STAGING A RE-STAGING III.A–III.B (T1–3 N2–3A) STADIA NEMALOBUNĚČNÉHO KARCINOMU PLIC (NSCLC) – MOŽNOSTI, INDIKACE, INTERPRETACE, … A NAŠE ZKUŠENOSTI

Východiska:

Problematika nodálního statusu se jeví jako kruciální a jednou z nejvíce kontroverzních částí komplexní terapie nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC). Pacienti s postižením uzlin etáže N2 a N3 primárně neprofitují z primární chirurgické léčby, a jsou proto selektováni k iniciální onkologické terapii. Výpočetní tomografie (CT) a pozitronová emisní tomografie (PET) jsou zlatým standardem v hodnocení nodálního statusu, avšak senzitivita, specificita a zejména negativní prediktivní hodnota je nízká. V současnosti jsou cervikální videomediastinoskopie (VMSC) a videotorakoskopie (VATS) ústředním pilířem v hodnocení rozsahu onemocnění NSCLC. Bronchoskopická nebo transezofageální ultrazvukem navigována biopsie uzlin (EBUS, EUS) jsou semiinvazivní techniky s porovnatelnou výtěžností s chirurgickými metodami. Jejich klinická implementace je vzhledem k technické obtížnosti a materiální náročnosti pomalá. I přes nesporné výhody výše uvedených metod je zejména chirurgický staging spojený s následnou fibrózní přestavbou pojiva, které redukuje nebo úplně znemožňuje restaging onemocnění u pacientů s verifikovaným N2 statusem po iniciální neoadjuvatní terapii. Podobné jizevnaté změny je možno pozorovat i jako důsledek indukční terapie. Důsledkem toho je, že remediastinoskopie je významně technicky náročnějším postupem s vyšší morbiditou a nižší výtěžností, a proto se již na mnoha pracovištích neprovádí.

Cíl:

Jedná se o přehledovou práci zaměřenou na problematiku stagingu, restagingu a koncepci nodálního statusu u III.A–III.B (T1–3 N2–3a) stadia nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) z pohledu chirurga s prezentací našich výsledků a zkušeností v intencích aktuálních doporučených postupů.

Závěr:

Chirurgické metody sloužící k stagingu NSCLC mají vysokou výtěžnost a prakticky nulovou morbiditu a mortalitu. Problematika restagingu a interpretace výsledků u pokročilých stadií NSCLC s perzistujícím N2 statusem je kontroverzní. Neexistuje jednotný názor na problematiku chirurgické terapie po neoadjuvatní terapii se stacionárním N2 postižením, avšak primárně operabilní nálezem. Rovněž randomizované studie potvrzují diference v celkovém přežívání při multietážovém a monoetážovém N2 postižení. V současné době je široce diskutována i otázka „downstagingu“ N3a stadia NSCLC a snaha o následnou onkologicky radikální chirurgickou terapii. Problematika stagingu, restagingu a hodnocení nodálního statusu nemalobuněčného karcinomu plic je multioborový „problém“ s nutností individualizace přístupu k jednotlivému nemocnému.