SUBJEKTIVNÍ VNÍMÁNÍ DYSKOMFORTU BĚHEM WEANINGU PACIENTEM

Východiska:

  Jako weaning je označováno odvykání pacienta od umělé plicní ventilace a přechod na ventilaci spontánní. Typická pro toto období je komplikovaná komunikace s pacientem. To je dáno doznívající analgosedací, která nezřídka vede k různě vyjádřené zmatenosti a dezorientaci pacienta, a omezenými komunikačními možnostmi pacienta, který má dýchací cesty zajištěny endotracheální nebo tracheostomickou kanylou, a tudíž není schopen verbální komunikace. Pacient je ve většině případů velmi slabý a odkázaný na pomoc a péči personálu. Nešvarem typickým pro toto období je mnohdy zbytečné a nadbytečné používání sedativ v tomto období s tím, že pacient je neklidný nebo interferuje s ventilačním režimem. V řadě případů lze však aplikaci sedativ, a tím i prodlužování náročného období weaningu, předejít lepší komunikací s pacientem a také znalostí jeho potřeb a náhledu na realitu, která je daná neschopností slovně se dorozumět. Komplikace vznikající prodlužováním času zajištění dýchacích cest jsou trojího typu: 1) medicínské: vyšší riziko rozvoje nozokomiální infekce respiračního traktu, vyšší riziko traumatizace trachey; 2) pacientem vnímané: čím delší čas, kdy pacient není schopen mluvit, tím hůře vnímá celý průběh stonání; 3) ekonomické: delší čas hospitalizace navyšuje náklady – výživa, antibio tika, spotřební materiál atd. Tato práce si klade za cíl zjistit nejčastější subjektivně pociťované stesky.

Soubor pacientů a metody:

  Pacientů, kteří se podrobili úspěšnému weaningu po UPV trvající déle než pět dní na oddělení ARO MOÚ během let 2011–2014, bylo celkem 72. Využil jsem dotazník, který jsem pacientům předložil a společně s nimi jej vyplnil vždy třetí den po extubaci nebo extrakci tracheotomické kanyly. Z předem připravených možností pacient označil tři pro něj nejzávažnější a měl možnost i sám doplnit vlastní problém. Oblasti vedoucí k dyskomfortu byly specifikovány takto: nepříjemné odsávání z dýchacích cest, nedostatečné odsávání z dýchacích cest, dyskomfort při UPV, halucinace, komunikace, nedostatečná analgezie, jiné: anxiozita, strach, že o mně nikdo neví – doplněno až na základě častého uvádění pacienty, s odstupem nespavost. Výsledky:

 64 % anxiozita, strach, že o mě nikdo neví – toto ale ustoupilo velmi rychle s odezněním zbytkové sedace a navázáním lepší komunikace s ošetřujícím personálem, 26 % dyskomfort při UPV, 8 % halucinace, 1 % nepříjemné odsávání z dýchacích cest.

Závěr:

  Výsledky prokázaly význam vzájemné komunikace mezi personálem (lékařským i ošetřovatelským) a pacientem. Opakovaným a trpělivým pohovorem s pacientem se lze vyhnout aplikaci sedativ, a tím zkrátit dobu odvykání od UPV, což s sebou nese pozitiva medicínského i ekonomického charakteru.

Práce byla podpořena grantovým projektem MZ ČR – RVO (MOÚ, 00209805).