Účinnost léčby 1. linie NSCLC u nemocných s adenokarcinomem

Ačkoli je adenokarcinom zahrnován do široké skupiny nemalobuněčného plicního karcinomu (NSCLC), jeho chování i odpověď na léčbu se významně liší od jiných forem NSCLC.

Nemocní s adenokarcinomem přežívají déle již při standardní léčbě, vyčleňování adenokarcinomu jako specifické jednotky je pak především důsledkem výzkumu cílené (biologické) léčby. Rovněž byl ve studiích prokázán rozdíl účinnosti některých cytostatik v závislosti na histologickém typu.

Při léčbě inhibitory tyrosinkinázy EGFR je u nemocných s adenokarcinomem dosahováno výraznějšího benefitu než u nemocných s dlaždicobuněčným karcinomem, což nově potvrzují i studie SATURN a ATLAS, ve kterých byla hodnocena udržovací léčba první linie Tarcevou. Jednou z příčin vyšší vnímavosti adenokarcinomu k inhibitorům tyrosinkinázy jsou mutace genu EGFR, které jsou detekovány především právě u nemocných s adenokarcinomem, zatímco u nemocných s dlaždicobuněčným karcinomem jsou výjimečné.

Výjimečnost adenokarcinomu pak potvrzují i výsledky studie E4599, která hodnotila přidání Avastinu k platinovému dubletu první linie. V této studii bylo dosaženo prodloužení mediánu přežití o 2 měsíce a poprvé bylo ve velké studii dosaženo přežití delšího než jeden rok (12,3 měsíce). Podskupina nemocných s adenokarcinomem pak přežívala o další 2 měsíce déle (14,2 měsíce), bylo tak dosaženo dosud nejdelšího přežití nemocných s pokročilým NSCLC.

Cílem výzkumu je nalezení prediktivních markerů, na jejichž podkladě by bylo možno u každého nemocného rozhodnout o nejvhodnějším léčebném postupu. Přes rozsáhlý výzkum dosud nebyly nalezeny faktory, které by vedly k vyloučení léčby Tarcevou či Avastinem u některé podskupiny nemocných. Postupně se však objevují faktory, při jejichž přítomnosti by biologická léčba měla být nezpochybnitelným standardem. V případě Avastinu je takovým faktorem právě histologický typ NSCLC – adenokarcinom.