O nádorech mozku a míchy

Co je nádor a jak vzniká?

Naše tělo je tvořeno miliardami buněk. Životnost buňky není neomezená, po určité době buňka umírá a ve většině případů je nahrazována buňkou novou. Buňky se množí dělením, což je proces, který je přísně kontrolován řídícími jednotkami tzv. geny zděděnými po rodičích. Během života jsou buňky našeho těla vystavovány různým škodlivým vlivům. Za normálních okolností jsou lehce poškozené buňky opraveny a poté opět plní své původní poslání. Pokud je poškození buňky vážnější, pak většinou dojde k jejímu úmrtí. Často se však stává, že stupeň poškození není pro buňku smrtelný, dojde ale k zásadnímu narušení genů, což v konečném důsledku může vést k nekontrolovanému dělení buněk a vzniku nádorového onemocnění. V této fázi je pak úkolem imunitního systému (strážního systému) tuto buňku nalézt a odstranit. Bohužel se stává, že ne vždy je schopen imunitní systém tuto hrozbu rozpoznat a takto poškozené buňky uniknou kontrole, začnou se chaoticky množit a dají základ nádoru. Nádory zjednodušeně dělíme na nezhoubné (benigní) a zhoubné (maligní). Nezhoubné nádory jsou většinou dobře ohraničené, neprorůstají do okolní tkáně a nešíří se do ostatních částí těla. Někdy však svou nepříznivou polohou a tlakem na okolí mohou způsobit vážné zdravotní potíže a musí být odstraněny. Zhoubné nádory se od nezhoubného liší podstatně agresivnějším chováním, prorůstáním do okolních tkání, ale především šířením (nejčastěji lymfatickými a krevními cestami) do vzdálených orgánů a zakládáním dceřiných ložisek, tzv. metastáz. Nádorové onemocnění může vzniknout z kterékoliv buňky v těle, což se pak odráží v jeho vlastnostech (např. rychlost růstu, způsob šíření, citlivost k léčbě atd.).

Nádory mozku a míchy – v čem jsou odlišné od ostatních?

Nádory mozku a míchy, souhrnně centrálního nervového systému (CNS) mají určité zvláštnosti. Mozek je centrum, které řídí všechny pochody v našem těle, umožňuje nám vnímat okolní vjemy, reagovat na ně, chodit, myslet, mluvit atd.. Právě pro svou důležitost je chráněn jednak kostěnou schránkou – lebkou, mícha – páteří a také odborně nazývanou hematoencephalickou barierou, což je zjednodušeně řečeno ochranná bariera tvořená buňkami, která brání průniku škodlivých látek do mozku. Tyto výhody za normálních okolností mají však svá negativa při růstu nádoru, což dělá nádory CNS poněkud odlišnými od ostatních. Protože je prostor v lebce a páteři limitovaný, mohou i jinak benigní nádory svým růstem a tlakem na okolní zdravou tkáň jedince ohrozit na životě. Hematoencephalická bariera je na jednu stranu velice prospěšná, na druhou při léčbě nádoru problematická, protože není jen barierou pro přirozené toxické látky, ale též pro většinu cytostatik (chemoterapie) a jiných léků.

Nádory CNS obecně dělíme na nádory primární, které vznikají z buněk mozkové tkáně nebo okolních struktur (např. mozkových plen - meningeomy) a na mnohem početnější skupinu nádorů sekundárních, což jsou dceřiné nádory (tzv. metastázy), jejichž původní nádor může být kdekoliv v těle (např. prs, plíce, ledvina). V dalším textu se budeme věnovat hlavně primárním nádorům mozku. Nádory míchy jsou podstatně méně časté, projevují se především poruchami hybnosti a citlivosti končetin, event. potížemi s vyprazdňováním a zásadní roli v léčbě hrají chirurgie a ozařování.

Primární nádory mozku – jaký je výskyt ? Jaké jsou vyvolávající faktory?

Primární nádory mozku představují cca 1-2% všech zhoubných nádorů. Každý rok v České republice onemocní nádorem mozku cca 800 lidí, s mírnou převahou u mužů. Výskyt tohoto onemocnění je častější pro dvě věkové skupiny – děti do 10 let a dospělí po 60. roku.
Cca 5% nádorů je dědičně podmíněno, hlavně u pacientů dětského a mladšího věku (např. neurofibromatóza – výskyt mnohočetných útvarů v průběhu nervů). Otázka zevních faktorů na vznik nádorů mozku je stále zkoumána, důkazy jsou pro radioaktivní záření, z chemických látek jsou podezřelé např. polychlorované bifenyly, ethylnitrozomočovina a vinylchlorid, nelze vyloučit ani viry.

Primární mozkové nádory jsou značně různorodou skupinou. Nejčastěji vznikají z buněk podpůrné mozkové tkáně (neuroglie) – tzv. gliomy, tvoří více jak 50% všech nádorů CNS. Podle určitých histologických znaků a chování onemocnění se gliomy zjednodušeně dělí na gliomy s nízkým stupněm malignity (low-grade gliomy) a gliomy s vysokým stupněm malignity (high-grade gliomy).

Gliom s nízkým stupněm malignity - roste pomalu (léta), častěji se vyskytuje v mladších věkových skupinách (20-40let), jeho růst však není dobře ohraničený od okolní zdravé mozkové tkáně a proto se ho často nedaří zcela operačně odstranit. Může být po léta stejný nebo se pomalu zvětšovat. Časem může v rámci dalších genetických poruch dojít k přechodu do agresivnější formy gliomu.

Gliom s vysokým stupněm malignity - může vzniknout 2 cestami. Buďto přirozeným vývojem cestou dalších genetických poruch z nízce maligního gliomu nebo přímo ze zdravé neuroglie. Pro tyto vysoce maligní gliomy je typický rychlý agresivní růst (týdny až měsíce), postihuje častěji starší jedince (po 50. roku věku), má neostré hranice růstu, úplné odstranění bývá téměř nemožné, často dochází k recidivám (opětovnému růstu v místě po operaci nebo v okolí).

Z častých mozkových nádorů je nutné připomenout meningeomy – převážně benigní nádory vycházející z buněk mozkových obalů, jsou častější u žen po 50. roku věku. I přes svou „benigní povahu“ však svým tlakem na okolní struktury mohou být příčinou velkých zdravotních potíží.

Dále nádory mozkomíšních nervů – neurinomy, většinou benigní. Adenomy hypofýzy, které se projevují poruchami hormonálních funkcí a/nebo poruchami zraku (výpadky zorného pole tlakem na optické nervy). Z nádorů především dětského věku známe meduloblastomy a ependymomy, které se mohou šířit mozkomíšním mokem (tekutina v mozkových komorách a mezi mozkomíšními obaly. Další méně časté nádory je možno hledat v odborné literatuře.

Příznaky onemocnění

Jaké potíže mohou nádory mozku vyvolávat, závisí na několika faktorech. Jde především o lokalizaci nádoru, jeho typ a rychlost jeho růstu. Můžeme je rozdělit do několika skupin.

U nízce maligních pomalu rostoucích nádorů bývá často prvním příznakem onemocnění epileptický záchvat. Lehčí forma takového záchvatu se může projevit záškuby některých končetin nebo jako stav krátkodobé nepřítomnosti. Pokud je záchvat většího rozsahu, může být provázen poruchou vědomí, záškuby všech končetin, pomočením a silným stiskem čelistí s rizikem pokousání jazyka. Záchvat většinou sám povolí. Každý nově proběhlý epileptický záchvat je nutné vyšetřit u neurologa. Tento specialista indikuje podrobná vyšetření s cílem zjistit příčinu a závažnost stavu a doporučuje léčbu léky zvanými antiepileptika. Je nutné dodat, že zdaleka ne všechny epileptické záchvaty souvisí s nádorovým onemocněním mozku. Na druhou stranu cca 1/3 všech nemocných s nádory mozku alespoň 1x za život epileptický záchvat prodělá.

K dalším velmi častým příznakům patří tzv. ložiskové příznaky. Jde o výpadky funkcí určitých částí mozku, které jsou utlačeny nebo poškozeny rostoucím nádorem. Nádor v blízkosti pohybového centra může způsobit různě intenzivní poruchy hybnosti a to od poruch minimálních (např. potíže se zapínáním knoflíků u košile) až po závažné ve smyslu ochrnutí na celou polovinu těla. Podobně může být porušeno centrum řeči, sluchu, zraku atd.. Pokud je nádor v oblasti čelních mozkových laloků, pak dochází často k poruše chování – tzv. prefrontální syndrom. Obecně nádory mozku vedou často ke změnám osobnosti, člověk může být neklidný až agresivní nebo naopak velmi pasivní až apatický, častým doprovodným projevem bývají poruchy paměti.

K dalším velmi častým příznakům patří tzv. syndrom nitrolební hypertenze. Pod tímto pojmem si můžeme představit soubor potíží jako je zvracení (většinou bez pocitu předchozí nevolnosti, častěji po ránu), silné bolesti hlavy, mlhavé nebo dvojité vidění, poruchy vědomí od spavosti až po bezvědomí, zhoršení ložiskových příznaků. Příčinou tohoto syndromu bývá zvýšení tlaku uvnitř lebky, které je způsobeno rostoucím nádorem a hromaděním tekutiny kolem nádoru (tzv. edém – otok). Rychlý rozvoj nitrolebního tlaku se všemi jeho důsledky vídáme často u vysoce agresivních, rychle rostoucích nádorů jako např. glioblastom.

Vyšetřovací metody

Při podezření na mozkový nádor je nutné provést řadu vyšetření. Mezi základní patří neurologické vyšetření, které spočívá v odběru anamnestických údajů (typ potíží, délka trvání) a především ve fyzikálním vyšetření různých reflexů, jehož cílem je zjistit, zda a jak závažně je řídící činnost mozku poškozena. Dle charakteru postižení může neurolog přibližně určit i lokalizaci event. nádoru. Více o rozsahu, lokalizaci a možném typu nádoru nám řeknou zobrazovací metody.

CT vyšetření (výpočetní tomografie) – jedno ze základních dobře dostupných vyšetření v každé nemocnici okresního typu, tedy metoda první volby. Počítačový tomograf je přístroj, který zobrazuje mozek v různě silných „řezech“ a může tak přesně lokalizovat případný nádor, určit dobře lokalitu a vztah k okolním strukturám. Během vyšetření pacient leží na pohyblivém stole a je zasouván do tzv. tunelu. Vyšetření se zpravidla provádí nativně a po nitrožilním podání kontrastní látky, která lépe zvýrazní některé struktury mozku včetně nádoru. Podání kontrastní látky může vyvolat pocit tepla a nevolnosti, u některých jedinců však i závažnou alergickou reakci. Proto je nutné v indikovaných případech před vyšetřením užít tzv. premedikaci, která riziko alergické reakce výrazně sníží.

MR vyšetření (magnetická rezonance) – vyšetření již méně dostupné než CT, nákladnější a časově náročnější, ve srovnání s CT vyšetřením však poskytuje přesnější obraz a umožňuje zobrazení mozku ve více rovinách, též se používá speciální kontrastní látka, odlišná než při CT vyšetření. Vyšetření je založeno na jiném principu než CT, vzhledem k použití magnetického pole nelze tímto přístrojem vyšetřovat např. pacienty s kardiostimulátorem nebo s klasickým kovovým materiálem v těle (dlahy, šrouby po zlomeninách). Výjimkou jsou tzv. kovy MR kompatibilní (uvedeno vždy výrobcem daného kovového materiálu). K vyšetření nejsou vhodní ani pacienti trpící klaustrofobií (strach z uzavřených prostorů).

EEG vyšetření (elektroencephalogram) – vyšetření snímající elektrickou aktivitu mozku pomocí kovových destiček (elektrod) přilepených na kůži hlavy. Toto vyšetření je určeno především pro pacienty trpícími epileptickými záchvaty nebo pacienty s vysokým rizikem těchto záchvatů.

PET vyšetření (pozitronová emisní tomografie) – moderní radionuklidové vyšetření založené na principu vychytávání cukru nebo lépe aminokyseliny označené radioaktivní látkou aktivním rostoucím nádorem. Tohoto vyšetření bývá například využíváno k odlišení recidivy nádoru od nekrotických změn (ložiska mrtvé tkáně) po ozařování.

Histologické vyšetření - pro definitivní diagnózu mozkového nádoru je nutný odběr podezřelé mozkové tkáně a její vyšetření patologem pod mikroskopem. Takovýto odběr se odborně nazývá biopsie a provádí ji neurochirurg. Bez histologického potvrzení by onkologická léčba (radioterapie, chemoterapie) neměla začít, protože pod obrazem mozkového nádoru při CT nebo MR vyšetření se může skrývat např. nenádorové ložisko (absces - zánět) nebo nádory benigní povahy nebo i metastázy (dceřiná ložiska) nádorů pocházejících z ostatních částí těla (prs, plíce), u kterých je léčebný postup odlišný. I mezi maligními mozkovými nádory jsou rozdíly a léčebné postupy, jejich účinnost a prognóza pacienta se často liší. Na histologickém potvrzení nádoru netrváme jen v případech nevhodných k tomuto výkonu (např. procesy v oblasti mozkového kmene), kde by odběry mohly být zatíženy neúměrným rizikem komplikací. Odběr nádorové tkáně můžeme provést dvěma způsoby – stereotaktická biopsie a kraniotomie. Volba metody je závislá na umístění a velikosti nádoru a na předpokládaném léčebném postupu. Obě metody vyžadují hospitalizaci.

Stereotaktická biopsie – neurochirurg provádí odběr tkáně dutou jehlou cestou malého otvoru v lebce, výkon probíhá v místním umrtvení pod tlumícími léky nebo při narkóze. Nádorová tkáň je odebrána z místa, které bylo předem přesně určeno pomocí speciálního zaměřovacího zařízení. Pacient bývá většinou propuštěn domů za 1-3 dny po zákroku.

Kraniotomie – zákrok, při kterém neurochirurg vyřízne do lebky otvor ve tvaru okénka, výkon probíhá v narkóze. Operačním vstupem kromě odběru tkáně na histologické vyšetření operatér též odstraňuje co největší množství nádorové tkáně, jde tedy současně o léčebný výkon. Po ukončení operace je vyříznutá kost navrácena zpět do okénka a lebka tak uzavřena. Pokud vše probíhá bez komplikací, pak pacient bývá propuštěn do domácího ošetřování za 1-2 týdny.

Lumbální punkce – jde o vyšetření, prováděné v lokálním umrtvení, kdy vpichem tenkou jehlou mezi obratle bederní páteře odebírá lékař (nejčastěji neurolog) vzorek mozkomíšního moku (tekutina mezi mozkovými obaly). Tuto tekutinu poté zpracuje a vyšetří patolog. Jeho úkolem je potvrzení nebo vyloučení přítomnosti nádorových buněk. Tento výkon bývá prováděn u mozkových nádorů, které se šíří mozkomíšním mokem (např. meduloblastom mozečku, lymfom, ependymom, germinom) nebo při podezření na metastatické postižení mozkových plen u primárně mimomozkových nádorů.

Léčba primárních mozkových nádorů

O tom jaká léčba u mozkového nádoru bude provedena, rozhoduje několik faktorů. Záleží na velikosti nádoru, jeho lokalizaci, histologickém typu, příznacích onemocnění, celkovém stavu pacienta, jeho věku a přidružených onemocnění.
Mezi dnešní běžně používané léčebné metody patří operační výkon, ozařování, chemoterapie a symptomatická léčba. Ve fázi výzkumu a klinických studií se zkouší nové léky založené na nových principech blokády množení nádorových buněk – tzv. cílená biologická léčba.

Operace – základní léčebný výkon, jehož radikalita je jedním z rozhodujících prognostických faktorů. Cílem neurochirurga je ve většině případů odstranění maximální části nádoru, je však často limitován nejen jeho velikostí, ale také jeho umístněním. Základním problémem většiny zhoubných mozkových nádorů je jejich infiltrativní charakter růstu, kdy nádorové buňky prorůstají mezi zdravými a hranice nádoru nejsou ostré. Neurochirurg tak při snaze o co nejradikálnější výkon vždy odstraní i buňky zdravé. Nádor bývá často lokalizován v blízkosti důležitých nervových drah, jejichž přerušení může mít pro pacienta vážné následky např. poruchy hybnosti končetin, bohužel i k tomuto přes sebevětší snahu operatéra může dojít. Zbývající nádorová tkáň je pak léčena radioterapií, event. chemoterapií, záleží na histologickém typu nádoru. Je třeba mít na paměti, že ne u všech nádorů mozku je operační výkon vhodný nebo nezbytný. Některé nádory lze pouze sledovat a operaci indikovat až při potížích, u jiných můžeme volit jinou léčebnou metodu, která dosáhne podobného efektu, ale její rizika pro konkrétního pacienta jsou výrazně menší (např. ozařování).

Ozařování (radioterapie) – též jedna ze základních léčebných metod. Může být použito jako metoda doplňková po operačním výkonu nebo též jako hlavní, kdy operační výkon není pro lokalizaci, pokročilost nebo typ nádoru vhodný. Ozařování je metoda, která též poškozuje zdravé buňky, ty jsou však více odolné než buňky nádorové. Rozlišujeme dvě základní metody radioterapie a to vnější, kdy zdroj záření (ozařovač) je mimo tělo pacienta a vnitřní, kdy se radioaktivní materiál dává při operaci do lebky do nádoru nebo jeho lůžka. V České republice se vnitřní ozařování (brachyradioterapie) nepoužívá a i ve světě je dominantní ozařování vnější (teleradioterapie).

Vnější ozařování (teleradioterapie) – záření vychází z vnějšku z ozařovacího přístroje do mozku. Lékařem – radioterapeutem je předem jasně definováno, jak velké bude ozařovací pole (ozářená část mozku), jak velká bude dávka záření a v kolika sezeních bude ozařování probíhat. Vše je stanoveno s ohledem na velikost nádoru, jeho typ, lokalizaci a celkový stav pacienta. Délka ozařování se zpravidla pohybuje mezi třemi až šesti týdny. Během této doby pacient při standardním ozařování dochází do ozařovny pětkrát za týden. Doba jedné denní dávky (tzv. frakce) trvá přibližně 3-6minut. Aby bylo ozařovací pole vždy stejné, tedy aby se ozařovala vždy stejná část mozku, bývá hlava upevněna v umělohmotné masce.

Stereotaktická radiochirurgie – forma vnějšího ozařování určená k intenzivní léčbě malých nádorů (do 3cm). Pomocí speciálního zaměřovacího a fixačního zařízení může být do malé postižené oblasti podána poměrně vysoká dávka záření s minimálním rizikem poškození okolních zdravých tkání.

Vedlejší účinky ozařování – obecně je můžeme rozdělit jako časné a pozdní. Mezi časné patří zvýšená únava, slabost, bolesti hlavy, nechutenství a někdy i zvracení. Po ukončení ozařování tyto potíže mizí. Častým vedlejším účinkem je i vypadávání vlasů, které se objevuje cca po dvou až třech týdnech ozařování a bývá omezené na ozařované pole. Vypadávání vlasů bývá většinou dočasné, při vyšších dávkách záření však může být i trvalé. Mezi pozdní vedlejší účinky jsou řazeny poruchy paměti a koncentrace, vznikají za 1-3 roky po ozařování a dlouhodobě přetrvávají.

Chemoterapie – významný léčebný efekt má pouze u některých mozkových nádorů (např. lymfomy, germinální nádory), u většiny nádorů patří mezi metodu doplňkovou. Lze ji v některých případech dávat současně s ozařováním a zesilovat tak jeho účinek, ale za cenu větších nežádoucích účinků (pooperační léčba u vysoce maligních gliomů). Převážně je však využívána u recidivujících nádorů (opakovaně rostoucích) po vyčerpání možností operace nebo ozařování. Účinnost a volba chemoterapie (cytostatika) je též limitována jeho průchodností přes hematoencephalickou barieru (viz. výše). Některá cytostatika jsou podávána ve formě tablet, jiná ve formě injekcí nebo infuzí (kapaček).

Vedlejší účinky chemoterapie – též lze rozdělit zjednodušeně na časné (nevolnost, zvracení, průjem, útlum kostní dřeně s rizikem infekce nebo krvácení) a pozdní - u některých cytostatik např. neplodnost.

Léčba metastáz do mozku

Léčba metastáz do mozku je vlastní široká kapitola, nicméně vzhledem k četnosti výskytu by byla chyba tuto oblast úplně opominout. Do mozku může metastazovat jakýkoliv maligní nádor v těle. Některé nádory metastazují méně často, jiné více (např. karcinom plic, prsu, ledvin nebo maligní melanom – nádor z mateřského znaménka). Příznaky metastáz do mozku a vyšetření se v zásadě neliší od primárních nádorů mozku. Základní léčebné metody jsou též v podstatě stejné. Navíc se zde ale uplatňuje cílená biologická léčba a moderní imunoterapie podle typu původního nádoru (karcinom plic, prsu, ledvin, maligní melanom a další). O tom jaké metody budou k léčbě použity, v jakém pořadí a s jakou intenzitou rozhoduje četnost metastáz, jejich velikost, lokalizace, rozsah a histologický typ základního onemocnění a především celkový stav pacienta. Tak např. u jedné nebo dvou dobře lokalizovaných metastáz u onemocnění, které je jinak pod kontrolou (bez jiných metastáz) nebo je léčbou (např. chemoterapií, hormonoterapií, cílenou biologickou léčbou nebo imunoterapií) potenciálně dobře ovlivnitelné je možné zvážit radikální řešení - operační výkon nebo cílené ozáření (stereotaktická radiochirurgie, gama nůž). Pokud jde o metastázy vícečetné, základní onemocnění rozšířené i do jiných orgánů, potenciálně léčbou neovlivnitelné, pak bývá zpravidla doporučeno ozáření celého mozku a léčba příznaků onemocnění (symptomatická léčba). Operační výkon by pacienta v tomto případě spíše neúměrně zatížil a život by mu zásadně neprodloužil. Problematika je tedy značně složitá, související s mnoha okolnostmi, proto je nutné se poradit se svým ošetřujícím lékařem – onkologem a volit metodu, jejíž možný benefit významně převažuje nad riziky a zátěží pacienta. V určitých případech nebývá ani chybou volit „jen symptomatickou léčbu“.

Léčba průvodních potíží

Pro snadnější pochopení je možné rozdělit průvodní potíže do dvou skupin. První souvisí s přítomností a růstem vlastního nádoru, druhá pak s vedlejšími účinky léčby.

Edém (otok) mozku – je způsoben hromaděním tekutiny kolem nádoru a významnou mírou se podílí na zvýšení nitrolebního tlaku se všemi jeho důsledky (bolesti hlavy, zvracení, mlhavé vidění, event. porucha vědomí). Ke zvýšené tvorbě otoku též dochází po operaci a při ozařování. Základními léky proti otoku mozku jsou kortikoidy (Dexamethazon) a pro akutní krátkodobou léčbu Manitol (cukernatý roztok podávaný v rychlých kapačkách do žíly). Dlouhodobé užívání kortikoidů má však řadu vedlejších nežádoucích účinků jako např. otok v obličeji, zvýšení krevního tlaku, možnost rozvoje cukrovky, vznik nebo zhoršení osteoporózy (řídnutí kostí) atd., proto je vhodné dávky těchto léků postupně po operaci nebo ozařování snižovat a pokud je to možné i vysadit. Pokud se potíže s tvorbou edému v průběhu času znovu objeví, léčba kortikoidy se obnoví.

Epilepsie – epileptické záchvaty jsou velice nepříjemné a mohou člověka za určitých okolností ohrozit na životě. Léky, které se na léčbu epilepsie používají, nazýváme antiepileptika a nasazuje je neurolog. Aby byla léčba účinná, musí být lék dobře nadávkován. K tomu nám slouží pravidelné rozbory krve, kterými jsme schopni určit hladinu léku a dávkování dle hodnoty upravit.

Zvracení – může být důsledkem jak zvýšeného nitrolebního tlaku, kdy pomůže léčba kortikoidy, tak i léčby (chemoterapie, ozařování), kdy je možno pomoci léky proti zvracení (antiemetika), která Vám předepíše Váš onkolog, radioterapeut, event. praktický lékař.

Průběh nemoci po primární léčbě a léčba recidiv nádoru

Pacient, který prodělal operaci a/nebo ozařování, eventuelně chemoterapii pro mozkový nádor zůstává nadále v péči týmu lékařů (neurolog, neurochirurg, onkolog, radioterapeut a radiodiagnostik). V tomto období bývá pravidelně klinicky vyšetřován, v určitých intervalech bývají prováděny zobrazovací metody (CT nebo MR vyš.), dle neurologa event. EEG vyš., laboratorní odběry (při léčbě kortikoidy, léčbě epilepsie). Cílem těchto pravidelných kontrol je především zjistit časnou recidivu (opětovný růst nádoru), kontrola příznaků onemocnění a vedlejších účinků léčby. V případě recidivy nádoru je v první řadě zvažována opětovná operace nebo doozáření. Obě tyto metody mají určitá pozitiva i negativa. Vždy se stav hodnotí komplexně, je brán ohled na věk pacienta, celkový stav, přidružené choroby, velikost a lokalizace recidivy, typu nádoru a předchozí léčbu. Opakovaný operační výkon zpravidla nebývá tak radikální, většinou bývá odstraněna jen část nádoru (zvláště u gliomů). Opětovné ozařování bývá výrazně limitováno předchozí dávkou záření, protože každá tkáň má určitou stropovou hranici pro záření. Po překročení této hranice dochází k odumření ozáření tkáně, včetně zdravé a to může vést k nenávratnému poškození části mozku se všemi důsledky. V případě malé recidivy do 3cm, dobré lokalizaci a celkově uspokojivému stavu nemocného může být zváženo cílené ozáření jednorázovou vyšší dávkou - stereotaktická radiochirurgie (viz. výše). Jak neurochirurgie, tak radioterapie mohou v případě recidivy významně ovlivnit příznaky onemocnění, mohou i prodloužit život pacienta, zde závisí hodně na typu nádoru. Pokud jsou možnosti chirurgie a ozařování vyčerpány, bývá při dobrém stavu pacienta zvažována chemoterapie. Efekt této léčby se též značně liší dle typu nádoru, ve většině případů (především u vysoce agresivních gliomů) bohužel bývá omezený. Stále otevřenou otázkou do budoucna je možnost využití nových léků tzv. cílené (biologické) léčby, která je založena na blokádě cílových struktur buňky, které jsou nezbytné pro množení buněk. U primárních nádorů mozku zatím tato léčba není standardní a probíhá stále v rámci klinických studií. Lze ji ale zvážit při léčbě mozkových metastáz.
Je možné, že léčba nesplní očekávané výsledky nebo že její vedlejší účinky převáží nad možným benefitem. V těchto případech je nutno ve spolupráci s ošetřujícím lékařem rozhodnout, zda v této léčbě pokračovat. Pokud k tomu dojde a protinádorová léčba je ukončena, pak není třeba mít obavy, že veškerá péče o pacienta končí.
Ba naopak, je dále pokračováno v léčbě příznaků onemocnění (symptomatická léčba) a to v těsné spolupráci s paliatrem, praktickým lékařem a složkami domácí péče.

Závěr

Nádorové onemocnění mozku představuje pro pacienta i jeho okolí závažný problém. Nelze vždy předvídat, do jaké míry bude léčba úspěšná a zda vrátí nemocného do normálního života.
Životní perspektiva pacientů s nádory mozku závisí na mnoha okolnostech. Jedním z nejzásadnějších faktorů je histologický typ nádoru, možnost jeho radikálního odstranění operační cestou nebo zářením, citlivost k chemoterapii. Jsou nádory, které jsou dnešními metodami léčitelné a vyléčitelné jako např. meningeomy, adenomy hypofýzy, germinální nádory a jiné. Na druhou stranu máme skupinu nádorů mozku, kde je i přes sebevětší snahu a pokroky v onkologii pravděpodobnost vyléčení malá (např. vysoce agresivní gliomy). Léčbou ale můžeme prodloužit život nebo alespoň zmírnit příznaky onemocnění. O konkrétních možnostech léčby, jejich výsledcích, možných nežádoucích účincích a prognóze je nutno se poradit se svým lékařem. Problém je značně složitý, záleží na mnoha okolnostech, které nelze v tomto krátkém sdělení kompletně obsáhnout. Podrobnější informace o léčbě nádorů CNS lze nalézt na internetových stránkách Masarykova onkologického ústavu - www.mou.cz.