Tarceva v udržovací léčbě, výsledky studie SATURN

V současné době je standardem léčby první linie NSCLC podání 4–6 cyklů kombinované chemoterapie s platinovým preparátem. Případná další léčba je pak podávána až při progresi onemocnění. Řada studií se zabývala možností podání tvz. udržovací (maintenance) léčby již bezprostředně po ukončení chemoterapie s cílem zlepšit léčebné výsledky. Jednou z takových studií je i studie fáze III SATURN, která porovnává Tarcevu oproti placebu u nemocných, jejichž onemocnění neprogredovalo během 4 cyklů standardní chemoterapie první linie. Primárním cílem studie bylo porovnání doby přežití bez progrese (PFS).

Do této studie bylo zařazeno 889 nemocných. Primární cíl byl splněn, když poměr rizik (HR) pro PFS dosáhl hodnoty 0,71 (p < 0,0001), přežití bez progrese ve 12 týdnech (od zahájení léčby Tarcevou/ placebem) v rameni s Tarcevou 53 % versus 40 % v rameni s placebem a přežití bez progrese ve 24 týdnech 31 % vs 17 %. Statisticky významného rozdílu PFS bylo dosaženo ve všech hodnocených podskupinách dle klinických charakteristik (muži/ženy, adenokarcinom/dlaždicový karcinom, kuřáci/ nekuřáci). Statisticky významně lepší bylo i celkové přežití nemocných léčených Tarcevou (HR 0,81, p = 0,0088).

Součástí této studie bylo i hodnocení molekulárních markerů a jejich vtah k účinnosti léčby. V rameni s placebem byl hodnocen prognostický význam jednotlivých markerů. Exprese EGFR (IHC), amplifikace EGFR (FISH), mutace genu EGFR ani počet opakování sekvence CA v genu EGFR neovlivnily výsledky v rameni s placebem. Uvedené markery tedy nemají prognostický význam. Naproti tomu nemocní s mutací genu K-ras progredovali dříve než nemocní s „divokým“ typem K-ras (HR 1,50, p = 0,017), což ukazuje na možný negativní prognostický význam mutace genu K-ras. Tarceva při tom byla účinnější než placebo ve všech sledovaných podskupinách dle biologických markerů (HR 0,68 až 0,81 v jednotlivých podskupinách), exprese či amplifikace EGFR, stav genu K-ras, počet opakování sekvence CA v genu EGFR neměly prediktivní hodnotu. Nemocní s mutací genu EGFR měli významně vyšší benefit z léčby Tarcevou (HR 0,10, p < 0,0001) než nemocní s „divokým“ typem EGFR, avšak i tito nemocní měli z léčby Tarcevou jednoznačný užitek (HR 0,78, p = 0,0185).

Udržovací léčba Tarcevou tedy prodloužila přežití bez progrese ve všech podskupinách nemocných bez ohledu na stav klinických či biologických charakteristik. Doposud není známa žádná charakteristika, která by některou skupinu nemocných z udržovací léčby Tarcevou vylučovala.