Zacházení s onkologickými pacienty

Každý člověk, který se ocitne v těžké životní situaci, jakou je zdolávání onkologické choroby, prochází také různými psychickými změnami a krizemi. Často ještě v době před stanovením diagnózy, kdy se u něj objevují znepokojující tělesné příznaky, přicházejí ruku v ruce s nimi obavy a pochybnosti. Někdo jim říká černé myšlenky, někdo sýčkování. Člověk se rozhoduje, zda jít ke svému praktickému lékaři. Pokud ano, pak očekává, že lékař pozorně vyslechne jeho stesky, důkladně jej vyšetří a udělá potřebné laboratorní testy. Před další návštěvou lékaře narůstá v člověku psychické napětí. Věří, že výsledky vyšetření budou pro něj příznivé.
Praktický lékař může být mnohdy jediným lékařem, se kterým se člověk – pacient dosud setkal, jemu důvěřuje. Moudrý praktik rozpozná na „svém“ pacientovi úzkost a strach. Najde čas pro vysvětlení, proč pacienta posílá do nemocnice ke specialistovi, onkologovi. Pochopení psychického rozpoložení pacienta, jeho celkového zdravotního stavu, vlídná a vhodná slova, klidná přímá řeč bývají často nejlepším lékem první volby na zmatek v pacientově duši.

Čas pro pacienta. Na onkologických odděleních, ambulancích, klinikách vládne jediný svrchovaný pán – čas. Pacient se ptá lékaře – kolik času mi ještě zbývá nebo za jak dlouho půjdu domů nebo konstatuje – na nemocničním lůžku teď trávím většinu svého času. Pacient nemůže spát, noci jsou dlouhé k nepřečkání. Čekání v ambulancích se protahuje na několik hodin. Čas pacientova života běží většinou v prázdnotě čekání a on si jej neodvažuje účelně využít.
Moderní lékařské přístupy podporují pacienta v rozumných pracovních aktivitách, koníčcích. Čas strávený ve výtvarné dílně při pracovní terapii, u počítače, v podpůrných pacientských skupinách, při povídání si s dobrovolníky umožní pacientovi odbourávat pocity beznaděje, bezmoci, stresu, úzkosti. Na dobře fungujícím onkologickém pracovišti většinu zmíněných aktivit onkologický pacient najde a může využívat. S povděkem přijímá pacient časování kontrol v ambulanci. Pokud lékař může naplánovat dopředu kontrolu na jinou hodinu každému pacientu zvlášť, může tak zkrátit dlouhé vyčerpávající čekání na minimum. Z praxe víme, že je to možné. A ještě jeden čas je pro pacienta velice důležitý. Je to čas rozhovorů s ošetřujícím či ambulantním lékařem o chorobě, její léčbě, a také jen tak o životě.

Rozmlouvání s pacientem. Ano, slovo má velikou moc, je stejně schopno uzdravovat jako ničit. Pacient touží rozmlouvat se svým lékařem, svěřit mu svá tajemství, žádat o pomoc, radu, ochranu. Pacient chce rozumět všemu, co se týká jeho těla i duše. On rozpozná snadno milosrdnou lež od pravdivých informací. Zkušený lékař proto rozmlouvá i poslouchá, vždy přitom sedí a hledí pacientovi do tváře. Každá taková rozmluva se má odehrát v klidu a intimitě, nikdy na veřejnosti. Lékař mluví pomalu, zřetelně, nepoužívá cizí slova, latinské názvy a zkratky. Vysvětluje, uklidňuje, ubezpečuje, upozorňuje na naději, kterou pacient popravdě vždy má a bude mít. Svá sdělení několikrát opakuje a nediví se, že za pár dní jeho pacient popře, že je kdy slyšel. Tento lékař s pacientem komunikuje o jeho nemoci a její léčbě podle toho, nakolik si nemocný přeje znát pravdu o svém zdravotním stavu. Moudrý lékař je vstřícný ke svému pacientovi, dokáže se mu omluvit za zdržení v čekárně i zaklepat při vstupu na dveře nemocničního pokoje. Právě přes komunikaci nachází pacient osobitý vztah ke „svému“ lékaři. Je na něj zvyklý. Velmi nelibě proto nese střídání ošetřujících lékařů u svého lůžka či na ambulanci. Většinou si pacient v takové situaci myslí, že přece o něm ti ostatní nemohou vědět tolik, co „jeho“ pan doktor.

Profesionální přístup k pacientovi. Každý pacient si přeje sdílet svou bolest, strach, depresivní náladu, úzkost, pochybnosti, ale i radost se zdravotníky sám za sebe jako jedinečná a neopakovatelná bytost. Má přece jméno, titul, svou historii i myšlenky do budoucnosti. Nechce být jedním z mnoha. Chce být respektovanou individualitou s právy mezinárodně uznávanými a vyjmenovanými v kodexu práv pacienta. Vstřícný lékař ve svém pacientovi ctí partnera. Pacient očekává od lékaře i sestry vysoké odborné znalosti, proto jim svěřuje své tělo i duši a dovolí je léčit. Partnerství lékaře a pacienta je nejlépe vidět na příkladu, kdy lékař předloží pacientovi formulář informovaného souhlasu s postupem léčení, ale pacient se nedokáže orientovat a rozhodnout se k souhlasu s navrhovanou léčbou. Chtěl by si nechat znovu celý postup vysvětlit, ale nedostane odvahu se zeptat. Lékař, který ctí v pacientovi partnera, mu pomůže a spontánně znovu objasní, co je podle jeho odborných znalostí pro pacienta dobré. Správně vedený výklad, profesionální vstřícný postoj lékaře umožní pacientovi orientaci a může svým podpisem dát souhlas k léčbě či vyšetření.

Pacientovi blízcí. Vážná, život ohrožující choroba prověří většinou pevnost a odolnost vztahů a vazeb v rodině i sociálním okolí pacienta. Je pro něj velkým štěstím, když s ním jeho blízcí mohou sdílet trápení a podporovat jeho boj za záchranu života. Nikdo ze zdravotníků neumí tak měkce upravit polštář pod hlavou jako milovaný partner, dítě, rodič. Pacientův blízký, jeho rodina, každý další návštěvník nesmí být pro zdravotníky nutným a trpěným narušitelem, ale především nesmírně důležitou vazbou pacienta se světem „tam za oknem“ Pacienti jsou různí. Ve vyspělém světě, v multikulturních zemích si zdravotníci zvykli respektovat odlišnosti etnik, jejich kulturu a zvyky. Rozumný lékař se vždy dokáže domluvit s početným příbuzenstvem tak, aby jejich přítomnost na oddělení, v pokoji co nejméně rušila zdravotníky při práci a ostatní pacienty při léčení. Mělo by být naprostou samozřejmostí, aby mohli nejbližší setrvat u lůžka pacienta v těžkém stavu či u umírajícího. Nebýt sám v těžkých chvílích – to si přeje onkologický pacient ze všeho nejvíc.

Závažná sdělení pacientovi. Zvláštní kapitolou vztahů lékaře a pacienta je sdělování diagnózy a jiných závažných zpráv o zdravotním stavu pacienta. Způsob podávání informací závažného charakteru je citlivým ukazatelem toho, nakolik lékař dokáže být partnerem pacientovi či nakolik je mu osud pacienta lhostejný. Lékař, který je emočně stálý a bere své povolání jako poslání, nikdy nesdělí pacientovi závažnou zprávu na nemocniční chodbě, na vyšetřovně nebo pracovně sester, stojící v nohách pacientovy postele nebo přednostně a výhradně jeho příbuzným. Český pacient není pacient americký, nečeká od lékaře oznámení, že má před sebou už jen měsíc života. Následně popsaný způsob podávání závažných zpráv bude možná pro pacienty i lékaře z říše snů. Je to ale léty ověřený, přitom účinný i šetrný způsob, jak pacienta bezpečně připravit na kritické období jeho života. Tedy: lékař pacienta upozorní, že by mu chtěl sdělit závažné informace o jeho zdravotním stavu a požádá jej o schůzku, na kterou si s sebou může vzít jím vybraného blízkého nebo i celou rodinu. V klidném, chráněném prostředí si v přítomnosti ošetřující sestry a psychologa s pacientem sedne a oznámí mu výsledky vyšetření, označí jeho chorobu, popíše ji a nabídne způsob léčby. Sestra dodá informace o tom, jaký je režim na oddělení, vysvětlí, v čem všem mu může sestra pomoci a také třeba sdělí, kde a jak může objednat paruku, ortopedické pomůcky atd. Důležité je, že pacient i jeho blízcí slyší ve stejném čase stejné informace. Mohou se neomezeně ptát, dostávají ucelené a přesné odpovědi. Při zmínce o alternativní léčbě a návštěvách léčitelů lékař neodsoudí takový postup, ale vysvětluje, že pro jakoukoliv léčbu se musí pacient rozhodnou svobodně a sám, kdyby praktiky léčitelů fungovaly, nebylo by třeba odborníků v onkologii. V závěrečném slově ubezpečí pacienta i rodinu, že ať se rozhodnou jakkoliv, nezavírá se jim cesta k regulérní onkologické léčbě.Pak lékař i sestra odcházejí a přítomný psycholog, který celou schůzku pozorně sledoval reakce všech zúčastněných, dokáže převést pacienta i jeho blízké přes psychickou krizi, která u nich po takových sděleních zákonitě propuká. Dobu schůzky určuje výhradně pacient, struktura vztahu pacient – lékař dostává v takto podávaných zprávách jiné, daleko kvalitnější dimenze.

Sestra a pacient. Zdravotní sestra bývá pro onkologického pacienta tím člověkem, se kterým se za dobu léčby setkává nejvíce. Právě na ní velice záleží, jak pacient hodnotí úroveň zdravotnické péče celého oddělení, kliniky. Vzdělaná a empatická, vstřícná sestra si tuto skutečnost dobře uvědomuje. Její rozmluvy s pacientem na lůžku jsou vždy povzbuzující, konejší bolest, vážnou situaci dokáže překlenout s vlídným porozuměním. Nedopouští se kritických a už vůbec ne hanlivých výroků na adresu pacientova těla nebo jeho zvyků. Respektuje za všech okolností intimitu léčebných zákroků, nekomentuje nevhodně pacientovy emoční reakce před jeho spolupacienty. Reaguje přiměřeně rychle na pacientovy požadavky, dokáže se omluvit za nepodařený odběr krve a svůj příchod do pokoje oznamuje zaklepáním na dveře. Má více času pro svého pacienta než sestra ambulantní. Na onkologických ambulancích se pacient setká většinou se zkušenými sestrami, které mají za sebou práci na oddělení. Ty by kromě své odbornosti měly disponovat organizačními schopnostmi, uměním zvládat zátěžové situace s přehledem, klidem a účelnou rychlostí. Zkušená ambulantní sestra nikdy nevykřikuje ze dveří ordinace do čekárny plné lidí pacientovo příjmení bez obecného oslovení. Nedovolí si komentovat jeho pomalejší reakce, obtížnou chůzi, zapomnětlivost, a to opět do prostoru plné čekárny. Při odchodu pacienta z ordinace vždy vše zorganizuje tak, aby všechny zprávy a pokyny dostal ještě v ordinaci a dveřmi prošel sám bez dodatečných hlasitých poznámek sestřičky. Stejně jako sestra na oddělení, i sestra v ambulantní službě přísně dodržuje povinné mlčení o citlivých skutečnostech a údajích svých pacientů. Profesionálně zdatné a zkušené sestře se nikdy nemůže stát, že po cestě domů autobusem vypráví kolegyni čerstvé zprávy o zdraví pacienta, kterého jmenuje plným jménem a nemůže tušit, že jeho žena stojí vedle ní.

Prohřešků proti lékařské a sesterské etice bychom našli mnohem víc, většina z nás zažila aspoň jednou v životě nespravedlnost, které se pejorativně říká teror bílých plášťů. Někdy se zdá, jakoby někteří zdravotníci zaspali dobu. Uniká jim, že jejich pacient je dnes díky moderním informačním technologiím připraven se zdravotníky diskutovat. Je totiž vzdělanější než před pár desítkami let. Přeje si být nejen účastníkem zápasu o svůj život, ale i rozhodovat se, komunikovat se zdravotníky bez obav, že za svou troufalost zeptat se bude ztrestán. Pacient vznáší výhrady vůči kvalitě poskytované zdravotnické péče, dokáže odejít od lékaře, ke kterému necítí nebo ztratil důvěru. Je ovšem také pravda, že je a bude velké procento pacientů, kterým zcela vyhovuje, když o všem kolem jejich nemoci a její léčby rozhoduje pouze jejich lékař. To je plné odevzdání se do rukou odborníka. Je-li to volba a svobodné přání pacienta, plně je nutno takové rozhodnutí respektovat. Právě na onkologických pracovištích se setkáváme s takovým rozhodnutím pacienta. Onkolog, který kolem sebe více než radost vnímá smutek a ztracené naděje, je dobře připraven převzít čestně odpovědnost za správně zvolenou léčbu svého pacienta. Na druhé straně lékařství dnes díky rigidním názorům a postojům některých lékařů se stává častěji a hlasitěji terčem kritiky nespokojených pacientů a jejich advokátů. Žaloby ze strany pacientů se množí. Mohlo by jich přibývat, protože etika a morálka zdravotníků je bohužel stále v mnoha ohledech v zajetí paternalizmu. Pacient se proměnil, kéž jej v proměně brzy následují i zdravotníci.