Dobrý den již tři měsíce mám problémy s krkem nejdříve jsem nemohl ani polykat jídlo ani pití tyto problémy ustaly ale teď mám takový bílý tečky na madlich a bulka na pravé straně krku pod čelistí polykat mohu normálně ale mám v krku takový bílý hleny když si posvitim do krku tak jsou vidět mám strach z rakoviny na orl jsem byl kde mi doktor řekl jen že ty mandle nejsou hezké Toť vše děkuji za odpověď
Dobrý den, je mi velmi líto, že Vás nedokážu svou odpovědí směrovat na jiná vyšetření, píšete do psychologické poradny, tedy psychologům. Nicméně pokud bych já byla ve Vaší situaci, pokud bych se strachovala o život, tak bych znovu atakovala ORL lékaře, dále pak svého praktika, aby mne poslal/a na další odborná vyšetření. Ať se Vám podaří uspět a bezpečně zjistit, co to v tom krku zlobí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, ČLS JEP
27. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, před dvěma lety, když mi bylo 34 let, jsem se dozvěděla, že mám leukémii. Do nemocnice jsem byla odvolána přímo z práce, telefonicky svou praktickou lékařkou, a to na základě běžného odběru krve. Byl to pro mě tedy obrovský šok. Samotnou diagnózu jsem se také dozvěděla dost nestandartně a nepěkně, díky neochotě sloužícího hematologa. Nyní jsem díky biologické léčbě stabilizovaná, ale od té doby trpím panickou obavou o své zdraví. Neustále se zkoumám, v případě jakéhokoli příznaku problému svého těla okamžitě pročítám internet a hroutím se z toho, co mi asi je. Došlo to tak daleko, že jsem v bludném kruhu obav a šíleného strachu, který mi znemožňuje radost a uvolnění ze života, bojím se stále, co zase přijde. Nevím navíc ani jak dlouho budu s touto nemocí žít, léčba není zatím tak dalece prozkoumána. Cítím se jako v pasti a nevím, jak z ní ven. Beru dvoje antidepresiva, ale problém je zřejmě někde ve mě a prášky mi s tím nepomůžou. Nevím, už co s tím.
Hezký den,
na diagnózu závažného onemocnění se nedá nijak připravit. Víme, že tato onemocnění existují, ale tak nějak doufáme, že nás se týkat nebudou. A pak přijde ten den, kdy zjistíme, že se nás to týká… Přijmout tuto informaci je o to náročnější, pokud je tato diagnóza „jen doplňkem“ běžného vyšetření, pokud je sdělena necitlivě. Je pak také mnohem náročnější vidět možnosti a pozitiva a „dovolit“ si mít radost z běžných věcí, tak jak píšete. Opakovaně jsem si četla Váš dotaz a velmi bych se přikláněla k tomu, abyste si našla psychologa, s kterým byste mohla své obavy, starosti, strachy… sdílet. Někoho, kdo by šel touto náročnou cestou s Vámi a pomohl Vám opět najít radost, úsměv a s trochou nadsázky vlastně i budoucnost.
Na tomto místě si vzpomínám na rozhovor s jedním pánem, který mi řekl: „Víte, nevím, jak dlouho to bude. Může to být rok, ale třeba i dvacet let. Tak na to kašlu a budu dělat to, co mne baví, co mám rád. Nerad bych si dvacet let říkal, že raději ne, protože nevím, to si raději za rok řeknu, že to stálo za to.“
Ani u něj to nepřišlo hned, každý má svůj čas, svůj styl a Vy jste skvělá v tom, že jste udělala ten první krok a napsala nám. Nebojte se podělit „o sebe“ s odborníkem, kdy nejjednodušší cestou je najít si někoho blízko Vašeho bydliště na internetu a spojit se s ním. Nenechte se odradit, pokud by to nevyšlo na první dobrou, je to normální. Kdyby cokoli, neváhejte a klidně se mi ozvěte. Držím palce/pěsti a přejí hodně odvahy a síly.
29. 8. 2019, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den prosím o radu jak psychicky podpořit otce při Tumoru plice aby si věřil ze tento boj vyhraje? Co si myslíte o wobenzymu jako doplněk stravy v tomto případě dekuji
Dobrý den, začnu od konce. O wobenzymu Vám jako psycholog nedokážu říct nic jiného než to, co znáte sám, je to doplněk stravy. Psychicky podpořit Vašeho otce naprosto obecně můžete tím, že mu budete nablízku a budete mu dodávat sílu už svou přítomností. Napsal jste bohužel velmi lakonicky svůj dotaz, nevím, kolik je otci let, jak dlouho se léčí, jestli s ním bydlíte, jaké spolu máte vztahy. To všechno bych potřebovala vědět, abych Vám mohla odborně poradit. Nicméně tu plic je velmi závažná choroba, Váš otec to jistě ví, baví se s lékaři. Vy jste podpůrná osoba, to on bude muset najít v sobě sílu vyrovnat se s nádorem. P.S. Váš dotaz byl napsán velmi zajímavě, telegraficky a bez diakritiky. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEO
4. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Jsem plzeňský spisovatel a napsal jsem beletrii - román, Tři dívky v ohrožení který se v detektivním a sci-fi obalu, je optimistický a dotýká psychologické pomoci nemocným rakovinou (ač jsem naprostý laik v oboru).
Dotaz:
1)Mohli byste mi pomoci posoudit, zda je můj román pro pacienty prospěšný?
2)Mohli byste mi pomoci, jak román dostat k pacientům resp. lékařům a případně mi s nabídkou resp.propagací pomoci?
Mohu Vám poslat nabídku, kterou jsem rozeslal onkologickým oddělením - a na kterou reagoval jen jeden lékař, resp. v případě vašeho zájmu knihu samou
Přiznám se, že mne Váš dotaz, resp. dotazy hodně překvapil/y, ještě nikdy jsme nedostali k posouzení beletrii a už vůbec ne její distribuci. Pane inženýre, na to jsou odborníci, ptala jsem se kolegů, ani jeden si netroufáme hodnotit Váš román. Já si ale myslím, že byste měl hrdinně nést svou kůži na trh a poslat román do knihkupectví. Nedivím se také, že Vám lékaři neodpovídali, pokud jsou soudní, a to jsou, nejsou literáti a mají se svými pacienty starostí nad hlavu. Nicméně Vám doporučím kontaktovat naši plzeňskou kolegyni, poprosím ji, aby, pokud bude chtít, se s Vámi spojila. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
4. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Pred mesiacom mojej mame zistili malobumkový karcinóm pľúc. Momentálne podstupuje chemoterapiu - dochádzaním. Mamka sa nateraz našťastie cíti dobre - býva sama. Je však človekom, ktorý sa nesťažuje a o svojich pocitoch nikdy nehovorila. Vždy všetko držala v sebe. Bola vždy veľmi ambiciózna a s vysokými požiadavkami na seba aj okolie (bola právničkou). Dodnes je aktívna aj keď na dôchodku (vek 71 rokov). Myslím si, že máme spolu dobrý vzťah aj keď sa u nás emócie nikdy nedávali najavo. Dotyky absentovali vždy - akoby sa to považovalo za slabosť. V minulosti sme prešli v rodine rôznymi obdobiami - aj maminým a otcovým alkoholizmom - riešilo sa to a po smrti otca (pred 23 rokmi) sa zvládlo aj toto. Mama užíva aj teraz antidepresíva čo si myslím, že je v danej situácii vhodné. Ale čo sa chcem spýtať... Neviem ako s mamou komunikovať. Stále sa bavíme na neutrálnej úrovni - tému choroby obchádzame, pričom obe vieme, že to nad nami visí. Viem, že mama nechce byť na obtiaž a bojí sa ako raz povedala: ,, nie smrti, ale umierania". Toho sa bojím aj ja. Neviem vlastne čo mám robiť ja. Sama som rozvedená s dvomi deťmi na vysokej škole a jedným 13 ročným synom diabetikom (na inzulíne). Mám dve práce, aby som to utiahla. Za mamou chodím skoro denne. Mám aj sestru, ktorá však býva v Prahe ( od P___ riadne ďaleko) a má dve malé deti teda nie je veľmi možné rátať s jej pomocou, ktorú síce neodmietla - práve naopak, len je to akosi nereálne. Možno riešim zbytočne dopredu a nakoniec sa všetko vyvinie inak, ale myšlienky - čo ďalej - sa neviem zbaviť. Hlavne sa bojím toho ako to mám zvládať. Komu sa venovať, keď viem že aj mama aj syn ma potrebujú - nemôžem predsa odsúvať dieťa kvôli mame a naopak. Myslím, že aj ja som psychicky veľmi zablokovaná - napr. nedokážem vôbec plakať. Trápim sa, zlostím sa chcela by som sa vyplakať, ale jednoducho to nejde. Navonok určite pôsobím ako necitlivá osoba, ktorá všetko rieši racionálne. Cítim, že to nie je dobré, že aj s mamou by som mala pohovoriť o chorobe a ako ďalej, len vôbec neviem ako na to. A čo syn? On má starú mamu veľmi rád, nateraz tam chodievame spolu dokonca bol u nej teraz cez prázdniny (aby sa strážili vzájomne ), ale čo v čase až sa to zhorší? Jednoducho neviem... Nechávam to plynúť a riešim iba tu a teraz... Asi by som sama potrebovala psychológa, no v našom meste je to problém. Ďakujem
Dobrý deň,
velmi si cením Vašej úprimnej výpoveďe. Vyrojilo sa Vám veľmi veľa myšlienok a obáv v súvislosti s ochorením, čo je samozrejmé.
S mamičkami je to niekedy neľahké a viem, aký je to problém, dať si vzájomne najavo to, čo by sme chceli. Ale pritom všetkom,Vaša mamička sa dožíva pekného veku v plnej aktivite a to je asi najdoležitejšie. Nepredbiehajme udalosti, neriešme všetko naraz.Asi bude najlepšie postupovať opatrne, krok za krokom, zo dňa na deň, a Vaše srdce Vám bude našepkávať, čo a ako ďalej. Pre Vás, ako blízkého príbuzného, je to nesmierne ťažké a obdivujem Vás, ako všetko zvládate. A hoci si to nepoviete, aj Vaša mamička to vie. Aj bez slov vie o Vašom vzťahu k nej, lebo ten trvá, nech má akúkoľvek podobu. Predpokladám, že aj pri dochádzaní na chemoterapiu jej zostala zachovaná dobrá kvalita života a to je najpodstatnejšie, ďalší vývoj sa nesnažte ,,vidieť dopredu“ -postupujte , ako hovoríme ,,step by step“, krok za krokom, všetko postupne a myslite vždy len na ten zajtrajší a na to, čo ,navzdory ,,osudu“ aj dobrého prinesie. A na čo by sa dalo tešiť dnes či zajtra…Nechajme synčeka, aby sa s babkou radoval, aj keď by nebola na tom tak, ako je zvyknutý, lebo má právo na vzťah so svojim prarodičom. Deti nevnímajú, že babička dnes ,,nevypadá tak sviežo“ , ale je to stále ,, moja babka „…….To vnímame LEN my a vnímame problém ,keď si ho tak postavíme – že je niečo ,,proti niečomu“ Ale nemusí to tak byť.
A aj keď rodina asi zostáva ďaleko a Vy ste ,,nablízku“, predsta len pre Vás, to spojenie s ďalšou rodinou bude veľmi doležité, posilujúce. nezaťažujte sa myšlienkami ,, čo bude keď...“ to potom sa rieši za pochodu , ale vedzte, že aj keď niekedy choroba prinesie veľké obmedzenia, aj tie sa dajú obzvláštnit drobnosťami – porozprávaním sa s niekym blízkym, peknou reláciou, peknou knihou, návštěvou, myšlienkou, ale i jedlom. Stačí, keď mamička bude mať pocit, že ste nablízku, že prídete, keď Vás bude potrebovať, že jej dokážete načúvať, keď bude potrebovať hovoriť o svojich obavách.Vy sama potrebujete energiu, lebo ju budete podopierať. A to je to najdoležitejšie.
A takisto sama budete prekvapená ako Vás naplní, keď budete mocť, aj bez slov a zdánlivo bez emócií, niečo pre ňu urobiť.
Ako som vyrozumela, ste z P___, a mne nie je to mesto neznáme, dokonca som ho nedávno navštívila.Často navštěvujem Bratislavu, hoci žijem v Čechách a pokiaľ by ste mala záujem o stretnutie alebo kontakt, možno by sa to dalo nejako zariadiť, takže posielam aj meilovú adresu: vlastaromanova6@gmail.com.
Prajem Vám veľa sily, veľa trpezlivosti ale aj veľa kľudu, že to všetko budete vnímať primerane situáciám, myslite aj na seba a mamičke naďalej takú úžasnú triezvosť a aktivityschopnosť.
PhDr Romanová Vlasta
5. 8. 2019, PhDr Romanová Vlasta, vlastaromanova6@gmail.com
Onemocnela mi ma maminka.Vek 65,vaha 70kg.Zjisteno : tumor tlusteho streva,metastaze na jatrech a plicich.Loziska na ruznych mistech.Operace ,ozarovani,chemo.dle lekaru neprichazi v uvahu.Pry by se ji jen zrychlilo umirani.Histologie nebyla odebrana z duvodu nepruchodnosti streva a obavy z krvaceni.Maminka propustena do domaci pece k priteli(jiz treti tyden).Ten se stara svedomite,ja jezdim z prace kazdy den.Maminka na morfinu 4x dd.Lecena 3roky na x pracovistich na ORL pro intenzivni bolesti hlavy a selest v usich,ktera dle maminky byla neustala.CT mozku neg.ORL vysetreni neg.Na kolonoskopii odeslana az pred mesicem kdy ji lekari propustili do domaci pece jako neresitelny pripad.Obvodni lek.pry maminku posilala na kolonoskopii +screening asi 1x za 10let,maminka nebyla dle toho co si myslim pani obvodni pouze doporucila a mamince mela lepe diagnostikovat stav-muj subjektivni nazor.Nicmene odkaz doktorky ze maminka dostavala od VZP pozvanky povazuji za odstrasujici...Myslim ze je to vzdy o lekari jak pouci pacienta.V nemocnici maminka hospitalizovana pred mesicem,puvodne dle doktoru mamince nic nebylo poukazovali na silne depresivni stav a uzkosti.Maminka dostavala mytrazalpin a zoloft.Nedivim se vsak ze maminka byla depresivni kdyz ji nikde nepomohli a nevedela si rady.Maminka neinformovana dodnes o svem zdravotnim stavu,pry kuli depresim.Pani obvodni tento patek zrusila sanitu do onkolog.centra s oduvodnenim velkeho horka a spatneho stavu maminky.Maminku videla 1x...Horko dle meho ted v lete je normalni stav,horsi stav u maminky jsem pozoroval.Nicmene je to jako na houpacce.Dnes opet lepsi.V posledni dobe prevazuji lepsi periody-maminka drive pouze lezela a nemluvila.Ted se rozmluvila,posadi se,vstava s dopomoci.Dnes velky uspech dosla do kuchyne a zpet.Pije ji kasovitou stravu.Maminku krmime pestre zdrave,zelenina,ovoce,vitaminy+doplnky stravy proti rakovine.Bylinne caje preslicka,pampeliska,ostropestrec,salvej,kopriva,mesicek atd.
Navstivil jsem jedno z onkolog.center kde mi bylo receno velmi shrnu:maminku prijmeme ve chvili kdy bude chodici,lezici ne.Na otazku zdali ji je pomoci-meli kompletni lekarske zpravy rtg atd.,bylo receno ze vysetreni bylo neuplne a ze ji pravdepodobne nepomuzou.
Dotaz: co by jste radili v teto situaci,morfin ano ci ne,nebo snizeni. Postup pani obvodni lekarky a rict ci nerict mamince zdravotni stav, zavery lekaru...
DEKUJI
Dobrý den, stav Vaší maminky je pravděpodobně vážný, podle toho, co popisujete. Věřím, že zažíváte velmi těžké časy - všichni zúčastnění. Pro Vaši maminku je velmi dobře, že má při sobě v těchto chvílích někoho blízkého, kdo má zájem, kdo ji doprovází, pečuje.
K Vašemu dotazu: začnu tím, zda informovat maminku o jejím zdravotním stavu. Jsem přesvědčená, že každý má nárok na to, vědět tuto pravdu, už jen proto, že se třeba bude chtít rozloučit, ukončit nějaké záležitosti, vztahy apod. Zůstává otázkou, zda však každý tu pravdu vědět chce? Ptá se Vaše maminka na svůj zdravotní stav? Prohlašuje něco sama o svém zdraví? Naznačuje něco a čeká na Vaši reakci? Pokud se sama ptá, jsem pro jí říci pravdu. Pokud se neptá, můžete se zeptat Vy - zda vůbec a kolik toho chce vědět. A podle toho se zařiďte. Je dobré, když se v tomto shodnete i s přítelem maminky. Buďte připraveni na různé reakce, je třeba nechat proběhnout případný šok, pláč, buďte připraveni na to, držet za ruku, v náručí či jen spolu sedět. Někdy nejsou potřeba slova, stačí přítomnost blízké osoby.
K první části dotazu: Nejsem lékař a neznám stav Vaší maminky, takže Vám nemohu poradit, zda máte snížit morfin či ne. Nepíšete, jaké má maminka bolesti - toho bych se držela nejvíce a konzultovala to s lékaři. Není třeba, aby člověk na konci své cesty trpěl bolestmi. Pokud v tomto nedůvěřujete obvodní lékařce své maminky, možná není od věci se spojit s organizací, která poskytuje hospicové služby ve Vašem okolí. Zde Vám jistě poskytnou radu, jaké dávky morfinu budou pro Vaši maminku ideální a také budou hlídat, jak se v čase budou tyto potřeby měnit. Většina hospiců poskytuje i domácí hospicovou péči, kdy lékař či sestra přijedou za pacienty domů. Pokud se budete radit s lékaři, raději konzultujte i doplňky stravy a byliny, které podáváte. Z některých kombinací může vzniknout nevhodný koktejl, který spíše škodí a zatěžuje, než pomáhá.
Věřím, že se o svou maminku bojíte, chtěl byste, aby se uzdravovala, chcete pro ni nejlepší péči, stravu apod. Věřte ale, že nejvíce je, když ji budete doprovázet na její cestě, budete s ní, ať už je ta cesta jakákoliv.
Na závěr Vám posílám odkaz na velmi dobrý informativní článek, který již mnoha blízkým lidem, kteří pečovali o onkologického pacienta s neradostnou prognózou pomohl: https://www.umirani.cz/rady-a-informace/posledni-dny-a-tydny
Pokud budete potřebovat, jsem k dispozici na emailu, případně můžeme domluvit i osobní konzultaci na mém pracovišti v Liberci. Přeji Vám hodně sil a trpělivosti v této nelehké situaci.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Krajská nemocnice Liberec, Komplexní onkologické centrum
16. 6. 2019, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
dobry den před 2 lety mi byl diagnostikován nádor nadledviny jsem po nefrektomii, splenektomii
prodělala jsem chemoterapii ,biologickou léčbu a nyní docházím jednou za 14 dní na imunologickou léčbu,popíjím bylinkové čaje, obas se cítím unavená, mám metastázu na pravé plíci a vloni mi našli na druhé nadledvině ložisko ,které v současné době na CTnení popisováno.
Po psychické stránce se cítím tak že si to snažím moc nepřipouštět, ale mám strach z konce,
který asi nebude dobrý nedokáži tuto emoci moc zvládat. Pro adenokarcinom pravé nadledviny
mi byla odstraněna pravá ledvina se slezinou. Na podzim jsem měla bolesti,které už běžná analgetika netlumila,prot jsem měla po návštěvě ambulance bolesti naordiinována opiátová náplast,potom bolesti ustaly a nálezy na CT se začalí zlepšovat.Užívám citalek,snažím se být
v klidu před rodinou spíš mám černý humor,ale někdy je to těžké.Jsem zdravotní sestra a 7 let jsem pracovala na plcním, kde byli hospitalizováni i onkologičtí pacienty. Tuto nemoc jsem vnímala jako zdravotní sestra,onemocněla moje maminka a nyní jsem nemocná i já.Mrzí mě že zatěžuji svoji rodinu. Děkuji Vám za odpověď
Dobrý den, intenzivně vnímám Vaši zpověď jako volání o pomoc, ale pokusím odpověď nedramatizovat. Tak především jste zdravotní sestra, odborník, který dobře poslouží svým pacientům, ale u sebe mu to nejde. To je bohužel úděl nás všech, všech zdravotníků. Začnu odzadu: jestli jako černý humor myslíte zlehčování Vašeho zdravotního stavu, abyste nedejbože zatížila svou rodinu starostmi o Vás a Vaše zdraví, pak podle mne je to docela špatná strategie. Udržujete je v přesvědčení, že si se vším hravě poradíte a jejich pomoc nepotřebujete. Ale Vy tu jejich pomoc potřebujete, není možné zůstat na tak dramatickou léčbu a nálezy a prognózu sama. Pokud mezi blízkými nenajdete spřízněnou duši, které dokážete říct o svých obavách a strachu ze smrti, snažte se najít někoho ve svém okolí, zkuste najít odborníka na duši, který Vám pomůže ten ranec černých myšlenek nést. Je to extrémně nepříjemné, ale tam, kde bydlíte, není právě velký výběr provázejících odborníků. Pokud Vám ordinovali antidepresivum citalopram, pak byste měla ordinujícímu lékaři říct, že úzkosti trvají, a zda by bylo možné pohnout s medikací. Nemusí se stát, že najdete naslouchajícího a pomáhajícího blízkého nebo odborníka. V tom případě Vám nabízím aspoň telefonickou konzultaci, povídání, odlehčení Vaší těžce zkoušené psychice. Budete volat sice do Brna, ale můžete si být jista, že se Vám uleví. Takže 603290993 a přeji si spolu s Vámi, abyste neztratila víru a vůli. Myslím na Vás, Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.
9. 6. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Mám staršiu sestru pred dvoma dňami jej zistili zhubný nádor na krku po operácii prišla o štítnu žlazu ako ju môžem podporiť aby neupadala do depresie má 3 malé deti.
29. 5. 2019, PhDr. Romanová Vlasta, vlastaromanova6@gmail.com
Jsem 14. měsíců po ablaci prsu pro DCIS. Ačkoli jsem neprošla žádnou náročnou léčbou, jsem pouze na Tamoxifenu, psychicky se s tím nemohu srovnat. Docházela jsem loni k psycholožce, která ale od listopadu 2018 odešla na mateřskou. V pondělí jsem se zúčastnila veřejného semináře na téma Vliv mysli na imunitní systém a naše zdraví, což mě opět přesvědčilo, že pomoc potřebuji. Psychoonkologickou péči v Praze je poměrně obtížné sehnat a ta neplacená je vlastně nedostupná. Taková je alespoň má zkušenost. Budu ráda za jakoukoli informaci v tomto směru či případně kontakt, kam se obrátit.
Tazatelka byla kontaktována a dotaz byl zodpovězen v rámci individuální konzultace.
31. 5. 2019, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Mé 15 leté dceři diagnostikovali před týdnem tumor levé poloviny pontu s propagací do levého mozečkového pedunculu. .. nám oznamili,že je nádor neoperovatelný a když se dcera zeptala,jestli si může dát přihlášku příští rok na konzervatoř,tak ji paní doktorka řekla,že ji nemůže říct,že bude ještě žít!Ani na chvíli paní doktorka nepřipustila při další debatě,že by byla nějaká šance žít déle než rok.Dcera věděla,že má nádor,ale doposud nemá žádné problémy kromě občasného točení hlavy.Měla jen jednu magnetickou rezonanci v životě,nikdy neměla CT , žádné vyšetření kromě toho,že ji viděl neurolog a oční,kde měla vše v pořádku a pak ji lékařka z ničeho nic řekne,že umírá.Vždyť ani neví jestli ten nádor roste!Jak má ona psychicky s něčím bojovat,když lékaři ten boj již vzdali!To nám to řekli a poslali nás domů.Hned druhý den jsem šla za její dětskou lékařkou ať nám doporučí nějakou psycholožku, která by s dcerou o tom dokázala mluvit jinak,než mi jako rodiče a nezdravotnici.Ta mi řekla,že žádnou psycholožku nezná ať si zkusím nějakou najít!Všichni dobří psychologové mají plno,nebo takové situace neumějí řešit.Co mám dělat?Já nevím co jí říkat,jak s ní mluvit......Když ji chci splnit sny, říká že ji již pochováváme.Když rodičům řeknou něco takového připadá jim,že pro ně také končí život,neboť žijeme jen pro ni a co se děje v její hlavičce si nedovedu ani představit.
Velmi mne mrzí situace, ve které jste se s dcerou ocitli. Nádory, které nejsou operovatelné, a které přesto zdravotní stav zhoršují, rozhodně jsou realitou, i když velmi výjimečnou. Způsob, jakým zažíváte sdělení informací o zdravotním stavu Vaší dcery, může být samozřejmě podbarven emocemi (šok, nevíra, že se to děje, strach, zoufalství), v každém případě mi z popisu přijde sdělení vážnosti diagnózy Vaší dceři jako opravdu rychlé.
Nespecifikujete, kde Vaše dcera tuto diagnózu dostala, jestli na některé dětské onkologické klinice (Klinika dětské hematologie a onkologie UK 2. LF a FN Motol nebo Klinika dětské onkologie FN Brno). Každé z těchto pracovišť má své psychology, které lze vyhledat k rozmluvě, jak můžete nejvhodněji s dcerou komunikovat, nebo domluvit rozhovor přímo s ní (v Praze PhDr. Věra Reichlová, 777 650 600, vera.reichlova@fnmotol.cz nebo Mgr. Jana Víchová, 22443 6410, jana.vichova@fnmotol.cz, v Brně Mgr. Dominika Motyková, 532 234 665, motykova.dominika@fnbrno.cz nebo Mgr. Richard Pavelka, 532 234 219, pavelka.richard@fnbrno.cz). Moje zkušenost však je, že u diagnózy, jakou dostala Vaše dcera, bývá psychologická pomoc na těchto klinikách ihned nabídnuta (jestli se tak nestalo, přesto se na kolegy přímo na odděleních můžete obrátit).
Je možné, že jste tyto informace dostali na jiné klinice? Čeká dceru další vyšetření, nebo kontakt s (dětským) onkologem? Od lékařů, kteří Vás s dcerou informovali, jste dostali plán další péče, kupř. kontrolních vyšetření, nebo léků – i když by tento postup kupř. nemohl vést k vyléčení? Určitě Vás podporuji v tom, zůstat s informujícími lékaři v kontaktu s jakýmikoliv dalšími otázkami ohledně diagnózy dcery a další péče o ní, jestli je však vaše důvěra nalomena, lze se obrátit na nejbližší nadřazené dětské oddělení v místě Vašeho bydliště nebo okolí.
Ráda bych Vás podpořila, abyste v hledání psychologa nepolevila – 15letý mladý člověk již může přemýšlet více jako dospělý, a alespoň pro krizovou intervenci, než by se uvolnilo místo některému kolegovi dětskému psychologovi, můžete zkusit vyhledat takovou pomoc (kupř. i na naší mapě psychoonkologické péče). Když mi budete moci upřesnit, odkud píšete, ráda Vám zkusím s kontakty na kolegy pomoci. Napadá mne k tomu pouze otázka, jestli je tohle více Vaše iniciativa, nebo jestli dcera sama také stojí o rozhovor s psychologem? Určitě mi přijde, že když byste našla třeba i psychologickou podporu pro sebe, můžete tak být pro dceru také silnější (především když čtu, že náročnou zdravotní situaci má i manžel, zní to, že je toho na Vás opravdu hodně). O koho se můžete opřít Vy dále? Máte dobré vztahy s širší rodinou, s přáteli?
Chápu, že nevíte, jak s dcerou o této situaci mluvit. V obecnosti je lepší, když jsou pacienti, i takhle staří jak Vaše dcera, informováni o pravdě, jak jsou na tom se svou nemocí. Pro rodiče je to často zprvu kontra-intuitivní informace (chceme děti uchránit od všeho bolestného), avšak může zabezpečit tu nejlepší spolupráci na léčbě. V momentě, kdy žádná léčba není možná, samozřejmě je potřebné najít rovnováhu v tom, co je vlastně „naděje“. Naděje často opravdu nebývá jen optimizmus nebo šance na vyléčení, pravdu to nemusí znamenat „určitě se vyléčíš“, ale třeba „věřím / chci doufat, že na něco přijdeme“, „nechci to vzdát, chci být s Tebou“. To je něco, co můžete třeba zkusit říct i dceři – jak to máte s nadějí Vy (třeba „já věřím, že to zvládneme, jakkoliv to dopadne“?). Samozřejmě, i najít sílu myslet a mluvit takhle, chce nějaký čas.
Můžete dělat spoustu věcí, které jistě jako matka zvládáte skvěle, a můžou jí dát stejně tolik (ne-li více!), co mluvení. Můžete s ní být, nabídnout jí blízkost, držet jí za ruku, obejmout a pohladit jí. Znáte jí přece nejlépe, nezapomínejte na to. Můžete jí třeba i pojmenovat, že byste si přála jí říct cokoliv, aby ta situace byla jiná, lepší, ale neznáte slova. Jenom víte, že chcete být s ní. Můžete jí říct, že je Vám smutno a máte strach, ale že jste u ní a neopustíte jí (může jí to povzbudit ve sdílení vlastních pocitů).
Trochu si představuji, že „plnit všechny sny“ může být pro tuto chvíli docela děsivé (dceři je 15, možná spousta snů, které má, souvisí s budoucností – třeba ta konzervatoř? – a budoucnost teď byla nemocí odebrána) a dcera může opravdu mít pocit, že jí „pochováváte“. Pravděpodobně se můžete ve fázích smiřování se situací rozcházet – Vy sama se po šoku možná snažíte myslet na případná další řešení nebo cesty zacházení s nemocí, přemýšlíte jak komunikovat s dcerou a co jí nabídnout, dcera může být do nějaké míry ještě v popření situace. Co může držet, je snaha o co nejvíce běžné činnosti – dcera sama časem může hodnotit, které ty činnosti jsou pro ni důležité a smysluplné, a chce v nich vytrvat. Alespoň ze zkušenosti, i když to každý může mít hodně jinak, trvá přibližně 2 měsíce, než se mladý člověk je schopen do různé míry smířit s nevyléčitelnou nemocí, nebo zaujmout postoj k této situaci – kupř. může se objevit deprese, nebo odhodlání bojovat. Ještě mne napadá, že bych jako psycholožka dcerku podpořila v podání přihlášku na konzervatoř, jestli je to něco, do čeho dává srdce a co jí těší. Možná však k tomu můžete mít i další variantu.
Pro 15-ti letou dívku může být velmi důležitý i kontakt s přáteli, i když samozřejmě nevím, jestli Vaše dcera má mnoho nebo jen pár přátel. Tyto kontakty mladým lidem velmi pomáhají zachovat punc „normality“ běžného života, zkuste je tedy povzbuzovat, můžou jí pomoci se přenést přes hodně těžkých chvil. Určitě jí však nic nenuťte.
Diagnóza, kterou popisujete, zřejmě přinese mnoho těžkých momentů i období pro celou Vaši rodinu. Všichni se můžete velmi zlobit, a každý v jinou dobu. Můžete propadat beznaději, a také každý po svém. Každý je v této situaci velmi sám, ale zároveň jste v ní všichni spolu. Nemusíte prožívat vše stejně, ale je důležité, abyste si to dokázali sdělit, a slyšet to, co říká ten druhý - že to má teď jinak, že něco chce nebo nechce, něco potřebuje. Moc vám všem přeji, ať máte i dispozici co nejvíce zdrojů (v rodině, přátelských vztazích, u odborníků), kde naleznete potřebnou sílu, třeba i jen vydržet tu další hodinu. A pak znova další.
Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, případně telefonicky (608 115 597). Přeji Vám i Vaší dceři, celé rodině, hodně společného času, a hodně sil.
Kristína Tóthová
8. 4. 2019, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com
Zdravím Vás. Můj 19ti lety synovec má rakovinu. Nádor v hrudní koši. Jak mu pomoci v tak těžkých chvílích? Mám s ním o nemoci mluvit? Chci být co nejvíce s ním i kdyby mne odmítal. Že by neměl být takový člověk sám? Sestra chodí do práce a on je vždy dopoledne sám. Myslím.,ze to není spravne. Děkuji.
Zdravím Vás. Tak především jste mne postavila svým dotazem nebo spíše rozhodnutím do docela těžké situace, vlastně jste si odpovídala sama. No, pokusím se Vám napsat, jak to vidím já jako psycholog. Ten, kdo má nádor v hrudníku, je Váš synovec. Souhlasím s Vámi, že je složité v jeho věku unést tak těžkou nemoc, fyzicky i psychicky. Chcete mu pomoci v těžkých chvílích, ale nenapsala jste, jak moc jste si blízcí. Na jakém základě, na jak mocném vztahu se synovcem chcete stavět Vaši pomoc. Nevím také, jestli je Váš synovec spíše společenský nebo samotářský. Také nevím, kolik toho o jeho nemoci znáte, jak s ním chcete mluvit, zda jej konejšit, povzbuzovat, rozebírat jeho fyzický i psychický stav, radit. A chcete být v jeho přítomnosti, i kdyby on nechtěl. Také chcete suplovat péči jeho matky. Z mého pohledu asi není dobré, když byste obsadila synovcovy dopoledne a mluvila na něj a s ním. Pokud je pacient v léčbě, prochází různými fázemi psychického trápení a mnohé tyto fáze si musí pacient zvládnout sám. Pacient také potřebuje klid, bývá uprostřed léčby velmi unavený. Myslím si, že o Vašich návštěvách byste měla promluvit jak se synovcem, tak s jeho matkou, tedy pokud se léčí doma v matčině domácnosti. Vždycky bychom měli ctít zásadu, že by měl rozhodovat především pacient, s kým a o čem chce mluvit, koho chce vidět, s kým chce případně svůj stav konzultovat. Zkuste sladit svou představu pomoci pacientovi s představou potřebné pomoci Vašeho synovce, případně jeho matky. Jsem přesvědčena, že pak najdete společnou cestu pomoci, která bude Vašemu synovci prospěšná ve velmi těžké době léčby nádoru. Tady je potřeba zapomenout na svá přání a zcela se podřídit přání nemocného. A já věřím, že se Vám podaří najít správnou cestu. Hodně zdaru. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
31. 3. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Zdravím. Můj synovec onemocněl rakovinou. Je mu 19 let. Mám mu říct, že o tom vím anebo raději mlčet? Mnohokrát děkuji za odpověď.
Váš synovec onemocněl rakovinou, a někdo Vám o tom řekl. Váháte, jestli se synovcem přímo mluvit o tom, že o nemoci víte, nebo ne. Napadá mne, že jste mohla i dostat informaci, že o tom on sám (případně jeho rodiče) mluvit nechce, nebo zastává opačný názor?
Určitě je třeba brát jako směrodatné, co ví synovec. V 19-ti letech je již dospělý, měl by tedy mít všechny informace o svém zdravotním stavu, co je úkol pro jeho ošetřující lékaře. S faktem dospělosti však nemusí jít ruka v ruce zralost – proto je potřebné respektovat tempo (především mladého) člověka, se kterým je pro něj možné obtížné informace přijímat (kupř. nejenom fakt nemoci, ale co pro něj znamená s omezením jeho běžných aktivit, kontaktů s jinými lidmi atd.). S onkologickým onemocněním je obtížné se vyrovnávat, a někdo potřebuje i čas o samotě, aby pak mohl být v kontaktu se svým okolím a dokázal třeba říci, co od svých nejbližších potřebuje.
Tady bych viděla jako důležitý váš vzájemný vztah se synovcem. Jste si blízcí, máte na čem zakládat rozhovor, máte se jakým tématům věnovat, i mimo nemoc? Je pravděpodobné, jestli k Vám synovec cítí důvěru, sám vyšle signál, kdy poznáte, že chce o nemoci mluvit – není vhodné do takového rozhovoru tlačit, nebo ho iniciovat z „naší“ strany. U dětí může být namístě prozkoumat co vědí o své nemoci třeba otevřenými otázky – co se s ním teď děje, jak tomu rozumí, co si myslí. Mladí dospělí již však můžou velmi zneklidnět u takového typu dotazování, a může je to vést k uzavřenosti. Pokud si synovec o své nemoci mluvit nebo komunikovat nepřeje, je potřeba to respektovat, můžete však dát najevo otevřenost, že máte zájem o cokoliv, co Vám má potřebu sdělit. Věřím, že když máte vztah postavený na důvěře, povede se Vám společně najít cestu, která bude oporou především synovci v těžkých chvílích, a celé Vaší rodině také.
Přeji Vám, i Vašemu synovci, mnoho sil. Kristína Tóthová
1. 4. 2019, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@centrum.cz
Dobrý den, mám přítele kterému diagnostikovat před 14 dní chronickou leukemii, uzavřel se úplně do sebe a nechce vůbec přijmout pomoc ani komunikovat. Můžete mi prosím poradit jak se k němu chovat, protože bych mu ráda pomohla. Děkuji
Hezký den,
reakce Vašeho přítele na sdělení závažné dg. není ničím neobvyklá. Dozvěděl se informaci, která pro něj, v tuto chvíli, zcela zásadně mění jeho další vidění světa, sebe sama i vlastní budoucnosti … Většina nemocných má tendenci, na přechodnou dobu, uzavřít se do sebe, nevidět, neslyšet a příliš nereagovat na okolní svět, na lidi kolem sebe; odmítají všechno a všechny. Tento stav můžeme, s trochou nadsázky, vnímat jako nějaký „oddechový čas“, kdy si nově diagnostikovaný člověk sám v sobě potřebuje udělat „pořádek“ – zpracovává informace, které slyšel, třídí si vlastní myšlenky, pocity, „dotýká“ se svých obav … To všechno je potřeba, aby se pak mohl znova nadechnout a začít řešit svou situaci řekněme konstruktivně. Aby dokázal vidět možnosti, které léčba přináší, aby dokázal vidět svůj život v nové perspektivě.
Pro Vás, jako jednu z nejbližších, je toto období velmi náročné. Jak sama píšete, tak moc byste chtěla pomoci a přítel Vás příliš nevnímá. On ale moc dobře ví, že jste tam s ním. Vnímá Vaši blízkost, Váš dotek, pohlazení, slyší Vaše slova… Projevte mu porozumění, ale nelitujte. Zbytečně neříkejte: „To bude dobré“, ale spíše: „Je to šílené, ale nejsi v tom sám. Jsem/jsme v tom s Tebou.“ Měl by slyšet, že až bude cokoli chtít, jste tady. Vy jste jedna z těch, která ho zná nejlépe, která ví, co ho dokáže rozesmát, naštvat, rozplakat…
Dovolím si malou vzpomínku, kdy jsem si povídala s jednou maminkou mladého chlapce s nově diagnostikovanou leukémií a ona se mne v jednu chvíli zeptala:“ A když mne naštve, můžu ho poslat do háje?“ „Můžete!“
I když se změnily okolnosti, pořád je to Váš přítel. Nebojte se poslouchat své srdce, instinkty, nebojte se udělat to, co vnitřně cítíte, že byste udělat chtěla, i kdyby ostatní říkali, že ne. Hodně štěstí a trpělivosti a kdyby cokoli, napište.
20. 3. 2019, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Již od 4.1.2019 mi byla diagnostikovaná rakovina mozku, která se nedá operovat. Je pravdou, že jsem již dříve pociťoval bolesti hlavy, závratě, motání hlavy, ztrácení rovnováhy, ztrácení se zraku aj sluch v levém uchu se horšil. Nedával jsem tomu nijak pozornost, až dne 2.1.2019 jsem ležel bezvědomí na své zahradě a až v nemocnici na JIP jsem se po 2 dnech probudil.
Bylo mi oznámeno, že mám rakovinu mozku, která se nedá operovat.
Tak trochu mě to vzalo, protože má maminka umřela na rakovinu spodku a táta na rakovinu plic. ale nepočítal jsem s tím u mě.
Tuto zprávu jsem i řekl mé snoubence, která tomu nevěřila do nedělního oběda- 10.02.2019, kde jsem měl již 3-tí kapačku a zdravotní sestra mi přišla vyndat kapačku a má snoubenka tomu byla svědkem. Viděla, že mi je hodně špatně a i plakala. Protože mi v pátek bylo lékařem vysvětleno, že bez léčby mám cca. 6 měsíců života. Aj toto jsem mé snoubence řekl. Poprosil jsem jí, zda může být semnou přes noc a být jen u mě a držet mě za ruku, že mi je již pár dní hodně špatně. Prý nemůže a musí jít ráno do práce. Aby jste věděli, měli jsme v minulosti osobní problém a nyní se k sobě zase vracíme a máme i 3 letou holčičku společnou. Ale její rodiče jí neustále tlačí proti mě do kouta, vydírají jí a další.
Když jí neustále vysvětluji, že nyní bych si přál být s ní, abych měl pocitu, že mě potřebuje, že jsem důležitý v jejím životě a i pro malou, naší dceru. Tak má přednější svou práci, která jí ke všemu ještě ani neuživí, nemá žádnou smlouvu řádnou, jen na dohodu takže ani nemá nárok na dovolenou ani nemocenskou. Ale je pro ní důležitější, než nyní cokoliv aj než život a zdraví člověka.
Nevím, jsem z toho hodně už vyčerpaný i nešťastný jak jí vysvětlit. Že tu jsem už jen 6 měsíců a že pak vše bude už marné a že nic nevrátí. Že mi je vším na světě a že pokud nebude aj ona spolupracovat a dávat nám naději. Tak že můj boj o život a záchranu bude marnej. Protože neustále budu cítit, že se snažím, ale marně a že mé veškeré bolesti, křeče a horečky jsou marné a zbytečné a že to prostě vzdám. Dokonce i jí prosím, že aby přijela pro mě a že u ní jen přes noc přespím a ráno mne zase může odvést domů. A má jen samé výmluvy, proč to nejde.
Nevím si fakt rady a proto vás prosím o pomoc. Klidně vám dám na ní kontakt a můžete jí vysvětlit, co znamená rakovina mozku, co vlastně se bude dít semnou, co vlastně nemocný člověk nyní očekává nebo aspoň by potřeboval nejvíce.
Myslím si, že ona vůbec si neuvědomuje, co vlastně mám, co se děje semnou a co se i stane, že jakákoliv velká nemoc mě může i zabít. Moc vás touto cestou prosím o pomoc a vysvětlení mé snoubenky...
Mé jméno je Martin Pospíchal a jsem psycholog v rámci psycho-onkologické sekce České onkologické společnosti. Děkuji za důvěru a Váš email. Jsem rád, že jste nám napsal. Situace, kterou nyní prožíváte je určitě náročná. Já Vám mohu potvrdit, že se s podobnými reakcemi od blízkých lidí mých klientů setkávám.
V náročných životních situacích, se skutečně stává, že se někteří naši blízcí (manželka, rodiče apod.) nečekaně "stáhnou". Na místo podpory, kterou od nich očekáváme ve chvílích nejtěžších, se začnou věnovat jiným oblastem. Odvolávají se na nejrůznější důvody, proč vlastně nemohou být s námi (jako je chození do práce, zdravotní problémy apod.)
Tyto řádky Vám nepíšu pouze jako psycholog (odborník), ale také jako člověk, který má zkušenost z onemocněním rakovinou u mladého člověka ve vlastní rodině. Znám tyto situace jak z příběhů mnoha mých klientů, tak to vím i z příběhu vlastního.
Mnoho lidí v naší blízkosti bohužel není připraveno čelit náročné životní situaci, jaká je ta ve Vaší rodině a Vašem životě. Neznám Vaši přítelkyni a nevím jaký je její skutečný důvod. Mohu pouze uvést, že u některých lidí (blízkých mých pacientů), kterých jsem se ptal a položil jim přímou otázku: "Proč nejste schopni být u člověka, který Vás nyní potřebuje nejvíce?" Byla jejich častá odpověď: "Nemám na to sílu. I když toho člověk mám rád. Nedokážu to. Mrzí mě to." Pro jiné lidi, je zase vědomí toho, že jejich blízký člověk onemocněl závažnou nemocí tak náročné přijmout, že se začnou chovat "jako by to vůbec nebyla pravda". Síla dané situace je pro ně tak velká, že skutečnost doslova popírají.
Níže uvádíte, že Vaše přítelkyně poprvé "uvěřila", že jste nemocným teprve 10.února. Tedy jen před pár dny. Opravdu se někdy stává, že je to pro člověka šok, který po několika dalších dnech (či týdnech) odezní. Někdy lidé potřebují čas, aby "novou realitu" zpracovali.
Jak jsem ale uvedl, skutečný důvod u Vaší přítelkyně neznám. Chtěl jsem s Vámi sdílet svoji osobní i profesní zkušenost. A také Vám říci, že si podobnou situací jako je ta Vaše prochází více lidí. Ohledně Vaší snoubenky, klidně ji na mě předejte kontakt. Pokud ona sama bude chtít, je možné si o situaci promluvit.
Ohledně Vás - rád Vám budu oporu v této náročné životní situaci. Vím, že nemohu nahradit místo Vašich nejbližších. Přesto, když na to budeme dva, tak se Vám to "ponese" lépe. Dejte vědět.
S pozdravem
Martin Pospíchal
13. 2. 2019, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Je mi 35 let, jsem maminka dvou malých holčiček (4 a 6 let) a v prosinci mi byl diagnostikován zhoubný Hodgkinův lymfom. Nyní prodělávám chemoterapii a čeká mne ještě radioléčba. Když všechno půjde dobře ,tak by léčba měla být ukončena někdy na konci března. Proč Vám píši. Chtěla bych po skončení léčby chodit na nějakou formu psychoterapie, protože si myslím, že mi tělo jasně dalo najevo, že svoje stresy nezvládám, tak jak bych měla a bojím se případné recidivy, když svůj přístup nezměním. Chtěla jsem se zeptat, jsou nějaká centra, kam bych se mohla obrátit, popřípadě máte nějaký typ na centrum v Praze?
Děkujeme za důvěru a Váš dotaz. Jsem psycholog, členem psycho-onkologické sekce České onkologické společnosti. Pečlivě jsem si pročetl Váš email. Předně Vám držím palce, ať léčba dopadne dobře a máte vše zdárně za sebou.
Po ukončení léčby je možné se určitě potkat. Můžeme se potkat společně nebo Vás mohu nasměrovat do jiného centra v Praze, jak si budete přát. V rámci rozhovoru spolu můžeme probrat otázky, která Vás budou trápit. Můžeme se společně podívat i na Vámi zmiňovaný stres a jeho zvládání. Z mojí praxe vím, že někdy to s nemocí může souviset a někdy naopak ne. Není potřeba se například zbytečně obviňovat apod.
Rád Vám budu oporu, případně Vás mohu nasměrovat dále. Dejte prosím vědět a můžeme se domluvit na termínu setkání na přelomu března a dubna.
25. 1. 2019, PhDr.Ing.Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
