"Málokdo se stará o to, co sestry skutečně cítí. I to je jeden z důvodů, proč tak snadno vyhoří,“ říká psycholožka Mgr. Libuše Kalvodová, která se této problematice věnuje na Interní hematoonkologické klinice Fakultní nemocnice Brno.
Které sestře syndrom vyhoření hrozí?
Každé, a to bez výjimky a bez ohledu na oddělení, na kterém pracuje. Někde je ohrožena dříve, jinde později. Na některých pracovištích k tomu dochází zcela zákonitě a u všech sester. Pozoruji to i na naší klinice. U lůžka děvčata vydrží být plnohodnotnou sestrou rok nebo dva, výjimečně tři roky – a vyhoří. Pokud přijde sestra do praxe nepřipravená, neumí se ptát, nenalezne podporu u kolegyň a nadřízených, mohou se u ní příznaky syndromu vyhoření objevit už během měsíce.Jaké příznaky mohou na syndrom vyhoření upozornit?
Sestra, u které došlo k syndromu vyhoření, udělá jen to, co musí, bez sebemenší vlastní iniciativy. Pacienty pokud možno neoslovuje, nefixuje na ně pohled, nepokouší se o žert, neřekne jim slovo navíc. Raději se soustředí na ty činnosti, při kterých s nimi nemusí být v přímém kontaktu. Při komunikaci s nemocnými může být až agresivní. Z práce se snaží odejít co nejdříve. Chce prostě jen přijít, rutinně si splnit to nejnutnější a rychle pryč. A pacient takovou sestru pozná. Každý, kdo přichází do nemocnice se skutečnou nemocí, je velmi ostražitý. Jeho psychika se centruje na obavu, aby mu někdo neublížil. V okamžiku, kdy narazí na sestru, která není zlá, ale už nemá sílu být empatická, ihned to pozná. A to většinou už z neverbálních signálů, které sestra vydává, aniž si to uvědomuje.Ví taková sestra, že se s ní něco děje?
Někdy ano, někdy ne. Mnoho z nich má pocit, že dokud plní své povinnosti, je všechno v pořádku. Nevidí, že formální povinnosti sice plní, ale ve skutečnosti pacienty mnohdy ničí. Jen málokterá v takovém stavu pozná, že by mezi nemocné neměla chodit.Která oddělení jsou z hlediska rozvoje syndromu vyhoření obzvláště riziková?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 28/2006, strana 13
-
Sdílejte na:
