Konference: 2005 XXIX. Brněnské onkologické dny a XIX. Konference pro sestry a laboranty
Kategorie: Gastrointestinální nádory
Téma: Meze onkochirurgické radikality
Číslo abstraktu: 079
Autoři: MUDr. Zdeněk Kaplan, Ph.D.; Doc.MUDr. Igor Penka, CSc.; doc. MUDr. Roman Šefr, Ph.D.; MUDr. Martin Ondrák, Ph.D.; MUDr. Helena Bartoňková; MUDr. Petr Jelínek, Ph.D.
Primární i sekundární maligní postižení jaterní
tkáně zůstává závažným problémem medicíny se špatnými léčebnými
výsledky, zvláště pak u nemocných bez možnosti resekční
léčby.
Celkově špatný stav pacientů s tímto onemocněním, koexistující jaterní cirrhosa, stav po systémové či regionální chemoterapii vedoucí k nedostatečné funkční rezervě jaterního parenchymu, rozsah a pokročilost základního onemocnění nebo jeho eventuální recidiva – toto všechno jsou faktory omezující možné indikace chirurgické resekce, která je s udávanou úrovní pětiletého přežití na hladině 20-47% stále považována za zlatý standart v léčebném algoritmu takto pokročilého onemocnění. Z výše uvedených důvodů lze však resekční výkon s potenciálně kurativním léčebným efektem nabídnout pouze asi 15% takto postižených pacientů. Jako každá léčebná metoda má i chirurgická resekce svoje limity. Lokální recidiva poresekčního jaterního výkonu je uváděna až u 75% pacientů z toho v 66% případů do jednoho roku po operaci. Možnosti následného reresekčního výkonu jsou potom velmi omezené a představují příležitost pouze pro minimum pacientů. S ohledem na uvedené limitace chirurgické léčby zůstává tedy mnoho pacientů s radikálně neresekabilním jaterním postižením, pro které se hledají nové možnosti lokálního zásahu, které by byly méně invazivní a pokud možno stejně efektivní jako chirurgická resekční léčba.
V popředí zájmu nyní stojí lokální ablační metodiky, jejichž použití nevede k takovému poškození nepostiženého jaterního parenchymu, jako je tomu v případě chirurgických resekcí. Jejich závažným nedostatkem je krom často obtížné aplikace, vysokých nákladů, nedostatečná monitorace vlastního destrukčního procesu i omezená možnost destrukce s rizikem potenciálně nedokonalého usmrcení všech nádorových buněk ložiska. S přihlédnutím k těmto nedostatkům se obzvláště perspektivní metodou jeví metodika RFA. Ve svém sdělení autoři prezentují soubor 62 pacientů s primárními i sekundárními nádory jater, u kterých bylo abladováno celkem 104 jaterních ložisek. Při hodnocení tohoto souboru upozorňují na limity a potenciální rizika této metodiky zejména s přihlédnutím k eventuálním postablačním recidivám.
Projekt je podporován grantem IGA MZ ČR č. 7669-3
Celkově špatný stav pacientů s tímto onemocněním, koexistující jaterní cirrhosa, stav po systémové či regionální chemoterapii vedoucí k nedostatečné funkční rezervě jaterního parenchymu, rozsah a pokročilost základního onemocnění nebo jeho eventuální recidiva – toto všechno jsou faktory omezující možné indikace chirurgické resekce, která je s udávanou úrovní pětiletého přežití na hladině 20-47% stále považována za zlatý standart v léčebném algoritmu takto pokročilého onemocnění. Z výše uvedených důvodů lze však resekční výkon s potenciálně kurativním léčebným efektem nabídnout pouze asi 15% takto postižených pacientů. Jako každá léčebná metoda má i chirurgická resekce svoje limity. Lokální recidiva poresekčního jaterního výkonu je uváděna až u 75% pacientů z toho v 66% případů do jednoho roku po operaci. Možnosti následného reresekčního výkonu jsou potom velmi omezené a představují příležitost pouze pro minimum pacientů. S ohledem na uvedené limitace chirurgické léčby zůstává tedy mnoho pacientů s radikálně neresekabilním jaterním postižením, pro které se hledají nové možnosti lokálního zásahu, které by byly méně invazivní a pokud možno stejně efektivní jako chirurgická resekční léčba.
V popředí zájmu nyní stojí lokální ablační metodiky, jejichž použití nevede k takovému poškození nepostiženého jaterního parenchymu, jako je tomu v případě chirurgických resekcí. Jejich závažným nedostatkem je krom často obtížné aplikace, vysokých nákladů, nedostatečná monitorace vlastního destrukčního procesu i omezená možnost destrukce s rizikem potenciálně nedokonalého usmrcení všech nádorových buněk ložiska. S přihlédnutím k těmto nedostatkům se obzvláště perspektivní metodou jeví metodika RFA. Ve svém sdělení autoři prezentují soubor 62 pacientů s primárními i sekundárními nádory jater, u kterých bylo abladováno celkem 104 jaterních ložisek. Při hodnocení tohoto souboru upozorňují na limity a potenciální rizika této metodiky zejména s přihlédnutím k eventuálním postablačním recidivám.
Projekt je podporován grantem IGA MZ ČR č. 7669-3
Datum přednesení příspěvku: 26. 5. 2005
