Využití molekulárně cytogenetických metod při analýze vybraných mozkových nádorů a jejich přínos pro diagnostiku a léčbu

Nejčastějšími primárními tumory mozku jsou gliální nádory, které zahrnují řadu podtypů, definovaných histopatologickou klasifikací dle WHO 2007. Rozlišení gliálních typů nádorů dle morfologie je značně subjektivní, jednotlivé subtypy mnohdy nelze rozlišit ani pomocí imunohistochemických metod. Na základě WHO klasifikace 2007 nelze dostatečně citlivě určit prognózu ani predikovat léčebnou odpověď, protože alterace jednotlivých signálních drah nejsou v rámci tohoto systému zohledněny. Nicméně právě WHO klasifikace 2007 v současnosti určuje klinické rozhodování o léčbě a stanovení prognózy u pacientů s gliomy. Jednotlivé histologické podtypy jsou spojeny se specifickým spektrem chromozomových aberací a změn na úrovni funkčně významných mutací zejména nádorových supresorů a/nebo onkogenů. V tomto směru je velkým přínosem molekulární vyšetření, kde molekulární biomarkery mají využití nejen v primární diagnostice nádorů, ale i v jejich léčbě a prognóze.

Hlavním cílem práce bylo provést korelaci morfologických obrazů vybraných gliálních tumorů a jejich cytogenetických profilů vedoucích k potvrzení či upřesnění diagnózy a gradu. Dalším cílem bylo přenést poznatky molekulární patologie do praxe tak, aby informace o individuálním riziku každého pacienta umožnily přizpůsobit intenzitu a typ léčby.

Z analýzy vybraných vzorků biopticky potvrzených difuzních gliomů vyplynula široká variabilita chromozomálních aberací jejich jednotlivých subtypů. Některá z provedených genetických vyšetření ukázala svou diagnostickou hodnotu, jiná upozornila na prognostickou a prediktivní stratifikaci. Více než pětina (23,2 %) histologicky diagnostikovaných gliomů a jejich gradů neodpovídala výsledkům cytogenetického vyšetření. Genetické testování gliomů se ukázalo jako diagnostická nutnost pro běžnou klinickou praxi a vyžaduje od patologů, aby se seznámili s aspekty molekulární analýzy.