Mluvíme-li o ukončení léčby onkologického pacienta pro neléčitelnou agresivitu nádoru, vyčerpání všech medicínských možností, je nezbytné podívat se na trpícího pacienta nejen z pohledu onkologa, ale také z pohledu psychologa, sloužícího onkologickým pacientům.
Ve chvíli, kdy ošetřující lékař oznamuje pacientovi rozhodnutí dál již nepokračovat v aktivní terapii nádoru, by měl být přítomen jak podpůrný rodinný příslušník, tak klinický psycholog. Ten se průběhu terapie stará o pacientovu psychiku, zná jeho historii, psychické reakce, potkává se s jeho rodinou, pomáhá všem zvládat těžké chvíle při terapii.
Poslechněte si krátké video s předsedkyní České onkologické společnosti, Doc. MUDr. Janou Prausovou, Ph.D., MBA, ve kterém hovoří o situacích, kdy nezbývá, než protinádorovou léčbu ukončit.
Laik si může myslet, že když lékař vyřkne verdikt ukončení aktivní a přechod do paliativní léčby, pacient se zhroutí nebo úpěnlivě žádá pokračování v aktivní protinádorové terapie. V drtivé většině opak bývá pravdou. Pokud se v průběhu léčby vytvoří mezi pacientem a jeho lékařem vztah důvěry a vzájemného respektu, dokáže pacient přijmout i tak tragický verdikt, jakým je konec nadějí na uzdravení, důstojně a s porozuměním. Kdo ale nedokáže pochopit, proč se léčba ukončuje, jsou především pacientovi blízcí. Je-li ale přítomen psycholog, většinou dokáže na místě zklidnit situaci, umí nechat odžít negativní emoce a zbavit jak pacienta, tak jeho blízké psychické krize a zmírnit stavy bezmoci a beznaděje.
Informace o rozhodnutí ukončení nádorové léčby najdete také v části paliativní medicína v kapitole nazvané Ukončení protinádorové léčby a co dál?