SPOLUPRÁCE MEZI ONKOLOGEM A VŠEOBECNÝM PRAKTICKÝM LÉKAŘEM

 Teoretické diskuse o tom, co je obecná a co specializovaná paliativní péče a v jakém stadiu zrodu a vývoje jsou specializované mobilní hospicové týmy, je otázkou spíše pro vědecké konference.

Obecná paliativní péče v terénu – tedy péče o těžce nemocného, chronicky a dlouhodobě nemocného a také o umírajícího má jistě svá pravidla, ale doménou péče by měl zůstat registrující všeobecný praktický lékař.

Jako obecnou paliativní péči označujeme dobrou klinickou praxi v situaci pokročilého onemocnění. Její součástí je vstřícná, otevřená a empatická komunikace s pacientem a rodinou, orientace léčby a péče na kvalitu života, účinná léčba symptomů a psychosociální podpora. Všeobecný praktický lékař pro dospělé tuto péči zajišťuje ve spolupráci s rodinou nemocného, popř. ve spolupráci s ambulantními specialisty, s agenturou domácí ošetřovatelské péče a domácí pečovatelské služby.

Paliativní léčba je aktivní péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Právě dlouhodobá znalost sociálního prostředí pacienta ze strany všeobecného praktického lékaře je zásadním a nezpochybnitelným faktem, který může a musí ovlivnit léčbu pacienta v domácím prostředí. Cílovou skupinu paliativní péče tvoří pacienti v pokročilých a konečných stadiích nevyléčitelných chorob (např. nádory, konečná stadia chronického srdečního selhání, CHOPN, jaterní cirhózy, onemocnění ledvin, pacienti s neurologickými onemocněními typu demence, roztroušené sklerózy, polymorbidní „křehcí“ geriatričtí pacienti a pacienti ve vigilním komatu).

Dlouhodobě nemocný s neonkologickou chorobou je s podstatou své nemoci seznámen jistě podrobněji a přehledněji než „náhle“ onemocnělý pacient s onkologickou diagnózou. Sdělení onkologické diagnózy je vždy zatíženo poměrně velkým komunikačním stresem jak ze strany lékaře, tak ze strany pacienta a jeho příbuzných. Pokud máme v úmyslu přesunout péči o pacienta do domácího prostředí, zvláště v terminálním stadiu po ukončení kauzální léčby, je nezbytně nutné:

a) onkologické pracoviště musí sdělit praktickému lékaři, jaké informace o léčbě, prognóze a povaze onemocnění byla pacientovi a eventuálně jeho rodině předány;

b) vysvětlit průběh léčby a jaké lze očekávat „standardní“ nežádoucí účinky, které nemusejí být varovnými příznaky zhoršujícího se onemocnění a dají se v domácím prostředí zvládnout;

c) vysvětlit typ nasazené doplňkové léčby;

d) přesvědčit se, zda byl pacient a jeho rodina informováni o případném ukončení kauzální léčby;

e) praktický lékař musí naopak informovat onkologické pracoviště o kompletní medikaci, anamnéze i nově se objevivších klasických diagnózách a nemocech, případně nasazení léků konzultovat (akutní i chronické: kortikoidy, ATB);

f) ideální by byla možnost přímé konzultační linky na KOC, kde by bylo možné alespoň v rozsahu základní pracovní doby získat informace nejen o výše zmíněné problematice;

g) praktický lékař musí být informován také o druhu a rozsahu péče, kterou může na vyžádání odborného pracoviště poskytnout (váže se například na technickou, dopravní ale i personální dostupnost).

Ideální stav neexistuje, pokud ale budeme společně klást otázky sami sobě, je pravděpodobné, že kvalitní péče v domácím prostředí bude dostupnější a realizovatelnější.

Ze zkušeností ze své ordinace jsme se pokusil popsat situaci onkologických pacientů a také několik případů, kdy jsme při infaustní prognóze zvolili domácí péči až do smrti pacienta. Vždy záleželo na dohodě všech zúčastněných.

e-mail: bohumil.skala@tiscali.cz