Oddělení radiační a klinické onkologie Nemocnice Znojmo

Při znojemské nemocnici vzniklo původně koncem sedmdesátých let radioterapeutické oddělení. K léčení byli přijímáni pacienti ze širokého regionu znojemského, ale například také z Třebíče a Břeclavi.

Novodobá historie Oddělení radiační a klinické onkologie (ORKO) se píše od roku 1994-5 a léčeni jsou zde takřka výhradně pacienti znojemského okresu, kteří podstupují léčbu různorodých typů solidních nádorů (k nejčastějším patří karcinom prsu, kolorekta a plic). Po absolvování příslušné terapie (chemoterapeutická léčba, ozařování) pacienti následně docházejí k ambulantním kontrolám. ORKO také velmi úzce spolupracuje s dalšími klinickými pracovišti, zejména v Brně (Masarykův onkologický ústav, FN Brno-Bohunice) odkud jsou pacienti, s ohledem na dostupnost z místa bydliště, odesíláni k následné léčbě kurativní, adjuvantní, popř. paliativní.

Pacienti bývají vzhledem k rozmanitosti diagnóz přijímáni k hospitalizaci na různě dlouhou dobu, a to na třílůžkových či dvoulůžkových pokojích, k dispozici je zde také pokoj s nadstandardním vybavením. Pomineme-li nezastupitelnou odbornou péči lékařů, je to především sehraný tým zkušených zdravotních sester, který nemocným pomáhá překonávat každodenní obtíže spojené s náročnou onkologickou léčbou a hospitalizací, která je mnohdy dlouhá a opakovaná. Psycholog pomáhá nemocným zvládat jejich aktuální psychické stavy a problémy, náročnou životní situaci a adekvátní adaptaci na ni.

Práce psychologa na onkologickém oddělení je zaměřena zejména na poskytování:

• krizové intervence, prostřednictvím které psycholog pomáhá nemocnému pochopit a vyrovnávat se s nastalou těžkou životní situací. Cílem je dosáhnout vnitřní stabilizace, zklidnění a uvolnění emočního napětí. Aby byl člověk schopen nastalé situaci čelit, je nutné jí porozumět, adekvátně zpracovat a postupně se s ní, nejlépe s pomocí blízkých osob, vyrovnávat. Krizová intervence zahrnuje i takzvanou krizovou intervenci specifickou, která je pacientům poskytována obvykle před plánovaným zákrokem či náročným vyšetřením, kterého se pacient nepřiměřeně obává. Slouží k překonání strachu z neznámého a uvolnění tenze.

• Podpůrná psychoterapie, pod kterou lze zahrnout zejména individuální rozhovory u lůžka nemocného, ale také pohovory v malé skupině, obvykle v rámci nemocničního pokoje. Při těchto sezeních je prostor pro to, aby se nemocný svěřil se svými pocity, obavami, strachem z léčby, z toho co jej čeká dál … Je zde také prostor pro svěření pozitivních zážitků a plánů do budoucna, sdílení radosti z postupu léčebného procesu a ze zlepšení zdravotního stavu.
  Přínosem skupinových setkání je možnost sdílení podobných zkušeností, vzájemná podpora a povzbuzení.

Psychologická péče se soustředí zvláště na samotného pacienta, ale přístupná je také jeho okolí – užší či širší rodině, blízkým, přátelům… Právě oni jsou, vedle lékařů a personálu, pro úspěšné zvládání léčby těmi nejdůležitějšími a také jejich situace je obtížná.

Psycholog je tedy na oddělení přítomen především pro hospitalizované nemocné, potažmo jejich blízké a nelze pominout či opomenout ty, kteří tráví s pacienty nejvíce času – zdravotnický personál. Nejčastěji jsou to zdravotní sestřičky, které jsou s pacienty dnem i nocí, na oddělení je vždy některá z nich připravena pomoci. Ačkoli se do značné míry jedná o práci rutinní, s každým konkrétním člověkem se stává specifickou, jinou, novou a mnohdy velmi náročnou. A kontaktem s pacienty práce sestry zdaleka nekončí. Je zde další nedílná součást práce – příprava léků, dokumentace, pracovní komunikace s lékaři, spolupráce s kolegyněmi a požadavek na kontinuální vzdělávání. Sestry mohou mít (a často mívají) pocity nedocenění důležitosti jejich práce, a také pro ně je dobré využít přítomnost psychologa na oddělení. Povzbuzení, osobní ohodnocení, pozitivní zpětná vazba či pouhé pousmání a milé oslovení, popřípadě však i vážnější osobní rozhovor, přispívá nejen k prevenci syndromu vyhoření, ale zejména k celkově lepší pracovní atmosféře oddělení.

Kvalita péče o nemocné není zdaleka závislá pouze na možnostech materiálního zabezpečení pracoviště, ale velmi úzce souvisí také s “duchem“, který oddělení vládne. Pozitivní naladění personálu a příjemná pracovní atmosféra ovlivňuje též atmosféru na pokojích nemocných, náladu pacientů a jejich pocit z času, v rámci možností, co nejpříjemněji stráveného nutnou hospitalizací. Stejně jako je velmi specifická a náročná situace pacientů onkologických oddělení, je specifická a náročná také práce zdravotního personálu, který tam pracuje. Podobně je tomu i s úlohou psychologa, která se v mnohém velmi liší od práce jiných kolegů, klinických psychologů. Proto je nadmíru důležité, aby se tito psychologové-psychoonkologové setkávali, spolupracovali, sdělovali si vzájemné zkušenosti, pomáhali si. Přínos těchto setkávání je důležitý také pro další kolegy, budoucí práci a zejména pak pro ještě lepší péči o pacienty, pro které jsme tu především.

Práce psychoonkologů není o tom, že “to někdo dělat musí“, ale že to někdo dělat chce.