Spirituální doprovázení umírajícího. Psychické reakce na blížící se konec života dle Kübler-Rossové - paralela s evangelijními texty o umírání a smrti Krista

Konference: 2006 XXX. Brněnské onkologické dny a XX. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Podpůrná onkologická léčba, výživa nemocných a ošetřovatelská péče

Téma: Podpůrná a ošetřovatelská péče v onkologii

Číslo abstraktu: 068p

Autoři: V. Drápal

Je poměrně všeobecně známou skutečností, že lidé nevyléčitelně nemocní a umírající reagují na příchod a rozvoj vážné choroby postupně měnícími se fázemi svého psychického stavu, které jsou v odborné literatuře opakovaně popisovány a definovány, např. dr. Kübler-Rossovou.
Samozřejmě, že ne vždy a ne u všech jsou tyto fáze vyjádřeny a také nemusí vždy následovat v obvyklém pořadí. Mnohdy jsou modifikovány či zastřeny farmakoterapií.
Přesto při pečlivém sledování můžeme nalézt v psychice těchto lidí určité charakteristické projevy.
Většinou je pro pacienta první seznámení se svou nepříznivou prognózou velkým šokem spojeným se stavy strachu, smutku a sklíčenosti, později ale i negace, vzpoury, hněvu, popírání až agresivního odmítání přijat pravdu o blížícím se neodvratném konci.
Poté zpravidla přichází období smlouvání a vyjednávání, období naděje a víry v uzdravení a návratu ke své práci a rodině. Nezadržitelně postupující choroba však nemocného dříve či později vrací zpět do reality s těžkými psychickými stavy zoufalství, beznaděje, často až hluboké deprese s aktuálním nebezpečím suicid. tendencí vyžadující zvýšenou a odbornou péči o psychiku pacienta.
V konečném stádiu pak dochází ke smíření, souhlasu, vyrovnání se s životem, odevzdáním se a přijetím své smrti.

V evangelijních textech o Kristově utrpení, umírání a smrti můžeme nalézt určitou paralelu k těmto stádiím psychických proměn. I Kristus jako člověk prochází v časové zkratce těmito lidskými psychickými fázemi umírání: stavy smutku, odmítání, naděje, zoufalství a smíření.

I. fáze: SMUTEK
Tristis est anima mea. smutná je duše má... (Mt 26,38, Mk 14,34) Zármutkem je naplněno poznání blížící se smrti.

II. fáze: ODMÍTÁNÍ, NESOUHLAS
Člověk se ptá, proč právě já ? Odmítá představu vlastní smrti. I Kristus v modlitbě volá: Pater mi. Otče můj, nemůže-li tento kalich přejít, aniž bych jej pil ? (Mt 26,42, Mk 14,36) Vzápětí již ale předznamenává svou bezvýhradnou poslušnost a odpovídá:
Fiat voluntas tua, Otče, buď vůle Tvá !

III. fáze: NADĚJE
Nemocní věří, že se uzdraví, snaží se zapomenout na svou nemoc, chtějí se vrátit ke své práci. Na smrt obžalovaný a odsouzený Kristus nemyslí na sebe, ale pokračuje ve svém učitelském díle. Napomíná plačící ženy: Filiae Jerusalem. dcery Jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými syny. (Lk 23, 28-31)

IV. fáze: ZOUFALSTVÍ, DEPRESE
Neúprosný konec se ale stále blíží a s ním i zoufalství, beznaděj, hluboká deprese. Je to nejtěžší psychické stádium nemocných a umírajících, které doléhá i na Krista jako na člověka: Eli, Eli, lama sabactami. Bože můj, proč jsi mne opustil ? (Mt 27,46, Mk 15,34)

V. fáze: SMÍŘENÍ, PŘIJETÍ
Po překonání těžké psychické krize nastává smíření, vyrovnání a odevzdané přijetí vlastní smrti: Pater meus, in manus Tuas comendo spiritum meum. Otče můj, do Tvých rukou poroučím ducha svého. (Lk 23,46) Consummatum est, Dokonáno jest (Jan 19,30)

Datum přednesení příspěvku: 11. 5. 2006