Zkušenosti pracoviště s erlotinibem (Tarcevou) u nemocných s nemalobuněčným karcinomem plic (NSCLC)

Cíl práce

Erlotinib je v současnosti jediným inhibitorem tyrosinkinázy receptoru pro epiteliální růstový faktor (EGFR), který je v České republice registrován a kategorizován pro druhou a třetí linii léčby pokročilého nemalobuněčného bronchogenního karcinomu (NSCLC). Na našem pracovišti používáme erlotinib od konce roku 2005. V naší práci shrnujeme výsledky léčby a snažíme se označit faktory, které by mohly predikovat účinnost erlotinibu v léčbě pokročilého NSCLC.

Soubor nemocných a metodika

Provedli jsme rozbor výsledků léčby 38 nemocných s NSCLC, u kterých byla zahájena léčba erlotinibem v období 12/2005–7/2007. Hodnocení bylo ukončeno k datu 1. 8. 2007 a není dosud uzavřeno, protože 15 z 31 hodnotitelných nemocných k tomuto datu přežívá. Objektivní dosažená léčebná odpověď byla stanovena po 4–6 týdnech od zahájení léčby a pak ještě potvrzena za dalších 28 dní od jejího dosažení (skiagram hrudníku, CT plic a mediastina, ultrazvukové vyšetření, bronchoskopie). Klinická odpověď byla posouzena již po 14 dnech léčby sledováním symptomů a klinického stavu nemocných. Protože kompletní odpověď (CR) se u nemocných v našem souboru nevyskytla, pracovali jsem se skupinou respondentů, kterou tvořili pacienti s částečnou odpovědí (PR) nebo se stabilizovaným onemocněním (SD). U těchto nemocných jsme vyhledávali a statisticky hodnotili ty klinické parametry, které by mohly predikovat výsledky léčby. Dále byl sledován medián přežívání nemocných, délka léčby a nežádoucí účinky léčby. Soubor tvoří 20 (52,6 %) mužů a 18 (47,4 %) žen. Průměrný věk nemocných byl 59,7 roků, věkové rozpětí 34–81 roků. Z těchto nemocných bylo 7 (18,4 %) nekuřáků, 22 (57,9 %) stopkuřáků a 9 (23,7 %) kuřáků. Podle histologického typu mělo 21 (55,3 %) nemocných adenokarcinom, 9 (23,7 %) nemocných spinocelulární karcinom, 2 (5,3 %) bronchoalveolární karcinom, 5 (13,1 %) NSCLC bez bližšího určení a 1(2,6 %) velkobuněčný karcinom. Výkonnostní stav (PS) v době zahájení léčby erlotinibem byl 0 u jednoho nemocného (2,6 %), 1 u 23 (60,5 %) a 2 u 14 nemocných (36,9 %). Ve většině případů (60,5 %) šlo o II. linii léčby u nemocných, kteří již dříve absolvovali standardní konvenční cytostatickou léčbu.

Výsledky

Z 38 nemocných byla u 7 (18,4 %) léčba předčasně ukončena (dříve než za 28 dnů), převážně pro závažné nežádoucí účinky léčby, a tito nemocní byli z hodnocení vyloučeni. U dalších 18 nemocných byla léčba erlotinibem ukončena po průměrné délce trvání 4,6 měsíců (1–12), ve všech případech pro progresi nádorového onemocnění. Léčba dále pokračuje u 13 z 38 (34,2 %) nemocných s průměrnou délkou trvání 6,6 měsíců. Léčebná odpověď byla zjištěna u 24 z 31 (77,4 %) hodnocených nemocných. Ženy odpovídaly na léčbu častěji (86,7 %) než muži (68,7 %). U nemocných s adenokarcinomem se frekvence léčebné odpovědi ve srovnání s ostatními histologickými typy významně neliší. Častější léčebnou odpověď jsme zaznamenali u nekuřáků (71,4 %) a stopkuřáků (88,9 %) než u kuřáků (50,0 %). Ve III. linii byla léčebná odpověď pozorována u 78,6 %, ve II. linii 81,3 % nemocných. Nežádoucí účinky léčby byly přítomny u 80,1 % respondentů. Léčebná odpověď byla zaznamenána u 81,8 % nemocných s výkonnostním stavem PS 0–1 a pouze u 66,7 % nemocných s PS 2. Nejvýznamnější bylo, že zlepšení alespoň jednoho ze symptomů nádorového onemocnění předcházelo u všech nemocných léčebné odpovědi podle zobrazovacích metod.

Závěr

Výsledky analýzy klinických parametrů ve vztahu k účinnosti léčby erlotinobem u 31 nemocných s NSCLC jsou u našeho souboru s publikovanými údaji z klinických studií fáze III. Dosud nebyla žádnými metodami jasně vyčleněna skupina nemocných s NSCLC, která by z léčby erlotinibem měla jednoznačně prospěch, určité vstupní parametry však mohou přispět k rozhodování při výběru nemocných pro tuto léčbu.