Úvodní přednáška XII.Jihočeských onkologických dnů

Dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji přivítal v Českém Krumlově na dvanáctých Jihočeských onkologických dnech. Pro letošní rok, na rozdíl od let předešlých, jsme zvolili jako téma našeho setkání dvě diagnózy. Jako první téma nádory CNS a jako druhé téma nádory štítné žlázy. Proč jsme si zvolili tyto dvě naprosto odlišné diagnózy? Mají přece jenom něco společného. Představují obě poměrně malé procento výskytu v lidské populaci, okolo 2% u nádorů CNS a 4-6% u nádorů štítné žlázy. Prognóza u obou diagnóz velmi záleží na stupni diferenciace vlastního tumoru. Zatímco dobře diferencované tumory mohou mít poměrně dobrou prognózu a po dlouhou dobu se mohou chovat celkem benigně, nízce diferencované až anaplastické tumory mohou nemocné usmrtit během poměrně krátké doby.
Primární nádory CNS, z nichž většina jsou gliomy, se jen velmi zřídka šíří za hranice CNS. Všechny gliomy jsou maligní tím, že jsou lokálně invazivní a kompletní chirurgické odstranění je obvykle technicky nemožné, s výjimkou mozečkových astrocytomů u dětí.
Přes veškeré pokroky, kterých se dosáhlo v oblasti neurochiurgie, radioterapie a v poslední době i chemoterapie jsou tumory centrálního nervového systému spojovány stále s vysokým stupněm morbidity a mortality.
Některé mozkové tumory mají tendenci zakládat metastázy v subarachnoideálním prostoru a v mozkových komorách a tímto způsobem také dochází k metastatickému šíření, speciálně přes měkké pleny do míšního kanálu. Tendence těchto tumorů nepřekračovat cerebrospinální osu dává předpoklad, že ozáření celé této oblasti by mohlo úspěšně tyto tumory kontrolovat.
Výsledky však zdaleka tyto předpoklady nesplnily.
Přes možnost aplikovat vysokou dávku velkými poli se megavoltová terapie ukázala jako neefektivní v léčbě glioblastoma multiforme, nicméně konformní radioterapie signifikantně zlepšila dlouhodobé lokální kontroly a přežívání u některých dalších maligních mozkových tumorů, zejména u dětí. Probíhá celá řada klinických studií, z nichž některé jsou velmi slibné, např. hadronová terapie, ale na definitivní povzbudivé výsledky, zejména v oblasti adjuvantní chemoterapie, si u nádorů CNS budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Karcinomy štítné žlázy jsou všeobecně charakterizovány pomalým růstem, opožděnými symptomy a nízkou morbiditou a mortalitou. Ačkoliv jsou příčinou pouze 0,4% úmrtí ze všech maligních nádorů, zasluhují si naši pozornost , protože se nejčastěji prezentují jako uzel ve štítné žláze a musejí být proto identifikovány mezi mnohými daleko častějšími příčinami uzlů štítné žlázy, které se v populaci vyskytují asi ve 4%. I když je klinický průběh u této choroby jedním z nejdelších ze všech maligních nádorů (s výjimkou anaplastických karcinomů), karcinomy štítné žlázy jsou příčinou úmrtí u nemalého počtu nemocných, aby nás to nutilo k časné diagnostice a léčbě.
Stále přetrvává kontroverzní otázka, co tedy vlastně udělat pro řádnou diagnostiku a léčbu karcinomu štítné žlázy? Většina uzlů štítné žlázy nejsou karcinomy. Některé karcinomy se neprezentují jako uzly. Některé karcinomy štítné žlázy se chovají benigně po mnoho let, dokonce i za přítomnosti lokálních i vzdálených metastáz, jiné karcinomy štítné žlázy jsou vysoce agresivní a jsou příčinou závažné morbidity i mortality.
Kombinace punkční biopsie, moderních radioizotopových a UZ vyšetření, společně s vyšetřením biochemických markerů (thyreoglobulin, calcitonin) značně vylepšily naše diagnostické možnosti a pokud je to vhodné, chirurgická léčba a radioaktivní jód jsou stále základními kameny úspěšné léčby.
Dámy a pánové, během našeho setkání zde uslyšíte celou řadu vynikajících odborných přednášek, které se dotýkají obou diagnóz v plné šíři. Od diagnostiky až po různé léčebné metody. Proto mi dovolte pár osobních slov.

Již delší dobu se zabývám otázkou lidské společnosti, vztahy mezi lidmi, a tím konsekventně i otázkou, kam spěje současná společnost. Kladu si otázku, jak je možné, že po tom, co lidé prožili za posledních, řekněme sedmdesát let, může být svět v takovém stavu v jakém v současnosti je.
(Globální válka s terorismem, masové zabíjení naprosto nevinných lidí, včetně žen a dětí, v době hlubokého míru, naprostý úpadek kultury, drogy a vše s tím související, atd., atd.)
Vezměme tak naprosto nepatrný časový úsek lidských dějin jako je sto let a připomeňme si, co všechno lidstvo dokázalo a vymyslelo do roku 1900, a srovnejme to s pokrokem, který nastal od začátku dvacátého století dodnes, t.j. za oněch zmíněných sto let.
Může být tato úžasná technická revoluce, která v poslední době již přechází do oblasti umělé inteligence, jednou z příčin tohoto stavu? Jsem přesvědčen, že do určité míry ano. Uvědomme si, že začátkem minulého století, tedy kolem roku 1900 byla vyrobena první auta, jen o něco málo později byly učiněny první pokusy s létáním, atd., atd.
V roce 1914 začala asi nejdůležitější akce v lidských dějinách, tj. první světová válka, která totálně změnila uspořádání světa. Zaniklo mnoho monarchií, vznikla spousta republik, zaniklo koloniální uspořádání třetího světa, alespoň ve velké většině, a samotná válka byla základem války další, daleko hrůznější druhé světové války. Hrůznější ve své kvalitě nikoliv ve svých globálních důsledcích, i když její důsledky pro střední a východní Evropu nebyly, jak si mnozí z nás pamatujeme, nikterak zanedbatelné.

Podíváme-li se na oblast informací a informatiky, zde došlo asi k největšímu pokroku. Může vůbec normální člověk ještě sledovat tento vývoj v tolika různých oblastech lidského konání? Já se domnívám, že ne. A to má, samozřejmě, své důsledky.
Abych promluvil slovy Jana Wericha: „Dříve, když jeden král chtěl říct nějakému druhému králi, že je vůl, to to trvalo. Dneska to ví dřív, než to řeknou.“
Já se domnívám, že během vytváření tohoto veškerého pokroku, jehož hnacím motorem je především mamon, a který musí mít, a také má, i své negativní důsledky, jsme totálně zapomněli na to nejdůležitější, a to na člověka samotného, na jeho city, duši, v tom nejlepším slova smyslu, a především na jeho nejzranitelnější část, na jeho morálku. To je, domnívám se, jeden z hlavních důvodů stavu současného světa, a pokud nedojde k okamžité nápravě, bude to mít v budoucnu katastrofální důsledky.
Podívejme se tedy, co to je morálka a vůbec normy, kterými se řídí lidská společnost, a jaké má společnost nástroje nebo možnosti k jejich vynucování a dodržování.

1. Právo - pravidla lidského chování vynucovaná státem, sankcionovaná v případě jejich překročení či porušení. Je to legislativa, právní normy, které se musejí dostat do vědomí lidí. Zákony a normy musejí být jasné a stručné, přesně artikulované a zapsané. U nás má každý zákon či norma obyčejně celou řadu výjimek a z této džungle tyjou advokáti, protože normální člověk se v tom nevyzná . Proto si normální slušný člověk dovolí advokáta jen v krajním případě a nejlepší advokáty si, až na čestné výjimky, mohou dovolit jen ty největší grázlové, které potom policie honí za pomoci Interpolu po celém světě. Normální slušný člověk si to finančně dovolit nemůže, protože by byl zruinován. Tito grázlové se nám pak smějí z Bahamských či Seychelských ostrovů a my ostatní se nestačíme divit, jak perfektní máme politiky a policii. On to zase, jako ostatně vždy, občan zaplatí.
Jsem přesvědčen, že to není jenom neschopnost, ale že tady hraje svou významnou roli právě i morálka.

2. Morálka - má dva druhy pravidel:
Povinnosti pravidla lidského chování, která nejsou vynucovaná státem, jen tlakem společnosti. Podobá se právním normám. Chování může být v souladu s právem, přesto však může být nemravné. (Nevěra, nezasloužené výhody související s povoláním, funkcí, apod.).
Aspirace ještě volnější, protože se nevynucuje cílem jsou pravidla spíše estetická, co by se mělo dělat a co se nedělá, co je vhodné, co je nevhodné, patří sem určitě např. pravidla slušného chování. Jedná se o určité nepsané normy, občanské ctnosti, „bohulibé činnosti“, směřování k dokonalosti, k vyšším cílům. Zde je právě místo pro uvědomění si lidského svědomí, jakožto velmi důležitého prvku lidské morálky a mravnosti. Velmi důležité a nezastupitelné místo má v této oblasti pozitivní oceňování a osobní příklad, opravdoví kladní hrdinové, lidské idoly, výchova v rodině, ve škole apod.
Tolik tedy teorie (Prof. JUDr. Vojtěch Cepl). Z výše uvedeného je vidět, že věc je poměrně jednoduchá a svět by byl docela krásné místo k žití člověka, kdyby nebylo právě té lidské morálky, respektive pokřivené lidské morálky. Podívejme se, jak se může projevovat a jak se, bohužel, projevuje, morálka v různých oblastech lidského konání a jak negativní má dopad na naší společnost. Tentokrát mi dovolte, abych zůstal doma, tj. v České republice.

Politika. Z historie známe různé formy vlád. Někteří se mnou budou souhlasit, jiní ne, že asi nejlepší vládní forma je osvícený diktátor. Tato forma vlády však v sobě nese ohromné nebezpečí v tom, že diktátor přestane být osvícený a může se změnit v něco, co známe z nedávné historie v Německu a později u nás, tj. ve fašizmus či komunizmus. Co je právní, ještě nemusí být morální, jak bylo již řečeno. Tady však došlo ještě k něčemu horšímu, a sice k tomu, že v těchto státech již samotné zákony byly nemravné. Norimberské zákony jsou toho nejlepším příkladem. Zákaz shromažďování, zákaz pobuřování, zákaz kritiky státu, zejména v zahraničí, omezování vlastnictví, vyvlastňování, patří sem jistě i vedoucí úloha KSČ apod., tak jak si to pamatujeme z nedávné minulosti. Tyto nemravné zákony se nedají vylepšit sebelepším ekonomickým systémem, který je však v těchto státních zřízeních pouhou utopií.
Kdysi jsem zde prohlásil, a to platí o každém státním zřízení, že kdo má moc, musí mít i odpovědnost!
Mám, bohužel, pocit, že v této oblasti se znovu dostáváme někam, kde jsme byli před rokem 1989, a nemám teď na mysli jen fakt, že tehdejší komunisté se rozutekli do všech politických stran a znovu dělají tzv. velkou politiku a s důsledky toho všeho se denně setkáváme na každém kroku.
Myslím si, že rezortní ministr nemusí být zrovna špičkový odborník, i když většinou bývá vzdělán v oboru, který řídí. Lékař jako ministr zdravotnictví, právník jako ministr spravedlnosti, ekonom jako ministr financí apod. Další vrstva pod ministrem, tj. náměstci nebo ředitelé odborů, neboli dříve tak zvaní sekční šéfové, by však již měla být složena ze špičkových vynikajících specialistů, na slovo vzatých odborníků, kteří by neměli být předmětem výměny vlád a stranických čachrů, aby byla zaručena kontinuita resortu. Tito odborníci by měli mít respekt a měli by připravovat odborné alternativy pro ministra. Bez ohledu na to, která strana je zrovna u moci. Potřeba obsazení těchto míst nadstranickými vynikajícími odborníky je strašně důležitá a v této oblasti naši političtí představitelé, pokolikáté již, opět všechno zorali.
Obsadili tato místa submisivními spolustraníky, kteří se bojí dopustit se prosazování vlastních myšlenek a názorů a odbornost se zcela vytrácí. Proto si tito tzv. odborníci najímají další odborníky, což je skrytá neurčitá skupina poradců, na které platíme.

Tato neodbornost prosakuje stále níž a níž, vítězí ti, kteří jsou submisivní, bojí se o místo, musí být loajální ke straně, jejímu programu, předsedovi apod. Zase známe z nedávné minulosti.
Jsou jmenováni mluvčí, protože úředníci se bojí nebo jsou neochotni rozhodovat, a ti pak říkají různé banality, které zamlžují, co se vlastně na ministerstvech děje. Navíc nemají žádnou právní odpovědnost, takže jsou prakticky právně nepostižitelní, a protože státní úředníci neříkají v podstatě nic a k ničemu se nevyjadřují, platí o nich totéž. Jaká to idylka být státním úředníkem v České republice!
A to jsem zde ještě nezmínil o korupčních skandálech, o kterých se dovídáme každou chvíli z medií. Televizní debaty, které jednoznačně ukazují nejenom na kulturní úroveň a schopnosti našich politiků, a televizní přenosy ze senátu a parlamentu tyto negativní pocity jenom umocňují. Nejenom proto, ale především proto, si myslím, že jednou z morálních povinností každého slušného člověka je účastnit se pravidelně voleb, abychom se jednou konečně těchto hrůz zbavili. Vím, že to nebude hned, protože to není zase tak jednoduché, ale jsem skutečně přesvědčen o tom, že tento národ si zaslouží lepší správu věcí veřejných, než jakou nám předvádějí naši političtí představitelé po celou dobu od roku 1989. A to bez ohledu na to, jaká strana je zrovna u moci. Bohužel, tato praxe se přenáší i na nižší struktury veřejné správy krajská a obecní zastupitelstva, jak ani jinak nemůže být, i když naštěstí zejména na nejnižším stupni je politika pragmatičtější a více odpovídá skutečným zájmům občanů. Nicméně i zde, jak ukazuje praxe, se dá napáchat spousty zla a škod, mnohdy velmi těžko napravitelných.

Ekonomika. Ekonomie je věda, určitá matematizace jevů, ale matematika není etika. Přesto nelze ekonomiku zcela oddělit od politiky. Podíváme-li se zpět několik desítek let, je patrné, že ve vládách vyspělých evropských států se neustále u moci střídají socialisté a nesocialisté - liberálové, demokraté, konzervativci apod. Říká se tomu politické kyvadlo. Většinou jsou jedni či druzí u moci jedno až dvě volební období. Vrcholem bylo u konzervativců ve Velké Britanii za vlády Margaret Tatcherové, že byli u moci tři volební období a nyní se něco podobného podařilo Tonymu Blairovi, lídrovi britské labour party.
Přitom socialistický názor socializmus je ve své podstatě neetický až nemorální, protože v podstatě vydírá úspěšné, privilegované, a nutí je, aby se staral o neúspěšné, chudé a méně privilegované. Nelze ho rozhodně plést do vědecké discipliny. A zde je právě prostor pro politiku, diskusi a dialog, mnohdy pro vydírání, čachrování apod., protože stát by se měl postarat nějakým způsobem o chudé, méně úspěšné, nezaměstnané a nemocné občany.
Státní aparát v době míru, který v Evropě trvá naštěstí již 60 let, provádí vnitřní politiku, rozhoduje o věcech veřejných, soudnictví, vytváří vztah se zahraničím a především rozděluje velké naše peníze. Proto se musí stále diskutovat a jde jen o to, a to je otázka politická, jakou finanční újmu jsou občané, zejména ti úspěšnější, ochotni snášet. Otázka štěstí je otázka etická, nikoli politická.
Socialismus v podstatě zvyšuje nezaměstnanost zavádí různé regulace, zvyšuje daně, snižuje podnikání, lidé mají méně peněz a tím menší kupní sílu. Druhá strana slibuje hospodářský růst a eventuálně nabízí cestu, jak toho dosáhnout, jinak nic konkrétního. Lidé však sami sobě nevěří, mají strach, že se nedokáží o sebe postarat, panuje zde ekonomická nevědomost a to je zase prostor pro politickou a hlavně ideologickou demagogii, kterou socialisté dokážou brilantně využít pro své politické cíle.
Sociální pomoc státu je příliš drahá, neosobní, anonymní. Je v ní spousta byrokracie a mnozí potřební si pro složitost celého procesu ani nejsou schopni o pomoc požádat. Stát by měl sociální pomoc slabým a méně úspěšným nastavit racionálně. Měl by podporovat charitativní organizace, které celý tento proces učiní jednodušším, méně anonymním a hlavně podstatně levnějším. Podpora lidí pomocí nejrůznějších sociálních dávek, kterých je u nás nesmyslně velké množství, jen navádí lidi k tomu, aby nepracovali. Ekonomika je v podstatě jednoduchá. Kapitál, což jest v podstatě statek sloužící k výrobě dalších statků, výroba, nabídka poptávka, volný trh, konkurence. Tak jednoduché to je! Všechno ostatní je politika. Na jedné straně je stát, na druhé straně společnost. Stát může být chudý, společnost bohatá, a naopak. Velkým problémem státu je však ohromná armáda byrokracie, která spolyká neskutečné množství peněz.
Jen malý příklad:
Poslední dobou se vede spor o výši daní z příjmu. Celá řada renomovaných ekonomů říká jasně, že daně by měly být co nejnižší nebo žádné.
Z 860 miliard, které stát vydělal na daních z příjmů, pouhých 100 miliard přišlo do státního rozpočtu. Všechno ostatní se rozplynulo v nekonečné byrokracii, kterou u nás máme.
Přitom, kdyby nebyly daně žádné, polovinu z těchto 100 miliard by dostal stát ze snížení počtu nezaměstnaných, protože podnikatelé by mohli přijímat více zaměstnanců a stát by ušetřil na sociálních dávkách. Tím by se také nastartoval hospodářský růst, zvýšila by se kupní síla společnosti a stát by zase vydělal na DPH z většího množství prodaných výrobků a služeb. Takže nakonec by na tom stát spíše ještě vydělal. Navíc by mohl podstatně snížit počet státních úředníků, čímž by ušetřil za jejich platy atd., atd. stále dokola. To je právě ta politika!
Tady jednoznačně platí nebuďme socialisty, buďme na straně chudých !
Nemusím asi zdůrazňovat, že morálka v této oblasti hraje svou nezastupitelnou úlohu a může příznivě či nepříznivě ovlivňovat, a také ovlivňuje, postoj společnosti ke státnímu aparátu, k politickým stranám, vytváří tzv. „blbou náladu“, ovlivňuje počty voličů při volbách, kterých je u nás stále méně a méně, jinými slovy jednoznačně ovlivňuje spokojenost jednotlivých občanů ve společnosti a jejich vztah k vedoucím představitelům státu. Domnívám se, že to je také jeden z hlavních důvodů politického kyvadla. Jak dlouho zůstanou vládnoucí politici morálně čistí, nebo jak dlouho potrvá, než se provalí, že už nejsou, protože lákadel je příliš mnoho a jsou obrovská. A tady je čas pro vítězství opozice ve volbách. Samozřejmě, že teď mluvím o demokratické společnosti, protože v diktaturách k tomu dojít nemůže, nebo alespoň ne v krátkých časových obdobích. S tím nakonec máme svoje zkušenosti. Pak hovoříme o převratu nebo o revoluci a je jedno, jestli je sametová nebo krvavá.

Kultura. U nás je pojem kultury spojován víceméně s uměním. Všude ve světě je to něco, co souvisí s civilizací. Zušlechťování všeho, co se nachází v přírodě, nebo co příroda poskytuje, patří sem i cestovní ruch, památky a podobně. Nicméně, zůstaňme pro tuto chvíli v oblasti umění. Literatura, poesie a slovo vůbec, má nebo alespoň může mít, obrovský náboj. Dá se dokonce říct, že pravé slovo v pravé chvíli má smrtící účinek. Proto se domnívám, že kromě rodiny a školy, má právě oblast kultury, zejména ta část, která se prezentuje přes media, obrovskou možnost vychovávat občany od dětských let k moralitě, morálce, etice a slušnému chování. Vzpomínám si na začátek devadesátých let, kdy režisér Jiří Menzel byl osloven v nějakém televizním pořadu ohledně cenzury a on odpověděl na tuto otázku, že nějaký druh cenzury by určitě měl být, zejména právě v oblasti etické a morální. Na několik vteřin jsem se zamyslel a řekl jsem si: cenzura, a v demokracii? Po chvíli jsem mu však dal za pravdu a dnes vidím, jak hlubokou měl pravdu a jak daleko dopředu viděl. Demokracie je především pro slušné lidi, morálně na výši, kteří si nepletou demokracii s anarchií a vědí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda někoho druhého.
Pokud se nám v něčem nedaří, a je to pochopitelné, protože i demokracii se lidé musí učit, neboť je to především způsob myšlení a mnoho lidí má po téměř sedmdesátiletém politickém marasmu pokřivené myšlení i morálku, tak v této oblasti jsme doslova propadli.
Vzpomínám si, že v době totality nesměli umělci, nemluvím teď o přisluhovačích toho barbarského systému, ale o skutečných umělcích, téměř nic. Přesto vznikala nádherná díla, dnes už klasická, ať už v oblasti literatury, filmu či televizních pořadů. Dnes mohou „umělci“ téměř všechno, bohužel, a někdy se člověk nestačí divit, čím vším doslova krmí tento národ a za vším je, bohužel, zase jenom mamon. A ten nemůže nesouviset s morálkou. Není příliš mnoho času to rozebírat, ale i v bohatství se člověk musí naučit žít a umět se pohybovat. Nejlépe je, když se v něm člověk narodí a vyrůstá, protože být bohatý znamená spoustu závazků a nejenom morálních. Ti, kteří se narodili a vyrůstali v bohatství, jsou především velmi skromní a velmi dobře si uvědomují svá práva, ale především také své povinnosti vůči společnosti. Zbohatlíci, zejména ti, kteří přišli k tomuto bohatství nepříliš poctivým způsobem, nebo způsobem protizákonným, nebo způsobem v mezích zákonů, většinou děravých, nebo nepřesně formulovaných, ale nemorálním, jsou pro každý národ spíše přítěží, alespoň v prvních generacích.
Naše televize, respektive její pořady, byly svého času na velmi dobré, a já si dovoluji říci, že na špičkové úrovni. Již delší dobu však sleduji s velkou nelibostí, kam dnešní televizní stanice, zejména tzv. komerční, směřují, a to především proto, že mají tak obrovský dopad na výchovu a chování především mladé generace, ale nejenom na ní. Mladá generace je však budoucností tohoto národa. Vrcholem dekadence však je poslední vysílání obou komerčních televizí, mám teď na mysli vysílání stupidních pořadů „Vyvolení“ na stanici Prima a „Big Brother“ na stanici Nova, a to ještě na obou stanicích najednou. Jestli je tohle cesta, kam se obě stanice hodlají ubírat, tak nás potěš Pánbů. Abych promluvil slovy Dr. Zdeňka Mahlera, a to je člověk v tomto ohledu nadmíru kompetentní, ten tyto pořady zhodnotil na stanici ČR 2 následujícím způsobem:
„...v těchto pořadech se lidí dívají prostřednictvím obrazovky na lidi jako na laboratorní zvířata zavřená v králíkárně. Pokud jsme si zvykli nazývat jednotlivé stanice televizními kanály, tak tohle je skutečně kanál!“ Myslím, že s tímto názorem nelze než souhlasit a je těžko k němu co dodat.

Zdravotnictví. Myslím, že lékařské povolání už v sobě nese, nebo by mělo nést, určitý smysl pro etiku a morálku. Lékař rozhoduje o zdraví, nemoci a mnohdy o životě a smrti člověka, setkává se s velmi choulostivými a intimními otázkami života člověka, jak v oblasti duševní, tak v oblasti fyzické. Mělo by to být tedy povolání, nebo chcete-li poslání, jak s oblibou občas slýcháváme od laiků, veskrze svobodné a také dobře, respektive velmi dobře honorované. Ale také proto, že svobodné, vykonávané s absolutní morálkou. Samozřejmě, že to platí např. i o soudcích, sportovcích a dalších, ale zůstaňme u zdravotnictví. Potom by bylo úplně jedno, zda lékař pracuje jako zaměstnanec nebo jako soukromá osoba.
Již při své práci v zahraničí, kdy jsem poprvé přišel do styku se soukromou medicínou, se mi na tomto způsobu práce něco nelíbilo a mnohdy jsem si říkal, že to či ono by naši lékaři nikdy neudělali, protože to minimálně nebylo morální či etické. Také jsem již o tom na tomto fóru hovořil. Po roce 1989 jsem se však nestačil divit. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že medicína a zejména soukromá medicína je bez absolutní morálky neetická až nemorální. Není to v tom, že by lékaři jako státní zaměstnanci měli vyšší morálku než ti soukromí, ale státní zaměstnanci mají daleko více mantinelů, jsou takzvaně po dohledem svého primáře, svých kolegů, vedení nemocnice, etické komise, a daleko více veřejnosti než ti soukromí. Lékařova odměna, nebo chcete-li lékařův zisk, nemůže záviset na tom, jakou použije léčebnou metodu či jaký podá lék, protože vždycky to musí být metoda nebo lék optimální, ze všech hledisek, které známe (účinek, vedlejší účinky, ekonomika, atd.). Co je to za morálku, když lékaři v terénu používají k léčbě obyčejné angíny cefalospoiriny třetí generace, když všichni víme, že na to stačí „obyčejný“ penicilin. A také všichni víme, že ekonomická otázka není v tomto případě to nejhorší, čím se provinili. Vždycky jsem si myslel, a myslím si to dodnes, že páteří medicíny je diagnóza. Nejdřív musím určit diagnózu, abych věděl co vůbec mám léčit, a podle diagnózy teprve určím léčebnou metodu. To už není tak obtížné, jako někdy určit správnou diagnózu. Co to je za morálku, když se setkáváme s lékaři, které diagnóza vůbec nezajímá a tudíž léčí pouze symptomy, což může mít katastrofální následky. Soukromý ortoped léčí bolesti kyčle opichy, bez znalosti diagnózy, tudíž bez nákladů alespoň na obyčejné rentgenové vyšetření. Teprve později se zjistí, že nemocná trpí karcinomem prsu čtvrtého klinického stadia a že bolest byla vlastně způsobena metastázou v této části skeletu. Tento skvělý lékař se diagnózu dozví ex post, pokud se jí vůbec dozví, a co udělá příště? Samozřejmě to samé.
Postaví-li lékař diagnózu, začne léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nebo podle toho, co mu kdo za to zaplatí? (Zdravotní pojišťovny, nebo klient sám.) Nestačí-li na řešení této diagnózy sám, pošle pacienta k oborníkovi nebo někam, kde to umí či mají větší zkušenosti, nebo začne pižlat maligní melanom ve své soukromé ordinaci, o němž většinou nemá ani potuchy, a pak s překvapením zjistí, co mu to přišlo za histologickou diagnózu? S takovými situacemi se setkáváme v našich ordinacích velmi často. Proto si kladu otázku. Mají lékaři v sobě tolik morálních vlastností, aby soukromá medicína byla v současné době rovnocenným partnerem medicíně státní? Odpovězte si každý sám pro sebe. Já však mám zatím určité pochybnosti.
Mohl bych, samozřejmě, pokračovat a podívat se na další obory lidské činnosti, dovolte mi však, abych zde pro dnešek své úvahy ukončil. Vidíme, že morálka prostupuje veškerou lidskou činnost a její nepřítomnost má v různých lidských konáních různé dopady. Někdy zanedbatelné, jindy nedozírné až fatální. Je to vždy boj mezi dobrem a zlem, laskavostí a nerudností, pravdou a lží, láskou a nenávistí. Záleží na lidech, kterou cestu si zvolí. Je však v jejich nejvlastnějším zájmu, aby si zvolilo tu první. Důležité je, abychom už začali. Je totiž nejvyšší čas! Ty první krůčky jsou vždy ty nejtěžší a nejbolestivější, stejně tak, jako je to v životě každého člověka.
Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás ještě jednou přivítal zde v Českém Krumlově a popřál vám, aby dny strávené na jihu Čech patřily k těm příjemnějším zážitkům vašeho života. Doufám pevně, že si od nás kromě příjemných zážitků odnesete i nové poznatky, nová přátelství a že se k nám do jižních Čech budete znovu a rádi vracet.