Konference: 2009 XVI. Jihočeské onkologické dny
Kategorie: Zhoubné nádory plic a průdušek
Téma: Hrudní chirurgie
Číslo abstraktu: 017
Autoři: Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc.; MUDr. Petr Habal; MUDr. Milan Štětina
Historie chirurgické léčby plicní rakoviny sahá
až do roku 1910, kdy sice neúspěšnou resekci plic provedl
Kümmel. V roce 1936 provedl úspěšnou anatomickou plicní
resekci Graham. U nás se touto problematikou zabývali od roku 1946
Diviš a Vahala. Také na Chirurgické a později na
Kardiochirurgické klinice LF UK a FN v Hradci Králové má historie
chirurgické léčby dlouhou tradici. První plicní resekci zde provedl
v roce 1948 Procházka.
Základním principem chirurgické léčby rakoviny plic je odstranění nádoru a přilehlých struktur tak, abychom dosáhli stadia R 0.
Chirurgické plicní výkony lze rozdělit na anatomické resekce, kdy se dle anatomických struktur odstraňují plicní křídla, laloky či segmenty, na rozšířené resekce, kdy se mimo anatomické resekce plic odstraňuje další, nádorem postižený, orgán nebo jeho část a na paliativní výkony, kterými se snažíme přispět odběrem části nádoru k histologické klasifikaci, jež je nutná pro další nechirurgickou léčbu.
Soubor nemocných, kteří byli operováni pro rakovinu plic od roku 1948 do roku 2008 čítá 5 318 nemocných. Je rozdělen do 5 skupin od roku 1948 do roku 2008. Na tomto rozdělení v čase sledování se ukazuje, jak vlivem pokroku v diagnostice se zvýšila resekabilita nádorů z původních 69% na současných více jak 90%. Stejně tak pokroky v anestesii a intensivní medicíně umožnily výrazně snížit sledovanou 30denní mortalitu z původních 17% na dnešní 2%. Podrobněji se autoři zabývají skupinou nemocných, u kterých provedli v posledních 5 letech rozšířené resekční výkony. V této skupině nemocných je jistě mortalita vyšší, literární údaje se pohybují v intervalu 11-16%, v našem souboru činila mortalita okolo 6,5%. Z výsledků se zdá, že i tyto výkony je třeba nemocným v individuálních případech doporučovat a nespoléhat se jen na nechirurgickou léčbu. V poslední době pozorujeme nárůst nemocných po neoadjuvantní chemoterapii, kterým je chirurgická léčba nabídnuta. Stále více přibývají nemocní s plicní rakovinou, kteří mají současné onemocnění kardiovaskulárního aparátu. U nich je třeba individuálně zvažovat načasování chirurgického výkonu a rozhodnout, který orgán operovat dříve, či operovat současně oba postižené orgány. V posledních 5 letech jsme operovali 16 nemocných se společným onemocněním kardiopulmonálního aparátu, snahou našeho pracoviště je operovat tyto nemocné v jedné době.
Na Kardiochirurgické klinice LF UK a FN v Hradci Králové se snažíme k chirurgickému řešení rakoviny plic přistupovat vždy individuálně a nabídnout chirurgickou léčbu všem nemocným, u kterých jsme přesvědčeni, že z ní mohou profitovat. Stále platí, že chirurgická léčba rakoviny plic patří, i přes pokroky v chemoterapii a radioterapii, patří k nejefektivnějšímu způsobu řešení a procento pětiletého přežití v závislosti na typu nádoru se pohybuje kolem 30%, kdežto u neléčených nemocných je 8-10%.
Základním principem chirurgické léčby rakoviny plic je odstranění nádoru a přilehlých struktur tak, abychom dosáhli stadia R 0.
Chirurgické plicní výkony lze rozdělit na anatomické resekce, kdy se dle anatomických struktur odstraňují plicní křídla, laloky či segmenty, na rozšířené resekce, kdy se mimo anatomické resekce plic odstraňuje další, nádorem postižený, orgán nebo jeho část a na paliativní výkony, kterými se snažíme přispět odběrem části nádoru k histologické klasifikaci, jež je nutná pro další nechirurgickou léčbu.
Soubor nemocných, kteří byli operováni pro rakovinu plic od roku 1948 do roku 2008 čítá 5 318 nemocných. Je rozdělen do 5 skupin od roku 1948 do roku 2008. Na tomto rozdělení v čase sledování se ukazuje, jak vlivem pokroku v diagnostice se zvýšila resekabilita nádorů z původních 69% na současných více jak 90%. Stejně tak pokroky v anestesii a intensivní medicíně umožnily výrazně snížit sledovanou 30denní mortalitu z původních 17% na dnešní 2%. Podrobněji se autoři zabývají skupinou nemocných, u kterých provedli v posledních 5 letech rozšířené resekční výkony. V této skupině nemocných je jistě mortalita vyšší, literární údaje se pohybují v intervalu 11-16%, v našem souboru činila mortalita okolo 6,5%. Z výsledků se zdá, že i tyto výkony je třeba nemocným v individuálních případech doporučovat a nespoléhat se jen na nechirurgickou léčbu. V poslední době pozorujeme nárůst nemocných po neoadjuvantní chemoterapii, kterým je chirurgická léčba nabídnuta. Stále více přibývají nemocní s plicní rakovinou, kteří mají současné onemocnění kardiovaskulárního aparátu. U nich je třeba individuálně zvažovat načasování chirurgického výkonu a rozhodnout, který orgán operovat dříve, či operovat současně oba postižené orgány. V posledních 5 letech jsme operovali 16 nemocných se společným onemocněním kardiopulmonálního aparátu, snahou našeho pracoviště je operovat tyto nemocné v jedné době.
Na Kardiochirurgické klinice LF UK a FN v Hradci Králové se snažíme k chirurgickému řešení rakoviny plic přistupovat vždy individuálně a nabídnout chirurgickou léčbu všem nemocným, u kterých jsme přesvědčeni, že z ní mohou profitovat. Stále platí, že chirurgická léčba rakoviny plic patří, i přes pokroky v chemoterapii a radioterapii, patří k nejefektivnějšímu způsobu řešení a procento pětiletého přežití v závislosti na typu nádoru se pohybuje kolem 30%, kdežto u neléčených nemocných je 8-10%.
Datum přednesení příspěvku: 23. 10. 2009