Zásady pozorování při propouštění pacienta

Abstrakt
Významnou úlohu v ošetřovatelské péči zaujímá pozorování nemocného. Ze získaných poznatků může zdravotník vytvořit potřebný návod jak působit v oblasti domácího ošetřování a jak pomoci zvládnout etapu doléčení.
Klíčová slova: pozorování – pacient – domácí péče – propuštění

Abstract
Patient’s observation holds an important position in nursing care. Due to acquired knowledge the health worker can invent neceséry instructions how to act in the area of home care and how to help manage the stage of providing a follow-up treatment.
Key words: observation – patient - home care – discharge

Úvod:
Každý z nás má v rodině někoho blízkého ve skupině starších lidí a byl někdy v nemocnici nebo kdykoliv může být. Vysoký věk sebou přináší nejen problémy s vlastním onemocněním, ale dále provází pacienta následky chorob. V nemocnici je člověk v péči celého zdravotnického týmu. Délka pobytu v nemocnici se však zkracuje jen na nejdůležitější dobu. Rekonvalescence pak probíhá v domácím prostředí. To přináší starším lidem problémy. Starší člověk vždy potřebuje více času na návrat do stavu před pobytem v nemocnici.

Pacienti se často domů těší, ale často je provázejí obavy, jak to doma zvládnou. Naštěstí mohou využívat služeb domácí péče, sociální péče, praktického lékaře. Do péče je velice nutné zapojit i rodinu, pro pacienta je to přínosné a psychicky ho to podpoří, není na vše sám. Praktický lékař, sociální péče, domácí péče se podílejí jak na fyzické pomoci, tak i na udržování psychické pohody (Čechová, 1999).

Nemocí není postižená pouze tělesná stránka, ale současně se nemoc promítá do psychiky člověka. V některých případech je i zátěž v psychické oblasti příčinou nemoci. Psychologie podobně jako ošetřovatelství používá podobné výzkumné metody.  Nejdůležitějšími jsou rozhovor a pozorování. V psychologii se učíme, jak vést rozhovor, jak si připravit prostředí, otázky. Jaká by měla být struktura rozhovoru, jak vystupovat (Komárková, Slaměník, Výrost, 2007). Současně se učíme čeho si všímat, které důležité informace získáme pozorováním neverbálních projevů klienta. Znalosti z psychologie osobnosti využíváme v posuzování osobnosti klienta, jeho povahových vlastností, temperamentu, schopností a v odhadu, jak bude zvládat náročnou situaci spojenou s nemocí. S těmito znalostmi volíme vhodný přístup k nemocnému a snažíme se ho motivovat k spolupráci. Ve zdravotnické psychologii poznáváme, co všechno se promítá do subjektivního prožívání nemoci, že i nemoc má své fáze, kdy člověk potřebuje největší pomoc od zdravotníků v psychologické podpoře (Grumanová, 2008).

Sestra by měla některé vlastnosti nemocného posuzovat ve vztahu k nemoci a správně reagovat. Pro volbu přístupu zdravotníka k nemocnému je také důležité vědět, jaký je poměr nemocného k nemoci. Jinak jednáme s člověkem, který své potíže bagatelizuje, a jinak s tím, který se nepřiměřeně nemoci obává.

Významnou úlohu v procesu ošetřovatelské péče zaujímá pozorování. Pozorováním se zjišťují a zaznamenávají vnější projevy chování člověka, podle nichž může psycholog usuzovat na jeho prožívání. Pozorovat můžeme celkové chování člověka, jeho gestikulaci, mimiku, řečový projev, jednání s lidmi, vztah k sobě, zacházení s věcmi a reakce člověka na podněty. Pozorování lze uplatnit v přirozených podmínkách i ve speciálně upravených situacích. Pro objektivní vyhodnocení jsou cennější pozorování prováděna v přirozených podmínkách, kde můžeme sledovat spontánní projevy zkoumaných osob /Komárková, Slaměník, Výrost, 2007/.

Podmínky pozorování

• pozorování je vedeno s přesným záměrem, má svůj cíl
• musí být dobře naplánované (kdy, v jakých situacích, jak velkou skupinu nebo jednotlivce)
• každé systematické pozorování musí mít svůj řád, systém
• výsledky každého pozorování musí být přesně zaznamenávány, psycholog musí být ve svých pozorováních objektivní, hodnocení musí být přesné, zodpovědné
• vlastní výzkum musí provádět trpělivě a s maximální všímavostí (pozorností)

Ve zdravotnické praxi je metoda pozorování velmi významná a sestra ji musí využívat v každodenním styku s nemocnými. Na základě pozorování usuzuje na prožívání nemocného, přemýšlí o potřebách nemocného a stanovuje ošetřovatelský plán. Své výsledky pozorování si ověřuje další psychologickou metodou – rozhovorem.

Pacient je člověk, který trpí, má strach a obavy, do zdravotnického zařízení přichází hledat pomoc. Každý z nás má v životě nějaké role. Role je chápana jako soubor normativně vymezeného, očekávaného, dovoleného i vyžadovaného chování (Křivohlavý, 2002). Každý člověk se během svého života stává členem různých sociálních skupin. Všechny tyto skupiny vyžadují převzetí a plnění určité role, která odpovídá jeho pozici. Jeho chování v určitém sociálním postavení se projeví v hodnocení a akceptování skupinou.

V případě hospitalizovaného pacienta dochází k radikální změně v sociální situaci následkem změny prostředí, v němž se odehrává jeho každodenní život. Pacient je vyřazen ze společnosti zdravých a ocitá se v podřízeném postavení v oblasti psychické i společenské. Jde o zásadní a podstatné změny oproti normálnímu životu. Vstup do nemocničního prostředí znamená nutnost osvojit si novou roli (Zacharová, Šimíčková – Čížková, 2011).

Propuštění je poslední fází pobytu pacienta v nemocničním zařízení. Každý pacient je hodnocen jako individuální složka a pro každého je stanoven individuální plán činností k zajištění jeho propuštění. Předávání pacienta do domácí péče je někdy náročné. Pacient se po propuštění z nemocnice dostává do dalších typů péče (sebepéče, rodinné péče, agentur či jiných institucí).

Rozhoduje několik faktorů, mezi něž řadíme věk pacienta, jeho současný zdravotní stav, prognózu onemocnění, sociální situaci a postoj rodiny nebo blízkých. Provázanost systému péče o pacienta po propuštění je zajištěna poskytováním komunitní péče. Komunitní péče tvoří souhrn zdravotních, sociálních a dalších služeb, poskytuje je občanům, rodinám nebo skupinám.

Do konceptu komunitní péče patří poskytování fyzických, psychologických, paliativních a duchovních služeb (Hanzlíková, et al.2004). Při propouštění nemocného ze zdravotnického zařízení je důležitý rozhovor, kdy má pacient možnost doplnit informace o zdravotním stavu, jaké nové léky byly nasazeny, jak se užívají. Jak dále postupovat v léčbě, dietě, koho může kontaktovat, pokud se objeví nějaké komplikace. Zda má dodržovat nějaké speciální dietní, pohybové nebo režimové opatření. Velmi důležité je vybavení a nácvik s kompenzačními pomůckami, velmi dobré je zapojení rodiny, posléze může nemocnému dopomáhat v domácím zařízení (Trachtová, a kol. 2006). Před propuštěním pacienta z nemocnice lékař ve spolupráci se zdravotní sestrou a sociální pracovnicí musí zhodnotit pacientův zdravotní stav, poté se zajistí následná domácí péče, kompenzační pomůcky. Pro dobrou spolupráci je nesmírně důležité do ošetřovatelského procesu vždy zapojit rodinné příslušníky. Je to velkým přínosem i pro samotného pacienta má pocit že se rodina o něj zajímá a pořád má v rodině své místo (Richards, 2003).

Rodina je nejstarší základní společenská skupina, ve které probíhají významné sociálně psychologické jevy v životě jedince. V jednom ze svých hlavních poslání poskytuje členu rodiny péči a ochranu, a to zvláště v období, kdy není schopen se o sebe postarat.

Úloha rodiny v účasti péče o nemocného člena rodiny se v průběhu doby změnila.Dříve bylo zvykem pečovat v rodině o ty členy, kteří ztratili schopnost se o sebe postarat ve zdraví i v nemoci. V dnešní době se péče o nemocného jedince přenesla hlavně na zdravotnická zařízení. Zkušenosti však dokazují, že úlohou rodiny v péči o své nemocné a postižené členy nemůže nahradit žádná zdravotnická instituce (Rahn, Mahnkopf, 2008).

V našich podmínkách má rodinná péče relativně malou podporu státu, její ekonomická hodnota je podceňována a pečující členové nejsou morálně doceněni. Schopnost vyrovnávat se s nemocí je u pacienta a jeho rodiny rozdílná. Pokud se postižení projeví náhle, probíhá zvládání situace komplikovaně. Relativně nejhůře se zvládají vážné úrazy či náhlá zhoršení stavu po operačních zákrocích nebo při nástupu nového onemocnění komplikující původní chorobu (Hanzlíková, 2004).

Závěr:
Při propuštění pacienta do domácího ošetřování bývá častým problémem bariérový přístup, stavební členění bytu, nevyhovující lůžko či další nábytek, časová zaneprázdněnost rodiny a také finanční náročnost vzniklé situace.

Použitá literatura:

1. Čechová, V. 1999. Speciální psychologie. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, 1999.
2. Grumanová, J.2008. První dny s vážnou diagnózou. Praha, Ikar. 2008. 287 str., ISBN 978-80-247-1164-9
3. Hanzlíková, A. et al.2004. Komunitné ošetrovatelstvo. Martin: Osveta, 2004. ISBN 80-8063-213-8.
4. Komárková, R., Slaměník, J. Výrost et al. 2007. Aplikovaná sociální psychologie III. Praha, Grada. 2007, 224 str., ISBN 80-247-0180-4
5. Křivohlavý, J. 2002. Psychologie nemoci. Praha: Grada Publishing, 2002, 198 str., ISBN 80-247-0179-0
6. Rahn, E., Mahnkopf, A. 2008. Psychiatrie. Praha, Grada. 2008, ISBN 80-7169-964-0
7. Richards, A. Repetitorium pro zdravotní sestry. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0932-5.
8. Trachtová, E. A kol. 2006. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: NCO NZO, 2006
9. Zacharová, E., Šimíčková – Čížková, J. 2011. Základy psychologie pro zdravotnické obory. Praha, Grada. 2011. 278 str., ISBN 978-80-247-4062-1

Sborník