Buňky jako samopalníci

Článek vyšel v časopisu Týden 10. března 2008, autor: Vladimír Ševela

Na dětské onkologii v pražském Motole se diagnózu nejprve dovědí rodiče. „V pětadevadesáti procentech případů zde pracujeme se slovem ‚vyléčení‘, protože u dětí existuje větší šance na úspěch. U dospělých se mluví spíš o ‚prodloužení života‘,“ říká přednosta kliniky Jan Starý.

Statistika tak optimistická není: dvě až tři děti z deseti se zachránit nepodaří.

Více než polovina rodičů podle slov motolské psycholožky Jany Vítové nechce, aby se jejich děti o zhoubném nádoru dověděly. „Upozorníme je, že děti na pokojích nejsou samy a hodně si mezi sebou řeknou. Když rodiče vidí, že se na to dá jít pomocí příběhů a obrázků, téměř vždy souhlasí,“ vysvětluje Vítová v pracovně plné medvídků a panenek a ukazuje obrázky.

Jeden chlapec nakreslil boj s nemocí jako válku, zlé buňky vystupují coby samopalníci. Jinde zase spěchají na pomoc v sanitce léčivé kapičky – chemoterapie v dětském podání. Za šest let se tu Vítová setkala jen se čtyřmi rodičovskými páry, které se vážnost nemoci rozhodly před dítětem utajit.

„Slovo rakovina se tu nevyslovuje,“ říká paní Jitka z Moravy, jejíž třináctiletý syn Jakub je jedním ze sto padesáti zdejších pacientů. Nádor, který mu objevili předloni, se letos v lednu znovu vrátil. „Když sem Kubíčka přivezli, nevěděl, co to znamená ‚onkologie‘. A samozřejmě se ptal, proč tady děti nemají vlásky. Paní doktorka pak se mnou přišla za Kubíčkem na pokoj a citlivě mu sdělila, že má nádorové onemocnění a že se teď všichni budeme snažit se s ním vypořádat.“ Přes pomoc psychologa a lékařů, kteří chlapci vše trpělivě vysvětlovali, prý zpráva zapůsobila jako „rána elektrickým proudem“. „O procentech naděje jsem nechtěla a nechci slyšet. Ale doufám a modlím se,“ říká paní Jitka. Jakuba nyní čekají další dávky chemoterapie a nová, zhruba půlroční léčba.

Nejvíce bolí statečnost

Lékaři a psychologové motolské dětské onkologie se setkávají také s ještě těžší povinností.

Jak říci rodičům, že jejich dítě přijde o nohu nebo o ruku, případně že zemře? A jde to vůbec sdělit dítěti samému? „K rodičům jsme otevření. O vývoji léčby je informujeme průběžně, a když se ukáže, že možnosti jsou vyčerpány, většinou to pro ně už není překvapení,“ míní onkolog Vratislav Šmelhaus.

S tím, že rodiče odmítnou zprávu o blížící se smrti dítěte přijmout, se prý lékaři setkávají výjimečně. Rodiče v takové chvíli reagují obviňováním lékařů, že neudělali pro záchranu pacienta vše, co mohli. V nezáviděníhodné situaci jsou lékaři, když mají dítěti říci o nevyhnutelné amputaci.

„Neznamená to, že nebudeš moct chodit. Dostaneš jinou nožičku, ale ta nebude stejná.“ Tak nějak vysvětluje lékař blížící se zákrok.
Rodiče většinou nechtějí, aby se jejich děti – pokud léčba selže – nejhorší zprávu dověděly. „Ještě žádné dítě se mě nezeptalo přímo: ‚Umřu?‘,“ říká psycholožka Vítová. Někdy ji k tématu děti dovedou oklikou svými otázkami. „Chodí za mnou pacient, středoškolák, a ptá se, jestli zůstane po člověku něco nehmotného. Říkám, že to zatím nikdo přesně neví, že každý má jinou představu. Ale že člověk určitě přetrvává v mysli ostatních.“
Na chodbě náhle propukne zoufalý ženský pláč. Psycholožka krčí rameny. Dnes podle jejích informací neměl nikdo dostat „špatnou zprávu“, ani nikdo nezemřel. „Nejhorší je, když to velcí kluci a holky berou statečně. Já si v duchu říkám: Tak zlob se, křič, vždyť je to strašně nespravedlivý!“ říká Vítová. „Jenomže oni jsou moudřejší.
Mlčky obejmou mámu a řeknou: Mami, nebul, zvládneme to."