Pokud jste rodič, kterého postihlo onkologické onemocnění, nebo jste jen součástí rodiny, kde se rakovina vyskytla, a máte malé děti, jsou následující řádky určeny právě vám.
- Pokud rodič onemocní rakovinou, děti mnohdy samy poznají, a to i v poměrně útlém věku, že je „něco jinak“. Případně mohou zachytit části konverzace, kterou mezi sebou dospělí vedou apod. Zkrátka utajit dlouhodobě před dětmi vaše onemocnění je prakticky nemožné.
- Čím méně informací děti mají, tím se budou pravděpodobně více obávat a vytvářet si vlastní „katastrofické“ scénáře. Případně se dokonce obviňovat, že je něco špatně kvůli nim.
- Jako rodič nebo osoba blízká možná budete mít tendenci děti před touto informací chránit. Děti se však (ještě více než dospělí) řídí pocity a velmi dobře poznají napětí u svých rodičů nebo v rodině jako celku. Mohou pak být z celé situace zmatené a špatně si ji vykládat.
- Praxe ukazuje, že podat informace o tom, že je někdo v rodině nemocný (vhodnou formou a pouze v nezbytném rozsahu v závislosti na věku dítěte), může dětem pomoci se s celou situací lépe vyrovnávat.
- Je dobré myslet také na to, že pokud je v rodině dětí více, měli by se dospělí domluvit, aby děti dostaly podobné informace. Děti totiž velmi rády informace mezi sebou sdílejí.
- Když se řekne slovo „dítě“, každý si představíme jinou věkovou kategorii. Je tedy vždy dobré přizpůsobit slova a formulace věku dítěte.
Zde několik doporučení z praxe jak hovor s dětmi vést:
- Je lepší používat jasný termín pro označení nemoci – tedy rakovina. To může pomoci snížit případnou nejistou a vyhnout se spekulacím, případně následnému obvinění od starších dětí, že jsme jim neřekli celou pravdu apod.
- Čím menší děti, tím jednodušší formulace volíme a méně zabíháme do podrobností. Naopak u starších dětí, které mohou mít více otázek, může více informací (včetně například nadcházející léčby) pomoci snížit jejich obavy a pocit bezmoci.
- U dětí je důležité ujistit je, že rakovina není nakažlivé onemocnění.
- V některých případech může být ku prospěchu zdůraznit, že nemoc nemohl nikdo nijak zavinit, včetně nich. Děti mají občas tendenci se z některých situací obviňovat a vytvářet si příčinnou souvislost i tam, kde není.
- Při rozhovoru se spíše soustředit na to, že zde je léčba a jak bude (ve stručnosti) probíhat.
- Dát dětem možnost položit otázky, které mají a které je tíží. Někdy se může jednat jen o velmi prosté otázky ze zvědavosti (například k léčbě), někdy mohou klást otázky velmi náročné.
- S tím souvisí i nutnost být připraveni na otázku týkající se tématu smrti. Téma konce života je něco, co děti zajímá, a onkologické onemocnění je s ním (byť někdy jen mediálně) spojeno, přestože je mnoho onkologických onemocnění dnes léčitelných. Dobrým pomocníkem pro možný rozhovor s velmi malým dítětem na téma konce života může být i kniha „Když dinosaurům někdo umře“ (autorů Krasny a Brown z roku 2010), která pomocí obrázků a kreslených příběhů podává možnost lépe pochopit smrt i v útlém věku.
- Obecně je užitečné dětem zachovat v jejich životě původní řád, na který byly zvyklé. Ten je udržuje v jakési jistotě. Ale není chybou postupně je připravovat na určité změny, které přijdou (například ztráta vlasů u chemoterapie, ztráta váhy, častá únava apod.) a informovat je o nich, ještě než nastanou.
- Je možné děti také více zapojit do některých úkolů (týkajících se třeba domácnosti apod.), nicméně by rozhodně neměly být přetěžovány.
- Pokud bude součástí léčby i delší pobyt v nemocnici, je dobré dětem vysvětlit, že pobyt je součástí léčby a v nemocnici nejste proto, že s nimi nechcete být doma. Ujistit je, že nemoc nijak nemění to, jak moc je máte rádi.
- V případě, že si nebudete v jakémkoliv bodě jisti, je možné požádat o pomoc či radu odborníka. Případně se obrátit na bezplatnou psycho-onkologickou poradnu.
Více informací najde čtenář také v brožurce „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (autorů Vaisanen a Solantaus z roku 2011), která je zdarma ke stažení na webu Linkos, kde je mnoho dalších praktických doporučení.