedali odradit a ptali se a žádali srozumitelná vysvětlení všech nálezů a lékařských úkonů kolem léčby Vašeho otce. Máte na to plné právo. Pokud jde o zhoršení psychiky Vašeho otce, je doslova nezbytné, abyste jak otec, tak všechny jeho podpůrné osoby, Vy, Vaše maminka apod., vyhledali psychologa, který pracuje na onkologické klinice a poradili se, jak pomoci Vašemu otci znovu získat sílu a snahu bojovat s nemocí a případně léčit depresi, která určitě nyní po těch hrozných informacích pacienta trápí. Jsem naprosto přesvědčena, že kolega na onkologii v Hradci Králové najde řešení pro zraněnou psychiku jak Vašeho otce, tak i vás blízkých. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
24. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den. Je mi 66 let a onemocněla jsem rakovinou vaječníků. Jsem zdravotní sestra v důchodu a do tohoto roku jsem byla absolutně zdravá , jsem jen po operaci páteře. Ani v rodině se nikdy nevyskytlo nádorové onemocnění, proto jsem byla diagnozou opravdu zaskočena , nicméně rakovina byla zjištěna při preventivní prohlídce a všechna následná vyšetření ( markery, PET CT a po operaci i histologie - 50 vzorků ) byla negativní. Po operaci teď jsem v polovině cyklu chemoterapií.Vůbec mě nenapadlo se nějak z této diagnozy "hroutit" - jsem od začátku přesvědčená, že to zvládnu. Problém je ten , že jsem se do doby zjištění onemocnění starala o 89letou matku. Jsem prostřední ze tří sourozenců a maminku jsem si k sobě , po úmrtí otce, vzala dobrovolně. Maminka je ale povahou člověk velmi autoritativní a zvyklá vládnout. Podotýkám, že mentálně je na svůj věk velmi čilá , ale po stránce fyzické absolutně závislá. Nejhorší jsou deprese , kterými trpí celý život. Je absolutní introvert,žije v pokoji , z kterého prakticky nevychází, nicméně vyžaduje kompletní servis. Matku jsem měla u sebe 4 roky a začátky byly opravdu kruté. Za celé roky mi neřekla, že je u mě spokojená, že je tady doma, že je ráda, že tu může být. Teď jsem onemocněla a informovala jsem sourozence o mojí nemoci a že bych je prosila, jestli by se nemohli o mamku starat oni. Sestra žije sama ve třípokojovém bytě , bratr s manželkou a dospělou dcerou v domě. Bratr se mi od té doby neozval ( od května) a sestra , která zrovna rekonstruovala byt , řekla , že si mamku vezme max.na dva měsíce až práce ukončí - což se teď stalo. Také se uvolnilo místo v Domově pro seniory , kam matka mohla (alespoň po dobu mého léčení) nastoupit, ale kategoricky odmítla - že si raději něco udělá! Odvezla jsem ji tedy k sestře , ale nic se tím pro mě nevyřešilo, protože mám z toho , že se matka vrátí , strach. Sestra ji na stálo nechce , bratr se neozývá a navíc i matka bude chtít co nejdříve zpět ke mě. Chemoterapie mi byla teď odložena z důvodu špatných výsledků krevního obrazu, já se cítím velmi slabá , je mi na omdlení a tento problém se pro mě stal noční můrou. Připadám si jako simulant , všichni mi říkají, jak dobře vypadám ( zhubla jsem a nosím paruku) sestra i matka plánují, že jakmile skončím poslední chemu, tak snad hned druhý den může mamka zpět ! Že pak už budu zdravá !! Ve skutečnosti mám strach, že právě tyto neustálé obavy, kterých se nemůžu zbavit a jsem v neustálém stresu , mi přivodí eventuální metastázy nebo jiné následné komplikace. Moje prosba o radu je tedy následující .....jak mám dát rodině na srozuměnou, že jsem "opravdu" nemocná a ráda bych se v klidu léčila ??
Dobrý den, Váš dotaz má několik rovin, pokusím se na každou z nich reagovat. Tou první rovinou je Vaše nemoc a to, jak ji vnímáte Vy. Jako velmi zkušená zdravotní sestra si dobře uvědomujete, že pokud už jste dostala nádor, pak záleží na včasnosti zjištění nemoci a na tom, abyste dostala tu nejlepší a cílenou léčbu. Nepochybuji o tom, že uděláte vše pro své uzdravení, a protože popisujete výsledky vyšetření, které jsou povzbudivé, mělo by se Vám podařit nemoc překonat. S rovinou léčení tumoru souvisí také Vaše obava, abyste mohla léčbu absolvovat v klidu. Vnímám, že si dobře uvědomujete, že velký vliv na vznik a vývoj, rozšíření nádoru má lidská psychika. Je dokázáno mnohými vědeckými pracemi, že pokud jedinec trpí dlouhodobě stresem, úzkostmi, depresivními náladami, které jsou třeba podmíněny vnějšími okolnostmi, pokud se takového psychického tlaku nemůže zbavit a ocitá se v bezvýchodné situaci, může taková psychická krize navodit stav zhroucení imunitního ochranného systému a to je živná půda pro vznik nádoru. Zmiňujete se také o tom, že se obáváte o to, abyste po léčbě znovu nespadla do Vámi nezaviněných psychických potíží a vše se nezkomplikovalo. Souhlasím s Vámi, tak to může dopadnout. A je tady druhá rovina, kterou jsou vztahy ve Vaší původní rodině. Vaši velmi starou maminku jste si vzala k sobě do péče před několika lety. Dobrovolně, protože oba Vaši sourozenci se do péče o autoritativní matku vůbec nehrnuli. Zažila jste jistě hluboké zklamání z jejich reakcí, když jste je prosila o pomoc, aby si vzali matku do péče. Předpokládám, že oba sourozenci jsou spokojení, že je o matku postaráno. Třeba si myslíte, že v jiných rodinách se děti o své rodiče starají do úmoru, že se v péči o ně střídají bez odporu. Pravda, ve většině rodin to tak funguje, ale zdaleka tomu tak není všude. Ve své praxi jsem se více potkávala s takovou situací, v jaké jste Vy. Další rovinou Vašeho dotazu je vztah Vaší matky a Vás. Nevím, proč jste po smrti Vašeho otce projevila tolik altruismu, že jste dobrovolně souhlasila s tím, že o Vaši starou matku budete pečovat sama. Určitě jste věděla, jak se bude ona chovat k Vám, pokud, jak píšete, je mentálně zdravá, bude od Vás vyžadovat plný servis nejen fyzický, ale především způsob, jakým si jej bude vyžadovat. Předpokládám, že s Vaší maminkou často není lehké vyjít, že zřejmě vyžaduje služby bez odporu. To muselo být pro Vás velmi vyčerpávající a trvá to už čtyři roky. Není možno pochybovat, že ani bratr ani sestra Vám nepomohou v tom, že by si matku zase vzali do péče oni. Jaké by tu bylo řešení? Ze všeho nejdříve vyhledejte psychologa, který Vám pomůže zvládnout Váš současný psychický stav, je třeba vyšetřit, zda potřebujete léčbu úzkostí, možná deprese, hlavně aby Vám poskytl kvalitní psychoterapii. Pokud se rozhodnete, mohu Vám nabídnout svoji terapeutickou péči, moji e-mailovou adresu máte. Jdeme dál: pokud Vaše sestra bude trvat na tom, že si musíte maminku vzít zpět do péče, budete asi muset změnit své chování vůči vzdorovité matce. To by znamenalo, že budete muset přehodnotit, co můžete fyzicky kolem matky dělat (jistě ji nezvedat, pokud je obézní), doporučuji jí nevysvětlovat, proč děláte to a ono, protože ona má na všechno své teorie a svá vysvětlení a pramálo jí zajímá, že Váš zdravotní stav vyžaduje klid a pohodu nejen v době léčby, ale především v celém Vašem dalším životě. Tyto vztahové rámce vás dvou, případně Vašeho manžela, je ovšem třeba prohlédnout v terapii, abyste mohla najít schůdná řešení pro vás obě. Přeji Vám především, abyste nemoc vzala jako výzvu, která Vám pomůže najít dobrou cestu do života po nemoci. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
16. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Prosím o vysvětlení, zda se jedná o anemii, či leukemii: KO- leukocyty 10,87, erytrocyty 3,49, hemaglobin 107, hematokrit 0,312. Děkuji za odpověď.
Je mi velmi líto, ale tenhle dotaz by měl být směrován na lékaře, ne na psychologa, tedy nedokážu Vám já, psycholog, vysvětlit, zda jsou laboratorní výsledky příznakem anemie či leukemie. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o radu ohledně naší maminky 69 let, které v lednu letošního roku diagnostikovali nádor močového měchýře. Maminka podstoupila v květnu operaci, při které jí byl močový měchýř vzat a má nyní vývod. Zhruba na konci července začala docházet na chemoterapii, která ji čeká ještě celé září a dále se uvidí, dle získaných výsledků. Maminka byla, než se nemoc dozvěděla, čiperný člověk, který rozdával radost a byla nesmírně aktivní. Po diagnostikování nemoci byla smutná, ale pořád se snažila myslet pozitivně. Po příchodu z nemocnice, po operaci byl její psychický stav o dost zhoršený, ale to se dalo pochopit, jelikož měla ještě dlouhou dobu po operaci bolesti a celkově se s vývodem srovnávala. Nyní je tedy za půlkou chemoterapie a je to úplně jiný člověk. Píši, jelikož si nevíme rady, zda jsou její stavy ještě normální vzhledem ke stresu a špatným stavům vždy po dávce chemoterapie, nebo zda by bylo vhodné najít odbornou psychologickou pomoc. Maminka se jakoby uzavírá do sebe, nechce nikam chodit, nic ji nezajímá...ani vnoučata, které tak miluje. Říká, že ji nic nechutná, do té doby neměla s žádným jídlem problém. Jedla vždy vše a s chutí. Milovala bylinky a vše z nich.. teď se jí prý z bylinek dělá špatně. Nakoupili jsme i různé preparáty pro ni určené, které si třeba jednou vzala a pak říkala, že je toho moc, že by jsme do ní pořád jen něco cpali, že nic nechce. Vadí jí už i obyčejná voda, vše je moc slané a nebo zase sladké. Když se jí někdo zeptá jak se daří, většinou se okamžitě rozbrečí a říká, že je jí zle, že si to nikdo neumí představit, že je na to sama, i když se o ní myslím dostatečně staráme. I když ráno řekne, že jí je ten den třeba lépe, stejně jen sedí a vlastně ji nic nezajímá, o nic se doma nesnaží. Přijde nám, jakoby se chtěla jen zavřít v ložnici a s nikým nemluvit. V tomto stavu pak přijde třeba den (tak jednou týdně), kdy je zase celkem čilá, třeba i něco malého uvaří a baví se. Druhý den se ale probudí a opět ta pesimistická nálada. Už párkrát i vyslovila, že by radši už nebyla na světě. Doma se o ní stará tatínek, myslím moc dobře, a ještě dva sourozenci, ale maminka jakoby se už vzdala všeho co doma kdy dělala, co jí zajímalo. Nevíme si rady jak už ji potěšit a jak docílit, aby se taky zkusila bavit o něčem jiném než o své nemoci a o svém utrpení. Víme jak je to pro ni těžké, ale bojíme se, že přes tyto nálady to bude pro ni ještě horší. Zkoušeli jsme se jí zeptat, jestli by nechtěla zkusit alespoň nějaké prášky na tyto stavy, ale ona na to reagovala způsobem, že není žádný blázen, že v žádném případě nic brát nebude, tedy ani nevíme, zda by jsme ji přímo k doktorovi dostali. Nevím, zda jsme to dostatečně popsala, je toho opravdu hodně, ale jen chci ještě říci, že dříve byla maminka pozitivní člověk, který uměl potěšit a podržet každého, kdo potřeboval, usměvavějšího člověka jsem neznala. Nyní bohužel takto. Víme, že je to pro ni to nejhorší co ji mohlo potkat, ale jak jí podpořit, aby to vzala jinak, aby zase měla naději? Jak s ní mluvit, aby každý rozhovor nezkončil u její nemoci a u rozbrečení se nad sebou. Předem moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, omlouvám se, ale má odpověď bude obsáhlejší, chtěla bych vám vysvětlit vše, na co se ptáte. Píšete, že vaše maminka ví o nádoru osm měsíců a před čtyřmi měsíci ji začali léčit. Léčba jejího nádoru je z těch, které způsobují pacientům hodně objektivních potíží, následky operace nelze dost dobře skrýt, vývod působí vaší mamince kromě fyzického, především psychické trauma. Její svěží fyzická aktivita v předchorobí byla jedinou operací zničena. A chemo ještě přidalo velice nepříjemné vedlejší efekty především v celém zažívacím systému. Je mi naprosto jasné, že se jí dělá špatně i z obyčejné vody. Chemoterapeutická léčba je účinná, ale zároveň i velmi krutá. Vaše maminka opravdu nepřehání, když říká, že je jí zle. Přepadá jí sebelítost nad svým žalostným fyzickým stavem, opravdu má pocit, že jí nedokáže nikdo z jejího okolí pochopit. Už není fyzicky schopna čelit tomu smutku, úzkostem, strachu ze smrti, té bezmoci, které jí sžírají. To, že doma nic nedělá, souvisí s tím, že je přesvědčena, že nic nemá smysl. Má černé beznadějné myšlenky, v hlavě jí běží šílená smyčka typu: mám rakovinu-budu trpět bolestí-nikdo mi nedokáže pomoci-zemřu. Takové myšlenky jí nedají spát. Ani vám asi nechce říkat, že se budí po dvou hodinách mizerného spánku uprostřed noci a hlava se jí může rozskočit smutnými myšlenkami a představami. Ráno a ještě celé dopoledne je pak velice unavená, ta "smrtelná" únava jí nedovolí skoro ani se hýbat. Tak ráda by chtěla být zase jako před nemocí, ale nemá sílu v těle. Tělo totiž svádí statečný zápas s rakovinou, veškerá maminčina síla se na něj spotřebovává. Jen ona dobře ví, že je to její jediná cesta. To, čím si vaše maminka prochází, je stav reaktivní deprese. Po dnech a týdnech velkého trápení jí z mozku vymizely moc důležité spoje hormonálního původu - serotonin, dopamin, acetylcholin. Ty jsou nesmírně důležité pro práci mozku, pro dobrý přenos myšlenek. Když v mozku chybí, myšlenky se začínají rozutíkávat, jsou chaotické, mozek nemůže dát dohromady kloudnou, normální myšlenku. Nedokáže se soustředit na nic. Nemůže si odpočinout, je velmi unavený, myslí jen na negativní věci. A pozor: pokud bychom chtěli depresi překonat vůlí, nařídit mozku, aby logicky pracoval, mozek neposlechne. Vůle tu nic neznamená. Je třeba dodat mozku, co mu chybí, co ztratil velkou psychickou bolestí. A to jsou léky na depresi - antidepresiva a léky na úzkosti - anxiolytika. Za několik dnů se mozek uzdraví a vaše maminka se začne rozumně rozhlížet kolem sebe, zase to bude ta rozumná, moudrá žena. Dokonce začne chápat nepříjemnou léčbu jako důležitou cestu k uzdravení. A začne spolupracovat, určitě se jí vrátí její chuť do života a bude chtít nevzdávat se. Psychická fáze, kterou si vaše maminka prochází, postihuje v podstatě všechny pacienty při léčbě nádoru. Jak jí ale může pomoci nyní milující rodina? Dejte jí třeba přečíst mou odpověď, aby se v sobě konečně mohla vyznat a přistoupit na léčbu té strašné deprese, A vy všichni ji jen doprovázejte, počkejte, až se probudí z těžkého snu a příjme vaši pomoc a přítomnost. Hodně síly a trpělivosti vám všem. Pokud budete chtít další poradu, volejte, telefon máte. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, právě jsem se dozvěděla o relapsu non hodkinova velkobuněčného anaplastického ALK pozitivního lymfomu u své nyní 17,5 leté dcery, je to již potřetí. Poprvé bylo onemocnění diagnostikováno v červnu 2013, následovala operace (na zádech) a 6 cyklů týdenních chemoterapií. Po roce od ukončení léčby se nádor objevil znovu na krku, operace a 2 letá ambulantní chemoterapie Vinblastinem, ukončeno v únoru 2018, koncem července bulka na rameni, operace 15.8.2018, opět relaps onemocnění, příští týden PET CT a podle toho další léčba.
Při obou léčbách jsme se snažili být maximálně pozitivní, první byla drastičtější s častým pobytem v nemocnici, přesto zvládla dokončit ZŠ, další ambulantní léčba byla proti tomu "procházka růžovou zahradou", dcera mohla chodit do školy, pokračovat v tancování, žila prakticky normálně. Bojím se, co nás čeká nyní, jak mám být pozitivní a motivovat ji, když už je to potřetí? Jak odpovědět na její otázku, k čemu vyšetření krve - celý rok negativní, když se pak po 5 měsících od ukončení léčby nemoc objeví znovu? Jak ji podpořit, prostředí oddělení onkologie pro starší děti je samo o sobě dost depresivní a ošklivé, vždy to velmi vnímala a chtěla odtamtud co nejdříve pryč, prosím, jak ji mám pomoci zvládnout takto těžké období, jak se k ní máme chovat? je už skoro dospělá, spoustu věcí chápe a uvědomuje si...
Těžce nesla ztrátu vlasů, teď má zase krásné dlouhé, je tu téměř jistota, že o ně zase přijde.
Píšete dotaz ve velmi těžkém okamžiku pro Vaši dceru, Vás a celou rodinu - právě jste se dověděli o opakovaném relapsu onemocnění. Čtu, že dcera s nemocí již žije 5 let, zřejmě s ní již takovou dobu „bojuje“, a doufala v návrat „běžného“ života. Píšete, že u druhé léčby dcera zvládala mnoho běžných věcí, a teď ji čeká nejistota, jaká bude třetí léčba. Jako klinický psycholog bohužel nevím, jaké možnosti Vám můžou lékaři nabídnout, je pochopitelné, že nyní myslíte do budoucna spíše s obavami. Vaše dcera, a Vy s ní, má zkušenosti z léčby, které byly jak snesitelnější, tak drastičtější - opravdu zkuste nezapomínat i na ty snesitelné momenty (krátké návštěvy ambulance, možnost navštěvovat školu nebo v ní pokračovat i na léčbě, podpora dcery od přátel apod.). Drastičtější a smutnější momenty (ztráta vlasů, nepěkné oddělení, nevolnosti a komplikace) jste v tuto chvíli již také zvládli přestát - jakkoliv to nikdo nechce, může to být pro dceru i Vás posilující moment („toto už znám a už jsem to také zvládla“).
Ptáte se, jak se k dceři máte chovat. Správně píšete, že již je skoro dospělá, a spoustu věcí chápe a uvědomuje si. Nevím, jaký způsob komunikace v rodině máte, jak moc otevřeně jste se s dcerou do této chvíle o její nemoci bavili. Možná sama dcera nechávala spoustu rozhodování na Vás a s lékaři radši nekomunikovala, možná naopak stála o to informacím rozumět. Určitě je důležité nechat dceru vyjádřit to, jak se cítí, nebo co by chtěla ona sama. Ověřte si, jak informacím které dostává, rozumí, jak o nich uvažuje, co to pro ni znamená. Někdy nás mladí dospělí můžou překvapit - jak zralostí uvažování, tak naopak až dětskou představou motivovanou strachem, se kterým si pak společně dokážeme poradit. Zkuste se emocí jako je zlost nebo smutek nelekat (neznamená to, že „boj vzdává“), a dát jí čas a podporu, aby přes ně prošla. Je vhodné, aby podpora vycházela z Vás samotné („já doufám, že to bude dobrý“, „chtěla bych Ti říct nebo udělat něco, aby to bylo dobrý“, „jsem tady u Tebe, nenechám Tě v tom“). Neobávejte se říct upřímně, že třeba v tuto chvíli nevíte, co říct, že Vám také není lehce, a můžete pak vyjádřit víru, že na to společně přijdete. Nejenom nutně „pozitivní motivace“, ale i prostá podpora „jsem tady s Tebou, i když je to blbý“, může být pro naše blízké důležitá.
Při léčbě můžete být jak pozitivní, tak zkusit najít prostor, kde tak pozitivní třeba být nemusíte - bezpečný prostor, kde se vypovídat, nebo způsob, jak sdílet spolu obavy. Není to málo, může hodně pomoci i to, že dcera Vám má třeba možnost říct, jak moc je naštvaná, že se jí nemoc opět vrátila. Může pomoci kontakt s odborníkem, kterému třeba můžeme říct i vše to „nepozitivní“, co nám běží hlavou, bez obav že zatížíme naše blízké.
Jestli je dcera spíše uzavřená, doporučila bych Vám promluvit si s kolegy psychology, kteří vím, že jsou v Praze na oddělení dostupní. Určitě lze kontaktovat i kolegy z Gaudie Praha pro individuální práci. Zkuste dceři navrhnout rozhovor s psychologem jako s někým nestranným, kdo může pomoci „udělat pořádek“ především ve všech případných těžkých pocitech kolem ní, a v ní.
Napadá mne, že pro mladé dospělé je opravdu moc důležitá také podpora od přátel. Vhodné je s dcerou komunikovat o tom, co je pro ni snesitelnější - aby jí přátelé spíše rozptýlili a mluvili o „obyčejných“ věcech, nebo aby jí podporovali? Můžete jí zkusit vybízet, aby se svými přáteli zkusila zůstat v kontaktu, anebo se zajímat o důvody, proč to případně nechce.
Může se stát, že se dcerka více uzavře do sebe, a budete si všímat, že jí nedokážou rozptýlit oblíbené činnosti. V případě trvání skleslé nálady déle než 2 týdny je vhodné kvůli možnému depresivnímu propadu (může souviset právě s větším uvědomováním toho, co se děje a co opětovný návrat nemoci může znamenat), a zvážit konzultaci ohledně psychofarmakologické podpory.
Z Vašeho dotazu vnímám, jak moc nad podporou Vaší dcery uvažujete. Pevně věřím, že v případě nutnosti další náročné léčby, po této nelehké cestě dokážete být pro svoji dceru oporou. Ze srdce přeji, ať je tato cesta úspěšná.
Mgr. Kristína Tóthová, Tothova.Kristina@fnbrno.cz
29. 8. 2018, Mgr. Kristína Tóthová, Tothova.Kristina@fnbrno.cz
Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu ohledně komunikace s pacientem ve věku 72 let, který prodělal mrtvičku. Jedná se o člena rodiny, který před rokem prodělal amputaci nohy z důvodu neprůchodnosti cév. Během roku se zdravotní stav měnil s tím, že se jednalo pouze o potíže spojené s amputací. Před 14ti dny prodělal pán nenápadnou mrtvičku a týden na to další, která už přinesla následky. Momentálně je pán v rehabilitačním centru z důvodu nepohyblivosti levé ruky jako následek mrtvičky. Jako další následky se však objevily i ztráty paměti a mluvení z cesty. Ráda se zeptala, jak s takovým pacientem komunikovat, zda mu vyvracet jeho nesmysli (poté se ovšem rozčílí), nebo raději utvrzovat jeho pravdu. Momentálně nám lékaři nedávají dobré vyhlídky i přes veškeré rehabilitace s pacientem a trénování paměti.
Předem děkuji za odpověď.
Dobrý den, ptáte se, jak rozmlouvat se seniorem, který je ve velmi těžkém stavu po amputaci nohy, krátce nato má za sebou několikerý záchvat mrtvice s vážnými následky na ztrátě pohybu v ruce a mozkovým postižením ve smyslu především částečné ztráty paměti. Neznám jeho chování v předchorobí, ale podle toho, jak naznačujete, že chce mít stále pravdu, nepřipouští své omyly, to musel být muž, který rád rozhodoval, vedl, měl extrovertní osobnostní charakteristiku. Přes všechny nesmírně těžké rány osudu se ve svém ještě relativně ne stařeckém věku snaží ve společnosti blízkých budit zdání nezdolnosti a neomylnosti, prostě chovat se jako dřív. Ptáte se, zda mu vyvracet nesmysly nebo jej utvrzovat v jeho názorech. Tak jak na to? Máte před sebou starého muže, který se vnitřně trápí, jistě nějak vnímá své nedostatečnosti a handicapy. Já bych se obloukem vyhnula tomu, aby se rozčiloval, tím se bude rapidně blížit další atace mrtvice. Možná ani není třeba s pacientem souhlasit. Což tak zůstat neutrální se slovy: MYSLÍŠ?, JE TO TAK DOOPRAVDY?, ANO?, nebo třeba vůbec nijak neodpovídat a kývnout hlavou, pokrčit rameny, jednoduše změnit téma rozhovoru. Pokud pacientovi selhává paměť, může opakovat stejná témata a vždy mu bude záležet jen na jeho stejných pravdách. Vaše odpovědi by měly být vždy neutrální, nikoliv pro něj stresující. Rozumím ale také, že pro Vás to nebude žádné lehké vedení rozhovoru. Nicméně Vám přeji, aby se Vám dařilo diplomaticky a především laskavě a s pochopením hovořit se svým těžce zkoušeným příbuzným. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.
21. 8. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
cca před dvěma měsíci jsem se dozvěděla diagnózu "melanom". Je mi 38 let a mám tři malé deti. Bohužel jsem ve své rodině již zažila několik blízkých bojovat s rakovinou a je pro mne velmi obtížné novou situaci zvládat. Byla bych velmi vděčná za doporučení odborníka, na kterého bych se mohla obrátit s žádosti o konzultaci v Praze.
Děkuji!
Dobrý den, jsem na velkých rozpacích, protože bych Vám nechtěla odpovědět banálně, ale jeden limitující faktor je zásadní, a to bydliště. Praha je v psychoteerapeutické péči o onkologické pacienty opravdu výjimečná. Budu tedy nabízet možnosti těch kolegů, kteří by Vám mohli pomoci. Každé onkologické pracoviště s komplexní péčí má v týmu psychologa, který je buď na onkologickém pracovišti nebo bývá k pacientům přizván na konzultace. Toto jistě ví Váš ošetřující onkolog, a pokud byste jej oslovila s prosbou o psychologa, jistě Vám pomůže. Zadalší je jistě v Praze velké množství klinických psychologů, kteří se třeba zrovna nemusí zabývat psychoterapií onkologicky nemocných pacientů, ale jistě dokážou v rámci své profese pomoci i Vám. Další cestou je pro Vás třeba sdružení Gaudia, které přímo deklaruje pomoc pacientům s onkologickým onemocněním. Pokud byste ani takto nenašla pomoc, pak Vám nabízím kontakt na mně, i když nejsem z Prahy ani z jejího okolí, a to 603290993. Velmi dobře chápu, že nutně potřebujete psychologickou pomoc ke zvládnutí onkologické léčby. Prosím hledejte, ptejte se nebo volejte. Kéž se Vám podaří najít adekvátní pomoc. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
16. 7. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den.mam tatinka,60let,v terminalnim stadiu rakoviny prostaty s metastazemi ve skeletu a celem tele.tuto skutecnost i pozdejsi oznameni o smrti budu muset oznamit tatkove mamince,kzere je 82 a je tez vazne nemocna. Babicka nevi,ze tata umira a ja stojim pred nutnosti ji to oznamit,jen nevim jak. Nemohu prijit uz rovnou s tim,ze otec zemrel. Musi vedet,ze je takto nemocny a musi mit moznost se se svym ditetem rozloucit. Prosim o radu,jak vazne nemocne babicce oznamit fakt,ze jejimu diteti zbyva max rok zivota,ze ma silene bolesti a vazi mene nez ja a je ve stavu,ze kdyby ho videla zlomi ji to srdce. A jak ji pripadne vysvetlit,ze ho nemuze videt. Moc dekuji za pomoc a odpoved.
Dobrý den,
jste opravdu ve velmi těžké situaci. Sama se musíte smiřovat s těžkým onemocněním otce a nyní ještě před Vámi stojí úkol, informovat svoji babičku - jeho matku. Je to citově i lidsky velmi náročné. Pochopila jsem to tak, že se nějakou dobu neviděli a Váš otec mezitím tělesně zeslábl vinou své nemoci.
Co se týče informování blízkých osob - obecně se vyplácí říci pravdu. Udělejte si na rozhovor s babičkou čas, můžete si předem připravit zhruba, co chcete (a jak) babičce říci, zvažte, zda si nevzít někoho jiného blízkého s sebou. Nesnažte se pomocí mnoha slov situaci "ohladit", většinou to nepomůže, naopak budete pak muset více vysvětlovat. Pravda bude nejspíš šokovat, proto je dobré, aby byla řečena jasně. " Babi, mám pro tebe špatné zprávy. Táta má rakovinu, je to s ním špatný, doktoři říkají, že má maximálně rok života..." Buďte připravena na otázky, citová reakce může být různorodá (od silných emocí až po strnulost a zdánlivou apatii). Nebojte se dát průchod i svým emocím.
Vím, že máte dobrý úmysl ochránit babičku před bolestivou pravdou a setkáním s jejím nemocným synem. Možná máte úmysl chránit i otce před babiččinými emocemi. Nevím, jaký je (a byl) mezi nimi vztah. Ale přesto jsem přesvědčena, že je v jejich důstojnosti, rozhodnout o tom, zda se chtějí setkat. Rozhodnutí bych nechala na nich dvou. Vztah dvou lidí je vždy unikátní a nikdo z nás " z vnějšku" do něj doopravdy nemůže vidět. A to platí zejména o vztahu dítěte a matky. Nikdo nemůže vědět, zda (a jak moc) je pro ně důležité se rozloučit, zda ještě nemají být nějaké věci řečeny, záležitosti vysvětleny, usmířeny. Pravdou je také, že pohled na utrpení blízkého člověka většinou jeho nejbližší může více smířit s jeho smrtí, i když je to bolestivé.
Přeji Vám mnoho sil během tohoto nelehkého období.
Pokud bude potřeba, ozvěte se na email hana.kynkorova@seznam.cz.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Liberec
15. 7. 2018, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Dobrý den,
otec je cca 5 let po operaci karcinomu střeva. Po klinické stránce se zdá být v pořádku, ale bohužel léčba a operace zanechala určitě následky a tak má problémy s vyprazdňováním, díky kterým se prakticky sociálně izoloval. Je mobilní, ale vzhledem k častým návštěvám WC nikam moc nechodí, bojí se cokoliv naplánovat a díky lehavému způsobu života spíše chřadne. Zdá se i mírně depresivní. Je někdo, kdo by poradil - pacientská organizace, psycholog ? Kam se mohu obrátit ? Nejprve asi nutná konzultace se mnou. Pacient nebude asi ochoten nikam dojet vzhledem povaze jeho problému.. Děkuji moc za jakékoliv nasměrování. Jsme z Prahy 8.
Dotaz zodpovězen
10. 7. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den,mamka(59)ma pokrocily nador delohy(inoperabilni)nyni ma za sebou III.cyklus chemoterapie ze VI.Potom ma nasledovat radioterapie.Je mozne,ze se nador zmensi a bude se operovat??A nebo je mozne lecbou ten nador drzet "v klidu"?Dekuji za odpoved.
Dobrý den, je nám velmi líto, ale Váš dotaz je určený lékařům onkologům. My jako psychologové Vám nedokážeme odpovědět. Obraťte se, prosím, na onkologa, který se stará o Vaši maminku. Přeji Vám i Vaší mamince úspěšnou léčbu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP.
28. 5. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Můj partner prodělal operaci nádoru ušní slinné žlázy.
Následovaly 4x chemoterapie a 34x ozařování místa na krku z pravé strany.
Zakódoval si v hlavě, že nemůže a ani nebude jíst, dokáže si zvedat žaludek, ošklivit si jídlo, ačkoliv nemá chuť / ztráta při léčbě /.
Zákeřná nemoc ho vlastně předběhla, hubne a chová se jako budoucí anorektik.
Když řeknu "co jsi jedl nebo připravila bych ti něco k jídlu," tak se utíká schovat do jiného pokoje s mávnutím ruky, že jsem asi úplně blbá.
Stává se z něho i zlý člověk, který si vymýšlí a dělá mu dobře, když několik druhů jídla, které připravím, vyhodí nebo nad nimi zvedá žaludek.
Jeden Nutri drink popíjí 24 hodin a primářovi na kontrole beze mne řekne, že vypil 2 ks za den, o Nutri pudincích nechce ani slyšet, hned předvádí zvedání žaludku a šklebení v obličeji.
Váha jde dolů, točí se mu hlava, protože za celý den dá do svého žaludku 1 ks jogurtu /150g/ a mnoho medikamentů jen s 1,5 l čaje s 3 kostkami cukru.
Je to náročné pro oba dva na psyché a já už nemohu dál.
Kdybych byla slabší povahy, jsem dávno polapena alkoholem nebo drogami či medikamenty.
Jakýkoliv článek o doporučené stravě a chování se onkologických pacientů nečte, vyhodí, nezájem - hrůza.
Prosím co s takovým pacientem dělati? Bojím se o jeho vnitřní orgány, které ochabnou v důsledku nepřijímání potravy a možné recidivě nádorů.
Váš partner zřejmě sám sebe lapil do pasti představy a teorie, že pokud nedá nádoru potravu, nádor se stáhne, zmizí. To je první teorie. Tou druhou je možná rezignace a přesvědčení, že mu stejně nic nepomůže a nádor jej udolá. Třetí teorií ale také může být opravdu nehrané nechutenství a zvedání žaludku při pouhém pohledu na jídlo. Obávám se, že pokud Váš partner s Vámi nezačne mluvit o svých pravých potížích, budete se on i Vy trápit a nenajdete řešení situace. To, co můžete udělat je v zájmu vás obou. Navštivte prosím jeho onkologa sama, vysvětlete mu popravdě, jak partner jí a požádejte jej o pomoc. Buď pomohou léky, které jej zbaví nechutenství, úzkosti a depresí, nebo by Vám mohl onkolog doporučit odbornou pomoc psychologa, který pracuje pro dané onkologické pracoviště. S ním pak můžete dokázat najít, čím se partner trápí a zvládnout jeho potíže. Můžete také hledat odpovědi u kolegů psychologů, psychiatrů mimo onkologii, kteří se zabývají psychosomatickou medicínou. Nabízím třeba Gaudii. Je chválihodné, že se Vy snažíte pomoci partnerovi, ale především je třeba, aby on překonal svůj odpor k jídlu a rozhodl se pomáhat svému tělu zvládnout současný bolestný stav. Mám velmi osobní téměř identickou zkušenost v rodině, bratr po stejné léčbě krku po jisté době odporu našel cestu k jídlu a potíže zvládl. Přeji Vám, abyste své dobré pomocné úsilí nevzdávala a začala sama hledat pomoc pro partnera i sebe. Přeji Vám hodně síly a odhodlání. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
29. 5. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, mojí mamince (87 let) byl po chirurgickém zákroku a následné laboratoři diagnostikován tumor, nádor prsu. Absolvovaly jsme mamograf, ultrazvuk prsou, a byly jsme nasměrovány do "spádové" nemocnice - ambulance onkologie Znojmo. Absolvovaly jsme dnes první návštěvu u paní doktorky onkologie, "anamnézu" a kromě požadavků na odběr krve, rtg plic, rtg jater, dále nukleární vyšetření kostí, jsme pozváni za týden do této poradny ke konciliu.
Prosím Vás o pomoc a radu a vedení, jak mám jako nejbližší s maminkou mluvit, jednat.
Proč Vás o to prosím? Protože bohužel všechny návštěvy lékařů - zatím od ledna 5 různých (internista, endokrinolog, praktický lékař, chirurg v ambulanci, dále lékař na mamografu, ultrazvuku, nyní v poradně další) lékařů (výjma paní doktorky na mamografu) s maminkou, s námi jednají velmi nešetrně, drsně ve smyslu "rakovina", máme pocit, že jsme jako materiál, zboží,....
Psychicky je to pro nás velmi těžké, zvláště proto, že maminka ve svém věku začala mít potíže s pamětí, orientací, vyhodnocováním výsledků a situace, nerozumí doktorskému jazyku a pokynům, všechno ji musím překládat do běžné řeči. Jakýkoli pobyt mimo dům směrem k doktorům ji léčený tlak opět ruinuje v hodnotách 200/120, já navíc již 18 let jsem v psychiatr. ambulanci s depresí a úzkostí, takže mluvení je o tomto stavu s maminkou vyčerpávající. A to jsme na začátku.
Prosím, prosím, kde najít psychologa, který by nás "provázel" ale i doktora, který by byl orientován na tyto senióry? Vždyť oni ani jeden nerespektují věk, neznalost, nemožnost rozumět pojmům, orientovat se do města, do zařízení, vyšetření.
Sama maminka si vyčítá, že se o hrbolku zmiňovala, že to nečekala takové trable, vlastně "nechce" nic podstupovat, nechce nás zatěžovat ježděním, bojí se nesmírně bolesti, nechce přijít o klid na venkově pro výjezdy k doktorům.
Je vdova, zemřel ji před 7 lety syn (55 let). Maminka je jinak vitální, má ráda své zaběhnuté denní věci, je soběstačná, chodíme na 2km procházky (bez hůlky), žádné výrazné problémy nemá a shrnu-li to, "prostě tomu nerozumí, co se děje a co se má dít", protože ti doktoři s ní hovoří jako kdyby to byl člověk 30letý. Nechápe, až ji uráží, proč se ptají, kdy měla menses!, kdy a jak rodila, kdy měla jakou operaci,...Začala po dnešní šokové návštěvě v onko ambulanci podezřívat mne, že jsem si to vymyslela, že ji šidím, pletu záměrně. Že není možné, že jsme jely samy autem do Prahy, zatímco jsme byly ve Znojmě.
S maminkou žijeme společně v RD celý život, 34 let. Ale jak nyní jednat a mluvit - jsou tu tři nové stavy - maligní nádor (zbytek z nádoru), rakovina a asi začínající "Alsheimer" a vysoký seniorský věk (gerontologická pomoc?).
Prosím, přijměte omluvu, že jsem se rozepsala, shrnu-li dotaz:
- Můžete mne doporučit k některému psychologovi, který by mne pomohl v "provázení a doprovázení v léčbě seniórky".
- Můžete mne doporučit některého psychologa pro maminku? I když nevím, jak další poradnu - návštěvu by zvládala.
Dobrý den, Váš dotaz má několik rovin, pokusím se je aspoň z části odpovědět. Vaše maminka má požehnaný věk, odoperovaný nádor prsu, hlavně ale úžasnou dceru. Pak máte také obě nepříjemné zkušenosti z několika lékařských ordinací. I když je, jak píšete, Vaše maminka vitální a soběstačná, nedokážu si představit, že by měla být v budoucnu vystavována dlouhými čekáními na další vyšetření, dramatickými zákroky, které pak výrazně zhorší kvalitu jejího života. Předpokládám, že dosud nikdo z odborníků nepřihlédl k jejímu věku. Zároveň cítím i Vaši velkou tíhu odpovědnosti za to, aby maminka strádala co nejmíň. Pokud budete za necitelné zdravotníky suplovat mamince vstřícnost, úctu, pochopení a laskavost, může se Vám stát, že se Vám samotné psychicky i fyzicky přitíží. Popravdě neznám ve Znojmě žádného kolegu, který by vás obě provázel martyriem vyšetření a případné léčby. Nicméně bych s největší pravděpodobností dokázala psychicky podepřít především Vás a předpokládám, že bych se pokusila intervenovat i po lékařské stránce ve prospěch Vaší maminky. Je ale potřeba, abyste se mi telefonicky ozvala na 603290993. Věřte, že udělám vše, co budu z Brna do Znojma moci, abyste Vy a Vaše maminka dokázaly tuto závažnou situaci zvládat. Prosím, ozvěte se mi. Mgr. Libuše Kalvodová, Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
13. 3. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
V květnu 2017 byla mému manželovi diagnostikována rakovi jícnu. Všichni lékaři říkali, že přišel včas. Určili mu léčbu: 3 x chemoterapie, pak operace jícnu a poté 3 x chemoterapie. Bohužel při CT bylo zjištěno, že má v rameni metastázy a proto nemůže být operován.
Začal zase každý týden chodit na chemoterapie a od ledna i na bioléčbu. V prosinci mu bylo opět uděláno CT. Bohužel chemoterapie asi nezabrala, protože karcinom jícnu se zvětšil a objevily se další metastázy. Manžel přestal o problémech komunikovat, protože se v něm zhroutila naděje uzdravení. Přestože každé dopoledne jezdí na kole, myslím si, že by potřeboval Vaši pomoc, aby mu bylo po psychické stránce lépe. Vím, že ta zpráva o zhoršení stavu je pro něj těžká. Proto se na vás obracím o radu, jak mu pomoci. Myslím, že to moc v sobě drží.
Dobrý den,
Jsem psycholog a pracuji společně s kolegy, také v rámci psychoonkologické sekce Linkos. Přečetl jsem si pečlivě Vaši zprávu. Nabízím Vám pomoc. Mohu se potkat jak s Vámi, tak i s panem manželem. Rozumím, že je pro Vás i pro Vašeho pana manžela tato situace obtížná. Dejte prosím vědět zda se setkáním souhlasíte, následně můžeme domluvit termín. Můžeme se klidně nejprve potkat jen s Vámi. Dejte vědět jak Vám to bude vyhovovat. Sídlím v blízkosti nemocnice Na Bulovce.
S pozdravem
PhDr. Martin Pospíchal (martin-pospichal@centrum.cz)
29. 1. 2018, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Dobrý den, jsem onkologický pacient, 36 let, adenokarcinom tl.střeva III. stadium, nemoc stále postupuje a já už to psychicky nezvládám, stále častěji přemýšlím o smrti, sebevraždě.. chtěla bych se na toto téma pobavit se zkušeným onkopsychologem. Bohužel žádného v Moravskoslezském kraji nejlépe v Ostravě nemohu najít. Můžete mi nějakého, prosím Vás, doporučit? Předem děkuji.
Dobrý den, vím velice dobře, že v Ostravě a celém kraji není kolega klinický psycholog, který systematicky pracuje s onkologickými pacienty. Je pravda, že by na onkologii v Ostravě Vám měli poskytnout informaci o psychologovi, který je třeba jen konzultantem onkologické kliniky, takový psycholog má být dosažitelný ve všech komplexních onkologických centrech. Kdyby Vám nevyšli vstříc, pak zkuste vyhledat jakéhokoliv klinického psychologa, třeba v soukromé praxi. Takových kolegů je aspoň v Ostravě docela dost. Další pomocí spojenou s lékařskou péčí a léčením Vašeho špatného psychického stavu je samozřejmě lékař - psychiatr, na kterého se můžete obrátit pro pomoc. Přeji Vám, abyste pomoc našla. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 1. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, mojí mamince v srpnu diagnostikovali mnohočetný myelom. S tímto se léčí momentálně lékem revlimid, po neúspěšné léčbě bortezomibem. Léčbu provází mnoho komplikací od neustupujících bolestí přes vliv nežádoucích účinků mnoha doprovodných léků. v současné době se maminka zhoršila po psychické stránce, začala se uzavírat do sebe, přestala nám věřit a obviňuje nás, ze ji chceme zničit. Vím, že je to tím, ze se s nemocí snaží vyrovnat, ale bojím se, že ji již nedokážeme pomoct, protože jakoukoliv pomoc odmítá. Momentálně přestala jíst a pít s tím, že toho jí a pije dost. Přitom za den sní čtvrt krajíce chleba, půl mandarinky a někdy dvě tři lžíce polévky. Vypije max. Půl litru vody a hrnek čaje za celý den. Snažíme se jí vymyslet cokoliv, co by pozřela, ale vše odmítá, nutridrinky, zeleninové i ovocné šťávy, přesnídávky, nic. nic nechce a je velmi nervózní a zlá, když ji pobídneme, aby se napila či najedla. Prosím o radu, jak postupovat při podávání jídla a pití, nepomáhá ani hrozba nemocnice, je jí vše jedno, chce mít jen od všeho pokoj. Odmítá psychologickou péči odborníka. Už opravdu nevím, co dělat. Děkuji.
Hezký den,
omlouvám se za tuto formu odpovědi, ale vzhledem k tomu, že maminku znám, a měla jsem možnost s ní v počátku léčby mluvit, bude má odpověď osobnější.
I když byla Vaší mamince nemoc diagnostikována už v 8/17 a nějakou dobu se už léčí, je to všechno stále ještě nové a „čerstvé“, zvláště pak ve chvíli, kdy se léčba nedaří tak, jak by měla a je plná komplikací.
S Vaší maminkou jsem měla možnost mluvit v době, kdy jí byla sdělena diagnoza, a kdy léčbu začínala a proto vím, že t pro ni nebylo vůbec jednoduché. Fyzicky se necítila nejlépe, vše pro ni bylo nové, zúzkostňovalo ji to… zlepšení v psychickém prožívání Vaší maminky nastalo v době stabilizace jejího stavu, kdy se po fyzické stránce cítila lépe. Při zhoršení se zase spíše uzavřela do sebe, nechtěla s nikým moc mluvit, bývala „zlá“. Dokáži si představit, že to teď může být podobné s tím, že navíc uplynulo několik měsíců léčby, od které očekávala zlepšení, a když se nic výrazně pozitivního neděje, léčba nezabírá tak, jak by si přála, reaguje tak, jak popisujete a jak reagovala i v tom počátku. Deprese, vztek není v takovýchto situacích ničím výjimečným. Vaše maminka je tím vším vyčerpaná, unavená, zklamaná, mnohem méně tolerantní k čemukoli … možná nevidí důvod proč se dál „snažit“. Maminka je nejspíše nazlobená na celý svět, na nemoc, na osud … a svůj vztek, ale i obavy, si „vybíjí“ na vás, kteří jí jste nejblíže. Určitě vás má moc ráda, ví, že vy máte rádi ji a že pro ni děláte první a poslední, ale v tuto chvíli jste nejblíže a tak reaguje, jak reaguje.
Nevím, zda o problémech s jídlem, s pitím, s psychikou ví i ošetřující lékař maminky, ale pokud ne, určitě mu to řekněte, aby případně mohl sám na tuto situaci reagovat a najít nějaké možnosti.
A co můžete udělat Vy sama? To, co už děláte. Být s maminkou, dávat jí sebe, společný čas s vědomím toho, že to negativní není namířeno proti Vám, ale proti nemoci, strachu a beznaději. Pokud byste měla zájem, pak se můžeme spolu potkat a promluvit si osobně.
4. 1. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
