Mám staršiu sestru pred dvoma dňami jej zistili zhubný nádor na krku po operácii prišla o štítnu žlazu ako ju môžem podporiť aby neupadala do depresie má 3 malé deti.
29. 5. 2019, PhDr. Romanová Vlasta, vlastaromanova6@gmail.com
Jsem 14. měsíců po ablaci prsu pro DCIS. Ačkoli jsem neprošla žádnou náročnou léčbou, jsem pouze na Tamoxifenu, psychicky se s tím nemohu srovnat. Docházela jsem loni k psycholožce, která ale od listopadu 2018 odešla na mateřskou. V pondělí jsem se zúčastnila veřejného semináře na téma Vliv mysli na imunitní systém a naše zdraví, což mě opět přesvědčilo, že pomoc potřebuji. Psychoonkologickou péči v Praze je poměrně obtížné sehnat a ta neplacená je vlastně nedostupná. Taková je alespoň má zkušenost. Budu ráda za jakoukoli informaci v tomto směru či případně kontakt, kam se obrátit.
Tazatelka byla kontaktována a dotaz byl zodpovězen v rámci individuální konzultace.
31. 5. 2019, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Mé 15 leté dceři diagnostikovali před týdnem tumor levé poloviny pontu s propagací do levého mozečkového pedunculu. .. nám oznamili,že je nádor neoperovatelný a když se dcera zeptala,jestli si může dát přihlášku příští rok na konzervatoř,tak ji paní doktorka řekla,že ji nemůže říct,že bude ještě žít!Ani na chvíli paní doktorka nepřipustila při další debatě,že by byla nějaká šance žít déle než rok.Dcera věděla,že má nádor,ale doposud nemá žádné problémy kromě občasného točení hlavy.Měla jen jednu magnetickou rezonanci v životě,nikdy neměla CT , žádné vyšetření kromě toho,že ji viděl neurolog a oční,kde měla vše v pořádku a pak ji lékařka z ničeho nic řekne,že umírá.Vždyť ani neví jestli ten nádor roste!Jak má ona psychicky s něčím bojovat,když lékaři ten boj již vzdali!To nám to řekli a poslali nás domů.Hned druhý den jsem šla za její dětskou lékařkou ať nám doporučí nějakou psycholožku, která by s dcerou o tom dokázala mluvit jinak,než mi jako rodiče a nezdravotnici.Ta mi řekla,že žádnou psycholožku nezná ať si zkusím nějakou najít!Všichni dobří psychologové mají plno,nebo takové situace neumějí řešit.Co mám dělat?Já nevím co jí říkat,jak s ní mluvit......Když ji chci splnit sny, říká že ji již pochováváme.Když rodičům řeknou něco takového připadá jim,že pro ně také končí život,neboť žijeme jen pro ni a co se děje v její hlavičce si nedovedu ani představit.
Velmi mne mrzí situace, ve které jste se s dcerou ocitli. Nádory, které nejsou operovatelné, a které přesto zdravotní stav zhoršují, rozhodně jsou realitou, i když velmi výjimečnou. Způsob, jakým zažíváte sdělení informací o zdravotním stavu Vaší dcery, může být samozřejmě podbarven emocemi (šok, nevíra, že se to děje, strach, zoufalství), v každém případě mi z popisu přijde sdělení vážnosti diagnózy Vaší dceři jako opravdu rychlé.
Nespecifikujete, kde Vaše dcera tuto diagnózu dostala, jestli na některé dětské onkologické klinice (Klinika dětské hematologie a onkologie UK 2. LF a FN Motol nebo Klinika dětské onkologie FN Brno). Každé z těchto pracovišť má své psychology, které lze vyhledat k rozmluvě, jak můžete nejvhodněji s dcerou komunikovat, nebo domluvit rozhovor přímo s ní (v Praze PhDr. Věra Reichlová, 777 650 600, vera.reichlova@fnmotol.cz nebo Mgr. Jana Víchová, 22443 6410, jana.vichova@fnmotol.cz, v Brně Mgr. Dominika Motyková, 532 234 665, motykova.dominika@fnbrno.cz nebo Mgr. Richard Pavelka, 532 234 219, pavelka.richard@fnbrno.cz). Moje zkušenost však je, že u diagnózy, jakou dostala Vaše dcera, bývá psychologická pomoc na těchto klinikách ihned nabídnuta (jestli se tak nestalo, přesto se na kolegy přímo na odděleních můžete obrátit).
Je možné, že jste tyto informace dostali na jiné klinice? Čeká dceru další vyšetření, nebo kontakt s (dětským) onkologem? Od lékařů, kteří Vás s dcerou informovali, jste dostali plán další péče, kupř. kontrolních vyšetření, nebo léků – i když by tento postup kupř. nemohl vést k vyléčení? Určitě Vás podporuji v tom, zůstat s informujícími lékaři v kontaktu s jakýmikoliv dalšími otázkami ohledně diagnózy dcery a další péče o ní, jestli je však vaše důvěra nalomena, lze se obrátit na nejbližší nadřazené dětské oddělení v místě Vašeho bydliště nebo okolí.
Ráda bych Vás podpořila, abyste v hledání psychologa nepolevila – 15letý mladý člověk již může přemýšlet více jako dospělý, a alespoň pro krizovou intervenci, než by se uvolnilo místo některému kolegovi dětskému psychologovi, můžete zkusit vyhledat takovou pomoc (kupř. i na naší mapě psychoonkologické péče). Když mi budete moci upřesnit, odkud píšete, ráda Vám zkusím s kontakty na kolegy pomoci. Napadá mne k tomu pouze otázka, jestli je tohle více Vaše iniciativa, nebo jestli dcera sama také stojí o rozhovor s psychologem? Určitě mi přijde, že když byste našla třeba i psychologickou podporu pro sebe, můžete tak být pro dceru také silnější (především když čtu, že náročnou zdravotní situaci má i manžel, zní to, že je toho na Vás opravdu hodně). O koho se můžete opřít Vy dále? Máte dobré vztahy s širší rodinou, s přáteli?
Chápu, že nevíte, jak s dcerou o této situaci mluvit. V obecnosti je lepší, když jsou pacienti, i takhle staří jak Vaše dcera, informováni o pravdě, jak jsou na tom se svou nemocí. Pro rodiče je to často zprvu kontra-intuitivní informace (chceme děti uchránit od všeho bolestného), avšak může zabezpečit tu nejlepší spolupráci na léčbě. V momentě, kdy žádná léčba není možná, samozřejmě je potřebné najít rovnováhu v tom, co je vlastně „naděje“. Naděje často opravdu nebývá jen optimizmus nebo šance na vyléčení, pravdu to nemusí znamenat „určitě se vyléčíš“, ale třeba „věřím / chci doufat, že na něco přijdeme“, „nechci to vzdát, chci být s Tebou“. To je něco, co můžete třeba zkusit říct i dceři – jak to máte s nadějí Vy (třeba „já věřím, že to zvládneme, jakkoliv to dopadne“?). Samozřejmě, i najít sílu myslet a mluvit takhle, chce nějaký čas.
Můžete dělat spoustu věcí, které jistě jako matka zvládáte skvěle, a můžou jí dát stejně tolik (ne-li více!), co mluvení. Můžete s ní být, nabídnout jí blízkost, držet jí za ruku, obejmout a pohladit jí. Znáte jí přece nejlépe, nezapomínejte na to. Můžete jí třeba i pojmenovat, že byste si přála jí říct cokoliv, aby ta situace byla jiná, lepší, ale neznáte slova. Jenom víte, že chcete být s ní. Můžete jí říct, že je Vám smutno a máte strach, ale že jste u ní a neopustíte jí (může jí to povzbudit ve sdílení vlastních pocitů).
Trochu si představuji, že „plnit všechny sny“ může být pro tuto chvíli docela děsivé (dceři je 15, možná spousta snů, které má, souvisí s budoucností – třeba ta konzervatoř? – a budoucnost teď byla nemocí odebrána) a dcera může opravdu mít pocit, že jí „pochováváte“. Pravděpodobně se můžete ve fázích smiřování se situací rozcházet – Vy sama se po šoku možná snažíte myslet na případná další řešení nebo cesty zacházení s nemocí, přemýšlíte jak komunikovat s dcerou a co jí nabídnout, dcera může být do nějaké míry ještě v popření situace. Co může držet, je snaha o co nejvíce běžné činnosti – dcera sama časem může hodnotit, které ty činnosti jsou pro ni důležité a smysluplné, a chce v nich vytrvat. Alespoň ze zkušenosti, i když to každý může mít hodně jinak, trvá přibližně 2 měsíce, než se mladý člověk je schopen do různé míry smířit s nevyléčitelnou nemocí, nebo zaujmout postoj k této situaci – kupř. může se objevit deprese, nebo odhodlání bojovat. Ještě mne napadá, že bych jako psycholožka dcerku podpořila v podání přihlášku na konzervatoř, jestli je to něco, do čeho dává srdce a co jí těší. Možná však k tomu můžete mít i další variantu.
Pro 15-ti letou dívku může být velmi důležitý i kontakt s přáteli, i když samozřejmě nevím, jestli Vaše dcera má mnoho nebo jen pár přátel. Tyto kontakty mladým lidem velmi pomáhají zachovat punc „normality“ běžného života, zkuste je tedy povzbuzovat, můžou jí pomoci se přenést přes hodně těžkých chvil. Určitě jí však nic nenuťte.
Diagnóza, kterou popisujete, zřejmě přinese mnoho těžkých momentů i období pro celou Vaši rodinu. Všichni se můžete velmi zlobit, a každý v jinou dobu. Můžete propadat beznaději, a také každý po svém. Každý je v této situaci velmi sám, ale zároveň jste v ní všichni spolu. Nemusíte prožívat vše stejně, ale je důležité, abyste si to dokázali sdělit, a slyšet to, co říká ten druhý - že to má teď jinak, že něco chce nebo nechce, něco potřebuje. Moc vám všem přeji, ať máte i dispozici co nejvíce zdrojů (v rodině, přátelských vztazích, u odborníků), kde naleznete potřebnou sílu, třeba i jen vydržet tu další hodinu. A pak znova další.
Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, případně telefonicky (608 115 597). Přeji Vám i Vaší dceři, celé rodině, hodně společného času, a hodně sil.
Kristína Tóthová
8. 4. 2019, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com
Zdravím Vás. Můj 19ti lety synovec má rakovinu. Nádor v hrudní koši. Jak mu pomoci v tak těžkých chvílích? Mám s ním o nemoci mluvit? Chci být co nejvíce s ním i kdyby mne odmítal. Že by neměl být takový člověk sám? Sestra chodí do práce a on je vždy dopoledne sám. Myslím.,ze to není spravne. Děkuji.
Zdravím Vás. Tak především jste mne postavila svým dotazem nebo spíše rozhodnutím do docela těžké situace, vlastně jste si odpovídala sama. No, pokusím se Vám napsat, jak to vidím já jako psycholog. Ten, kdo má nádor v hrudníku, je Váš synovec. Souhlasím s Vámi, že je složité v jeho věku unést tak těžkou nemoc, fyzicky i psychicky. Chcete mu pomoci v těžkých chvílích, ale nenapsala jste, jak moc jste si blízcí. Na jakém základě, na jak mocném vztahu se synovcem chcete stavět Vaši pomoc. Nevím také, jestli je Váš synovec spíše společenský nebo samotářský. Také nevím, kolik toho o jeho nemoci znáte, jak s ním chcete mluvit, zda jej konejšit, povzbuzovat, rozebírat jeho fyzický i psychický stav, radit. A chcete být v jeho přítomnosti, i kdyby on nechtěl. Také chcete suplovat péči jeho matky. Z mého pohledu asi není dobré, když byste obsadila synovcovy dopoledne a mluvila na něj a s ním. Pokud je pacient v léčbě, prochází různými fázemi psychického trápení a mnohé tyto fáze si musí pacient zvládnout sám. Pacient také potřebuje klid, bývá uprostřed léčby velmi unavený. Myslím si, že o Vašich návštěvách byste měla promluvit jak se synovcem, tak s jeho matkou, tedy pokud se léčí doma v matčině domácnosti. Vždycky bychom měli ctít zásadu, že by měl rozhodovat především pacient, s kým a o čem chce mluvit, koho chce vidět, s kým chce případně svůj stav konzultovat. Zkuste sladit svou představu pomoci pacientovi s představou potřebné pomoci Vašeho synovce, případně jeho matky. Jsem přesvědčena, že pak najdete společnou cestu pomoci, která bude Vašemu synovci prospěšná ve velmi těžké době léčby nádoru. Tady je potřeba zapomenout na svá přání a zcela se podřídit přání nemocného. A já věřím, že se Vám podaří najít správnou cestu. Hodně zdaru. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
31. 3. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Zdravím. Můj synovec onemocněl rakovinou. Je mu 19 let. Mám mu říct, že o tom vím anebo raději mlčet? Mnohokrát děkuji za odpověď.
Váš synovec onemocněl rakovinou, a někdo Vám o tom řekl. Váháte, jestli se synovcem přímo mluvit o tom, že o nemoci víte, nebo ne. Napadá mne, že jste mohla i dostat informaci, že o tom on sám (případně jeho rodiče) mluvit nechce, nebo zastává opačný názor?
Určitě je třeba brát jako směrodatné, co ví synovec. V 19-ti letech je již dospělý, měl by tedy mít všechny informace o svém zdravotním stavu, co je úkol pro jeho ošetřující lékaře. S faktem dospělosti však nemusí jít ruka v ruce zralost – proto je potřebné respektovat tempo (především mladého) člověka, se kterým je pro něj možné obtížné informace přijímat (kupř. nejenom fakt nemoci, ale co pro něj znamená s omezením jeho běžných aktivit, kontaktů s jinými lidmi atd.). S onkologickým onemocněním je obtížné se vyrovnávat, a někdo potřebuje i čas o samotě, aby pak mohl být v kontaktu se svým okolím a dokázal třeba říci, co od svých nejbližších potřebuje.
Tady bych viděla jako důležitý váš vzájemný vztah se synovcem. Jste si blízcí, máte na čem zakládat rozhovor, máte se jakým tématům věnovat, i mimo nemoc? Je pravděpodobné, jestli k Vám synovec cítí důvěru, sám vyšle signál, kdy poznáte, že chce o nemoci mluvit – není vhodné do takového rozhovoru tlačit, nebo ho iniciovat z „naší“ strany. U dětí může být namístě prozkoumat co vědí o své nemoci třeba otevřenými otázky – co se s ním teď děje, jak tomu rozumí, co si myslí. Mladí dospělí již však můžou velmi zneklidnět u takového typu dotazování, a může je to vést k uzavřenosti. Pokud si synovec o své nemoci mluvit nebo komunikovat nepřeje, je potřeba to respektovat, můžete však dát najevo otevřenost, že máte zájem o cokoliv, co Vám má potřebu sdělit. Věřím, že když máte vztah postavený na důvěře, povede se Vám společně najít cestu, která bude oporou především synovci v těžkých chvílích, a celé Vaší rodině také.
Přeji Vám, i Vašemu synovci, mnoho sil. Kristína Tóthová
1. 4. 2019, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@centrum.cz
Dobrý den, mám přítele kterému diagnostikovat před 14 dní chronickou leukemii, uzavřel se úplně do sebe a nechce vůbec přijmout pomoc ani komunikovat. Můžete mi prosím poradit jak se k němu chovat, protože bych mu ráda pomohla. Děkuji
Hezký den,
reakce Vašeho přítele na sdělení závažné dg. není ničím neobvyklá. Dozvěděl se informaci, která pro něj, v tuto chvíli, zcela zásadně mění jeho další vidění světa, sebe sama i vlastní budoucnosti … Většina nemocných má tendenci, na přechodnou dobu, uzavřít se do sebe, nevidět, neslyšet a příliš nereagovat na okolní svět, na lidi kolem sebe; odmítají všechno a všechny. Tento stav můžeme, s trochou nadsázky, vnímat jako nějaký „oddechový čas“, kdy si nově diagnostikovaný člověk sám v sobě potřebuje udělat „pořádek“ – zpracovává informace, které slyšel, třídí si vlastní myšlenky, pocity, „dotýká“ se svých obav … To všechno je potřeba, aby se pak mohl znova nadechnout a začít řešit svou situaci řekněme konstruktivně. Aby dokázal vidět možnosti, které léčba přináší, aby dokázal vidět svůj život v nové perspektivě.
Pro Vás, jako jednu z nejbližších, je toto období velmi náročné. Jak sama píšete, tak moc byste chtěla pomoci a přítel Vás příliš nevnímá. On ale moc dobře ví, že jste tam s ním. Vnímá Vaši blízkost, Váš dotek, pohlazení, slyší Vaše slova… Projevte mu porozumění, ale nelitujte. Zbytečně neříkejte: „To bude dobré“, ale spíše: „Je to šílené, ale nejsi v tom sám. Jsem/jsme v tom s Tebou.“ Měl by slyšet, že až bude cokoli chtít, jste tady. Vy jste jedna z těch, která ho zná nejlépe, která ví, co ho dokáže rozesmát, naštvat, rozplakat…
Dovolím si malou vzpomínku, kdy jsem si povídala s jednou maminkou mladého chlapce s nově diagnostikovanou leukémií a ona se mne v jednu chvíli zeptala:“ A když mne naštve, můžu ho poslat do háje?“ „Můžete!“
I když se změnily okolnosti, pořád je to Váš přítel. Nebojte se poslouchat své srdce, instinkty, nebojte se udělat to, co vnitřně cítíte, že byste udělat chtěla, i kdyby ostatní říkali, že ne. Hodně štěstí a trpělivosti a kdyby cokoli, napište.
20. 3. 2019, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Již od 4.1.2019 mi byla diagnostikovaná rakovina mozku, která se nedá operovat. Je pravdou, že jsem již dříve pociťoval bolesti hlavy, závratě, motání hlavy, ztrácení rovnováhy, ztrácení se zraku aj sluch v levém uchu se horšil. Nedával jsem tomu nijak pozornost, až dne 2.1.2019 jsem ležel bezvědomí na své zahradě a až v nemocnici na JIP jsem se po 2 dnech probudil.
Bylo mi oznámeno, že mám rakovinu mozku, která se nedá operovat.
Tak trochu mě to vzalo, protože má maminka umřela na rakovinu spodku a táta na rakovinu plic. ale nepočítal jsem s tím u mě.
Tuto zprávu jsem i řekl mé snoubence, která tomu nevěřila do nedělního oběda- 10.02.2019, kde jsem měl již 3-tí kapačku a zdravotní sestra mi přišla vyndat kapačku a má snoubenka tomu byla svědkem. Viděla, že mi je hodně špatně a i plakala. Protože mi v pátek bylo lékařem vysvětleno, že bez léčby mám cca. 6 měsíců života. Aj toto jsem mé snoubence řekl. Poprosil jsem jí, zda může být semnou přes noc a být jen u mě a držet mě za ruku, že mi je již pár dní hodně špatně. Prý nemůže a musí jít ráno do práce. Aby jste věděli, měli jsme v minulosti osobní problém a nyní se k sobě zase vracíme a máme i 3 letou holčičku společnou. Ale její rodiče jí neustále tlačí proti mě do kouta, vydírají jí a další.
Když jí neustále vysvětluji, že nyní bych si přál být s ní, abych měl pocitu, že mě potřebuje, že jsem důležitý v jejím životě a i pro malou, naší dceru. Tak má přednější svou práci, která jí ke všemu ještě ani neuživí, nemá žádnou smlouvu řádnou, jen na dohodu takže ani nemá nárok na dovolenou ani nemocenskou. Ale je pro ní důležitější, než nyní cokoliv aj než život a zdraví člověka.
Nevím, jsem z toho hodně už vyčerpaný i nešťastný jak jí vysvětlit. Že tu jsem už jen 6 měsíců a že pak vše bude už marné a že nic nevrátí. Že mi je vším na světě a že pokud nebude aj ona spolupracovat a dávat nám naději. Tak že můj boj o život a záchranu bude marnej. Protože neustále budu cítit, že se snažím, ale marně a že mé veškeré bolesti, křeče a horečky jsou marné a zbytečné a že to prostě vzdám. Dokonce i jí prosím, že aby přijela pro mě a že u ní jen přes noc přespím a ráno mne zase může odvést domů. A má jen samé výmluvy, proč to nejde.
Nevím si fakt rady a proto vás prosím o pomoc. Klidně vám dám na ní kontakt a můžete jí vysvětlit, co znamená rakovina mozku, co vlastně se bude dít semnou, co vlastně nemocný člověk nyní očekává nebo aspoň by potřeboval nejvíce.
Myslím si, že ona vůbec si neuvědomuje, co vlastně mám, co se děje semnou a co se i stane, že jakákoliv velká nemoc mě může i zabít. Moc vás touto cestou prosím o pomoc a vysvětlení mé snoubenky...
Mé jméno je Martin Pospíchal a jsem psycholog v rámci psycho-onkologické sekce České onkologické společnosti. Děkuji za důvěru a Váš email. Jsem rád, že jste nám napsal. Situace, kterou nyní prožíváte je určitě náročná. Já Vám mohu potvrdit, že se s podobnými reakcemi od blízkých lidí mých klientů setkávám.
V náročných životních situacích, se skutečně stává, že se někteří naši blízcí (manželka, rodiče apod.) nečekaně "stáhnou". Na místo podpory, kterou od nich očekáváme ve chvílích nejtěžších, se začnou věnovat jiným oblastem. Odvolávají se na nejrůznější důvody, proč vlastně nemohou být s námi (jako je chození do práce, zdravotní problémy apod.)
Tyto řádky Vám nepíšu pouze jako psycholog (odborník), ale také jako člověk, který má zkušenost z onemocněním rakovinou u mladého člověka ve vlastní rodině. Znám tyto situace jak z příběhů mnoha mých klientů, tak to vím i z příběhu vlastního.
Mnoho lidí v naší blízkosti bohužel není připraveno čelit náročné životní situaci, jaká je ta ve Vaší rodině a Vašem životě. Neznám Vaši přítelkyni a nevím jaký je její skutečný důvod. Mohu pouze uvést, že u některých lidí (blízkých mých pacientů), kterých jsem se ptal a položil jim přímou otázku: "Proč nejste schopni být u člověka, který Vás nyní potřebuje nejvíce?" Byla jejich častá odpověď: "Nemám na to sílu. I když toho člověk mám rád. Nedokážu to. Mrzí mě to." Pro jiné lidi, je zase vědomí toho, že jejich blízký člověk onemocněl závažnou nemocí tak náročné přijmout, že se začnou chovat "jako by to vůbec nebyla pravda". Síla dané situace je pro ně tak velká, že skutečnost doslova popírají.
Níže uvádíte, že Vaše přítelkyně poprvé "uvěřila", že jste nemocným teprve 10.února. Tedy jen před pár dny. Opravdu se někdy stává, že je to pro člověka šok, který po několika dalších dnech (či týdnech) odezní. Někdy lidé potřebují čas, aby "novou realitu" zpracovali.
Jak jsem ale uvedl, skutečný důvod u Vaší přítelkyně neznám. Chtěl jsem s Vámi sdílet svoji osobní i profesní zkušenost. A také Vám říci, že si podobnou situací jako je ta Vaše prochází více lidí. Ohledně Vaší snoubenky, klidně ji na mě předejte kontakt. Pokud ona sama bude chtít, je možné si o situaci promluvit.
Ohledně Vás - rád Vám budu oporu v této náročné životní situaci. Vím, že nemohu nahradit místo Vašich nejbližších. Přesto, když na to budeme dva, tak se Vám to "ponese" lépe. Dejte vědět.
S pozdravem
Martin Pospíchal
13. 2. 2019, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Je mi 35 let, jsem maminka dvou malých holčiček (4 a 6 let) a v prosinci mi byl diagnostikován zhoubný Hodgkinův lymfom. Nyní prodělávám chemoterapii a čeká mne ještě radioléčba. Když všechno půjde dobře ,tak by léčba měla být ukončena někdy na konci března. Proč Vám píši. Chtěla bych po skončení léčby chodit na nějakou formu psychoterapie, protože si myslím, že mi tělo jasně dalo najevo, že svoje stresy nezvládám, tak jak bych měla a bojím se případné recidivy, když svůj přístup nezměním. Chtěla jsem se zeptat, jsou nějaká centra, kam bych se mohla obrátit, popřípadě máte nějaký typ na centrum v Praze?
Děkujeme za důvěru a Váš dotaz. Jsem psycholog, členem psycho-onkologické sekce České onkologické společnosti. Pečlivě jsem si pročetl Váš email. Předně Vám držím palce, ať léčba dopadne dobře a máte vše zdárně za sebou.
Po ukončení léčby je možné se určitě potkat. Můžeme se potkat společně nebo Vás mohu nasměrovat do jiného centra v Praze, jak si budete přát. V rámci rozhovoru spolu můžeme probrat otázky, která Vás budou trápit. Můžeme se společně podívat i na Vámi zmiňovaný stres a jeho zvládání. Z mojí praxe vím, že někdy to s nemocí může souviset a někdy naopak ne. Není potřeba se například zbytečně obviňovat apod.
Rád Vám budu oporu, případně Vás mohu nasměrovat dále. Dejte prosím vědět a můžeme se domluvit na termínu setkání na přelomu března a dubna.
25. 1. 2019, PhDr.Ing.Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Dobrý den,
obracím se na Vás s velkou prosbou. Už si nevíme rady, tatínek 54 let je po operaci nádoru mezi žaludkem a jícnem, s tím, že mu byla část žaludku odebrána. Operace byla v září, od té doby má i chemoterapie, teď měl poslední. Problém je, že jde pořád s váhou dolů. Vypěstoval si odpor k jídlu, trávení by mělo být v pořádku, ale v hlavě to už nefunguje jak má. Vysiluje to celou rodinu. Ví dobře, že má jíst atd, ale prostě to nejde. Máme o něj velký strach, co bude dál. Doktoři pořád říkají, musíte jíst, ale prostě to nejde.. Jeho partnerka už je úplně zničená a skoro se s ním nebaví, protože nejí..
Z Vašeho dopisu vyplývá, že z čistě tělesného hlediska by tatínek jíst mohl, ale má lidově řečeno určitý blok v hlavě. Pochopitelně o co intenzivněji všichni zúčastnění naléhají, aby jedl, o to víc může problém s příjmem potravy růst. Jelikož Vašeho tatínka a jeho příběh neznám, mohu se jen domnívat, co za tím může být – třeba zloba na to, co se mu stalo s důsledkem jistého vyjadřování vzdoru nebo rezignace, event. se jedná o jeho volání po větší péči ostatních? Anebo naopak jíst chce, usiluje o to, a přesto to nejde? – tady může být zase přílišná snaha na překážku. Jsou i další možné důvody a scénáře, ale bez bližší analýzy je nejspíš v rozmezí mé odpovědi není možné odhalit.
V každém případě zkusila bych trochu vyjít z toho, co všichni známe ze školních lavic – a sice, že když žák, který se cítí neúspěšný, a vnímá své učitele a rodiče pouze jako posuzovatele jeho schopností, kteří vyžadují výsledky, a on se cítí jako ten, co je musí plnit, aby byl přijímán, jeho odpor ke škole a učení se zvyšuje. V případě, že se podaří dospělým s dítětem vytvořit pracovní skupinu, tj. když cítí, že jsou v tom spolu, mají zájem, aby se mu dařilo, vyjadřují se víc k jeho úspěchům, než aby jen kárali a trestali za nezdary, jde to obvykle líp.
Chce se mi říci: zkuste tatínkovi vyjádřit, jak moc vám na něm záleží (nejen slovy, ale i tím, jak je pro vás důležité jeho zapojení do rodinného či životního dění); pokuste se mu dávat najevo, že máte radost z každého sousta, které pozře a že věříte, že s „tréninkem“ to časem půjde líp či minimálně zítra jako dnes; dejte mu najevo, že když to nepůjde jednoduše, budete spolu hledat jiné možnosti, jak zajistit výživu jinak a dovolte mu, aby on si to řídil; mluvte s ním o tom, nad čím přemýšlí, příp. čeho se bojí anebo co by si přál; prostě snažte se být všichni rovnocennými členy týmu, kteří hledají způsoby jak zařídit, aby mohl jíst … tak abyste vy všichni bez nádoru nebyli jen těmi, co se na něj zlobí či obecně abyste nebyli pouze protistranou vůči jeho osobě. Toto nemůžete samozřejmě zařídit u všech zúčastněných, ale v rodině se o to pokusit lze. Představte si třeba, že zažívací trakt Vašeho otce je něco jako jeho auto a vy (on i ostatní) se snažíte ho opravit a najít způsob, aby jezdilo.
Variantou číslo dvě, na kterou bych neměla zapomenout, je odborná psychologická pomoc Vašemu otci v případě, že on bude ochoten ji akceptovat. Je to zase způsob pomoci tzv. z jiné strany. Zde bych Vás odkázala, abyste mu případně byli k dispozici v tom popátrat po možnostech, které se ve Vašem bydlišti či blízkém okolí nacházejí v případě, že se psychologická (ev. psychiatrická) péče nenabízí přímo na pracovišti, kde se Váš otec léčí.
21. 1. 2019, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
Našeho otce minulý týden po výraznějších zdravotních problémech se zažíváním hospitalizovali na ve FN Olomouc. Otci postupně diagnostikují maligní nádor v tlustém střevě s metastázemi jater.
Otec i matka jsou seznámení s tím, že stav je velice vážný, s tím, že až budou výsledky ze všech vyšetření, budeme vědět víc. Já již ale od lékařů vím, že jeho zdravotní je generalizovaný,rakovina IV.stupně. V současné době řešíme s bratrem ,´jestli rodiče nějak šetrně připravit na to, že otcova nemoc je nevyléčitelná, či nechat vše na lékařích?
Hezký večer,
vždy, když se setkám s někým, kdo má podobnou zkušenost jako Vy, tak se jako první docela naštvu. Už samotné přijetí diagnózy závažného onemocnění je náročné jak pro samotného pacienta, tak i pro jeho blízké. A stavět rodinu do pozice toho, kdo je informován více než samotný pacient, je více než nefér. Lékař je ten, kdo má povinnost informovat nemocného o jeho diagnóze, možnostech léčby, stavu onemocnění i prognóze a ne rodina nemocného. Lékař je ten, kdo musí dát nemocnému potřebné informace a nemocný se sám rozhodne, jak s nimi naloží, co a jak komu řekne, jak dál bude fungovat. Pokud rodina ví a nemocný ne, bereme mu možnost se s nemocí popasovat podle jeho vlastních představ, bereme si možnost být plně spolu. Je velmi vyčerpávající dávat si „pozor na pusu“, přemýšlet nad tím co, jak a kdy říct. Otevřenost je náročná, ale často také velmi osvobozující. Otázkou ale je, o jaké informace Vaši rodiče sami stáli. Je možné, že dostali stejné informace jako Vy s bratrem a jen se rozhodli o tom s vámi nemluvit. Možná proto, že je to všechno ještě pro ně hodně „čerstvé“, možná proto, že neví jak o tom mluvit, možná proto, že mají potřebu vás chránit … V takovém případě je dobré se zeptat lékaře, co všechno Vašim rodičům řekli a podle toho se zařídit dál. Jsou-li rodiče, zejména pak táta, informováni, otvírá se prostor pro vzájemný otevřený rozhovor, kdy obecně platí, že čím otevřenější dokážete být, tím intenzivněji spolu můžete tátovou nemocí a léčbou procházet. Pokud jsou informováni „méně“ než Vy (a už jsou výsledky kompletní), pak si dokážu představit reakci typu „Vím, že už jsi mluvil/mluvily s lékařem, můžu se zeptat, jak to tedy uzavřeli a co Tě čeká dál...“. Pokud byste chtěli, pak onkologická klinika FN Olomouc má svého vlastního psychologa, s kterým můžete mluvit přímo, případně se můžete ozvat na můj mail a osobně můžeme probrat vše, co Vás zajímá, co je pro Vás důležité. Čeká vás všechny náročné období, které ale společně určitě dokážete zvládnout. Přeji vám všem hodně odvahy a síly být v tom společně.
7. 12. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den,
mému manželovi (73) při fyzioterapii našli útvar v lýtku. Po 14 dnech jsme šli do nemocnice na biopsii, ale lékař provedl ihned operaci a útvar vzal, sdělil nám, že se jednalo o sarkom. V pátek tento týden pustili manžela domů, ale před tím mu udělaiĺi CT plic. Na výsledek musíme počkat.
Můžu se zeptat co nás vlastně čeká? Co bude dál, když nic nenajdou, anebo když něco najdou? Lékař je k nezastižení a já nevím, kde mám vzít informace. Děkuji van Beek
Dobrý den, rozumím Vašim úzkostem při hledání odpovědí na Vaše naléhavé dotazy kolem zdraví - nemoci Vašeho manžela. Obrátila jste se ovšem na naši poradnu, kde odpovídají psychologové, toto je poradna psychoonkologické sekce. Proto Vám opravdu nedokážeme odpovědět, co čeká Vašeho manžela a Vás, jakou terapii bude podstupovat. Jsem si ovšem jista, že nádorové onemocnění Vašeho manžela budou léčit. Jsou dvě cesty, jak teď pokračovat: buď počkáte, až Vašeho manžela vyzvou na onkologii, tedy až budou znát klasifikaci nádoru, nebo půjdete do nemocnice, kde byl Váš muž operován a tam se budete ptát a chtít odpovědi. Přeji Vám hodně trpělivosti a síly do dalších dnů. Mgr. Libuše Kalvodová, klinický psycholog, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
25. 11. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer dnes jsem se dozvěděla že mám LIMFON na obličeji jsem PSICHICKY velmi zle nechtějí mito viriznou jen rozhanet kortizolem v injekci po biopsii se však zvětšila Boule mám strach
Dobrý den, věřím Vám, že bezprostředně po tak neskutečné zprávě jste v šoku a máte strach, co s Vámi bude. Jsem psycholog, mohu Vám odpovědět jen ze zkušeností nelékaře, ale jen z toho, co vím po mnohaletém působení na hematoonkologické klinice. Lymfom je poměrně dobře léčitelný. Pevně věřím, že jste v těch nejlepších rukou lékařů, kteří léčení lymfomů velmi rozumějí a jistě udělají vše proto, abyste se úspěšně léčila. Nepochybuji o tom, že léčbu zvládnete. Co je ale teď nejdůležitější, je Vaše zhroucená psychika. Doporučuji Vám docela důrazně, abyste o svých zlých pocitech a pochybnostech promluvila co nejdříve se svým onkologem. Měla byste dostat co nejdříve léky na úzkost, případně na depresi. Pokud byste v úzkostech zůstávala, Vaše léčba by možná nebyla tak účinná, jako v případě, že byste zároveň léčebně zvládla úzkosti a strachy. Věřte, že všichni pacienti na začátku léčby nádoru jsou zoufalí a ztracení ve strachu a beznaději. Tak, jak bude postupovat léčba, určitě Vám ustoupí dnešní panika a šok a Vy se smíříte s nutnou léčbou. Důležité je teď nechat si naordinovat léky na úzkost a začít věřit, že léčba za krátký čas zabere. Hodně síly a odvahy Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
17. 11. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Mám maminku, které je 80 let. Do identifikování nádoru v mozku letos v srpnu byla naprosto zdravá, kromě léku na štítnou žlázu žádné léky, ani na krevní tlak, neužívala.
Biopsií bylo zjištěno, že se jedná o velmi agresivní druh nádoru, na který prý nejde použít Gama nůž a v podstě nám bylo řečeno, že nelze počítat s příznivou prognózou. Nádor zasáhl centrum řeči, která se postupně hodně zhoršuje.
Jsme z toho pochopitelně úplně zničení, každý den mamince volám a teď už jí téměř nerozumím.
Zároveň už není schopná psát na počítači, chybí jí písmenka.
Máme obavy, že brzo už s námi nebude moci komunikovat.
Chtěla jsem se zeptat, zda neexistuje nějaká metoda, jak bychom mohli s mamkou komunikovat.
Nevíme, na koho se máme obrátit a jsme zoufalí. Neumíme se v této situaci chovat a chceme mamince co nejvíce celou situaci zvládnout.
Moc děkuji a přeji příjemný večer
Dobrý večer, naprosto chápu smutek a paniku celé vaší rodiny, když se musí ve velmi krátké době vyrovnat s naprosto beznadějnou prognózou nemoci Vaší maminky. Předpokládám, že ona před zjištěním tumoru byla psychicky zdravá, netrpěla výkyvy paměti nebo demencí. Nyní jí nádor ničí Brockovo centrum řeči a postihuje další důležitá centra s ním související. Ona si také určitě více než její rodina uvědomuje svá postižení. Jak s maminkou mluvit? Podle mne je pro ni nesmírně složité s Vámi telefonovat. Tím, že ji vyzýváte, aby s Vámi mluvila do imaginárního prostoru mluvítka telefonu, jí (a koneckonců i sobě) způsobujete paniku z velmi nekvalitní, nesrozumitelné komunikace. Navrhuji, abyste, pokud jí chcete telefonovat, tak ji nenechte mluvit, pokoušet se Vám odpovídat, využijte toho, že Vás má u ucha, abyste ji ubezpečila, že na ni myslíte, krátce a stručně, pokud možno. Vaše maminka má nejkvalitnější zážitek z komunikace se svými blízkými jen tehdy, když je může vnímat všemi smysly, když oni k ní mluví z očí do očí, dotýkají se jí, doplňují svá slova neverbálními gesty, mimikou, dotýkáním. Tak ona dokáže velmi dobře porozumět smyslu Vašich slov. Nejsem odborník na komunikaci takto postižených pacientů, takže mě napadá odbornice logopedka nebo poprosit o pomoc neurologa. Především ale budete potřebovat hodně síly k tomu, abyste maminku za všech nepříznivých okolností dokázali psychicky podržet a nezhroutili se. V takovém případě poproste Vašeho praktika nebo maminčina onkologa o podpůrné léky proti úzkosti a depresi. Pokud máte blízko do Prahy, zkuste se obrátit na Gaudii, mohli by Vám pomoci. Hodně síly přeji Vám, ale především Vaší úžasné mamince Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
12. 10. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
V červenci mi byla diagnostikována rakovina prsu. Následovala operace - ablace, zajištění tamoxifenem. Operace ... Nyní jsem tři týdny po vyndání stehů. Další léčba vzhledem k histologii není třeba. Následná kontrola na onkologii je koncem prosince. Nyní se snažím rehabilitovat, odpočívat, hojit jizvu... Ošetřující lékařka mi při kontrole řekla, že mě více než měsíc na neschopence nenechá, že jsem vlastně už zdravá. Fyzicky se cítím poměrně dobře, vždy jsem byla aktivní člověk, ale po psychické stránce se ještě necítím připravena jít zpět do zaměstnání. Mám nějakou možnost setrvat v neschopnosti nebo musím hned do práce? ...pracuji v náročném směnném provozu, kde potřebuji nejen zdraví fyzické ale i psychické.
Dobrý den, musím říci, že mne Váš dotaz překvapil. Na našem pracovišti (KOC Liberec) se lékaři většinou řídí aktuálním celkovým stavem pacienta a tím, jak on sám vnímá svoji schopnost vrátit se do práce. Pacientky s podobnou diagnózou té Vaší bývají doma několik měsíců. Potřeba rekonvalescence je jistě u každého individuální, ale jsem přesvědčena, že s návratem do práce by měl pacient počkat do té chvíle, než se bude cítit dobře. Což se u Vás neděje. Navíc tamoxifen má také řadu vedlejších účinků, které mohou negativně ovlivňovat Vaše zdraví a výkonnost.
Nejsem lékař, ale jako psycholog Vám mohu napsat, že u mnoha pacientů se tělo dává dohromady rychleji než duše. Ale když se duševní potíže přehlížejí a pacient se snaží jít přes své hranice, většinou se to odrazí ve zhoršení už nejen psychických problémů, ale je negativně ovlivněno i tělesné zdraví. Je poměrně časté, že se rozvíjí symptomy posttraumatické stresové poruchy¨nebo i deprese, které není radno podceňovat a je dobré spolupracovat s odborníkem (psychologem, terapeutem, případně psychiatrem) na jejich zvládnutí.
Neschopenku Vám nejspíše píše obvodní lékař (alespoň tak to je u nás v kraji), pokud byste jej nepřesvědčila, je nejspíše možné absolvovat psychologické či psychiatrické vyšetření, na jehož podkladě by pak byla neschopenka vystavena.
Je dobré se začít aktivně vracet do běžného života a neodkládat to, mnoho věcí už ale nebude jako dříve, proto většinou bývá nejlepší pozvolný návrat - zátěž si postupně přidávat, vnímat svoje tělo, jak na to reaguje, sledovat svoje psychické nastavení - být se sebou vlídně.
Osobně bych Vám radila, dát si ještě čas. Pokud to pomůže, můžete tento můj email i Vašemu lékaři ukázat.
Přeji Vám na cestě k uzdravení mnoho sil a optimismu.
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Liberec
3. 10. 2018, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Dobrý den,
je mi 40 let, koncem roku 2015 jsem ukončila chemoterapii na rakovinu prsu o který jsem přišla. Zatím bez nádoru ale mám problém s tím, že každý den, bez vyjímky jsou moje myšlenky směřované k nemoci a prožívám neustálý strach z návratu. To bych řekla, že je ještě snad normální ale čím se liší moje myšlení od většiny lidí je v tom, že většina je vděčná za léčbu operace, chemoterapie, ozařování a jsou rádi že nemají nádor. Já NE. Ozařování jsem v půlce skončila protože jsem se každou noc dusila a doktoři mi to nevěřili, do zprávy napsali že jsem léčbu zvládala dobře a ukončila jsem to bez udání důvodu. CHemoterapie bylo pro mě horší než nejhorší představa pekla, po 7 dávce jsem zjistila, že přestávám dýchat, pokud to nekontroluji a jasně jsem cítila jak mě to zabíjí, dostala jsem se do místa kde jsem už byla smířená že umřu, prožila jsem krásný blažený stav, kdy mi nevadilo že mě všechno bolí, smířená s odchodem, bohužel to neklaplo. Přesto, že jsem o to boha prosila ať si mě už veme, že takhle dál žít nechci. Půl roku po chemo jsem stále nebyla schopná se o sebe postarat, návaly střídali zimnici, křeče po jídle, min. spánku zato moře bolestí, mozek vygumovaný atd. No dostala jsem se z toho pomocí potravních doplňků OKG Family, bylinky, oleje, vše jen přírodní, žádná chemie. Za měsíc mě to dalo tolik energie, mohla zase jíst a spát min. 5 hodin (ze 2-3 hod to byl úspěch ) a do půl roku jsem byla bez všech bolestí, jen trochu neuropatie zůstává a vzorný krevní obraz. A teď jsem ve stavu, kdy jsem fyzicky v pořádku ale nenávidím lékaře, naši chemickou medicínu a naši společnost, protože dělá lidem s rakovinou takové peklo a co víc, nechá je měsíce a roky po léčbě trpět v bolestech kostí, kloubů, psychice v hajzlu a to jen proto, že přírodní léčba se u nás neuznává a asi to není dobrý kšeft. Nenávidím všechny lékaře, kteří přehlíží a zametají pod koberec ten fakt, že jsem se uzdravila bylinkami, ikdyž už zpracovanými a koncentrovanými ale bylinkami. Když to řeknu lidem co jsou po léčbě, tak se mi vysmějí, protože věří jen lékařům, a ikdyž jim neumí pomoc, tak radši pro svou víru trpí, takže jim není pomoci a já musím žít v této společnosti, kde je bolest, nemoci, utrpení a víra, že to tak musí být, že není lék ale já ho proboha mám, jsem důkazem toho že přírodní léčba funguje ale nikdo mi to nevěří, nebo se to nechce vidět. často mám pocit, že sem nepatřím a že jsem měla radši umřít. A další věc je, že to jak necháváme umírat lidi, třeba na rakovinu, tak psa nebo kočku kdyby tak trpěli, bychom utratily a proč to sakra nejde s lidmi? Věřte mi že bych za uspávací injekci dala cokoliv, hlavně ne chemo-demolici, pomalé bolestné umírání které není na rakovinu ale na léčbu. Co jsme to proboha za lidi, že si tohle děláme? Tak jsem blázen já nebo celá společnost kolem mě?
Řeknete mi, jak mám s těmito myšlenkami a přesvědčením žít, jak mám žít sama se sebou, když podlehnu tlaku farmacie a oblblých lidí a přestanu jim říkat o svém uzdravení a že je to šance pro každého z nás? Fakt nevím.
Hezký den,
opakovaně jsem si četla Váš dotaz a znovu jsem si uvědomila, jak velmi omezující je někdy písemná forma odpovědi. Ve Vašem dotazu velmi důkladně popisujete své zážitky, názory a postřehy z léčby onkologického onemocnění, která pro Vás byla velmi náročná a i dnes je patrné, že ve Vás zůstává spousta věcí, které by si zasloužily, Vy byste si zasloužila, aby s nimi bylo pracováno. Velmi bych se přimlouvala za to, abyste se rozhodla vyhledat odbornou pomoc psychologa, s kterým byste mohla začít „rozplétat“ všechna ta témata, která jsou obsažená ve Vašem dotazu. S pomocí psychologa byste se mohla v tom všem mnohem lépe zorientovat a následně pak nacházet odpovědi na Vaše otázky. Zkuste se zeptat Vašeho ošetřujícího lékaře, zda s někým spolupracují, případně můžete zkusit sama najít některého z psychologů blízko místa Vašeho bydliště. Zvládla jste léčbu závažného onemocnění a byla by škoda, aby Vás v dalším životě takto limitovala Vaše psychika. Bude to chtít hodně odvahy a trpělivosti, ale dá se to zvládnout. Držím palce/pěsti.
5. 10. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
