Role exenteračních operačních výkonů v onkogynekologii.

Techniky exenteračních výkonů zaznamenaly v posledních letech renesanci a jejich využití se významně dotklo i onkogynekologické problematiky. Původně paliativní záměr exenteračních technik využívaný již v 50. a 60. letech 20. století se v současném pojetí zcela změnil. Většina současných autorů shledává odůvodněným pouze výkon s potenciálem vyléčení pacientky. I přesto je využití těchto superradikálních a zatěžujících operačních výkonů limitované především pro lokální recidivy gynekologických malignit v poradiačním terénu. V indikačním spektru dominuje recidivující karcinom čípku děložního, méně časté jsou lokální rekurence karcinomu endometria a pochvy.

Exenterační výkony mají tři fáze. Explorativní, ablativní a rekonstrukční. Do explorativní části řadíme i peroperační chirurgický staging pánevních a případně i paraaortálních lymfatických uzlin. Vyloučení metastatického postižení lymfatických uzlin je základní podmínkou pro provádění exenterací a již předoperačně využívá všechny dostupné metody stagingu včetně PET/CT. Podle rozsahu ablativní fáze dělíme exenterace na supralevátorové a infralevátorové, přední, zadní a totální. Rekonstrukční část operace zajišťuje rekonstrukci pánevního dna, derivaci moči a stolice.

Přes výrazný pokrok v rozvoji operačních technik jsou exenterační výkony zatíženy vysokou mortalitou i morbiditou. Neméně významné jsou i psychosociální konsekvence výkonů, jenž výrazně zhoršují kvalitu života. Na druhé straně je celkové 5-leté přežití pacientek po exenteračních výkonech udávané v 50-60%. I proto sehrávají tyto výkony nezastupitelnou roli v léčbě onkologických pacientek s recidivující gynekologickou malignitou.