Život přináší každému z nás mnoho změn. Některé jsou vítané, jiné naopak nikoliv.
Obsah:
Život přináší každému z nás mnoho změn. Některé jsou vítané, jiné naopak nikoliv. Každá změna v našem životě vyžaduje určité množství psychické energie, abychom se s ní dokázali vypořádat. Platí to i o změnách příjemných. Pokud vás čeká například svatba, je to jistě radostná událost, ale vše, co s tím souvisí, vyžaduje určitou energii, abychom se přizpůsobili novému životu, který nás čeká. To platí o novém vztahu obecně, o cestování do vzdálených zemí, o změně zaměstnání a našli bychom ještě celou řadu dalších příkladů.
Ovšem ne všechny změny, které nám život přináší, jsou chtěné a dobrovolné. Prakticky každý z nás čelí menší či větší nutnosti přizpůsobit se něčemu, co ve svém životě nechtěl. Od těch „malých ztrát“, když například ztratíme telefon či doklady, přes ty větší, jakou je např. ztráta zaměstnání, až po ty zásadní, jakými může být ohrožení našeho zdraví onkologickým onemocněním nebo v této době riziko nákazy covidem-19.
Zmiňovaný vpád onkologického onemocnění do života člověka často vyvolá řadu nechtěných a neočekávaných změn. Vedle samotného zdraví ovlivňuje nepřímo také naše vztahy, volnočasové aktivity, naši práci, ekonomickou situaci a v neposlední řadě též naše plány do budoucna. Ať už rakovina nebo jiný druh nemoci, případně situace s pandemií nákazy covidem-19, všechny tyto nechtěné životní situace dokážou ovlivnit mnohé ze zmiňovaného a vyžadují z naší strany nutnost přizpůsobit se změně.
V následujících řádcích je uvedeno několik zkušeností opírajících se o poznatky z psychologie, které člověku většinou pomáhají období nechtěných změn a nejistoty dobře zvládnout:
Jak na nás obecně změna působí
1) Zkuste si prosím sami odpovědět, co se vám vybaví v mysli jako první, když se řekne slovo „ZMĚNA“. A jaké pocity při tom máte. Zkušenosti z psychologické praxe často ukazují, že si většina lidí se slovem „změna“ spojuje spíše něco „nechtěného“, či přímo „negativního“, byť tomu tak není vždy a u každého.
Pro praxi: Můžete si sami vyzkoušet, jak je tomu u vás, a odpovědět si na následující otázky. Když za vámi přijde životní partner a řekne vám, že je ve vztahu potřeba změna, napadne vás nejprve něco pozitivního, nebo spíše negativního? Když přijde na poradě váš zaměstnavatel s tím, že je potřeba udělat ve firmě změny – jaké budou vaše první myšlenky? Když vám lékař řekne, že ve vašem zdravotním stavu nastala změna – napadne vás jako první, že jste asi zdravější, nebo že jste nemocen?
První reakce na nechtěnou změnu
2) Ukazuje se, že nechtěná a neočekávaná změna (jako je například propuštění z práce, omezení spojená s covidem-19 nebo oznámení o náročné nemoci) v nás vyvolávají (mnohdy automaticky) spíše nepříjemné emoce. Naše psychika a mozek se snaží „náraz“ této nečekané životní situace „oddálit“. Tento náraz spouští tzv. ŠOK, cítíme se zaskočeni a v mysli nás napadá: „To přeci není možné!“ Ruku v ruce s šokem tedy přichází i tzv. POPŘENÍ. Prostě se nám nechce věřit, že to, čemu jsme vystaveni, je reálné. Jde o přirozenou lidskou reakci, která se v nesčetných variantách opakuje v mnoha situacích: při přistižení drahé polovičky při nevěře, nečekané ztrátě zaměstnání, ztrátě někoho blízkého, při nezbytnosti omezit se v důsledku protiepidemiologických opatření u nemoci covid-19 až po zmiňované onkologické onemocnění. Jde o model popsaný americkou psychiatričkou Elisabeth Kübler-Rossovou, který v podobných situacích prožívá mnoho z nás.
Pro praxi: Při střetu s nečekanou, nechtěnou a zásadní životní změnou jsou reakce typu popření
a šok poměrně časté. Je dobré si toto uvědomit při vlastním problému, ale i v případě, kdy podobné situaci čelí lidé v naší blízkosti.
Hněv a obavy z neznámého
3) Záhy se objevují další nepříjemné emoce – typicky STRACH a také HNĚV. Prožívat tyto emoce
v situacích, kdy čelíme náročným životním změnám, je v určité míře zcela normální. Vlastně ani nemůžeme říci, že jde jen o „negativní emoce“, protože jsou v určité míře evolučně zakotvenými reakcemi na HROZBU. Ať už jde o ztrátu vztahu, práce, svobody, zdraví apod., vždy se jedná o určitou hrozbu a nutnost se situaci přizpůsobit. Tato hrozba má v mnoha případech podobu „překážky“, kterou daná situace v našem životě vytvořila, a pociťovat obavy z toho, že je něco důležitého ohroženo, je tedy normální. Hněv nám může dávat energii k „útoku“, strach nás může spíše tlačit
k „ústupu“ a zvyšovat naši potřebu se chránit. Podrobnější informace k tématu zvládání strachu z návratu onkologického onemocnění nebo obav z covidu-19 můžete najít na těchto odkazech, které vás zavedou na připravené webové semináře. Obdobně jako se strachem je to i se zmiňovaným hněvem. Jsme tedy například naštvaní, když nemůžeme pokračovat v životě tak, jak jsme byli zvyklí.
Pro praxi: „Evolučnost“ těchto emocí se může snadno obrátit proti nám. Například hněv je podpořením „útoku“ na to, co nás ohrožuje. Když ale není na co útočit (nejde to), jako je tomu v případě virové hrozby covid-19 nebo rakoviny, která je v našem těle, může se síla hněvu snadno stáčet jiným směrem. Často k lidem v našem okolí, případně vůči lékaři, institucím, vládě apod. Negativní emoce se rády „přisávají“ k tomu, co je po ruce, a je tedy dobré si na to dávat pozor. Stejně tak i my se můžeme stát nechtěným „terčem“ emocí toho druhého. Emocí, které mu už „přetékají“ přes hlavu, a my jsme zrovna „po ruce“ a posloužíme mu jako nechtěný hromosvod. Náročné životní situace nebo i situace spojené s nutností dodržovat dlouhodobě opatření spojená s covidem-19 mohou skutečně vyvolat frustraci, která se pak snadno ventiluje do okolí. Pokud takové vnitřní napětí cítíme, je dobré najít si cesty k jeho ventilování. Některé z těchto cest najdete ve zmiňovaném webovém semináři.
Nedostatek zkušeností a náš mozek
4) Celkovou, výše zmiňovanou, psychickou reakci zahrnující šok, popření, obavy, strach nebo i smutek vyvolávají s největší intenzitou právě takové životní situace, se kterými nemáme mnoho předchozích zkušeností. Příkladem může být rozchod s životním partnerem u mladého člověka, který nemá se vztahy žádné předchozí zkušenosti, ještě žádný rozchod nezažil. Nebo příchod onkologického onemocnění do života zdravého člověka. Případně pandemická situace s covidem-19, která přišla do života většiny lidí na celém světě. Tedy i přes naši dosavadní zkušenost si se situací „nevíme rady“
a jsme zaskočeni. Naše mysl začíná (i přes nedostatek zkušeností) generovat různé scénáře, z nichž mnohé mohou mít spíše katastrofickou podobu. Je to právě nedostatek informací a zkušeností, co stimuluje náš mozek k tomu, aby generoval „možné verze budoucnosti“ a následně nás tlačil se na ně připravit. Případně upadáme do „apatie“ až deprese v případě, že vyhodnotíme danou situaci jako neřešitelnou.
Pro praxi: Čím pevnější obraz budoucnosti ve své mysli máme, tím intenzivněji prožíváme střet s něčím, co tento obraz ohrožuje. Například nemoc znemožňující život tak, jak jsme si ho představovali, nebo ztráta ředitelského postu, který měl být završením naší kariéry, stejně tak ztráta životního partnera a tím i obrazu spokojené rodiny apod.
Přijetí nové situace
5) Průběh naší psychické reakce na situaci většinou pokračuje dále. O něco později zjišťujeme (každý k tomu dospívá s jinou časovou prodlevou), že to, čemu čelíme, je prostě skutečnost. Například že náš životní partner či partnerka „někoho mají“, že máme skutečně výpověď po 20 letech práce pro firmu. Nebo že opatření spojená s covidem-19 jen tak nezmizí a nějakou dobu tady budou či že diagnóza onkologického onemocnění je skutečná a není to omyl. Naše aktuální životní realita se změnila a my situaci postupně PŘIJÍMÁME takovou, jaká je. Postoj, který k ní pak zaujmeme, může ovlivnit mnohé (podrobněji v přednášce Postoj k nemoci a jeho možný vliv na zdraví), a to včetně našeho chování. Když situaci přijmu jako skutečnost, pak mám-li rakovinu, jdu se léčit, nosím roušku kvůli covidu-19, začnu si hledat novou práci, jsem-li propuštěn, apod.). Zmiňovaný postoj směřující spíše k přijetí situace a proběhlé změny se však nedaří vždy a každému. Někteří skutečně „uvíznou“ v popření a situaci si nepřipouští, jiní propadnou hlubšímu depresivnímu prožívání. V takových situacích dává smysl říci si o pomoc. Ať už odbornou, nebo mezi svými blízkými.
Pro praxi: Jak poznám, že „už to sám moc nezvládám“ a bylo by dobré říci si o odbornou pomoc? Toto mohou být určité orientační ukazatele: nepříjemné emoce (například obavy) pociťuji neustále a komplikuje mi to běžné fungování v práci či v rodině. Mám problémy se koncentrovat. Zažívám pocity beznaděje, co se týče budoucnosti, nemám, na co bych se těšil(a). Co mě dříve bavilo, mě teď vůbec nezajímá. Navíc vše pociťuji i „na těle“ – mám problémy se spánkem, jídlem či pohybovým aparátem. Pokud je již signálů více nebo je prožíváme ve zvýšené míře, je dobré se obrátit na odborníky, například v psychoonkologické poradně. V případě, že je míra stresu nižší, mohu se s ním snažit pracovat sám, případně s využitím dostupných informací, jako jsou ty v uvedené v části Jak lépe zvládat svoje onemocnění.
Průchod nechtěnými životními změnami je pro člověka mnohdy náročný. Cílem výše uvedených řádků není „tlačit“ kohokoliv do určitého postoje v náročné životní situaci, ale spíše poukázat na to, jak na nás a lidi v naší blízkosti působí situace, kdy čelíme nechtěným změnám, a jakými fázemi můžeme procházet. Obecně máme za to, že určité postoje mohou být pro zvládnutí nechtěných životních změn (ztráta blízké osoby, nemoc či pandemická situace) o něco výhodnější než jiné. Podrobněji je možné hledat řešení v již zmiňované přednášce Postoj k nemoci a jejich možný vliv na naše zdraví, případně formou samostudia dostupné literatury, která se této oblasti věnuje detailněji a čerpá z praxe.
Specifická je pak často reakce na sdělení nevyléčitelnosti onkologického onemocnění, které se věnuje jednat webový seminář „Zvládání a sdělování nepříjemných zpráv“ nebo kniha „Touha žít“, která mapuje změny v životě pacientů a možnosti jejich zvládání u nevyléčitelných forem nemoci.
