Psychika onkologicky nemocných a jejich blízkých

Článek vyšel v Mladé Frontě Dnes 3. listopadu 2006 pod názvem: Rakovina. Nejhorší je izolace, autor: Hana Matoušková, jako součást série článků o nádorech varlat: Slzy tekly proudem, přiznává muž, který přestál nádor

Zde jsou zveřejněny celé odpovědi Mgr. Libuše Kalvodové, Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, předsedkyně Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP, e-mail: lkalvod@fnbrno.cz

Vyrovnávají se různé skupiny lidí se svou nemocí jinak?

Odborné studie se shodují v tom, ze vyrovnávání se s těžkou chorobou jde napříč všemi vzdělanostními i věkovými skupinami v podstatě stejně. Pocit ohrožení života a jeho zpracování je složitý psychický proces, který souvisí s typem osobnosti pacienta. Odehrává se především v emocích každého člověka. Ve stručnosti: pokud se pacient setká s týmem zdravotníků, kteří mu naslouchají, mírní jeho fyzické potíže, poskytují mu dostatek kvalitní psychické podpory, vyrovnává se s nemocí a léčbou každý snadněji.

Z čeho mají lidé největší strach?

Strach, úzkost, deprese provázejí každého onkologického pacienta. Veřejně se vyznávají hlavně ze strachu z bolesti, fyzického omezení, bezmoci a utrpení. Strach ze smrti, který je ale vždy přítomný, vyjádří otevřeně málokdo. Slovo smrt zde působí jako magické zaklinadlo – dokud je nevyslovím, nepřijde.

Všeobecně se předpokládá, že se s nemocí snáze vyrovnávají lidé věřící. Je tomu skutečně tak?

Všeobecný předpoklad je jedna věc, skutečnost druhá. Ve své podstatě je nádorové onemocnění a psychické vyrovnávání se s ním velmi intimní procesem. Ten, kdo je v podstatě schopen a ochoten přijmout nemoc jako výzvu, počítat s riziky léčby, tedy i možným nezdarem a podlehnutím choroby, nemusí být nutně praktikujícím věřícím.

Jsou nějaké typické psychologické fenomény u některých typů onemocnění, nebo se chovají onkologičtí pacienti zhruba stejně? Mám na mysli právě ca varlat nebo prsu, atributy mužství/ženství.

Nádor, tumor, rakovina – to je fenomén natolik tragický, smrtelný a beznadějný v představě všech lidí, že nezáleží na typu onemocnění ani na pohlaví. Záleží jen na odvaze, motivaci a nezdolnosti člověka, na tom, jak se rozhodne nemoci čelit. To je v mysli a srdci každého z nás. Někdo to dokáže použít, někdo ne.

Jakou chybu dělají ve vztahu k nemocnému z hlediska psychologa příbuzní, kamarádi, kolegové?

Bagatelizují pacientovy potíže, psychické trauma či naopak panikaří. Přinášejí pacientovi informace o alternativních způsobech léčby jako o zázračné cestě k uzdravení. A také se od něj odvracejí, protože nedokáží s nemocným sdílet těžké chvíle.

Co si myslíte o zapírání pravdy nemocnému?

Užívání tzv. milosrdné lži nebo dokonce bagatelizujících sdělení lékařem by mělo být ve všech zdravotnických zařízeních u nás minulostí. Ale zdravotníci zatím mnohdy nedokáží komunikovat s pacienty o fenoménu naděje.

Je jistě velmi složité zjistit, zda si nemocný přeje pravdu slyšet, ale máte na to nějakou psychologickou metodu, pomůcku?

Je to prostší, než si myslíte. Lékař se ptá, zda je pacient připraven znát pravdu, pacient mu odpoví – ano nebo ne. Všichni chceme znát pravdu o svém neduhu, jen se někdy moc bojíme. Lékař nesmí na pacienta v tomto smyslu tlačit. Rozhodnutí k poznání pravdy může být u někoho dlouhým procesem.

Pro koho se hodí a pro koho se nehodí pacientské organizace? proč by je měli nemocní nebo jejich blízcí navštěvovat?

Hodí – nehodí, tak bychom se neměli ptát. Někdo se chce sdružovat, pak si sám vyhledá nějakou z mnoha desítek pacientských organizací, jiný se rozhodne být se svou nemocí sám. Hraje tu roli osobnostní typ pacienta, příp. nabídka jeho nejbližších. Pacientské organizace by měly sloužit k výměně informací, zkušeností, rad mezi pacienty se stejným typem onemocnění. Měly by mít hlavně podpůrnou funkci sociální.

Je vhodné sdělovat pravdu i malým dětem, nemocné babičce?

Každý pacient má zákonné právo vědět, jakou nemocí trpí a jak se jeho nemoc léčí, jakou má prognózu. O tom, jak jsou tyto skutečnosti sdělovány dětem, rozhodují jejich zákonní zástupci, lékař a specializovaný klinický psycholog. Všem dospělým nabídneme komplexní informace o jejich zdravotním stavu a oni sami rozhodnou, kdy a jakou formou jsou schopni je přijmout.

Otázka navíc: Co potřebují pacienti nejvíc?

Obyčejné slovo, doteky a prostou naději. A doteky nejvíc ze všeho.