Konference: 2011 III. česko-slovenská konference paliativní medicíny
Kategorie: Ostatní
Téma: Sociální a spirituální aspekty paliativní péče
Číslo abstraktu: 39
Autoři: Mgr. Marie Lazárková
Spiritualita a religiozita patří do genetického vybavení člověka. Jde o hledání někoho (něčeho), co člověka přesahuje, co je v jeho nitru, je pro něj nejhodnotnější. Spiritualitu lze nalézt ve všech kulturách a společnostech.
Náboženství je zpravidla ztotožňováno s institucí a organizovaným duchovním životem. Spiritualita je pojmem nadřazeným, neboť zahrnuje všechny ty, kteří své duchovní prožitky a potřeby praktikují ve vlastním systému religiózních představ. Mnohým nemocným, kteří se pokládají za nevěřící, není cizí myšlenka na život po smrti a existenci duše. Mnozí z nich mají svou víru ve formě subjektivního osobního náboženství nebo obecné filozofie života. Setkáme-li se s pacientem, přicházíme do styku s celým člověkem. Jeho momentální zdravotní stav se netýká jen jeho těla, ale i jeho psychiky a jeho celoživotního zaměření.
Ošetřovatelství je profesionální služba, jejíž hodnota je neodmyslitelně také spirituální. Můžeme říci, že pečujeme o druhé soucitnou cestou. Soucit ve své podstatě znamená, že s někým něco snášíme, někomu něco pomáháme nést. Soucitná péče tedy znamená, že kráčíme po boku našich pacientů a jejich rodinných příslušníků a pomáháme jim snášet jejich utrpení. Získávání spirituální historie pacienta není ničím jiným, než rozhovorem o víře a životních hodnotách pacienta. Pokud chceme získat spirituální historii, musíme naslouchat životnímu příběhu pacienta. Pacienti obvykle vnesou spirituální potřeby do svého rozhovoru se zdravotníky jako otázku nebo nějakou poznámku během rozhovoru. Například poznámku typu: „Modlím se, abych neměl rakovinu“ nebo „Vím, že zázraky se dějí“. Občas stačí pouhá reflexe této poznámky k tomu, abychom získali spirituální historii pacienta.
Spirituální otázky přichází na mysl pacientům při různých onemocněních.Některé spirituální otázky, zejména po smyslu bytí, přicházejí na mysl pacientům, kteří jsou ohroženi na životě:
- Kdo dal mému životu smysl a cíl?
- Proč se to přihodilo zrovna mně?
- Jak se vyrovnám s touto ztrátou?
- Co se se mnou stane po smrti?
- Pokud existuje Bůh, je zde i pro mne?
- Jak si mne lidé zapamatují? Budou si mne vůbec pamatovat?
- Jak mohu žít, když vím, že brzy zemřu?
Úkolem zdravotníků není dávat odpovědi na tyto otázky. Úkolem zdravotníků je poskytovat pacientům podporu a povzbuzení, aby hledali sami odpovědi na tyto otázky. Jako zdroj možných odpovědí můžeme využít pacientovo náboženství, spirituální víru nebo jeho životní hodnoty. Doporučení duchovního nebo jiného pastoračního pracovníka je často klíčovým zdrojem pro nalézaní odpovědí, jež si pacient klade. Víra pacienta a jeho vnímání světa obvykle hluboce ovlivňují jeho percepci onemocnění, vyrovnání se s ním a léčbu.
Spiritualita je důležitá ve všech fázích zdraví či nemoci, zvláštní význam však nabývá při terminálním onemocnění, procesu umírání a smrti samotné. Respekt k duchovnímu životu člověka je základním předpokladem souladu, důvěry a skutečné humánní péče. Všichni lidé mají ale také právo o svých duchovních potřebách a stanoviscích nemluvit a neodkrývat tuto rovinu druhým lidem.
„Spirituální potřeby nesmí být ignorovány, je to to, co nás činí lidmi.“ Frankl
Datum přednesení příspěvku: 25. 11. 2011