Dobrý den,
obracím se na Vás s velkou prosbou. Už si nevíme rady, tatínek 54 let je po operaci nádoru mezi žaludkem a jícnem, s tím, že mu byla část žaludku odebrána. Operace byla v září, od té doby má i chemoterapie, teď měl poslední. Problém je, že jde pořád s váhou dolů. Vypěstoval si odpor k jídlu, trávení by mělo být v pořádku, ale v hlavě to už nefunguje jak má. Vysiluje to celou rodinu. Ví dobře, že má jíst atd, ale prostě to nejde. Máme o něj velký strach, co bude dál. Doktoři pořád říkají, musíte jíst, ale prostě to nejde.. Jeho partnerka už je úplně zničená a skoro se s ním nebaví, protože nejí..
Z Vašeho dopisu vyplývá, že z čistě tělesného hlediska by tatínek jíst mohl, ale má lidově řečeno určitý blok v hlavě. Pochopitelně o co intenzivněji všichni zúčastnění naléhají, aby jedl, o to víc může problém s příjmem potravy růst. Jelikož Vašeho tatínka a jeho příběh neznám, mohu se jen domnívat, co za tím může být – třeba zloba na to, co se mu stalo s důsledkem jistého vyjadřování vzdoru nebo rezignace, event. se jedná o jeho volání po větší péči ostatních? Anebo naopak jíst chce, usiluje o to, a přesto to nejde? – tady může být zase přílišná snaha na překážku. Jsou i další možné důvody a scénáře, ale bez bližší analýzy je nejspíš v rozmezí mé odpovědi není možné odhalit.
V každém případě zkusila bych trochu vyjít z toho, co všichni známe ze školních lavic – a sice, že když žák, který se cítí neúspěšný, a vnímá své učitele a rodiče pouze jako posuzovatele jeho schopností, kteří vyžadují výsledky, a on se cítí jako ten, co je musí plnit, aby byl přijímán, jeho odpor ke škole a učení se zvyšuje. V případě, že se podaří dospělým s dítětem vytvořit pracovní skupinu, tj. když cítí, že jsou v tom spolu, mají zájem, aby se mu dařilo, vyjadřují se víc k jeho úspěchům, než aby jen kárali a trestali za nezdary, jde to obvykle líp.
Chce se mi říci: zkuste tatínkovi vyjádřit, jak moc vám na něm záleží (nejen slovy, ale i tím, jak je pro vás důležité jeho zapojení do rodinného či životního dění); pokuste se mu dávat najevo, že máte radost z každého sousta, které pozře a že věříte, že s „tréninkem“ to časem půjde líp či minimálně zítra jako dnes; dejte mu najevo, že když to nepůjde jednoduše, budete spolu hledat jiné možnosti, jak zajistit výživu jinak a dovolte mu, aby on si to řídil; mluvte s ním o tom, nad čím přemýšlí, příp. čeho se bojí anebo co by si přál; prostě snažte se být všichni rovnocennými členy týmu, kteří hledají způsoby jak zařídit, aby mohl jíst … tak abyste vy všichni bez nádoru nebyli jen těmi, co se na něj zlobí či obecně abyste nebyli pouze protistranou vůči jeho osobě. Toto nemůžete samozřejmě zařídit u všech zúčastněných, ale v rodině se o to pokusit lze. Představte si třeba, že zažívací trakt Vašeho otce je něco jako jeho auto a vy (on i ostatní) se snažíte ho opravit a najít způsob, aby jezdilo.
Variantou číslo dvě, na kterou bych neměla zapomenout, je odborná psychologická pomoc Vašemu otci v případě, že on bude ochoten ji akceptovat. Je to zase způsob pomoci tzv. z jiné strany. Zde bych Vás odkázala, abyste mu případně byli k dispozici v tom popátrat po možnostech, které se ve Vašem bydlišti či blízkém okolí nacházejí v případě, že se psychologická (ev. psychiatrická) péče nenabízí přímo na pracovišti, kde se Váš otec léčí.
21. 1. 2019, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
Našeho otce minulý týden po výraznějších zdravotních problémech se zažíváním hospitalizovali na ve FN Olomouc. Otci postupně diagnostikují maligní nádor v tlustém střevě s metastázemi jater.
Otec i matka jsou seznámení s tím, že stav je velice vážný, s tím, že až budou výsledky ze všech vyšetření, budeme vědět víc. Já již ale od lékařů vím, že jeho zdravotní je generalizovaný,rakovina IV.stupně. V současné době řešíme s bratrem ,´jestli rodiče nějak šetrně připravit na to, že otcova nemoc je nevyléčitelná, či nechat vše na lékařích?
Hezký večer,
vždy, když se setkám s někým, kdo má podobnou zkušenost jako Vy, tak se jako první docela naštvu. Už samotné přijetí diagnózy závažného onemocnění je náročné jak pro samotného pacienta, tak i pro jeho blízké. A stavět rodinu do pozice toho, kdo je informován více než samotný pacient, je více než nefér. Lékař je ten, kdo má povinnost informovat nemocného o jeho diagnóze, možnostech léčby, stavu onemocnění i prognóze a ne rodina nemocného. Lékař je ten, kdo musí dát nemocnému potřebné informace a nemocný se sám rozhodne, jak s nimi naloží, co a jak komu řekne, jak dál bude fungovat. Pokud rodina ví a nemocný ne, bereme mu možnost se s nemocí popasovat podle jeho vlastních představ, bereme si možnost být plně spolu. Je velmi vyčerpávající dávat si „pozor na pusu“, přemýšlet nad tím co, jak a kdy říct. Otevřenost je náročná, ale často také velmi osvobozující. Otázkou ale je, o jaké informace Vaši rodiče sami stáli. Je možné, že dostali stejné informace jako Vy s bratrem a jen se rozhodli o tom s vámi nemluvit. Možná proto, že je to všechno ještě pro ně hodně „čerstvé“, možná proto, že neví jak o tom mluvit, možná proto, že mají potřebu vás chránit … V takovém případě je dobré se zeptat lékaře, co všechno Vašim rodičům řekli a podle toho se zařídit dál. Jsou-li rodiče, zejména pak táta, informováni, otvírá se prostor pro vzájemný otevřený rozhovor, kdy obecně platí, že čím otevřenější dokážete být, tím intenzivněji spolu můžete tátovou nemocí a léčbou procházet. Pokud jsou informováni „méně“ než Vy (a už jsou výsledky kompletní), pak si dokážu představit reakci typu „Vím, že už jsi mluvil/mluvily s lékařem, můžu se zeptat, jak to tedy uzavřeli a co Tě čeká dál...“. Pokud byste chtěli, pak onkologická klinika FN Olomouc má svého vlastního psychologa, s kterým můžete mluvit přímo, případně se můžete ozvat na můj mail a osobně můžeme probrat vše, co Vás zajímá, co je pro Vás důležité. Čeká vás všechny náročné období, které ale společně určitě dokážete zvládnout. Přeji vám všem hodně odvahy a síly být v tom společně.
7. 12. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den,
mému manželovi (73) při fyzioterapii našli útvar v lýtku. Po 14 dnech jsme šli do nemocnice na biopsii, ale lékař provedl ihned operaci a útvar vzal, sdělil nám, že se jednalo o sarkom. V pátek tento týden pustili manžela domů, ale před tím mu udělaiĺi CT plic. Na výsledek musíme počkat.
Můžu se zeptat co nás vlastně čeká? Co bude dál, když nic nenajdou, anebo když něco najdou? Lékař je k nezastižení a já nevím, kde mám vzít informace. Děkuji van Beek
Dobrý den, rozumím Vašim úzkostem při hledání odpovědí na Vaše naléhavé dotazy kolem zdraví - nemoci Vašeho manžela. Obrátila jste se ovšem na naši poradnu, kde odpovídají psychologové, toto je poradna psychoonkologické sekce. Proto Vám opravdu nedokážeme odpovědět, co čeká Vašeho manžela a Vás, jakou terapii bude podstupovat. Jsem si ovšem jista, že nádorové onemocnění Vašeho manžela budou léčit. Jsou dvě cesty, jak teď pokračovat: buď počkáte, až Vašeho manžela vyzvou na onkologii, tedy až budou znát klasifikaci nádoru, nebo půjdete do nemocnice, kde byl Váš muž operován a tam se budete ptát a chtít odpovědi. Přeji Vám hodně trpělivosti a síly do dalších dnů. Mgr. Libuše Kalvodová, klinický psycholog, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
25. 11. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer dnes jsem se dozvěděla že mám LIMFON na obličeji jsem PSICHICKY velmi zle nechtějí mito viriznou jen rozhanet kortizolem v injekci po biopsii se však zvětšila Boule mám strach
Dobrý den, věřím Vám, že bezprostředně po tak neskutečné zprávě jste v šoku a máte strach, co s Vámi bude. Jsem psycholog, mohu Vám odpovědět jen ze zkušeností nelékaře, ale jen z toho, co vím po mnohaletém působení na hematoonkologické klinice. Lymfom je poměrně dobře léčitelný. Pevně věřím, že jste v těch nejlepších rukou lékařů, kteří léčení lymfomů velmi rozumějí a jistě udělají vše proto, abyste se úspěšně léčila. Nepochybuji o tom, že léčbu zvládnete. Co je ale teď nejdůležitější, je Vaše zhroucená psychika. Doporučuji Vám docela důrazně, abyste o svých zlých pocitech a pochybnostech promluvila co nejdříve se svým onkologem. Měla byste dostat co nejdříve léky na úzkost, případně na depresi. Pokud byste v úzkostech zůstávala, Vaše léčba by možná nebyla tak účinná, jako v případě, že byste zároveň léčebně zvládla úzkosti a strachy. Věřte, že všichni pacienti na začátku léčby nádoru jsou zoufalí a ztracení ve strachu a beznaději. Tak, jak bude postupovat léčba, určitě Vám ustoupí dnešní panika a šok a Vy se smíříte s nutnou léčbou. Důležité je teď nechat si naordinovat léky na úzkost a začít věřit, že léčba za krátký čas zabere. Hodně síly a odvahy Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
17. 11. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Mám maminku, které je 80 let. Do identifikování nádoru v mozku letos v srpnu byla naprosto zdravá, kromě léku na štítnou žlázu žádné léky, ani na krevní tlak, neužívala.
Biopsií bylo zjištěno, že se jedná o velmi agresivní druh nádoru, na který prý nejde použít Gama nůž a v podstě nám bylo řečeno, že nelze počítat s příznivou prognózou. Nádor zasáhl centrum řeči, která se postupně hodně zhoršuje.
Jsme z toho pochopitelně úplně zničení, každý den mamince volám a teď už jí téměř nerozumím.
Zároveň už není schopná psát na počítači, chybí jí písmenka.
Máme obavy, že brzo už s námi nebude moci komunikovat.
Chtěla jsem se zeptat, zda neexistuje nějaká metoda, jak bychom mohli s mamkou komunikovat.
Nevíme, na koho se máme obrátit a jsme zoufalí. Neumíme se v této situaci chovat a chceme mamince co nejvíce celou situaci zvládnout.
Moc děkuji a přeji příjemný večer
Dobrý večer, naprosto chápu smutek a paniku celé vaší rodiny, když se musí ve velmi krátké době vyrovnat s naprosto beznadějnou prognózou nemoci Vaší maminky. Předpokládám, že ona před zjištěním tumoru byla psychicky zdravá, netrpěla výkyvy paměti nebo demencí. Nyní jí nádor ničí Brockovo centrum řeči a postihuje další důležitá centra s ním související. Ona si také určitě více než její rodina uvědomuje svá postižení. Jak s maminkou mluvit? Podle mne je pro ni nesmírně složité s Vámi telefonovat. Tím, že ji vyzýváte, aby s Vámi mluvila do imaginárního prostoru mluvítka telefonu, jí (a koneckonců i sobě) způsobujete paniku z velmi nekvalitní, nesrozumitelné komunikace. Navrhuji, abyste, pokud jí chcete telefonovat, tak ji nenechte mluvit, pokoušet se Vám odpovídat, využijte toho, že Vás má u ucha, abyste ji ubezpečila, že na ni myslíte, krátce a stručně, pokud možno. Vaše maminka má nejkvalitnější zážitek z komunikace se svými blízkými jen tehdy, když je může vnímat všemi smysly, když oni k ní mluví z očí do očí, dotýkají se jí, doplňují svá slova neverbálními gesty, mimikou, dotýkáním. Tak ona dokáže velmi dobře porozumět smyslu Vašich slov. Nejsem odborník na komunikaci takto postižených pacientů, takže mě napadá odbornice logopedka nebo poprosit o pomoc neurologa. Především ale budete potřebovat hodně síly k tomu, abyste maminku za všech nepříznivých okolností dokázali psychicky podržet a nezhroutili se. V takovém případě poproste Vašeho praktika nebo maminčina onkologa o podpůrné léky proti úzkosti a depresi. Pokud máte blízko do Prahy, zkuste se obrátit na Gaudii, mohli by Vám pomoci. Hodně síly přeji Vám, ale především Vaší úžasné mamince Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
12. 10. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
V červenci mi byla diagnostikována rakovina prsu. Následovala operace - ablace, zajištění tamoxifenem. Operace ... Nyní jsem tři týdny po vyndání stehů. Další léčba vzhledem k histologii není třeba. Následná kontrola na onkologii je koncem prosince. Nyní se snažím rehabilitovat, odpočívat, hojit jizvu... Ošetřující lékařka mi při kontrole řekla, že mě více než měsíc na neschopence nenechá, že jsem vlastně už zdravá. Fyzicky se cítím poměrně dobře, vždy jsem byla aktivní člověk, ale po psychické stránce se ještě necítím připravena jít zpět do zaměstnání. Mám nějakou možnost setrvat v neschopnosti nebo musím hned do práce? ...pracuji v náročném směnném provozu, kde potřebuji nejen zdraví fyzické ale i psychické.
Dobrý den, musím říci, že mne Váš dotaz překvapil. Na našem pracovišti (KOC Liberec) se lékaři většinou řídí aktuálním celkovým stavem pacienta a tím, jak on sám vnímá svoji schopnost vrátit se do práce. Pacientky s podobnou diagnózou té Vaší bývají doma několik měsíců. Potřeba rekonvalescence je jistě u každého individuální, ale jsem přesvědčena, že s návratem do práce by měl pacient počkat do té chvíle, než se bude cítit dobře. Což se u Vás neděje. Navíc tamoxifen má také řadu vedlejších účinků, které mohou negativně ovlivňovat Vaše zdraví a výkonnost.
Nejsem lékař, ale jako psycholog Vám mohu napsat, že u mnoha pacientů se tělo dává dohromady rychleji než duše. Ale když se duševní potíže přehlížejí a pacient se snaží jít přes své hranice, většinou se to odrazí ve zhoršení už nejen psychických problémů, ale je negativně ovlivněno i tělesné zdraví. Je poměrně časté, že se rozvíjí symptomy posttraumatické stresové poruchy¨nebo i deprese, které není radno podceňovat a je dobré spolupracovat s odborníkem (psychologem, terapeutem, případně psychiatrem) na jejich zvládnutí.
Neschopenku Vám nejspíše píše obvodní lékař (alespoň tak to je u nás v kraji), pokud byste jej nepřesvědčila, je nejspíše možné absolvovat psychologické či psychiatrické vyšetření, na jehož podkladě by pak byla neschopenka vystavena.
Je dobré se začít aktivně vracet do běžného života a neodkládat to, mnoho věcí už ale nebude jako dříve, proto většinou bývá nejlepší pozvolný návrat - zátěž si postupně přidávat, vnímat svoje tělo, jak na to reaguje, sledovat svoje psychické nastavení - být se sebou vlídně.
Osobně bych Vám radila, dát si ještě čas. Pokud to pomůže, můžete tento můj email i Vašemu lékaři ukázat.
Přeji Vám na cestě k uzdravení mnoho sil a optimismu.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Liberec
3. 10. 2018, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Dobrý den,
je mi 40 let, koncem roku 2015 jsem ukončila chemoterapii na rakovinu prsu o který jsem přišla. Zatím bez nádoru ale mám problém s tím, že každý den, bez vyjímky jsou moje myšlenky směřované k nemoci a prožívám neustálý strach z návratu. To bych řekla, že je ještě snad normální ale čím se liší moje myšlení od většiny lidí je v tom, že většina je vděčná za léčbu operace, chemoterapie, ozařování a jsou rádi že nemají nádor. Já NE. Ozařování jsem v půlce skončila protože jsem se každou noc dusila a doktoři mi to nevěřili, do zprávy napsali že jsem léčbu zvládala dobře a ukončila jsem to bez udání důvodu. CHemoterapie bylo pro mě horší než nejhorší představa pekla, po 7 dávce jsem zjistila, že přestávám dýchat, pokud to nekontroluji a jasně jsem cítila jak mě to zabíjí, dostala jsem se do místa kde jsem už byla smířená že umřu, prožila jsem krásný blažený stav, kdy mi nevadilo že mě všechno bolí, smířená s odchodem, bohužel to neklaplo. Přesto, že jsem o to boha prosila ať si mě už veme, že takhle dál žít nechci. Půl roku po chemo jsem stále nebyla schopná se o sebe postarat, návaly střídali zimnici, křeče po jídle, min. spánku zato moře bolestí, mozek vygumovaný atd. No dostala jsem se z toho pomocí potravních doplňků OKG Family, bylinky, oleje, vše jen přírodní, žádná chemie. Za měsíc mě to dalo tolik energie, mohla zase jíst a spát min. 5 hodin (ze 2-3 hod to byl úspěch ) a do půl roku jsem byla bez všech bolestí, jen trochu neuropatie zůstává a vzorný krevní obraz. A teď jsem ve stavu, kdy jsem fyzicky v pořádku ale nenávidím lékaře, naši chemickou medicínu a naši společnost, protože dělá lidem s rakovinou takové peklo a co víc, nechá je měsíce a roky po léčbě trpět v bolestech kostí, kloubů, psychice v hajzlu a to jen proto, že přírodní léčba se u nás neuznává a asi to není dobrý kšeft. Nenávidím všechny lékaře, kteří přehlíží a zametají pod koberec ten fakt, že jsem se uzdravila bylinkami, ikdyž už zpracovanými a koncentrovanými ale bylinkami. Když to řeknu lidem co jsou po léčbě, tak se mi vysmějí, protože věří jen lékařům, a ikdyž jim neumí pomoc, tak radši pro svou víru trpí, takže jim není pomoci a já musím žít v této společnosti, kde je bolest, nemoci, utrpení a víra, že to tak musí být, že není lék ale já ho proboha mám, jsem důkazem toho že přírodní léčba funguje ale nikdo mi to nevěří, nebo se to nechce vidět. často mám pocit, že sem nepatřím a že jsem měla radši umřít. A další věc je, že to jak necháváme umírat lidi, třeba na rakovinu, tak psa nebo kočku kdyby tak trpěli, bychom utratily a proč to sakra nejde s lidmi? Věřte mi že bych za uspávací injekci dala cokoliv, hlavně ne chemo-demolici, pomalé bolestné umírání které není na rakovinu ale na léčbu. Co jsme to proboha za lidi, že si tohle děláme? Tak jsem blázen já nebo celá společnost kolem mě?
Řeknete mi, jak mám s těmito myšlenkami a přesvědčením žít, jak mám žít sama se sebou, když podlehnu tlaku farmacie a oblblých lidí a přestanu jim říkat o svém uzdravení a že je to šance pro každého z nás? Fakt nevím.
Hezký den,
opakovaně jsem si četla Váš dotaz a znovu jsem si uvědomila, jak velmi omezující je někdy písemná forma odpovědi. Ve Vašem dotazu velmi důkladně popisujete své zážitky, názory a postřehy z léčby onkologického onemocnění, která pro Vás byla velmi náročná a i dnes je patrné, že ve Vás zůstává spousta věcí, které by si zasloužily, Vy byste si zasloužila, aby s nimi bylo pracováno. Velmi bych se přimlouvala za to, abyste se rozhodla vyhledat odbornou pomoc psychologa, s kterým byste mohla začít „rozplétat“ všechna ta témata, která jsou obsažená ve Vašem dotazu. S pomocí psychologa byste se mohla v tom všem mnohem lépe zorientovat a následně pak nacházet odpovědi na Vaše otázky. Zkuste se zeptat Vašeho ošetřujícího lékaře, zda s někým spolupracují, případně můžete zkusit sama najít některého z psychologů blízko místa Vašeho bydliště. Zvládla jste léčbu závažného onemocnění a byla by škoda, aby Vás v dalším životě takto limitovala Vaše psychika. Bude to chtít hodně odvahy a trpělivosti, ale dá se to zvládnout. Držím palce/pěsti.
5. 10. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den,
Otci byl v dubnu diagnostikován adenokarcinom žaludku v oblasti vratníku. Přišlo se na to v podstatě za 5 minut 12 na základě neprůchodnosti žaludku do tenkého střeva. Otec půl roku před trpěl bolestmi říháním a únavou. Ani jeho praktický lékař nebyl schopen ho poslat na řádné vyšetření Až jeho diabetolog ho poslal na gastro. Zde mu gastroskopem udělali první vyšetření žaludku a diagnostikovali zhoubný nádor. Po tom musel navštívit emergency ve fakultní nemocnici v Hradci Králové, protože už nepřijímal stravu, trpěl nadýmání, nadměrným říháním a únavou. Zde v podstatě neudělali nic jen ho objednali do gastro poradny. Návštěva byla plánována po týdnu, otce si zde hned nechali, protože se jednalo již o akutní stav a hrozilo protržení žaludku. Dva dny na to proběhla operace - spojka žaludek tenké střevo.Dále konstatovali že nádor je neoperovatelný, protože zasahuje do krevního řečiště. Blíže se k tomu může vyjádřit prý jen onkolog. Musím říct, že po půlroce lékařské nečinnosti se vše zrychlilo otec po týdnu propuštěn do domácího ošetřování. A cca po třech týdnech návštěva onkologa, kde mu bylo zděleno že nádor je nevyléčitelný a že se to pokusí zastavit. Nicméně nebyli schopni vysvětlit proč je neoperovatelný. A ani velikost ohraničení. A v podstatě žádné slovo povzbuzení Mění mu zde léky aniž by něco vysvětlili. Otec si stěžuje na únavu - pouze cynické zkonstatování, že to je asi od té nemoci. Stěžuje si na bolesti ramene - opět jen ať si zajde k ortopedovi. Do této chvíle otec měl vše srovnáno v hlavě co je třeba udělat a zařídit. Byl sice unavený, ale aktivní. Chtěl chodit na vycházky. Prostě měl nějakým způsobem chuť bojovat s chorobou . Ale od návštěvy onkologa a v podstatě návštěvu od návštěvy je čím dá více apatický nemá zájem o život, vede čím dál více řeči o smrti. Navíc jakákoliv informace od onkologa byť může být myšlena dobře, je z jeho strany brána taj že už je odepsaný, že na něj kašlou. V tuto chvíli si nevíme s mamkou rady jak do něj nalít optimizmus a chuť k životu. Nevíme na koho se obrátit, protože na rovinu, jednání lékařů fakultní nemocnice Hradec Králové směrem k pacientům je tragické a nemáme k nim v tuto chvíli důvěru. Já osobně mám těchto zkušeností více. Co se týče odbornosti jsou perfektní, ale co se týče lidství, takové centrum arogance a nadutosti jsem ještě nikde neviděl. Když otec řekne že je strašně unavený a onkolog mu na to řekne no to vidím. Ale nic víc k tomu nemá tak je to smutné. Prosíme tedy s mámou o radu na koho se obrátit. Popř. jak změnit otcovo myšlení opět v pozitivní s chutí do života.
Dobrý den, je mi velmi líto, že při doprovázení Vašeho otce na různá vyšetření jste byl svědkem nepříliš dobrých a slušných reakcí zdravotníků. Nedivím se také, že psychika Vašeho otce, který zpočátku byl připraven poprat se s nádorem, se dostala do krize poté, co lékař mu nedokázal přijatelně vysvětlit, že udělá sice vše pro dobrou paliativní péči, ale má jen velmi omezené možnosti. Váš dotaz je ostatně plný ukázek nedobré komunikace zdravotníků s pacientem a jeho rodinou. Chtěla bych Vám a Vašemu otci poradit, abyste se nedali odradit a ptali se a žádali srozumitelná vysvětlení všech nálezů a lékařských úkonů kolem léčby Vašeho otce. Máte na to plné právo. Pokud jde o zhoršení psychiky Vašeho otce, je doslova nezbytné, abyste jak otec, tak všechny jeho podpůrné osoby, Vy, Vaše maminka apod., vyhledali psychologa, který pracuje na onkologické klinice a poradili se, jak pomoci Vašemu otci znovu získat sílu a snahu bojovat s nemocí a případně léčit depresi, která určitě nyní po těch hrozných informacích pacienta trápí. Jsem naprosto přesvědčena, že kolega na onkologii v Hradci Králové najde řešení pro zraněnou psychiku jak Vašeho otce, tak i vás blízkých. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
24. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den. Je mi 66 let a onemocněla jsem rakovinou vaječníků. Jsem zdravotní sestra v důchodu a do tohoto roku jsem byla absolutně zdravá , jsem jen po operaci páteře. Ani v rodině se nikdy nevyskytlo nádorové onemocnění, proto jsem byla diagnozou opravdu zaskočena , nicméně rakovina byla zjištěna při preventivní prohlídce a všechna následná vyšetření ( markery, PET CT a po operaci i histologie - 50 vzorků ) byla negativní. Po operaci teď jsem v polovině cyklu chemoterapií.Vůbec mě nenapadlo se nějak z této diagnozy "hroutit" - jsem od začátku přesvědčená, že to zvládnu. Problém je ten , že jsem se do doby zjištění onemocnění starala o 89letou matku. Jsem prostřední ze tří sourozenců a maminku jsem si k sobě , po úmrtí otce, vzala dobrovolně. Maminka je ale povahou člověk velmi autoritativní a zvyklá vládnout. Podotýkám, že mentálně je na svůj věk velmi čilá , ale po stránce fyzické absolutně závislá. Nejhorší jsou deprese , kterými trpí celý život. Je absolutní introvert,žije v pokoji , z kterého prakticky nevychází, nicméně vyžaduje kompletní servis. Matku jsem měla u sebe 4 roky a začátky byly opravdu kruté. Za celé roky mi neřekla, že je u mě spokojená, že je tady doma, že je ráda, že tu může být. Teď jsem onemocněla a informovala jsem sourozence o mojí nemoci a že bych je prosila, jestli by se nemohli o mamku starat oni. Sestra žije sama ve třípokojovém bytě , bratr s manželkou a dospělou dcerou v domě. Bratr se mi od té doby neozval ( od května) a sestra , která zrovna rekonstruovala byt , řekla , že si mamku vezme max.na dva měsíce až práce ukončí - což se teď stalo. Také se uvolnilo místo v Domově pro seniory , kam matka mohla (alespoň po dobu mého léčení) nastoupit, ale kategoricky odmítla - že si raději něco udělá! Odvezla jsem ji tedy k sestře , ale nic se tím pro mě nevyřešilo, protože mám z toho , že se matka vrátí , strach. Sestra ji na stálo nechce , bratr se neozývá a navíc i matka bude chtít co nejdříve zpět ke mě. Chemoterapie mi byla teď odložena z důvodu špatných výsledků krevního obrazu, já se cítím velmi slabá , je mi na omdlení a tento problém se pro mě stal noční můrou. Připadám si jako simulant , všichni mi říkají, jak dobře vypadám ( zhubla jsem a nosím paruku) sestra i matka plánují, že jakmile skončím poslední chemu, tak snad hned druhý den může mamka zpět ! Že pak už budu zdravá !! Ve skutečnosti mám strach, že právě tyto neustálé obavy, kterých se nemůžu zbavit a jsem v neustálém stresu , mi přivodí eventuální metastázy nebo jiné následné komplikace. Moje prosba o radu je tedy následující .....jak mám dát rodině na srozuměnou, že jsem "opravdu" nemocná a ráda bych se v klidu léčila ??
Dobrý den, Váš dotaz má několik rovin, pokusím se na každou z nich reagovat. Tou první rovinou je Vaše nemoc a to, jak ji vnímáte Vy. Jako velmi zkušená zdravotní sestra si dobře uvědomujete, že pokud už jste dostala nádor, pak záleží na včasnosti zjištění nemoci a na tom, abyste dostala tu nejlepší a cílenou léčbu. Nepochybuji o tom, že uděláte vše pro své uzdravení, a protože popisujete výsledky vyšetření, které jsou povzbudivé, mělo by se Vám podařit nemoc překonat. S rovinou léčení tumoru souvisí také Vaše obava, abyste mohla léčbu absolvovat v klidu. Vnímám, že si dobře uvědomujete, že velký vliv na vznik a vývoj, rozšíření nádoru má lidská psychika. Je dokázáno mnohými vědeckými pracemi, že pokud jedinec trpí dlouhodobě stresem, úzkostmi, depresivními náladami, které jsou třeba podmíněny vnějšími okolnostmi, pokud se takového psychického tlaku nemůže zbavit a ocitá se v bezvýchodné situaci, může taková psychická krize navodit stav zhroucení imunitního ochranného systému a to je živná půda pro vznik nádoru. Zmiňujete se také o tom, že se obáváte o to, abyste po léčbě znovu nespadla do Vámi nezaviněných psychických potíží a vše se nezkomplikovalo. Souhlasím s Vámi, tak to může dopadnout. A je tady druhá rovina, kterou jsou vztahy ve Vaší původní rodině. Vaši velmi starou maminku jste si vzala k sobě do péče před několika lety. Dobrovolně, protože oba Vaši sourozenci se do péče o autoritativní matku vůbec nehrnuli. Zažila jste jistě hluboké zklamání z jejich reakcí, když jste je prosila o pomoc, aby si vzali matku do péče. Předpokládám, že oba sourozenci jsou spokojení, že je o matku postaráno. Třeba si myslíte, že v jiných rodinách se děti o své rodiče starají do úmoru, že se v péči o ně střídají bez odporu. Pravda, ve většině rodin to tak funguje, ale zdaleka tomu tak není všude. Ve své praxi jsem se více potkávala s takovou situací, v jaké jste Vy. Další rovinou Vašeho dotazu je vztah Vaší matky a Vás. Nevím, proč jste po smrti Vašeho otce projevila tolik altruismu, že jste dobrovolně souhlasila s tím, že o Vaši starou matku budete pečovat sama. Určitě jste věděla, jak se bude ona chovat k Vám, pokud, jak píšete, je mentálně zdravá, bude od Vás vyžadovat plný servis nejen fyzický, ale především způsob, jakým si jej bude vyžadovat. Předpokládám, že s Vaší maminkou často není lehké vyjít, že zřejmě vyžaduje služby bez odporu. To muselo být pro Vás velmi vyčerpávající a trvá to už čtyři roky. Není možno pochybovat, že ani bratr ani sestra Vám nepomohou v tom, že by si matku zase vzali do péče oni. Jaké by tu bylo řešení? Ze všeho nejdříve vyhledejte psychologa, který Vám pomůže zvládnout Váš současný psychický stav, je třeba vyšetřit, zda potřebujete léčbu úzkostí, možná deprese, hlavně aby Vám poskytl kvalitní psychoterapii. Pokud se rozhodnete, mohu Vám nabídnout svoji terapeutickou péči, moji e-mailovou adresu máte. Jdeme dál: pokud Vaše sestra bude trvat na tom, že si musíte maminku vzít zpět do péče, budete asi muset změnit své chování vůči vzdorovité matce. To by znamenalo, že budete muset přehodnotit, co můžete fyzicky kolem matky dělat (jistě ji nezvedat, pokud je obézní), doporučuji jí nevysvětlovat, proč děláte to a ono, protože ona má na všechno své teorie a svá vysvětlení a pramálo jí zajímá, že Váš zdravotní stav vyžaduje klid a pohodu nejen v době léčby, ale především v celém Vašem dalším životě. Tyto vztahové rámce vás dvou, případně Vašeho manžela, je ovšem třeba prohlédnout v terapii, abyste mohla najít schůdná řešení pro vás obě. Přeji Vám především, abyste nemoc vzala jako výzvu, která Vám pomůže najít dobrou cestu do života po nemoci. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
16. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Prosím o vysvětlení, zda se jedná o anemii, či leukemii: KO- leukocyty 10,87, erytrocyty 3,49, hemaglobin 107, hematokrit 0,312. Děkuji za odpověď.
Je mi velmi líto, ale tenhle dotaz by měl být směrován na lékaře, ne na psychologa, tedy nedokážu Vám já, psycholog, vysvětlit, zda jsou laboratorní výsledky příznakem anemie či leukemie. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o radu ohledně naší maminky 69 let, které v lednu letošního roku diagnostikovali nádor močového měchýře. Maminka podstoupila v květnu operaci, při které jí byl močový měchýř vzat a má nyní vývod. Zhruba na konci července začala docházet na chemoterapii, která ji čeká ještě celé září a dále se uvidí, dle získaných výsledků. Maminka byla, než se nemoc dozvěděla, čiperný člověk, který rozdával radost a byla nesmírně aktivní. Po diagnostikování nemoci byla smutná, ale pořád se snažila myslet pozitivně. Po příchodu z nemocnice, po operaci byl její psychický stav o dost zhoršený, ale to se dalo pochopit, jelikož měla ještě dlouhou dobu po operaci bolesti a celkově se s vývodem srovnávala. Nyní je tedy za půlkou chemoterapie a je to úplně jiný člověk. Píši, jelikož si nevíme rady, zda jsou její stavy ještě normální vzhledem ke stresu a špatným stavům vždy po dávce chemoterapie, nebo zda by bylo vhodné najít odbornou psychologickou pomoc. Maminka se jakoby uzavírá do sebe, nechce nikam chodit, nic ji nezajímá...ani vnoučata, které tak miluje. Říká, že ji nic nechutná, do té doby neměla s žádným jídlem problém. Jedla vždy vše a s chutí. Milovala bylinky a vše z nich.. teď se jí prý z bylinek dělá špatně. Nakoupili jsme i různé preparáty pro ni určené, které si třeba jednou vzala a pak říkala, že je toho moc, že by jsme do ní pořád jen něco cpali, že nic nechce. Vadí jí už i obyčejná voda, vše je moc slané a nebo zase sladké. Když se jí někdo zeptá jak se daří, většinou se okamžitě rozbrečí a říká, že je jí zle, že si to nikdo neumí představit, že je na to sama, i když se o ní myslím dostatečně staráme. I když ráno řekne, že jí je ten den třeba lépe, stejně jen sedí a vlastně ji nic nezajímá, o nic se doma nesnaží. Přijde nám, jakoby se chtěla jen zavřít v ložnici a s nikým nemluvit. V tomto stavu pak přijde třeba den (tak jednou týdně), kdy je zase celkem čilá, třeba i něco malého uvaří a baví se. Druhý den se ale probudí a opět ta pesimistická nálada. Už párkrát i vyslovila, že by radši už nebyla na světě. Doma se o ní stará tatínek, myslím moc dobře, a ještě dva sourozenci, ale maminka jakoby se už vzdala všeho co doma kdy dělala, co jí zajímalo. Nevíme si rady jak už ji potěšit a jak docílit, aby se taky zkusila bavit o něčem jiném než o své nemoci a o svém utrpení. Víme jak je to pro ni těžké, ale bojíme se, že přes tyto nálady to bude pro ni ještě horší. Zkoušeli jsme se jí zeptat, jestli by nechtěla zkusit alespoň nějaké prášky na tyto stavy, ale ona na to reagovala způsobem, že není žádný blázen, že v žádném případě nic brát nebude, tedy ani nevíme, zda by jsme ji přímo k doktorovi dostali. Nevím, zda jsme to dostatečně popsala, je toho opravdu hodně, ale jen chci ještě říci, že dříve byla maminka pozitivní člověk, který uměl potěšit a podržet každého, kdo potřeboval, usměvavějšího člověka jsem neznala. Nyní bohužel takto. Víme, že je to pro ni to nejhorší co ji mohlo potkat, ale jak jí podpořit, aby to vzala jinak, aby zase měla naději? Jak s ní mluvit, aby každý rozhovor nezkončil u její nemoci a u rozbrečení se nad sebou. Předem moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, omlouvám se, ale má odpověď bude obsáhlejší, chtěla bych vám vysvětlit vše, na co se ptáte. Píšete, že vaše maminka ví o nádoru osm měsíců a před čtyřmi měsíci ji začali léčit. Léčba jejího nádoru je z těch, které způsobují pacientům hodně objektivních potíží, následky operace nelze dost dobře skrýt, vývod působí vaší mamince kromě fyzického, především psychické trauma. Její svěží fyzická aktivita v předchorobí byla jedinou operací zničena. A chemo ještě přidalo velice nepříjemné vedlejší efekty především v celém zažívacím systému. Je mi naprosto jasné, že se jí dělá špatně i z obyčejné vody. Chemoterapeutická léčba je účinná, ale zároveň i velmi krutá. Vaše maminka opravdu nepřehání, když říká, že je jí zle. Přepadá jí sebelítost nad svým žalostným fyzickým stavem, opravdu má pocit, že jí nedokáže nikdo z jejího okolí pochopit. Už není fyzicky schopna čelit tomu smutku, úzkostem, strachu ze smrti, té bezmoci, které jí sžírají. To, že doma nic nedělá, souvisí s tím, že je přesvědčena, že nic nemá smysl. Má černé beznadějné myšlenky, v hlavě jí běží šílená smyčka typu: mám rakovinu-budu trpět bolestí-nikdo mi nedokáže pomoci-zemřu. Takové myšlenky jí nedají spát. Ani vám asi nechce říkat, že se budí po dvou hodinách mizerného spánku uprostřed noci a hlava se jí může rozskočit smutnými myšlenkami a představami. Ráno a ještě celé dopoledne je pak velice unavená, ta "smrtelná" únava jí nedovolí skoro ani se hýbat. Tak ráda by chtěla být zase jako před nemocí, ale nemá sílu v těle. Tělo totiž svádí statečný zápas s rakovinou, veškerá maminčina síla se na něj spotřebovává. Jen ona dobře ví, že je to její jediná cesta. To, čím si vaše maminka prochází, je stav reaktivní deprese. Po dnech a týdnech velkého trápení jí z mozku vymizely moc důležité spoje hormonálního původu - serotonin, dopamin, acetylcholin. Ty jsou nesmírně důležité pro práci mozku, pro dobrý přenos myšlenek. Když v mozku chybí, myšlenky se začínají rozutíkávat, jsou chaotické, mozek nemůže dát dohromady kloudnou, normální myšlenku. Nedokáže se soustředit na nic. Nemůže si odpočinout, je velmi unavený, myslí jen na negativní věci. A pozor: pokud bychom chtěli depresi překonat vůlí, nařídit mozku, aby logicky pracoval, mozek neposlechne. Vůle tu nic neznamená. Je třeba dodat mozku, co mu chybí, co ztratil velkou psychickou bolestí. A to jsou léky na depresi - antidepresiva a léky na úzkosti - anxiolytika. Za několik dnů se mozek uzdraví a vaše maminka se začne rozumně rozhlížet kolem sebe, zase to bude ta rozumná, moudrá žena. Dokonce začne chápat nepříjemnou léčbu jako důležitou cestu k uzdravení. A začne spolupracovat, určitě se jí vrátí její chuť do života a bude chtít nevzdávat se. Psychická fáze, kterou si vaše maminka prochází, postihuje v podstatě všechny pacienty při léčbě nádoru. Jak jí ale může pomoci nyní milující rodina? Dejte jí třeba přečíst mou odpověď, aby se v sobě konečně mohla vyznat a přistoupit na léčbu té strašné deprese, A vy všichni ji jen doprovázejte, počkejte, až se probudí z těžkého snu a příjme vaši pomoc a přítomnost. Hodně síly a trpělivosti vám všem. Pokud budete chtít další poradu, volejte, telefon máte. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 9. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, právě jsem se dozvěděla o relapsu non hodkinova velkobuněčného anaplastického ALK pozitivního lymfomu u své nyní 17,5 leté dcery, je to již potřetí. Poprvé bylo onemocnění diagnostikováno v červnu 2013, následovala operace (na zádech) a 6 cyklů týdenních chemoterapií. Po roce od ukončení léčby se nádor objevil znovu na krku, operace a 2 letá ambulantní chemoterapie Vinblastinem, ukončeno v únoru 2018, koncem července bulka na rameni, operace 15.8.2018, opět relaps onemocnění, příští týden PET CT a podle toho další léčba.
Při obou léčbách jsme se snažili být maximálně pozitivní, první byla drastičtější s častým pobytem v nemocnici, přesto zvládla dokončit ZŠ, další ambulantní léčba byla proti tomu "procházka růžovou zahradou", dcera mohla chodit do školy, pokračovat v tancování, žila prakticky normálně. Bojím se, co nás čeká nyní, jak mám být pozitivní a motivovat ji, když už je to potřetí? Jak odpovědět na její otázku, k čemu vyšetření krve - celý rok negativní, když se pak po 5 měsících od ukončení léčby nemoc objeví znovu? Jak ji podpořit, prostředí oddělení onkologie pro starší děti je samo o sobě dost depresivní a ošklivé, vždy to velmi vnímala a chtěla odtamtud co nejdříve pryč, prosím, jak ji mám pomoci zvládnout takto těžké období, jak se k ní máme chovat? je už skoro dospělá, spoustu věcí chápe a uvědomuje si...
Těžce nesla ztrátu vlasů, teď má zase krásné dlouhé, je tu téměř jistota, že o ně zase přijde.
Píšete dotaz ve velmi těžkém okamžiku pro Vaši dceru, Vás a celou rodinu - právě jste se dověděli o opakovaném relapsu onemocnění. Čtu, že dcera s nemocí již žije 5 let, zřejmě s ní již takovou dobu „bojuje“, a doufala v návrat „běžného“ života. Píšete, že u druhé léčby dcera zvládala mnoho běžných věcí, a teď ji čeká nejistota, jaká bude třetí léčba. Jako klinický psycholog bohužel nevím, jaké možnosti Vám můžou lékaři nabídnout, je pochopitelné, že nyní myslíte do budoucna spíše s obavami. Vaše dcera, a Vy s ní, má zkušenosti z léčby, které byly jak snesitelnější, tak drastičtější - opravdu zkuste nezapomínat i na ty snesitelné momenty (krátké návštěvy ambulance, možnost navštěvovat školu nebo v ní pokračovat i na léčbě, podpora dcery od přátel apod.). Drastičtější a smutnější momenty (ztráta vlasů, nepěkné oddělení, nevolnosti a komplikace) jste v tuto chvíli již také zvládli přestát - jakkoliv to nikdo nechce, může to být pro dceru i Vás posilující moment („toto už znám a už jsem to také zvládla“).
Ptáte se, jak se k dceři máte chovat. Správně píšete, že již je skoro dospělá, a spoustu věcí chápe a uvědomuje si. Nevím, jaký způsob komunikace v rodině máte, jak moc otevřeně jste se s dcerou do této chvíle o její nemoci bavili. Možná sama dcera nechávala spoustu rozhodování na Vás a s lékaři radši nekomunikovala, možná naopak stála o to informacím rozumět. Určitě je důležité nechat dceru vyjádřit to, jak se cítí, nebo co by chtěla ona sama. Ověřte si, jak informacím které dostává, rozumí, jak o nich uvažuje, co to pro ni znamená. Někdy nás mladí dospělí můžou překvapit - jak zralostí uvažování, tak naopak až dětskou představou motivovanou strachem, se kterým si pak společně dokážeme poradit. Zkuste se emocí jako je zlost nebo smutek nelekat (neznamená to, že „boj vzdává“), a dát jí čas a podporu, aby přes ně prošla. Je vhodné, aby podpora vycházela z Vás samotné („já doufám, že to bude dobrý“, „chtěla bych Ti říct nebo udělat něco, aby to bylo dobrý“, „jsem tady u Tebe, nenechám Tě v tom“). Neobávejte se říct upřímně, že třeba v tuto chvíli nevíte, co říct, že Vám také není lehce, a můžete pak vyjádřit víru, že na to společně přijdete. Nejenom nutně „pozitivní motivace“, ale i prostá podpora „jsem tady s Tebou, i když je to blbý“, může být pro naše blízké důležitá.
Při léčbě můžete být jak pozitivní, tak zkusit najít prostor, kde tak pozitivní třeba být nemusíte - bezpečný prostor, kde se vypovídat, nebo způsob, jak sdílet spolu obavy. Není to málo, může hodně pomoci i to, že dcera Vám má třeba možnost říct, jak moc je naštvaná, že se jí nemoc opět vrátila. Může pomoci kontakt s odborníkem, kterému třeba můžeme říct i vše to „nepozitivní“, co nám běží hlavou, bez obav že zatížíme naše blízké.
Jestli je dcera spíše uzavřená, doporučila bych Vám promluvit si s kolegy psychology, kteří vím, že jsou v Praze na oddělení dostupní. Určitě lze kontaktovat i kolegy z Gaudie Praha pro individuální práci. Zkuste dceři navrhnout rozhovor s psychologem jako s někým nestranným, kdo může pomoci „udělat pořádek“ především ve všech případných těžkých pocitech kolem ní, a v ní.
Napadá mne, že pro mladé dospělé je opravdu moc důležitá také podpora od přátel. Vhodné je s dcerou komunikovat o tom, co je pro ni snesitelnější - aby jí přátelé spíše rozptýlili a mluvili o „obyčejných“ věcech, nebo aby jí podporovali? Můžete jí zkusit vybízet, aby se svými přáteli zkusila zůstat v kontaktu, anebo se zajímat o důvody, proč to případně nechce.
Může se stát, že se dcerka více uzavře do sebe, a budete si všímat, že jí nedokážou rozptýlit oblíbené činnosti. V případě trvání skleslé nálady déle než 2 týdny je vhodné kvůli možnému depresivnímu propadu (může souviset právě s větším uvědomováním toho, co se děje a co opětovný návrat nemoci může znamenat), a zvážit konzultaci ohledně psychofarmakologické podpory.
Z Vašeho dotazu vnímám, jak moc nad podporou Vaší dcery uvažujete. Pevně věřím, že v případě nutnosti další náročné léčby, po této nelehké cestě dokážete být pro svoji dceru oporou. Ze srdce přeji, ať je tato cesta úspěšná.
Mgr. Kristína Tóthová, Tothova.Kristina@fnbrno.cz
29. 8. 2018, Mgr. Kristína Tóthová, Tothova.Kristina@fnbrno.cz
Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu ohledně komunikace s pacientem ve věku 72 let, který prodělal mrtvičku. Jedná se o člena rodiny, který před rokem prodělal amputaci nohy z důvodu neprůchodnosti cév. Během roku se zdravotní stav měnil s tím, že se jednalo pouze o potíže spojené s amputací. Před 14ti dny prodělal pán nenápadnou mrtvičku a týden na to další, která už přinesla následky. Momentálně je pán v rehabilitačním centru z důvodu nepohyblivosti levé ruky jako následek mrtvičky. Jako další následky se však objevily i ztráty paměti a mluvení z cesty. Ráda se zeptala, jak s takovým pacientem komunikovat, zda mu vyvracet jeho nesmysli (poté se ovšem rozčílí), nebo raději utvrzovat jeho pravdu. Momentálně nám lékaři nedávají dobré vyhlídky i přes veškeré rehabilitace s pacientem a trénování paměti.
Předem děkuji za odpověď.
Dobrý den, ptáte se, jak rozmlouvat se seniorem, který je ve velmi těžkém stavu po amputaci nohy, krátce nato má za sebou několikerý záchvat mrtvice s vážnými následky na ztrátě pohybu v ruce a mozkovým postižením ve smyslu především částečné ztráty paměti. Neznám jeho chování v předchorobí, ale podle toho, jak naznačujete, že chce mít stále pravdu, nepřipouští své omyly, to musel být muž, který rád rozhodoval, vedl, měl extrovertní osobnostní charakteristiku. Přes všechny nesmírně těžké rány osudu se ve svém ještě relativně ne stařeckém věku snaží ve společnosti blízkých budit zdání nezdolnosti a neomylnosti, prostě chovat se jako dřív. Ptáte se, zda mu vyvracet nesmysly nebo jej utvrzovat v jeho názorech. Tak jak na to? Máte před sebou starého muže, který se vnitřně trápí, jistě nějak vnímá své nedostatečnosti a handicapy. Já bych se obloukem vyhnula tomu, aby se rozčiloval, tím se bude rapidně blížit další atace mrtvice. Možná ani není třeba s pacientem souhlasit. Což tak zůstat neutrální se slovy: MYSLÍŠ?, JE TO TAK DOOPRAVDY?, ANO?, nebo třeba vůbec nijak neodpovídat a kývnout hlavou, pokrčit rameny, jednoduše změnit téma rozhovoru. Pokud pacientovi selhává paměť, může opakovat stejná témata a vždy mu bude záležet jen na jeho stejných pravdách. Vaše odpovědi by měly být vždy neutrální, nikoliv pro něj stresující. Rozumím ale také, že pro Vás to nebude žádné lehké vedení rozhovoru. Nicméně Vám přeji, aby se Vám dařilo diplomaticky a především laskavě a s pochopením hovořit se svým těžce zkoušeným příbuzným. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.
21. 8. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
cca před dvěma měsíci jsem se dozvěděla diagnózu "melanom". Je mi 38 let a mám tři malé deti. Bohužel jsem ve své rodině již zažila několik blízkých bojovat s rakovinou a je pro mne velmi obtížné novou situaci zvládat. Byla bych velmi vděčná za doporučení odborníka, na kterého bych se mohla obrátit s žádosti o konzultaci v Praze.
Děkuji!
Dobrý den, jsem na velkých rozpacích, protože bych Vám nechtěla odpovědět banálně, ale jeden limitující faktor je zásadní, a to bydliště. Praha je v psychoteerapeutické péči o onkologické pacienty opravdu výjimečná. Budu tedy nabízet možnosti těch kolegů, kteří by Vám mohli pomoci. Každé onkologické pracoviště s komplexní péčí má v týmu psychologa, který je buď na onkologickém pracovišti nebo bývá k pacientům přizván na konzultace. Toto jistě ví Váš ošetřující onkolog, a pokud byste jej oslovila s prosbou o psychologa, jistě Vám pomůže. Zadalší je jistě v Praze velké množství klinických psychologů, kteří se třeba zrovna nemusí zabývat psychoterapií onkologicky nemocných pacientů, ale jistě dokážou v rámci své profese pomoci i Vám. Další cestou je pro Vás třeba sdružení Gaudia, které přímo deklaruje pomoc pacientům s onkologickým onemocněním. Pokud byste ani takto nenašla pomoc, pak Vám nabízím kontakt na mně, i když nejsem z Prahy ani z jejího okolí, a to 603290993. Velmi dobře chápu, že nutně potřebujete psychologickou pomoc ke zvládnutí onkologické léčby. Prosím hledejte, ptejte se nebo volejte. Kéž se Vám podaří najít adekvátní pomoc. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
16. 7. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den.mam tatinka,60let,v terminalnim stadiu rakoviny prostaty s metastazemi ve skeletu a celem tele.tuto skutecnost i pozdejsi oznameni o smrti budu muset oznamit tatkove mamince,kzere je 82 a je tez vazne nemocna. Babicka nevi,ze tata umira a ja stojim pred nutnosti ji to oznamit,jen nevim jak. Nemohu prijit uz rovnou s tim,ze otec zemrel. Musi vedet,ze je takto nemocny a musi mit moznost se se svym ditetem rozloucit. Prosim o radu,jak vazne nemocne babicce oznamit fakt,ze jejimu diteti zbyva max rok zivota,ze ma silene bolesti a vazi mene nez ja a je ve stavu,ze kdyby ho videla zlomi ji to srdce. A jak ji pripadne vysvetlit,ze ho nemuze videt. Moc dekuji za pomoc a odpoved.
Dobrý den,
jste opravdu ve velmi těžké situaci. Sama se musíte smiřovat s těžkým onemocněním otce a nyní ještě před Vámi stojí úkol, informovat svoji babičku - jeho matku. Je to citově i lidsky velmi náročné. Pochopila jsem to tak, že se nějakou dobu neviděli a Váš otec mezitím tělesně zeslábl vinou své nemoci.
Co se týče informování blízkých osob - obecně se vyplácí říci pravdu. Udělejte si na rozhovor s babičkou čas, můžete si předem připravit zhruba, co chcete (a jak) babičce říci, zvažte, zda si nevzít někoho jiného blízkého s sebou. Nesnažte se pomocí mnoha slov situaci "ohladit", většinou to nepomůže, naopak budete pak muset více vysvětlovat. Pravda bude nejspíš šokovat, proto je dobré, aby byla řečena jasně. " Babi, mám pro tebe špatné zprávy. Táta má rakovinu, je to s ním špatný, doktoři říkají, že má maximálně rok života..." Buďte připravena na otázky, citová reakce může být různorodá (od silných emocí až po strnulost a zdánlivou apatii). Nebojte se dát průchod i svým emocím.
Vím, že máte dobrý úmysl ochránit babičku před bolestivou pravdou a setkáním s jejím nemocným synem. Možná máte úmysl chránit i otce před babiččinými emocemi. Nevím, jaký je (a byl) mezi nimi vztah. Ale přesto jsem přesvědčena, že je v jejich důstojnosti, rozhodnout o tom, zda se chtějí setkat. Rozhodnutí bych nechala na nich dvou. Vztah dvou lidí je vždy unikátní a nikdo z nás " z vnějšku" do něj doopravdy nemůže vidět. A to platí zejména o vztahu dítěte a matky. Nikdo nemůže vědět, zda (a jak moc) je pro ně důležité se rozloučit, zda ještě nemají být nějaké věci řečeny, záležitosti vysvětleny, usmířeny. Pravdou je také, že pohled na utrpení blízkého člověka většinou jeho nejbližší může více smířit s jeho smrtí, i když je to bolestivé.
Přeji Vám mnoho sil během tohoto nelehkého období.
Pokud bude potřeba, ozvěte se na email hana.kynkorova@seznam.cz.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Liberec
15. 7. 2018, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
