SYSTÉMOVÁ LÉČBA OVARIÁLNÍHO KARCINOMU

Východiska:

Systémovou léčbu i u ovariálních nádorů představuje dlouhá léta především chemoterapie. Přes řadu změn stále nelze žádný z režimů považovat za zcela standardní a v dalších liniích se již volba léčby žádnými pravidly neřídí. Pro zcela nevyhovující výsledky bez tendence ke zlepšení v posledních 20 letech je však nutno hledat další možnosti, které by mohly pacientkám pomoci. Zatím nejsou žádná pozitivní data s vakcinacemi, takže do podvědomí odborné veřejnosti se dostávají novější léky s cíleným mechanizmem účinku. Některé jejich výsledky se zdají slibné a díky dostupnosti v běžné klinické praxi se rozšiřují i naše vlastní zkušenosti. Lze tedy potvrdit jejich bezpečnost a toleranci a doufat, že data postupem času prokáží i benefit v přežití, a to nejenom bez progrese.

Cíl:

V nedávné minulosti jsme se pokusili vyhodnotit mj. význam aplikované chemoterapie v jednotlivých liniích léčby a zjistit rozdíly mezi jednotlivými režimy. Ke zlepšení přežití u pacientek s karcinomem ovaria však nevedly změny ani rozšíření režimu kombinované chemoterapie a ani původní výsledky dosahované moderní cílenou léčbou nepřinesly z klinického pohledu žádný posun (pouze krátké zlepšení PFS bez ovlivnění OS). V další době se již objevují data z dokončených studií s cílenými léčivy. Nejvíce informací máme s bevacizumabem a olaparibem. V tomto sdělení budou uvedeny nejaktuálnější závěry a z nich plynoucí možné využití těchto nákladných léčiv. V blízké budoucnosti se možná budeme moci opírat o imunoterapii, v případě ovariálních nádorů jsou zatím zmínky poměrně kusé. Bohužel nádorové markery mají význam pouze při stanovení předoperačním, kdy přispívají k odhadu prognózy. Přestože jimi lze monitorovat efekt léčby, v dalším sledování již žádný význam nemají.

Závěr:

V současnosti stále nemůže panovat spokojenost s možnostmi systémové léčby tohoto onemocnění. V naprosté většině případů i při pojmenování jako léčba adjuvantní nebo kurativní má ve své podstatě pouze paliativní charakter. Výsledky dosahované samostatnou chemoterapií jsou krátkodobé a nelze očekávat jejich zlepšení, jedinou možností tedy zůstává kombinace s dalšími metodami protinádorové léčby. Postupně narůstají zkušenosti s léčivy cílenými, především bevacizumabem v 1. a 2. linii, své místo si nejspíše najde olaparib jako představitel PARP inhibitorů a nelze vyloučit, že také nejnovější imunoterapie získá v léčebné strategii významnější místo. Nelze však opomenout ani radioterapii, i když již dlouhou dobu do standardních postupů nepatří