Text obsahuje doporučení, která jsou určena pro ty z Vás, kteří prožívají zásadní psychické napětí a mají problém s návštěvou stacionáře při chemoterapii. Texty vychází z každodenní praxe samotných pacientů.
Velká část onkologicky nemocných nemá s absolvováním chemoterapeutické léčby zásadnější problém z pohledu jejich psychiky. Přesto se může stát, že se někteří potýkají nejen s vedlejšími účinky podávaných látek na samotné tělo, ale také zažívají nejrůznější psychické prožitky, které jim docházení na chemoterapii komplikují. Někteří se dokonce v jejich důsledku rozhodnou v léčbě třeba i nepokračovat.
Tento text tedy není primárně určen pro ty, kteří s chemoterapií začínají, nebo kteří nepociťují při docházením zásadnější komplikace z pohledu psychiky. V následujících řádcích naleznete spíše výčet rozličných doporučení z praxe, které lidem mohou pomoci v situaci, jako je třeba tato, popisovaná klientkou…
…najednou nešlo jít dál. Prostě jsem chtěla utéct, vykašlat se na to. Totálně mě to zastavilo, nebylo mi dobře, bylo mi na omdlení a asi i strach udělal své. Chtěla jsem hned odejít, jenže jsem věděla, že musím…
Co může pomoci naší psychice ve zmiňovaném „musím“ tak, aby se nám v mysli objevovalo více toho „chci“, tedy chci se léčit, chci to zvládnout?
Níže uvedená doporučení, prosím, berte jako soubor „tipů“, které jsou od samotných klientů a pomáhají jim při návštěvě stacionářů pro chemoterapii v případě, že je to pro ně z nějakého důvodu obtížné. Znovu máme potřebu připomenout, že velká část klientů, se nepotýká se zásadnějším problém v této oblasti. Tedy ani vy je nemusíte očekávat. Pro ty ostatní několik tipů:
- Obecně klientům pomáhá najít si důvody, proč se chci léčit, proč mi to za to stojí. Zkusit nahradit slovo „musím“, slovem „chci“.
- To kam jdete, je místem pomoci a tak je dobré to i vnímat. Pokud se podaří „nastavit si v hlavě“, že si jdu pro lék, že jsi jdu pro uzdravení, nebo pro něco, co mi pomáhá, tak to může pomoci.
Výše uvedené body pohledem klienta:
„Dnes se mi nechce… a komu by se chtělo. Bolí mi žaludek, je mi divně a mám strach…. Ale já prostě nechci sama sebe trápit ničím dalším jako je strach. Takže: Jdu do stacionáře pro chemoterapii už z domova s tím, že mi to pomáhá, že to je něco, co mi neubližuje, co je pro mě dobré. Vždy jsme tam s jednou paní říkaly, že si jdeme jakoby pro obídek, já tedy na „hamburger a dortík“ :-). Prostě nastavit si už večer před spaním, že jdu pro něco, co je pro mě dobré, pro dobrůtku. Vyměnit to ošklivé, za to hezké, dobré a prospěšné. Prostě klasicky zlé věci za ty hezké. Myslím, že je to fakt hodně o naší hlavě, našich myšlenkách.“
- Mnohým klientům pomáhá vědomí a víra v to, že je to léčba, která jim pomůže.
Dále uvádíme výčet dalších dílčích doporučení, která různým klientům pomáhají. Bezpochyby jde o záležitost individuální, přesto si dovolíme uvést vše v původní podobě, ať si čtenář vybere (případně vyzkouší), co pomáhá právě jemu. Uvádíme v autentických citacích:
- „Když mám ráno bolesti břicha a stažený žaludek, tak dýchám, prodýchnu do břicha, soustředím mozek na dýchání, oblbnu ho.“ Obecně a ze zkušeností více klientů víme, že nácvik dechových technik může pomoci. Podrobněji se tématu meditačních a relaxačních metod věnujeme v nahraném webináři „Strach z návratu nemoci a jako ho zvládnoutu“ nebo ve webináři „Možnosti využití tzv. mindfulness principů pro zvýšení kvality života a zdraví pacientů. Jejich záznam je možné nalézt na příslušných odkazech.
- Někomu pomáhá vnitřní motivace: „Mně pomáhá taková ta sebemotivace, tedy mluvím sama se sebou v tom smyslu: to dáš, jsi šikovná, statečná, fakt tě obdivuji, jsi dobrá, dnes to bude vše v pořádku.“ Případně: „Před stacionářem, než mě ten čich a mozek zradí, se snažím narovnat se, vyhecovat se jako sportovci, že to dám, jsem dobrá. Prostě já to dnes dám a bude mi dobře,… trenéři své svěřence přeci taky hecují.“
Jinému člověku zase pomáhá taková menší vnější motivace: „Pomáhá mi, když si řeknu, že se po tom odměním. Zajdu si třeba na dobré kafe, nebo si koupím něco dobrého, nějakou maličkost, prostě se odměnit za statečnost, zase to hezké. Moje mysl se pak soustředí i na tu odměnu a těší se na to, co bude potom. Třeba i nakupování, obchody, atd. :-)“
- Nebo naopak, když se opíráme o ty „velké vnější motivy“. Například uvědomění si, že to možná neděláme jen pro sebe, ale také: „…pro rodinu, pro děti, manžela. Prostě proto, že tu pro ně chci dále být.“
Pro udržení tohoto nastavení, je možné si pomoci: „Já mám ráda takové ty maličkosti, které mi připomínají to hezké a různé talismany. Třeba náramek od mamky, který jsem si vždy brala s sebou s tím, že mi přinese štěstí a určitě vše lépe zvládnu. Nebo malej plyšáček od dětí. To mi pomohlo připomenout si pro koho to dělám.“
„Já to opravdu brala tak, že to je potřeba, abych mohla žít, abych tu byla co nejdéle pro svou dceru a všechno ostatní, co mám ráda. Chtěla jsem dál žít a nepřipouštět si jinou možnost.“
- „V předvečer v myšlenkách pracuji s tím, že si jdu pro něco, co mi pomáhá, co je pro mě dobré.“ Z pohledu psychologie a principů naší mysli víme, že nastavení dokáže mnohé. Pokud odhlédneme od chemoterapie, můžeme uvést třeba tento příklad: stačí si představit, že Vám někdo řekne, že maso které právě jíte je z Vašeho oblíbeného zvířete. I když to nebude pravda, jídlo pravděpodobně nedojíte, možná se Vám i zvedne žaludek. Tedy pouhá myšlenka ovlivní biologické procesy. Tyto principy, zdá se, fungují oběma směry. Pokud budu vnímat chemoterapeutickou léčbu jako něco, co mi má pomoci, tělo pravděpodobně celou situaci na stacionáři lépe zvládne.
- Často využívaný je v tomto případě i princip „přehlušení“ nepříjemné vůně (kterou někdo může právě na stacionáři vnímat), nějakou jinou pachovou stopou: „Někdy si doma beru šátek a ten nastříkám voňavkou, když je pak nejhůř tak si přičichnu. Taková první pomoc :-).“ Nebo přehlušení i chuťovou stopou: „Pomáhá i žvýkačka, tím žvýkáním se taky mozek „oblbne“ a soustředí se na žvýkání. Nebo cucáním oblíbeného bonbónku.“ Případně celkově jiný prožitek: „Použít jiný vjem, nesoustředit se na čich, koukat, poslouchat a nebo se něčeho dobrého napít. Trochu to odvede pozornost od těch čichových vjemů.“ Jedním z faktorů, který některým klientům situaci komplikuje, je určitý čichový vjem či pach, který mají se stacionářem spojený. Je užitečné zmírnit negativní očekávání, tedy neříkat si například už dopředu, že „to tam bude páchnout“ apod., nepátrám po tom „neočekávám to“. Velká část je způsobena psychikou a naším nastavením. Navíc to, co v mnoha případech pomůže je fakt, že čichový aparát se jako orgán postupně adaptuje a zápach dokáže i ve velké míře nevnímat.
- S tím velmi úzce souvisí tzv. efekt očekávání zmíněný výše, ale v obecné rovině k léčbě jako celku: „Určitě je důležité, jak to má člověk nastavené v hlavě... pamatuji si na první chemo, kdy jsem stále očekávala, kdy už přijde to "divno", to jak mi bude zle, prostě ta představa a očekávání, co si člověk nastaví v hlavě, co mu někdo řekl, nebo že vyčetl, že může být... a ono z toho "očekávaného" nic nepřišlo. Nechci nic zlehčovat, samozřejmě, s dalším počtem chemoterapií byly i některé ty průběhy náročnější. Ale myslím, že to negativní očekávání má také svůj vliv a člověk si tím moc nepomůže“
- „Snažím se brát ten čas na stacionáři, jako čas „pro mě“. Prostě knížka, sluchátka, hudba, audiokniha, pokec s lidmi. Tedy můj čas - ne doma, ne s dětmi, čas pro sebe. Ne v zaměstnání. I když trávený třeba jen koukáním z okna. Čas, kdy nemusím být ve stresu. Ale takové to moje, nikdo po mně nic nechce, jen napíchnutí na infuzi a jméno a datum narození :-). Pak klid, sluchátka, kniha, stažený film a nebo to povídání si s ostatními…“
- S tím souvisí i další princip, tedy odvedení pozornosti mysli k něčemu příjemnému: „Pro mě určitě hudba, nebo i knížka, něco co nás přenese jinam od myšlenek, něco co mám spojené s něčím hezkým. Jako máma několika dětí mám čas si konečně číst knížku, hurá, můžu v klidu poslouchat hudbu, nebo vyluštit křížovku, napsat kamarádkám, konečně po mně nikdo nic nechce, natáhnu si nohy, uvelebím se a mám svůj klid.“
Nebo dokonce odvést pozornost k něčemu humornému: „Prostě ve chvíli napichování infuze na to nemyslet, povídat si třeba se sestřičkou a soustředit se na něco jiného. Říkám si: Dnes to bude napoprvé, nebude to bolet, bude to rychlé. Neříkám si: To bude zase bolet, ta infuze bude zase studit, je to „hnusný jed“, ale přesně naopak „je to lék“, je to pro mě dobré. Snažím se nebýt stažená, uvolnit se. Klidně si myslet na to, „sakra já se zase zapomněla vyčůrat, jééé to se mi zase bude chtít“, prostě naší mysl obelstít něčím směšným, něčím zábavným. Prostě něco vtipného :-).“
- Případné odvedení pozornosti „od sebe“ od svého těla k ostatním lidem: „Snažím se i v tomto prostředí šířit dobrou náladu, být tam pro ostatní, pro sestřičky nebo i ostatní pacienty. Tak nějak zapomenout na sebe. Nasadím úsměv, dobrý den a usměji se, i když mám roušku :-), ale oči se přeci smějí taky. Tedy hezky úsměv, jak se máte, dneska je tu volno, nebo dneska je ale frmol, tak snad to rychle půjde, jaká byla dovča apod.“
- „U mě mi připadá důležité se po odběru krve hlavně najíst, mít s sebou dobrou svačinku a trochu coly, zvedne cukry, trocha kofeinu a energie navíc. V mém případě jít na lačno na stacionář není dobrý, cola má cukry a je to prostě pro mě taková berlička, že i ten mozek jinak přemýšlí, že si řeknu, cola je to, co mi pomůže. Takže mám tu colu jako, že mě zachrání, zase trochu zaměstnám a přemluvím mozek, každičká maličkost pomůže. Třeba i talisman mít s sebou, je to zase pro zaměstnání rukou.“
- V situaci návštěvy stacionáře pro chemoterapii se mohou myšlenky nechtěně sunout negativním směrem. Jsme „naštvaní“, nechce se nám tam, vnímáme to někdy jako nezasloužené zlo. Některým lidem pomáhá si tu situaci „přerámovat“: „Já jsem za to, že je zde dostupná léčba, vděčná. Ano, je to všechno často nepříjemné, ale snažím se to negativní nahrazovat vděčností za léčbu. Může to znít někomu divně, ale já tam nechci být v roli oběti, pro mě je onkologie místo pomoci. Jsem vděčná, že je to pro mě léčba!“ V obdobném duchu pomáhá některým klientů při návštěvě stacionáře pro chemoterapii právě cvičení vděčnosti k jejich životu jako celku. Tedy myslí na to, že vedle nemoci a nezbytné léčby, mají ve svém životě řadu věcí, za které mohou být vlastně vděční: děti, manžela/manželku, kamarádky, mají kde bydlet, mají koníčky, pokud zmíníme ty „větší věci“, ale i řadu drobností každodenního života. Podrobnější návod k této technice je možné najít na webináři „Možnosti využití tzv. mindfulness principů pro zvýšení kvality života a zdraví pacientů. Jejich záznam je možné nalézt na příslušných odkazech. Slovy klienta: „Já si tam prostě sednu a dělám si seznam věcí, za které jsem ve svém životě vděčná.“
Obecněji řečeno, pomáhá jít na stacionář s tím, že je to prostě léčba. S trochou nadsázky se na to připravit, jako když může mít letadlo čtyři hodiny zpoždění. Tedy vzít si sluchátka, knihu, časopis apod. Přímo neočekávat, že si s někým „pokecám nebo nepokecám“. Udělat si ten den čas, aby člověk nebyl ve stresu, že následně musí ještě něco řešit. Mít ten svůj klid.
Vše opět shrnuto pohledem pacientky: „Pro mě byla chemoterapiena začátku takový strašák. Ve svém okolí jsem se nikdy předtím nesetkala s nikým, kdo by si touto léčbou procházel, a tak jediné, co jsem měla v hlavě, byly různé filmy s touto tématikou, kde to samozřejmě bylo vše ještě více děsivé. Dokonce jsem při první zmínce ze strany lékařů, že budu muset podstoupit léčbu chemoterapií prohlásila, že to odmítám. To jsem naštěstí velmi záhy přehodnotila a začala jsem si to vše představovat tak, že nastupuji do vlaku, který se právě rozjíždí, pohodlně se posadím a nějaký čas prostě pojedu. Jako první jsem měla „místenku v kupé operace“, poté se přesunu do „kupé chemoterapie“ a tak dále. Ale to nejdůležitější bylo, že ten vlak má cílovou stanici – a tou je život.“
Předkládaný článek není komplexním výčtem všech možností. Představuje spíše inspiraci od těch, kteří se potýkají s problémy při docházení na pravidelné dávky chemoterapie.
Autor: PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D. ve spolupráci se pacientkami a sestřičkami ze stacionářů, kterým patří poděkování za jejich čas a ochotu.
Recenzent: Ivana Macková, onkologický pacient.
