Hospice a psycholog

Fakt, že lidé v hospici umírají, neznamená, že už nic nepotřebují. Poslední fáze života je plná velmi specifických emocí, přání, potřeb, myšlenek apod. Úkolem psychologa je tyto hledat, dovolit projevit emoce, které v člověku vznikají, umožnit pacientům vyřknout přání, která se třeba bojí vyslovit apod. Psycholog nesmí nikdy zapomenout, že nejdůležitější je pacient. On určuje téma hovoru, on má právo na svoje pocity, na strach, hněv. Má právo všechny odmítat, nebo naopak toužit po lidské blízkosti.

Vzpomínám si na jednoho pacienta, s nímž jsem postupně navázal kontakt. Jeho stav se náhle začal horšit, zhoršovaly se jeho mozkové funkce, začal být velice nevrlý a podrážděný. Při jednom hovoru se na mne podíval a skoro až křikem mne poslal do oněch mezí. Odešel jsem tedy a po chvíli se vrátil. Jako by se nic nestalo, bavil jsem se s pánem dál a on se mi po chvíli omluvil za to, že na mne křičel. Potřeboval jen na někom vybít svoji zlost, svůj strach z blížícího se konce, z citové bolesti.

Nesmírně důležitý je také blízký kontakt. Psycholog své pacienty objímá, dotýká se jich, drží jejich ruku, hladí je.
S jednou pacientkou, s níž jsem potom velice dlouho pracoval, jsem navázal kontakt tak, že jsem jí svými dlaněmi hřál její studené ruce. Z tohoto prvotního kontaktu se postupně vyvinul zvláštní vztah plný pravidelných setkání u knihy a rituálů - při každém mém odchodu jsme se pak později zdravili pozvednutím ruky a „vodáckým“ ahoj!

Samostatnou kapitolou je uvědomění si blížícího se konce. Myšlenka na to, že se můj stav zhoršuje a že se blíží konec mého bytí, je silně traumatizující a bolestivá. V této chvíli se musí psycholog svému pacientovi hodně přiblížit, doslova jej vzít za ruku a nechat jej, aby mu sám ukázal, jak tuto skutečnost chápe a jak se k ní staví. Zejména v těchto chvílích je ventilování emocí extrémně důležité – pláč, křik, hněv, odmítnutí, ale třeba i spousta otázek. To vše jsou reakce, na které má pacient plné právo a které psycholog musí vzít na sebe.

Jeden můj poměrně mladý vážně nemocný pacient se na mne jednou při hovoru podíval a řekl „...já umírám...“ A potom se slzami v očích dodal „...a strašně se toho bojím...“

Psycholog je důležitý také pro příbuzné pacientů. I oni prožívají citové bolesti, uvědomují si svou bezmocnost vůči onemocnění svého blízkého. Vyrovnávají se s tím svým vlastním způsobem, ale někdy potřebují mluvit s psychologem. Potřebují podpořit, potřebují vědět, že dělají dobře, že o člena své rodiny dobře pečují. Potřebují obejmout, povzbudit. Nesmějí ale zapomínat na sebe. Neměli by se úplně vzdát svého života, svých aktivit. Nesmějí zapomínat jeden na druhého, na smích, humor. Odněkud musejí čerpat sílu pro další péči, pro podporu svého těžce nemocného příbuzného.
S jedněmi manželi jsem hovořil o jejich vážně nemocném otci. Po hodinovém rozhovoru, v němž jsme probrali jejich rodinnou situaci, ale i okolnosti jejich seznámení, děti, rozdíly mezi muži a ženami, zasmáli se u několika nových vtipů aj. mi nakonec manželé řekli, že vlastně ani nepotřebují žádnou radu, že si jen chtěli promluvit s psychologem, že se jen chtěli vypovídat a trochu se zasmát.

Role psychologa je v podobných případech často taková. Psycholog bez odsuzování, bez hodnocení, bez poučování umožňuje rodinám spontánně projevit svoje pocity, dovoluje blízkým „vymluvit se“, „vyplakat se na rameni“. Je-li to vhodné, může si i dovolit žertovat a smát se. V neposlední řadě pečuje psycholog o personál. Práce v hospici je nesmírně psychicky náročná. Psycholog je někým, kdo podporuje, dodává sílu, kdo povzbuzuje, chválí. Je člověkem, který by měl narušovat každodenní stereotyp, nedovolit personálu, aby sklouznul do automatizace a rutiny. Měl by také trochu provokovat. Psycholog je nablízku, podobně jako u pacientů, je připraven vyslechnout kohokoliv, kdo si vyžádá jeho naslouchání. Podílí se spolu s ostatními na péči o pacienty, řeší možné interpersonální a intrapersonální problémy. Všímá si jednotlivých členů kolektivu při jejich práci, pomáhá „bezpečně“ ventilovat jejich případné negativní emoce, rozvíjí a povzbuzuje ty pozitivní.

Psychologická péče se z valné části neděje někde v ústraní, v pracovně apod. Odehrává se „na place“, na chodbách, na sesterně, při každodenním pracovním nasazení. Děje se ráno před vizitou, kdy se probírají zážitky z minulé služby, případně co se komu kdy a kde přihodilo, děje se během dne i při společném setkání u kávy. Často není třeba vymýšlet žádné speciální činnosti nebo postupy. Obyčejná nafouklá rukavice pomocí fixy přeměněná na rozesmátý obličej, ranní projžďka na kolečkovém křesle, „tanec s psychologem“, nebo jen obyčejné popíchnutí, lehká provokace, žertování. To vše povzbuzuje personál, dodává novou sílu, přináší radost do života. Tady musí psycholog umět žertovat na svůj účet, musí si umět tropit legraci především sám ze sebe. Musí umět pobavit společnost, kterou tím na chvíli vytrhne z náročné a vyčerpávající práce.

V tomto směru musí být psycholog obrovskou zásobárnou energie a síly, kterou musí rozdávat všem kolem sebe.

Práce v hospici je velice náročná a zodpovědná. Nejen psycholog, ale i zbytek personálu působí na pacienty celou svou bytostí. Jen na nás samotných záleží, jaký bude hospic a péče v něm.

Přeji tedy všem, kteří pracují v hospici, aby neustále nacházeli radost ve své práci a ve svém životě a aby nikdy nezapomínali na to, že jsou průvodci svých pacientů. Mají jedinečnou možnost jít chvíli s nimi společnou cestou a něco nového se od nich učit. Přeji také pacientům, ať je pro ně hospic místem, kde důstojně prožijí určitý čas svého života a jejich rodinám, ať zde naleznou pochopení a respekt.